Dva druhy vačnatců existovaly jen jako fosilie staré 6 000 let. Fotka z roku 2019 spustila expedice, které potvrdily přežití v jednom pralese

Z těchto tří střípků vědci složili důkaz, že na poloostrově Vogelkop v indonéské Papui dosud přežívají dva druhy vačnatců, které zoologie odepsala jako dávno zaniklé.

Foto: Carlos Boccos / Creative Commons / CC BY-SA 3.0.

Studie vyšla 6. března 2026 v Records of the Australian Museum a přinesla dvojitý úder: potvrzení živé populace trpasličího prstnatce Dactylonax kambuayai a zároveň popis zcela nového rodu klouzavého vačnatce Tous ayamaruensis. Dva „lazarovské“ návraty z jednoho koutu světa, publikované ve stejný den. U savců se něco takového stává jen výjimečně; Bishop Museum hovoří o bezprecedentním případu. A za oběma příběhy stojí nikoli jedna hrdinská expedice, nýbrž roky trpělivého skládání rozptýlených indicií napříč muzejními sbírkami, terénními záběry a pamětí domorodých komunit.

Jak vypadají vačnatci, které věda pohřbila před tisíciletími

Dactylonax kambuayai je nejmenší ze skupiny pruhovaných possumů. Tělo měří zhruba 17,6 centimetru, ocas přidává dalších osmnáct. Černobílé pruhy na hřbetě připomínají spíš jezevce než typického stromového vačnatce. Nejnápadnější adaptací je čtvrtý prst přední tlapky, asi dvojnásobně delší než ostatní, uzpůsobený k vytahování larev dřevokazného hmyzu z kůry. Funkčně jde o totéž řešení, jaké na Madagaskaru vyvinul primát aye-aye: konvergentní evoluce v učebnicové podobě.

Tous ayamaruensis váží kolem 300 gramů, má velké oči, hnědavou srst, holé ušní boltce a dobře vyvinuté létací blány. Silně chápavý ocas mu slouží jako pátá končetina při klouzavých přesunech mezi korunami stromů. Právě kombinace těchto znaků (patagium, ocas, proporce) nepasovala do žádného existujícího rodu. Vědci proto vytvořili rod Tous, pojmenovaný podle slova, jímž zvíře označují příslušníci etnik Maybrat a Tambrauw. Jde o první nový rod novoguinejského vačnatce popsaný od roku 1937.

Chybně zařazený exemplář, plantážní fotka a šest let pátrání

Příběh obou druhů se odvíjel po odlišných stopách, které se nakonec protnuly na stránkách téhož časopisu.

U prstnatce Dactylonax kambuayai držela západní věda v rukou živý důkaz už od roku 1992, jenže muzejní exemplář byl chybně přiřazen k příbuznému druhu D. palpator. Omyl odhalila až revize, kterou spoluautor studie Ken Aplin rozpracoval ještě za svého života. Další klíčový dílek přibyl v červnu 2023, kdy sedmnáctidenní mammalwatchingová výprava do západní Papuy pořídila terénní fotografii živého jedince. Snímek se stal součástí formálního vědeckého důkazu.

Cesta k potvrzení rodu Tous trvala déle a vedla přes více rukou. Plantážní pracovník zapojený do občansko-vědního monitoringu biodiverzity vyfotil kolem roku 2015 neznámého stromového vačnatce s létací blánou. Záběry se k odborníkům dostaly až v roce 2019, a teprve tehdy si tým kolem Tima Flanneryho uvědomil podobnost s fosilně popsaným druhem „Petauroides“ ayamaruensis, známým pouze z holocenních zubů. Jméno fotografa vědci záměrně nezveřejnili, aby neprozradili lokalitu.

Následovalo cílené pátrání. Flannery v roce 2024 financoval návrat zooložky Aksaminy Yohanity na ostrov Misool, kde proběhlo desetidenní intenzivní hledání. Výprava druh přímo nezaznamenala, ale potvrdila silnou místní znalost: starší členové komunit zvíře popsali jako posvátného tvora hnízdícího v dutinách vysokých stromů, který rodí jediné mládě ročně. Diagnostickou fotografii uloveného jedince nakonec v září 2024 poslal lovec Marnik Mjam.

Proč věda šest tisíciletí tápala, a co to vypovídá o Nové Guineji

Fosilie samy o sobě nikdy nedokazovaly definitivní zánik. Dokazovaly jen to, že oba druhy na Vogelkopu žily v holocénu. Problém spočíval jinde: nížinné deštné lesy poloostrova patří k nejhůře prozkoumaným savčím oblastem celé Nové Guineje. Moderní důkazy existence obou vačnatců byly roztroušené: muzejní kůže v šuplíku, fotografie bez taxonomické interpretace, vyprávění lovců, jimž akademická obec nenaslouchala.

Paleontolog Ken Aplin, který oba taxony původně popsal z kosterních zbytků, zemřel v roce 2019, ironicky ve stejném roce, kdy k vědcům dorazila klíčová fotografie Tous. Bez jeho původní taxonomické práce by pozdější snímky nebylo s čím porovnat. Publikace z března 2026 tak funguje i jako dopovězení rozpracovaného díla badatele, jenž živou existenci svých druhů už sám spatřit nestihl.

Precedenty přitom existují. Flannery ve své eseji „The Lazarus possums“ připomíná horského trpasličího possuma i Gilbertova potorua, druhy, které se po období vědeckého „zmizení“ znovu vynořily. Novoguinejské pralesy skrývají desítky nočních, stromových savců o hmotnosti pár set gramů. Podle nás nelze vyloučit, že podobná překvapení přijdou znovu.

Ochrana pralesů Vogelkopu: 200 000 hektarů v sázce

Potvrzení živých populací přináší i naléhavou otázku: jak je uchránit. Oba druhy obývají nížinné až středně položené pralesy pod tisíc metrů nad mořem, tedy právě ty partie lesa, na něž nejvíc doléhá průmyslová těžba dřeva a přeměna na plantáže. U Tous navíc hrozí odchyt pro černý trh se zvířaty, proto vědci přesnou lokalitu tají.

Konkrétní ochranářský plán už existuje. Global Wildlife Fund po březnové publikaci rozjíždí projekt opřený o práva domorodých komunit na tradiční les (hutan adat):

• Pilotní fáze cílí na více než 20 000 hektarů lesa v okolí Fef.
• Dlouhodobý záměr počítá s ochranou asi 200 000 hektarů během 3,5 roku.
• Vznikají komunitní strážcovské skupiny a rozvojové plány, které mají nabídnout alternativu k těžbě.

Spoluautorka studie Riku Korain z Bishop Museum zdůrazňuje, že bez spolupráce s tradičními vlastníky půdy by identifikace ani jednoho z obou druhů nebyla možná. Ochrana, která staví na téže komunitní znalosti, má proto šanci fungovat lépe než importované modely.

Česká stopa v novoguinejské zoologii

V samotných studiích z března 2026 žádný český autor nefiguruje. Širší česká vazba k tématu ale existuje a stojí za zmínku: tým z Jihočeské univerzity a Biologického centra Akademie věd dlouhodobě zkoumá savčí diverzitu Nové Guineje. František Vejmělka vedl studii o výškovém gradientu tamní savčí rozmanitosti a v roce 2026 byla do pražského Národního muzea předána rozsáhlá sbírka zhruba 780 novoguinejských savců včetně čtyř dosud nepopsaných druhů. Pokud někde na světě čeká další lazarovský vačnatec na odhalení, čeští biologové budou pravděpodobně u toho.