Spor o sestru, kterou nikdo nejmenuje

Klíčový dokument nese označení EA 1 a dnes leží v depozitáři Britského muzea pod katalogizačním číslem E29784. Není to babylonská stížnost, je to egyptská odpověď na ni. Faraon v ní cituje Kadašman-Enlilovu námitku a bod po bodu ji vyvrací. Princeznu nikde nejmenuje. Označuje ji jen jako „tvou sestru, kterou ti dal tvůj otec“.

Babylonský král tvrdil, že jeho vyslanci ženu u dvora neviděli. Faraon kontroval: poslové, které jsi poslal, ji neznali osobně, jak by ji mohli identifikovat? A dodal, že „jejich ústa lhala“. Nabídl prý, aby Babylon vyslal někoho, kdo princeznu skutečně zná. Zda se tak stalo, nevíme. Žádná další tabulka odpověď na tuto konkrétní otázku nepřináší.

Právě tady začíná záhada, která přežila tři a půl tisíciletí. Nemáme hrob, nemáme jméno, nemáme nezávislý záznam o smrti ani o životě. Máme jen diplomatickou hádku, a ticho po ní.

Dvě princezny, jeden příběh

Populární vyprávění o „zmizelé babylonské princezně“ má háček, který většina převyprávění přeskakuje. Amarnský archiv totiž obsahuje minimálně dva odlišné momenty, které se v médiích běžně slévají do jednoho.

První je spor v EA 1, starší případ sestry Kadašman-Enlila I., provdané do Egypta ještě jeho otcem. Druhý se objevuje v tabulkách EA 11 a EA 12, kde už jedná pozdější babylonský král Burnaburiáš II. s faraonem Achnatonem o vyslání další princezny. Tentokrát jde o nové svatební vyjednávání, doprovázené stížnostmi na nedostatečnou eskortu a chybějící dary.

Jsou to dvě různá kola diplomacie, dvě různé ženy, dva různé páry panovníků. Spojuje je jedno: v obou případech je osud konkrétní ženy podřízený protokolární válce o prestiž. A v obou případech zůstává princezna bezejmenná.

Zlato, dary a skutečné jádro sporu

Kdo čte amarnskou korespondenci jako detektivku o zmizelé ženě, mine podstatnou část děje. Ve stejných dopisech, kde se řeší osud princezny, se hromadí stížnosti na zlato. Tabulka EA 10 obsahuje babylonskou výtku, že egyptské zlato bylo nekvalitní, po roztavení v peci prý zbylo směšné množství. EA 9 pokračuje ve stejném tónu.

Diplomacie pozdní doby bronzové fungovala na principu reciprocity mezi „velkými králi“, kteří si navzájem říkali „bratře“. Sňatky, dary a poselstva tvořily jeden propojený systém. Princezna nebyla jen nevěsta, byla zárukou spojenectví a její hodnota se měřila i tím, co za ni přišlo zpět. Když babylonský král zpochybnil, zda jeho sestra žije, nešlo jen o rodinnou starost. Šlo o signál: nedostávám, co mi patří.

Egypt přitom hrál podle vlastních pravidel. V tabulce EA 4 faraon výslovně odmítá vydat egyptskou princeznu do Babylonu s odůvodněním, že „od nepaměti nebyla dcera egyptského krále dávána nikomu“. Kadašman-Enlil to zkusil obejít, požádal alespoň o „krásnou ženu, jako by byla tvoje dcera“. Asymetrie byla do systému zabudovaná a obě strany to věděly.

Proč záhada přežila tři tisíciletí

Odpověď je prostá: není dostatek informací. Amarnský archiv, objevený v 80. letech 19. století v ruinách Achnatonova hlavního města, čítá 382 tabulek, z toho 350 dopisů a 32 dalších textů. Sbírka je dnes rozptýlená po sedmi zemích: přes 200 tabulek drží Berlín, 96 Britské muzeum, 52 Egyptské muzeum v Káhiře, další jsou v Oxfordu, Paříži, Moskvě a New Yorku. Některé si lze prohlédnout naživo; EA 9 je vystavena v Room 55 Britského muzea, jedna tabulka je k vidění v Metropolitan Museum of Art v Gallery 122.

Jenže ani kompletní archiv by nemusel stačit. Co máme, je jednostranná korespondence, egyptské kopie odpovědí a příchozí dopisy. Chybí ale babylonský protějšek, interní záznamy dvory a vlastně cokoli, co by princeznu identifikovalo mimo diplomatický protokol.

Nový pohled na celý korpus přináší letos publikovaná kniha egyptoložky Alice Mandellové z Johns Hopkins University, Canaanite Scribal Creativity and the Making of Cuneiform Culture in the Amarna Age. Mandellová zkoumá, jak písaři amarnských dopisů aktivně konstruovali diplomatickou realitu volbou slov, strukturou argumentů, způsobem, jakým citovali protistranu. Její práce připomíná, že i to, co čteme jako „fakta“ ze starověku, prošlo rukama lidí, kteří měli vlastní agendu.

Článek Zmizení babylonské princezny v Egyptě vyvolalo před 3 400 lety diplomatickou roztržku. Dodnes se nevysvětlilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pavoukova kalkulace

Politické sňatky patřily v pozdně středověké Francii k základní výbavě aristokratické strategie. Rodiny vyjednávaly svazky kvůli majetku, území a diplomatickým aliancím; partnerský cit v tom nehrál roli. Případ Johany ale překračoval i tehdejší normu. Nešlo o spojenectví ani o smír. Šlo o neutralizaci.

Podle pozdějších historických výkladů, opřených mimo jiné o listinu předloženou při anulačním procesu roku 1498, Ludvík XI. vědomě vybral dceru, u níž se nepředpokládalo, že přivede na svět dědice. Připoutal k ní Ludvíka Orleánského, prince krve, který jako hlava vedlejší větve Valois představoval potenciální hrozbu pro přímou královskou linii. Celý plán ovšem stál na jednom předpokladu: že Karlovi VIII., Ludvíkovu synovi a nástupci, se narodí mužský dědic. Pokud by přímá linie pokračovala, orleánská větev by postupně ztrácela relevanci. Elegantní dynastická past.

Sedm osudných kroků v Amboise

Ludvík XI. se konce svého plánu nedožil, zemřel roku 1483. Na trůnu seděl jeho syn Karel VIII., mladý a ambiciózní. Johana mezitím žila v manželství, které manželstvím vlastně nebylo. Ludvík Orleánský ji podle pramenů odmítal, žili odděleně, vztah byl konfliktní. Přesto Johana nebyla pasivní figurou: dochované dopisy z let 1487–1488 ukazují, že aktivně intervenovala ve prospěch svého manžela, když se dostal do politických potíží.

Pak přišel 7. duben 1498. Karel VIII. procházel galerií zámku Amboise cestou na míčovou hru. Galerie měla nízký kamenný překlad nad dveřmi, ne metaforický trám, ale docela konkrétní architektonický prvek, o který si král prudce udeřil hlavu. Zprvu vypadal v pořádku. Mluvil, pohyboval se. Pak náhle zkolaboval. Ještě téhož večera byl mrtvý. Bylo mu sedmadvacet let a nezanechal žijícího mužského dědice.

Jediná nečekaná smrt stačila, aby celá pavoukova kalkulace spadla. Ludvík Orleánský, muž, který měl být dynasticky umlčen, se stal králem Francie.

Anulace před církevním tribunálem

Nový král jednal rychle. Ludvík XII., jak se nyní jmenoval, potřeboval legitimního dědice a strategický sňatek s Annou Bretaňskou, vdovou po Karlu VIII. Bretaň byla příliš cenné území, než aby se nechalo odplout. K tomu ale musel nejdřív zbavit manželství s Johanou.

Anulační proces nestavěl oficiálně na Johanině neplodnosti, jak se někdy zjednodušeně uvádí. Hlavní argumenty zněly jinak: manželství prý nebylo nikdy konzumováno a Ludvík do něj byl donucen bez svobodného souhlasu. Johana se bránila. Prohrála. Papež Alexandr VI. anulaci povolil, a jeho motivace nebyla čistě kanonická. V roce 1498 posiloval spojenectví s Francií, jeho syn Cesare Borgia potřeboval francouzskou podporu. Jak poznamenává starší, ale stále citovaná studie z Persée, mocenský rozměr papežova rozhodnutí byl pro současníky zřejmý.

Johana byla veřejně odvržena. Ludvík XII. se oženil s Annou Bretaňskou a vybudoval si pověst natolik solidní, že si vysloužil přezdívku „Otec lidu“.

Vévodkyně, zakladatelka, světice

Ironie příběhu má ještě jednu vrstvu. Johana získala skutečný prostor pro vlastní dílo až poté, co ji koruna odhodila. Stáhla se do Bourges jako vévodkyně z Berry, kde poprvé v životě disponovala reálnou autonomií. V roce 1502 založila řád Annonciád, kontemplativní ženskou komunitu. Už roku 1508, pouhé tři roky po Johanině smrti, vznikl v Albi druhý klášter. Před Francouzskou revolucí měl řád zhruba padesát domů. Revoluce ho tvrdě zasáhla, ale nezničila. Podle Service des Moniales de France dnes Annonciády fungují ve třech klášterech ve Francii a po jednom v Belgii, Polsku a Kostarice.

Johana zemřela 4. února 1505 ve čtyřiceti letech. V roce 1950 ji katolická církev kanonizovala.

Co zbylo z pavoukovy sítě

Ludvík XI. neudělal chybu v intrice, jeho plán byl logicky konzistentní a v rámci dobové dynastické politiky promyšlený. Selhal na něčem, co žádná kalkulace nepojistí: na náhodě. Jeden nízký překlad, jeden nepozorný krok, jedna smrt bez dědice. Stačilo, aby se z neutralizovaného rivala stal král a z odvržené manželky zakladatelka řeholního řádu, který přežil pět století.

Dítě, které mělo sloužit jako dynastická zbraň, nakonec zanechalo trvalejší stopu než otec, manžel i král, který ji odvrhl.

Článek Ďábelský plán francouzského krále nevyšel. Sňatek Ludvíka XII. s postiženou princeznou měl zničit rivala, ale zpackal ho trám se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nízký věk Isabelly byl výhodou 

Šestiletá Isabella z Valois se v roce 1396 provdala za Richarda II., kterému bylo tehdy téměř třicet let. Sňatek měl přitom jasný cíl – uklidnit vztahy mezi Anglií a Francií a zajistit dlouhodobé příměří. „Její nízký věk je výhodou,“ měl tehdy prohlásit král, protože si z ní chtěl vychovat ideální královnu. Přesto existovala určitá pravidla – manželství nemělo být naplněno dříve než po jejích dvanáctých narozeninách.

I přes zvláštní začátek by se tak mohlo zdát, že vztah mezi králem a mladou nevěstou byl přátelský. Isabella navíc vyrůstala na anglickém dvoře obklopená luxusem a pohodlím, a dokonce jí nechyběly ani skříně plné hraček. Brzy na to byla korunována královnou a většinu času trávila na hradě Windsor. Její pohádkový život ale netrval dlouho.

Tragický konec zcela nevinné dívky 

Král Richard II. byl totiž sesazen a uvězněn svým rivalem Jindřichem IV. Pro mladou Isabellu to znamenalo náhlý pád z výšin. Ocitla se v domácím vězení a posléze přišla zpráva o smrti jejího manžela. „Byl pravděpodobně ponechán bez jídla,“ uvádí historické záznamy. Z mladé královny se tak během krátké doby stala osamělá dívka bez ochrany.

Ani poté neměla klid. Nový král ji chtěl provdat za svého dědice, aby posílil politické vazby. Isabella to ale odmítla a zůstala věrná svému zesnulému manželovi. Nakonec se mohla vrátit do Francie, kde se znovu provdala, tentokrát v šestnácti letech. Její život však skončil velmi brzy – o dva roky později zemřela při porodu. Příběh zcela nevinné dívky tak dopadl tragicky. Jak je ovšem dnes známo, podobných tragédií se ve středověku odehrával bezpočet.

Článek Malá princezna jako figurka v politické hře. Vdala se jako šestiletá, její osud skončil tragédií se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ideál krásy je všude trochu jiný

Narodila se v roce 1855 a v té době byla brána za zvláště krásnou. Proto není divu, že po sňatku s ní toužily stovky mužů. Svou roli v tom přirozeně hrála také její inteligence a značný majetek. Konkrétně měla 145 nápadníků z řad vysoké šlechty – 13 z nich si dokonce po odmítnutí vzalo život. Dynastie vedla národ v letech 1785–1925. Byli tureckého původu a od moci je odstavila až dynastie Pahlavi vládnoucí do islámské revoluce roku 1979.

Jedním z mnoha králů tohoto území byl šáh Násir al-Dín. Ten vládl mezi 17. zářím 1848 – 1. květnem 1896, kdy byl zavražděn. Právě mezi jeho mnoha potomky se objevuje i princezna Zahra. Je hodně známá pro svůj atypický (pro nás) vzhled. Méně se však ví, že šlo o velmi pokrokovou ženu, která radikálně předběhla svou dobu. Byla brána za feministku a velmi bojovala za práva íránských žen.

Prolamování tabu a inspirace žen i mužů

Sama princezna byla vdaná, ale následně se rozvedla. Ze svazku vzešly 4 děti a Zahra byla také múzou básníka Arefa Qazviniho. Byla malířkou, fotografkou, spisovatelkou a jako jedna z prvních žen nosila v této zemi západní oblečení. Byla zakladatelkou Women´s Freedom Society a její život se stal předmětem mnoha bádání. Zabývali se jí jak experti místních univerzit, tak i těch zahraničních, což ji dostalo do širšího povědomí.

Zda měla opravdu oněch 145 nápadníků, není nikde doloženo. Její odvážný styl a přístup navíc inspiroval nejen ženy, ale i muže. Právě na základě inspirace její osobu se íránské ženy odvážily ke svobodnějšímu životu. K tomu patřilo i jasnější projevování citů jak na jejich, tak na pánské straně. Skoro to vypadalo, že si obě pohlaví najednou touží prohodit své role. Ona sama se provdala za ministra obrany a měla s ním celkem 4 potomky.

Rozvod a následný život v rodinném kruhu

Postupem času však uvnitř manželství došlo k neshodám. Zahra následně prolomila další společenské tabu – například přestala nosit hidžáb – a to včetně instituce rozvodu. Později se přestěhovala ke své dceři, které pomáhala vychovávat vnoučata. Její boj za ženská práva je dodnes předmětem historických výzkumů. Je pohřbena na hřbitově Zahir od-Dowleh a její role coby feministky je předmětem studií Středního východu nejen na Harvardu.

Tato univerzita získala v roce 2015 od jejích potomků rodinné fotografie, písemnosti, příběhy a anekdoty, které se staly cennou součástí archivů.

Článek Kníratá princezna Zahra. Kdo byla šlechtična, kvůli které mělo údajně spáchat sebevraždu hned 13 urozených mužů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krize, opora v nejstarším synovi

Jakmile navíc vyšlo najevo, že ji Charles podvádí s Camillou, William svou matku velmi výrazně podporoval. Byl tak jedním z hrstky lidí, na které se mohla v nelehké situaci obrátit. „Na svém starším synovi se vévodkyně stala poměrně rychle závislou. Byl to právě on, komu se mohla svěřit. On jí pode dveřmi strkal do koupelny kapesníky, když zdrcená plakala na druhé straně,“ sdělila Expressu Katie Nicholl. Pro Williama to bylo náročné břemeno.

Svou smrt pak sama předpověděla. Ačkoli od samotné nehody uplynulo už mnoho let, řada okolností zůstává stále nevyjasněná. Objevily se také spekulace, že nešlo vůbec o nehodu, ale o plánovanou vraždu. Už 10 měsíců před vlastní smrtí napsala Diana dopis, ve kterém podle Independentu jasně popsala, co se jí pravděpodobně stane. Měla totiž podezření, že právě Charles plánuje „nehodu, ve které bude figurovat její autor“, jak dopis uvádí.

Podezření na smrt z rukou manžela

„Můj manžel plánuje dopravní nehodu, selhání brzd a vážné zranění hlavy,“ napsala tehdy Diana. Dále uvádí, že právě tohle musí provést, aby se mohl následně v klidu oženit s Camillou. „Systém mě pronásledoval po celých 15 let, utlačoval a duševně týral. Necítím ale žádnou hořkost. Jsem uvnitř silná a právě to může být pro všechny mé nepřátele velký problém. Děkuji Charlesovi, že mě do takového pekla dostal a já se mohla poučit.“

Tohle uvádí jako obsah dopisu Express. Diana je v zásadě vděčná za zvěrstva, která se jí přihodila, protože ji vnitřně velmi posílila. Podle údajů měla také dostat varování, že je její život v ohrožení. Po rozvodu s Charlesem se soustředila hlavně na práci v charitě pro Červený kříž, boj proti AIDS a pozemním minám. Ve své době byla jednou z nejznámějších a nejpopulárnějších osobností celého světa, za přítele měla tehdy Dodiho al-Fayeda.

Svíce ve větru, kterou milovaly miliony lidí

Své povinnosti královského života plnila nadmíru poctivě a s úctou, což monarchii výrazně povzbuzovalo. Rozdávala lidské teplo a zájem přímým a upřímným způsobem a to jak chudým lidem, tak celým davům. Vysoká a štíhlá dáma měla perfektní postavu pro moderní módu, její fotografie se tak těšily vysoké popularitě. Zobrazovaly totiž vzor moderního člena britské královské rodiny a inspirovaly mnoho dalších lidí.

Lady Diana navštěvovala nemocnice, utěšovala nemocné a stala se taky patronkou několika charitativních organizací. Kromě jiného zorganizovala dražbu svých 79 šatů, které posbírala za 15 let života po boku prince Charlese. V srpnu 1997 obletěla svět její fotka ve vojenské bundě. Na její počest nahrál Elton John novou verzi písně „Candle in the Wind“. Ta byla původně věnována památce Marilyn Monroe, která zemřela 11 let před vznikem originálu.

Článek Temný dopis, ve kterém princezna Diana předpověděla vlastní smrt: „Můj manžel plánuje dopravní nehodu,“ psala v něm se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Princezna Diana a princ Charles

Diana se s Charlesem seznámila, když jí bylo pouhých 18 let. Charles byl v té době téměř o 13 let starší a zamilovaný do jisté Camilly Parker Bowles. Ta však byla vdaná za jiného. Některé teorie tvrdí, že byl její sňatek sjednaný rychleji, než bylo plánované, jen aby se nemohla provdat za Charlese. Camilla však zůstane jeho celoživotní láskou, přestože se později začne zajímat o mladičkou Dianu. Už v období jejich zásnub byla Diana ubytována v Buckinghamském paláci.

Ze dne na den byla vytržena ze svého dosavadního života a od svých přátel. V paláci se musela naučit přísné královské etiketě. Mnohdy si však připadala osamělá a přehlížená. Veškeré přípravy probíhaly bez její účasti a sama nemohla o ničem rozhodnout. Charles byl často na cestách, a tak se před svatbou ani pořádně nepoznali. Přitom začínala pomalu zjišťovat, že není jedinou ženou v Charlesově životě. Přesto ke svatbě došlo a z mladé dívky se stala princezna Diana.

Redakce VědaŽivě

28 prosince, 2023

Odchod milované Princezny Diany: Tragické nehodě se možná dalo zabránit, na vině byl i alkohol

Zdání pohádky rychle vyprchalo

Zpočátku se zdálo, že jejich manželství přece jen bude fungovat. Charles se na nějakou dobu přestal dokonce stýkat s Camillou a plně se věnoval své ženě a jejich dvěma synům. Veřejnost je milovala. Představovali dokonalý pohádkový pár. Princezna Diana brzy prokázala vrozený cit pro společenské vystupování.

Na veřejnosti byla milá, přátelská a okouzlující. V soukromí však trpěla. Netrvalo dlouho a klam dokonalé rodiny skončil. Charles se vrátil ke své milence, Diana také nacházela potěšení v cizí náruči. Právě v tomto období se začala hojně věnovat charitativní činnosti, která jí vysloužila přezdívku „Princezna lidských srdcí“.

Redakce VědaŽivě

19 prosince, 2022

Druhý syn královny Alžběty II. se snažil zamávat s nástupnickým pořadím

Tragická nehoda nebo vražda?

Po letech útrap mezi nimi nakonec došlo k finálnímu rozchodu. Pár let žili odděleně, než královská rodina přistoupila na jejich oficiální rozvod. Princezna Diana si však dále užívala pozornost veřejnosti a ještě více se ponořila do své dobročinnosti. Její tragická nehoda v roce 1996 pak zanechala celý svět v slzách. Podle oficiálního vyjádření se jednalo o tragické neštěstí, za které nikdo nemůže. Jiné názory však tvrdí, že se jednalo o zinscenovanou vraždu. V nedávném dokumentu odvysílaném stanicí Discovery+ byly k tomuto tvrzení podány nové důkazy.

Diana měla údajně už několik měsíců před smrtí napsat dopis, podle kterého ji chce královská rodina zabít. Svěřila se s tím svému právníkovi, který doslova uvedl, že se princezna ze spolehlivého zdroje dozvěděla, že jí rodina jejího bývalého muže usiluje o život. Tvrdila, že se na ni chystá dopravní nehoda, která ji buď zabije, nebo vážně zraní. Její obavy se o pár měsíců později prokázaly jako pravdivé.

Článek Princezna Diana měla údajně předpovědět vlastní smrt. Psala o ní v temném dopise, ve kterém odhalila nekalé plány svého manžela se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vousatá a ošklivá

Paměti princezny popisují její výchovu v harému krále, kromě toho se věnují i detailům zacházejí s otrokyněmi. Autorka nevynechala ani četná omezení, která se dotýkala naprosto každé perské ženy tehdejší doby. Její budoucí zasnoubení na ni čekalo už v osmi letech a Qajar kvůli tomu velmi trpěla. K tomu také přispěly další poměry jejího manžela a celé to doplňuje volba potratu, protože princezna se velmi bála hrozby smrti během porodu dítěte.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Princess Qajar (@missqajar)

Zajímavé je, že tehdejší doba u žen oceňovala mužské rysy a u mužů naopak zase ty ženské. Proto byly u žen například velmi vítané kníry nebo husté obočí a muži to vnímali jako velmi atraktivní prvek. Trendu nahrávala i kosmetika a mnohé ženy si obočí „dotahovaly“ řasenkou. Muži se zase snažili působit jemně, ovšem už tehdy začínala i sem pronikat západní móda. Zahra byla ovšem se zavalitou postavou a knírem přímo idolem.

Výrazná feministka

Kromě toho, že byla sama průkopnicí, založila také v Íránu skupinu za práva žen. Organizovala nejrůznější tajná setkání, pochody do parlamentu a stále apelovala na proběhnutí ústavní revoluce. V pozdějších dobách se věnovala jak výchově své vnučky, tak také psaní a osvětě. Do vlastní smrti žila společně se svou dcerou Touran Doulah. Její role ve feministickém hnutí se stala předmětem studií blízkého východu v rámci programu nejen teheránské univerzity.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Princess Qajar (@missqajar)

Tento program ovšem nezůstal jen místním studiem, ale rozšířil se například až na Harvard. Tato prestižní univerzita dokonce obdržela princezniny rodinné fotografie, rozsáhlé spisy a příběhy. Se svým manželem, aristokratem a synem ministra obrany, měla dva syna a dvě dcery. Jejich sňatek proběhl už ve věku 13 let princezny. Zahra ovšem prolomila východní tabu a jako jedna z prvních žen – navíc v královské rodině – se s manželem později rozvedla.

Zdroj: TheMindCircle

Článek Vousatá perská princezna maskulinního vzhledu jako symbol krásy 19. století. Muži kvůli ní umírali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.