Snaha lékařky změnit náhled na smrt

Experti takovému procesu říkají „zkušenost blízké smrti“. Většina lékařů to celé ovšem považuje jen za „normální projevy umírajícího mozku“. Naštěstí se objevují i takoví lékaři, kteří věří, že se v tom skrývá něco trochu více mystického než jen bolest a trocha neuronů. Patří mezi ně i již zmíněná Dr. Kathryn Mannix, která se specializuje na paliativní péči, tedy péči o umírající a smrtelně nemocné lidi. I na smrt se dívá jinak než většina populace.

„Podle mé skromné zkušenosti není smrt nejspíš tak děsivá, jak bychom si mohli myslet. Smrt, stejně jako narození, je opravdu jenom proces. A jak léta plynou, jsou lidé prostě jen více a více unavení. Více spí a jsou méně vzhůru,“ říká Mannix. Nedávno vydala knihu With the End in Mind: Dying, Death and Wisdom in an Age of Denial. V té mluví právě o tom, co se děje umírajícím lidem. Ráda by tím prolomila tabu týkající se tohoto tématu ve společnosti.

Průchod vícero stádii stejné zkušenosti

Většina lidí, kteří si projdou zážitkem blízké smrti, následně prochází pěti „fázemi“ smrti. Lékařka osobně vyzpovídala stovky pacientů, kteří se s tímto setkali. Stejně tak byla u momentu smrti téměř 2 000 lidí. První fází je průchod náhlou a zásadní změnou. V jediném momentu zmizí veškerá bolest, úzkosti, strachy a také hluk, který dotyčného obtěžoval. Následuje čistý klid, mír a pocit milosti. Někteří to popisují i jako radost.

Druhou fází je tzv. mimotělní zkušenost. Lidé cítí, že se zvedají a vidí pod sebou vlastní tělo, které leží na posteli nebo lehátku. Poté se dostavuje třetí fáze, pocit pohodlí a blaha, který zažívá 98–99 % lidí. Zbývajícím 2 % pacientů ovšem právě tento moment přináší naopak silné nepohodlí. Slyší například skutečně strašné zvuky, cítí odporný zápach, případně vidí nejrůznější nestvůry. Čtvrtou fázi pak shodně popisují jako „vidění světla v temnotě“.

Fáze pro pouhých 10 % lidí

Společně s tímto vjemem se dostavuje celkové teplo, jas a uklidnění. Konečně páté fáze dosáhne jen asi 10 % lidí, kteří touto zkušeností vůbec projdou. Jde tedy asi o ty, kteří byli tímto tunelem „hozeni“ opravdu nejdál mezi život a smrt. Spatří totiž něco, co dovedou popsat jen jako nebe. Slunečné louky zaplněné květinami. Krom toho slyší nádhernou hudbu a cítí, že jsou zaplněni bezpodmínečnou a neomezenou láskou.

Jen další velké dobrodružství?

Strach či vztah ke smrti je něco, co se v kultuře mění společně se stárnutím. To je spojeno také s moudrostí a postupným nadhledem. Smrt nás děsí hlavně proto, že jsme si jako jediný živočišný druh vědomi vlastní smrtelnosti. Už starověký Epos o Gilgamešovi ale ukazuje, že člověka vždy přežívají jeho skutky. A jak řekl Albus Brumbál, ředitel Bradavic: „Pro připravenou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.“

Článek Fáze, kterými člověk prochází, když umírá: Konec veškeré bolesti, opuštění těla a nakonec pocit blaha se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Živé sny a denní vize

Tato osoba například potkala dávnou mrtvou matku nebo kamaráda, který na takovou nemoc zemřel před několika lety. Případně dítě, které zemřelo příliš brzy. Umírající člověk přitom nemusí vůbec spát, tyto vize se spíše objevují během dne. Dochází k nim mezi návštěvami rodiny nebo příchody sestry, která kontroluje stav nemocného. Bez ohledu na okolnosti bývají ale tato setkání spíš příjemná a mívají nějaké poselství. Jsou to setkání z lásky.

Případně jsou o konci, smíření a odpuštění za něco, co pacienta uvnitř hodně dlouho hlodalo. Vize na konci života byly jak pacienty, tak i jejich příbuznými hlášeny už po celá staletí. Proplouvaly i folklórem a povídačkami jako příběhy. Nedávno se ale stalo něco nového a pozoruhodného. Tyto sny, tyto vize a zkušenosti živé jako reálné setkání se dostaly i do vědeckého zájmu. K čemu toto setkání světů vedlo?

Od Japonska až po Moldavsko

V nedávné době byl přesně tento fenomén zdokumentován v několika zcela odlišných kulturách. Badatelé z Japonska například rozeslali dotazník pozůstalým těch, kteří zemřeli na rakovinu. Víc jak 20 % členů rodiny vědělo, že mrtvý měl krátce před smrtí přesně tyto zážitky. Výzkum příbuzných v Indii ukázal, že dokonce 30 % lidí takové vize zažilo. V Moldavsku se pozitivní záchyt vyšplhal ještě výš, na 40 %.

Jednou z osob, které se do fenoménu ponořily hlouběji, je Christopher Kerr z hospice v americkém Buffalo. Hospic je místo pro lidi, jejichž smrt je za dveřmi, a záměr personálu tohoto zařízení není zachraňovat životy. Místo toho utěšují a podporují pacienty na jejich cestě ke konci. Coby mladý kardiolog se Kerr přihlásil na víkendové směny a jeho přirozeným reflexem bylo se smrtí bojovat.

Příběh neviditelného dítěte

„Jako mnozí lékaři jsem nikdy neviděl ve smrti nic jiného než nepřítele, se kterým je třeba bojovat.“ Nicméně přítomnost v hospici změnila jeho náhled jak na smrt samotnou, tak na to, co se děje ve chvíli, kdy už není žádná naděje. Jeho zvědavost vzrostla po velmi zvláštní události. Jedním z jeho pacientů byla 72letá Mary a jednoho dne byl u setkání nemocné ženy s její rodinou. Pak, bez jakéhokoli komentáře, začala Mary chovat neviditelné miminko.

Políbila ho a hladila, říkala mu Danny a vypadala naprosto klidná a plně spokojená. Nicméně okolí naprosto nechápalo. Byla to halucinace? Reakce na léky? Nikdo další dítě jménem Danny neznal. Den nato vyřešila záhadu sestřička. Jméno patřilo miminku, které se narodilo mrtvé ještě před všemi ostatními dětmi, které Mary měla. Tato událost ji velmi zasáhla, ale nikdy o tom své rodině neřekla.

Samotných pacientů se nikdo neptá

Záhy Kerrovi došlo, že tato událost rozhodně není jediná, a personál mu líčil mnohé další. Jeho zájem okamžitě vzrostl – co vlastně byly tyto události, které měly pro umírající velký význam? A proč se o nich nic nedověděl v učebnicích? V mnoha bádáních bylo také patrné, že vědci vykládali tyto události jen na základě toho, co si o nich sami mysleli. Například pro parapsychology se jednalo o důkazy o přízracích a posmrtném životě.

Jiní v nich viděli potlačené touhy nebo důkazy existence Boha. Jenže to Kerra nezajímalo, chtěl vědět jedinou věc. Tedy jaký význam mají tyto události přímo pro pacienty. A také jakým způsobem jim tyto sny a vize pomáhají připravit se na setkání se samotnou smrtí. Protože zatím to vypadalo, že pacientů samotných se na jejich prožitky vůbec nikdo neptal. Jedinou cestou je tedy prozkoumat téma přímo u svědků.

S kým byste se asi setkali při takové vizi nebo ve snu?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Smrt se může přiblížit z mnoha směrů. Když se k tomu schyluje, lidé mívají velmi specifické sny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pocit snění a ztráta smyslů

Podle specialisty na paliativní péči, Jamese Hallenbecka, se u někoho, kdo umírá postupně, projevuje během posledních dnů tzv. aktivní umírání. Během této doby postupně přicházíte o smysly – jako první odezní hlad a žízeň. Následuje schopnost mluvit a také zrak. Sluch a hmat se většinou udrží o něco déle, nakonec ale rovněž odezní. Sluch je obvykle nejdéle trvajícím přítomným smyslem až do posledních momentů.

Vlákno na AskReddit chtělo sdělit zkušenosti od lidí, kteří prožili klinickou smrt. Podle valné většiny ohlasů to bylo jako propadnout se do říše snů. Výpověď více než 88 % reagujících popisovala extrémně živé sny, které si někdy přenášeli i do bdělého stavu. Mnohé sny také obsahovaly jejich blízké, kteří již před nějakou dobou zemřeli. V mnoha případech šlo o prožitek uklidňující, nikoli děsivý. Fenomén je znám jako „konečné sny a vize“.

Žádné shrnutí života, hodně pocitů a myšlenek

Zatímco lidé umírají, mozek jde poměrně opačným směrem. Právě z tohoto důvodu se nejspíše během prožitku blízko smrti objevují velmi dávné vzpomínky. Případně se jedná o vjem jasného světla, ke kterému dotyčný směřuje, či dokonce vědomé opuštění vlastního těla. Hodně lidí si myslí, že klinickou smrtí ustává mozková aktivita, což ale není pravda. Ve skutečnosti je během umírání mozek dokonce aktivnější než při běžném bdělém stavu.

Mnoho lidí také očekává, že jim před očima proběhne celý život nebo alespoň nějaké záblesky z něj. Lidé zažili návrat některých vzpomínek s obrovským množstvím detailů a dalších informací. Šlo tak o mnohem silnější vjemy, než když si cokoli vybavili v bdělém stavu. Pokud tedy spatříte něco z minula, bude to jako bohatý, velmi ostrý film v detailní grafice a vysokém rozlišení. A nejspíše půjde o delší období, nikoli jen záblesky.

Vědomí okolí a možnost bolesti

Výzkum z roku 2014 ukázal, že jeho účastníci, kteří klinickou smrt zažili, si byli vědomi aktivit ve vlastním okolí, i když byli „oficiálně po smrti“. To jasně ukazuje, že jejich mozky byly stále „operativní“, tedy alespoň dost na to, aby slyšeli rozhovory a také něco viděli. Tato skutečnost byla později potvrzena lidmi, kteří u nich byli během jejich mrtvé epizody přítomni ve stejné místnosti.

V případě, že je příčinou smrti alergická reakce nebo vážné zranění, velmi pravděpodobně bude smrt opravdu bolestivá. Autorka a aktivistka ze San Francisca Cris Gutierrez zemřela na rakovinu slinivky a popsala prakticky celý průběh. Její zápisky zmiňovaly bolest, která se šířila z postupně selhávajících orgánů, stejně jako frustraci z toho, že nemůže dělat všechno, co by chtěla. Jediné, co si přála, bylo neumírat v tak hrozné bolesti.

Překvapivě klidný stav a výrazná zkušenost

V roce 1957 uštkl herpetologa Karla Pattersona Schmidta jedovatý had. Badatel si neuvědomil, že ho kousnutí během asi dne zabije, ale zajímal ho průběh symptomů. Vedl si tak podrobný deník a vše postupně zapisoval a nahrával s klinickou přesností. Zajímavé je, že si připadal vlastně docela dobře, dokonce zavolal do muzea, kde pracoval, že zítra dorazí. Jeho stav se bohužel záhy rapidně zhoršil a svou další pracovní směnu už nestihl.

Podle lidí, kteří prožili blízkou smrt, má na celkovou zkušenost vliv i osoba umírajícího. Osoby s velkou fantazií, které si často v hlavě vytváří příběhy, uvádí, že měly tyto zážitky velmi intenzivní. Podle badatelů jsou tito lidé velice vnímaví ke svým vnitřním stavům a během umírání zintenzivňují i drobnosti, kterých si mnoho dalších osob vůbec nevšímá. Asi jako když spisovatele napadne příběh na základě toho, že někdo vylil šálek s kávou.

Jak si představujete vlastní pohřeb? Plánujete něco zvláštního?

Zdroj: Bustle

Článek Co ucítíte při umírání? Věda objasnila mýty opředený akt, který čeká každého z nás. Připravte se se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výzkumy na umírajících lidech

. Výsledky ukazují, že jeden z dotazovaných mužů si přesně pamatoval, jak mu lékaři prováděli KPR. Pacient podle zprávy přesně popsal, co se mu stalo, a také uvedl jeho pohled z rohu místnosti, kde údajně v tuto chvíli byl. Popsal dopodrobna veškeré dějící se události. Přesto tam ale fyzicky nebyl, alespoň tedy ne v tu chvíli.

Pacient si pamatuje události ze svého nevědomí

Muž, který autenticky vypráví o okolnostech své resuscitace, si podle lékařů pravděpodobně pamatuje tříminutový časový interval celého procesu. Tuto domněnku podporuje i fakt, že si muž taktéž jasně pamatoval rozhovor se sestrou, která mu přispěchala na pomoc, a pak najednou jejich komunikace přestala. Po rozhovoru zbyla jen tma a následné vzkříšení v rohu místnosti.

Různé případy a různé příběhy

Z 2060 případů zahrnutých do výzkumu, 330 z nich přežilo zástavu srdce. Ačkoli si mnozí nemohli vzpomenout, co se jim vlastně stalo, někteří si jasně pamatovali utrpení, kterým prošli během resuscitace. Devět z nich mělo „zážitek blízko smrti“ a dva hlásili vizuální vjem poté, co se jim zastavilo srdce.

Jaký měl výzkum vlastně účel?

Primárním účelem bylo prozkoumat výskyt uvědomění a rozsah mentálních zážitků prožívaných během resuscitace. Sekundárním cílem bylo zjišťovat, zda existuje nová metodika, kterou lze přesně otestovat zrakové a sluchové vnímání. A to samozřejmé prožívané při zástavách srdce a také rozsah, v jakém je pacient při vědomí.

Výzkumy budou pokračovat

To vše se může stát, protože bezprostředně po zástavě srdce nedochází k nenávratnému poškození mozkových buněk v důsledku nedostatku kyslíku. To znamená, že fyziologické ani kognitivní procesy nekončí smrtí. Výzkumy tyto procesy naopak ještě pojí k pozdějšímu posttraumatickému stresovému syndromu (PTSD). Jedná se o úzkostnou poruchu, která se může rozvinout po psychicky traumatické události. Další výzkumy by měly časem ukázat více a tento fenomén možno získá úplně nový rozměr.

Článek Potvrzení existence posmrtného života se blíží: Pacienti, kteří prožili klinickou smrt, viděli svá vlastní těla na operačním stole se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sbíhání oblastí v mozku

Mozek se výrazně projevil v tzv. hot zone, která je silně spojena s vědomými aktivitami. Právě tam se sbíhá spánkový, temenní a týlní lalok. Prudký nárůst činnosti v těchto místech se na konci života dá vysvětlit zkušeností blízké smrti. Tu často popisují lidé, kteří se dostali skutečně až na práh této hranice, případně strávili nějakou dobu i za ní. Fenomén NDE (near death experience) popisuje 10–20 % lidí, kteří přežili infarkt. I průběh bývá podobný.

Lidé to líčí jako vědomý zážitek, který je „skutečnější než sama skutečnost“. Nicméně podle autorů tohoto výzkumu „představuje právě zkušenost blízké smrti biologický paradox. To zpochybňuje naše zcela základní chápání toho, jak funguje umírající mozek. Ten totiž podle odborníků v takových podmínkách nefunguje.“ Současně nemohou s jistotou říct, jestli pacienti vidí, nebo nevidí jasné světlo nebo jiný popisovaný fenomén.

Nové směry pro další výzkumy

Nikdo z nich totiž nepřežil, aby se o jasnou zkušenost podělil. Tyto objevy ovšem badatelům otevírají nové uličky pro výzkum. Hlavně pro zkoumání toho, co se v mozku děje během zcela posledních momentů života. Zkušenosti blízké smrti jsou komplexním jevem s mnoha vrstvami. Musí být blíže zkoumány, abychom posunuli naše chápání mozku a lidského vědomí vůbec. Doufejme tedy, že nové projekty pomohou nějakým způsobem téma osvětlit.

Jde nakonec o samotnou podstatu života člověka. S jakýmkoli výzkumem jevů blízkých smrti je však obecně problém. Nedá se totiž příliš nasimulovat a je velmi náročné zachytit pacienty přesně v těchto momentech. Většina záznamů nebo dat, která tak dosud vědci získali, vznikla vlastně náhodou. Většinou ve chvílích, kdy bylo zkoumáno něco zcela jiného a zrovna se to sešlo se smrtí konkrétního pacienta. Smrt je pro nás zkrátka nepolapitelná.

Článek To, že člověk cítí blízkou smrt, potvrzuje mozková aktivita v posledních momentech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Smrt a růst nehtů či vlasů

Domněnka, že vlasy a nehty pokračují i po smrti v růstu, je známá. Zároveň však naprosto mylná. Smrtí je zastaven přísun glukózy, buňky odpovědné právě za tento růst tak přestávají fungovat prakticky okamžitě. Jakmile jsou ukončeny základní tělesné funkce, mizí i hormonální aktivita, která by růst podporovala. Představa vznikla asi na základě pozorování, kdy tělo ztrácí vlivem dehydratace pružnost, ale nehtů a vlasů se to nedotýká.

Smrt na loži je vždy klidná

Většina lidí si přeje – když už je konec nevyhnutelný – zemřít alespoň v klidu a pokoji. Ideálně ve spánku, aniž by to věděli. Špatná zpráva – umírání na loži může být zvláště nepříjemné. Například takový infarkt během noci znamená probuzení se silnou bolestí. Zemřete-li na poruchu srdečního rytmu nebo mozkové aneurysma, můžete mluvit o štěstí. Skutečně jen usnete a už se neprobudíte.

Po smrti je tělo lehčí o 21 gramů

Častý esoterický mýtus tvrdí, že duše váží 21 gramů. Pochází to od amerického lékaře Duncana MacDougalla, ale jeho slavný pokus provází silné pochybnosti. Zvážil přesnou váhu 6 umírajících pacientů před smrtí a po ní a výsledek nadšeně oznámil světu. Existuje ale mnoho pochybností, subjekty byly například váženy s postelí. Jeden pacient navíc zemřel ještě před jakýmkoli vážením.

Mrtvá těla jsou zdravotní riziko

Hodně lidí si stále myslí, že kontakt s mrtvým tělem či jen jeho blízkost znamená hrozbu infekce nebo onemocnění. Během pohřbů se tak například bojí i přiblížit k rakvi. Jde však o zásadní chybu. Ano, mrtvola představuje zdravotní riziko, protože v ní pracuje mnoho bakterií a jsou produkovány četné toxiny. Ty mohou být i jedovaté. Ovšem jen při přímém pozření nebo pokud se vám dostanou do těla otevřenou ranou, což může způsobit lehkou otravu.

Zůstanete-li s mrtvým tělem v normálním větraném prostoru, nehrozí vám naprosto žádné zdravotní problémy. Ostatně jinak by prakticky nebyla možná práce soudního lékaře. Jsou dokonce i extrémní případy lidí, kteří s mrtvolami žili celé roky a současně se těšili dokonalému zdraví. Neznamená to ovšem, že je zdravé si mrtvé takto držet doma nebo navštěvovat márnice. Všechny operace tak nechte na úřadech a profesionálech.

Kremace změní tělo na prach

Pro mnohé je pohřeb žehem nejčistší metodou, kdy se tělo snadno rozpadne. Postup ale není rozhodně tak jednoduchý. Kremace pálí tělo teplotou 1 000 – 1 100 stupňů Celsia, ale ani tak neshoří zcela. Konečný produkt připomínající střelný prach pak ještě prochází mlýnkem kvůli větším kostem. Ještě před kremací je třeba vyoperovat veškerou případnou elektroniku a pomocí hadičky s hrotem také odvést střevní a další plyny. Takže nic jednoduchého.

Článek Duše člověka váží 21 gramů, nehty a vlasy po smrti dále rostou: Nejznámější mýty o úmrtí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když organismus chřadne

Při nemoci i ztrátě apetitu je organismus schopen si dobíjet nějakou část energie spánkem. Jenže ke konci života má i spánek na tuto obnovu čím dál tím menší dopad. I tak je ovšem umírající osoba vzhůru stále kratší a kratší dobu. Nejedná se ovšem o klasický spánek, spíše o prodlužující se doby bezvědomí. Pokud umírající potřebuje pravidelné léky, je to vhodná chvíle k podání těch, jejichž aplikace nevyžaduje bdělost.

Bezvědomí přitom nezpůsobuje medikace, ale samotný proces umírání člověka. Dalším faktorem je stále slabší srdeční tep, uvadající krevní tlak a chladnější kůže. Nehty se zamlží a celé tělo zpomaluje svůj normální běh. Jak se stavy bezvědomí prodlužují, mohou se objevovat i epizody neklidu a zmatení. Přes veškeré výzkumné a lékařské možnosti zatím nemáme způsob, jak zjistit, co lidé v tomto stádiu skutečně prožívají.

Bezvědomí s reakcemi

Poslední výzkumy v této oblasti ukazují, že i takto blízko smrti mozek reaguje na zvuky v okolí, i když není jasné, kolik smyslu mu dávají. Dýchání je automaticky řízeno centrem v mozku a umírající mohou dýchat velmi hlasitě. Nejsou si totiž už vědomi nánosů v nose či hrdle, které proudění vzduchu ztěžují. Dech má období pomalá a hluboká, mělká a rychlá, což se opakuje v určitých cyklech. Nakonec dech ustane a vzápětí přestane bít srdce, kterému schází kyslík.

Znalost tohoto cyklu, jeho fází a průvodních jevů pomáhá rodině pochopit, čeho jsou vlastně svědky. Obeznámení také snižuje nadměrný stres ze zbytečných komplikací a okolí umírajícího ví, kdy má zavolat doktora, pokud je to potřeba. Každý člověk si v této fázi zaslouží klidný průběh bez překážek, které by mu způsobovaly bolesti a útrapy. Lidský život jich nabízí dost na to, aby alespoň tato poslední cesta probíhala v co největším míru i smíření.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Čím prochází tělo během umírání a smrti? Lékař prozradil tajemství, podle kterého poznáte, co vás a okolí čeká se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jakmile naposledy vydechneme

O momentu smrti často přemýšlíme jako o chvíli, kdy přestaneme dýchat a naše srdce přestane tlouct. Zjišťujeme ovšem, že smrt není okamžitý moment, ale proces. Náš mozek nějakým způsobem funguje ještě asi 10 minut. To znamená, že po smrti je si mozek této skutečnosti nejspíš i nějak vědom. Výzkum v této oblasti je na začátku. Klinická smrt zahrnuje absenci dechu, tepu, reflexů a také zorničky, které nereagují na ostré světlo.

V okamžiku smrti se uvolní veškeré svaly našeho tělo, oční víčka ztratí napětí, mohou spadnout čelisti. Celé tělo je vláčné a ohebné. Uvolnění svalů znamená i uvolnění svěračů, takže odejdou veškeré výkaly. Během několika minut po zastavení srdce začne kůže těla blednout, jak se krev dostává dovnitř těla. V této fázi začne tělo také chladnout a postupně se dostane na teplotu odpovídající okolí.

Procesy následujících hodin

V těle začne v první řadě pracovat gravitace a všechny tekutiny se postupně dostávají do nejnižšího místa. Asi 3 hodiny po smrti začnou chemické procesy v buňkách způsobovat celkovou ztuhlost, dobře známou jako rigor mortis. První jsou oční víčka, čelisti a krk. Největší ztuhlost nastává asi 12 hodin po smrti, záleží ovšem na stavu těla, věku, okolním prostředí a dalších okolnostech. Prsty mohou být silně zkroucené a s tělem se velmi špatně jakkoli manipuluje.

Vnitřně se celé tělo postupně rozpadá, protože buňky bez kyslíku rozváděného krví začínají už v minutách po smrti umírat. Navíc veškeré vnitřní bakterie a mikrobi, kteří byli drženi na uzdě, mají volnou živnou půdu. Živnou doslova, protože všechny vnitřní orgány se pro tyto mikrokultury stávají potravou. Ačkoli to tedy zvenku není tak patrné, uvnitř mrtvých děl dochází k postupnému rozpadu všeho, co ho předtím tvořilo.

Zdroj: VeryWellHealth

Článek Co se děje s tělem bezprostředně po smrti? Mozek stále funguje a s největší pravděpodobností si je úmrtí vědom, ukazují studie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ischemická choroba srdeční jasně vede

Nemocí, která má na svědomí nejvíce mrtvých po celém světě, je ischemická choroba srdeční (ICHS). Ta se objeví, když se zúží cévy zásobující lidské srdce krví. Pak dochází k bolesti na hrudi, srdečnímu selhání a arytmiím. Přestože jde stále o dominantní příčinu úmrtí, v mnoha evropských zemích i v USA tyto počty klesají. Důvodem je dostupnější lékařská péče, informovanost a různé formy prevence. Ovšem v zemích, kde takovéto systémy neexistují, mortalita spojená s ICHS stále roste.

Hned v závěsu je mrtvice, kterou způsobuje ucpání nebo prasknutí přívodu krve do mozku. Mozkové buňky umírají bez kyslíku během několika minut. Při mrtvici cítí člověk náhlou otupělost a zmatení, případně má potíže s viděním a chůzí. Pokud není léčena, způsobuje dlouhodobé postižení. Faktem je, že mrtvice po sobě často zanechává trvalé následky, pokud se však postiženému dostane správné léčby během 3 hodin od jejího propuknutí, toto riziko je mnohem menší.

Různorodá respirační onemocnění

Jedná se o soubor infekcí, které napadají výlučně plíce a dýchací cesty, například chřipka, pneumonie, bronchitida nebo tuberkulóza. Tyto choroby mohou způsobovat bakterie, obvyklými původci jsou však viry. Kašel je tu hlavním příznakem, může se připojit dušnost, sípání a pocit tlaku na hrudi. Pokud nejsou léčeny, mohou vést k selhání plic a následně smrti. Samotná respirační onemocnění jsou jen jednou částí pomyslné plicní skládačky.

Druhou část dílků tvoří chronické choroby postihující plíce – působí dlouhodobě a postupně ztěžují dýchání. V roce 2004 žilo po celém světě s těmito chorobami na 64 milionů lidí. Tato onemocnění jsou neléčitelná, dá se jen zpomalit jejich postup. Nejlepší prevencí je nekouřit a přestat s činnostmi, které dráždí dýchací cesty, jako je třeba práce v prašném prostředí, případně inhalace nebezpečných látek.

Zdroj: HealthLine

Článek Nejsmrtonosnější choroby, na které ročně umírají miliony lidí, jsou všude kolem nás. Útočí tajně a mohou postihnout každého se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.