Jak kaldera z roku 1883 zrodila nový ostrov

Příběh Anak Krakatau začíná katastrofou jeho předchůdce. Při kolosální erupci v srpnu 1883 se z podzemního rezervoáru odčerpalo obrovské množství magmatu. Nadloží ztratilo oporu a vrcholová partie ostrova Krakatoa se zřítila do vyprázdněného prostoru. Vznikla kaldera, rozsáhlá propadlina, kterou vzápětí zaplavilo moře. Jak vysvětluje USGS, kaldera se od běžného kráteru liší právě mechanismem vzniku: jde o kolaps, nikoli o prostý výbuch.

Zásadní je, že zhroucení zlikvidovalo konkrétní stavbu ostrova, avšak hlubší vulkanický systém pod Sundským průlivem přežil. Když se nové erupce soustředily uvnitř kaldery, začaly od mořského dna skládat další kužel. Podmořské výbuchy odstartovaly v roce 1927 a o dva roky později prorazil nový ostrov hladinu. Dostal jméno Anak Krakatau, tedy „Dítě Krakatoy“. Podle profilu Smithsonian Institution šlo o tutéž magmatickou soustavu, která se jen přesunula o patro výš.

Proč patnáct kilometrů popela ochromí letecké koridory

Číslo „patnáct kilometrů“ zní abstraktně, dokud si člověk neuvědomí, co v takové výšce létá. Komerční proudová letadla se pohybují typicky mezi deseti a dvanácti kilometry. Popelový oblak Anak Krakatau tedy sahal vysoko nad běžné cestovní hladiny. BMKG navíc rozlišovala dvě zóny: blíže sopce dosahoval prach zhruba do čtyř a půl kilometru, zatímco dále na západ nad Indickým oceánem vystoupal až k oněm patnácti tisícům metrů.

Vulkanický popel představuje pro turbíny smrtelné nebezpečí: mikroskopické částice skla a minerálů se při teplotě spalovací komory taví a usazují na lopatkách. Proto indonéské úřady 7. září preventivně odstavily osm letišť: Soekarno-Hatta, Halim Perdanakusuma, Radin Inten II v Lampungu, Husein Sastranegara v Bandungu a další čtyři menší. 8. září všechna znovu otevřela.

Pro srovnání: islandský Eyjafjallajökull v roce 2010 vysílal popel typicky do šesti kilometrů, výjimečně do devíti. Anak Krakatau tedy v tomto konkrétním výbuchu překonal islandskou sopku na výšce oblaku téměř dvojnásobně. Rozdíl spočívá v geografii dopadu: islandský prach zamířil do hustě propojeného evropského vzdušného prostoru a paralyzoval kontinent na týdny, kdežto indonéská epizoda zasáhla regionální síť a trvala necelé dva dny. Cestující z Česka mířící přes Jakartu mohli pocítit zpoždění, celoevropská krize z toho ale nevzešla.

Kolaps roku 2018 a překvapivě rychlá obnova sopečného tělesa

Anak Krakatau má čerstvou zkušenost s dramatickým zhroucením. 22. prosince 2018 se jihozápadní svah sesunul do moře; objem sesuvu činil přibližně 0,2 kubického kilometru. Výsledná vlna tsunami zabila 437 lidí na pobřeží Jávy a Sumatry. Indonéská geologická služba potvrdila, že sopka ztratila dvě třetiny své výšky: z 338 metrů klesla na pouhých 110 metrů nad mořem.

Jenže už v březnu 2019 měřila 156,9 metru. Vulkanický systém začal těleso obnovovat tempem, které překvapilo i odborníky. A právě tato neúnavná aktivita pokračuje dodnes. Už 2. července 2026 geologická služba zvýšila varovný stupeň na třetí úroveň, protože zaznamenala emise oxidu siřičitého, tepelné anomálie v kráteru a nárůst mělkých otřesů na více než padesát denně. Sopka nabírala sílu celé léto, než v září vyvrcholila souvislou erupcí.

Co sledují indonéské stanice a proč zatím nehlásí nejvyšší stupeň

K 23. září 2026 figuruje Anak Krakatau mezi pěti indonéskými sopkami na třetím varovném stupni, společně s Lewotobi Laki-laki, Merapi, Semeru a Sinabungem. Od ostatních se odlišuje charakterem seismických signálů: záznamy z počátku září ukazují osmnáct otřesů typu hembusan, šestasedmdesát nízkofrekvenčních událostí, osmašedesát hybridních a jeden kontinuální třes. To naznačuje intenzivní práci mělkého magmatického systému spíše než rutinní výronovou aktivitu.

Monitorovací síť kombinuje vizuální pozorování, seismometry, měření deformací, infrazvuk, geochemické analýzy i kamerový dohled. Přesná veřejně dostupná kritéria pro přechod na čtvrtý, nejvyšší stupeň výstrahy ovšem indonéské úřady nezveřejnily; rozhodnutí padá na základě souběhu více instrumentálních a vizuálních ukazatelů, nikoli podle jediného čísla.

Platí tříkilometrová zakázaná zóna kolem aktivního kráteru. Ostrov samotný je pro návštěvníky uzavřen. Širší Indonésie ale funguje: omezení se týkají hlavně leteckého provozu nad západní Jávou a jižní Sumatrou a mohou se kdykoli vrátit.

Český vulkanolog v epicentru dění

Erupce zasáhla i program vědecké konference v Indonésii, které se účastnil český vulkanolog Lukáš Krmíček z brněnského VUT. Přímý detailní komentář k aktuální situaci Anak Krakatau od něj veřejné zdroje k 10. září nezaznamenaly, jeho dosavadní veřejná vyjádření k jiným sopkám ale konzistentně zdůrazňují nejistotu scénářů a opatrnost v předpovědích. Tento přístup se shoduje s postupem indonéských úřadů, které drží třetí stupeň a průběžně přehodnocují data, místo aby předčasně eskalovaly.

Článek Krakatoa se v roce 1883 propadla do moře. Z její kaldery vyrostl nový ostrov, který právě chrlí popel do 15 km výšky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město, které ignorovalo varovné signály

Mont Pelée přitom nemlčela. Už od 23. dubna 1902 stoupal z kráteru popel a erupční sloup. O pět dní později přišly otřesy, přerušily se podmořské telegrafní kabely, vysychaly prameny. Na konci dubna a začátkem května sopka chrlila bahnotoky, jeden z nich 5. května zničil cukrovar a zabil desítky lidí. Obyvatelé byli neklidní, ale tehdejší věda ještě plně nechápala ničivost pyroklastických proudů – jevu, pro nějž se později vžil francouzský termín nuée ardente, žhavé mračno. Komise, která měla posoudit nebezpečí, byla ustanovena teprve 7. května. K plošné evakuaci nedošlo. Roli sehrála i politika: na 11. května byly naplánovány volby a úřady nechtěly vyvolávat paniku, která by odvedla voliče z města.

Když proud dorazil, nebylo kam utéct. Pyroklastický proud totiž není pomalý lávový tok, před kterým lze odejít pěšky. Je to stěna žáru o teplotě stovek stupňů Celsia, která se pohybuje desítkami metrů za sekundu. V Saint-Pierre zabil prakticky každého, kdo stál venku, uvnitř běžných budov i na palubách lodí kotvících v přístavu.

Muž v cachotu

Louis-Auguste Cyparis, v některých pramenech uváděný jako Ludger Sylbaris, pocházel z nedaleké obce Le Prêcheur. Podle francouzské státní památkové evidence byl uvězněn po potyčce s nožem. Krátce před erupcí utekl z vězení, aby se zúčastnil slavnosti, byl dopaden a jako trest dostal osm dní v takzvaném cachotu, izolační trestní cele městského vězení.

Cachot stál na svahu nad městem. Šlo o malou kamennou místnost s klenbou, masivními dveřmi a jediným otvorem – úzkým mřížovaným okénkem orientovaným od sopky. Když pyroklastický proud zasáhl Saint-Pierre, rozhodovaly o přežití metry a centimetry. Masivní zdivo a klenba odolaly nárazu. Malý otvor omezil přísun žhavých plynů dovnitř. Cyparis přesto utrpěl těžké popáleniny na zádech, rukou a nohou; žár pronikl i tím úzkým okénkem.

Tři dny čekal v troskách. Záchranáři ho vytáhli 11. května 1902. Byl dehydrovaný, popálený, ale živý.

Dva přeživší, ne jeden

Populární verze příběhu mluví o „jediném přeživším“. Realita je přesnější a zajímavější. Ze samotného Saint-Pierre jsou bezpečně doloženi dva lidé, kteří katastrofu přežili a byli vytaženi z trosek: Cyparis a švec Léon Compère-Léandre, který se nacházel na okraji zasažené zóny. Compère-Léandre později popsal strašný vítr, okamžitou tmu a pálení končetin. Mimo město přitom přežili další lidé – posádky lodí a obyvatelé okolních vesnic, evakuovaní z Le Prêcheur.

Cyparisův příběh je tedy extrémní anomálie, nikoli důkaz, že šlo Saint-Pierre běžně přežít. Jeho cela fungovala jako náhodný ochranný prostor; kombinace polohy, materiálu a minimálních otvorů vytvořila lokální „stín“, v němž teplota a koncentrace plynů klesly právě dost na to, aby člověk přežil. O pár metrů dál, bez kamenné klenby nad hlavou, by neměl šanci.

Po vyléčení se Cyparis podle sekundárních historických rekonstrukcí stal atrakcí cirkusu Barnum & Bailey, kde ukazoval jizvy po popáleninách a vyprávěl svůj příběh. Některé prameny uvádějí, že byl omilostněn; úřední dokument o milosti se ale v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat.

Saint-Pierre dnes a sopka pod dohledem

Saint-Pierre se začalo znovu budovat od roku 1923, ale nikdy nezískalo zpět svou někdejší roli. Ekonomickým centrem Martiniku se stalo Fort-de-France. Podle dat INSEE žilo v Saint-Pierre v roce 2023 necelé čtyři tisíce obyvatel. Město dnes nese status „Město umění a historie“ a cachot, v němž Cyparis přežil, je památkově chráněný.

Mont Pelée zůstává aktivním stratovulkánem; Smithsonian Institution ji označuje za nejaktivnější sopku oblouku Malých Antil. Od prosince 2020 je v režimu žluté vigilance, tedy zvýšeného dohledu. Březnový bulletin observatoře OVSM-IPGP z roku 2026 nicméně uvádí, že krátkodobá pravděpodobnost erupční aktivity zůstává nízká. Sopku dnes monitorují seismické, deformační i geochemické sítě v reálném čase, tedy infrastruktura, která v roce 1902 neexistovala.

Článek Výbuch sopky Mont Pelée zničil Saint-Pierre. Jeden z přeživších seděl v pevné vězeňské cele se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rady pro vojáky i kohokoli dalšího

Ještě dnes se dá nepochybně objednat tričko, která má na zádech nápis „Pokud mě uvidíte utíkat, snažte se mě předběhnout.“ Laika sice pobaví, vtip je však z pohledu profesionálního pyrotechnika otřepaný a dosti nepřesný. Tento pracovník totiž prakticky nikdy neběhá. Ideální samozřejmě je se v této situaci nikdy nenacházet, ale co kdyby. Co tedy dělat, pokud se ve vaší těsné blízkosti ocitne odjištěný a hozený granát? Jaké máte možnosti a šance?

Vojenský veterán Dan Rosenthal radí první věc – „Pokud nejste Kapitán Amerika, neházejte ho zpátky.“ Jestli se do takové situace dostanete, pravděpodobně jste v armádě. Pokud ne, snažte se následující rady stejně aplikovat co nejvíc. Obecně uznávaný okruh dopadu tříštivého granátu je asi 10 metrů a doba od upuštění do výbuchu asi 3–5 vteřin. Útěk z místa tedy obvykle není řešení, které by vám mohlo jakkoli pomoci.

Dostaňte se níž než většina střepin

Máte-li po ruce cokoli, čím se můžete krýt, sáhněte po tom. Pokud ne, vrhněte se na zem a snažte se dostat co nejníže. Valná většina střepin výbuchu totiž zamíří nahoru. Kromě těchto opatření toho v tak krátkém čase moc nestihnete. Existuje i několik dalších obecně platných rad. Na prvním místě hlava. Armádní kevlarová helma je totiž navrhována tak, aby zastavila právě letící střepiny. Hlavní plát vás ochrání zepředu, zezadu a pak nad rameny.

Nízkou pozicí se co nejvíce vyhýbáte tomu, abyste se dostali granátu do cesty. Současně vystavujete výbuchu nejobrněnější směr k tělu. Ochrana nohou je velmi špatný nápad, protože tam vás nic moc nechrání. Je to taky vynikající cesta, jak si nechat přeseknout tepnu. Zranění nohou a střev jsou v poli nejen extrémně bolestivá, ale také velice nebezpečná. Takovou pozicí ztrácíte ochranu brnění a vystavujete nejzranitelnější oblasti těla.

Na hození zpátky zapomeňte

Hodit granát zpátky nemáte šanci, protože jednoduše nemáte čas. Bereme-li v úvahu dobu roznětky na 4 vteřiny, pak 2 strávil v letu a během 2 si ho všimnete a musíte reagovat. A teď si představte, že byste se chtěli sklonit dolů, sebrat ho, zvednout ho a hodit zpátky tak, abyste byli sami mimo jeho dosah. Tohle je proveditelné jen v extrémně vzácných případech. Například pokud se zrovna něčím oženete a náhodou ho odrazíte ještě v letu.

I kdyby se vám takový hod nakrásně podařil, ten, kdo ho hodil, na vás bude i nadále útočit. Granáty jsou děsivé, destruktivní a zákeřné. Rozhodně si s nimi nehrajte, protože skutečný svět není mise v Call of Duty. Nemůžete jednoduše stisknout „G“ a hodit ho zpátky, ani mu utéct. Prostě si pamatujte zalehnutí, a je-li poblíž nějaká bariéra, schovejte se. A především se modlete, abyste tyto rady nikdy v životě nepotřebovali.

Článek Jak přežít výbuch granátu: Z akčních filmů není radno si brát příklad. Rádoby záchrana situaci ještě zhorší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší nejaderný výbuch v historii

Kanadský přístav Halifax byl na počátku 20. století velmi důležitým a vytíženým místem. Jednalo se o klíčové spojení s Evropou, přes které probíhalo veškeré zásobování zbraní a jiné vojenské techniky. Zároveň se jednalo o námořní a vlakovou křižovatku. To vše vyžadovalo přísná pravidla, která držela přístav i železnici ve správném chodu a měla zamezit případným katastrofám. V prosinci 1917 však žádná pravidla nemohla zastavit největší nejaderný výbuch v dějinách lidstva.

Redakce VědaŽivě

5 října, 2021

Největší sopečná erupce již jednou vyhladila téměř celé lidstvo. Máme se teď bát výbuchu dalšího supervulkánu?

Tragédie v Halifaxu

Do Halifaxu vedl úzký koridor, který byl v nejužším místě široký pouhých 500 metrů. Kůly měly připlouvající a odplouvající lodě jasně určenou stranu, po které musí plout, aby se zamezilo případné kolizi. Uprostřed trvající války však některá pravidla přestávají platit. Bylo krátce po osmé hodině ráno 6. prosince 1917, když Halifax opouštěla francouzská nákladní loď Mont-Blanc, která byla až po okraj naložena vysoce výbušným nákladem. Loď měla do Evropy převést 227 tun TNT, 223 tun benzínu, 56 tun střelné bavlny, 1602 tun tekuté kyseliny pikrové a 544 tun suché kyseliny.

Naproti ní do přístavu právě připlouvala americká loď Imo, které však při vplutí do správného pruhu bránil menší parník. Obě lodi tak pluly proti sobě a srážka byla téměř jistá. Posádky obou lodí se snažily katastrofě ze všech sil zabránit, ale v nastalém chaosu se to nepovedlo. Ke srážce došlo v 8:45 a Mont-Blanc okamžitě vzplála. Nic už nemohlo ničivému výbuchu zabránit. Posádka okamžitě loď opustila a snažila se varovat přihlížející na pevnině, kteří se na hořící loď přišli podívat. V 9:05 tak na vlastní kůži zažili největší nejaderný výbuch v historii.

Redakce VědaŽivě

7 března, 2022

Černobyl. Nejhorší jaderná katastrofa v historii lidstva. Panuje kolem ní stále mnoho nevyjasněných otázek a okolností

Tisíce mrtvých a zraněných

Výbuch v okamžiku srovnal celý přístav se zemí. Loď Mont-Blanc v mžiku oka zmizela z povrchu Země a výbuch z ní vyvalil masivní hřib, který dosahoval výšky až dvou kilometrů. Silná tlaková vlna smetla vše, co jí v dosahu několika set metrů přišlo do cesty a zbytek dokonal masivní vodní hurikán, jak uvádí web Deník.cz.

V nedaleké strážní budce železnice tak našel svou smrt kanadský hrdina Vince Coleman, který svou poslední odvysílanou zprávou zastavil osobní vlak s 300 cestujícími, který měl do Halifaxu to ráno přijet. Největší nejaderný výbuch kromě něj to ráno na místě zabil dalších 1 600 lidí a dalších 1 000 obětí následně podlehlo četným zraněním. Zraněno bylo celých 9 tisíc lidí.

Článek Výbuch století: Největší nejaderný výbuch v historii srovnal se zemí celý přístav se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když se dají do pohybu všechny najednou

Ale aby nastala skutečná apokalypsa, potřebujeme probudit i ty, které spí déle jak 10 000 let. Nejvíce této aktivity se projevuje ve středu Atlantiku, kde tito obři trhají planetu na kusy. Nicméně podmořské sopky reálně nevybuchují tak ohromujícím způsobem. Místo toho jen lávou zaplavují mořské dno a ovlivňují tak tuto krajinu. Jakmile by těchto víc jak milion podvodních sopek vybuchlo, stala by se voda velmi rychle kyselou.

To všechno díky naprosto devastujícímu množství oxidu uhličitého. Veškeré organismy v takovém prostředí velmi rychle zemřou. Dojde tudíž k zásadnímu přetržení celého potravního řetězce. Jenže jak by to vlastně ovlivnilo život na pevnině, potažmo nás? Láva by v první řadě neustala a zakrátko bychom tu měli nové pevniny. Po celém světe by tak z vody mohly vystupovat ostrovy i celé nové kontinenty s poloostrovy.

Likvidace celého potravního řetězce

Podle odborníků je to totožný proces, kterým vznikl před 70 miliony let Island. Pokud by ale magma ve svém příkonu neustalo, mohla by území zase rychle zaniknout. Hlavně kvůli erozi z větru a mořských vln. Cokoli, co by tomuto procesu odolalo, by bylo zakrátko pokryto vrstvou popela. A ostrovy hrají klíčovou roli pro odpočinek i množení migrujícího ptactva. Ve vulkanické půdě pak mohou začít prosperovat nové mikroskopické organismy.

Pokud by ale podvodní vulkány vybuchovaly stále, uvolněný popel by zabránil ptákům i organismům najít v těchto oblastech použitelný domov. A devastace by tím rozhodně neskončila. Jedovaté sloučeniny by se rozšířily po celých kontinentech. V roce 2009 vystřelila erupce v souostroví Tonga popel až na ostrovy vzdálené 63 kilometrů. Uvolněný tlak by navíc způsoboval četné tsunami, které by bez zábran devastovaly veškeré pobřeží.

Vlny, zemětřesení a zkáza kontinentů

Podmořské posuny půdy by mezitím dál likvidovaly místní krajinu. Všechna láva a popel by naprosto změnily tvář vodního prostředí, čemuž by se mnoho organismů nedokázalo přizpůsobit. V horké vodě by se živočichové doslova uvařili. Jejich zuhelnatělé pozůstatky by pak plavaly na hladině jako připomínka hlubinného nebezpečí. V okolí erupcí by byly také zničeny veškeré ostrovy. Příkladem budiž starý vulkán Marsili ve Středomoří.

Ten se během erupce zhroutil a následky byly strašné. Takto vzniklá tsunami by dokázala zaplavit pobřeží celé Itálie, a to je jen jedna sopka. Veškerá uvolněná tektonická energie by způsobila ještě další zemětřesení i vlnění. Bez ohledu na to, kde žijete, byste před tímto scénářem nebyli v bezpečí. Každý kontinent by totiž mohl být zničen zespoda pohybem tektonických desek. I města ve vnitrozemí by dopady silně pocítila.

Článek Na celém světě je více jak milion potenciálně aktivních podmořských sopek. Co by následovalo, kdyby vybuchly všechny najednou? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Teorie konfliktu bohů

V procesu studia starověkých materiálů a literatury se ukázalo, že všichni mluví o konfliktu bohů. Z toho vznikla teorie, že tito starověcí bohové mohli být mimozemské bytosti, které byly tak vysoce vyvinuté, že byly uctívány jako bohové. Ze všech možných hypotéz se jedná o tu nejpravděpodobnější, jelikož je nepředstavitelné, že by v té době existovala jakákoli jaderná technologie.

Popis tehdejšího výbuchu

Ve staroindickém textu Mahábhárata je jaderná válka podrobně popsána v mnoha částech. Přesnost, s jakou tato starověká literatura popisuje jadernou válku a její následky, je ohromující. Jedná se o masivní explozi údajně „jasnou jako tisíc sluncí“ se spálenými neidentifikovatelnými zbytky. Ti, kteří katastrofu přežili, tak podle lidové pověsti přišli o vlasy, následně nehty a ochlupení na těle. Do potravy a pitné vody se také dostávala radiace, takže hledání základních zdrojů obživy bylo velice omezené.

Stopy po jaderné válce

To vše ve výsledku odpovídá moderním představám o důsledcích otravy zářením a radioaktivní kontaminace. Stejně tak na tom byla i jiná města. Poprvé se takové známky objevily v Rádžastánu, severozápadním indickém státě, kde byla nalezena vrstva vysoce radioaktivního popela. Později pak byly objeveny ruiny Harappa a Mohenjo-Daro v Pákistánu. V obou městech byly nalezeny stopy údajné dávné jaderné války. David Davenport, indický vědec, objevil fyzické důkazy dávného jaderného výbuchu. Je zde velká oblast, kde se všechny předměty roztavily a zkrystalizovaly. 

Přeměna ve sklovitou hmotu

Vyzařované teplo muselo být velmi silné, protože v tomto místě se kámen roztavil a proměnil ve sklovitou hmotu. Je známo, že kámen taje asi při 1 500 stupních Celsia, takže se muselo jednat o opravdu pozoruhodný úkaz. Existují dokonce další podobné nálezy, které se objevily po dvou jaderných bombových útocích v Hirošimě a Nagasaki.

Článek Mohenjo-Daro: Starobylé město, které bylo zničeno jaderným výbuchem mimozemských bohů, dodnes skrývá nevysvětlitelná tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadná enormní exploze

První taková exploze, kterou pozorovali badatelé z Durhamské univerzity ve Velké Británii, během několika hodin spálila stovky bilionů kilogramů materiálu. To je ekvivalentní hmotnost miliardy pyramid v Gíze nebo tisíciny Měsíce. Toto zmínil astronom Paul Groot z Radboud University v Nizozemsku, který se tímto jevem dosud zabývá.

Astronomický objekt vznikající zhroucením hvězdy

Bílý trpaslík je mrtvá hvězda, v podstatě zbývající jádro hvězdy, která explodovala na konci svého života jako supernova. Obsahuje 1,4násobek hmotnosti Slunce v kouli o velikosti Země. Hvězdná jádra s výrazně větší hmotností se stávají neutronovými hvězdami nebo dnes často zmiňovanými černými dírami.

Co způsobuje výbuch?

Bílí trpaslíci často obíhají v párech s jinými hvězdami. V některých případech se dají identifikovat v Mléčné dráze. Tam se pohybují po dostatečně blízké oběžné dráze kolem větší hvězdy. V důsledku gravitace uniká vodík na mrtvou hvězdu, kde se shromažďuje na povrchu a způsobuje termonukleární explozi. To vše v důsledku vysoké teploty a tlaku. Mikronova je menší, omezenější verze této exploze.

Pozorování a vyřešená záhada

Tento jev byl rozpoznán teleskopem pro výzkum exoplanet TESS. Podstatou činnosti TESS je odvodit existenci a vlastnosti planety procházející před ní z momentálního ztlumení světla hvězdy. V případě zkoumaných bílých trpaslíků však zařízení místo stmívání zaznamenalo postupné krátké záblesky. Toto pozorování nakonec vyřešilo dlouhodobou záhadu, která trvala déle než 40 let.

Znáte vesmírný výjev, jenž vypráví o podobné explozi?

Zdroj: Nature

Článek Astronomové objevili zcela nový typ hvězdné exploze, který spálí vše, na co přijde: Mikronova se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proudy lávy viditelné až do vesmíru

Etna je nejaktivnější sopkou v celé Evropě, v eruptivním stavu se nachází už od roku 2011. Nejnovější série výbuchů odstartovala 16. února. Od té doby se zde objevuje pravidelná sopečná činnost, která neustává. Během erupcí vystřelovaly lávové fontány vysoko na noční oblohu a dosahovaly výšky 700 metrů, později dokonce okolo jednoho kilometru. Vulkanologové z italského Národního geofyzikálního a vulkanologického institutu tvrdí, že se jedná o nejsilnější činnost Etny v novodobé historii.

Série sopečných výbuchů Etny byly tak silné, že je zaznamenaly i družice patřící americké vesmírné společnosti NASA. Ty zkoumaly obrovské množství popela, kouře a lávy, které sopka chrlila směrem do nebe. Jedna z družic pořídila přirozený barevný pohled na sopku, který byl překryt infračervenými daty, aby ukázal teplé oblasti a místa, kde byla chrlící se láva nejvýraznější.

Velké erupce bez výraznějších škod

Kromě amerických satelitů zaznamenaly výbuchy Etny i evropské družice – konkrétně Copernicus Sentinel-2 z Evropské vesmírné agentury. Zachycen byl snímek, který pomocí infračerveného zobrazování ukázal lávu v jasně oranžové a červené barvě. V následujících dnech se přidávaly s objevy i další vesmírné instituce a společnosti, které jen potvrzovaly fakt, že Etna zažívá jedno z nejsilnějších erupčních období.

Přestože mohly snímky a obecně diskuze o těchto erupcích vyvolávat paniku a pocit nebezpečí, opak byl pravdou. Podle prohlášení NASA způsobily výbuchy spíše menší poškození v bezprostřední blízkosti Etny, než že by narušily její širší okolí. K nejvýraznějším problémům, které sopka způsobila, patří například dočasné uzavření letiště Catania nebo popel padající na sicilská města.

Zdroj: Live Science

Článek Nedávné masivní výbuchy Etny byly vidět i ve vesmíru. Rozmary sicilské sopky zachytily vesmírné družice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.