• 70 Virginis b
• 55 Cancri b
• 47 Ursae Majoris b
• Upsilon Andromedae b

Radiové vlny emitované planetou

V oficiálním vyjádření, které k objevu vydala univerzita v Cornellu, vědci vysvětlují, že jde o první náznaky, že by se podařilo zachytit radiové vlny emitované samotnou planetou. Zdaleka to neznamená, že radioteleskop odposlechl mimozemskou rozhlasovou stanici. Podobné závěry se krátce po zveřejnění výsledků výzkumu začaly objevovat na sociálních sítích, jsou však pochopitelně zcela nesmyslné.

Cesta k mapování vesmíru

Pokud se prokáže, že jde skutečně o vysílání planety jako takové, tento objev může výrazně pomoci s mapováním doposud neznámých oblastí výzkumu. Podaří-li se tuto metodu zefektivnit a správně dešifrovat výsledné záznamy radiových vln, bude s jejich pomocí možné odhalovat planety i ve větší vzdálenosti od Země, než pouhých 50 světelných let.

Výzkum radiových vln jednotlivých planet přitom začal už v naší sluneční soustavě, v roce 2016 a 2017 se odehrála série měření radiových vln Jupiteru. Ty měly odhalit charakteristické vzorce pro vysílání emitované plynnými obry, které je pochopitelně díky jejich velikosti snazší odhalit než menší planety. Právě vysílání Jupiteru vědcům prozradilo, co mají hledat. A aktuální pozorování Tau Boötis b dokazuje, že metoda jako taková může fungovat.

Článek Vědci zachytili radiové vlny ze vzdálené planety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postupný růst zárodků planet

Planetesimály jsou kamenná nebo ledová tělesa o velikosti jednotek kilometrů. Předpokládá se, že právě tyto útvary stály za zrodem Sluneční soustavy. Postupně rostly do protoplanet, skalnatých planet skládajících se z prvků s vysokým bodem tání, které vznikly v hlubinách Sluneční soustavy. Na jejích vnějších okrajích zase došlo k formování ledových obrů. Celý tento proces přirozeně zabral mnoho milionů let. Co by se tedy stalo, kdybyste to chtěli provést rychleji?

Došlo by nakonec ke zničení naší domovské planety? Pro začátek takového konstrukčního projektu budou potřeba základní materiály. Skalnatá planeta jako Země bude potřebovat 4 klíčové prvky, ze kterých se skládá na 90 % zemské kůry. Kyslík bude hlavní, protože je nejhojnější. Tvoří 47 % kůry a 21 % atmosféry. Druhou nejpodstatnější složkou bude křemík, který přidává dalších 28 % zemské kůry. Zbylé dva budou hliník a železo.

Těžba v Oortově oblaku

S touto čtveřicí byste postavili vesmírnou skálu. Pokud bude potřeba věci okořenit, dají se přidat další prvky, např. vápník, sodík a hořčík. A nyní začíná ta náročná část. Protože dny vývoje Sluneční soustavy jsou daleko za námi, bude třeba alternativa k onomu úvodnímu víření kolem protohvězdy. Případná přítomnost nové rodící se hvězdy by způsobila nepěkné gravitační narušení, nemluvě o teplotách v hladině 1 700 stupňů Celsia, což by vše spálilo.

Takže kde vzít všechny přísady? Daly by se vytěžit asteroidy mezi Marsem a Jupiterem, ale získaného materiálu by bylo poměrně málo. Kdybychom se vydali za Pluto, najdeme toho v Oortově oblaku mnohem víc. Z místních ledových komet bychom získali asi pětinásobek objemu Země. Dalším krokem by byla volba lokality nové krásné planety. Pro životní podmínky by byla třeba obyvatelná zóna, tedy někde mezi 0,9 – 1,2 astronomické jednotky od Země.

Sousedství nás, Marsu a Venuše

Bylo by to tedy někde mezi námi a Venuší nebo námi a Marsem. Tato blízkost by na nás měla značný vliv. Naše planeta je hlavně v gravitačním tahu Slunce, nový přírůstek by přidal další sílu. Tím by pozměnil naši oběžnou dráhu a způsobil obrovské tsunami či zemětřesení. Moudrým řešením by tedy byla menší planeta, než jsme my. Přesná velikost je ale sázka do loterie. Teď přichází konečně stavba, což znamená pořádně se vším zatřást, až nastane fúze prvků.

Zdá se to být snadné? Ne tak docela. Přirozeně trvá planetám zformování minimálně 10 milionů let. Navíc je potřeba počkat na doručení surovin z Oortova oblaku. Na základě očekávaných 300 let, které by zabraly Voyageru 1 od NASA se tam vůbec dostat, by jen tento krok zabral minimálně 600 let. No, možná je lepší nepouštět se do narušení křehké rovnováhy Sluneční soustavy. Kdoví, jaké komplikace by s novou sousedkou přišly.

Která planeta Sluneční soustavy se vám líbí nejvíc?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Co kdyby lidstvo dokázalo vytvořit novou planetu? Postup vypadá až podezřele jednoduše, má to ale háček se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězdná i planetární anomálie

Vědci z dánské univerzity srovnali orbity obou planet a rotaci hlavní hvězdy. Hvězda se opravdu točí zhruba v opačném směru nebo obě obíhající planety. Odchylka od rotace zachycená v tomto systému byla ale zachycena už i jinde. Jednou z teorií je, že turbulence během formace samotné hvězdy mohly způsobit neshodu v pohybu právě mezi hvězdou a jejími planetami. Cokoli může příroda vytvořit, tak to někde provede, okomentovali nález vědci.

Na tomto systému je ale jedinečné to, že obě planety obíhají ve stejné úrovni. To naznačuje, že se něco stalo během počátků historie formování tohoto systému. Tedy poté, co se původní mrak stal hvězdou, kterou obklopovaly protoplanetární disky, ze kterých se nakonec zrodily obě obíhající planety. Fakt, že planety jsou ve stejné rovině, znamená, že za jejich migrací nestojí nic divokého, možná to byl onen původní disk.

Externí vliv na formování soustavy

Astronomové ve složení doktora Albrechta a jeho kolegů se přiklánějí k názoru, že celý systém se stal takto rozhozeným kvůli přítomnosti další blízké hvězdy – možná K2 – 290 B – která mohla poskytnout gravitační sílu, která pohnula s původním protoplanetárním diskem. Odpovídalo by to zásahu stejné síly a dostání obou planet do podobného stavu. Poměrně hodně skutečností obsažených v tomto rozestavení naznačuje, že původní planetární disk byl v prvním uspořádání zarovnán s celou hvězdou.

Celkově tato soustava otevírá dveře pro něco, u čeho astronomové úplně neví, jak si s tím poradit a jak si to celé vyložit. Tento systém je tak další ukázkou v mnoha, kdy příroda ukazuje nejrůznější způsoby porušení toho, o čem se domníváme, že to platí, a přitom nenabízí příliš nápověd, jak se dopátrat odpovědi něčím podložené.

Zdroj: New Scientist

Článek Nečekaný objev ve vesmíru, první svého druhu. Povedlo se objevit planety, jež obíhají hvězdu, která se točí v opačném směru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Slunce nebo černá díra, planety jsou všude

Zrod planet kolem silného gravitačního středu, jakým jsou okolí hvězd, je lety prověřenou astronomickou skutečností. Japonci ale teď přišli s novým přístupem, podle kterého se to samé může dít i v extrémních podmínkách kolem černých děr, pokud samozřejmě nastanou pro tento proces správné podmínky. Studie rozebírá obrovské planetární disky nacházející se kolem supermasivních černých děr ve středech galaxií.

Podle vědců mohou být tyto disky naprosto ohromné a planetární systém, které se z nich zrodí, budou také masivní. Eiichiro Kokuba, profesor na Národní Astronomické Observatoři v Japonsku, který studuje formování nových planet, prohlásil, že výpočty ukazují na tisíce planet desetkrát těžších než Země, které se mohou formovat v okruhu 10 světelných let kolem černých děr.

Stejný zdroj, jiný dosah a hmotnost

Badatelé naznačují, že disky rodící planety kolem supermasivních černých děr mohou mít hmotnost o 100 000 násobku masy slunce a formu prachu, ze kterého se nakonec zrodí právě planety. Tyto disky byly původně přisuzovány jen mladým hvězdám, kolem kterých je ovšem docela dobře vidět, aspoň tedy na vesmírné poměry. Jak je ovšem patrné, černé hvězdy skrývají mnohá tajemství, která lidé zatím musí objevit a toto je nejspíš jedním z nich.

Právě proto se vědci soustředili na tyto disky kolem černých děr uprostřed jader zvaných kvasary. Některé nadměrné černé díry mají obrovské zdroje materiálu, který kolem nich může obíhat v obrovské hustotě a tudíž i váze. Tudíž se „díváme“ na potenciální zdroj pro planetární soustavy obrovských měřítek a vlastností, protože bádání v okruhu černých děr je mnohem víc záležitost propočtů než přímého pozorování.

Zdroj: News18

Článek Vědci naznačují, že kolem černých děr mohou obíhat tisíce planet. To by znamenalo, že existují další oběžné dráhy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Technicky jsou všichni trpaslíci planetami

Ze všech známých satelitů Neptunu je Pluto v podskupině zahrnující planety jako Ceres či Eris (která je větší než Pluto) a Makemake. Mnoho vědců argumentuje, že bychom měli trochu povolit v hodnocení a do klubu planet pozvat ještě někoho. Zkrátka proto, že Pluto vyhovuje dvěma ze tří stanovených měřítek a to třetí je docela slabé samo o sobě. Těleso musí jednoduše vyhovět určitým standardům, aspoň podle zmiňované unie.

Pluto obíhá kolem Slunce (sedí), má kulový tvar (sedi). Ale jeho dráha je plná pozůstatků (zásah). Ale moment: podle vědců tohle pravidlo porušují i Jupiter a Země. A protože je Pluto dál od Slunce a dříme v podivném sousedství plném odpadu, má ty nejhorší podmínky. Takže prosíme Mezinárodní Astronomickou komisi, aby přestala dělat Zagorku a podívala se na ty věci znova tak, jak opravdu jsou, děkujeme pěkne.

Je skoro jako Země a je to tradice

Pluto má vlastní měsíc jménem Charon a je geologický aktivní. To znamená, že je plné stejných surovin jako naše Země, včetně hornin a ledu. A opět, Unii tohle nezajímá, ale jsou to podmínky extrémně úzce vymezené. Kromě toho termín „planeta“ mělo už po tisíce let širší využití, ještě než nějaká Unie jakožto pouhá skupinka astronomů vůbec začala existovat a rozhodovat o tom, komu to připadne a komu ne.

Navíc pro degradaci pluta hlasovalo jen pár jejích zástupců. Mezinárodně registrovaných členů má kolem 10 000. Jenže jen 237 z nich reálně volilo v otázce re klasifikace Pluta coby trpasličí planety. Při hlavním srazu v Praze volilo proti 157 a zbytek čítající víc jak 9 500 členů tam vůbec fyzicky nebyl. A vzato kol a kolem o Plutu zatím víme poměrně dost málo na to, abychom reálně posoudili jeho vznik a další vlastnosti.

Zdroj: Cnet

Článek Důvody, proč by Pluto měla být planeta a ne planetka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dostala se voda na planetu náhodou?

Na Zemi je nejstarší organismus starý asi 3,5 miliardy let, přičemž první buňka se objevila ve vodě. Voda je tak základním předpokladem pro život, ale odkud se vzala? Zatímco obecně se hovoří o tom, že se na planety dostala voda náhodně při srážce s asteroidem obsahujícím větší množství vody, vědci z Kodaňské univerzity se domnívají opak. Voda má prapočátek na začátku vzniku planety a je doslova bioproduktem procesu formování. 

Na Marsu byla voda 90 milionů let

Vědci při zkoumání fragmentu meteoritu z Marsu totiž zjistili, že voda se může na planetách vyskytovat přirozeně. „Její přítomnost není vázaná na asteroidy bohaté na vodu,“ doplňuje Martin Bizzarro senzační objev, který spolu se Zhengbinem Dengem zjistili při zkoumání meteoritu Black Beauty. Ten byl nalezen na marocké poušti, pochází z marťanského povrchu a je starý 4,45 miliardy let. Vědci získali pro Kodaňskou univerzitu 50 gramů této cenné horniny, jejíž cena je 10 tisíc USD za 1 gram, přičemž 15 gramů rozdrtili pro laboratorní zkoumání.

Black Beauty odhalil pravdu o vodě na Marsu

Na základě laboratorního testování rozdrceného meteoritu se potvrdila teorie o přítomnosti kapalné vody na Marsu v době vzniku této planety. Black Beauty poskytuje velmi cenné informace o formování sluneční soustavy. Voda může být přítomna vlivem formování i na dalších hornatých planetách. Kromě toho se podle vědců také prokázalo při analýze meteoritu v laboratoři, že dopad asteroidů měl vliv na vypuštění velkého množství skleníkových plynů do atmosféry. 

Článek Voda není výsadou jen planety Země? Může se přirozeně vyskytovat na všech planetách s horninových povrchem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězda typu G

Podle nových odhadů astronomů z University of British Columbia, která využívá data z mise Kepler, kterou provedla NASA, může existovat až jedna planeta podobná planetě Zemi pro každých pět hvězd podobných Slunci v Galaxii Mléčná dráha. Aby byla planeta považována za Zemi, musí být skalnatá, zemitá a měla by obíhat kolem Slunce typem G. Rovněž musí obíhat v obyvatelných zónách své hvězdy, v rozsahu vzdálenosti od hvězdy, ve které může skalnatá planeta na svém planetu hosti tekutou vodu a potenciálně také život.

Až 6 miliard hvězd

Výpočty stanovují horní hranici 0,18 planet podobných Zemi na hvězdu typu G. Odhad toho, jak běžné jsou různé druhy planet kolem různých hvězd, může poskytnout důležitá omezení pro teorii formování a vývoje planet. Odhad také může pomoci optimalizovat budoucí mise věnované hledání vnějších planet. Podle astronomky UBC má Mléčná dráha až 400 miliard hvězd, přičemž jen sedm procent z nich je typu G. To znamená, že v naší galaxii mohou mít planety podobné Zemi jen šest miliard hvězd.

Dopředné modelování

Předchozí odhady frekvence planet podobných Zemi se pohybují od zhruba 0,02 potenciálně obyvatelných planet na Slunce podobnou hvězdu po více než jednu na Slunce podobnou hvězdu. Planety, jako je Země, budou při průzkumu planety zpravidla chybět než jiné typy, protože jsou tak malé a oběžné dráhy jsou zase daleko od svých hvězd. To znamená, že soubor planet představuje pouze malou podmnožinu planet, které jsou ve skutečnosti na oběžné dráze kolem hledaných hvězd. K překonání těchto výzev použili vědci techniku známou jako dopředné modelování.

Následování Keplera

Vědci začali simulaci celé populace exoplanet kolem hvězd, které Kepler hledal. Každou planetu označili jako detekovanou v závislosti na tom, jak by je mohl najít algoritmus pro vyhledávání planet. Potom porovnali detekované planety se skutečným souborem planet. Přinesla-li simulace těsnou shodu, pak počáteční populace byla pravděpodobně výbornou reprezentací skutečné populace planet obíhajících kolem těchto hvězd. Výzkum vrhl také více světla na jednu z nejvýznamnějších otázek exoplanetové vědy, která dnes existuje. Otázka se týká mezery poloměru, ale o tom zase někdy jindy. Výzkum bude ovšem probíhat dále a jistě přinese spoustu zajímavých výsledků.

Článek Podle nových odhadů se v naší galaxii nachází téměř 6 miliard planet podobných Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.