Na švédském ostrově v Baltu našli římské mince z 2. století. Jak se stříbro dostalo 2 000 km za hranice impéria?

Na švédském ostrově Gotska Sandön ležely v písku tři římské stříbrné denáry. Nejmladší dal razit císař Commodus. Jak se mince dostaly do Baltu, zůstává nejasné.

Zdroj fotografie: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Psal se březen 2023 a tým archeologů se na ostrově připravoval na letní sezonu. V zátoce Varvsbukten, kde se písečné duny svažují k moři, kopali zkušební sondu. Těsně pod povrchem, v hloubce pět až deset centimetrů, se zaleskl kov. Brzy se ukázalo, že jde o římský denár, tedy minci, kterou se platilo v Římě, v Galii i na Dunaji. Pak se objevila druhá a později třetí, všechny v okruhu zhruba dvou metrů. Tři ražby ze 2. století našeho letopočtu skončily na kousku písku uprostřed Baltu, kde nikdy nestálo město ani hrad a kde dnes žije jen hrstka strážců národního parku. Kdo je tam ztratil, zatím nikdo neví. Indicií se ale za poslední roky nashromáždilo překvapivě mnoho.

Tři denáry v sondě S1: co archeologové našli na Gotska Sandön

První zprávu zveřejnila Södertörnská univerzita 24. března 2023. Mluvila o dvou stříbrných mincích, jedné z doby císaře Trajána a druhé spojené s Antoninem Piem. Výzkum vedla Södertörnská univerzita spolu s pracovištěm Campus Gotland a Gotlandským muzeem. Za objevem nestojí jediný nálezce, ale celý tým.

Kompletnější obraz přinesla až souhrnná odborná zpráva Gotska Sandön: Arkeologiska studier 2019-2024. Eviduje v jediné nálezové situaci tři denáry:

Mince	Místo a doba ražby
Traján	Řím, 103 až 111
Divus Antoninus Pius (RIC 436)	Řím, 161 až 180, po smrti císaře
Commodus (RIC 95 nebo 106)	184 až 185

Druhá mince vznikla až po Antoninově skonu. Nápis „divus“ označuje zbožštěného panovníka, takže ji razili v letech 161 až 180. Třetí denár, ražený za Commoda, posouvá datování souboru do osmdesátých let 2. století.

Rozhodující je i poloha. Sonda S1 leží v oblasti Varvsbukten a Gårdsbanken zhruba sedmnáct metrů západně od hrany dávného pobřeží, asi deset metrů nad dnešní hladinou moře. Mince ležely v mělké vrstvě písku těsně u sebe. Podle autorů zprávy to naznačuje, že původní místo ztráty nebo uložení nebylo daleko. Moře by je za staletí rozneslo po celé pláži. Tady zůstaly pohromadě.

Gotland jimi oplývá, Gotska Sandön ne. Proč stříbro na pusté pláži překvapuje

Římské denáry ve Skandinávii vzácné nejsou. Stockholmský numismatický institut jich ve Švédsku eviduje 7 756 a celých 6 578 z nich pochází z Gotlandu. Velký ostrov ležící zhruba čtyřicet kilometrů jižně tedy drží naprostou většinu švédských nálezů.

O to víc vyniká Gotska Sandön. Ostrov je mnohem menší, dnes jde o národní park a archeologie na něm dlouho nenacházela žádné velké sídlo z doby římské. Odborná literatura ho chápala jako odlehlé místo, kam lidé jezdili sezonně, hlavně lovit tuleně.

Mince přitom nejsou první římskou stopou, o které se na ostrově mluví. Södertörnská univerzita připomíná starší zprávu z 19. století. Strážce majáku Hjalmar Söderberg tehdy údajně našel římskou minci, jenže odborníci jeho hlášení brali s nedůvěrou. Archivní záznam se nám ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo a skepsi zřejmě živila právě odlehlost místa. Nález z roku 2023 dává staré historce nečekaně pevnou oporu.

Vrak, tuleni, nebo tržiště? Stopy, které nabízí pobřeží

Na stejném břehu se v létě 2023 objevilo něco, co celou záhadu výrazně zahustilo. Archeologové zdokumentovali přibližně dvě desítky ohnišť. Jedno z nich radiokarbonová analýza datovala do doby zhruba před dvěma tisíci lety. Univerzita pak o objevu informovala jako o nálezu přístavu z doby železné. Šlo o místo, kde lodě přistávaly a posádky rozdělávaly oheň.

Ve hře je proto několik vysvětlení s různou vahou:

• Ztroskotání. Archeolog Johan Rönnby po prvním nálezu označil vrak za nejintuitivnější možnost. Náklad nebo osobní měšec by moře mohlo vyplavit na břeh.
• Tábořiště lovců tuleňů. Ohniště zapadají do představy sezonních výprav, při kterých lidé na ostrově zpracovávali úlovky a trávili týdny.
• Místo směny. Novější výzkum, který shrnula Uppsalská univerzita v srpnu 2025, popisuje Gotska Sandön jako baltskou křižovatku. Lodě tu podle něj přistávaly, doplňovaly zásoby, obchodovaly, ale možná také přepadaly jiné posádky.
• Římská loď. Varianta nejpřitažlivější a zároveň nejhůř podložená. Žádný přímý doklad římské plavby k ostrovu neexistuje.

Podle nás hovoří kontext nálezu nejsilněji pro přistání a krátký pobyt posádky. Tři mince pohromadě kousek od staré pobřežní hrany, ohniště stejného stáří, ostrov uprostřed plavebních tras mezi Gotlandem a pevninou. Zapadá to do sebe víc než romantická představa legionářské galéry. Pokud by se v dalších sezonách objevily zbytky dřeva nebo lodní nýty, mohla by ožít i Rönnbyho teorie vraku.

Od Mušova po Balt: jak římská měna putovala za hranice říše

Impérium do Baltu nikdy nesahalo. Podle UNESCO, které římský limes eviduje jako světové dědictví, vedla severní hranice ve 2. století přes Británii, Germánii a podél Dunaje. Za ní ležel svět, který Římané nazývali barbarikem. Stříbro tam ale proudilo vytrvale.

Ekonomické muzeum ve Stockholmu označuje denáry za první mince, které se ve Švédsku vůbec používaly. Na sever je přinášeli obchodníci, část možná přišla jako válečná kořist. Mince pak obíhaly desítky let, opotřebovávaly se, sloužily jako surovina k přetavení i jako šperk.

Česká paralela je nasnadě. Ani naše území nikdy nebylo římskou provincií, a přesto z něj známe republikánské i císařské denáry, třeba depot ze Starého Kolína nebo poklad pěti denárů ze 2. století ze Závisti. U Pasohlávek na jižní Moravě leží Hradisko u Mušova, římská vojenská základna z doby markomanských válek. Plocha jejích staveb a opevnění přesahuje 32 hektarů. Archeologický ústav AV ČR v Brně tam dlouhodobě zkoumá stopy římské armády hluboko v germánském prostředí.

Přímou cestu mincí z Moravy na Gotska Sandön nikdo neprokáže. Ukazuje to ale, jak propustná byla hranice říše. Denár ražený v Římě mohl projít rukama vojáka, germánského náčelníka, gotlandského obchodníka i lovce tuleňů. Nakonec mohl skončit v písku severního ostrova, téměř 2 000 kilometrů od místa, kde ho kdysi vyrazili.

Na ostrov s historií se dá doplout. S detektorem kovů ale ne

Kdo by chtěl zátoku Varvsbukten vidět na vlastní oči, má v létě dvě možnosti. Podle oficiálních stránek švédských národních parků jezdí osobní lodě třikrát týdně. Z Nynäshamnu nedaleko Stockholmu trvá plavba zhruba tři a půl hodiny, z Fårösundu na Gotlandu asi dvě a čtvrt hodiny. Lístky je třeba koupit předem. Ostrov nemá přístav, takže soukromé lodě kotví na závětrné straně.

Hledání pokladů si návštěvník musí odpustit. Švédský zákon o kulturním dědictví vyžaduje k používání detektoru kovů povolení krajského úřadu. Na archeologických lokalitách mimo veřejné cesty je třeba povolení dokonce i k tomu, aby člověk detektor nesl. Pravidla národního parku navíc zakazují kopat, narušovat půdu nebo odnášet kameny. Každý starý předmět se hlásí krajskému úřadu nebo policii.

Odborníci chtějí ve výzkumu lokality pokračovat. Uppsalská univerzita počítá s dalším výzkumem v letech 2026 a 2027. Pod dunami už dnes leží desítky ohnišť, keramika a další kovové předměty. Stopy lidské činnosti sahají od pravěku po středověk. Další římské mince nikdo neslibuje.