Základní podmínky biogeneze

Vhodné podmínky pro biogenezi, tedy vznik těchto sloučenin a následně i života, mohly připravit neustále dopadající meteority. Tým geochemiků z Trinity College v Dublinu prozkoumal druhý největší impaktní kráter na Zemi, konkrétně ten v Sudbury v Ontariu na území Kanady. Jeho stáří je skoro 2 miliardy let a za tuto dobu geologické procesy velmi změnily celý jeho vzhled. Na povrch se tím dostaly i velmi staré vrstvy kamene.

„Pro geologa je to doslovné cestování zpět v čase,“ podotýká profesor Kamber, který tuto studii vedl. Tento kráter zpočátku fungoval jako jakýsi kotlík s topným tělesem na dně. Spodní část útvaru tvořily žhavé kameny. Když tuto „konvičku“ naplnila voda, došlo k reakcím, které vyústily ve srážky. Tato geotermální aktivita podle badatelů vedla ke vzniku prvních organických sloučenin uvnitř kráteru.

Procesy uvnitř kamene

Prakticky všechny kameny uvnitř tohoto kráteru jsou černé, protože obsahují velké množství uhlíku. Během dřívějších bádání byla právě přítomnost uhlíku vysvětlována tak, že ji způsobily vnější naplaveniny. Kamberův výzkum ovšem vedl k závěru, že skutečnou příčinou jsou mikroorganismy, které obývaly povodí tohoto kráteru. Jsou navíc odpovědné za vyčerpání těch sloučenin, které jim dle všeho slouží jako potrava.

Mezi tu patří například zbytky kyseliny sírové a také sloučeniny, které obsahují molybden. „Je jasné, že kráterová pánev neměla po velmi dlouhou dobu přístup k otevřenému oceánu. To také znamená, že všechny tyto geochemické rysy jsou důkazem existence živých organismů v něm,“ uvedl profesor Kamber. Ten se specializuje hlavně na živelné cykly a procesy Země, které probíhají ve velkém měřítku a po dlouhé časové periody.

Co soudíte o původu života na naší planetě?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jakou roli hrály meteority při vzniku života na naší planetě? Badatelé přichází s novou hypotézou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Porozumění mechanismu vzniku

Jde skutečně o titěrné usazeniny, pouhé stovky atomů těchto materiálů. Jejich jedinečnost spočívá v tom, že jde o čerstvé materiály vzniklé explozí hvězd. Za což jsou vědci ohromně vděční, jelikož právě usazeniny tohoto typu jim mohou výrazně pomoci porozumět vesmírným procesům. V první řadě tomu, jakým způsobem vznikají prvky těžší než železo, jako třeba zlato, platina, uran a plutonium. Tohle jsou prvky, které jsou pro astrofyziky stále záhadou.

Vědecké týmy totiž dosud přesně neví, kde a jak tyto prvky v galaxiích vznikají a jak se liší jejich produkce na různých místech vesmíru. Odhalení těchto mechanismů by pokrylo zbytek periodické soustavy prvků. Například vodík a helium vznikly při Velkém třesku, uhlík a kyslík vznikají v jádrech hvězd. To je taky důvod oblíbené věty astronoma Carla Sagana, který velmi rád prohlašoval, že „jsme tvořeni hvězdným prachem“.

Intenzita výrobních podmínek

Astronomové jsou přesvědčeni, že ty nejtěžší kovy musí vznikat v prostředí mnohem intenzivnějším, než jsou běžné hvězdy. A jednou z možností je právě smrt velké hvězdy, tedy proces známý jako supernova. Gigantický výbuch by nepochybně všechny tyto částice vyslal do všech směrů, takže by doslova pršely na ostatní tělesa včetně naší planety. Supernova ovšem vytváří soubory prvků s různou stabilitou, tedy i radioaktivní.

Takové částice jsou nestabilní a vydrží tedy „jen“ několik milionů let. Jejich život by trval právě tak dlouho, aby se z explodující hvězdy dostaly na Zem, kde je lze takto objevit. A rozhodně nebudou zaměněny se stabilními prvky. Ty jsou všude kolem nás od doby vzniku Země, tedy celé miliardy let, nikoli pouhé miliony. Podmořský vzorek obsahoval také jasně odlišitelné plutonium 244, které se přirozeně nikde na Zemi nevyskytuje.

Zdroj: NPR

Článek Na dně oceánu bylo nalezeno čerstvě vzniklé plutonium mimozemského původu. Odkud se k nám dostalo? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak vzniká dešťový luk

Duha není vlastně není „věc“ v pravém slova smyslu, protože nezabírá žádný prostor. Jde o optický fenomén, který vzniká při správných atmosférických podmínkách a pozici pozorovatele. V základu vyžaduje duha kapky vody ve vzduchu. Proto k ní dochází v momentech, kdy se střetává déšť a sluneční světlo. Čím ostřejší slunce se setká se silnějším deštěm, tím je vzniklá ducha sytější a intenzivnější.

Pokud ji chcete spatřit, musíte mít dešťové mraky před sebou a Slunce v zádech. Tehdy prochází světlo přesně kapkami vody a během tohoto průchodu se ohýbá a láme. Voda je hustší než vzduch a světlo jí tak prochází pomaleji. Pak se světlo odrazí zpátky, opět se ohýbá a jak opouští kapky vody, zrychluje. Jednotlivé barvy mají na svědomí různé vlnové délky světla, z nichž každá se při průchodu kapkou vody ohýbá trochu jiným způsobem.

Vzácná kruhová duha

Duze se anglicky říká doslova „dešťový luk“, protože se nejčastěji objevuje jako půlkruh. V dostatečné výšce nad zemí se za správných podmínek ale dá spatřit plný kruh. Někdy je také možné spatřit za opravdu sytou duhou ještě jednu, méně výraznou. Tu způsobuje druhý odraz světla v kapkách, kdy se světlo vydává na další cestu pod jiným úhlem. Proto se druhá duha také objevuje nad tou předchozí a dohromady tvoří jakýsi tunel.

Z výše uvedeného je jasné, že konec duhy nelze nikdy najít. Sice vidíme, že se duha „noří“ do země na nějakém místě, jenže jakmile se pohneme, duha se pohne s námi. Jak prohlásil astrofyzik Neil deGrasse Tyson: „Proto je konec duchy tak super místo na schování zlata.“ Tyson samozřejmě narážel právě na skutečnost, že konce duhy se nelze nikdy dopátrat. Až příště uvidíte duhu, můžete kromě barevné krásy obdivovat i mechaniku kombinace světla a vody.

Zdroj: SciJinks 

Článek Proč je duha vždy kruhového tvaru a co stojí za tímto kouzelným výjevem? Po této informaci už nikdy nebudete na duhu koukat tak jako předtím se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednodušší, pohodlnější, efektivnější

Začali proto tisknout peníze papírové, které byly mnohem efektivnější. Současně dávalo jejich použití smysl i v tom ohledu, že Čína vynalezla tisk a papír. Zrodily se v momentě, kdy obchodníci začali nechávat těžké mince u důvěryhodného agenta, který jim na papír potvrdil, kolik peněz u něj uložili. Obchodníci následně při nákupu zboží ukázali papír prokazující schopnost zboží zaplatit později. To byl zároveň počátek bankovnictví.

Do celého soukolí pak vstoupil stát a posunul ho ještě dál. Místo toho, aby si obchodníci ukládali peníze výměnou za potvrzení, přesvědčila je vláda, aby vložili peníze přímo k ní výměnou za papírovou bankovku. Vláda dále vydávala bankovky, ale protože nikdy neodebrala z oběhu ty staré, vedlo to posléze k jejich znehodnocení.

Další dynastie pokračuje v propagaci

Následující dynastie Song provedla velké změny, díky kterým se papírové peníze staly ještě populárnější. Například centrální i provinční správa licencovala k výměně mnoho obchodů ve městech, takže si na těchto místech mohli lidé směnit svoje mince za bankovky. O mnoho let později převzala dynastie kontrolu nad touto soustavou a vydávání peněz se stalo státní záležitostí. Stejně tak tisk papírových peněz a jejich uvolňování do oběhu šlo přímo přes vládu, bez prostředníků.

Byly založeny továrny v Angi, Huizhou, Hangzhou a Chengdu, kde byly peníze tištěny pomocí speciálních metod jako míchání vláken, což mělo zabránit jejich padělání. Dřevěné tiskové štočky byly namočeny ve více barvách, těch bylo dohromady šest. Bylo také rozhodnuto, že platnost peněz bude omezena na tři roky. To vše probíhalo asi 2000 let předtím, než papírové peníze vůbec dorazily do Evropy, což se stalo v roce 140 před Kristem.

Zdroj: Bank Note World

Článek Kdo vymyslel papírové peníze? Vynález, díky němuž je vše jednodušší, pohodlnější a efektivnější se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pojďme na příběh Saratogy

Tady začíná nejpopulárnější legenda o brambůrkách. Jednoho dne roku 1853 dorazil do Moon´s Lake House dopravní magnát Cornelius Vanderbilt, aby si dal večeři. Byl ovšem nespokojen s kvalitou opečených brambor, které obdržel, takže je poslal zpátky do kuchyně s příkazem, aby je nakrájeli víc na tenko. George Crum, slavný kuchař s indiánskými kořeny, vzal Cornelia za slovo. Se slovy „Já mu ukážu!“ nakrájel brambory tak tence, jak jen dokázal, a opekl do křupava.

Tuto „pomstu“ pak naservíroval Vanderbiltovi. Ke Crumovu překvapení se do nich podnikatel zamiloval a zrodily se brambůrky. Tato verze události se nakonec stala tak ustálenou, že byl Crum v roce 1976 vyhlášen „Edisonem tuku“. Bohužel tuto verzí provází několik problémů. Za prvé, pokud tu byl nespokojený zákazník na večeři, určitě to nebyl Vanderbilt a nesmyslnost tohoto tvrzení potvrzují i historici.

Realita? Asi se nedopátráme

Za druhé, Crumova údajná role coby vynálezce chipsu nebyla nadále nijak povšimnuta, ačkoli se jednalo o kuchaře známého po celých státech a proslaveného několika dalšími pokrmy. Vlastně šlo dost možná o první kuchařskou celebritu v Americe. V roce 1889 byl New Yorským Heraldem nazván „nejlepším kuchařem v zemi“, ovšem beze zmínky o bramborách. A pokud později přišla nějaká tvrzení o jeho vynálezu, začínala slovy „údajně“.

O tři roky později vyšel nekrolog Catherine Adkins Wicke, zesnulé ve věku 103 let, kde se objevilo tvrzení, že ona je skutečný původně chipsů. Wicks byla Crumovou sestrou, pracovala s ním v kuchyni a říkalo se jí Teta Kate nebo Teta Katie. V jedné verzi příběhu o nespokojeném zákazníkovi právě ona nakrájela brambory jako papír. V jiné zase omylem pustila plátek do vroucího oleje, když brambory loupala, vylovila ho vidličkou a pak měla „Heureka“ moment.

Zdroj: History

Článek Kdo vymyslel světoznámé křupavé brambůrky? Zásluha za největší americký vynález je lehce kontroverzní téma se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.