V Malacké úžině leží zlato za 50 miliard. Loď se rozpadla, protože přetížený trup ztratil stabilitu v příboji. Dodnes ji nikdo nenašel

Na sklonku roku 1511 vyplula z dobyté Malaky vlajková loď Flor de la Mar s nákladem, jehož cena se dnes odhaduje na 50 miliard korun. Moře ji dosud nevydalo.

Zdroj fotografie: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

V srpnu 1511 padla Malaka, nejbohatší přístav mezi Indií a Čínou. Afonso de Albuquerque, guvernér portugalské Indie, pak nechal do podpalubí své vlajkové lodi snést, co Portugalci vynesli ze sultánského paláce: zlato, drahé kameny i dary určené králi Manuelu I. Přibyly k tomu siamské klenoty a obrovská javánská mapa námořních tras. O několik týdnů později se kolos rozpadl na mělčinách u severovýchodní Sumatry. Trosečníci odtud vynesli jen pár kusů. Zbytek kořisti zmizel pod hladinou a vrak od té doby nikdo nespatřil. Hodnota nákladu se v současných textech vyčísluje na 2,6 miliardy dolarů, tedy zhruba 50 miliard korun. Zároveň jde o jednu z nejpodivuhodnějších ironií námořních dějin: největší triumf portugalské expanze v Asii a jen o pár týdnů později pohroma, která z kořisti udělala půltisíciletou hádanku.

Kořist z Malaky: co vezla vlajková loď Afonsa de Albuquerque

Flor de la Mar, v kronikách často psaná Frol de la Mar, vznikla kolem roku 1502 pro dálkovou plavbu do Indie. Šlo o nau, mohutnou karaku určenou k převozu koření, zbraní a mužstva přes dva oceány. V roce 1511 už měla za sebou téměř desetiletí úmorné služby, přesto právě ona nesla Albuquerqueovu vlajku.

Malaka tehdy ovládala úžinu, kudy proudil obchod s pepřem, hřebíčkem, hedvábím i porcelánem. Sultánský dvůr tu po generace hromadil bohatství a dobyvatelé ho po pádu města nakládali do lodí. Na Flor de la Mar putovala podle dobových líčení ta nejvzácnější část kořisti, výběr pro lisabonský dvůr.

Do příběhu navíc vstoupil Siam. Albuquerque vyslal k tamnímu panovníkovi Ramathibódimu II. vyslance Duarteho Fernandese. Ten se vrátil se siamským poslem, klenoty, zlatými dary a dopisy pro Albuquerqueho i pro krále Manuela. Právě siamské předměty se později objevují mezi těmi několika, které z trosek vyvázly.

Moře si nevzalo pouze drahé kovy. Albuquerque psal Manuelovi I. o velké javánské mapě, jejíž hlavní část se ztratila spolu s lodí. Dochoval se jen opis části, který stihl pořídit kartograf Francisco Rodrigues. Na dně tak podle všeho spočinul i kus tehdejšího zeměpisného vědění o Asii.

Shnilý trup, čerpadla bez ustání a mělčiny u Sumatry

Albuquerque sám nezastíral, v jakém stavu jeho loď byla. V dopise popsal, že vyplul na „shnilé a staré“ nau, jejíž čerpadla musela pracovat dnem i nocí. Zdravější plavidla prý ponechal v Malace. Proč riskoval zrovna takhle, žádný pramen jednoznačně nevysvětluje. Podle nás rozhodla kombinace kapacity, prestiže vlajkové lodi a provozní nouze po vyčerpávajícím tažení. Bezpečnost plavby zjevně stála až na konci pomyslného žebříčku.

Výsledek se dal tušit. Pozdější podání přidávají bouři a ztrátu vlády nad kormidlem. Přetížený, prosakující trup narazil na mělčiny u sumaterského pobřeží a v příboji se roztrhl vejpůl. Posádka se zachraňovala, jak mohla, a lodní poklad šel ke dnu.

Komentáře, které z otcových písemností sestavil Albuquerqueův syn a které vyšly tiskem roku 1557, zaznamenávají ztrátu nákladu a záchranu jen hrstky předmětů. Mezi nimi byl zlatý meč, koruna a rubínový prsten spojené se siamským králem. Celá kořist sultanátu zůstala v mělké vodě.

Proč poklad v Malacké úžině přes pět století nikdo nenašel

Hledači narážejí především na mapu, respektive na její absenci. Kronikáři šestnáctého století neznali moderní souřadnice a místo popisovali jen přibližně. João de Barros zmiňuje mys Timia, Albuquerque ve svém dopise hovoří o ztrátě poblíž Pase a jiní odkazují na území někdejšího království Aru. Všechny tyto stopy vedou k severovýchodnímu pobřeží Sumatry, na západní okraj prostoru, kterému se říká Malacká úžina. Konkrétní bod však nedává žádná.

K nejistotě v pramenech se přidává sama příroda. Zdejší pobřeží je mělké, zanášené říčními nánosy a protkané spletitými proudy. Dřevěná karaka, která se rozbila v příboji, nemusela zůstat pohromadě jako jeden trup. Dřevo mohlo shnít nebo se rozptýlit, kovové předměty a balast se mohly rozkutálet po rozlehlé ploše a zmizet pod vrstvou sedimentu. Za pět set let tu mohli kořist potajmu vybírat i místní lovci.

Sliby rychlého úspěchu se přesto vracejí. V roce 1991 oznámila indonéská firma Jayatama Istikacipta, která měla licenci od indonéské vlády, nález zhruba osm kilometrů od Sumatry. Zpráva oběhla svět, pozdější odborná studie Michaela Fleckera pro singapurský institut ISEAS ji ovšem označila za nepravdivou. O dva roky dřív, roku 1989, získala indonéské povolení i singapurská společnost South East Asia Salvage. Její výpravu podle dostupných zpráv zastavily spory o nárok mezi Indonésií, Malajsií a Portugalskem. Vrak tak dodnes uniká každému, kdo se o něj pokusí.

Komu by patřilo zlato z vraku a jak by se dnes hledalo

Představa, že šťastný nálezce vyloví truhly a odveze si je domů, má s dnešní realitou pramálo společného. Pokud by Flor de la Mar ležela v indonéských vodách, měla by nejsilnější slovo Indonésie. Fleckerova studie ISEAS o právu podvodního kulturního dědictví připomíná, že indonéský zákon z roku 1992 pokládal kulturní objekty nalezené v jurisdikci státu za státní majetek a průzkum i vyzvedávání podmiňoval povolením. Malajsie si v 90. letech okamžitě činila nárok a Portugalsko by mohlo argumentovat tím, že šlo o loď ve službách koruny.

Do hry vstupuje i mezinárodní rámec. Úmluva UNESCO o ochraně podvodního kulturního dědictví upřednostňuje zachování nálezů na místě a zakazuje jejich komerční zpeněžení. Vlastnictví sice neřeší, prodej zlata z vraku do soukromých sbírek by ovšem šel přímo proti jejím principům. Kdo by se do vyzvedávání pustil bez povolení, získal by spíš soudní spor než jmění.

Technika by dnes pátrání výrazně usnadnila. Podle přehledu NOAA Ocean Exploration začíná moderní podmořská archeologie celkovým obrazem oblasti, který poskytne vícepaprskový sonar nebo magnetometr. Následuje vizuální ověření dálkově řízenými či autonomními podvodními roboty s kamerami a fotogrammetrií. Pro objekty skryté v bahně existují profilovací sonary, které nahlédnou pod povrch dna. Čeští potápěči ostatně dokazují, že pečlivá identifikace přináší výsledky: Czech Diving Team v červnu 2024 rozpoznal u chorvatského Molunatu vrak německé ponorky U-72 z první světové války, kterou předchozí výklady mylně považovaly za jiné plavidlo.

Nákladnost takové výpravy naznačuje kolumbijská galeona San José. Kolumbie oznámila její nález v roce 2015, polohu drží jako státní tajemství a jen do vědecké fáze v hloubce kolem 600 metrů plánovala v roce 2024 vložit zhruba 87 milionů korun. A to šlo o vrak, jehož polohu už znala. Oproti tomu floridská Nuestra Señora de Atocha, jejíž hlavní nálezové pole objevil Mel Fisher 20. července 1985, vydala přes tisíc stříbrných prutů, bedny mincí a šperky v hodnotě kolem 8,7 miliardy korun. Flor de la Mar by podle současných odhadů obě slavné galeony svou cenou hravě převýšila.