Smrt kapitalismu?

Lidé napříč světem včetně USA vědí, že kapitalismus je systém, který si zasluhuje zemřít. Nejděsivější tvář amerického způsobu života je vykořisťování obyčejných zaměstnanců, nekontrolované policejní násilí a systémový rasismus. Globalizace dovolila nadnárodním společnostem obohacení na úkor milionů pracovníků, zatímco politicky utlačila lidi na tzv. globálním Jihu. Spojení politiky a ekonomie je supersíla.

Neuškodí proto se znovu podívat na nejpůsobivější revoluci pracující třídy v historii. Důležité veřejné statky a služby, které byly v USA milionům lidí upřeny, v Sovětském svazu přetrvaly. Tohle bylo možné jen díky vyvlastnění od buržoazie skrze revoluci. Pracující masy vzaly svůj osud do vlastních rukou a zmocnily se politické moci. Výrobní prostředky se tak dostaly do rukou státu. Revoluce tohoto typu nám stále může udělit několik lekcí.

Střípky každodenního života

Anna byla zdravé dítě, což rodičům ušetřilo mnoho starostí. Mateřská dovolená trvala 18 měsíců s polovinou platu, dalších 18 se čtvrtinou. Raná výuka byla velmi strukturovaná a velmi tradiční. Příkladem byl Lenin, příběhy o něm slyšely děti už od věku batolat. Děti předváděly představení s perfektně naučenými texty i písněmi v chórovém provedení. Okolí domů bylo velmi čisté, protože o sobotách se konal Subotnik, hromadné sbírání odpadků.

Ve městě bylo mnoho obchodů, ale regály nikdy nebyly plné zboží. Pro maso nebo banány bylo potřeba jet 5 hodin vlakem do Moskvy. Většina lidí měla pračky a šaty se sušily na věšácích vedle budovy. Dnes jsou tyto prostory použity pro parkování, dříve tu viselo prádlo a hrály si děti. Jistě, tyto vzpomínky jsou nejspíš pamětí zromantizovány, ale jsou to také vzpomínky na dětství. Jak vzpomínáte na dětství za minulého režimu vy, dříve narození?

Zdroj: LeftVoice

Článek Jak se žilo v Sovětském svazu? Antény se vyráběly z vidliček, na mandarinky se stála fronta. Zkrátka běžný den se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chlapec, který si pamatuje

Z domu vidí přímo na malou pláž, v dálce pak přistávají letadla a chlapci chybí jeho rodiče i sourozenci. Pořád totiž opakuje, že je z Barry a musí se tam vrátit. Když se ho současná matka zeptá, jestli má raději ji, nebo svou minulou matku, odvětí, že obě stejně. Protože se chlapec svého příběhu nevzdává, snaží se jeho rodiče situaci nějak racionálně vysvětlit. Dle doktorky Karen Majors ale Kevin nemluví o těchto věcech jako jiné děti.

Ty mohou mít také různé nápady, málokdy ale tak podrobné a konzistentní. Kevin však vypráví to samé do velkých detailů příbuzným, přátelům i sousedům, a to bez té nejmenší změny v obsahu. Časem tak bylo nevyhnutelné setkání s Dr. Jimem Tuckerem, psychiatrem z univerzity ve Virginii. Ten za posledních 40 let nasbíral více jak 500 podobných případů a dlouhodobě se minulými životy dětí pečlivě zabývá. Jak to obvykle vypadá?

Výprava na místo původního života

Děti se takto začnou projevovat ve 2–3 letech, vzpomínky však do věku 6–7 let vyblednou. Velmi zajímavý byl případ Guse Taylora, který býval svým vlastním dědečkem. Po smrti dostal od Boha lístek, který mu dovolil návrat do života. Stejně tak Kevin o svém dědečkovi vypráví detaily, které nikdy nemohl vědět. S lékařem se proto vydali navštívit samotný ostrov Barra s asi tisícovkou obyvatel. Kevin měl poznávat mnoho míst i detailů.

Jeho původní dům však nebylo možné najít. S rodinou proto navštívili místní muzeum, kde jsou uloženy veškeré úřední knihy i dokumenty. Příjmení Robertson včetně nemovitosti nakonec nalezli, nacházelo se na severu ostrova. Rodina tam žila v 60. a 70. letech, Kevin byl pohledem na dům nakonec ohromen a pohroužil se sám do sebe. Nakonec našli jedinou žijící členku Robertsonovy rodiny Gillie. Ta je starší a teoreticky je tak Kevinova sestra.

Ověřování a rady profesionála

Ve fotoalbu pak mohli vidět Kevina v předchozím životě. Mnoho šokujících detailů bylo potvrzeno a Kevin přidával další. Existují však dvě důležité okolnosti, které se v jeho líčení a nalezených údajích neshodují. Podle Gillie se totiž jejich otec nejmenoval tak, jak tvrdí Kevin. A pokud jí bylo známo, nikdo z rodiny nezemřel při žádné autonehodě. Případů tohoto typu neustále přibývá a z jejich svědectví nejednoho zamrazí.

Například když 4letá holčička z ničeho nic řekne mamince: „Jsem ráda, že jsi zase moje maminka.“ V USA dokonce existuje speciální instituce nabízející rodičům poradenství. Dr. Jim Tucker nabádá rodiče, aby si vyprávění dětí pečlivě zapisovali. Velmi to pomůže s pozdějším ověřováním. Jak ovšem potvrzuje i případ Kevina, na rozdíl od dětských fantazií jsou tyto příběhy líčeny dopodrobna a opakovaně bez nejmenších změn.

Článek Existuje skutečně reinkarnace? Malý Kevin si údajně pamatuje svůj minulý život, z jeho vyprávění a nepopiratelných faktů běhá mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když s námi mozek hraje šarády

Mnohem horší je ovšem situace, kdy mylné vzpomínky vedou k nějakým přesvědčením. To pak může mít dosti negativní důsledky. Jde hlavně o výslechy a související soudní spory. To je také důvodem mnoha nespravedlivě odsouzených lidí. Důvodem bylo často špatné svědectví člověka, který si jen myslel, že něco viděl nebo slyšel. Skupina vědců z Británie, Kanady a Nizozemska se tedy rozhodla podívat na funkci lidského mozku.

Hlavně na procesy vytváření falešných vzpomínek a dovednost zapamatovat si nejnovější informace. V rámci série 4 experimentů se stovky lidí podívaly na sadu dopisů, pak si měli vzpomenout na jeden zvýrazněný. Pro zkomplikování byl tento kus někdy prezentován jako zrcadlový obraz. Vyšlo najevo hned několik opakujících se jevů. Lidé s celkově dobrou pamětí měli za běžné situace asi 10% chybovost. Zvýšila se při zrcadlovém písmu.

Předpoklady určující příjem

Podstatné ovšem bylo, že se jejich paměť postupně zhoršovala. Když měli na písmeno ukázat 0,5 sekundy po jeho vidění, byla chybovost 20 %. Při snaze o zapamatování po 3 sekundách se zvýšila na 30 %. Dle badatelů jsou příčinou naše vlastní předsudky. Mozek totiž začne očekávat zkušenost něčeho konkrétního i známého. To ale nemusí nutně „souhlasit“ s tím, jak zachytí skutečné jevy. „Osobně mě velmi zajímal způsob dopadu sociálních znalostí.“

„Tedy jak otestovat roli předsudků či stereotypů a individuálních přesvědčení na funkci krátkodobé paměti. Začnou tato očekávání, například kvůli pohlaví, okamžitě utvářet to, co si od nich pamatujeme? Například z jejich hlasu nebo mimiky? Nebo si možná už po sekundách začnu špatně pamatovat určité prezentace dat. Třeba proto, že neodpovídají mému přesvědčení, například o změnách klimatu?“ ptá se neurovědkyně Marte Otten.

Zkreslení detailů i výstupu s odstupem

Výzkumy obecně ukazují, že krátkodobá paměť člověka dovede být velmi nespolehlivá. Jak se to ale projevuje na samotné paměti, včetně například odstupu několika let? Špatné detaily mohou ovlivnit celý výstup situace, když si ji vybavujeme až po nějaké době. Právě to se týká například rozhovoru o společných zážitcích s přáteli nebo rodinou. Pak se velmi snadno ukazuje, že si zcela totožnou věc rozhodně nemusíme pamatovat stejným způsobem.

Nejnovější poznatky vědců v této oblasti pokládají základy pro další práce a pochopení lidské paměti i vlivu času. Hlavně tedy to, jak jsme schopni vnímat minulost. Hlavně velmi rané vzpomínky jsou totiž obvykle posunuty uměle dozadu. Máme tedy pocit, že si pamatujeme něco z doby, kdy nám byly například 1–2 roky. Reálně tato situace ale proběhla i o několik let později.

Článek Když nás klame vlastní mozek: Trvá jen pár sekund, než se v něm vytvoří falešné vzpomínky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Probudila se s pocitem naprostého hněvu

Jamie Sherman absolvovala několik operací srdce už ve věku 24 let, protože trpěla vrozeným defektem. Jakmile se ale po zákroku probudila, cítila obrovský hněv. Chtěla se ihned prát, aniž by věděla proč. Krom toho se stala posedlou mexickou kuchyní, hlavně sýrovými enchiladas, které nikdy předtím nepotřebovala. O půl roku později se setkala s rodinou dárce, 29letého Scotta Phillipse. Rychle zmínila svou posedlost mexickým jídlem.

Moc ji nepřekvapilo, že právě tohle byla oblíbená Scottova kuchyně. Později se dověděla, že Scott zemřel na následky zranění hlavy, když se popral ve sportovním baru. Najednou porozuměla tomu, odkud se bral její neodbytný pocit hněvu. Podle ní cítila jeho vztek v momentu předtím, než utržil smrtelnou ránu. Tyto pocity pak byly uzavřeny v jeho srdci, které jí bylo darováno.

Když máte najednou nové dovednosti

Amy Tippins získala nová játra v roce 1993 ve věku 17 let. Nejen, že byla najednou posedlá hamburgery, ale objevil se u ní i silný smysl pro morálku a občanské povinnosti. Obecně také ocenění práce místní komunity. Ani to ale nebylo to nejcitelnější, protože u sebe objevila nové dovednosti. Aniž si to uvědomila, vypravila se do železářství a byla výbornou kutilkou. Amy trpěla akutní nemocí jater, která vyžadovala rychlou transplantaci.

Setkala se s lékařem rodiny dárce a zjistila, že se jednalo o bývalého příslušníka federální policie Mika Jamese. Jeho rodina uvedla, že miloval hamburgery a hrozně rád pracoval rukama. Než zemřel, podílel se výrazně na několika stavebních projektech. Jeho cílem bylo také vždy pomáhat a chránit lidi kolem sebe. Amy věří, že skrze transplantaci jater absorbovala také něco z jeho osobnosti. Tedy smysl pro povinnost a také některé z dovedností.

Rozplakal se u písně, kterou nikdy neslyšel

Tvrdě pracující manažer Bill Wohl nebyl zrovna člověk do přírody. Preferoval městskou betonovou džungli a netoužil po výpravách. To platilo do roku 2000, kdy ho postihl skoro fatální infarkt. Naštěstí absolvoval transplantaci, která mu zachránila život. Nejdřív necítil nic zvláštního, ale jednou zaslechl v rádiu písničku, která ho neznámo proč rozplakala. Nikdy předtím ji nezachytil a netušil, co to je. Autorem byl britský zpěvák Sade.

Jak se jeho stav zlepšoval, začal toužit po výpravách do přírody, začal jezdit na kole i na vodu. Když se setkal s rodinou dárce srdce, zjistil, že to byl hollywoodský kaskadér Michael Brady. Uvedli také, že Sade byl jedním z jeho oblíbených zpěváků. Bill tak došel k závěru, že od zoceleného Bradyho dostal trochu víc než jen srdce. Tohle poznání pak dokázal popsat jen slovy „podivné, opravdu, opravdu podivné“.

Článek Záhada transplantace orgánů a vyvolaných vzpomínek: Po operaci lidé získávají některé nové rysy i závislosti dárce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První záznam před a po smrti

Ačkoli podobné pokusy proběhly už dříve, tento záznam je první, který opravdu zachycuje mozkové vlny přímo během momentu smrti člověka. Tedy konkrétně 30 sekund před smrtí a také po ní. Mozková aktivita přitom vykazuje vzorce, které se velmi podobají snění a také vyvolávání vzpomínek. Vědci se proto domnívají, že tento nález opravdu indikuje „záblesky života“ těsně před jeho skutečným koncem.

Studie byla uvedena v časopise Frontiers in Aging Neuroscience. „Tohle byla ve skutečnosti naprostá náhoda, vůbec jsme neplánovali, že bychom něco takového mohli nahrát,“ uvedl pro BBC spoluautor výzkumu, Dr. Ajmal Zemmar. „Pokud bychom se měli přesunout do filozofické roviny, mohl bych trochu spekulovat. Řekněme, že mozek provede flashback, ve kterém nám připomene spíš ty hezké věci než ty špatné. Ale to bude pro každého naprosto odlišné.“

Nutnost dalšího bádání

Dodal, že popsaná aktivita trvala 30 vteřin poté, co srdce pacienta přestalo bít. „Tohle může být opravdu poslední vybavení si vzpomínek na to, co jsme během života zažili. Mozek je pak přehraje v posledních vteřinách před samotnou smrtí,“ vysvětluje. Výzkum také vyvolává otázky ohledně skutečného momentu smrti. Tedy zda se za ni dá počítat moment, kdy přestane bít srdce, nebo spíše konec samotné aktivity mozku. Rozhodně je to vícero procesů.

Podle Zemmara je potřeba na toto téma provést další výzkumy, protože jakékoli solidnější výsledky nelze odvodit jen z jednoho případu, navíc zaznamenaného naprostou náhodou. „Nikdy jsem při odvozování závěrů jen z jednoho případu necítil zvláštní jistotu,“ dodává. Nicméně jeden výzkum z roku 2013 k tomuto tématu také poskytl zajímavé nálezy. Američtí vědci se tehdy zaměřili na mozkové vlny krys právě v momentě jejich smrti a 30 vteřin po ní.

Útěcha pro všechny zúčastněné

Šlo tedy prakticky o stejný úsek, jaký byl zachycen u tohoto infarktu. Dr. Zemmar popisuje podobnost mezi jeho výzkumem a starším bádáním jako „naprosto udivující“. „Myslím, že na celé zkušenosti blízké smrti je něco velmi mystického a také silně emocionálního,“ dodává. „A nálezy, jako jsou tyhle, to je přesně to, pro co jako vědci žijeme.“ Smrt je pro každého ožehavé a současně nevyhnutelné téma. V nějaké podobě tak rezonuje v každé lidské kultuře.

Výsledky plynoucí z tohoto záznamu však ukazují na to, že v samotném konci můžeme nalézt jakousi útěchu. Platí to i pro příbuzné umírajícího. Může nás tedy alespoň trochu uklidnit, že před samotným odchodem z tohoto světa prožije dotyčný pravděpodobně znova to nejhezčí, co se mu za život přihodilo. Vlastní mozek tak snad poslouží jako promítací plátno v soukromém kině. Uznejte, může být lepší způsob, jak dosáhnout ve smrti vnitřního míru?

Článek Vědci zachytili činnost mozku 30 s před smrtí a po ní. Není daleko od pravdy, že se nám přehraje život před očima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Otázka dětské amnézie

První vzpomínky, které mají lidé skutečně vlastní, vznikají kolem 2–3 let. Jde obvykle o vlastní zážitky, tedy něco, co se jedinci tehdy opravdu stalo. Jako veškeré pozdější vzpomínky jsou většinou spojeny se silnou emocionální událostí. Většina věcí před touto dobou ale člověku z paměti zmizí. Platí to do té míry, že tento jev vědci nazvali dětskou amnézií. Proč ale k něčemu takovému vůbec dochází? Proč si nepamatujeme nic vlastního právě z tohoto nejranějšího období života?

Dle jedné z teorií si děti vůbec nejsou schopny vzpomínky vytvořit. Dnes už víme, že to tak není. Pár hodin po narození si už pamatují matčinu tvář. Ve věku 2–3 měsíců se usmívají na známé tváře. Pro studium paměti dětí ve věku 3–6 měsíců vyvinula Carolyn Rovee-Collier z Rutgers University zábavný test. Na jeho základě zjistila, že i 2měsíční miminka si pamatují, co se naučila, a aplikují to i po dvou nebo více dnech. Paměť je tedy trvalá.

Autobiografická vzpomínka

Typ zde zkoumané paměti se ovšem liší od vzpomínek, které si zkoušíme vybavit. Paměť možnosti určitého procesu je tzv. procedurální, tedy vědomí nějaké funkce. Autobiografické vzpomínky se od ní liší, stejně jako od sémantických vzpomínek, tedy faktů či věcí. Ty autobiografické zahrnují také plynutí času. Tento koncept ale děti získávají až mnohem později. Vyžadují navíc i sebeuvědomění a dovednost sebereflexe ve vztahu k druhým.

Umíte si třeba představit, jak byste si vybavili něco o sobě bez znalosti jazyka? A nakonec je tu skutečnost čistě biologická. Za ukládání vzpomínek totiž v mozku odpovídá hippocampus, který není v dětství zcela vyvinut. Cokoli z těchto faktorů pak může vysvětlovat, proč jsou pro nás autobiografické vzpomínky z raného dětství tak obtížně dosažitelné. Víme však i to, že většina těchto útržků je tvořena svědectvím někoho dalšího o daném období a nás.

Nechuť dětí k okolní realitě?

Stephen Ceci se svým týmem zkoumal, jak spolehlivé jsou vzpomínky dětí předškolního věku. Řekl jim o nemotorném chlapci jménem Sam Stone, který se dostal do vtipných i trapných situací. Krátce poté je někdo toho jména navštívil. Nedělal nic, jen seděl tiše v koutě. Na dotaz na jeho pobyt pak odvětily mnoho různých historek o tom, co Sam prováděl. Nic z toho nebyla samozřejmě pravda.

Stejně jako způsob kladení otázek, tak i jejich opakování vedly děti k vytváření příběhů. Ceci a další tak dospěli k tomu, že dětské vzpomínky hlavně z předškolního věku jsou velmi tvárné a náchylné ke zkreslení. Tohle však dovedou i starší a dospělí. Během stárnutí nám vzpomínky mohou vyblednout a jsou náchylné ke změnám. Pro vybavení si minulosti si ideálně popovídejte s někým z té doby, nejspíš vám pak v mysli něco vytane samo.

Článek Proč nemáme žádné vzpomínky na věci, které se staly do 3 let našeho života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Známost i zmatení současně

Ve většině případů není naprosto žádný důvod se strachovat. I když se déjà vu u lidí s epilepsií může spojit se záchvaty, postihuje i lidi bez jakýchkoli zdravotních problémů. Krom toho neexistují jakékoli statistiky nebo důkazy, jak častý tento jev vlastně je, odhady však mluví o tom, že 60 – 80 % populace tento fenomén někdy zažilo. A i když je tedy docela časté, hlavně u mladých lidí, zatím nebyla nalezena jednotná příčina.

Studium tohoto jevu je velmi komplikované, hlavně kvůli jeho náhlému výskytu zcela bez varování. Navíc u lidí, kteří netrpí žádnými zdravotními problémy, které by mohly šanci snižovat nebo zvyšovat. Další problém je, že tento pocit končí stejně rychle, jako začal. A může být natolik pomíjivý, že vlastně ani nevíte, že něco takového zažíváte. Třeba jste lehce rozhození, ale velmi rychle na tuto zkušenost zapomenete. Možná souvisí s pamětí.

Rozdělené vnímání

Teorie rozděleného vnímání navrhuje, že k déjà vu dochází, když něco vidíme ve dvou různých časech. Poprvé takový vjem zachytneme jen koutkem oka nebo tehdy, když se věnujeme něčemu zcela jinému a jsme roztěkaní. Mozek si začne formovat vzpomínku na to, co viděl, má však jen omezené informace zachycené v přílišné rychlosti. I v tomto tempu si ale může zapamatovat více, než si člověk v danou chvíli vůbec uvědomí.

Když se pak díváte například na krajinu, které nevěnujete plnou pozornost, jste vnitřně přesvědčeni, že ji vidíte zcela poprvé. Jenže mozek si vybaví předchozí vjem, i když o něm vlastně vědomě nevíte, takže zažíváte právě déjà vu. Jinými slovy, protože se první zkušenost zformovala neúplná a mimo jasnou pozornost, cítíte to jako dvě události. Ve skutečnosti jde o pokračování a vyjasnění něčeho, co už máte ve fragmentech z minula.

Drobná porucha mozkových okruhů

Další teorie naznačuje, že k jevu dochází při mozkových „zásecích“, když se uvnitř odehrají krátké elektrické výboje. Je to podobná situace jako při epileptickém záchvatu. Zkrátka jsou aktivní jak synapse odpovědné za sledování současného dění, tak ty, které vyvolávají vzpomínky na minulost. Váš mozek pak chybně vyhodnocuje současné dění jako vzpomínku nebo něco, co už se vám nějak přihodilo. Vjem se jednoduše dostane na špatnou kolej.

Tento způsob lehké mozkové poruchy není opět nic, čím byste se měli zvláště zabývat a být kvůli tomu znepokojeni. Pokud k takovým projevům ovšem nedochází pravidelně nebo nejsou nějak spustitelné. S tímto náhledem je spojena o teorie chybného zařazení informace v mozku. Zapsaná informace jde obvykle zvláštní cestou z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Podle badatelů může ale někdy jít „zkratkou“ a pak ji vnímáme takto.

Způsob vybavení vzpomínek

Mnoho psychologů věří, že déjà vu je spojeno s naším způsobem zpracování a vybavování vzpomínek. Výzkum z Coloradské univerzity našel důkazy, že událost nám připomene něco podobného, co jsme ale nezažili. Událost mohla třeba nastat v dětství, ale už si na ni nevzpomínáme. A i když se mozek nedostane přímo ke konkrétní vzpomínce, stále ví, že jsme se už v nějaké takové situaci nacházeli. To vede k pocitu známosti.

Hodně lidí hlásí déjà vu v momentech, kdy díky předchozí zkušenosti najednou ví, co v nějaké situaci nastane jako další událost. Stejné je to s obeznámeností s prostředím, kdy přijdete k někomu do kuchyně a ihned víte, kde jsou sklenice nebo dezertní talířky. Kuchyně i města budují lidé podle opakujících se zákonitostí. Rostoucí počet poznaných míst v nás tak vyvolává vědomí podobnosti, někdy do té míry, že opravdu máme pocit návratu.

Kdy jste naposledy zažili tento fenomén na vlastní kůži?

Zdroj: HealthLine, Colorado University

Článek Co způsobuje déjà vu? Průlomový výzkum odhaluje pravdu o tajemstvími opředeném jevu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mozek si s námi opět hraje

A tady se jako obvykle stanou věci trochu diskutabilními. Každý bude totiž přísahat na vlastní život, že jeho vzpomínka je zaručeně pravá. Bude popisovat přesné detaily, a pokud mu kdokoli řekne, že nejde o skutečnost, definitivně ho vytočí. Obojí je zcela pochopitelné, protože je velmi jednoduché se k vlastním vzpomínkám silně emocionálně připoutat. Navíc v momentě, kdy obvykle zahrnují blízké členy rodiny nebo kamarády.

Jenže vědci dlouhou dobu pátrali právě nad tím, zda tak rané vzpomínky mohou být opravdu pravdivé. Vycházeli přitom z informací, které o mozku poskytuje neurověda. A takových informací je stále více. Růst našeho tělo včetně mozku má jasně definované fáze a lze tak stanovit, kdy je tělo čeho schopno. A právě naše paměť sestává z několika částí mozku, které nejsou plně funkční, dokud není člověk stár aspoň 2,5 roku.

Nepamatujeme si všechno

Badatelé z Newfoundlandu v Kanadě tuto skutečnost konečně potvrdili. Analyzovali přitom dekády dat, aby porozuměli procesu formování těch nejranějších vzpomínek. Došli k závěru, že ta prvotní doba, kterou si skutečně dokážeme vybavit, je kolem 30 měsíců věku. Lidé, kteří tvrdí, že si pamatují dřívější události, jsou zkrátka na omylu. Je to něco jako tvrzení, že už od narození mohli chodit. Naše tělo není neurologicky dostatečně vybavené, aby takový úkon mohlo provést.

Tyto údajné vzpomínky si mozek podvědomě skládá z obrazů, se kterými se během raného dětství setkává. A je tak schopen si zařadit do vlastní rané historie i to, co se mohlo stát o desítky let dřív. Mozku totiž v zásadě tato raná historie chybí a potřebuje si ji podvědomě doplnit. Přestože to nejspíš hodně lidí rozčílí, je to v závěru velmi poučná lekce toho, jak si naše mysl dovede změnit zcela nesouvisející události v něco, co je pro nás extrémně osobní.

Zdroj: DailyMail

Článek Vzpomínáte často na své dětství? Existuje vysoké riziko, že jsou vaše vzpomínky falešné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dřívější doba, ostřejší vzpomínky

Podle výzkumu si lidé vybavují zážitky z mnohem dřívější doby, než si sami myslí, a má to dva důvody. Zaprvé je poměrně snadné zjistit tyto rané vzpomínky otázkou, co si lidé pamatují jako první. Pak už stačí jen zeptat se na několik dalších zážitků a vlak vzpomínek se obvykle rozjede. Druhým faktorem je, skutečnost, že rané vzpomínky je pro nás těžké správně časově ukotvit.

Stále a znova narážejí badatelé na skutečnost, že se lidé považují ve spojitosti s konkrétní vzpomínkou za starší, než ve skutečnosti byli. To vyjde najevo při srovnání vlastních vzpomínek s někým dalším z rodiny. Rozdíl obvykle činí zhruba rok. Dotazovaný řekne, že mu tehdy byly tři roky, ale jeho rodič ho opraví, že mu byly teprve dva. Dochází tak pravidelně k posunu časového horizontu, do kterého konkrétní vzpomínky řadíme.

Tendence posouvat časový horizont

V předchozí studii na toto téma měly děti popsat své nejranější vzpomínky. Stejná otázka jim pak byla kladena po uplynutí doby dvou a osmi let. I když byly děti schopné si některé vzpomínky vybavit, měly tendenci je při následném dotazování zařadit do pozdějšího věku sebe samých, což je nejpádnější důkaz pro posun onoho časového horizontu. O osm let později byly děti přesvědčeny, že v původní době byly o rok starší.

Vědci jsou přesvědčeni, že jde o tzv. teleskoping, tedy jakési koukání přes čočku, když přemýšlíme zpětně v čase o událostech, které se staly před hodně dlouhou dobou. A čím vzdálenější taková vzpomínka je, tím ji následkem tohoto efektu vidíme jako pozdější. Nejstarší vzpomínky se posouvají dopředu v čase zhruba o 1–3,5 roku věku vzpomínajícího. Pokud si ale dítě nebo dospělý vybavuje cokoli, co se dělo později než v jeho 4 letech, tento efekt se vytrácí.

Zdroj: DailyMail

Článek Jakou nejstarší vzpomínku z dětství si dokážete vybavit? Vědci na ni mají jednotný názor se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.