Strom, jehož stáří nelze přesně určit

Oficiální zdroje, včetně ABEA Olive Museum, uvádějí stáří stromu ve Vouves v rozpětí 3 000 až 5 000 let. Jenže vědecky je situace složitější. Olivovníky se nedají spolehlivě datovat počítáním letokruhů; jejich kambium přirůstá asymetricky, tvoří nepravé letokruhy a různé sektory kmene rostou různým tempem. A hlavně: nejstarší dřevo uprostřed kmene už dávno chybí. Vyhnilo.

Radiokarbonové datování, které u jiných stromů funguje spolehlivě, tak u starých oliv naráží na absenci výchozího materiálu. Studie publikovaná v roce 2017 ve Frontiers in Plant Science podrobně vysvětluje, proč u olivovníků selhávají běžné dendrochronologické metody. Tři tisíce let jsou tedy realistickým publicistickým odhadem, nikoli laboratorně potvrzené datum vyklíčení. Pro srovnání: čerstvá studie z roku 2024, která radiokarbonově datovala monumentální olivovníky v Libanonu, zjistila, že většina z nich je ve skutečnosti stará jen 200 až 700 let. Nejstarší zkoumaný exemplář dosáhl stáří 1 161 ± 131 let, tedy ani zdaleka ne několika tisíciletí, která se těmto stromům připisovala.

To neznamená, že Vouves nemůže být výrazně starší. Znamená to jen, že přesné číslo neznáme a možná nikdy znát nebudeme.

Modulární organismus, ne monolit

Nejvíce fascinující na olivovníku ve Vouves není jeho absolutní stáří, ale způsob, jakým funguje navzdory tomu, že velká část jeho hmoty je biologicky mrtvá.

Olivovník totiž není „jeden kus dřeva“, který buď žije celý, nebo umírá celý. Je to modulární organismus. Vodu a živiny vedou hlavně živá pletiva po obvodu kmene, takzvaná aktivní cévní pletiva uspořádaná do sektorů. Jednotlivé sektory se mohou chovat částečně nezávisle: jeden může odumřít, zatímco sousední dál zásobuje svou část koruny. Strom si tak průběžně přepojuje vodivé dráhy a udržuje funkční obvodová pletiva, i když jeho střed je dutý.

K tomu přidejte mohutný kořenový systém. Olivovníky mají kořeny husté a mělké, blízko povrchu i kmene. Za sucha ale dokážou zvětšit prozkoumávaný objem půdy, pracují s hydraulickou redistribucí vody a zvyšují poměr kořenové hmoty k hmotě koruny. Právě kořenový systém, tedy podnož, je u olivovníků často tím nejtrvalejším prvkem celého organismu. A genetická studie z roku 2021 ukázala, že strom ve Vouves byl v historii nejméně jednou roubován: horní plodící část má jiný genetický původ než spodní podnož. Vouves tedy není „jednolitý jedinec“ v intuitivním smyslu, ale historicky složený organismus.

Trouchnivění jako zdroj živin: co víme a co dedukujeme

Tady je potřeba být přesný. Formulace o tom, že kořeny stromu využívají chemii vlastního trouchnivějícího kmene jako hnojivo, není převzata z konkrétního experimentu provedeného na olivovníku ve Vouves. Je to redakční dedukce vycházející z obecné ekologie rozkladu dřeva.

Co víme ze studií:

• Rozkládající se dřevo v pokročilé fázi uvolňuje do svrchních vrstev půdy ionty a mění lokální chemické prostředí. Potvrzují to jak práce publikované v časopise Journal of Soils and Sediments, tak výzkumy americké Lesní služby.
• U starých olivovníků běžně vyhnívá nejstarší dřevo uvnitř kmene. Vznikají dutiny, které se plní organickým materiálem v různých fázích rozkladu.
• Kořeny olivovníků jsou husté právě v blízkosti kmene a povrchu půdy, tedy přesně tam, kde by se uvolněné živiny z rozkladu dřeva koncentrovaly.

Biologická logika je přesvědčivá: strom, jehož střed se rozkládá, vytváří přímo u vlastních kořenů lokální zdroj minerálních živin. Ale pro Vouves to není přímo změřený mechanismus. Je to odvozená biologická logika, ne laboratorní fakt.

Vouves mezi rekordmany

Olivovník ve Vouves je bezpochyby jedním z nejstarších známých stromů na planetě, ale jistým světovým rekordmanem není. Americká štětinatá borovice Methuselah v kalifornských White Mountains má dendrochronologicky potvrzených 4 765 let, a i ona přežívá díky částečnému odumírání jednotlivých sektorů kmene.

Mezi olivovníky je situace ještě zajímavější. Přímo datovaný strom v chorvatském národním parku Brijuni dosahuje stáří asi 1 600 let, stále plodí a dává průměrně 30 kg oliv ročně, z nichž se lisují zhruba 4 kilogramy extra panenského oleje. To je ověřitelné číslo. U Vouves takovou přesnou sklizňovou statistiku veřejné zdroje neuvádějí; víme, že strom plodí, ale nemáme důkaz o každoroční nepřerušené sklizni po celá tisíciletí.

Význam olivovníku ve Vouves spočívá v něčem jiném než v absolutním rekordu. Spočívá v kombinaci extrémního stáří, pokračující plodnosti, kulturního statusu a turistické přístupnosti. Strom stojí asi 30 kilometrů od Chanie, vstup do přilehlého muzea je zdarma; od dubna do října je otevřeno denně od 10.00 do 19.00, v zimě po domluvě a zastávka se dá snadno spojit s návštěvou kláštera Gonia, pláží u Kolymvari nebo místních olivových a vinařských tras v obci Platanias. Bez auta je ale potřeba počítat s tím, že poslední úsek z hlavní autobusové trasy KTEL vyžaduje lokální transfer.

Proč na tom záleží

Olivovník ve Vouves není jen turistická atrakce ani jen botanická kuriozita. Je to živá demonstrace principu, který zní neintuitivně: organismus může přežít tisíciletí právě proto, že se nebrání vlastnímu rozpadu. Udržuje život ve funkčních částech, nechává mrtvé dřevo vyhnít a možná z něj dokonce těží. Nepotřebuje být celistvý. Potřebuje být adaptabilní.

Celé civilizace, které za jeho života vznikly a zanikly, stavěly na monumentalitě a pevnosti. Strom v Ano Vouves vsadil na opačnou strategii, a stále stojí.

Článek Olivovník na Krétě plodí 3 000 let bez přestávky. Klíč je v metabolismu, který strom restartuje vlastní kůrou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mladičká Julia Hill

Julia Hill se narodila v roce 1974 do nábožensky založené rodiny. Její otec působil jako potulný ministrant, a tak se se svou rodinou často stěhoval. Julia tak procestovala téměř celou Ameriku, než v jejích deseti letech rodina zakotvila v Arkansasu. Od té doby žila poměrně normální život.

Redakce VědaŽivě

9 května, 2021

Obnova lesů pokračuje. EU plánuje zasadit neuvěřitelné množství stromů

Vše se však změnilo v roce 1996, kdy se stala obětí vážné dopravní nehody. Její auto naboural opilý řidič a Julia jen o vlásek unikla smrti. Následně ji čekala dlouhá rekonvalescence, při které se učila znovu mluvit a chodit. Právě v této době si uvědomila, že není v moderním světě šťastná.

Členka aktivistické organizace

Jakmile se Julia Hill opět postavila na vlastní nohy, začala hledat nový smysl života. Doputovala přitom až do Kalifornie, kde narazila na organizaci Earth First!. V roce 1997 bylo jejich primárním cílem zastavení kácení sekvojových lesů těžařskou společností Pacific Lumber. Ta se těžbou těchto lesů zabývala už několik let a celý porost tak snížila na pouhá tři procenta. Aktivisté z Earth First! si usmysleli, že tomu učiní přítrž, a vymysleli důmyslný plán. Jeden z dobrovolníků se měl v korunách stromů zabydlet a tím zabránit jejich pokácení.

Redakce VědaŽivě

11 května, 2022

Rostliny dokáží křičet a i stromy mají uši: Flóra prý mezi sebou tajně komunikuje, stačí jen správně pozorovat

Dva roky v korunách stromů

Tím dobrovolníkem se stala právě Julia Hill. Původně měla ve výšce 55 metrů strávit pouze pár dní. Celá akce se však nepředvídatelně protáhla, a tak tam nakonec zůstala po dobu neuvěřitelných 738 dní. Jídlo jí nosili jiní dobrovolníci a k pití jí sloužila sesbíraná dešťová voda. S okolním světem komunikovala pomocí dopisů a mobilního telefonu na solární pohon.

Několikrát přitom čelila životu nebezpečným situacím. Nikdy se však nevzdala a přečkala prudké deště, nesnesitelný mráz i silný vítr, který v dané výšce dosahoval rychlosti až 150 kilometrů za hodinu. Její vytrvalost se však vyplatila a aktivistům se podařilo stromy zachránit. Julia ten svůj poté pojmenovala Luna.

Článek Chtěla zachránit strom, tak se na něj přestěhovala: Julia Hill žila ve výšce 55 metrů po dobu 738 dní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stromy již na oxid uhličitý nestačí

Lidé ročně vypustí do atmosféry zhruba 30 až 40 miliard tun oxidu uhličitého. Většina vědců souhlasí s tím, že potřebujeme způsob, jak zachytit část oxidu uhličitého z atmosféry. Jedním z nápadů je zasadit hodně stromů. Jak stromy rostou, nasávají oxid uhličitý svými listy a přeměňují ho na sacharidy, které používají k růstu.

Ve skutečnosti bychom však museli pokrýt celé Spojené státy americké, jen abychom zachytili 10 % množství oxidu uhličitého, které ročně vypustíme. Na této planetě není dost místa na to, abychom měli zemědělskou půdu potřebnou k nasycení světa a navíc prostor pro výsadbu potřebného počtu stromů. Místo změn klimatu bychom řešili hladomory.  

Hlavně nekácet

V současné době je mnoho vysazovaných stromů monokulturami rychle rostoucích komerčních druhů. Ty nemají prakticky žádné přínosy pro biologickou rozmanitost a mohou naopak škodit. Lepší by bylo obnovit druhově bohaté lesy. Výsadba bohatých nových lesů může zvýšit místní biologickou rozmanitost a také zlepšit dostupnost vody.

Co by se však určitě mělo zastavit, je odlesňování. Ponecháme-li stranou vymírání druhů, odlesňování je jedním z největších zdrojů oxidu uhličitého, protože když jsou stromy káceny, velká část uhlíku, který je v nich uložen, uniká do ovzduší, zvláště je-li dřevo spáleno. Například v roce 2017 změny ve využívání půdy, většinou odlesňování, přispěly čtyřmi miliardami tun emisí oxidu uhličitého k celkovému celosvětovému objemu 41 miliard tun. Jinými slovy, pokud bychom přestali kácet stromy, snížili bychom naše roční emise asi o 10 %.

Co si myslíte o reklamních akcích typu za každý zakoupený výrobek zasadíme strom?

Zdroj: Insider, BBC, DailyMail

Článek Stromy již na globální oteplování samy nestačí. Plocha USA zakrytá lesy by zachytila pouze desetinu CO2 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nenápadné riziko

Lýkožrout smrkový je malý nenápadný brouček černohnědé barvy se světlými chloupky po těle. Dorůstá velikosti pouhých 5,5 milimetrů a vyskytuje se v celé Evropě, Malé Asii a severní Asii. U nás jej můžeme nalézt prakticky na celém území republiky. Kůrovec se probouzí nejpozději začátkem května, dospělí brouci pak napadají hlavně smrk ztepilý. Larvy kůrovce se živí lýkem, které je pro stromy klíčové při rozvádění živin i vody. Při větší míře napadení strom rychle usychá a následně zahyne.

Výzkum genomu kůrovce by mohl vést k velmi cílenému způsobu hubení tohoto škůdce pomocí tzv. metody RNA interference. Jde o biologickou molekulární metodu schopnou likvidovat hmyz pomocí vpravení RNA do jeho těla například prostřednictvím potravy. Postupné rozkrývání genomu nejen kůrovce dává do budoucna naději pro výrobu pesticidů, které budou zasahovat konkrétní gen daného hmyzího druhu. Nebudou tedy jakkoli poškozovat jiné živočichy v okolí.

Co gen, to funkce

Tímto způsobem by bylo možné například potlačit geny pro přežití nebo se zaměřit na geny, které mají u kůrovce na starost reprodukci. Samečci by tak kupříkladu nemohli lákat samičky vylučováním feromonů. V Severní Americe pak existuje mnoho dalších druhů stejného rodu, tedy Ips. Jeden prostředek by tak mohl mít nejspíš celosvětové využití. Smrky se do jisté míry dokáží proti kůrovci bránit, strom to však poměrně vyčerpává.

Hospodářské lesy v dnešní době využívají celé soubory opatření proti kůrovci, například feromonové lapače. Národní park Šumava i další oblasti vedou také spor o to, zda je kůrovec opravdu rizikový škůdce, nebo je potřeba ho brát jako přirozenou součást přírody. Lýkožrouti mají v ekosystému podstatnou funkci coby nástroj omlazení porostu. Mimo období lesních kalamit totiž napadají již staré, slabé nebo nemocné stromy a starají se tak o zdraví lesa jako celku.

Jak myslíte, že by měli hospodáři s kůrovcem naložit?

Zdroj: ScienceDaily

Článek Stop zabijákovi lesů: Vědci dokázali rozkrýt celý genom kůrovce. Zmapování pomůže v jeho kontrole se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Impozantní ambice Evropské unie

Dnes je v Evropě přísně chráněno jen 26 % pevniny a 11 % moří, konkrétně se předpisy soustředí převážně na staré lesy. Podíl zemědělské půdy, která bude organicky využívána, musí vzrůst z 8 % dnešního stavu na 25 % během jedné dekády. S tím souvisí také záměr snížit do roku 2030 na polovinu použití zemědělských pesticidů. Viceprezident evropského programu Green Deal plán výrazně spojuje s aktuální pandemií koronaviru.

Cílem je vyhnout se podobné pandemii v budoucnu krom jiného také tím, že chráněné prostředí omezí styk člověka s konkrétními druhy zvířat, která mohou přenášet právě vysoce škodlivé viry. Strategie biodiversity je klíčová pro posílení naší odolnosti a coby prevence šíření budoucích nákaz. Ničením přírody současným tempem, s milionem druhů v ohrožení, riskujeme hlavně vlastní životy, zdraví a celkovou životaschopnost.

Plán je konzervativci celkově vítán

Konzervativní politici a další činitelé plán vítají jako velmi pozitivní a silný, nic takto ambiciózního se tu nevyskytlo za posledních pět let. Některé body jsou ambicióznější než kdy předtím, například plánovaný počet vysazovaných stromů, který se zvedl o miliardu. Otázkou samozřejmě je, zda bude taková strategie reálně fungovat, protože na papíře může vypadat funkčně prakticky cokoli, převedení do reality je ale věc druhá.

Evropě už selhaly minulé plány s obdobným záměrem a více pozorovatelů konstatuje, že tento obsahuje některé velmi nejasné formulace a vágní vymezení. Klíčem k možné síle plánu je stupeň ambicí spolu s příslibem nových zákonů. Nejsilnějším prvkem je obnova ekosystémů, jako jsou mokřady, což je podle odborníků klíčový faktor. Rovina změn v legislativě pak dává cílům zuby, ale hlavní je, aby nové zákony byly skutečně konkrétní.

Zdroj: NewScientist

Článek Obnova lesů pokračuje. EU plánuje zasadit neuvěřitelné množství stromů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.