Jaderná zima: katastrofa pro celé lidstvo

Odborníci dlouhodobě upozorňují na takzvanou jadernou zimu, která je v souvislosti s jadernou válkou tím největším nebezpečím. Jde totiž o přímý důsledek výbuchů bomb. Do atmosféry by se dostalo obrovské množství sazí a prachu, což by zablokovalo sluneční paprsky na opravdu dlouho.

Planeta by se navíc během velmi krátké doby ochladila o několik stupňů a svět by se ponořil do tmy. Podle některých modelů by teploty klesly natolik, že by se na velké části severní polokoule udržel sníh i během léta – a to je něco, co naše planeta naposledy zažila v době ledové.

Odbornice na bezpečnost a jaderné scénáře Annie Jacobsenová navíc upozorňuje, že k vyvolání takového efektu by stačilo přibližně 300 jaderných hlavic. Což je mnohem méně, než si většina lidí myslí (a dost možná jen desetina toho, co mají největší světové velmoci k dispozici).

Největší problém: kolaps zemědělství

Podle klimatických modelů by například oblasti ve střední Evropě, Rusku nebo Severní Americe zažily velmi dlouhé zimy a krátká, chladná léta. To by znamenalo velký problém s dozráváním plodin a lidstvo by velmi brzy začaly sužovat hladomory. Ty by zahubily mnohem více lidí než samotné výbuchy atomových hlavic. Ovšem podle některých analýz by na Zemi mohly existovat regiony, které by katastrofu zvládly lépe než jiné. Annie Jacobsenová zmiňuje především Austrálii a Nový Zéland.

Tyto země mají totiž na své straně hned několik podstatných výhod. Především leží relativně daleko od hlavních geopolitických konfliktů a jako bonus mají také nízkou hustotu obyvatel, přičemž ovšem disponují rozsáhlými zemědělskými oblastmi. Navíc už dnes pěstují plodiny přizpůsobené náročnějším klimatickým podmínkám, což by se nakonec mohlo ukázat jako rozhodující.

Odborníci také připomínají, že oceánské klima může také v některých případech zmírnit extrémní výkyvy teplot. A právě to by mohlo v případě jaderné zimy hrát onu klíčovou roli, která by skutečně znamenala rozdíl mezi životem a smrtí.

Článek Stačilo by pár stovek raket. Studie popisuje, kde by lidé přežili jadernou apokalypsu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Války byly, jsou a budou

Ale naštěstí se nám podařilo se jí vyhnout. Nicméně řekněme, že příště takové štěstí mít nebudeme. Kdy by mohla 3. světová válka nastat? Upřímně, je těžké to určit. Světový konflikt by mohl nastat kvůli zabití klíčové politické figury, zpravodajským hrozbám nebo soupeření o cenné suroviny. Když jsme zmínili všechny tyto možné důvody, vypadá světová válka docela pravděpodobně. Nicméně riziko je ve skutečnosti mnohem menší, než myslíme.

Od roku 1945 viděl svět už mnoho bitev a střetů. Vietnam, Afghánistán a desítky dalších civilních konfliktů. Je potřeba mít na paměti, že světová válka musí znamenat zapojení opravdu celého světa. A právě jeho struktura se od roku 1945 zcela radikálně změnila. Státy nejsou zkrátka tak pevně propojené a sjednocené, jak tomu bývalo dřív. Vojenské síly jsou mnohem lépe vycvičené a celkově silnější, než byly před lety.

Podoba budoucí válečné vřavy

S největší pravděpodobností by zemřely miliony lidí a Zemi by trvalo dekády, ale spíš století, než by se vzpamatovala. Hlavně když vezmeme v úvahu některé zbraně a nástroje, které by válčící země bezpochyby použily. Pěchota by mohla mít exoskeletony. Jde o kovové kostry kolem lidského těla, které zvyšují sílu a odolnost. Ačkoli člověka nezmění v Robocopa, určitě vojákům usnadní přenos těžkého vybavení na dlouhé vzdálenosti.

Stejně tak mohou být použitelné zbraně, které dovedou střílet za roh. A místo toho, aby se bojové střety odehrávaly na zemi, na moři nebo ve vzduchu, mohlo by se bojovat ve vesmíru. Armádní jednotky by bojovaly o ovládání ozbrojených satelitů, které budou mít vliv na dění tam dole. I když většina tohohle zní jako filmové sci-fi, mějme na paměti, že takové zbraně jsou opravdu děsivé. Doufejme tedy, že na jejich použití nikdy reálně nedojde.

Opravdu stále otázka pěchoty?

Nicméně budoucí konflikt by už ani nemusel zahrnovat reálné vojáky. Budoucí války se minimálně částečně odehrají v kyberprostoru mezi počítači. Ke slovu přijdou roboti, umělá inteligence, drony – těchto strojů bude plné bojiště. Stejně tak je ovšem možné, že budoucí válčení vlastně nebude zahrnovat žádné násilí. Možností je kybernetické napadení počítačových sítí dalších zemí a zmocnění se například elektráren.

A o co se bude vlastně válčit? Každá válka má svou příčinu. Podle některých hlasů půjde nejspíš o přírodní zdroje, hlavně vodu. Pitná a čistá voda je už dnes zdroj natolik vzácný a cenný, že národy mohou začít bojovat o její stále se zmenšující zásoby. Takový konflikt by, doufejme, netrval příliš dlouho. Jak by ale mohl skončit? Skutečnost, že světová válka ještě nenastala, má spojitost s několika hlavními důvody.

Realita celosvětového konfliktu

Během 2. světové války shodily USA jadernou bombu na Japonsko, čímž zabily přes 100 000 lidí. Postiženým městům trvalo dvě desítky let se vzpamatovat. Tyto bomby byly jen slabý odvar toho, co je v dnešním jaderném arzenálu. Na celém světě existuje stále skoro 14 000 jaderných hlavic, hlavně v rukách USA, Ruska, Číny a dalších zemí. Každý národ může mít jednotky, strategii a cokoli dalšího. Jenže jakmile spadne hlavice, znamená to konec hry.

A jestli ji jedna země vypustí, co brání další udělat to samé? A další? A další? Zakrátko by shořel celý svět. Zkuste ale dnes v noci spát klidně. Světová válka s tím, že by začala zítra a zahrnovala desítky zemí, je vysoce nepravděpodobná. Pokud spolu budou bojovat dvě země, ty ostatní budou nejspíš stát stranou a nechají konflikt na přímých účastnících. Ale válka je vždycky stejná a stejně hrozná. Zkusme se jí vyhnout, jinak by ani Česká republika nedopadla dobře.

Jak aktuálně vnímáte toto riziko s možností zapojení celého světa?

Zdroj: TheScientist

Článek Co kdyby zítra vypukla 3. světová válka? Jednalo by se o největší válečný střet, jaký tato planeta kdy zažila se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Snížené, nikoli mizející riziko

Už i takové odstředivky na výrobu uranu jsou velmi technicky náročná a nebezpečná záležitost. Ostatně není ani nutná hrozba ze strany některé z velmocí, stačí technická porucha systému varování. Pravdou ovšem je, že větší množství atomových bomb svržených najednou by nebylo v ničím zájmu, protože by následky nevyhnutelně zasáhly i toho, kdo výbuchy původně hrozil. Radioaktivní spad by se totiž kolem Země dostal i na něj.

Co tedy dělat v případě, že dojde k takové explozi nad městem? V rámci sekund se nejprve objeví záblesk, zvuk dorazí až opožděně. Třetina energie exploze se k nám dostane jako světlo a také infračervené záření. Vrchol je sekundu po výbuchu, světelný záblesk ovšem trvá déle jak 5 sekund. Pokud okamžitě – už při prvním záblesku – vyhledáte úkryt, většina záření se vám vyhne. Ideálně skočte někam do příkopu, rychlost zde vítězí nad kvalitou krytu.

V nouzi použijete i kapuci

V extrémních případech, kdy skutečně není „za co skočit“, se zkrátka vrhněte na zem obličejem dolů. Hlavou směrem od výbuchu, ruce pod tělo a kapuci nebo jinou pokrývku na hlavu. Nacházíte-li se zrovna v autě, zastavte, zatáhněte ruční brzdu a dostaňte se pod linii oken, ta samozřejmě zavřete. Kdekoli uvnitř se ukryjte pod stolem, rovněž pod linií oken. Případně shoďte nábytek na stranu jako štít před radiací. Nezastaví ji, ale je to lepší než nic.

V nechráněném povrchu kůže umí záření z jaderného výbuchu způsobit popáleniny třetího stupně, a to téměř 9 kilometrů od epicentra výbuchu. Jde o nejdalekonosnější efekt bomby při leteckém shozu a je také nejzákeřnější. Blesková smrt nervových buněk totiž otupí jakoukoli bolest. Léze si následně nevšimnete a jakýkoli dotek ji ještě více poškodí. Pokud uslyšíte varovné sirény a budete mít asi 5–10 minut času, dopadne pro vás vše znatelně lépe.

Rázová vlna spotřebuje polovinu energie

Polovina veškeré energie jaderné exploze jde do rázové vlny. Jste-li blíže než 5 km od místa výbuchu, obytné budovy se s velkou pravděpodobností alespoň částečně zhroutí. V takovém případě jsou hlavním rizikem samotné trosky. Při výbuchu v Hirošimě zemřelo z 340 000 obyvatel v prvních okamžicích jen 80 000, i když bylo zničeno 70 % staveb. Tradiční japonské domy mají totiž lehkou dřevěnou konstrukci a papírové stěny. Zdaleka tudíž nejsou tak nebezpečné jako městské betonové stavby.

Spolehlivým místem jsou v tomto ohledu suterény. Eizo Nomura v něm přežil a byl přitom v Hirošimě 170 metrů od místa exploze. Vchod do těchto prostor bude ovšem pravděpodobně zasypán a na pomoc můžete čekat i několik dní. Mějte proto po ruce vodu a zásoby a také utěsněte okna a štěrbiny. Pak se do prostoru dostane mnohem méně radioaktivního prachu. Rostoucí síla hlavice rozšiřuje okamžitou destrukci, rozsah radiace ale roste mnohem pomaleji.

Otázka vlnové délky

Fotony gama záření mají totiž velice krátkou vlnovou délku. Proto je dobře absorbuje i okolní vzduch. Čím výkonnější bomba, tím lepší je vyšší výška detonace nad cílem. Po jakémkoli použití jaderné hlavice bude jistě následovat zhoršení mezinárodní politické situace. Během postsovětských let mnoho krytů degradovalo a ztratilo svou spolehlivost. Jestli od výbuchu uplynuly minuty a jste pořád naživu, nejspíš jste v normálním suterénu.

Nejlepší následnou možností je nedělat nic, a to aspoň den. Máte-li vodu a zásoby, klidně i několik dní. Žádný vnější vliv typu požáru vás totiž nejspíš neohrozí. Hirošimu zachvátilo po výbuchu ohnivé peklo. Bylo ale důsledkem trosek ze dřeva a papíru, které vzplály kvůli otevřeným ohňům a špatným rozvodům. Zhroucené betonové zdi většinu hořlavého materiálu spolehlivě zasypou. Takže nespěchejte, radiace se postupně snižuje.

Máte v současnosti obavy z takového zásahu někde poblíž?

Zdroj: HowToSurvive

Článek Jak přežít a přečkat jaderný výbuch: Vryjte si do paměti snadnou armádní techniku a chovejte se podle ní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak fungují moderní jaderné zbraně

Podle dostupných informací disponují až 90 % všech jaderných zbraní na světě Rusko a Spojené státy americké. Ruská federace vlastní kolem 1 600 kusů mezikontinentálních balistických raket, které jsou schopné nést jaderné hlavice a zasáhnout cíle vzdálené více než 5 500 kilometrů. Spojené státy americké vlastní obdobný počet takových raket, a sice téměř 1 650 kusů. Obě země rovněž disponují tzv. taktickými jadernými zbraněmi, které slouží k dosažení úspěchu v konkrétních, tedy lokálních bojových operacích.

Taktické jaderné zbraně mají za cíl oslabit protivníka zejména útokem na kritickou infrastrukturu. Samy o sobě nemají takový dosah jako strategické jaderné zbraně, avšak mohou být příčinou eskalace bojů a vyústěním pak může být globální jaderný konflikt. Ten naopak předznamená nasazení avizovaných strategických jaderných zbraní. Základní princip fungování jaderných bomb je vytvoření kritického stavu ve štěpném materiálu. Tomu předchází štěpení jader těžkých atomů na lehčí atomy, při němž se uvolňují neutrony.

Uvolněné neutrony následně naráží do jader okolních atomů, čímž je štěpí a spouští tak nekontrolovatelnou řetězovou reakci, která uvolňuje obrovské množství různých druhů energie. V současné době je nejpoužívanějším typem tzv. implozní puma (modernizovaná verze atomové bomby shozené v srpnu 1945 na Nagasaki). V ní je použito plutonium a zdrojem neutronů je tzv. jaderná roznětka, která uvolňuje značné množství neutronů pro další štěpení a přispívá tak k zahájení řetězové reakce.

Implozní puma rovněž disponuje vylepšeným vnějším pláštěm, který dokáže vracet neutrony zpět do štěpné reakce. Jejími výhodami jsou nižší nároky na množství jaderného materiálu a menší rozměry. Výbuch odpovídá několika stovkám až milionům tun výbušniny trinitrotoluen (TNT). Jinými obávanými zbraněmi jsou tzv. termonukleární bomby, které po svém výbuchu vytvoří ohnivou kouli s teplotami odpovídajícími žáru v centru Slunce.

Svět by se po jaderné válce nenávratně změnil

V případě, že by svět čelil jaderné válce, došlo by s nejvyšší pravděpodobností k vyhynutí lidstva. Lidé, kteří by byli v epicentru výbuchu bomb, by v podstatě měli štěstí (zemřeli by rychleji). Podle dostupných zdrojů by v případě svržení shodně silné atomové bomby jako těch použitých při útoku na Hirošimu a Nagasaki zemřelo bezprostředně po explozi 50 % všech, kteří by se nacházeli v okruhu 3,2 km od epicentra výbuchu. V případě exploze ve vzduchu by se okruh zvětšil. Příčinou úmrtí by byly mj. způsobené požáry, ozáření a fyzická zranění.

Přeživší polovina by zemřela o něco později v důsledku vysoké úrovně radiace a neposkytnuté první pomoci – v epicentru výbuchu bomb by byla zničena veškerá infrastruktura, což by znemožnilo efektivní lékařskou pomoc a zároveň distribuci potravin. Lidé, kteří by byli dále od míst explozí, by byli vystaveni vysokému množství radioaktivního spadu, který by u nich vyvolal akutní otravu zářením. Ti, kteří by ozáření přežili, by se celoživotně potýkali s extrémně zvýšeným rizikem rozvoje rakoviny. Jaderná válka by znamenala katastrofu i pro životní prostředí.

Při světovém konfliktu by přítomnost sazí a popela v atmosféře způsobila globální změnu klimatu, již by provázelo ochlazení o celé 2 °C. To by vedlo k neúrodě a hladomoru. Plodiny, které by se i přesto podařilo vypěstovat, by obsahovaly značné množství radioaktivního spadu, který by se bezprostředně po konfliktu dostal do půdy. Lidé by tak byli vystaveni riziku rozvoje různých souvisejících onemocnění. Problémem by se stalo i mléko, které je zdrojem jódu. Po jaderné válce by byl jód v mléce radioaktivní, což by vedlo k nárůstu výskytu např. rakoviny štítné žlázy.

Připravujete se nějakým způsobem na potenciální jaderný konflikt?

Zdroj: Science

Článek Kdyby vypukla jaderná válka, jak by to vypadalo? Rusko může vyslat 1 600 takových raket, a to až 5 500 km daleko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ochrana planety pomocí jaderných zbraní 

Ačkoli jsou katastrofální srážky s planetkami v historii Země velmi vzácné, nelze je na 100 % vyloučit. Vědci si proto neustále hrají s myšlenkou, jak by se v případě možného nebezpečí zachovali a takovou situace řešili. Na místě je nyní ochrana planety jaderným výbuchem, což by podle webu TheGuardian pomohlo odchýlit těleso z jeho dráhy a proměnit ho v plyn. 

Redakce VědaŽivě

19 září, 2022

50 000 let starý obří kráter, vzniklý dopadem meteoritu, přináší stále nové informace. Mohl by posloužit pro vesmírné mise

Takový experiment mimo jiné již vyzkoušeli američtí vědci a skutečně se jim to povedlo. Silné záření způsobené jaderným výbuchem má potenciál zahřát povrch nebezpečného tělesa na desítky tisíc stupňů a riziko srážky se Zemí tak vyloučit. Aby však byla taková akce úspěšná, vědci ji musí realizovat několik let před možným nárazem.

Dokonalá strategie v případě nedostatku času 

Doposud je lidstvu známá jen jedna z největších katastrof, kdy do Země narazil před 66 miliony let asteroid o šířce necelých deseti kilometrů. I to stačilo, aby vyhladil skoro všechen život na naší planetě a změnil klima na velmi dlouhou dobu. Nebezpečná mohou být dle webu iRozhlas nicméně i menší tělesa. I několikametrový meteorit dokáže poranit tisíce lidí. 

Redakce VědaŽivě

26 srpna, 2021

15 nejvzácnějších zvířecích druhů z celého světa, které je téměř nemožné spatřit. Těžké uvěřit, jaké krásy planeta Země skrývá

Jaderná varianta by se však týkala spíše větších planetek, a to zejména v případě, pokud by nezbývalo příliš mnoho času. Podle vědců by taková strategie fungovala u těles o průměru až čtyři kilometry, nebo dokonce i větších. A kdyby měli dostatek času, určitě by tímto způsobem dokázali odrazit cokoli, co by jim přišlo do cesty. 

Článek Jaderná zbraň na ochranu Země: Podle vědeckých testů by se tak dalo vyhnout kolizi s obří planetkou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čínu ve zbrojení nic neomezovalo

Velikou záhadou je, kolik jaderných hlavic Čína vlastně má, protože na rozdíl od USA a Ruska vázaných smlouvami (i když od smlouvy Nový START Rusko odstoupilo, ale slíbilo její limity dodržovat) Čína žádnými omezeními limitována nebyla a není a nebylo možné počty jaderných zbraní kontrolovat. Podle nejčastějších odhadů Čína disponovala na začátku 90. let asi 150 hlavicemi a v roce 2021 zhruba 400, i když existují některé odhady, že jich může být až 2 tisíce, ovšem většina expertů se k tomuto číslu nekloní.

Čína bývala ve výrobě jaderných zbraní omezena materiálem, ale již loni se s Ruskem dohodla na dodávkách vysoce obohaceného uranu, měla ho získat 25 tun. Navíc zprovozňuje dva rychlé reaktory označované jako CRF-600. Vláda sice tvrdí, že budou sloužit pro civilní účely, experti ale tato tvrzení zpochybňují. Čína by tak podle nich měla být díky reaktorům schopna získat materiál na 50 nových jaderných hlavic ročně.

Počty mají v příštích letech dramaticky růst

Pokud půjde rozšiřování počtu jaderných zbraní dosavadním tempem, mohla by mít asijská velmoc v roce 2027 zhruba 700 jaderných hlavic a v roce 2035 již plných 1 500. Jde sice o znatelné navýšení jaderných schopností, ale zdaleka nebude dosahovat počtu jaderných zbraní Ruska (zhruba 6 400 hlavic) a USA (5 800 hlavic). Ovšem pokud se ve světě objeví vůle na nějaké jaderné dohody (nyní všemu brání ruská invaze na Ukrajinu a reakce států Západu na ni), měla by podle odborníků být jejím signatářem i Čína.

V případě Číny nejde jen o zvyšování počtu jaderných hlavic, ale i jejich nosičů. Čína navyšuje třeba počty balistických raket schopných je nést, ale i ponorek nebo letadel. Například staví nové pole s asi 300 odpalovacími sily v Ujgurské oblasti. Ve vývoji je stealth bombardér Xian H-20 nebo nový typ ponorek s balistickými raketami Type 096. Z mnohých stran zaznívají hlasy, že by bylo dobré se pokusit čínskou produkci jaderných zbraní zpomalit, třeba sankcemi na ruský Rosatom, aby jí nedodával tolik materiálu na jejich stavbu.

Článek Čína stále navyšuje počty svých jaderných hlavic. Každý rok by jich mohla do výzbroje zařadit zhruba 50 nových se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Německo bylo na špici jaderného výzkumu

Vědci ve 30. letech 20. století dospěli k teoretickým a částečně i praktickým poznatkům naznačujícím sílu štěpení jader atomů. Mnoha bylo jasné, že tato reakce se může stát i hrozivou zbraní. Jedni z nejúspěšnějších jaderných vědců, mezi nimiž byl i Albert Einstein, působili v Německu. Již v roce 1939 vědci dopisem varovali americkou administrativu před hrozbou jaderné zbraně v rukách nacistů. Ačkoli určité výzkumy v USA v této oblasti pokračovaly, vše změnil až vstup země do druhé světové války.

V první polovině roku 1942 vědci i armádní důstojníci vyjasnili možnosti atomových zbraní prezidentu Rooseveltovi. Jeho vláda dospěla k přesvědčení, že by bylo riskantní, kdyby Německo takto ničivou sílu získalo první. Nakonec celý projekt zaštítila armáda, a pod vedením jaderného fyzika J. Roberta Oppenheimera vznikl tým mnoha předních vědců pracujících na jaderné bombě pod názvem Projekt Manhattan. Měli čtyři teorie, jak by jaderná zbraň měla fungovat. A museli také vyřešit celou řadu technických problémů.

Projekt byl přísně tajný. Správně o vývoji jaderné zbraně nikdo vědět nesměl, i když například Sovětskému svazu se své lidi do projektu dostat podařilo. Ovšem nejednalo se jen o vědecký výzkum. Na výrobu jaderné zbraně byl třeba obohacený uran a plutonium. Na jejich produkci vyrostly velké komplexy, v nichž pracovaly desetitisíce lidí, ale nikdo z nich neměl ani ponětí, že se podílí na vývoji nejničivější zbraně v historii lidstva.

Necelý měsíc po úspěšném testu začal útok

V roce 1945 si začali být vědci zapojení do projektu jistí, že se jim podařilo překážky překonat, a mají tak dost materiálu na jadernou reakci. Nakonec 16. července provedli v poušti v Novém Mexiku první zkušební jaderný výbuch a byli úspěšní. V té době již bylo nacistické Německo poražené, ale Spojené státy vedly stále válku s Japonskem. Země projevovala fanatické odhodlání se nevzdat, proto v srpnu americké bombardéry svrhly jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki, což nakonec přimělo japonského císaře ke kapitulaci.

Za několik let vlastnil atomovou zbraň i Sovětský svaz a vyvinuly ji i další země, ovšem kromě dvou případů v roce 1945 ji naštěstí již nikdo nikdy nepoužil. Projekt ale přispěl i k tomu, že se poznatky z vývoje pumy přetavily do civilní sféry a vznikly jaderné elektrárny a další užitečné technologie. Spolupráce vědců přinesla i základ k dalším objevům například v oblasti počítačů. Bez Projektu Manhattan by lidstvo jaderné zbraně a technologie pravděpodobně získalo také, jen nejspíše o několik let později.

Článek Projekt Manhattan dal světu jadernou zbraň, ale pomohl i k mírovému užití energie. USA se bály, aby jadernou zbraň nesestrojili Němci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Střelu s neomezeným dosahem nikdo jiný nemá

O samotné střele se toho oficiálně ví jen velmi málo, ale patří do šestice strategických zbraní, na jejichž existenci a vývoj v roce 2018 upozornil ruský prezident Vladimir Putin. Jedná se o střelu disponující jaderným pohonem, což znamená, že má teoreticky neomezený dolet. Může být osazena jadernou hlavicí a podle Ruska je zkonstruovaná tak, aby se dokázala vyhnout protiraketové obraně. Podobnou zbraň nejspíše nikdo nemá, alespoň představitelé USA tvrdí, že ani nepředpokládají, že by ji jejich země v nejbližší době vyvinula.

Na Burevestniku je samozřejmě nejpozoruhodnější jeho pohon, ale není přesně známo, na jakém principu funguje. Mohlo by se jednat o jaderný náporový motor. Podle některých spekulací malý jaderný reaktor nasává vzduch, ten pak ohřívá a tryskou jej vypuzuje pryč. Vzduch zároveň slouží k chlazení reaktoru. Ale samotné jádro reaktoru nepřijde se vzduchem do přímého styku, neměl by tedy být příliš radioaktivní. Na druhou stranu by v budoucnu mohla tato radioaktivita sloužit k navádění protizbraní.

Motor má střele dodat rychlost těsně pod hranicí zvuku. Burevestnik by měl být střelou s plochou dráhou letu, pohybovat by se tedy měl jen několik desítek metrů nad zemským povrchem, ale mohl by občas vystoupat, aby si prohlédl terén. Díky svému neomezenému dosahu by se střela doslova mohla potulovat ve vzduchu a v případě potřeby by ji velení nasměrovalo na cíl. Rusku by to dávalo možnost zaútočit i v okamžiku, kdy by mělo zničená odpalovací sila mezikontinentálních balistických raket.

Rozměry Burevestniku jsou velká záhada

Spekuluje se i o tom, jak je vlastně Burevestnik velký. Některé zprávy tvrdí, že s posilovacím motorem sloužícím ke startu je střela dlouhá 12 metrů a po jeho odhození 9,5 metru. Jiné zdroje uvádějí, že je velikostně srovnatelná se střelou Ch-101, ale další zpráva tvrdí, že je až dvojnásobná. Vývoj Burevestniku nebyl pro Rusko jednoduchý. Při testu střely v srpnu 2019 poblíž Severodvinska pokus selhal a minimálně 5 vědců přišlo o život. Mnohé měřicí stanice v zahraničí poté naměřily zvýšenou radioaktivitu, což může svědčit o selhání pohonu.

Není jasné, co Rusko myslí schopnostmi vyhnout se protiraketové obraně, protože podzvuková rychlost nic takového nezajišťuje. Ruské střely Ch-101 třeba ukrajinská obrana umí likvidovat v relativně vysokých počtech. V USA nyní údajně připravují novou smlouvu o omezení jaderných zbraní, jejíž součástí by mohlo být i omezení podobného druhu nosičů. Samozřejmě jen v případě, že i Rusko by takovou smlouvu podepsalo.

Článek Rusko spoléhá na řízenou střelu Burevestnik s neomezeným doletem, jaderným motorem a jadernou hlavicí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaderné zbraně proti sovětskému útoku

Nápad na nášlapné miny dostali britští konstruktéři kolem roku 1954. Jejich úvahy se z dnešního pohledu zdají být bláznivé, ale na druhou stranu dávaly smysl. Pokud komunistický útok narazí na jaderné miny, bude jejich explozí čelo útočných kolon velice poškozené. Více explozí vytvoří i kontaminovaný pás území, což může vojáky přinutit se zastavit, či se dokonce stáhnout. I když sovětští i českoslovenští vojáci přechod kontaminovaným územím nacvičovali.

Jaderná mina měla mít sílu 10 kilotun, což je velmi podobné jaderným bombám svrženým během druhé světové války na Japonsko. Nejednalo se o žádné malé zařízení, protože byla kolem 7,4 tuny těžká. Existovaly 3 způsoby jejího odpálení. Za pomoci drátu na dlouhou vzdálenost, aby mohli vojáci odpovědní za odpálení uniknout. Druhým byl časovač, kdy by mina explodovala po osmi dnech od aktivace. Poslední by byla možnost spuštění při snaze ji zneškodnit.

Kuřata měla jadernou minu zahřívat

Britští inženýři museli vyřešit i problém s mrazem, protože v zimě klesá teplota na severoněmeckých rovinách hluboko pod nulu, což by mohlo mít negativní vliv na citlivé vnitřnosti miny. Nejprve navrhovali zařízení obalit skelnou vatou, ale pak přišli s mnohem originálnějším řešením. Do vnitřku min umístili několik kuřat s potravou a vodou na 8 dní. Jejich tělesné teplo mělo minu zahřívat a problém by byl rázem vyřešený.

Ministerstvo obrany v roce 1958 objednalo desítku min, ale po několika měsících nakonec objednávku stornovalo. Jaderné miny sice mohly být účinné, ale převážily obavy nad riziky, která by znamenaly. Především by ohrožovaly veliké území spojenecké země a mohly by ho na dlouhé období učinit neobyvatelným. Pravdou ale zůstává, že jak Sověti, tak západní země s nějakou variantou nasazení jaderných zbraní v Evropě počítali celou studenou válku.

Článek Projekt Modrý páv: Britové dovnitř nášlapných min „ubytovali“ slepice s potravou na 8 dní. Chtěli se tak připravit na sovětský útok se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rakovina a následný experiment

Stevens byl vybrán, protože si vědci mysleli, že má rakovinu žaludku, a z toho vyvodili jeho nevyhnutelnou smrt. Považovali ho tedy za vhodného kandidáta k tomuto neuvěřitelně nebezpečnému testu, jenž proběhl bez jeho vědomí nebo souhlasu. Zpráva o experimentech potvrzuje, že malíři nebylo řečeno, co mu bylo pícháno, a Stevens skončil se 131 kBq plutonia v těle. Avšak pouhé čtyři dny po injekci dávky izotopů plutonia bylo zjištěno, že to, co bylo považováno za rakovinu žaludku, bylo ve skutečnosti obyčejným žaludečním vředem.

Kolik běžný člověk dokáže snést?

Doktoři, kteří ho operovali, se neobtěžovali říct Stevensovi pravdu a místo toho ho poslali domů, jakmile se zotavil z operace. Po zbytek svého života nashromáždil celkovou účinnou dávku radiace až 6 400 rem, neboli 300 rem za rok. Jen pro srovnání – současná roční dávka povolená pro osoby, které pracují s radioaktivním materiálem v USA, je 5 rem. Každý rok po zbytek svého života Stevens dostával 60násobek bezpečné roční dávky, a je tedy neuvěřitelné, že se mu podařilo přežít další dvě desetiletí.

Jak to s ním dopadlo?

Další zajímavostí je fakt, že smrt ostatních „pokusných králíků“ nezpůsobila ani tak dávka plutonia, ale jejich původně smrtelné nemoci. Zatímco osm členů skupiny zemřelo do dvou let od experimentu, ostatní skutečně podlehli svým chorobám. Ani Albert Stevens samozřejmě nežil věčně. Zemřel na srdeční chorobu více než 20 let po experimentu v roce 1966. A to v úctyhodném věku 79 let. Devět let po jeho smrti byly jeho zpopelněné ostatky exhumovány a poslány do laboratoře. Nikdy nebyly vráceny do kaple, ve které měly být uloženy.

Článek Stal se nejradioaktivnějším člověkem všech dob: Malíř 20 let žil se 131 kBq plutonia v těle se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jde spíše o autonomní dron

Nutno říci, že představě klasického torpéda, jak ho známe, se Poseidon značně vymyká a v mnohém se odlišuje. Tou první odlišností je velikost. Jeho rozměry nejsou přesně známé, ale z dostupných informací, které ruská strana zveřejnila, včetně fotografií a videí, se odhaduje, že je asi 20 metrů dlouhé a má dva metry v průměru. Jeho hmotnost je přibližně 100 tun. Svou velikostí by se spíše dalo označit za malou ponorku nebo ještě přesněji za podvodní autonomní dron.

Co je ale jeho největší odlišností, je jeho pohon. Ten má být jaderný. Poseidon má v sobě zabudovaný malý jaderný reaktor, který pohání jeho pohon typu pum-jet. To znamená, že torpédo má vlastně neomezený dosah a může zasáhnout cíle v libovolné vzdálenosti. Má být schopné se pohybovat rychlostí 70 uzlů, což je zhruba 130 kilometrů v hodině. A může se prý potopit do hloubky až jednoho kilometru.

Torpédo má být osazeno jadernou hlavicí. V minulosti kolovaly informace, že by mohla mít sílu až 100 megatun. Pro představu nejsilnější ozkoušená jaderná puma měla sílu poloviční. Výbuch by pak mohl vyvolat i vlnu tsunami. V současnosti panuje přesvědčení, že hlavice může mít sílu 2 až 4 megatuny. Ta by dokázala zlikvidovat velké pobřežní město a celé jeho okolí, kdyby jej zasáhla. Případně by torpédo mohlo být použito proti letadlovým lodím.

Může jít jen o informační hru

Kolem torpéda panují mnohé dohady a odborníci upozorňují, že ze strany Ruska může jít jen o blufování. Ne, že by torpédo, jehož existence byla oznámena v roce 2015, země nevyvíjela. Spíše se pochybuje o tom, že je hotové. Vývoj měl být ukončen v roce 2019. Vtěsnat reaktor do tak malého plavidla není jednoduché. Mnozí experti jsou dále skeptičtí k tomu, že by bylo bezhlučné, kloní se spíše k opaku. A otazníky zůstávají nad jeho naváděním. Systémy GLONASS nebo GPS pod hladinu moře neproniknou.

Nosiči torpéda by měly být velké ponorky, nejčastěji se zmiňuje K-329 Bělgorod. Ten byl uveden do služby v létě 2022 a vyskytly se i informace, že NATO mělo ztratit jeho lokaci. To v souvislosti s vývojem konfliktu na Ukrajině a ruským naznačovaným vyhrožováním jadernými zbraněmi může vzbuzovat obavy. Už sama informace o možné existenci takového torpéda je totiž zbraní psychologické války. Asi proti němu neexistuje obrana. Ale na jeho použití by se samozřejmě dalo odpovědět klasickým jaderným útokem. Tedy nenarušuje princip jaderného odstrašení.

Článek Ruské atomové torpédo Poseidon vypadá jako superzbraň. O jeho funkčnosti se ale vedou sáhodlouhé debaty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Teorie konfliktu bohů

V procesu studia starověkých materiálů a literatury se ukázalo, že všichni mluví o konfliktu bohů. Z toho vznikla teorie, že tito starověcí bohové mohli být mimozemské bytosti, které byly tak vysoce vyvinuté, že byly uctívány jako bohové. Ze všech možných hypotéz se jedná o tu nejpravděpodobnější, jelikož je nepředstavitelné, že by v té době existovala jakákoli jaderná technologie.

Popis tehdejšího výbuchu

Ve staroindickém textu Mahábhárata je jaderná válka podrobně popsána v mnoha částech. Přesnost, s jakou tato starověká literatura popisuje jadernou válku a její následky, je ohromující. Jedná se o masivní explozi údajně „jasnou jako tisíc sluncí“ se spálenými neidentifikovatelnými zbytky. Ti, kteří katastrofu přežili, tak podle lidové pověsti přišli o vlasy, následně nehty a ochlupení na těle. Do potravy a pitné vody se také dostávala radiace, takže hledání základních zdrojů obživy bylo velice omezené.

Stopy po jaderné válce

To vše ve výsledku odpovídá moderním představám o důsledcích otravy zářením a radioaktivní kontaminace. Stejně tak na tom byla i jiná města. Poprvé se takové známky objevily v Rádžastánu, severozápadním indickém státě, kde byla nalezena vrstva vysoce radioaktivního popela. Později pak byly objeveny ruiny Harappa a Mohenjo-Daro v Pákistánu. V obou městech byly nalezeny stopy údajné dávné jaderné války. David Davenport, indický vědec, objevil fyzické důkazy dávného jaderného výbuchu. Je zde velká oblast, kde se všechny předměty roztavily a zkrystalizovaly. 

Přeměna ve sklovitou hmotu

Vyzařované teplo muselo být velmi silné, protože v tomto místě se kámen roztavil a proměnil ve sklovitou hmotu. Je známo, že kámen taje asi při 1 500 stupních Celsia, takže se muselo jednat o opravdu pozoruhodný úkaz. Existují dokonce další podobné nálezy, které se objevily po dvou jaderných bombových útocích v Hirošimě a Nagasaki.

Článek Mohenjo-Daro: Starobylé město, které bylo zničeno jaderným výbuchem mimozemských bohů, dodnes skrývá nevysvětlitelná tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Monitoring USA mapuje všechny varianty

I když není tento vývoj pravděpodobný, jednotky monitorující konflikt na Ukrajině se ho snaží úzkostlivě pokrýt. Pojďme se tedy podívat na to, jak by to reálně vypadalo. Ačkoli média operují s úderem proti nejvíce obydleným oblastem, vypadalo by to nejspíš jinak. Místo New Yorku a Los Angeles by byla totiž zasažena kritická jaderná infrastruktura. „Už od studené války rozvíjí USA i Rusko ty nejlepší strategie vzájemného střetu.“

„A i když nejvíce obydlené části vypadají jako očividná volba, stratégové tipují hlavně na zabránění následujících protiúderů,“ uvedl Business Insider. „Tedy zasáhnout zbraně protivníka, aby je vůbec nemohl použít.“ Než tedy způsobovat ihned velké ztráty na životech třeba na Times Square, bude cizí arzenál mířit spíš na Montanu, Severní Dakotu a Wyoming. Konkrétně tedy leteckou základnu Malmstrom, Minot AFB nebo Wheeler AFB.

Rozvětvený úder na rozsáhlý arzenál

Další prioritní cíle zahrnují jaderně vybavené americké ponorky a bombardéry, velicí centra a jaderná skladiště. Většina jaderné infrastruktury USA je na odlehlých místech – ovšem s několika výjimkami. Takový Pentagon je třeba hned u Washingtonu. Další nukleární sklady jsou jen kousek od Salt Lake City v Utahu. Většina těchto budov je však relativně daleko jako v Maine, Coloradu nebo na Hawaji. Samozřejmě ne pro ty, kteří tam bydlí.

Úder kdekoli v USA by byl samozřejmě značně rozvětven. A pokud by Rusko použilo hodně střel najednou (má jich k dispozici tisíce), následky by byly jasně katastrofální. Pravděpodobnost, že by Rusko tuto jadernou výbavu vymazalo, je přibližně nulová. „Je mimořádně nepravděpodobné, že by takový úder byl zcela úspěšný,“ uvádí Stephen Schwartz, autor knihy Atomic Audit: The Costs and Consequences of US Nuclear Weapons.

Chirurgicky přesný úder prakticky neproveditelný

„Existuje obrovské množství proměnných, které prakticky znemožňují provést takový útok bezchybně. A musel by být bezchybný. I kdyby jen hrstka hlavic minula, jakákoli zbraň, kterou netrefíte, vám palbu opětuje.“ A i kdyby se Rusku nějakým technickým zázrakem podařilo tuto infrastrukturu zničit, útok by nepřežili. Americká jaderná flotila by stále byla schopná palbu opětovat, a to během cca 5–15 minut. „Abychom si to ujasnili.“

„Éra jaderného vyhrožování musí skončit,“ říká Guterress. „Už myšlenka, že by nějaká země mohla zahájit jadernou válku a současně ji vyhrát, je naprosto vyšinutá. Jakékoli použití těchto zbraní vyústí jen v armagedon. Musíme tedy všichni udělat krok zpátky.“ Rusko má na strategických místech asi 1 500 hlavic schopných dlouhého letu. Dalších 3 000 jich má v záloze. Po rozpadu SSSR měla třetí největší arzenál paradoxně Ukrajina.

Článek Nejpravděpodobnější scénář toho, jak by probíhala nukleární válka proti Americe: Jakékoliv použití jaderných zbraní by vyústilo v armagedon se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První puma minula cíl

První test se na atolu uskutečnil 1. července 1946 a nesl označení Able. V laguně byly rozmístěny lodě, na jejich palubách byla i zvířata, která měla vědcům sloužit k výzkumu vlivu radioaktivity na živé organizmy. Puma shozená z bombardéru B-29 však cíl minula o více než 500 metrů. Exploze potopila jen pět plavidel a zabila asi třetinu zvířat.

Druhý test vytvořil tsunami

Při druhém testu 26. července 1946 chtěli vědci vyzkoušet, co se stane, pokud puma exploduje pod hladinou. Nechali ji proto vybuchnout v hloubce asi 30 metrů. Exploze vytvořila bublinu horkého plynu, která expandovala do všech stran. Na dně vznikl kráter a gejzír vody nad hladinou vytryskl přibližně do výšky 1,5 kilometru. Vytvořil asi 30 metrů vysokou vlnu, které zalila plavidla a kontaminovala je radioaktivitou.

Testy mohli sledovat Sověti

Ačkoli soupeření SSSR a USA začalo hned po válce, u testů Američané povolili mezinárodní pozorovatele včetně sovětských. Byl zde přítomen třeba Simon Peter Alexandrov, který se podílel na sovětském výzkumu jaderné pumy. Ten se například domníval, že přítomností pozorovatelů z komunistické země se je USA snaží jadernou zbraní především zastrašit. To samé se pak snažila v Sovětském svazu tvrdit i média.

Testy byly i odvolány

Třetí test plánovaný na duben 1947 měl otestovat výbuch v ještě větší hloubce. Nakonec se neuskutečnil. Největším problémem bylo, že Spojené státy v té době neměly dostatečný počet jaderných bomb, aby s nimi mohly plýtvat na pokusné výbuchy. Úsilí mělo být soustředěno hlavně na vývoj menších bomb s vyšší účinností. Další testy na atolu se tak začaly provádět až v roce 1954.

Vědci výbuch špatně odhadli

Třetím výbuchem na atolu byl test Castle Bravo 1. března 1954. Jednalo se o vodíkovou pumu, ve které bylo použito deuterium lithia. Vědci předpokládali sílu výbuchu 6 megatun. Velice se spletli, protože neodhadli některé dopady nové konstrukce a exploze měla sílu 15 megatun. Způsobila obrovské škody a radioaktivní spad z ní kontaminoval posádku japonské rybářské lodi Daigo Fukuryu Maru. Jeden z jejích členů na následky ozáření nakonec zemřel.

Atol je stále neobyvatelný

Ačkoli původním obyvatelům bylo slíbeno, že se po skončení testů budou moci vrátit domů, stále zde žít nemohou. Vědci sice v 60. letech prohlásili území za obyvatelné a lidé se mohli vrátit, ale později se ukázalo, že se v jejich těle hromadí vysoké koncentrace cesia-137. Po 10 letech proto byli zase převezeni pryč. Ani dnes není území pro dlouhodobý pobyt bezpečné. Od roku 2010 je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO jako připomínka děsivé síly jaderných zbraní.

Článek Na ostrově Bikini proběhlo celkem 23 testů jaderných zbraní. O nejděsivějších skutečnostech veřejnost doteď netušila se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poslední den služební cesty v Hirošimě

Jde o inženýra pocházejícího z Nagasaki, který pracoval pro společnost Mitsubishi Heavy Industry. V létě 1945 byl na tříměsíční služební cestě v Hirošimě, 6. srpen byl jeho posledním dnem v tomto městě. Ráno, kdy na Hirošimu dopadla atomová puma, byl na cestě do práce v docích. Nacházel se ani ne tři kilometry od epicentra výbuchu, byl tedy v zóně silného účinku zbraně. Později vzpomínal, že před explozí slyšel motory amerického bombardéru B-29 Superfortress a pak na obloze viděl dva malé padáky.

Když puma explodovala, měl čas zalehnout do příkopu, což mu možná zachránilo život. I tak ho síla exploze z úkrytu vytrhla a on přistál na zemi o kus dále. Výbuch mu protrhl ušní bubínek, dočasně oslepl a po těle měl rozsáhlé radiační popáleniny. Nakonec se mu i přes zranění podařilo dostat do leteckého krytu, kde přečkal další hodiny. Mohl se považovat za šťastného, protože již další den se i s kolegy mohl evakuovat domů do Nagasaki, kde se dočkal ošetření svých zranění. Nevěděl, že to byl krok z bláta do louže.

Exploze z něho strhala obvazy

Ačkoli byl silně obvázaný, již 9. srpna se rozhodl, že půjde do práce. Kolem 11:00 měl zrovna svému nadřízenému popisovat zážitky z Hirošimy, když na město dopadla puma nazývaná Fat Man. Opět se nacházel ve vzdálenosti kolem 3 kilometrů od výbuchu. Hlavně díky členitějšímu terénu v oblasti a zesílené konstrukci budovy, kde se nacházel, měl štěstí, že nebyl vážně zraněn. Každopádně tlaková vlna z něho servala obvazy a byl opět vystaven nebezpečnému radioaktivnímu záření.

V následujících dnech nebyl jeho stav vůbec dobrý, podobně jako stav mnoha obyvatel města. Yamaguchimu vypadaly vlasy, neustále zvracel a jeho rány neuvěřitelným způsobem hnisaly. Měl vysoké horečky, nejedl a velmi málo pil. Později se svěřil, že se domníval, že zemře. Nakonec se mu ale začalo zdraví vracet, i když velmi pomalu. Jeho dětem i manželce se podařilo bombardování města přežit. Později vzpomínal, že ještě v 50. letech používal obvazy. Následkem výbuchu ohluchl na levé ucho.

V roce 1957 byl oficiálně uznán jako osoba, která přežila útok v Nagasaki. Nijak významně se o to nestaral, byl relativně zdravý. V pozdějších letech se začal angažovat v hnutí pro jaderné odzbrojení. Až v roce 2009 požádal japonskou vládu o to, aby byl uznán jako oběť, která přežila i Hirošimu. Vláda jeho požadavek po třech měsících jednání uznala a Yamaguchi je dnes jedinou osobou ve vládních dokumentech s tímto záznamem. Zemřel 4. ledna 2010 ve věku 93 let na rakovinu žaludku.

Článek Hrůzostrašné vzpomínky na bombardování Hirošimy a Nagasaki –⁠ vypráví jediný člověk, který ho přežil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letoun pro jaderný úder

Byl převlečen za civilní výzkum FOA (Swedish National Defense Research Institute) a zabýval se problémem, jak takovou zbraň v případě potřeby dopravit. V letech 1952–1957 dokonce švédská armáda provedla výzkum realizovatelnosti týkající se vývoje nadzvukového bombardéru typu delta-wing. Ten měl mít kapacitu na přepravu jaderné hlavice. Tak se zrodil Projekt 1 300, letadlo, které bylo schopné shodit bombu do váhy 800 kilogramů.

Na rozdíl od amerických nebo sovětských letadel té doby, které potřebovaly překonat obrovské vzdálenosti, si Švédi vystačili s menším strojem pro jednoho pilota. Vzdálenost byla nejmenším problémem, protože za jediný možný cíl byl samozřejmě brán Sovětský svaz. S navrhovaným dosahem 410 km dosáhl bombardér na cíle v baltských státech, které byly tehdy pod kontrolou Sovětského svazu. V hledáčku mohl být dokonce Leningrad, dnešní Petrohrad.

Rychlost a s ní spojená rizika

Saab A-36 mohl sice letět daleko, ale na cíl dosáhl rychle. Inženýři ve skutečnosti studovali obrovské množství konfigurací, které zahrnovaly i design křídel. Nakonec bylo rozhodnuto pro delta typ, který stroji umožnil dosáhnout rychlosti 2 Machy. V testech ve vzdušném tunelu byl ozkoušen i model se dvěma motory na křídlech. Postupně byl uplatněn i Britský Bristol Olympus, stejný typ motoru, jaký používaly komerční Concorde SST.

Vysoká rychlost byla ovšem problémem kvůli obavám z výrazného aerodynamického zahřívání celého rámu. To by mohlo poškodit dokonce i samotnou hlavici a vést i k předčasné detonaci. Rozhodli se proto pro možnost vnitřně nesené zbraně, což ovšem změnilo parametry výkonu stroje. Stejně tak muselo kvůli tomuto nákladu dojít k omezení vnitřních prostor pro palivo, stroje a další zařízení bombardéru.

Opuštění programu a prototyp na papíře

Dalším potenciálním problémem mohla být schopnost letadla operovat z rozptýlených letišť. Tento způsob jejich rozestavení je totiž klíčovou součástí vojenské doktríny švédské armády jako celku. Na začátku jakéhokoli konfliktu by totiž hlavní letiště byla jedním z prvních cílů. Není zcela jasné, jak se tomuto problému chtěli konstruktéři vyhnout. Celý Projekt 1 300 byl v roce 1957 nečekaně zastaven, než byl vůbec vyroben jakýkoli prototyp.

Dají se najít zkazky ohledně Saabu A36 „Vargen“ (Wolf/Vlk), není ovšem jisté, zda navrhovaný letoun někdy obdržel takové označení. Jaderný program Švédska byl zastaven počátkem 60. let. Současně s tím byla definitivně opuštěna jakákoli snaha o vývoj bombardéru s takovými možnostmi. Kdoví, jestli aktuální situace nepřivede švédskou armádu k revizi i těchto starých projektů, když už se stát rozhodl pro členství v NATO.

Za jak dlouho se podle vás Švédsko dostane do NATO?

Zdroj: Science

Článek Zkáza pro Rusko? Bombardér vzor A-36 je navržen tak, aby na zemi dokázal shodit 800kilogramovou jadernou bombu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sféry dosahu jaderné exploze

Asi 35 % energie jaderné bomby je uvolněno v podobě tepelné radiace. Ta cestuje přibližně rychlostí světla, takže první, co spatříte, je oslňující záblesk světla a teplo. Světlo samotné může způsobit dočasnou slepotu, která vydrží i několik minut. Klip AsapSCIENCE, jejž naleznete na konci článku, bere v úvahu bombu o síle 1 megatuny, která je 80krát silnější než ta shozená na Hirošimu. Zároveň je ale mnohem menší než některé moderní jaderné hlavice.

Při její detonaci zažijí jasný záblesk i za bílého dne lidé ve vzdálenosti do 21 kilometrů. Lidé do 85 kilometrů od epicentra budou dočasně oslepeni za jasné noci. Teplo je problém pro osoby blíž výbuchu. Popáleniny 1. stupně se mohou projevit do 11 kilometrů od exploze, ty 3. stupně – které ničí přímo kožní tkáň – ovlivní nejspíš kohokoli do 8 kilometrů. Pokud toto zranění zasáhne víc jak 24 % těla, postižený bez řádné péče pravděpodobně zemře.

Variabilita vzdáleností od výbuchu

Zmíněné vzdálenosti jsou orientační a záleží nejen na počasí, ale také na oblečení. Bílé šaty dokážou část energie odrazit, naopak tmavší ji pohltí. Jakmile jste ovšem příliš blízko, jsou tyto rozdíly zanedbatelné. Teplota poblíž místa výbuchu v Hirošimě byla asi 300 000 stupňů Celsia. To je přibližně 300krát víc než žár při kremaci, lidé byli tedy okamžitě spáleni na základní složky všech organismů – jako např. uhlík.

Pokud se ale budete nacházet trochu dál, budou vás zajímat jiné okolnosti. Tlaková vlna šířící se od místa výbuchu rozdrtí všechno včetně oken, aut a budov. V okruhu 6 km bude tato vlna působit na okolní zdi silou 180 metrických tun a vítr bude dosahovat rychlosti 255 km v hodině. Do 1 kilometru od výbuchu budou nejvyšší hodnoty tlaku 4krát vyšší a rychlost větru dosáhne až 756 km za hodinu. Technicky vzato to tělo může vydržet, většinu osob ale zabijí padající budovy.

Simulace střetu USA a Ruska

Studie z roku 2019 provedla simulaci jaderného střetu mezi USA a Ruskem. To by uvrhlo planetu do jaderné zimy během několika dní, hlavně kvůli objemu kouře a sazí vržených do atmosféry. Navíc víme, že jaderné částice, tedy spad, mohou cestovat neuvěřitelně daleko. Nedávný výzkum potvrdil, že radioaktivní uhlík z jaderných testů z dob studené války si našel cestu až na dno Mariánského příkopu, nejhlubšího místa světových oceánů.

Ale opět, všechno tohle je pouze hypotetické. Doufejme, že tyto informace nebudou ve skutečnosti nikdy potřeba, ačkoli současné události otřásají mnoha mezinárodními dohodami. Pokud se ovšem chcete dovědět více o aktuálním stavu a rozsahu jaderného arzenálu, může vám pomoci stránka Nuclear Notebook v Bulletin of the Atomic Scientists. Vždycky je lepší být informován než si v dané situaci nevědět rady.

Kam jste v uvedené aplikaci umístili pokusný jaderný výbuch?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Realita jaderné hrozby. Jak daleko musíte být od místa detonace jaderné hlavice, abyste měli šanci na přežití takové události? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velký Ivan a test 219

Dne 30. října roku 1961 shodil Sovětský svaz největší jadernou bombu, jaká kdy vybuchla. Došlo k tomu v souostroví Nová země severně od polárního kruhu. Car bomba, jak se jí někdy říká, měla sílu 50 megatun, a byla tedy asi 3 300krát silnější než ta z Hirošimy. Vodíkové bombě navržené jako RDS-220 se také říkalo „Váňa“ nebo „Velký Ivan“. Později bylo ovšem rozhodnuto, že jde o bombu nepoužitelnou pro samotný bojový zásah.

Asi o rok později vypustil Sovětský svaz na stejnou oblast nemilý vánoční dárek. Souostroví Nové země totiž podle studie magazínu Nature skrývá největší ledový komplex Arktidy. Bomba se silou 24,2 megatuny byla méně jak polovinou Car bomby, stále však šlo o druhou největší, jaká kdy vybuchla. Nedostala žádnou přezdívku, v dokumentech šlo jednoduše o „test 219“. Po roce 1963 se testy odehrávaly už výlučně v podzemí.

Test 147 a test 173

V Sovětském svazu ještě chvíli zůstaneme a stejně tak v regionu Nové země. Dne 5. srpna 1962 sem Rusové pustili hlavici o síle 21,1 megatuny, tedy 3. nejsilnější v historii. Opět nemá přezdívku a je vedena jen jako „test 147“. Podle webu Nukemap by bomba této velikosti odpálená nad Central Parkem v New Yorku vytvořila ohnivou kouli, která by pokryla celý park a dosáhla do Stamfordu. Stránku Nukemap vytvořil Alex Wellerstein.

Jen o pár měsíců později shodil SSSR čtvrtou nejsilnější bombu o síle 19,1 megatuny. Zajímavé je, že krátce po jejím svržení začala kubánská krize, která téměř přivedla SSSR a USA na práh jaderné války. SSSR umístil hlavice na Kubu a prezident Kennedy chtěl na lokalitu zaútočit. Nakonec ovšem Sovětský svaz souhlasil se stažením raket za podmínky, že Spojené státy stáhnou vlastní jaderný arzenál, který se nacházel na území Turecka.

Dva hrady, Bravo a Yankee, a test 123

Dne 1. března roku 1954 odpálily Spojené státy 15megatunovou hlavici na atolu Bikini na Marshallových ostrovech v rámci testu zvaného „Castle Bravo“. Nálož byla odpálena na povrchu a rozsah byl dvakrát větší, než se odhadovalo. Spad pokryl asi 18 130 čtverečných kilometrů plochy Pacifiku a vystavil celou populaci obrovské radiaci. To popisuje i článek z roku 2017 vydaný organizací Atomic Heritage Foundation.

Krátce po Bravu se na stejném místě odehrál test „Castle Yankee“ o síle 13,5 megatuny. V dalších letech rostl veřejný tlak na zákaz testování jaderných hlavic. Atol Bikini je korálový útes obklopený lagunou a před testem tu žili lidé. Před jeho realizací byli všichni přemístěni a kvůli kontaminaci už se nevrátili. Sovětský „test 123“ se odehrál jen týden před shozením Car bomby. Článek v Polar Geography rozebírá původní obyvatele Nové země.

Castle Romeo a Ivy Mike

Koncem března 1954 byla na lodi u atolu Bikini odpálena bomba o síle 11 megatun a zkouška se jmenovala „Castle Romeo“. Bylo to jen několik týdnů po testu Bravo, který zaplavil radioaktivním spadem celé Marshallovy ostrovy. Hlavice „Ivy Mike“ nebo „Mike“ se v roce 1952 stala první termonukleární zbraní (vodíkovou bombou), která plně detonovala. Výsledkem byla exploze o síle 10,4 megatuny, asi 690krát větší než v Hirošimě.

Byla odpálena na povrchu atolu Enewetak na Marshallových ostrovech. Ve stejné chvíli zuřila korejská válka a probíhal jaderný závod mezi USA a Sovětským svazem. Otázka, zda vyvíjet vodíkovou bombu, byla námětem debat uvnitř administrativy prezidenta Trumana. Existovaly jak hlasy pro, tak proti a podle článku Atomic Heritage Foundation se Truman nakonec rozhodl pro její stavbu. Snad se nedočkáme nové jaderné éry.

Kolik vám bylo v době shození bomby na Hirošimu?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jaderná zbraň je nejsilnější zbraní hromadného ničení. Jakých 9 největších explozí tohoto typu se na světě odehrálo? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzdálený, přesto však možný

Tento scénář může znít velmi vzdáleně, jenže na světě pořád existuje více jak 15 000 takových hlavic. A jaderné výbuchy o této síle jsou jedním ze scénářů, které z rukou teroristů očekávají i USA a pro něž připravují krizové plány. Nikdo vám v tom momentě nemůže vyčítat děs a paniku, ale existuje jedna věc, kterou byste podle Buddemeiera nikdy, opravdu nikdy neměli dělat. „Nelezte do auta. Nezkoušejte řídit a nemyslete si, že sklo a dveře vás ochrání.“

Vyhnutí se automobilu bude v takové situaci obecně velmi moudré řešení. Ulice budou nejspíš plné panikařících řidičů, nehod a trosek. Jenže proti autu stojí ještě zásadnější argument – děsivý pozůstatek výbuchu, tedy jaderný spad. Ten je směsí radioizotopů vzniklých při rozbíjení atomů. Hodně z nich se svižně rozpadá a vysílá gama záření, neviditelnou a vysoce energetickou formu elektromagnetického záření, které je pro lidi naprosto fatální.

Vystavení se radioaktivnímu spadu

Vystavení organismu přílišnému množství takové radiace v krátkém čase neodvratně poškozuje buňky a také jejich schopnost regenerace. Jde o tzv. nemoc z ozáření. Paprsky gama likvidují imunitní systém a jakoukoli schopnost těla bojovat s infekcemi. Tento spad může spolehlivě zastavit jen velmi hustý a tlustý materiál, jako například zemina nebo olovo. Částice s tímto zářením se spolu s kusy zeminy, prachu a jiných materiálů dostávají při výbuchu kilometry vysoko.

Následně jsou neseny větrem a spolu s deštěm spadnou i na velmi vzdálená území. V blízkosti samotné exploze může mít spad velikost golfového míčku, většina částic je ale velká jako zrnko soli nebo písku. Právě jejich záření je tím největším strašákem na celém výbuchu. Což nás vrací zpátky k důvodům, proč je právě auto velmi nevhodným místem na ukrytí se. Moderní vozidla jsou ze skla a lehkých kovů a neposkytují prakticky žádnou ochranu.

Jak tedy opravdu postupovat

Nejlepší možnost na přežití takové události nabízí jakákoli pevnější struktura, ve které lze zůstat. Dostaňte se dovnitř a ukryjte se uprostřed takové budovy, ideální je sklepní prostor pod úrovní terénu. Tam zůstaňte 12–24 hodin. Důvodem pro vyčkávání je rychlý rozpad radioaktivního spadu. Izotopy se totiž postupně změní na stabilnější prvky a budou znatelně méně nebezpečné. Vysoce riziková zóna kolem exploze se tak bude pomalu zmenšovat.

Následně se snažte najít jakýkoli způsob komunikace s okolním světem. Stran auta existuje jediná výjimka, a to když parkujete v podzemní garáži. Okolní betonová a vyztužená konstrukce totiž může fungovat jako štít. V takovém případě zůstaňte uvnitř a použijte rádio na zachycení dalších informací. Pokud se tohoto postupu budou všichni držet, zachrání jednoduchá poučka stovky i tisíce lidských životů.

Kam byste se v případě jaderného konfliktu ukryli?

Zdroj: BussinessInsider

Článek Zvyšte své šance na přežití při výbuchu jaderné bomby. V žádném případě se neschovávejte v autě, důvod je prostý se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Detonace krále všech světových bomb

Výbuch měl takovou sílu, že zcela zničil naprosto všechno v okolí 35 kilometrů od epicentra. Následný houbovitý oblak dosáhl na výšku skoro 60 kilometrů. Dřevěné budovy v sovětských městech vzdálených 160 kilometrů od výbuchu byly zničeny a ty cihlové utrpěly vážné škody. Na Ivana se poté na dlouho zapomnělo, připomnělo ho staré video, které na YouTube umístila elektrárenská společnost Rosatom. K explozi se vyjádřil jeden z tehdejších kameramanů.

„Bomba na horizontu vytvořila silný bílý záblesk a po dlouhé době byla slyšet vzdálená, těžká a nejasná exploze, jako kdyby zemřela Země.“ Tlaková vlna způsobila, že transportující Tupolev okamžitě ve vzduchu poklesl o 1 kilometr. Pilot záhy získal zpět kontrolu nad strojem a odletěl s ním do bezpečí na původní základnu. Jenže co vlastně vedlo sovětskou armádu k vytvoření tak ohromného pekelného stroje?

Symbolický test v rostoucím napětí

Zkouška Car-bomby symbolizovala rostoucí napětí mezi Sovětským svazem a USA. Vzájemné vztahy ochladly ještě víc po vídeňském summitu v červnu 1961. Tehdy se sešli vůdce Nikita Chruščov a prezident John F. Kennedy a toto setkání dopadlo velmi špatně. Chruščov pak zřejmě ventiloval svou frustraci ze situace právě touto jadernou demonstrací. Kromě shození bomby také ukončil memorandum o jaderném testování, které obě země držely od konce 50. let.

Obnovení testování dalo sovětským badatelům šanci vyzkoušet stav gigantické H-bomby, mnohem větší než běžně dopravované nálože. A také mnohem silnější, než byla jakákoli bomba existující v arzenálu USA. Tato děsivá logika celé jaderné války dávala teoreticky smysl. Rakety schopné zasáhnout vzdálené země byly ještě v plenkách a Sovětský svaz navíc neměl na rozdíl od USA příliš mnoho strojů, které by takovou zbraň mohly přepravovat.

Radši méně a silnějších

Sověti proto došli k závěru, že pokud mají dopravit jen několik bomb, ať jsou pořádné. Bohužel místní konstruktéři dovedli tuto taktiku do extrémů. Původně si totiž představili zbraň o síle 100 megatun s vysokou úrovní radiace. Vedení SSSR však vyjádřilo obavy z jaderného znečištění a usadilo inženýry asi na polovině původního záměru. Jaderný odpad byl podle armády ve výsledku velmi omezený, dokonce ještě menší, než se původně čekalo.

I tak ale Japonci zachytili následně v dešťové vodě nejvíc radiace, kolik kdy naměřili. Mrak nukleárního prachu se pak posunul přes Tichý oceán a přešel Kanadu včetně Velkých jezer až do USA. Američtí vědci ovšem uklidnili veřejnost, že většina pozůstatků Car-bomby zůstane ve stratosféře a než dopadne na zem, přijde o značnou část původní radioaktivity. Bomby byly plné noviny, vláda ovšem takovou představou nebyla vůbec nadšena.

Příliš velká na reálné použití

Podle leteckého novináře Toma Demerlyho byla ovšem bomba takové velikosti a účinnosti těžce riziková i pro skutečný útok. Posádka bombardéru, který by ji převážel, by měla šanci 50/50, že takovou akci vůbec přežije. Amerika proporce bomby posoudila, přičemž limity pro velikost vodíkové bomby prakticky neexistují. Při pohledu na tento sovětský extrém američtí konstruktéři upravili parametry vlastních bomb a Sověti je následovali.

Všichni tak pochopili, že je Car-bomba moc velká na to, aby byla prakticky použitelná v boji. Zůstala tak děsivou kuriozitou jaderného věku, dále už nebyla postavena žádná další zařízení s těmito proporcemi. SSSR se tak vydal jinudy a o několik let později se mu povedl průlom ohledně raket a tekutého paliva. To otevřelo cestu k výrobě strategických raket, které mohou být dlouhodobě připraveny k odpalu a nevadí jim skladování v chráněných silech.

Napadají vás další kuriozity zbrojního průmyslu, které se ukázaly být slepou uličkou?

Zdroj: HowStuffWorks

Článek VIDEO: Největší jaderná bomba v historii lidstva způsobila takové škody, že zůstala pouze děsivou kuriozitou nukleárního věku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Miniaturní spouštěče po celém vesmíru

Je přitom důležité porozumět tomu, jak všechny tyto exploze probíhají, protože při nich dochází k mnoha reakcím podstatným i pro nás. Vznikají tak například prvky nebo se díky nim rozšiřuje samotný vesmír. Astronomové si totiž všimli, že některé hvězdné exploze jsou tlumenější, než by měly být. Nové výzkumy naznačily, že lehčí bílí trpaslíci bez doprovodné hvězdy mohou způsobit supernovu sami.

Dle původních odhadů potřebovaly hvězdu „společnici“, ze které odsály masu plynu, ale možná to není potřeba. Trpaslíci jsou zbytky jádra hvězd, které jsou desetkrát menší než slunce. Jsou to studené nehořící koule uhlíku a kyslíku s několika dalšími prvky rozdrobenými uvnitř, jako je třeba uran. A jak pomalu chladnou během stovek tisíc let, nejtěžší atomy tuhnou a potápí se dovnitř. Což je právě případ uranových.

Volná výroba výbušnin uvnitř hvězdy

Původně je tak astronomové měli jen za studené temné koule. Jenže v některých případech může tento proces spustit nukleární reakci, pokud ponořené atomy uranu narazí jeden do druhého a vytvoří radioaktivní vločky. Kolem letící neutron pak praští do takové vločky a dojde ke štěpení, tedy jaderné reakci, během které je atom rozdělen. To spustí řetězovou reakci podobnou běžné nukleární bombě, při níž může bílý trpaslík sám vybuchnout jako supernova.

Aby něco takového proběhlo, musí být ovšem přítomnost dostatečné množství isotopu uranu 235. A protože ten se v čase přirozeně rozpadá, je tento typ výbuchu možný jen u největších hvězd, které mají nejkratší životní dráhu. Menší, jako třeba Slunce, nebude mít při svém budoucím zániku za nějakých 5 miliard let dostatek uranu 235, takže zůstane jen bílým trpaslíkem. Pravdou je, že tehdy už to nám bude nejspíš naprosto jedno.

Zdroj: Livescience

Článek Radioaktivní vločky jsou nejmenší jaderné bomby ve vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.