ostrov – VědaŽivě.cz

Zmizení strážců majáku na Flannanských ostrovech zůstává záhadou z roku 1900

Tereza Říha — Tue, 04 Aug 2026 12:32:17 +0000

Když zásobovací parník Hesperus konečně přirazil k ostrovu 26. prosince, nikdo na palubě ještě netušil, že najde prázdnou stanici. Kapitán James Harvie nechal troubit sirénu a odpálit signální raketu. Žádná odpověď. Na břeh vystoupil námořník Joseph Moore. Vstupní brána zavřená, vnější dveře zavřené, kuchyňské dveře otevřené. Uvnitř našel vyhaslý krb, prázdné postele, umyté hrnce a lampu vyčištěnou a připravenou k rozsvícení, ale nikoho, kdo by ji rozsvítil. Chyběly dvě soupravy nepromokavého oblečení a dvoje boty na cestu k přístavištím. Třetí muž odešel bez bundy. Hodiny stály. Stanice fungovala teprve něco přes rok.

Tři muži, jeden ostrov, žádná těla

James Ducat, hlavní strážce, sloužil u Northern Lighthouse Commissioners od roku 1878. Na Flannanech byl služebně nejzkušenější. Jeho asistent Thomas Marshall byl bývalý námořník a ve službě působil od roku 1896. Donald McArthur nebyl stálým členem posádky; nastoupil jako záskok za nemocného Williama Rosse a po sobě zanechal manželku a dvě děti. Všichni tři jsou ve skotském registru úmrtí vedeni jako „probable drowning“.

Flannanské ostrovy, sedm skalnatých ostrovů zhruba 34 kilometrů západně od ostrova Lewis, neměly v prosinci 1900 žádné rádiové spojení. Spojení se světem zajišťovali pobřežní pozorovatel na Lewisu a zásobovací parník, který jezdil jednou za čtrnáct dní. Když o půlnoci z 15. na 16. prosince přestal být maják vidět, nikdo to nehlásil. Hesperus měl připlout 20. prosince, ale špatné počasí ho zdrželo o šest dní.

Co prozrazuje západní přístaviště

Východní strana ostrova vypadala normálně. Západní nikoli. Moore a později superintendent Robert Muirhead popsali zkroucené železné zábradlí, odnesený záchranný kruh, bednu s lany vyplavenou ze skalní štěrbiny a posunutý balvan o hmotnosti přes tunu. Voda musela dosáhnout nejméně do výšky 33 metrů nad hladinou, tam, kde stálo poškozené vybavení.

Muirhead ve své zprávě z 8. ledna 1901 složil střípky dohromady: Ducat a Marshall se zřejmě vydali k západnímu přístavišti zajistit poškozené zásobovací zařízení. McArthur za nimi vyběhl narychlo, bez bundy. Pak přišla mimořádně velká vlna, „nečekaně mohutná přívalová vlna“, a smetla všechny tři. Těla moře nevrátilo.

Poslední řádné zápisy v lodním deníku končí 13. prosince. Na břidlicové tabulce, kam si strážci zapisovali průběžná data, stojí ještě rutinní údaje za 14. prosince a ranní odečet z 15. prosince v devět hodin: barometr, teploměr, vítr. Žádné dramatické volání o pomoc, žádný pláč ani modlitby. Jen čísla.

Legenda versus spis

A tady začíná druhý příběh, ten, který žije déle než samotná událost. Převržená židle. Nedojedené jídlo na stole. Zoufalé poslední záznamy v deníku. Nic z toho se v dobových úředních dokumentech nenachází. Tyto obrazy vstoupily do kulturní paměti až s básní „Flannan Isle“ Wilfrida Wilsona Gibsona, otištěnou v časopise The Spectator v červnu 1911. Gibson nikdy na ostrově nebyl. Napsal báseň, ne reportáž, a právě jeho „převržená židle“ a „nedotčené jídlo“ se staly ikonickými detaily záhady, které si lidé pamatují víc než Muirheadův suchý závěr.

Hebridský folklor tomu nahrával. Místní tradice znala Blue Men of the Minch, bytosti vyvolávající bouře a pohlcující námořníky. Absence těl a jasného konce vytvořila prázdný prostor, do kterého se pohodlně vešlo nadpřirozeno, spiknutí i šílenství. Přitom v archivech National Records of Scotland není jediný dokument, který by naznačoval utajenou alternativní verzi. Crown Office si vyžádal zprávu komisařů, ale nepovažoval za nutné vést samostatné vyšetřování příčin smrti a případ uzavřel.

Co záhadu drží naživu

Srovnání s Mary Celeste se nabízí, ale kulhá. Tam šlo o opuštěnou loď nalezenou na moři, s chybějícím člunem a posádkou, která měla kam odplout. Na Flannanech není kam jít. Ostrov je skála v Atlantiku. Právě to dělá případ tak znepokojivým: tři dospělí muži odešli z budovy, kde bylo bezpečno, do prostoru, kde bezpečno nebylo, a moře za nimi zavřelo dveře.

Současná oceanografie potvrzuje, že takzvané zbloudilé vlny představují reálný a přístroji měřitelný jev. Pro Flannany z prosince 1900 ovšem žádné přímé měření neexistuje. Muirheadův závěr zůstává nepřímým důkazem, silným a logickým, ale bez přímého svědectví. Maják na Eilean Mòr svítil dál, obsluhovaný novými strážci, až do 28. září 1971, kdy byl automatizován.

Tři muži zmizeli v devíti řádcích úředního spisu. O sto dvacet pět let později je v paměti neudržuje to, co víme, ale přesně vymezená mezera v našem poznání. A jedna básnická židle, která se nikdy nepřevrhla.

Článek Zmizení strážců majáku na Flannanských ostrovech zůstává záhadou z roku 1900 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Švédský ostrov Blå Jungfrun je z granitu starého 1,4 miliardy let. Jeho magnetické pole mate kompasy i ptáky

Lukáš Jírovec — Fri, 10 Jul 2026 12:53:35 +0000

Když Carl Linné v červnu 1741 přistál na Blå Jungfrun, zapsal do deníku, že jde o jedno z „nejhroznějších“ míst, jaké kdy viděl. Holá, obroušená skála bez vesnice, bez pole, bez kostela; jen vítr, křik mořských ptáků a pověst, že se tu o Velikonocích scházejí čarodějnice. O necelých tři sta let později sem v létě míří turistické lodě z Oskarshamnu a Byxelkroku. Ostrov je pořád neobydlený, pořád bez elektřiny a pořád obklopený vrstvou legend, které živí jedna konkrétní geologická vlastnost: je to izolovaný masiv žuly tak starý, že jeho magnetické minerály dokážou místně deformovat zemské magnetické pole.

Žula stará jako první řasy

Oficiální geologie parku uvádí stáří horniny 1,3 miliardy let. Přesnější číslo nabízí radiometrické U-Pb datování vzorku z lomu na jihozápadním pobřeží ostrova, které provedla švédská agentura SKB: 1,441 ± 0,002 miliardy roku. Rozdíl není chyba, jde o zaokrouhlení versus laboratorní měření. V obou případech mluvíme o hornině z éry, kdy se na planetě teprve formovaly první jednobuněčné organismy schopné fotosyntézy.

Dnešní silueta ostrova (oblá kupole vysoká 86 metrů, hladké plotny, takzvané obří hrnce vybroušené vířící vodou) je mnohem mladší. Dotvářel ji pevninský ledovec a následná mořská eroze. Samotný ostrov má plochu pouhých 0,66 km²; celý národní park včetně okolní vodní plochy zabírá 1,98 km². Dvě třetiny chráněného území je tedy voda.

Magnetická anomálie: co víme a co ne

S ostrovem jsou spojovány lokální magnetické odchylky. Mechanismus je geofyzikálně srozumitelný: horniny obsahující magnetické minerály mohou v izolovaném masivu místně deformovat průběh zemského magnetického pole. Střelka kompasu se pak nemusí ukazovat přesně k severu.

Jenže tady je potřeba být přesný. Ve veřejně dostupných vědeckých a oficiálních zdrojích se nepodařilo dohledat konkrétní terénní měření, o kolik stupňů se kompas na Blå Jungfrun vychyluje. Neexistuje ani veřejné varování pro lodní nebo leteckou dopravu kvůli magnetismu ostrova. Návštěvnické materiály řeší vítr, vlny a náročný terén, ne navigační riziko.

Co se týká ptáků: věda pevně dokládá, že tažní ptáci používají zemské magnetické pole jako inklinační kompas. Studie z roku 2024 publikovaná na PubMed ukázala, že rákosníci dokážou číst z magnetických parametrů nejen směr, ale i polohu. U magneticky orientovaných druhů lze při průletu nad anomálií teoreticky očekávat krátkodobé zmatení. Lokální experiment přímo z Blå Jungfrun ale v otevřených zdrojích neexistuje. Síla tématu spočívá spíš v tom, že ostrov koncentruje geologii, navigaci a folklor do extrémně malého prostoru, než v tom, že by šlo o „zakázanou zónu“ pro kompasy.

Čarodějnice, prokleté kameny a Linné

Olaus Magnus už roku 1555 zaznamenal tabu kolem jména Blåkulla (tak se ostrovu říkalo) a hrozbu náhlé bouře pro každého, kdo vysloví pravé jméno místa. Od 15. století byl ostrov spojován s čarodějnictvím; podle pověry se sem slétaly na Velikonoce. Na severním svahu dodnes stojí kamenný labyrint Trojeborg, jehož účel nikdo spolehlivě nevysvětlil.

Legendy žijí i dnes. Švédská televize SVT v roce 2021 informovala o tom, že správa parku pravidelně dostává poštou kameny, které si turisté odvezli jako suvenýr a pak je vracejí – prý jim přinesly smůlu. Přímá vazba „legendy vznikly kvůli magnetické anomálii“ v pramenech není. Spíš platí opačná logika: izolovaný, holý, těžko přístupný ostrov s podivným terénem přitahoval pověry sám o sobě. Magnetismus mohl být jedním z mnoha vjemů, které pocit podivnosti posilovaly.

Archeologická expedice z roku 2017 vedená Ludvigem Papmehlem-Dufayem potvrdila, že ostrov měl pro pravěké lidi rituální význam. Co přesně na něm dělali, zůstává otevřené.

Praktický průvodce: sezona 2026 a cesta z Česka

Blå Jungfrun letos slaví sto let od vyhlášení národním parkem. Hlavní sezona lodních spojů běží od 27. června do 27. srpna, s předsezonou od 9. května a posezonními sobotami do 26. září.

Z Oskarshamnu: loď dopravce Solkustturer, 440–510 SEK (cca 1 000–1 150 Kč) za dospělého podle délky pobytu.
Z Byxelkroku na Ölandu: loď za 440 SEK, kratší plavba, ale závislá na směru větru.
Z Prahy do Kalmaru: letecky cca 7,5 hodiny, orientačně 3 500–11 000 Kč; alternativně přes Kodaň let + vlak za 2 700–6 400 Kč.

Na ostrově nejsou restaurace, obchody ani pitná voda. Přenocovat lze jen ve dvou přístřešcích v zátoce Sikhamn, na jednu noc, a to po rezervaci a pouze v době, kdy je park obsazen průvodci. Stanování a oheň jsou zakázány. Oficiální mapa parku výslovně upozorňuje, že digitální navigace nemá nahradit fyzickou mapu a kompas, což je v kontextu magnetických odchylek ostrova pikantní detail.

Co si z ostrova odvézt (a co ne)

Kameny ne, to říká zákon i pověra. Odvézt si ale můžete pohled na místo, kde se tři vrstvy reality překrývají tak těsně, že je od sebe skoro nelze oddělit: tvrdá geofyzikální data o hornině staré téměř půldruhé miliardy let, živý folklor, který přežil pět století, a přísný ochranářský režim jednadvacátého století. Málokterý evropský národní park dokáže tohle všechno vtěsnat do plochy menší než pražský Karlín.

Článek Švédský ostrov Blå Jungfrun je z granitu starého 1,4 miliardy let. Jeho magnetické pole mate kompasy i ptáky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejmenší obydlený ostrov má rozlohu jednoho bytu. Důvod, proč se nepotopí, je v geologické stavbě korálového podloží

Lukáš Jírovec — Mon, 06 Jul 2026 13:03:15 +0000

Rodina Sizelandových ho koupila v padesátých letech minulého století jako víkendový úkryt daleko od lidí. Chtěli klid, ticho a vlastní kousek vody. Postavili dům, zasadili strom a tím prakticky vyčerpali veškerý prostor. Dnes kolem jejich ostrůvku projíždějí výletní lodě plné turistů s foťáky a původní únik od civilizace se proměnil v jednu z nejfotografovanějších kuriozit celého souostroví Thousand Islands. Jeden chybný krok a plavete, tak situaci popsal reportér Washington Post.

Proč se ostrov nepotopí, a korály s tím nemají nic společného

Představa korálového podloží, které drží ostrůvek nad hladinou, zní lákavě. Jenže naše rešerše ji nepotvrdila. Thousand Islands leží na hranici amerického státu New York a kanadského Ontaria, v oblasti takzvaného Frontenackého oblouku, starého horského pásma z prekambrických a granitických hornin. Podle Parks Canada jsou zdejší ostrovy zaplavené vrcholky tohoto pásma, obnažené ledovci zhruba před deseti tisíci lety.

Just Room Enough Island tedy nestojí na křehkém korálovém útesu, ale na tvrdém skalním podkladu starém stovky milionů let. V širším jižním Ontariu se sice v paleozoických sedimentech nacházejí mořské fosilie včetně korálů, ale to neznamená, že korály nesou konkrétní ostrůvek. Geologická stabilita je tu daná skálou, ne živým útesem.

Co ostrovu skutečně hrozí

Reálné nebezpečí nepřichází zdola, ale shora, z hladiny. Mezinárodní společná komise (IJC) uvádí, že krátkodobé větrné vzdutí na řece svatého Vavřince může zvednout hladinu až o půl metru. Na ploše zhruba odpovídající tenisovému kurtu to znamená, že při silném větru a vysoké vodě může být suchá země ještě o poznání menší.

Přidejte vlny od projíždějících motorových lodí, sezónní kolísání hladiny a pomalou erozi břehů. Ostrov nezmizí přes noc, pod ním je masivní žulový základ, ale jeho obyvatelná plocha se může měnit doslova s počasím.

Ostrov, který splňuje definici jen tak tak

V souostroví Thousand Islands platí neobvyklé pravidlo: za ostrov se počítá jen místo, které zůstává nad vodou 365 dní v roce a uživí alespoň jeden živý strom. Celý region jich podle oficiální turistické prezentace eviduje 1 864. Ten jediný strom na Just Room Enough Island tedy není dekorace, je podmínkou existence ostrova jako takového.

Rozloha kolem 310 m² odpovídá spíš velkému bytu 5+1 než čemukoli, co si člověk představí pod slovem „ostrov“. Dům zabírá téměř veškerou suchou plochu, na dvorek nezbývá prakticky nic. Přesto jde o soukromou nemovitost s rekreačním využitím, nikoli o trvale obydlenou adresu v běžném slova smyslu.

Jak se tam podívat

Na samotný ostrůvek nevystoupíte, je soukromý. Ale prohlédnout si ho z paluby lodi je snadné. Organizované plavby z amerického Alexandria Bay i kanadského Gananoque projíždějí přímo kolem. Provozovatel 1000 Islands Water Tours výslovně uvádí Just Room Enough Island jako bod na trase. Uncle Sam Boat Tours nabízí denní plavby od května do konce října, Clayton Island Tours vozí turisty kolem hlavních atrakcí regionu.

Nejpraktičtější cesta vede autem z Toronta (necelé tři hodiny), Ottawy nebo Montrealu. Veřejná doprava do oblasti je omezená, vlastní vůz nebo půjčené auto je prakticky nutnost. Nejbližší letiště Watertown má spojení přes Philadelphii.

Rodina Sizelandových hledala v padesátých letech místo, kde je nikdo nebude rušit. Dostala 310 metrů čtverečních žuly trčící z řeky, a k tomu tisíce zvědavých očí ročně. Soukromí na nejmenším obydleném ostrově světa je dnes ovšem asi to poslední, co na něm najdete.

Článek Nejmenší obydlený ostrov má rozlohu jednoho bytu. Důvod, proč se nepotopí, je v geologické stavbě korálového podloží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neuvěřitelný výkon: DNA odhalila, že ostrovní krokodýli urazili 3 000 km širým mořem. Pak ale zmizeli

Lukáš Jírovec — Tue, 23 Jun 2026 02:03:00 +0000

Když britská expedice v roce 1609 poprvé přistála na seychelských březích, krokodýli tam byli doma. Zprávy je popisují jako běžné obyvatele pobřeží, žádné ojedinělé zatoulance, ale etablovanou populaci velkého predátora. Přes čtyři sta let poté vědci konečně rozluštili, odkud se tam vzali. Genetická studie publikovaná letos v lednu v Royal Society Open Science analyzovala mitochondriální genomy z muzejních lebek a zubů a porovnala je s moderními vzorky z celého areálu druhu. Výsledek překvapil: seychelští krokodýli nebyli ani samostatný endemický druh, ani nilští krokodýli, jak se dříve spekulovalo. Patřili ke druhu Crocodylus porosus, slanovodnímu krokodýlu, jehož domov leží tisíce kilometrů na východ.

Nejzápadnější výspa krokodýlí říše

Areál slanovodního krokodýla se před vyhubením seychelské populace táhl přes více než 12 000 kilometrů, od Vanuatu v západním Pacifiku po Seychely v Indickém oceánu. Seychely představovaly jeho nejzápadnější známý bod. Autoři studie uvádějí, že zvířata musela překonat „alespoň 3 000 km“ otevřeného oceánu, a připouštějí, že skutečná trasa mohla být i delší. Starší odhady krokodýlích specialistů z IUCN počítaly vzdálenost k nejbližší zdrojové oblasti, Indii, na zhruba 2 700 km, k Sumatře pak na asi 4 400 km.

Devatenáct identifikovaných haplotypů přitom neukázalo jasnou geografickou strukturu napříč druhem. Seychelská zvířata nebyla výrazně odlišná „seychelská forma“, spíše extrémně západní ostrovní větev téhož kosmopolitního predátora.

Jak přeplavat oceán a nepotřebovat k tomu svaly

Představa krokodýla, který dny a týdny zarputile pádluje otevřeným mořem, je lákavá, ale nepřesná. Telemetrická data z roku 2007 publikovaná v PLOS ONE ukázala, že slanovodní krokodýli při pobřežních přesunech zvládají přes 400 km za 20 dní, tedy 10 až 30 km denně. Klíč ale neleží v rychlosti, nýbrž ve strategii. Studie University of Queensland z roku 2010 odhalila, že krokodýli aktivně využívají příznivé povrchové proudy, a když proud teče proti směru cesty, jednoduše čekají. Neplavou oceán silou. Surfují na něm.

K tomu přidejte fyziologii: druh má specializované žlázy na vylučování přebytečné soli a běžně se pohybuje v plně mořském prostředí. Podle Australian Museum byl zaznamenán i ve vodě slanější než oceán. Kombinace salinitní tolerance, energeticky úsporného cestování po proudech a schopnosti přežít dlouhé období bez potravy dělá z C. porosus jedinečného oceánského kolonizátora mezi plazy.

Není ostatně jediným živočichem, který Indický oceán překonává bez pomoci člověka. Modelové studie ukazují, že vážka Pantala flavescens zvládá přelet mezi Indií a Afrikou s pomocí příznivých větrů. Rozdíl je v měřítku: tady nemigruje hmyz, ale čtyřmetrový predátor s čelistmi schopnými drtit kosti.

Padesát let stačilo

Trvalé osídlení Seychel začalo v roce 1770, kdy na ostrovy dorazili francouzští kolonisté. Do roku 1819, tedy za necelých padesát let, krokodýli z ostrovů zmizeli. Přesný mechanismus vyhubení historické prameny podrobně nepopisují, ale logika situace je průhledná: velký pobřežní predátor a malá ostrovní komunita nemohou koexistovat, pokud komunita nemá důvod predátora chránit. A v 18. století takový důvod neexistoval.

IUCN Crocodile Specialist Group uvádí C. porosus jako ve volné přírodě vyhubeného nejen na Seychelách, ale také v Thajsku, Kambodži a Vietnamu. V řadě dalších zemí byl silně zdecimován lovem, likvidací jako „škůdce“ a ztrátou pobřežních biotopů. Seychelský příběh není výjimka, je prototyp.

Pro kontext: v Severním teritoriu Austrálie, kde populace C. porosus naopak roste, bylo mezi lety 1979 a 2022 zaznamenáno 76 útoků na lidi, z nichž téměř třetina byla smrtelná. Jde o jednoho z nejnebezpečnějších krokodýlů na planetě. Osadníci na malých ostrovech měli k jeho likvidaci motivaci víc než dostatečnou.

Co zbylo z krokodýlího ráje

Dnes na Seychelách krokodýli nežijí a žádný veřejně komunikovaný projekt Seychelles Islands Foundation s jejich reintrodukcí nepočítá, priority leží u eradikace invazních savců, ochrany vzácné lodoicey seychelské a dugongů. Teoreticky se jednotlivý zatoulaný jedinec může objevit kdykoli: v lednu a únoru 2015 zaznamenali na Maledivách přes deset pozorování slanovodních krokodýlů a odchytili jedince dlouhého 3,1 metru. Druh prostě oceán zvládá dodnes.

Pro české turisty mířící na Seychely jsou reálnější rizika jiná: silné proudy, pláže nevhodné ke koupání na jižním pobřeží, absence plavčíků a občasný výskyt jedovatých ryb, jako je ropušnice.

Evoluce potřebovala statisíce let, aby slanovodního krokodýla dostala přes Indický oceán na seychelské pobřeží. Hrstka osadníků s puškami potřebovala jednu generaci, aby ho odtamtud vymazala. Ten nepoměr říká víc o nás než o krokodýlech.

Článek Neuvěřitelný výkon: DNA odhalila, že ostrovní krokodýli urazili 3 000 km širým mořem. Pak ale zmizeli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Maledivy hned za rohem! Zapomeňte na Makarskou, v Chorvatsku jsme našli pláž s dokonale bílým pískem

Lukáš Jírovec — Fri, 15 May 2026 04:29:00 +0000

Kdo zná Makarskou, zná i ten pocit: oblázky pod nohama, promenáda za zády, lehátka v řadách a v červenci ani místo na ručník. Nic proti tomu, je to fungující systém pro statisíce lidí. Jenže existuje alternativa, která vypadá, jako by ji někdo vystřihl z katalogu Indického oceánu a přilepil na jadranský ostrov. Sakarun leží na severozápadním cípu Dugiho otoku v zadarském souostroví a nabízí něco, co na chorvatském pobřeží téměř nenajdete: skutečný písek, širokou mělčinu a vodu, jejíž barva se pohybuje někde mezi smaragdovou a tyrkysovou. Cena za tuhle podívanou není v eurech. Platí se časem a logistikou.

Proč zrovna Sakarun

Většina chorvatských pláží funguje na stejném principu: oblázky, strmější vstup do vody, městská zástavba v dosahu pěší chůze. Sakarun tohle schéma rozbíjí. Podle oficiálního webu ostrova jde o přibližně 300 metrů dlouhou písečnou pláž s mimořádně pozvolným vstupem do moře. Voda zůstává mělká desítky metrů od břehu, což z ní dělá ideální místo pro rodiny s malými dětmi.

Vizuální podobnost s Maledivami drží překvapivě dobře: bílý písek, průzračná voda, žádné betonové molo. Rozdíl je v kulisách: místo palmového atolu tu stojí dalmatské borovice a místo overwater bungalovu vás čeká apartmán v kamenném domě. A to je vlastně pointa. Sakarun neprodává luxus. Prodává vizuální efekt, který byste normálně hledali o pět tisíc kilometrů dál.

Jak se tam dostat

Cesta začíná v Zadaru. Z Prahy to autem zabere zhruba deset hodin, z Brna kolem osmi. V Zadaru ale nekončíte: přesouváte se do přístavu Gaženica, kde nastupujete na trajekt Jadrolinije, linka 434, směr Brbinj na Dugém otoku. Plavba trvá hodinu a čtyřicet minut.

Pár praktických pravidel, která ušetří nervy:

Rezervace auta na trajekt je nutnost. Linka umožňuje rezervaci vozidla na konkrétní odjezd: v létě to není luxus, ale podmínka. Jadrolinija doporučuje být v přístavu 60 minut před odjezdem.
Lístky kupujte s předstihem přes web nebo aplikaci mJadrolinija. Česká jazyková verze webu není k dispozici, ale anglická funguje bez problémů.
Z Brbinje na Sakarun počítejte ještě s přibližně 25 kilometry po ostrovní silnici na severozápad.

Celá logistika zní složitěji, než ve skutečnosti je. Ale právě tahle trajektová bariéra funguje jako přirozený filtr: na Sakarun nedorazí každý, kdo projíždí po jadranské magistrále.

Sakarun versus Makarská: co získáte a co ztratíte

Srovnání dává smysl, protože obě místa cílí na podobné publikum: rodiny a páry hledající koupání a slunce. Rozdíly jsou ale zásadní.

	Sakarun	Makarská
Povrch	Písek	Oblázky
Délka pláže	cca 300 m	cca 2 km
Vstup do vody	Velmi pozvolný, dlouhá mělčina	Strmější, rychle hluboká voda
Zázemí	Dva gastro provozy, bez promenády	Plná městská infrastruktura
Doprava	Trajekt + ostrovní silnice	Přímo z magistrály
Atmosféra	Ostrovní klid, borovicový stín	Městský ruch, sezónní tlak

Makarská vyhrává v pohodlí a dostupnosti. Sakarun vyhrává v typu zážitku. Kdo chce po celodenní jízdě zaparkovat a za pět minut ležet na lehátku, ať zůstane na pevnině. Kdo chce pláž, u které se zastaví a řekne „tohle nevypadá jako Chorvatsko“, ten ať nasedne na trajekt.

Kde bydlet a za kolik

Dugi otok nemá žádné velké letovisko. Má dvanáct rozptýlených sídel s celkem asi 1 500 stálými obyvateli. Ubytování hledejte na severu ostrova, co nejblíž Sakarunu:

Božava: největší turistické zázemí na severu, hotelová kapacita a v létě turistický vláček přímo na pláž. Ideální pro rodiny, které nechtějí řešit parkování u Sakarunu.
Veli Rat: nejblíž pláži, navíc s majákem Punta Bjanca, který je s 42 metry nejvyšší na Jadranu. V majáku se dá dokonce bydlet.
Verunić a Soline: malé osady v bezprostřední blízkosti zátoky.

Cenově se sever Dugiho otoku pohybuje v sezóně zhruba takto: studio od 83 do 103 € za noc, apartmán pro tři až pět osob mezi 86 a 123 €, větší jednotky kolem 143 €. Pro srovnání: Biograd na pevnině startuje od 53 € za menší studio, Split od 116 € nahoru. Dugi otok není levný ani drahý. Je střed trhu, ke kterému připočítáte trajekt a odečtete davy.

Co ještě na ostrově stojí za den

Sakarun je hlavní magnet, ale ne jediný důvod, proč na Dugi otok jet. V zátoce nedaleko pláže leží v šesti metrech hloubky vrak lodi Michele: podle zkušeností českých freediversů jde o snadno dostupnou lokalitu i pro šnorchlaře, i když vstup do vnitřních prostor vraku vyžaduje opatrnost kvůli korozi. Maják ve Veli Ratu nabízí výstup s panoramatem celého souostroví. A samotná jízda po ostrově: úzká silnice mezi olivovými háji a suchými zídkami je zážitek, který na pevnině mezi Splitem a Dubrovníkem nenajdete.

Sakarun není tajný tip. Je to jedna z nejznámějších pláží zadarského regionu. Přesto zůstává mimo hlavní proud českého cestovního ruchu, protože vyžaduje krok navíc: trajekt, plánování, ochotu vyměnit pohodlí pevniny za ostrovní rytmus. Právě ten krok navíc ale dělá rozdíl mezi další oblázkovou pláží a místem, kde se na chvíli zastavíte a přestanete scrollovat.

Článek Maledivy hned za rohem! Zapomeňte na Makarskou, v Chorvatsku jsme našli pláž s dokonale bílým pískem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odmítl miliardu korun! Neuvěřitelný příběh muže, který dal přednost želvám před nátlakem miliardářů

Lukáš Jírovec — Thu, 30 Apr 2026 11:52:00 +0000

Brendon Grimshaw pracoval jako redaktor v Africe, když narazil na inzerát, který mu změnil život. Moyenne, devítihektarový kousek souše v souostroví Ste. Anne u pobřeží Mahé, byl zarostlý, opuštěný a nikdo o něj nestál. Grimshaw ho koupil za částku, která by dnes nepokryla ani slušný byt v Praze. Pak strávil víc než čtyřicet let tím, že z něj rukou a lopatou udělal místo, které nakonec odmítl vyměnit za cokoli.

Ostrov, který nikdo nechtěl

Když Grimshaw na Moyenne poprvé přistál, viděl zarůstající kokosovou plantáž a málo jiného. V roce 1973 se na ostrov přestěhoval natrvalo a spolu s místním rybářem René Lafortunem začal s obnovou, která neměla žádný grant, žádný plán na papíře a žádný termín. Vysadili téměř 16 000 stromů. Přivezli na ostrov zhruba 110 aldabrských obřích želv, druh, který na Moyenne dávno vymizel. Vybudovali stezky, studny, zázemí.

Lafortune zemřel v roce 2007, ale do té doby oba muži proměnili holý ostrůvek v hustě zalesněný ekosystém. Grimshaw přitom nebyl biolog ani ekolog. Byl novinář, který se rozhodl jednat místo psaní.

Padesát milionů dolarů? Ne, děkuji

Podle sekundárních zdrojů nabídl neidentifikovaný saúdský princ za Moyenne až 50 milionů dolarů, v přepočtu přes miliardu korun. Přesné jméno kupce se v otevřených zdrojích nepodařilo ověřit a není vyloučeno, že nabídek bylo víc. Mluví se o developerech a investorech, kteří v ostrově viděli ideální místo pro exkluzivní resort.

Grimshaw všechny odmítl. Ne ze sentimentu, ale z obavy, že by developer zničil to, co desítky let budoval. Pro člověka, který vlastníma rukama vysázel tisíce stromů a sledoval, jak se želvy zabydlují na plážích, nebyla miliarda ziskem. Byla by to kapitulace.

Důležité je dodat, co „nátlak“ v tomto příběhu reálně znamená. Ve veřejně dostupných zdrojích jsou doloženy opakované výkupní nabídky a developerský tlak, nikoli výhrůžky nebo právní donucování. Šlo o peníze na stole, ne o pistoli u hlavy. I tak je odmítnutí pozoruhodné, Moyenne leží pouhých pár minut lodí od hlavního města Victoria a v regionu, kde se luxusní resorty staví na každém druhém ostrově.

Želvy jako ekologický motor

Aldabrské obří želvy nejsou na Moyenne jen fotogenická atrakce. Odborné studie je označují za takzvané „inženýry ekosystému“, živočichy, kteří svou pastvou, šířením semen a koloběhem živin aktivně přetvářejí krajinu. Semena rostlin procházejí jejich trávicím traktem a klíčí na nových místech ostrova. Želvy udržují nízkou vegetaci, čímž vytvářejí prostor pro další druhy.

Oficiální seychelský text z roku 2009, kdy byl Moyenne vyhlášen národním parkem, uvádí 110 přivezených želv. Číslo 120, které koluje v médiích, je patrně zaokrouhlení. Ať už jich bylo 110 nebo 120, výsledek je stejný: želvy se na Moyenne rozmnožují a fungují jako živý nástroj obnovy ekosystému, který Grimshaw nastartoval.

Od soukromého ostrova k národnímu parku

Klíčový obrat přišel v letech 2008–2009. Grimshaw podepsal dohodu se seychelskou vládou a Moyenne získal status soukromého terestrického národního parku o rozloze pouhých 0,09 km². Pro srovnání: Necker Island Richarda Bransona má asi 30 hektarů, havajský Lānaʻi pod kontrolou Larryho Ellisona přes 36 000 hektarů. Moyenne je maličký, ale právně chráněný.

Grimshaw zemřel v roce 2012 ve věku 86 let. Ostrov odkázal Moyenne Island Foundation Society, kterou dodnes vede Suketu Patel. Nadace spolupracuje se státní Seychelles Parks and Gardens Authority, udržuje návštěvnický režim a investuje do ochrany. Ještě v prosinci 2025 darovala nadace parkové správě kamerový systém pro monitoring celého mořského parku Ste. Anne. Grimshawův odkaz tedy není jen symbolický, je funkční a živý.

Jak se na Moyenne podívat

Ostrov je přístupný turistům jako jednodenní výlet v rámci mořského parku Ste. Anne. Otevírací doba je od 9 do 17 hodin, po ostrově vede zhruba třicetiminutový okruh. Od října do března bývají dvě pláže uzavřeny kvůli hnízdění mořských želv. Z Česka se na Seychely dostanete přes Prahu a Dauhá, Qatar Airways provozuje denní spoj na mezinárodní letiště na Mahé, odkud je to lodí jen kousek.

Grimshaw po sobě zanechal i knihu A Grain of Sand, vydanou nakladatelstvím Camerapix. Český překlad neexistuje a anglický originál je dnes antikvární rarita. Jeho skutečná kniha má ale devět hektarů, stovku želv a šestnáct tisíc stromů, a tu si může přečíst kdokoli, kdo na Moyenne vystoupí z lodi.

Článek Odmítl miliardu korun! Neuvěřitelný příběh muže, který dal přednost želvám před nátlakem miliardářů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší chyba map? Neexistující ostrov zmátl i Google

Lukáš Jírovec — Sun, 26 Apr 2026 09:58:00 +0000

Na mapách existoval více než dvě století a měl přesnou polohu i rozměry. Přesto ho nikdo nikdy neviděl. Záhadný ostrov Sandy Island měl ležet v Tichém oceánu mezi Novou Kaledonií a Austrálií, přičemž po staletí se objevoval v atlasech, navigacích a poté dokonce i na internetu. Až moderní věda odhalila, že nikdy neexistoval.

Záhada ostrova, který nikdy neexistoval

Sandy Island patří mezi takzvané přízračné ostrovy, které se objevily v mapách, ale ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Tento konkrétní případ je ale výjimečný tím, jak dlouho přežil. Byl totiž znám už od dob slavného mořeplavce James Cooka a svou pověst si udržel až do roku 2012. Jeho délka přitom měla dosahovat zhruba 24 kilometrů.

Zlom nicméně přišel ve chvíli, kdy se do oblasti vydala vědecká expedice. Výzkumný tým na palubě lodi Southern Surveyor očekával, že narazí na pevninu, ale místo toho našel jen otevřené moře. Sonar navíc potvrdil, že se v daném místě nachází hloubka kolem 1200 metrů. Žádný ostrov, žádná mělčina – zkrátka nic, co by odpovídalo nákresu na mapě.

Nejspíše šlo o odlesk na hladině nebo plovoucí materiál

Sandy Island byl proto definitivně označen za neexistující, ale s tím se vědci začali ptát, jak se taková taková chyba mohla dostat do map. Samotná odpověď nejspíše sahá hluboko do minulosti, kdy James Cook zaznamenal omyl, jako například odlesk na hladině nebo plovoucí materiál. A jakmile se jednou údaj dostal do map, začal se nekontrolovaně šířit dál.

Ve 20. století se Sandy Island dokonce objevil i v databázích CIA a později v digitálních mapách, ze kterých čerpal Google Maps. Další verzí tohoto omylu by mohl být, že šlo o záměrně přidané fiktivní místo. To totiž někdy kartografové dělají jako ochranu proti kopírování. I dnes proto můžete narazit na „města“, která existují jen na papíře. Jenže v tomto případě šlo o závadnou informaci, která přežila generace a zmátla i moderní technologie.

Článek Největší chyba map? Neexistující ostrov zmátl i Google se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejčistší vzduch v Evropě? Našli jsme utajený ostrovní ráj, kde se zastavil čas

Tereza Říha — Sat, 11 Apr 2026 04:26:00 +0000

Je to Saaremaa: formálně bez titulu, ale s výjimečně čistým vzduchem. Titulek trochu provokuje, v podstatném však nelže. Ostrov nenajdete mezi oficiálně korunovanými rekordmany, spíš v zemi, která umí čistotu vzduchu doložit čísly. A tím se celé téma teprve otevírá.

Koruna chybí, čísla přesto mluví jasně

V redakci VědaŽivě jsem ověřila, že veřejně dohledatelné evropské přehledy Saaremaa nekorunují; přehled Evropské agentury pro životní prostředí srovnává města, ne ostrovy. Přesnější opora leží jinde: v biosférické rezervaci západoestonského souostroví UNESCO, tedy v území, kde se chrání příroda a zároveň hledá udržitelný život lidí v krajině, a v lázeňské tradici doložené od roku 1824 podle přehledu Resort town Kuressaare.

Podezření z clickbaitu tak rychle ustoupí faktům.

Poctivější odpověď nabízí vzduch nad Estonskem. WHO uvádí pro PM2.5, tedy jemné prachové částice, podle nichž se často srovnává dlouhodobá kvalita vzduchu, roční doporučení 5 µg/m³. Podle reportu IQAir tento limit splnilo jen 13 zemí a území, mezi nimi Estonsko; profil Estonska na IQAir uvádí za rok 2025 průměr 4,9 µg/m³ a texty estonia.ee i Keskkonnaagentuuru mluví o nejčistším či jednom z nejčistších vzduchů v kontinentální Evropě.

Když tedy nejde o marketingovou korunu, rozhoduje něco jiného.

Klid tu nikdo nevymyslel pro turisty

Saaremaa působí klidně, protože klid tady nikdo nevymyslel pro turisty. UNESCO uznalo západoestonské souostroví roku 1990 a Vilsandi National Park navazuje na rezervaci Vaika z roku 1910, kterou estonské zdroje označují za první chráněné území v Estonsku i celém Pobaltí.

Vilsandi, klíčové chráněné území na Saaremaa a zkratka pro jeho divočejší tvář, spojuje moře, asi 160 ostrovů, ptactvo, šedé tuleně i pobřežní vegetaci. Jalovce a bažiny tu proto působí silněji než jakákoli reklama.

Stejnou logiku drží i místní lázeňská pověst. Podle ostrovního přehledu ke Kuressaare vznikla první známá estonská bahenní léčebna u Kihelkonny už v roce 1824 a odtud se rozvíjela i pozdější sláva Kuressaare. Ostrov tak nevyrábí atmosféru starých časů dekorací, ale dlouhou praxí.

Právě to mění Saaremaa z hezké představy v něco hmatatelného.

Na ostrově jste dřív, než čekáte

A překvapí i cesta. Visit Saaremaa uvádí z Tallinnu do Virtsu asi 1 hodinu a 45 minut, trajekt zabere kolem 30 minut a Praamid.ee pro linku mezi Virtsu a Kuivastu uvádí průměrnou plavbu 27 minut. Kdo nechce řídit, může podle stejných ostrovních informací letět z Tallinnu do Kuressaare zhruba půl hodiny.

Ve VědaŽivě nám z toho vyšlo jednoduché zjištění: Saaremaa zní vzdáleněji, než se ve skutečnosti chová.

Pak ostrov rychle rozbije i představu, že nabízí jen ticho a wellness. Kuressaare Castle patří mezi nejzachovalejší pevnosti v Estonsku, Angla Windmill Mount drží původní podobu mlýnného vrchu a Kaali připomíná pole devíti kráterů po dávném dopadu meteoritu.

Tahle trojice scén nepůsobí jako katalog atrakcí. Skládá se do jednoho kompaktního ostrova, kde se historie, venkov i zvláštní geologie vejdou do jediného dne.

Luxus tu nezačíná v lobby

Místní luxus se schovává jinde. V redakci VědaŽivě na Saaremaa nejvíc sedí definice, kterou potvrzuje i přehled saaremaaských spa: wellness tu stojí na bahně, jalovci, mořském vzduchu a přírodních materiálech, ne na efektním lobby. GOSPA mezi procedurami uvádí jalovcový peeling i ošetření s mořskými řasami.

Nejdřív přijde krajina, až potom hotel.

Právě proto tu funguje i pocit mimo čas. Ostrovní itineráře Visit Saaremaa přirozeně spojují Kuressaare, Anglu a Kaali do jedné linky a dopravní přehled ostrova připomíná, že z Kuivastu do Kuressaare jedete asi 50 minut. Den se tak netříští do dlouhých přejezdů.

Saaremaa nepředstírá pomalost, on ji opravdu umožňuje.

A tady leží i finální verdikt. Cesta není hlavní problém; trajekt i krátký let ji drží v normálu. Větší bariéru si vytváříme sami, protože Češi Saaremaa prostě nemají v dovolenkové mapě. Kdo dál hledá jen provařená jména, ten tenhle estonský ostrov přehlíží skoro neomluvitelně.

Článek Nejčistší vzduch v Evropě? Našli jsme utajený ostrovní ráj, kde se zastavil čas se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ani Seychely, ani Maledivy. Nejkrásnější ostrov světa leží v Evropě jen přes 2 hodiny letu z Prahy

Lukáš Jírovec — Sat, 31 Jan 2026 07:02:00 +0000

Když se řekne vysněná dovolená na ostrově, většina lidí si představí Maledivy, Havaj nebo jiné exotické kouty planety. Podle velkého hlasování cestovatelů je ovšem nejkrásnější místo světa mnohem blíž, než by kdo čekal. Z Prahy se na něj dostanete dokonce za zhruba dvě a půl hodiny. A to už zní jako plán, který se dá opravdu uskutečnit.

Neuvěřitelný Zakynthos

Známý cestovatelský magazín Travelbook oslovil své čtenáře a sledující na sociálních sítích, aby vybrali svůj nejoblíbenější prázdninový ostrov. Do hlasování se zapojily tisíce lidí a konkurence byla obrovská – od tropických rájů v Pacifiku až po evropské perly. Výsledek ale mnohé překvapil. První místo totiž nezískala žádná zámořská exotika, ale řecký ostrov Zakynthos. Na špici se dostal jen o pár hlasů, což ukazuje, jak těsný souboj to byl.

Srdce cestovatelů si získal hlavně svou dramatickou přírodou a barvami, které jinde jen tak neuvidíte. Symbolem ostrova Zakynthos je přitom slavná pláž Navagio s vrakem lodi, bílým pískem a neskutečně modrou vodou. Právě tohle místo patří k těm nejfotografovanějším v Evropě a mnoho lidí ho zná ještě dřív, než tam vůbec přijedou. Ostrov ale není jen o jedné pláži – pobřeží je plné jeskyní, skalních oblouků a zátok.

Karety obrovské a voňavá řecká kuchyně

Na své si tu přijdou i milovníci přírody a klidnějších zážitků. Zakynthos je domovem ohrožených mořských želv karety obrovské, které zde kladou vejce. Pro mnoho turistů je právě možnost zahlédnout tyto majestátní tvory jedním z nejsilnějších zážitků z celé dovolené. K tomu se přidává typická řecká pohostinnost, voňavá kuchyně plná olivového oleje, ryb a čerstvé zeleniny – a rázem máte kombinaci, které se jen těžko odolává.

Ačkoliv se v žebříčku objevily i vzdálené destinace jako Bora Bora nebo Seychely, vítězství evropského ostrova ukazuje, že skutečný ráj nemusí být na druhém konci světa. „Je mnohem blíž, než byste si mysleli,“ zaznělo v jednom z hodnocení evropských cestovatelů.

Článek Ani Seychely, ani Maledivy. Nejkrásnější ostrov světa leží v Evropě jen přes 2 hodiny letu z Prahy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ostrov hadů: Jde o jedno z nejděsivějších míst na světě, plazů zde žije několik tisíc

Redakce VědaŽivě — Fri, 26 Jul 2024 02:40:00 +0000

Ostrov hadů se nachází kus od jihovýchodního pobřeží Brazílie. Místní ho znají pod názvem Ilha da Queimada Grande a jedná se o nejnebezpečnější ostrov na světě. Ostrov obývají tisíce jedovatých hadů, kvůli kterým je přístup na ostrov přísně zakázán. Povolení ke vstupu mají pouze vědci, armáda a opraváři zdejšího majáku. Čas od času však na ostrov zavítají také piráti.

Nebezpečný ostrov hadů

Ostrov hadů se nachází zhruba 34 kilometrů od jihovýchodního pobřeží Brazílie a svou rozlohou pokrývá zhruba 43 hektarů. Z velké části ho pokrývá deštný prales, který je útočištěm pro zdejší faunu. Obývají ho tisíce extrémně jedovatých hadů, kteří svými počty výrazně převyšují ty nejedovaté. Největším místním zabijákem je přitom křovinář ostrovní, nejjedovatější druh zmijovitého hada na světě. Tito hadi dorůstají do délky až 1,2 metrů a mají výrazné žluté zbarvení.

Ostrov hadů byl kdysi součástí pevniny, ale zhruba před 10 tisíci lety se na konci poslední doby ledové izoloval. Právě tato izolace vedla k vývoji extrémně jedovatých hadů, kteří svůj jed používají k lovení přelétavých ptáků. Pravě kvůli nim je ostrov od roku 1920 nepřístupný veřejnosti.

Křovinář ostrovní je extrémně jedovatý had, který obývá Ostrov hadů.

Extrémně jedovatí hadi

Jed křovináře ostrovního, hlavního obyvatele Ostrova hadů, je pětkrát silnější než jed jeho příbuzného, který žije na pevnině. Ulovenou kořist zabíjí do několika minut a extrémně nebezpečný je také pro člověka. Jedno uštknutí dokáže způsobit celou řadu zdavotních komplikací, které jsou v 7 % případů smrtelná. Příznaky začínají prudkou bolestí a otokem místa uštknutí, následuje slabost a mdloby, může dojít k vnitřnímu krvácení, selhání ledvin a odumírání tkáně.

Uštknutí křovinářem ostrovním vyžaduje okamžitou lékařskou pomoc, která však nezaručuje přežití. I při lékařském zásahu dochází k úmrtí až ve 3 % případů. Právě proto je Ostrov hadů od roku 1920 neobydlený a veškeré výzkumné týmy vždy doprovází kvalifikovaný lékař.

Zastávka pro piráty

Křovinář ostrovní však postupně putuje na seznam ohroženého živočišného druhu. Podle průzkumů obývá Ostrov hadů zhruba 2 až 4 tisíce těchto jedovatých zmijí. Jejich počty však postupně ubývají. Z velké části za to může jejich nelegální odchyt piráty. Křovinář ostrovní a především jeho jed, patří na nelegálním trhu mezi velmi výnosné artikly. Ostrov tudíž pravidelně navštěvují piráti, kteří zdejší hady chytají a následně prodávají i za cenu vlastních životů. Křovinář ostrovní nikde jinde na světě nežije.

Článek Ostrov hadů: Jde o jedno z nejděsivějších míst na světě, plazů zde žije několik tisíc se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chmurná pověst ostrova Poveglia: Ne nadarmo se mu přezdívá ostrov duchů

Redakce VědaŽivě — Tue, 12 Mar 2024 03:37:00 +0000

Málo kdo by si dokázal představit, že jedno z nestrašidelnějších míst na světě se bude nacházet právě v Itálií. Tato jižní země, kterou má každý spojenou se slunečným počasím, dobrým jídlem a dovolenou, skrývá hrozivé tajemství. Nedaleko Benátek leží malý ostrov s názvem Poveglia. Hororová pověst ostrova se začala psát už v polovině 14. století a žije dodnes.

Černá smrt

Spousta hororových historek pochází z dob, kdy evropu sužovala morová epidemie. Mezi učenci se jí už tenkrát začalo přezdívat „Černá smrt“. Právě Benátky postihla jedna z prvních vln morové nákazy. Toto plující město totiž odjakživa fungovalo jako námořní křižovatka a obchodní tepna celé Evropy. Historické prameny uvádějí, že mor do Benátek přivezly lodě z Asie. Odtud se pak nekontrolovatelně rozšířil po celé Evropě.

Tou dobou se začala psát smutná pověst ostrova Poveglia. Nejprve ho začali benátčané používat jako jakýsi předsunutý přístav, u kterého kotvily připlouvající lodě. Každá loď musela přečkat dobu 40 dnů, než byla vpuštěna do města. Během této doby úřednící z ostrova sledovali, jestli mezi námořníky nevypukl mor. Tím italové zavedli proces, který dnes známe jako karanténa.

Pamětní kámen, na kterém stojí: „Nerušte ty, kdo za života nakažliví byli a zde spočinuli.“

Ostrov jako hromadné pohřebiště

Když se nákaza moru rozšířila, začal se ostrov využívat pro „úklid“ mrtvých a nakažených. Od poloviny 15. století až po konec 18. století zde byli deportování všichni lidé nakažení morem a jinými nemocemi. V největších morových náporech tam leželi mrtví, nakažení a živí na jedné hromadě. Brzy nebylo oběti morové nákazy kde pohřbívat a tak se vykopala velká jáma, ve které se všichni mrtví pálili. Říká se, že jejich popel dodnes tvoří až 50% půdy ostrova.

Chmurná pověst ostrova pokračuje

Na počátku 20. století začal ostrov Poveglia psát novou kapitolu své hrozivé historie. V roce 1922 tam bylo vybudováno sanatorium pro chorobomyslné. V té době už byl ostrov znám jako místo, ze kterého se nikdy nikdo nevrátí. Stejně jako i jiné sanatoria, které se v Evropě hojně budovaly na přelomu 19. a 20 století, je i toto opředeno spoustou hrůzostrašných historek. Mentálně nemocní pacienti zde měli být podrobování různým pokusům, včteně lobotomie, které se prováděly za plného vědomí. Tyto praktiky se hojně používaly taky během druhé světové války. Mussolinská Itálie se tak měla čistit od méněcenných obyvatel. Dodnes se tak Poveglii drží hororová pověst ostrova.

Článek Chmurná pověst ostrova Poveglia: Ne nadarmo se mu přezdívá ostrov duchů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zákaz vstupu obyčejným smrtelníkům: Jaká je záhada ostrova, na kterém stojí jen jeden jediný dům

Redakce VědaŽivě — Mon, 09 Jan 2023 03:39:42 +0000

Surtsey je sopečný ostrov ve vodách Atlantiku a nachází se asi 30 kilometrů od Islandu. Bez účasti jakékoli techniky nebo člověka vyklíčilo v jeho ekosystému rajče. Místo vzniklo velkou sopečnou erupcí, která počala v roce 1963 a v hloubce krásných 140 metrů. Tím došlo ke vzniku tohoto drobného zázraku přírody. Hlavní zájem o něj – poměrně logicky – mají vědci a badatelé z celého světa. V čem je vlastně ostrov s jediným domkem tak podivný?

Místo čistě pro vědecké pozorování

Surtsey tak vznikl střetem mocné sopky a obdobně mocného oceánu. Z tohoto střetu se v roce 1967 zrodil ostrov o velikosti 2,7 kilometrů čtverečních. Příroda však následně opět ukázala svou moc, sílu a vůli. Působení eroze a větrů totiž postupem času ostrov „obrousilo“, takže dnes má jen 1,3 kilometrů čtverečních. Zájem vědců o tento záhadný úkaz se tím však nijak nesnížil. Ostrov je pod ochranou UNESCO a mohou sem pouze vybraní experti.

Jedná se především o vulkanology, biology a botaniky. Hlavní náplní jejich činnosti je zkoumání toho, jak vzniká a funguje ekosystém, který je zcela prost lidského zásahu. V současné době na Surtsey roste asi 70 druhů rostlin, žije tu také hmyz, tuleni a různé druhy ptáků. Uprostřed je pak jediný dům, kde spí právě přítomní vědečtí pracovníci. Před vstupem musí být každý důkladně očištěn a prozkoumán, aby prostředí nijak nenarušil.

Zahubení rajčete

Přes všechna tato opatření si však příroda našla cestičku a na ostrově vyrostlo rajče, což přítomné i další vědce značně překvapilo. Rostlina byla následně odstraněna, aby se nestala invazivním druhem. Jinak by totiž hrozilo narušení místní jedinečné flóry. Celkově jsou známky lidské činnosti na ostrově zcela minimální, jen ty nutné pro vědecký provoz. Kromě zmíněného domu pro vědce – případně trosečníky – je tu heliport a maják.

Ten byl postaven v roce 1977 a v roce 2007 měl být původně odstraněn. Protože se ostrov sám nachází daleko od lidského osídlení a přístup sem je kontrolován, jsou možnosti poškození místního prostředí skutečně velmi malé. Ostrov nebyl nikdy lidmi trvale osídlen, v chráněné zóně kolem něj však docházelo k výlovu ryb, a to i přes ustanovený zákaz. Krom rybolovu je zakázáno i potápění, které ruší živočišné druhy v místních vodách.

Místo, které pomalu, ale nejspíš nadobro mizí

Dále platí zákaz zanášení nových druhů směrem na ostrov, zanechávání odpadu a také přinášení nových minerálů nebo půdy odjinud. Když skončily „porodní“ erupce, byl kolem ostrova badateli zaveden systém souřadnic, který pomáhal s měřením pobřeží a rozlohy. Doba 20 let od vzniku pak jasně prokázala, že se ostrov pomalu propadá a ze své výšky ztratil už víc jak metr. Pokles byl stanoven na 20 centimetrů za rok, postupně se ale zpomalil.

V 90. letech 20. století činil jen 1–2 centimetry za rok. Na tom se podílí více faktorů, jako stlačení sedimentů a klesající litosféra. Každý rok ostrov ztrácí asi 10 000 metrů čtverečných povrchu, rychlost eroze se však má v budoucnu snižovat. Vítr i proudy momentálně odnáší jen snadno dostupný materiál a tuhá láva zde stále zůstává. I tak ale ostrov za několik stovek let nejspíš zcela podlehne a zanikne jako další malá území.

Článek Zákaz vstupu obyčejným smrtelníkům: Jaká je záhada ostrova, na kterém stojí jen jeden jediný dům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejděsivější místo na planetě: Přístup sem má jen pár lidí, běžný člověk by téměř s jistotou zemřel

Redakce VědaŽivě — Wed, 30 Nov 2022 03:55:00 +0000

Je znám jako Hadí ostrov, konkrétně jde o zmijemi zamořený Ilha da Queimada Grande. Nachází se v Atlantském oceánu asi 144 kilometrů jihovýchodně od Brazílie. Nikdo z místních by se na něj nikdy neodvážil vůbec vkročit. Podle legend potkal posledního rybáře, který se k němu přiblížil, neblahý osud. O několik dnů později byl u břehu Hadího ostrova nalezen ve svém člunu. Ležel tam bez známek života a v kaluži vlastní krve.

Místo, kam mohou jen námořníci udržující maják

Tento tajemný ostrov je tak nebezpečný, že vláda Brazílie prohlásila vstup na něj za nezákonný. Nebezpečí pochází od Bothrops insularis, jednoho z nejjedovatějších druhů zmijí na planetě, česky křovináře ostrovního. Dorůstá délky až 45 centimetrů a na Hadím ostrově je jich odhadem 4 000. Křovináři jsou tak jedovatí, že uštknutý člověk umírá do 1 hodiny. Jak ale vůbec došlo k tomu, že je jich na jednom malém ostrově tak hrozně moc?

Dnes je ostrov logicky neobydlený, ale až do roku 1920 tu nějaká populace krátce žila. Tehdy zemřel podle legendy místní strážce majáku poté, co se mu oknem dostal dovnitř právě křovinář. Námořnictvo místní maják průběžně navštěvuje. Kromě toho dávají pracovníci také pozor, aby se po ostrově nepotulovali žádní dobrodruzi. Další místní pověst uvádí, že hady přivezli piráti, kteří tu chtěli zakopat poklad a ten pak pořádně ochránit.

Oddělená evoluce místní fauny

Ve skutečnosti je však přítomnost zmijí následkem rostoucí hladiny moře. Tedy mnohem méně vzrušující příběh než piráti, i tak ale zajímavý. Hadí ostrov byl totiž původně normální součástí brazilské pevniny. Když ale před 10 000 lety stoupla mořská hladina, oddělená pevnina vytvořila samostatný ostrov. Po další milénia se pak fauna ostrova vyvíjela naprosto nezávisle na té pevninské. A dařilo se hlavně prudce jedovatým křovinářům.

Protože neměli jinou potravu než místní ptactvo, vyvinuli si extrémně účinný jed. Ten jakéhokoli opeřence zabil téměř okamžitě. Místní ptáci jsou moc chytří na to, aby se dali chytit. Křovináři proto spoléhají na ty, kteří jsou odjinud a zastaví se na ostrově kvůli potravě nebo odpočinku. Křovináři jsou obecně odpovědní za 90 % veškerých hadích uštknutí na území Brazílie. Díky izolaci ostrova je však přímo jejich útok málo pravděpodobný.

Co tedy stojí za snahou lidí ho navštívit?

Protože je přístup na ostrov pro veřejnost zakázán, neexistují ani žádné statistiky fatálních obětí. Nicméně kdokoli uštknutý křovinářem má bez lékařské péče 7% šanci, že zemře. A ani sérum vám přežití nezaručí, stále je úmrtnost 3 %. Když se na to člověk podívá, je velmi zvláštní, že místo s extrémně bolestivou smrtí na každém kroku chce vůbec někdo navštívit. Ovšem jed křovinářů se ukázal jako velmi podnětný v medicíně.

Konkrétně pomáhá se srdečními problémy a vznikl i určitý černý trh s touto sloučeninou. Návštěva zakázaného ostrova je tak pro mnohé snahou těžit tuto ceněnou surovinu. Využití lékařstvím není ostatně nic zvláštního, obrovské spektrum léků pochází právě z jedů hadů či pavouků. A stejně tak špatně užívaný lék se stává snadno jedem. I dnes pronásledovaná narkotika měla kdysi medicínské využití.

Článek Nejděsivější místo na planetě: Přístup sem má jen pár lidí, běžný člověk by téměř s jistotou zemřel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadný případ ostrova Bermeja, který „zmizel“ v Mexickém zálivu. Spekuluje se, že ho nechaly odpálit USA

Redakce VědaŽivě — Mon, 17 Oct 2022 02:34:00 +0000

Proběhly totiž letecké průzkumy i námořní vyšetřování, Mexičané ale pořád chtějí vědět, kam se jejich ostrov poděl. Během 16. a 17. století byla Bermeja běžným bodem zakresleným na španělských mapách. Její poloha se občas trochu změnila a jméno se sem tam objevilo jako Vermeja. Samotná existence ostrova se však zdála dostatečně jistá. Od 18. století byla ale jeho kartografická přítomnost mlhavější, až nakonec ze záznamů kompletně zmizel.

Na mapě ve starém atlasu

Prvně se o ostrovu zmiňuje Alonso de Santa Cruz v publikaci vydané v Madridu roku 1539. Z dálky popsal totiž skupinu ostrovů jako červené, španělsky bermeja. Naposledy se ostrov objevil ve svazku Geographic Atlas of the Mexican Republic vydaném roku 1921. Takže co se s ostrovem vlastně stalo a kde je? Teorií je několik a různí se. Šlo o následek globálního oteplování a stoupající hladiny moří? Nebo ho setřáslo podmořské zemětřesení? Nebo ho odpálila CIA v zájmu svrchovanosti USA nad zálivem, jak naznačují konspirační teorie?

V roce 1997 vyjednaly orgány USA a Mexika dohodu o rozdělení Hoyos de Dona, úseku mezinárodních vod, kde měl ostrov Bermeja původně spočívat. Obnovený zájem o území vyvolal i nové pátrání po ztraceném ostrově, takže mexická vláda vyslala příslušnou expedici. Ostatně pokud by Bermeja existovala, značně by posunula hranice mexického vodního území. A hlavně právo státu na využívání ropných nalezišť v těchto vodách.

Našli, moji rádcové, našli?

Hledání nepřineslo žádné výsledky a dohoda s USA byla nakonec podepsána. Nicméně s autorizovanou dobou zdržení průzkumu nalezišť a využití Hoyos de Dona, která měla v roce 2010 končit, se Mexiko opět vydalo na ostrovní lov. Dopady, které by ostrov Bermeja měl na ekonomiku této země, byly zkrátka příliš lákavé na to je ignorovat. V roce 2009 tak proběhla 3 oficiální vyšetřování, všechna s použitím nejmodernější dostupné techniky.

Badatelé nevynechali ani jednu vlnu, prozkoumali všechny hlubiny, ale Bermeja se jim vytrvale vyhýbala. Je snad načase přiznat, že tento kus země nikdy neexistoval? Že si ho zkrátka vymysleli raní objevitelé, a to jen proto, aby zmátli své tehdejší rivaly? Věří tomu i Julio Zamora, prezident Mexican Society of Geography: „Země, které vytvářely mapy během 16. a 17. století, je publikovaly se všemi nepřesnostmi, aby znemožnily použití nepřítelem.“

Zákeřná hra starých objevitelů?

Jeden strategicky umístěný falešný ostrov dokázal spolehlivě odradit všechny potenciální uzurpátory od cest tímto směrem. A příslušní kartografové tak měli volnou ruku ve vytváření dalších nákresů. Irasema Alcántara z UNAM, Geografického institutu na Mexické národní autonomní univerzitě, ale nesouhlasí. „Setkali jsme se s dokumenty, které obsahovaly velmi přesné nákresy a popisy existence ostrova Bermeja.“ Takový základ zní rozhodně slibně.

„Na jejich základě jsme pevně přesvědčeni, že ostrov existoval, ale nejspíš na jiném místě.“ Byl tedy přízračný ostrov jen nešťastnou obětí politické hry o moc? Jak by řekli milovníci seriálu Akta X – pravda je někde tam venku. A ostrova Bermeja se to nepochybně týká také. Jedno je však jisté, Mexičané se o neobyvatelný ostrov začali zajímat, až když o něj přišli. Jak typicky lidské.

Článek Záhadný případ ostrova Bermeja, který „zmizel“ v Mexickém zálivu. Spekuluje se, že ho nechaly odpálit USA se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší podmořská erupce na světě zrodila vulkán velikosti mrakodrapu. Jde o jedinečný exemplář, uvádí seismologové

Redakce VědaŽivě — Sun, 05 Dec 2021 04:23:00 +0000

Vulkán vysoký 820 metrů objevili vědci v západní části Indického oceánu a nálezu předcházela vlna zemětřesení. Ta seismology zarazila, protože se otřesy vyskytovaly v regionech, které jsou normálně velmi klidné. Následně sesbírali geologické údaje včetně hlubinných průzkumů oblasti z roku 2019. Tým si pak uvědomil, že mají co dělat s novým podvodním vulkánem, podrobnosti uvádí Nathalie Feuillet.

Sopečné miminko sající z hlubin

Nová sopka je 1.5krát vyšší než Světové obchodní centrum. Krom zajímavého procesu zrodu je také napojena na nejhlubší zásoby magmatu, na jaké dosud seismologové narazili. Tento rezervoár se totiž nachází asi 55 kilometrů pod povrchem, uvádí Nathelie, geovědkyně z univerzity v Paříži. „Je to poprvé v dějinách vulkanologie, kdy vidíme takhle hluboký rezervoár, který je u samotné základny zemské litosféry.“

Litosféra je vnější skořepinou planety, která zahrnuje horní plášť a zemskou kůru. Malý ostrov Mayotte mezi Madagaskarem a Mozambikem zasáhlo mezi květnem 2018 a 2021 více jak 11 000 detektovatelných zemětřesení. Nejsilnější mělo 5.9 stupně, ale objevilo se i mnoho velmi slabých otřesů, které pocházely opravdu z hlubin. Nebyla cítit na povrchu, ale seismologové je na počítačích zachytili. Právě tyto otřesy jsou spojené s vulkány.

Náhlá aktivita bez viditelného důvodu

Právě tento nečekaný příliv otřesů byl překvapivý, protože poblíž Mayotter se něco otřáslo naposledy v roce 1972. A poslední sopečný projev se v nedaleké laguně odehrál přes 4 000 lety. V červenci 2018 si vědci uvědomili, že ostrov se posouvá na východ a to tempem asi 20 centimetrů za rok – což prozradila data GPS. V té době tam existovaly jen asi 3 GPS stanice, takže badatelé přidali celý globální satelitní systém.

Další a delší pozorování místních geologických změn bylo ohromující. Detektory na zemi i v hlubinách zachytily mezi únorem a květnem 2019 neuvěřitelných 17 000 otřesů. V květnu dostala Feuillet příležitost využít výzkumné plavidlo Marion Dufresne. Tým věděl, že se v moři něco stalo, ale nebyl si jist stavem magmatu, tedy zda zůstalo pod povrchem, nebo se dostalo výš. Věděli, že nejspíš něco najdou, jen nevěděli, co to bude.

Výprava do vodních hlubin

Námaha se vyplatila a seimologové zjistili, že otřesy se koncentrovaly do oblasti asi 10 kilometrů od ostrova. Odehrály se však velmi hluboko, v rozmezí 20 – 50 kilometrů. Radar lodi následně odhalil „něco velkého“, co se nacházelo asi 50 kilometrů od pobřeží. Byla to podvodní sopka připomínající pyramidu o objemu 5 krychlových kilometrů. Tento vulkán byl zcela nový, v roce 2014 tam určitě nebyl, což potvrdila data francouzského námořnictva.

Objem vyvrženého materiálu byl 30 – 1000krát větší než jakákoli jiná dosud zachycena podvodní erupce. Navíc to vypadá, že nejde o první výbuch poblíž Mayotte, proudy lávy na jejím území naznačují, že tu v minulosti takové události proběhly. Tým území stále sleduje, protože otřesy se objevují i nadále. Poslední jasné stopy lávy na mořském dně byly seismology zachyceny v lednu letošního roku.

Dostali jste se někdy do blízkosti sopky? Při jaké příležitosti?

Zdroj: LiveScience

Článek Největší podmořská erupce na světě zrodila vulkán velikosti mrakodrapu. Jde o jedinečný exemplář, uvádí seismologové se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Japonsko získalo přírodním procesem nový ostrov. Zásluhu na tom má nedávná exploze podvodního vulkánu

Redakce VědaŽivě — Sat, 04 Sep 2021 03:55:00 +0000

Oficiálně se Japonsko skládá z 6 852 ostrovů, jenže podvodní exploze vulkánu Fukutoku-Okanoba momentálně jeden ostrov přidala. Nová pevnina se nachází asi 1 200 kilometrů jižně od Tokia a leží kousek od ostrova Iwo Jima. Ostrov se zjevil už dříve, jenže dva dny trvalo, než si ho všimla místní pobřežní hlídka a usoudila, že je tu něco jinak. Následně byla hlášena mračna páry, která sahala až 15 kilometrů vysoko.

Nový přírůstek do rodiny

Pro zajímavost, 15 kilometrů je horní limit letové hladiny moderních dopravních letadel, než začnou mít problémy. Nakonec dokázali pracovníci hlídky zhruba stanovit tvar nového ostrova, konkrétně půlměsíc. V tuto chvíli je ostrov ještě „miminkem“ a má v průměru jen asi kilometr. Jenže místní meteorologové soudí, že exploze vulkánu stále probíhá. Z toho důvodu tak vydali varování před kouřem a sopečným popelem.

Očekává se, že nad hladinu oceánu se může nakonec vynořit celý kráter Fukutoku-Okanoba. Pokud se ostrov ukáže jako stabilní změna terénu, bude mít událost nejspíš i geopolitické důsledky. Nachází se blízko nejjižnějších ostrovů Ogasawara nebo řetězu Boninských ostrovů. V závislosti na své konečné velikosti tak může rozšířit území Japonska, které může vznést oficiální nároky. Podle médií je to ale nepravděpodobně, i kdyby ostrov na hladině zůstal.

Otázka trvalosti změny

Ano, je to přesně tak, ostrov se může za nějakou dobu opět ponořit do vln – nebyl by to první případ. Ostatně Japonsko za sebou má v historii několik podobných změn terénu, které se pak zase vrátily do původního stavu. Nové ostrovy tak byly potvrzeny už například v letech 1904, 1914 a 1986, jenže všechny poměrně rychle zase zmizely. Poslední takový „přírůstek“ vydržel pouhé dva měsíce, podíl na tom měly hlavně oceánské vlny a proudy.

U obou typů událostí – jak vzedmutí pevniny, tak jejího poklesu do vod – často chvíli trvá, než si proměny někdo všimne. Ovšem našly se i ostrovy, které zůstaly natrvalo. Například v roce 2013 vyrostl vulkanický ostrov Niijima tak moc, že se připojil k blízké pevnině. Svět tak dostal dárek v podobě „Snoopyho ostrova“. I když už nějakou dobu nevypadá jako kreslený bígl, ostrov – aktuálně Nishino Shima – je stále na místě a dále roste.

Zdroj: IFLScience

Článek Japonsko získalo přírodním procesem nový ostrov. Zásluhu na tom má nedávná exploze podvodního vulkánu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedinečný objev, pravěcí lidé cíleně se plavící na japonské ostrovy vrhají nové světlo na schopnosti a technologie lidí z doby kamenné

Redakce VědaŽivě — Fri, 14 May 2021 03:55:00 +0000

Před dlouhou dobou se starověcí námořníci úspěšně podnikli nebezpečnou mořskou cestu a dostali se na japonské ostrovy Ryukyu. Archeologické vykopávky na šesti z těchto ostrovů – které jsou součástí ostrovního řetězu dlouhého 1 200 kilometrů – ukazují, že migrace na ostrovy proběhla před asi 35 000 lety. Stalo se tak jak z jihu od Taiwanu, tak ze severu skrze japonský ostrov Kyushu.

Dávná plavba na vzdálená ostrovní území

Je ovšem nejisté, zda se sem dávní námořníci plavili záměrně, nebo sem byli zaváti náhodou povětrnostními podmínkami nebo jiným vlivem. Odpověď by mohla vrhnout nové světlo na schopnosti a technologii lidí doby kamenné, jejich námořní dovednosti a celkové možnosti. Aktuálně stejný proces simulují bóje sledované satelity, které se vydávají po obdobných trasách a „opakují“ tyto dávné výpravy.

Badatelé analyzovali data ze 138mi bójek, které byly vypuštěny poblíž Taiwanu a filipínského ostrova Luzon od roku 1989 do roku 2017, v rámci programu mapování celkového povrchu světových oceánů. Tým shledal, že pouze 4 bóje se dostaly do okruhu 20ti kilometrů v okolí kteréhokoli z ostrovu řetězu Ryuku a i u nich se tak stalo kvůli tajfunům a dalším netypickým projevům mořského počasí. Pravidelnou trasu lze tedy jistě vyloučit.

Nepravděpodobné cestování během bouře

Je velmi malá šance, že by se pravěcí lovci vypravili na oceán, pokud by na obzoru zuřila masivní bouře. Nová zkoumání navíc ukazují, že proudy by směrovaly plavidla spíš od ostrovů než směrem k nim, takže kdokoli se na ně dostal, provedl to zcela záměrně. Geologické nálezy ukazují, že proudy v regionu jsou stabilní posledních minimálně 100 000 let. Je tudíž na místě usuzovat, že vypuštěné bóje se chovaly velmi podobně jako dávná plavidla.

Z pohledu navigace bylo také dosažení Ryuku natolik komplikované, že náhodná plavba nedává zkrátka smysl. Kamenné nástroje a pozůstatky ulovených nosorožců také naznačují, že se na stejná místa mohl dostat i Homo erectus v době minimálně před 709 000 lety a moderní lidé začali plavby tohoto typu někdy před 65 000 lety. Je ovšem stále na debatu, zda lidské plavby během Paleolitu byly náhodné, nebo cílené.

Zdroj: Science News

Článek Jedinečný objev, pravěcí lidé cíleně se plavící na japonské ostrovy vrhají nové světlo na schopnosti a technologie lidí z doby kamenné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.