Pán času a biologické říše

Medúza samozřejmě necestuje zpátky do minulosti země, ale v zásadě může podle potřeby vracet svůj biologický věk. Teoreticky tak může žít věčně. Jenže jak přesně tento žahavec aktivuje regeneraci podobnou Doctoru Who? A mohli by její schopnosti využít i lidé k tomu, aby vymazali stárnutí? Nutno podotknout, že věčný život této medúzy není jistota, jen odhad. Nicméně plavala v oceánech už v době před 66 miliony let, kdy vymřeli dinosauři.

Pro jednotlivou nesmrtelnou medúzu je možné být naživu po celou tuto dobu. Opět, i když je to možné, není to nutně proveditelné, hlavně kvůli absenci obsáhlejších studií, protože data máme „jen“ z posledních několika dekád. Tragikomické je, že přes svou schopnost je díky velikosti poměrně častým cílem mnoha ryb, želv a dalších tvorů, takže i když může žít věčně, dost možná během blízké doby kompletně vyhyne.

Jak funguje její mechanismus

Za běžných podmínek projde medúza pěti stádii života. Vajíčkem, které naklade dospělá medúza do vody, planulou, tedy drobnou larvou (jakýsi pulec), a dále polypem. Polyp si najde pevný povrch a vytvoří malou kolonii svých klonů. Když si vyvine další svalstvo a nervy, stane se ephyrou, nezávislou jednotkou, která pak doroste ve skutečnou medúzu. Ta se rozmnožuje sexuálně s dalšími a obvykle krátce poté zahyne.

Vtip je v tom, že se v případě potřeby může vrátit do stádia polypu a v zásadě se může mezi těmito fázemi neustále pohybovat. Klíčem je schopnost medúzy změnit některé své speciální buňky na jiné speciální buňky, proces zvaný transdiferenciance. Ve fázi polypu totiž medúza získává náhradní materiál, který pak může začlenit zpátky do organismu a opět se stát medúzou. Ovšem aplikovat něco takového u člověka je otázka opravdu daleké budoucnosti, pokud kdy vůbec.

Zdroj: Science Focus

Článek Tajemství nesmrtelných medúz odhaleno. Jde o pány času a biologické říše se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Medúza, která stárne pozpátku

Na vrcholku nesmrtelných zvířat je malá medúza známá jako Turritopsis doohmii nebo jednodušeji nesmrtelná medúza. Smrt přelstila tak, že se podle National Geographic naučila otočit své stárnutí. Jakmile je nemocná nebo zraněná, vrátí se během 3 dnů do fáze polypu, čímž změní své buňky na mladší verze. Ty nakonec vyrostou opět do dospělého jedince.

Robustní želvy

Pomalý, ale stálý pohyb opravdu vyhrává závody. O želvách se ví, že žijí celá staletí. Badatelé navíc zjistili, že jejich orgány se časem nijak nerozpadají ani nepoškozují. Podle The New York Times mohou žít dokonce neomezeně dlouho, pokud se vyhnou chorobám a predátorům. Jinými slovy mají opravdu potenciál být nesmrtelnými zvířaty.

Humr, který roste stále dál

Vědci vedou dlouho debatu, zda jsou rudí obyvatelé oceánu biologicky nesmrtelní. Obvyklá příčina úmrtí je totiž nemoc, nikoli stáří. Rostou a množí se, dokud neumřou. Jeden humr zachycený u Newfoundlandu byl odhadnut na 140 let věku. Většina samců se dožije 30, samičky cca 54 let, alespoň podle Smithsonian. A čím větší humr, tím je také starší.

Regenerující ploštěnci

Ploštěnci se proslavili svou schopností regenerace. Pokud je totiž jedinec přeříznut podélně nebo napříč, mohou vzniknout dva samostatní červi. Tato zjevně neomezená regenerace se také vztahuje na jejich stárnutí či poškození tkání. Červi tak mohou smrt podvádět donekonečna, jak potvrzuje i studie z University of Nottingham.

Odolné velryby

Ačkoli nejsou technicky nesmrtelné, jsou velryby grónské nejstaršími živými savci. Podle Popular Science žije několik druhů těchto velryb déle než 70 let. V 90. letech na těchto masivních zvířatech našli vědci jizvy od zbraní používaných už po roce 1800. Nejstarší známá velryba grónská je stará 211 let. Kromě této úctyhodné délky života jde také o jedny z největších tvorů, kteří nám na Zemi dělají společnost.

Bakterie odolné vůči radiaci

Deinococcus radiodurans je polyextrémofilní bakterie adaptovaná na různé extrémní podmínky. Nejen, že je odolná vůči radiaci. Tito nesmrtelní tvorové dokonce dokáží zemřít a pak znovu ožít díky neuvěřitelné schopnosti opravy vlastní DNA. Podle Ira S. Pastora, CEO v Bioquark Inc. „mohou přežít chlad, dehydrataci, vakuum i kyselinu a byly označeny za nejodolnější bakterie na světě.“ Ještě lepší je zápis v Guinnessově knize rekordů.

„Odolají 1,5 radům gamma radiace, tedy asi 3 000krát víc, než co by zabilo člověka.“ Jak je vidět, máme ještě co dohánět. Ale ruku na srdce, mnoho příběhů už ukázalo, že nesmrtelnost nemusí být rozhodně dar a požehnání, ale mnohem častěji prokletí.

Článek Tvorové, kteří dosáhli nesmrtelnosti: Medúzy stárnou pozpátku, humři obvykle zemřou na nemoc se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zázrak, nebo prokletí?

Nepolevující ideál s sebou lidstvo nese odnepaměti. A s každým technologickým pokrokem se našla skupinka badatelů pátrajících po tom, jak konkrétní techniku použít právě k dosažení nesmrtelnosti. Jenže problém je v nás samotných. Zatímco idea jako taková je velmi lákavá, tkáně a buňky našeho těla prostě nejsou navržené pro trvalou existenci. To, z čeho jsou složeny živé organismy, se má množit a replikovat. Daní za tuto dovednost je právě omezený život jednotlivce.

Smrt je navíc i v zájmu evoluce. Ta totiž potřebuje reprodukci úspěšných jedinců, a od těch druhých očekává, že zkrátka vyklidí pole. Pokud organismus nepodlehne predátorům nebo nezemře hlady, může ho zničit radiace z vesmíru. Stárnutí je zkrátka součástí naší DNA. Pokud bychom nakrásně eliminovali všechny choroby a další neduhy, naše tělo si za 100 let najde další cestu, jak projevit svou křehkost. Bude mít jinou podobu, ale půjde o stejný princip.

Kolik vlastně potřebujeme času?

Délka a kvalita života jsou dva konstantní cíle vědeckého bádání napříč obory. Nakonec k tomu vedou všechny cesty od medicíny po fyziku. Existuje ale nějaký časový práh, u kterého si lidé dovedou říct, že jim tato délka stačí? Nejspíš se zase objeví touha po drobném posunu. A pak po dalším. Když dosáhneme 200 let coby maximální délky, může se za pár dalších dekád stát průměrem. Obsah života se totiž na jeho délku velmi pružně adaptuje.

Pátrání po nesmrtelnosti nás přivádí k základní motivaci, kterou není smrt jako taková, ale strach z ní. V prvním díle série se Harry Potter divil, že Nicolas Flamel v klidu přijme smrt. Albus Brumbál mu tehdy odpověděl, že: „Pro připravenou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.“ Nehledejme nesmrtelnost za každou cenu jako pošetilý Tom Riddle, a.k.a. Lord Voldemort. Prožijme raději naplněný život a poznejme ze světa co nejvíc. Smrt mu pak dá smysl.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Chcete být nesmrtelní? Vědci mají jasno, věčný život nemusí být zrovna procházka růžovou zahradou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Genetiko, ty bezcitná mrcho

Stárnutí a umírání je nevyhnutelnou a přirozenou součástí našeho života. Což ale neznamená, že se nebudeme snažit tento stav zpomalit či oddálit. V medicíně existují celá odvětví, která se přímo věnují boji s procesem stárnutí, a to na genetické úrovni. Cílem je nejenom prodloužení života, ale i zachování co nejlepšího zdraví ve vysokém věku. Ostatně nemá cenu žít přes sto let, pokud bychom posledních třicet měli strávit na nemocničním lůžku na kapačkách.

Nabízí se ale otázka, proč už se tohle dávno nestalo evoluční cestou. Jedinci s delším životem mají jasnou reprodukční výhodu, takže stárnutí by mělo být vlastně dávno pryč. Biolog George Williams přišel před 70 lety s teorií, která stojí na principu „užívej si teď, zaplatíš později“. Evoluce vybírá geny, které v mládí podpoří reprodukci jedince, a ignoruje jakékoli jejich negativní dopady v pozdějších dobách života, protože geny už byly předány další generaci.

Testování na červech

Všechno zatím této myšlence odpovídalo, jen postrádala reálné důkazy, že k tomu v přírodě dochází. Vědci se proto rozhodli otestovat funkci konkrétních genů u červů. K jejich překvapení mělo mnoho identifikovaných genů společnou jednu funkci – regulační mechanismus zvaný autofagie. Během něj buňka odstraňuje nepotřebné nebo narušené části sama sebe tak, aby nedošlo k jejímu celkovému poškození. Autofagie funguje velmi dobře právě v mladých organismech, ale s přibývajícím věkem často způsobuje spíše problémy.

Přepnutí nebo vypnutí konkrétních genů by tedy mohlo prodloužit život i celkové zdraví člověka. Deaktivace autofagie v neuronech červů způsobila, že se jejich životní doba natáhla o 50 %. Mechanismus ještě potřebuje podrobnější analýzy a delší sledování. Pokud by ale bylo možné něco z tohoto aplikovat na člověka, není prodloužení života jedinou možností využití. Mechanismus by mohl pomoci v boji s degenerativními nemocemi typu Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.

Zdroj: NewAtlas

Článek Proč nejsme nesmrtelní a nikdy ani nebudeme? Odpověď na věčnou otázku mají naše geny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zpracování dat napříč časem i kontinenty

Badatelé zpracovali velmi obsáhlý rozbor, který zahrnoval data z více kontinentů, a to i stovky let dozadu. Jeden z autorů, José Manuel Aburto z univerzity v Oxfordu, uvedl, že byla porovnána data o narození a úmrtí lidí i primátů. Vědci ovšem zjistili, že obecný vzorec úmrtnosti je všude naprosto totožný. Statistika potvrdila prostou skutečnost, že díky zlepšení zdravotní péče a dalších podmínek žijí jednotlivci postupně pořád déle.

Zvyšuje se délka dožití celých populací – to bylo v minulosti odlišné. Nejdříve totiž klesala mortalita v mládí, potom se začala zvyšovat u postupujícího věku. Výzkum tak potvrzuje teorii, že lidé žijí výrazně déle ne kvůli oddálení smrti, ale protože neumírají v mladém věku. Jenže samotná trajektorie lidského života je stále stejná. Její průběh se nezměnil za celou dobu vývoje vědy ani lékařství.

Věčná touha zůstává nadále snem

Poslední studie vědců tak bohužel naznačuje, že evoluční biologie trumfuje veškeré naše snahy. I přes svůj obrovský rozvoj a moderní možnosti není lékařství zatím schopno překonat tyto biologické překážky. Podle týmu tato rozsáhlá i hloubková analýza zaplnila mezeru, která v dosavadních výzkumech existovala. Chyběla totiž práce, která by v takovém měřítku srovnávala délku života lidského i zvířecího.

Přes stále postupující věk, kterého lidé dosahují v dobré kondici, zůstává nesmrtelnost nebo opravdu dlouhý život doménou science fiction. Pro některé smutná skutečnost je ovšem pro druhé důvodem takový život kvalitně prožít a něco za sebou zanechat. Po nesmrtelnosti ostatně toužil i starověký král Gilgameš. A dodnes se o něm učíme skrze první literární epos a můžeme obdivovat jeho příběh, který nesmrtelnosti dosáhl.

Zdroj: Nature

Článek Zpomalení stárnutí a věčný život. Sen, nebo budoucí realita? Klíčovou úlohu v tom hraje biologie, shodují se vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.