Jak vypadají vačnatci, které věda pohřbila před tisíciletími

Dactylonax kambuayai je nejmenší ze skupiny pruhovaných possumů. Tělo měří zhruba 17,6 centimetru, ocas přidává dalších osmnáct. Černobílé pruhy na hřbetě připomínají spíš jezevce než typického stromového vačnatce. Nejnápadnější adaptací je čtvrtý prst přední tlapky, asi dvojnásobně delší než ostatní, uzpůsobený k vytahování larev dřevokazného hmyzu z kůry. Funkčně jde o totéž řešení, jaké na Madagaskaru vyvinul primát aye-aye: konvergentní evoluce v učebnicové podobě.

Tous ayamaruensis váží kolem 300 gramů, má velké oči, hnědavou srst, holé ušní boltce a dobře vyvinuté létací blány. Silně chápavý ocas mu slouží jako pátá končetina při klouzavých přesunech mezi korunami stromů. Právě kombinace těchto znaků (patagium, ocas, proporce) nepasovala do žádného existujícího rodu. Vědci proto vytvořili rod Tous, pojmenovaný podle slova, jímž zvíře označují příslušníci etnik Maybrat a Tambrauw. Jde o první nový rod novoguinejského vačnatce popsaný od roku 1937.

Chybně zařazený exemplář, plantážní fotka a šest let pátrání

Příběh obou druhů se odvíjel po odlišných stopách, které se nakonec protnuly na stránkách téhož časopisu.

U prstnatce Dactylonax kambuayai držela západní věda v rukou živý důkaz už od roku 1992, jenže muzejní exemplář byl chybně přiřazen k příbuznému druhu D. palpator. Omyl odhalila až revize, kterou spoluautor studie Ken Aplin rozpracoval ještě za svého života. Další klíčový dílek přibyl v červnu 2023, kdy sedmnáctidenní mammalwatchingová výprava do západní Papuy pořídila terénní fotografii živého jedince. Snímek se stal součástí formálního vědeckého důkazu.

Cesta k potvrzení rodu Tous trvala déle a vedla přes více rukou. Plantážní pracovník zapojený do občansko-vědního monitoringu biodiverzity vyfotil kolem roku 2015 neznámého stromového vačnatce s létací blánou. Záběry se k odborníkům dostaly až v roce 2019, a teprve tehdy si tým kolem Tima Flanneryho uvědomil podobnost s fosilně popsaným druhem „Petauroides“ ayamaruensis, známým pouze z holocenních zubů. Jméno fotografa vědci záměrně nezveřejnili, aby neprozradili lokalitu.

Následovalo cílené pátrání. Flannery v roce 2024 financoval návrat zooložky Aksaminy Yohanity na ostrov Misool, kde proběhlo desetidenní intenzivní hledání. Výprava druh přímo nezaznamenala, ale potvrdila silnou místní znalost: starší členové komunit zvíře popsali jako posvátného tvora hnízdícího v dutinách vysokých stromů, který rodí jediné mládě ročně. Diagnostickou fotografii uloveného jedince nakonec v září 2024 poslal lovec Marnik Mjam.

Proč věda šest tisíciletí tápala, a co to vypovídá o Nové Guineji

Fosilie samy o sobě nikdy nedokazovaly definitivní zánik. Dokazovaly jen to, že oba druhy na Vogelkopu žily v holocénu. Problém spočíval jinde: nížinné deštné lesy poloostrova patří k nejhůře prozkoumaným savčím oblastem celé Nové Guineje. Moderní důkazy existence obou vačnatců byly roztroušené: muzejní kůže v šuplíku, fotografie bez taxonomické interpretace, vyprávění lovců, jimž akademická obec nenaslouchala.

Paleontolog Ken Aplin, který oba taxony původně popsal z kosterních zbytků, zemřel v roce 2019, ironicky ve stejném roce, kdy k vědcům dorazila klíčová fotografie Tous. Bez jeho původní taxonomické práce by pozdější snímky nebylo s čím porovnat. Publikace z března 2026 tak funguje i jako dopovězení rozpracovaného díla badatele, jenž živou existenci svých druhů už sám spatřit nestihl.

Precedenty přitom existují. Flannery ve své eseji „The Lazarus possums“ připomíná horského trpasličího possuma i Gilbertova potorua, druhy, které se po období vědeckého „zmizení“ znovu vynořily. Novoguinejské pralesy skrývají desítky nočních, stromových savců o hmotnosti pár set gramů. Podle nás nelze vyloučit, že podobná překvapení přijdou znovu.

Ochrana pralesů Vogelkopu: 200 000 hektarů v sázce

Potvrzení živých populací přináší i naléhavou otázku: jak je uchránit. Oba druhy obývají nížinné až středně položené pralesy pod tisíc metrů nad mořem, tedy právě ty partie lesa, na něž nejvíc doléhá průmyslová těžba dřeva a přeměna na plantáže. U Tous navíc hrozí odchyt pro černý trh se zvířaty, proto vědci přesnou lokalitu tají.

Konkrétní ochranářský plán už existuje. Global Wildlife Fund po březnové publikaci rozjíždí projekt opřený o práva domorodých komunit na tradiční les (hutan adat):

• Pilotní fáze cílí na více než 20 000 hektarů lesa v okolí Fef.
• Dlouhodobý záměr počítá s ochranou asi 200 000 hektarů během 3,5 roku.
• Vznikají komunitní strážcovské skupiny a rozvojové plány, které mají nabídnout alternativu k těžbě.

Spoluautorka studie Riku Korain z Bishop Museum zdůrazňuje, že bez spolupráce s tradičními vlastníky půdy by identifikace ani jednoho z obou druhů nebyla možná. Ochrana, která staví na téže komunitní znalosti, má proto šanci fungovat lépe než importované modely.

Česká stopa v novoguinejské zoologii

V samotných studiích z března 2026 žádný český autor nefiguruje. Širší česká vazba k tématu ale existuje a stojí za zmínku: tým z Jihočeské univerzity a Biologického centra Akademie věd dlouhodobě zkoumá savčí diverzitu Nové Guineje. František Vejmělka vedl studii o výškovém gradientu tamní savčí rozmanitosti a v roce 2026 byla do pražského Národního muzea předána rozsáhlá sbírka zhruba 780 novoguinejských savců včetně čtyř dosud nepopsaných druhů. Pokud někde na světě čeká další lazarovský vačnatec na odhalení, čeští biologové budou pravděpodobně u toho.

Článek Dva druhy vačnatců existovaly jen jako fosilie staré 6 000 let. Fotka z roku 2019 spustila expedice, které potvrdily přežití v jednom pralese se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč zrovna skládka na vojenském cvičišti ukrývala biologický poklad

Čtyřiačtyřicetihektarový areál bývalého posádkového cvičiště mezi severovýchodním okrajem Kolína a obcí Tři Dvory přestal sloužit armádě, ale krajina si podržela charakter, který jinde dávno zmizel. Vojenská technika tu po desetiletí rozrývala terén, vytvářela koleje, mělké deprese a obnažovala jílovité dno, tedy přesně ty podmínky, na něž jsou velcí lupenonožci evolučně navázáni. Pod jedním ze svahů, který spolek Huslík několik let kosil kvůli podpoře ohrožených rostlin, leželo vlhké místo zasypané černou skládkou. Odpad zakrýval potenciální periodický biotop jako poklop.

Jakmile tým navážku odstranil a bagrem vyhloubil tři mělké prohlubně, vrátila se voda po prvních intenzivnějších srážkách. A s ní i organismy, jejichž vajíčka trpělivě čekala v okolní půdě. Finanční podporu projektu poskytl Nadační fond Veolia v rámci programu Vraťme vodu přírodě, který od roku 2018 podpořil obnovu mokřadů na více než sedmdesáti lokalitách po celé republice částkou přesahující 13,5 milionu korun.

Vajíčka, která přečkají roky sucha: jak se korýši vracejí tak rychle

Rychlost kolonizace nových tůní překvapí jen na první pohled. Žábronožky a listonozi patří k organismům s extrémně odolnými klidovými stádii. Jejich vajíčka přežívají v suchém sedimentu roky, někdy i desetiletí, a čekají na opětovné zaplavení. Jakmile přijde voda a teplota překročí dvacet stupňů, žábronožka letní pohlavně dospěje zhruba za čtrnáct dní.

U listonoha letního vstupuje do hry ještě sofistikovanější mechanismus. Experiment publikovaný v časopise Živa prokázal, že líhnutí larev modulují chemické signály od dospělých jedinců vlastního druhu. Čím vyšší koncentrace těchto látek ve vodě, tím víc vajíček se aktivuje. Voda sama nestačí, tůň musí „vonět“ po vhodných podmínkách. Tento druh dorůstá délky kolem sedmi centimetrů, s protaženou vidličkou na zadečku až čtrnácti, a v periodické tůni funguje jako vrcholový predátor drobného zooplanktonu.

Označení „živé zkameněliny“ odkazuje na stáří celé vývojové linie, která se na planetě vyskytuje v téměř nezměněné podobě stovky milionů let. Jde o jedny z nejstarších dosud žijících živočišných druhů.

Proč periodické tůně z krajiny mizí, a kde v Česku ještě přežívají

Běžná zemědělská krajina periodické deprese systematicky zahlazuje. Koleje se zasypávají, podmáčená místa se drénují, terénní nerovnosti zarovnávají. K tomu přibývají splachy živin a agrochemikálií, které mění chemismus vody. Atlas rozšíření velkých lupenonožců, který vydala AOPK ČR, dokumentuje, že jádro současného výskytu obou druhů v Česku leží právě v bývalých či aktivních vojenských prostorech: Ralsko, Milovice, Hradiště, Brdy u Jinců, Tři Dvory u Kolína. Na Moravě se druhy drží v panonské oblasti, na Břeclavsku, Znojemsku, Hodonínsku a Kroměřížsku.

Recentní výskyt žábronožky letní eviduje atlas ve 45 mapovacích kvadrátech, listonoha letního v 55 kvadrátech. Obě čísla odrážejí jen lokality s potvrzeným nálezem; skutečný počet funkčních periodických tůní v republice nikdo souhrnně nezmapoval.

Kolínský případ přitom nestojí osamoceně. Na bývalém tankodromu u Českých Budějovic kombinovali prohloubení bagrem, výřez náletových dřevin a pojezd těžkou technikou, a oba druhy se tam rovněž drží. V přírodní památce Na Plachtě u Hradce Králové zase lupenonožcům prospívá pravidelná údržba tůní a řízená disturbance povrchu.

Jak založit periodickou tůň a kde sehnat peníze: praktický návod

Kdo chce podobný zásah zopakovat, má dnes cestu výrazně snazší než před pár lety. AOPK ČR od roku 2025 nabízí stoprocentní dotaci na tvorbu či obnovu tůní a mokřadů. Žadatelem může být obec, spolek i fyzická osoba, podmínkou je veřejná přístupnost pozemku.

Technické zásady podle příručky AOPK:

• Hloubka do 1,5 metru, ideálně s mělkými litorálními pásy.
• Členité dno s různou hloubkou a velikostí jednotlivých prohlubní.
• Přirozené zavodňování srážkami nebo podzemní vodou, bez plastových fólií.
• Osluněná poloha bez zastínění hustým porostem.

Narazí-li někdo při hledání vhodného místa na nelegální skládku, první adresou je obec, v jejímž katastru odpad leží. Běžné černé skládky od neznámých původců řeší místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Česká inspekce životního prostředí vstupuje do případů, kdy jde o podnikající subjekty nebo závažnější ekologické zátěže.

Co rozhoduje o úspěchu: absence ryb a síla dočasnosti

Klíčový faktor, který odlišuje biologicky cennou periodickou tůň od obyčejné kaluže nebo rybníka, je právě její pomíjivost. Voda přichází a odchází se srážkami. Ryby v takové oblasti nepřežijí déle než jednu sezonu, a právě zmizení tohoto predátora otevírá prostor druhům, které by v trvalé nádrži s kapry či okouny neobstály. Žábronožky plavou v otevřené vodě břichem vzhůru, bez jakéhokoli úkrytu. V rybníce by je ryba spolkla během minut.

Moderní krajina paradoxně potřebuje právě to, co se tradičně považovalo za závadu: rozježděné koleje, bahnitá místa, terénní jizvy. Kolínský projekt ukazuje, že stačí odstranit překážku, v tomto případě doslova hromadu odpadu, a nechat krajinu dělat to, co umí sama. Tři nenápadné prohlubně na odepsaném kousku země dnes hostí organismy, jejichž předci plavali v mělčinách prvohorních moří.

Článek V tůních u Kolína žijí korýši staří jako dinosauři. Periodické vysychání je chrání, protože ryby tam nepřežijí ani jednu sezonu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Moře, které rozřízlo kontinent vedví

Říká se mu Western Interior Seaway a v době svého maxima měřilo asi 4 800 kilometrů na délku a nejméně 1 600 kilometrů na šířku. Nebylo to žádné bezedné hlubinné peklo; v oblasti dnešních Badlands dosahovalo hloubky kolem 400 metrů, tedy přibližně jako dnešní Severní moře. Teplota vody se podle izotopových analýz fosilních otolitů pohybovala kolem 18 °C, což National Park Service přirovnává k současnému Mexickému zálivu.

Vzniklo kombinací dvou faktorů: vyšší globální hladiny oceánů v období s vysokou koncentrací CO₂ a geologického propadání severoamerického vnitrozemí. Moře nevzniklo ani nezmizelo naráz. Během křídy opakovaně transgredovalo a ustupovalo, jako obří příliv a odliv v řádu milionů let. Když definitivně odteklo, zanechalo po sobě stovky metrů sedimentů, které dnes tvoří podloží Great Plains i Badlands.

Perleť, která přežila 70 milionů let

Jihodakotské amonity ze smithsonovské vitríny nejsou jen hezké kameny. Jejich lesk má fyzikální vysvětlení: uvnitř schránek se zachovaly vrstvy aragonitu, minerálu, z něhož se skládá i perleť dnešních mlžů. Světlo se na těchto mikroskopických destičkách láme a interferuje a vzniká tak duhový odlesk. Nejde o pigment, který by mohl vyblednout. Jde o strukturální barvu, stejný princip jako u pavích per nebo mýdlových bublin.

Obvykle se aragonit při zkamenění přemění na stabilnější kalcit a lesk zmizí. Studie publikovaná v PMC ale ukazuje, že perleťová vrstva se může zachovat díky své mikrostruktuře, organické matrici mezi destičkami a příznivé chemii okolních pórních vod. Je to vzácné, a právě proto si nález zaslouží místo ve vitríně ve Washingtonu.

Mosasauři, plesiosauři a škeble větší než člověk

Amoniti nebyli jediní obyvatelé. Moře patřilo mosasaurům, obřím mořským ještěrům příbuzným dnešním varanům a hadům. Mosasauři dorůstali délky kolem patnácti metrů. Jejich končetiny se přeměnily v plovací pádla, ale jejich původ na souši prozrazují stavba těla i způsob dýchání. Vedle nich se proháněli plesiosauři, jiná skupina mořských plazů se čtyřmi ploutvovitými končetinami a u řady forem charakteristickým dlouhým krkem.

A pak tu byly inoceramidní mlži. Kansas Geological Survey uvádí, že největší exempláře ze západního Kansasu dosahují až 1,8 metru v průměru. Přirovnání k záchodu je stylisticky nadsazené, rozměrově ale sedí: běžná mušle z pláže měří několik centimetrů, zatímco tento tvor dosahoval téměř dvou metrů a byl přirostlý ke křídovému dnu. Jejich schránky se nacházejí v niobrarských křídách, zejména v okresech Trego a Gove, kde erodující výchozy dodnes vydávají kosti mosasaurů i zbytky těchto gigantických mlžů.

Česká paralela: moře pod Ještědem i Bezdězem

Nejde o exotiku z jiného světa. Česká křídová pánev je domácí verzí téhož příběhu, jen v menším měřítku. Podle České geologické služby se i u nás během křídy zvedla mořská hladina a zaplavila rozsáhlé oblasti dnešních Čech. Výsledkem jsou pískovce Českého ráje, opuky Bílé Hory i slínovce, v nichž se nacházejí ježovky, mlži a amoniti. Jde o menší a skromnější obdobu bez patnáctimetrových mosasaurů, ale založenou na stejném principu: moře uprostřed dnešní pevniny, které po sobě zanechalo horniny a fosilie.

Kde to vidět a co si (ne)odnést

Výstava From These Lands běží od léta 2026 ve Smithsonian National Museum of Natural History ve Washingtonu. Vstup je zdarma, muzeum je otevřené denně od 10:00 do 17:30. Kdo se do Washingtonu nedostane, může zamířit do Sternberg Museum v kansaském Hays. Vstupné stojí kolem 250 korun a přes okna preparačního pracoviště lze sledovat, jak paleontologové pod mikroskopem odkrývají mosasauří kosti.

Sbírat fosilie na vlastní pěst je v USA složitější, než by se zdálo. Na federálních pozemcích spravovaných Bureau of Land Management si bez povolení smíte odnést jen omezené množství fosilií běžných bezobratlých, například ježovek a mlžů, nebo jejich úlomků. Cokoli s páteří, mosasaura nevyjímaje, vyžaduje vědecké povolení. V národních parcích je sběr fosilií zakázán úplně.

Kansas a Dakota dnes vypadají jako nekonečná rovina pod širým nebem. Ale stačí kopnout o pár metrů hlouběji a jste na mořském dně, kde před sedmdesáti miliony let lovili mosasauři a na útesech rostly škeble, do kterých byste se vešli celí.

Článek Uprostřed Jižní Dakoty nacházejí mušle, které se po 70 milionech let stále lesknou. Může za to perleť, která přežila zkamenění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden detail z úst shodil rekord i kus evoluční časové osy

Uvnitř fosilie ležela odpověď. Podle studie Synchrotron data reveal nautiloid characters in Pohlsepia mazonensis v Proceedings of the Royal Society B našli vědci v radule, tedy zubatém „dopravním pásu“ v ústech měkkýšů, nejméně 11 zubních prvků v jedné řadě. A právě to chobotnici nesedí.

Doprovodná data v Dryad i shrnutí University of Reading připomínají, že chobotnice mívají sedm nebo devět prvků v řadě.

Tím ale nepadá jen jeden populární rekord. Původní práce Pohlsepia mazonensis, an early ‚octopus‘ from the Carboniferous of Illinois, USA z roku 2000 posouvala původ této větve hlavonožců asi o 150 milionů let hlouběji do minulosti, než tehdy dovoloval běžný obraz.

Nová práce naopak výslovně mluví o vyvrácení prvohorního původu octobrachianů. Pár zubů tak nepřepsal kuriozitu, ale kus evoluční časové osy.

Ve VědaŽivě je na tom nejtvrdší právě ta změna měřítka. Nejde o příběh ve stylu „vědci se spletli“, ale o poctivou opravu po silnějším důkazu, který staré určení nevydrželo. A když několik zubních prvků převrátilo čtvrt století starou jistotu, zbývá vysvětlit, proč původní fosilie působila tak přesvědčivě.

Fosilie klamala tvarem, rozhodla skrytá anatomie

Rozhodl nový pohled, ne nový nález. Autoři znovu otevřeli starou fosilii z Mazon Creek a použili synchrotron, tedy zařízení, které vytváří velmi intenzivní svazky a dovolí nahlédnout dovnitř fosilie bez jejího zničení.

Právě to podle dat Dryad a shrnutí University of Reading odhalilo struktury skryté pod povrchem kamene, které pouhé oko nečetlo.

Povrch totiž klamal. Podle Natural History Museum nová kontrola nenašla jasný sifon ani zřetelná samostatná ramena či chapadla.

Autoři zároveň spojují původní omyl s rozkladem těla před fosilizací: organismus částečně zetlel, přišel o schránku a na kameni zůstal obrys, který chobotnici jen připomínal. Starý výklad tak neprohrál s ledabylostí, ale s tím, že měkké části těla zkrátka nepřežily čitelně.

Právě tady se láme intuice. To, co vypadalo jako „chapadla“, neuneslo rozhodující roli, protože silueta sama nestačila. Mnohem silnější důkaz přinesla vnitřní anatomie: počet zubních prvků v radule a chybějící sifon.

Ve VědaŽivě mi tohle přijde jako hlavní lekce celého příběhu. U podobných fosilií může hezký tvar svádět víc než tvrdý anatomický detail.

Ostatně opatrnost se objevila už dřív. Studie Nature Communications doporučila Pohlsepia z fylogenetických analýz raději vyřadit, dokud její příbuznost někdo znovu bezpečně neurčí. Jakmile se starý vizuální důkaz rozpadl, zůstala už jen poslední otázka: kdo a jak rychle tuhle opravu přizná i navenek.

Věda měla jasno, rekordová tabulka zaostala

Věda verdikt vydala rychleji než rekordová tabulka. Agentura AP uvedla, že Guinness World Records už titul nejstarší známé chobotnice nebude dál uznávat a nové důkazy přezkoumá.

Jenže veřejná stránka Guinness World Records věnovaná nejstarší známé chobotnici při ověření 21. dubna 2026 stále vedla starý rekord a zároveň sama upozorňovala, že změny se online neobjevují okamžitě.

Tohle zpoždění vytváří zvláštní dvojí realitu. Odborný svět měl mezi 1. a 9. dubnem 2026 po publikaci studie, univerzitních materiálů i agenturní zprávě jasno, ale běžný čtenář mohl ještě o týdny později narážet na zastaralou verzi.

Ve VědaŽivě to nečtu jako ostudu vědy. Spíš jako připomínku, že veřejná autorita často dobíhá odborný verdikt pomaleji, než čekáme.

Pád z trůnu může skrývat ještě větší rekord

Fosilie navíc nekončí v koši. Nová práce jí přisuzuje jiný a překvapivě silný význam: může jít o nejstarší známou měkkou tkáň nautiloida neboli loděnkovce, hlavonožce příbuzného dnešní loděnce, typicky se schránkou.

Podle studie v Proceedings of the Royal Society B, dat v Dryad a shrnutí University of Reading může tenhle nález překonávat dosavadní rekord zhruba o 220 milionů let.

Fosilie, která přišla o titul nejstarší chobotnice, tak možná nakonec vstoupí do dějin ještě větším rekordem.

Článek Největší omyl v dějinách oceánů? Guinnessův rekordman přišel o trůn, vědci mu přepočítali zuby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Honba za prastarou civilizací

Dokonce i fyzik a spoluautor studie Adam Frank uvedl médiím: „Nestává se často, abyste publikovali článek, který navrhuje hypotézu, kterou nepodporujete.“ Jinými slovy, nevěří v existenci starověké civilizace Pánů času a ještěřích lidí. Místo toho je jejich cílem zjistit, jak je možné najít důkazy o starých civilizacích na vzdálených planetách.

Jehla v kupce sena

Člověk již dlouhodobě ovlivňuje životní prostředí. Dobrým příkladem lidského vlivu jsou např. plasty. Ty se při degradaci rozloží na mikročástice, které zůstanou po tisíce let v kalu. I když však přetrvávají po dlouhou dobu, může být obtížné detekovat tuto mikroskopickou vrstvu plastových fragmentů. Místo toho by bylo plodnější hledat dobu, kdy byl na Zemi vysoký obsah uhlíku v atmosféře.

Nadměrné množství uhlíku ve vzduchu

Země se v současnosti nachází v období antropocénu, které je definováno lidskou dominancí. Je také pozoruhodné svým neobvyklým zvýšením obsahu uhlíku ve vzduchu. To však neznamená, že uhlíku nebylo ve vzduchu nikdy v historii více. Taková doba se udává přibližně před více než 56 miliony let.

Na pólech Země tehdy teploty dosahovaly až 21 °C. Zároveň také existují důkazy o zvýšeném obsahu fosilního uhlíku v atmosféře, jehož přesné příčiny nejsou známy. Tato akumulace uhlíku probíhala několik set tisíc let a zanechává otázku, která vrtá vědcům hlavou. Zatím je totiž nemožné si vysvětlit, jestli vyspělá civilizace již skutečně pochází s prehistorických dob.

Velice vzdálená myšlenka

Myšlenka fascinující studie spočívá v tom, že ve skutečnosti existuje metoda hledání starověkých civilizací. Jediné, co musíte udělat, je pročesat ledová jádra pro krátké, rychlé emise oxidu uhličitého. Jedná se ale o opravdu složité vyhledávání takových informací, jelikož se pořádně neví, kde vlastně hledat a co.

Článek Pokročilá civilizace mohla vládnout Zemi už před miliony let, říká silurská hypotéza se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Překvapení chemického rozboru

Jak se však ukázalo, nejde o otisk těla v blátě, ale o tzv. koprolit. Podrobný rozbor ukázal, že se jedná o zkamenělou pravěkou stolici, tedy zvířecí výkaly. A právě do jednoho takového exkrementu podle všeho šlápl tento pradávný tvor. Povahu zkameněliny naznačoval už samotný tvar, badatelé ale přirozeně provedli důkladný rozbor, a to nejen chemický. Velký podíl fosforu a vápníku v nalezeném trusu jasně ukazuje, že jeho původcem je masožravec.

Samotný tvar je pak poměrně jasnou indicií, že šlo konkrétně o krokodýla. Tito predátoři krom jiného disponují velmi silnými žaludečními šťávami, jsou tudíž schopni strávit i kosti. A v celém objemu tohoto koprolitu se opravdu žádná nenašla. Tato kombinace je podle závěru badatelského týmu velmi přesvědčivým důkazem, že nalezená zkamenělina je krokodýlí trus. Nabízí se tedy otázka, jak ke kuriózní pravěké „nehodě“ vlastně došlo.

Pobyt příliš blízko u země

Krokodýli se kvůli krátkým prackám pohybují obecně dosti blízko u země. Je tedy poměrně logické, že otisk v koprolitu vytvořilo to samé zvíře, které ho vyprodukovalo. Pro přesné ujištění oslovili vědci několik krokodýlích expertů. Následně přímo na farmách chovajících tato zvířata zkoušeli, jak bude nalezený otisk souhlasit. Předmětem jejich zkoumání tu byly nejen samotné stopy, ale logicky také výkaly mohutných plazů.

Srovnání se stopami dnešních krokodýlů siamských, konkrétně přední nohy, se ukázalo jako perfektní shoda. Alternativní hypotézou bylo, že jde o otisk plazího penisu. To se zatím nepodařilo vyvrátit, ovšem ani potvrdit. Dle týmu je tento nález krásnou ilustrací pravěkého života. Ještě ostřejší obrázek pravěké každodennosti se dost možná objeví, až budou prozkoumány další koprolity nalezené v dolech ve Vietnamu.

Máte nějakou vtipnou příhodu se zvířecím trusem?

Zdroj: ScienceNews                                                                                                                                                                                                                           

Článek Krokodýl, který šlápl do svých vlastních výkalů? Ano, i takové podivné příběhy může odhalit zkoumání pravěkých stop se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedno z mnoha chybějících spojení

Krátce před vylíhnutím provádí moderní ptáci sérii manévrů známou jako podkasání, která zahrnuje zakřivení těla a umístění hlavy do pozice pod křídla. Evoluční počátky tohoto chování však stále zůstávají záhadou. Když badatelé nález ohlásili, vysvětlili také zvláštnost tohoto případu, který pojmenovali „Baby Yingliang“. Druh byl totiž nalezen s končetinami po stranách a zády zkroucenými podél ploché části vejce.

Takováto pozice embrya podle nich nebyla v případě nelétavých dinosaurů dosud popsána, silně však připomíná právě chování u embrya moderních ptáků ve finálních stádiích vývoje. Právě ony pohyby mají hrát klíčovou roli při procesu líhnutí u ptáků. Jedinci, kteří je neprovedou, mají mnohem menší šanci na úspěšný průnik z vejce. Baby Yingliang ukazuje, že tento proces se mohl zrodit právě u dávných teropodů coby předků dnešního ptactva.

Moderní ptáci s dědictvím

„Tento malý prenatální dinosaurus prostě vypadá jako malé ptáčátko stočené ve vejci. Což otvírá důkazy pro skutečnost, že se mnoho ptačích charakteristik vyvinulo právě u dinosauřích předků,“ podotýká autor studie profesor Steve Brusatte v reakci na tento fascinující nález. Domovem fosilie je muzeum přírodní historie a Baby Yingliang patří k nejlépe zachovaným dinosauřím embryům, která kdy byla nalezena.

Dovoluje tak badatelům podrobně zkoumat neporušené mládě teropoda. Nicméně jde o jediný exemplář svého druhu. Tím pádem – a to vědci potvrzují – z něj nelze odvodit žádný pevný závěr týkající se povahy dinosauřích embryí. Je tedy potřeba najít další vzorky stejného druhu, které dovolí podrobnější výzkum a podloženější závěr. Na každý pád ovšem nález přinesl motiv pro hlubší výzkum ptačího dědictví v linii teropodů.

Kterého pravěkého ještěra nebo dalšího tvora máte rádi a proč?

Zdroj: IFLScience

Článek Archeologové našli zcela neporušené dinosauří embryo. Nevylíhlé stvoření je zhruba 27 centimetrů dlouhé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starý postrach vodstev

Nalezený druh Terropterus xiushanensis byl mořský predátor a žil během období křídy přibližně v době před 443–419 miliony let. V tomto období byli právě mořští škorpioni vrcholovými vodními predátory, kteří se kradli po mořských dnech a přepadávali nic netušící ryby a měkkýše. Nabírali je svými makadly a vkládali si je rovnou do tlamy. Makadla jsou specifické přední končetiny klepítkatců. Většinou jsou kratší než kráčivé nohy a skládají se jen ze šesti článků.

Kyjonožci se vyskytovali v mnoha velikostech, ti nejmenší měli velikost přibližně lidské dlaně. Ti největší byli zase velcí jako dospělý člověk. Nově popsaný druh je prvním nalezeným exemplářem z čeledi Mixopteridae za posledních 80 let, podotýkají badatelé. Naše znalosti těchto bizarních zvířat jsou velmi omezené právě kvůli nedostatku nálezů a pozůstatků, podotýká Wang a jeho kolegové v publikované studii.

Jen čtyři druhy za dlouhé dekády

Během posledních 80 let se podařilo najít jen čtyři druhy mixopteridů. Jednoho v Norsku (Mixopterus kiaeri), druhého v New Yorku (Mixopterus multispinosus), třetího v Estonsku (Mixopterus simonsoni) a čtvrtého ve Skotsku (Lanarkopterus dolichoschelus). Ten čínský je také prvním případem nálezu, který nejspíš pochází ze superkontinentu Gondwana. K jeho formaci došlo poté, co se větší superkontinent Pannotie rozlomil na dvě části před asi 600 miliony lety.

Gondwana zahrnovala dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Arábii, Austrálii, Indii a Antarktidu. Během prvohor se z této masy postupně oddělovaly subkontinenty jako Avalonie a Severní a Jižní Čína, které se vydávaly směrem na severozápad. Gondwana postupně dorazila až na jižní polokouli a v době před asi 350 miliony let narazila do rovníkové Eurameriky. Po dobu dalších 200 milionů let byla součástí nového superkontinentu, mnohem známější Pangey.

Který pravěký tvor vás nejvíc fascinuje?

Zdroj: LiveScience

Článek V Číně nalezen mořský škorpion o velikosti psa. Vrcholný vodní predátor vědcům zamotal hlavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zaplnění mezery

Tato zkamenělá lebka byla datována do doby před 140 000 lety a jde o velmi cenný nález. Právě z této epochy v oblasti východní Asie nám totiž schází poměrně dost článků lidského vývoje. Velká a dlouhá lebka patřila dospělému muži s výrazným nadočnicovým obloukem a byla ukrytá ve studni. Našel ji Číňan, který v roce 1933 za japonské okupace prováděl na pozemku rekonstrukci. Místo nahlášení úřadům ji ukryl a o nález se podělil až před svou smrtí v roce 2018.

První badatelé, kteří lebku prozkoumali, ji určili jako pozůstatek druhu Homo longi a dali jí přezdívku „Dračí muž“ podle oblasti, kde byla objevena. Jenže proč je z této doby tak málo nálezů? Antropologie této oblasti zažila těžkou ránu během druhé světové války, kdy byla ztracena či zničena spousta vzorků. Právě záznamy východní Asie během doby Dračího muže byly pro mnoho akademiků dlouho záhadou. Takže takovýto nález je vskutku vzrušující.

Co zjevuje rozbor?

Jednalo se zřejmě o denisovany, vyhynulou větev rodu Homo, sesterskou větev neandrtálců. Nejstarší záznam tohoto rodu byl objeven ve Španělsku a sahá do doby před 430 000 lety. DNA z jader těchto buněk vypadá jako neandrtálská, ale mitochondriální DNA vypadá denisovansky. Spolu s dalšími daty to naznačuje, že se obě větve v Evropě velmi brzy rozdělily a obě se pak smísily s populací, která migrovala z oblastí v Africe.

Pokud by se příslušnost k denisovanům skutečně potvrdila, bude „Dračí muž“ první nalezená lebka svého druhu. Velmi by to pomohlo celkovému obrazu, protože právě druhy z východní Asie z doby pleistocénu je velmi těžké zařadit v čase. Lebka by také mohla být velmi cenným zdrojem informací ohledně vzhledu těchto předků. Dalším krokem je pečlivé odebrání malého vzorku, který je potřeba rozemlít, vyčistit a dále podrobně prozkoumat. Také vás fascinuje dávná historie našeho vlastního druhu?

Zdroj: TheBrink

Článek Je „Dračí muž“ chybějícím článkem v evoluční linii člověka? Nalezená pravěká lebka může přepsat dějiny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Byl to den jako každý jiný

To pondělí začalo zcela totožně jako každé jiné v dole Milénium. Ten je širokou jámou na sever od Fort McMurray v Albertě a provozuje ho energetická společnost Suncor. Funkův bagr si hodinu za hodinou prokousával cestu dolů skrze horninu tvořenou pozůstatky rostlin a živočichů starých více jak 100 milionů let. Byl to jediný pravěký život, který operátor bagru pravidelně vídal. Za 12 let práce tu narazil leda na kousky dřeva nebo část kmenu.

Jenže tentokrát se měl setkat s něčím jiným. Kolem půl druhé odpoledne narazil na něco mnohem tvrdšího, než byla okolní skála. Z terénu se odlouply podivně zabarvené hrudky a sjely mu rovnou ke stroji. Během dalších minut on a jeho vedoucí Mike Gratton začali kousky skládat k sobě. Bylo to zkamenělé dřevo nebo kousky žeber? Pak objevili podivný vzorec – řadu za řadou pískově hnědých disků s výrostky.

Nodosaurus, seznamte se

Skoro o šest let později se vypravujeme do přípravné fosilní laboratoře Královského Tyrrelova muzea paleontologie. Téměř jeskynní skladiště hučí ventilací a všude bzučí brousky, které z kamenů dobývají cenné exempláře. Zajímá nás ale masa kamenů v rohu místnosti. Pro paleontology je Nodosaurův stupeň zachovalosti jako výhra v loterii. Byl způsoben rychlým pohřbením tohoto tvora v hlubinách moře, kam se dostal.

Ač se jednalo o obrovského ještěra, pro vědce mají cenu mikroskopické částečky. Jedná se totiž o pozůstatky původního zabarvení tvora. Badatelé tak mohou kvalitně rekonstruovat celý jeho tvar včetně správné barvy. Muzeum odkryje Nodosaura jako hlavní exponát na výstavě zkamenělin, které byly získány právě v dolech Alberty. A veřejnost netrpělivě čeká, jak bude vypadat kanadský posel dávné minulosti, kterého našel horník s bagrem.

Zdroj: NationalGeographic

Článek Horníci si mysleli, že nalezli prvního draka na světě. Objevili nejlepší zkamenělinu dinosaura svého druhu, která kdy byla nalezena se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krokodýl, který ostatní strčí do kapsy

Podle badatelů je velmi obtížné určit přesné rozměry tohoto giganta, protože jediné, co mají k dispozici, je právě část lebky. Ale byl rozhodně zatraceně velký – jeden z největších krokodýlů, co kdy obývali Austrálii. Pravděpodobná délka je 7 metrů, přičemž jen samotná lebka má na délku 80 centimetrů. Přesné stáří fosilie je nejisté, ale nejspíš pochází z doby před 2–5 miliony let. Vědci s její pomocí rekonstruovali krokodýla digitálně.

Použili přitom CT skeny a zjistili tak více jak o anatomii, tak i mozkové aktivitě tohoto mohutného plaza. Gunggamarandu patřil do skupiny krokodýlů zvaných Tomistominé, z nichž je dnes naživu pouze jeden jediný druh – Tomistoma schlegelii, který se vyskytuje jen na Malajském poloostrově. S výjimkou Antarktidy byla Austrálie jediným dalším kontinentem, na kterém se nenašly fosilie tohoto druhu.

V poctě dávným národům

Jméno nového druhu ctí lid Prvních národů z oblasti Darling Downs v Queenslandu, kde byla fosilie nalezena. Obsahuje proto slova z jazyků Barunggam a Waka Waka a doslova znamená „Vládce řeky“ a „holou hlavu“, což odkazuje na otvor ve vrcholku lebky tohoto tvora. Během minulého prosince nalezli badatelé dalšího prehistorického krokodýla, který měl na délku téměř 5 metrů, takže nebyl zase o tolik menší.

Kosti tvora Paludirex vincenti, který získal přezdívku „Král bažiny“, byly poprvé nalezeny v roce 1980, ovšem teprve nedávno došlo k jeho identifikaci coby odlišného druhu. Byl to vrcholný predátor, který lovil pravěké klokany a další živočichy – taktéž v Queenslandu–, a to asi před milionem let. Navíc v květnu byla v Austrálii nalezena další lebka krokodýla z doby před asi 8 miliony let, o které vědci věří, že je částí nového druhu.

Zdroj: DailyMail

Článek Prehistorický krokodýl se délkou vyrovnal dnešnímu autobusu. Seznamte se s legendárním vládcem řek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

K čemu všemu neposlouží tajný vojenský projekt

Projekt americké armády se jmenoval Iceworm, tedy Ledový červ, a šlo v něm o výstavbu podzemní základny, která by pojala stovky nukleárních hlavic. V Grónsku by totiž byly v palebné blízkosti dostatečné pro zásah Sovětského svazu. Arktická výzkumná stanice jménem Century (Století) pak byla armádním krytím právě pro tento projekt. Jenže Iceworm se vytratil, základna zůstala opuštěná a ledové jádro zůstalo zapomenuté v mrazáku v Dánsku.

Bylo znovuobjeveno teprve v roce 2017 a vědci důkladněji prozkoumáno o dva roky později. Objevili přitom fragmenty rostlinných fosilií, které mohly kvést před miliony let. Ledový povrch Grónska je pokládán za téměř 3 miliony let starý, ovšem tyto malinké zlomky tvrdí něco jiného. Ukazují totiž, že někdy během posledního milionu let – a dost možná během posledních stovek tisíc let – na většině grónského území žádný led nebyl.

Nový pohled na historii ledové země

V dnešní době je Grónsko pokryto ledovým pláštěm, který se rozprostírá na území 1,7 milionu čtverečných kilometrů, což je asi trojnásobek rozlohy státu Texas. Nový výzkum ovšem naznačuje, že ho většina nedávno zmizela. Což není příliš dobrá zpráva pro jeho aktuální stav ve spojitosti s globálním oteplováním a rolí člověka v něm. Pokud by totiž Grónský led roztál, hladina moří by stoupla přibližně o 7 metrů.

Ve skutečnosti už vědci varovali, že tání Grónská a jeho ledu zrychluje a míří ke kritickému bodu, takže v roce 2055 by se mohla zcela změnit struktura místního počasí. Pohybujeme se tak do obecně teplejšího počasí v budoucnosti. Klima je křehká rovnováha a tání obrovských ledovců, které způsobuje zvýšení hladin moří, může ve výsledku zaplavit nejhustěji osídlené oblasti naší planety.

Zdroj: Livescience

Článek Super tajný projekt studené války odhalil zkamenělé rostliny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žralok, který obýval světové oceány před zhruba 370 miliony let, patří k nejnověji objeveným fosilií. Nový přírůstek do žraločí rodiny dostal latinské jméno ferromirum oukherbouchi, které podobně jako jeho vzhled může asociovat Pokémona nebo nějakou jinou kreslenou příšerku, ale nenechte se zmást.

Past namísto tlamy

V Maroku objevené ostatky jednoho z příslušníků tohoto druhu ukazují, že žralok byl schopen svou oběť, obvykle mořské ryby, díky speciálně tvarované čelisti schopen doslova probodnout. Podobně jako mnoho jiných žraloků, i tento zřejmě brázdil oceán s otevřenou tlamou. Když ji zavřel, změnila se v smrtonosnou past na vše, co v ní uvízlo.

Zatímco většina živočichů včetně dnešních druhů žraloků má zuby v řadách, a jejich dosah je tak omezený, otočná čelist tohoto okatého žraloka byla schopna dosáhnout i hluboko do jícnu dravce. Její mechanismus tak připomínal dnešní popelářské vozy, které svůj náklad pěchují, aby uvezly více odpadků. Jen s tím rozdílem, že tento žralok svou oběť kromě drcení také ostrými zuby rovnou páral a porcoval.

O žralocích se říká, že patří mezi živoucí fosilie. A skutečně, řada jejich druhů se mohla s velkookým žralokem z dnešního článku setkat i v období devonu, či dokonce ještě dříve. Mezi nejdravější a nejnebezpečnější druhy žraloků, které přežily až do dnešních dní, patří:

• Žralok bílý
• Žralok dlouhoploutvý
• Žralok tygří
• Žralok Perezův

Článek Vypadá jako z animáku, přesto byl smrtelně nebezpečný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.