Falešné majáky v Bassově průlivu naváděly lodě na útesy. Z Britomartru zmizelo zlato za 18 milionů, dodnes leží někde na ostrově

V prosinci 1839 vyplul bark Britomart z Melbourne do Hobartu a do cíle nikdy nedorazil. Na ostrovech se pak objevily jeho papíry, trosky a místní měli najednou plné kapsy.

Zdroj fotografie: Public Domain Pictures

Bylo 15. prosince 1839, když ze zálivu Port Phillip, kolem něhož teprve vyrůstalo Melbourne, vyplula třístěžňová loď mířící přes Bassův průliv do Hobartu. Na palubě měla asi třicet lidí, podle dobového tisku sedm cestujících a 23 námořníků, k tomu dobytek a zásoby. Plavba měla trvat pár dní. Britomart se už nikdy neozval. Během několika týdnů začaly z ostrovů na jihovýchodním okraji průlivu přicházet zprávy, které by se hodily do westernu: vyplavené lodní dokumenty, rozbité čluny, poražené ovce, muži s nečekanou hotovostí a pověsti o světlech hořících tam, kde žádná hořet neměla. Z doložené ztráty lodi a z koloniální země nikoho tak vznikla legenda o pokladu, který podle vypravěčů dodnes leží někde mezi Furneauxovými ostrovy.

Poslední plavba Britomartu: z válečné šalupy obchodní lodí

Britomart měl za sebou slušnou kariéru. Spustili ho na vodu v loděnici v Deptfordu roku 1808 jako desetidělovou šalupu britského válečného námořnictva. Admiralita ho později vyřadila a prodala soukromníkům. Z válečníka se stal nákladní bark o nosnosti zhruba 243 tun, tedy plavidlo, jaké tehdy obsluhovalo rozptýlené kolonie mezi Sydney, Port Phillip a Van Diemenovou zemí, jak se v té době říkalo Tasmánii.

Trasa vedla do pasti, kterou námořníci znali a obávali se jí. Bassův průliv odděluje australskou pevninu od Tasmánie a jeho východní hrdlo hlídají desítky ostrovů, útesů a mělčin. Do toho fičí západní větry čtyřicátých šířek a proudy mění směr podle nálady oceánu. Jen u ostrovní skupiny Kent uprostřed průlivu eviduje tasmánská správa parků přes dvacet vraků. Podle přehledu Parks & Wildlife Service Tasmania skončilo v tasmánských vodách na dně kolem tisícovky lodí a místo zániku se zná jen asi u devíti procent z nich. Britomart se zařadil mezi ty nenalezené. Jeho příběh však pokračoval i bez něj.

Trosky, papíry a plné kapsy: stopy na Furneauxových ostrovech

Začátkem roku 1840 dorazily do Hobartu a Launcestonu první nálezy. List Hobart Town Courier 6. března popsal, co se podařilo posbírat: lodní registr, dopisy, noviny a deník. K tomu přibyly části člunů, kus kompasu, vrchní ráhno ze zadního stěžně, kormidlo z lodního člunu, tabatěrka jednoho z cestujících a vodní sud s vypáleným jménem lodi. Na ostrovech se navíc našly ovčí mršiny a maso, které někdo připravoval k jídlu.

Většina stop vedla k ostrovu Preservation. Tam žili lovci tuleňů, kterým se v průlivu přezdívalo Straitsmen, tedy muži z průlivu. Úřady nad nimi neměly téměř žádnou moc. Část z nich tvořili uprchlí trestanci, jiní prostě dávali přednost životu bez guvernéra a bez daní. Ve zprávách z roku 1840 se jmenovitě objevují James Munro a muž jménem Drew, u nichž se našly dokumenty, šeky a věci z Britomartu. Další zprávy líčily lovce tuleňů, kteří se v Launcestonu ukázali „plní peněz“.

Úřady vyslaly vládní kutr Vansittart. Ten křižoval mezi ostrovy, ale loď ani přeživší nenašel. Soud nikoho neodsoudil, viník nikdy nedostal jméno a vyšetřování vyšumělo. Podle nás právě tato mezera udělala z vraku legendu. Kde chybí rozsudek, ujme se vyprávění pověst.

Falešné majáky v Bassově průlivu: světla, kterým se nedalo věřit

Nejtemnější vrstva příběhu se točí kolem ohně. Za tmy stačilo zapálit na ostrově světlo, které připomínalo bezpečné kotviště, jiné plavidlo nebo navigační bod. Kapitán, který po dnech v rozbouřeném moři hledal úkryt, mohl zamířit přímo na skály. Australian National Maritime Museum uvádí, že někteří Straitsmen žili mimo dosah zákona a snažili se lodě světly navádět na skalnaté ostrovy. V souvislosti s Britomartem muzeum zmiňuje i podezření na drancování a možnou vraždu těch, kdo ztroskotání přežili.

Motiv se hodil jak pro dobový tisk, tak pro pozdější vypravěče. Kořist z lodi znamenala jídlo, nářadí, zbraně a peníze, tedy přesně to, co komunita na odlehlých ostrovech nutně potřebovala. A mlčení dávalo smysl, protože za vraždu by hrozila oprátka.

Srovnání s anglickým Cornwallem ukazuje, jak silně tento obraz zakořenil. Tamní pobřežní lupiči, takzvaní wreckers, kteří lákali lodě na útesy, patří k nejoblíbenějším námořním pověstem Británie. National Maritime Museum Cornwall je ale podle výzkumu historičky Cathryn Pearce řadí spíš do folkloru než do soudních spisů. Britomart má proti cornwallským historkám výhodu v hmatatelných dokladech: papírech, troskách a penězích u konkrétních lidí. Karibští piráti zase spoléhali na abordáž na otevřeném moři. Australská verze stála na pobřeží, ohni a trpělivém čekání.

Kolik by dnes stál žold z Britomartu

Pozdější verze legendy přidávají do nákladu lodní pokladnu, nejčastěji 50 000 liber určených na žold vojákům a úředníkům v Hobartu. Některá převyprávění částku nafukují až na 150 000 liber v mincích. Spočítali jsme, co by těch padesát tisíc znamenalo dnes. Podle zvolené metody se výsledky liší o tři řády:

Metoda	Výpočet	Výsledek
Prostý kurz	50 000 £ × 29,16 Kč	asi 1,46 mil. Kč
Inflace (1839 → 2025)	50 000 £ × 145,7 = 7,29 mil. £	asi 213 mil. Kč
Zlato v sovereignech	50 000 mincí × 7,32 g ryzího zlata = 366 kg	asi 1,05 mld. Kč

Prostý kurz dává nejmenší číslo a zároveň nejméně vypovídá, protože libra za téměř dvě staletí ztratila většinu kupní síly. Inflační přepočet podle tabulky What Was It Worth Then vychází ze vzorce, kdy 100 liber z roku 1839 odpovídá zhruba 14 574 librám v roce 2025. Nejvyšší číslo nabízí zlato. Sovereign ražený od roku 1817 vážil 7,98 gramu 22karátového kovu, takže padesát tisíc mincí by vážilo kolem 399 kilogramů. Při ceně ryzího zlata 2 871 Kč za gram vychází náklad nad miliardu korun.

Z této hmotnosti plyne i praktická úvaha. Čtyři metráky mincí unese menší člun bez potíží. V komunitě, kde se jinak platilo tuleními kožešinami, by ale náhlý příval zlata nezůstal bez povšimnutí. Zprávy o lovcích tuleňů s plnými kapsami v Launcestonu do této logiky zapadají až znepokojivě dobře.

Clarkův ostrov a poklad, který se nesmí jen tak vykopat

Kde tedy poklad leží? Dobové indicie míří nejsilněji na ostrov Preservation; starší i novější texty zmiňují také ostrov Goose a další ostrůvky skupiny Furneaux. Některá pozdější shrnutí, mimo jiné genealogická rešerše rodiny jednoho z bývalých kapitánů, označují za pravděpodobné místo ztroskotání Clarkův ostrov. Na začátku 20. století se podle tradice kdosi vydal hledat vrak podle polohy zděděné po předcích. Vrátil se s prázdnou.

Dřevěný trup za téměř dvě stě let rozebralo moře a to, co zbylo, mohli dávno odnést místní. Mapa ostrovů je přitom hustá jako síto. I proto zůstává Britomart v kolonce nenalezených lodí.

Dnešní lovec pokladů by narazil na dvě překážky. Clarkův ostrov, domorodým jménem lungtalanana, patří od 10. května 2005 spolu s ostrovem Cape Barren tasmánské aboriginské komunitě a bez jejího svolení tam hledač nemá co dělat. Australské zákony navíc automaticky chrání vraky a předměty včetně mincí starší 75 let, a to i tehdy, když nikdo neví, kde přesně leží. Nález je nutné nahlásit a odnést si ho nelze.