Kabel pod mořem, skřítek v dunách

Greenlink je elektroenergetický interkonektor o kapacitě 500 MW, který vede zhruba 190 kilometrů pod mořem a pod zemí mezi irskou rozvodnou Great Island v hrabství Wexford a britskou rozvodnou Pembroke v Pembrokeshire. Používá technologii HVDC (přenos stejnosměrným proudem o vysokém napětí) a od února 2025 je v plném komerčním provozu. Vlastní ho Greenlink Interconnector Limited, dnes v rukou investiční skupiny Equitix a švédské Baltic Cable AB.

Na waleské straně kabel vystupuje z moře právě u Freshwater West. Aby nedošlo k otevřenému výkopu v citlivém pobřežním prostředí, projektanti zvolili horizontální směrové vrtání pod pláží a dunami. Na povrchu po stavbě nezůstalo nic viditelného. Jenže právě v těch dunách, pár desítek metrů od původně plánované trasy, stojí hromádka kamenů, ponožek a ručně malovaných vzkazů, neoficiální památník Dobbyho, domácího skřítka, který ve filmové sérii Harry Potter zemřel právě na této pláži. Freshwater West totiž sloužil jako lokace pro scény kolem Shell Cottage.

Stovky telefonátů a jeden kolega z povolovacího týmu

Podle pozdějšího vyprávění Ludlama v podcastu a v článku Pembrokeshire Herald se klíčový moment odehrál někdy mezi lety 2017 a 2019, kdy Ludlam přes poradenskou firmu Etchea Energy zajišťoval projektové vedení Greenlinku. Po odvysílání rozhovoru pro BBC Wales, v němž padla zmínka o trase u Freshwater West, se na projektový tým sesypala vlna reakcí.

„Stovky telefonátů,“ popsal Ludlam. Jeho kolega z povolovacího týmu mu vysvětlil, že intenzita veřejné reakce je „velmi, velmi vážná“. Ludlam, člověk od kabelů a napětí, ne od kouzelných hůlek, pochopil rychle. Nešlo o právní námitku; Dobbyho hrob nemá žádný formální památkový status. Šlo o něco jiného: o společenskou licenci k projektu.

Tým se vrátil k plánovačům a vedení kabelu u waleského výstupu upravil tak, aby se památníku vyhnulo. Přesná cena změny trasy nebyla veřejně vyčíslena a nic nenasvědčuje tomu, že by úprava projekt zdržela. Waleská povolení pro pozemní část byla schválena v červenci 2020, tedy až po přetrasování. Celý 190kilometrový projekt pokračoval bez přerušení.

Ekologie, archeologie a ponožky v dunách

Freshwater West není jen filmová kulisa. National Trust, který lokalitu spravuje, ji vede jako přírodně citlivou oblast; duny spadají pod režim SSSI (Sites of Special Scientific Interest). Nárůst návštěvnosti, z velké části tažený právě Dobbyho památníkem, tlačí na parkování, zázemí i chráněné přírodní prvky.

V roce 2022 National Trust spustil veřejnou konzultaci o budoucnosti pláže, do které se zapojilo téměř 5 000 lidí. Výsledek? Památník zůstal, ale s jasným doporučením: fotografujte, nic nenechávejte. Ponožky, cetky a barva z kamínků mohou škodit krajině i mořskému prostředí. Heslo zní „nepřijít, nezanechat stopu“.

Ironií příběhu je, že nová trasa kabelu vedla podle Ludlama „docela blízko“ k místu bronzového archeologického nálezu. Jenže archeologie na rozdíl od fanouškovského památníku spadá do formálního plánovacího režimu; Dyfed Archaeological Trust stanovil podmínky, průzkumy proběhly, vše bylo řádně zdokumentováno. Skutečné starověké nálezy měly zákonnou ochranu. Fiktivní hrob měl něco silnějšího: emoce tisíců lidí a telefonní číslo na projektovou kancelář.

Když je levnější ustoupit než bojovat

Velké infrastrukturní projekty běžně mění trasy kvůli veřejným připomínkám. Skotský Transport Scotland u projektu rozšíření silnice A96 výslovně uvádí, že po veřejném představení tras a námitkách následovaly úpravy variant. Greenlink není výjimkou z principu, je výjimkou v důvodu.

Projektový tým neustoupil před zákonem, ale před kalkulací. Lokální přetrasování podzemního kabelu v plánovací fázi je řádově levnější než mediální bouře, která by projekt spojila s „ničením Dobbyho hrobu“. V éře sociálních sítí a fanouškovských komunit schopných mobilizovat tisíce lidí během hodin je reputační riziko reálná položka v rozpočtu. Ludlam to nepojmenoval jako ústupek. Pojmenoval to jako rozumné rozhodnutí.

Článek Kabel za 12 miliard Kč obchází hrob skřítka Dobbyho, ale vede přes lidské ostatky. Fanoušci ale byli neoblomní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letná jako geologický problém

Místo pro pomník nevybrali sochaři, ale politici, a geologie jim nepřála. Sondy provedené v roce 1950 ukázaly, že hrana letenské stráně je náchylná k posunům. Odborníci doporučili stavět minimálně šest metrů od okraje a základy zapustit zhruba sedm metrů do hloubky. Jenže to nestačilo. Svah pod pomníkem o ploše kolem 5 000 metrů čtverečních a sklonu místy 30 až 40 stupňů musel být uměle zpevněn, aby se eliminovalo riziko sesuvů.

Samotná socha o rozměrech 15,5 × 12 × 22 metrů vyžadovala stovky tun žuly. V pramenech se objevuje 235 až 271 kvádrů; pro Stalinovu hlavu byl vybrán blok o hmotnosti kolem 40 tun, mladší zdroje pracují i s údajem 52 tun. Přepravu zajišťovaly speciální trajlery a na trase bylo nutné zpevnit mosty, které na takovou zátěž nebyly dimenzované. Nešlo o stavbu sochy. Šlo o přestavbu kousku Prahy.

Soutěž pod dohledem a korekce bez konce

Švec se do soutěže přihlásil formálně dobrovolně, ale svobodná volba to nebyla. Ideologicky řízená státní zakázka nepřipouštěla odmítnutí bez následků. Po vítězství se Švec ocitl pod stálým dohledem zvláštní vládní komise, která jeho návrh opakovaně korigovala. Druhé místo se v soutěži neudělilo, třetí si rozdělili Karel Pokorný a Josef Malejovský, oba s klasickými solitérními Stalinovými postavami. Švecova skupinová kompozice porotu přesvědčila právě proto, že lépe vyplňovala letenský horizont.

Realizace ale přinesla další vlnu zásahů. Komise hlídala termíny, kontrolovala honoráře, řešila organizační spory. Svaz výtvarných umělců označil zdárné dokončení pomníku za „morální povinnost“ autora. Švec musel průběžně spolupracovat na stavbě, přizpůsobovat se politickým požadavkům a zároveň nést odpovědnost za výsledek, do kterého stále méně mohl mluvit.

Dvě smrti v Boleslavově ulici

Na jaře 1954 zemřela Vlasta Švecová, podle sekundárních zdrojů 20. dubna, v bytě manželů v Boleslavově ulici 16 v Praze-Nuslích. Okolnosti její smrti zůstávají v otevřených zdrojích popsány jen rámcově. Švec sám v dochovaném dopise zmiňoval smrt ženy, vlastní operaci a nervový otřes. Systém kolem něj ale řešil hlavně jedno: dokončení pomníku.

Běžně uváděné datum Švecovy smrti je 4. dubna 1955, necelý měsíc před slavnostním odhalením. Archivní stopy shrnuté v rigorózní práci Jana Šindeláře ale naznačují, že přesný okamžik smrti a nálezu těla nemusí být zcela jednoznačný. Jisté je, že Švec zemřel ve stejném bytě jako jeho manželka. Pomník byl odhalen 1. května 1955 bez autora; režim pokračoval v přípravách, řešil medaile a organizační detaily, nikoli pietu.

Co Letná skrývala ještě sedmdesát let

Příběh pomníku neskončil odhalením ani Švecovou smrtí. Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se v Československu ještě nic nedělo; zlom přišel až po XXII. sjezdu na přelomu října a listopadu 1961. Listopadové plénum ÚV KSČ se přizpůsobilo moskevskému kurzu a v prosinci padlo rozhodnutí pomník odstranit. Demolice nebyla jednoduchá: konstrukce byla tak robustní, že šetrné rozebrání bez poškození se ukázalo jako technicky téměř nemožné.

Podzemní zbytky pomníku přetrvávají dodnes. Praha je ještě v roce 2020 musela staticky zajišťovat kvůli riziku kolapsu části prostoru nad nimi. A v roce 2021 přinesly archeologické průzkumy u bývalého pomníku další objev: pozůstatky dříve neznámého pracovního tábora, tři dřevěné baráky s kapacitou 40 lidí každý, určené pro dělníky nasazené na stavbu. Po dokončení pomníku byly stopy po táboře pečlivě zahlazeny. Jak informoval The Guardian, šlo o nález, který zaskočil i odborníky.

Metronom místo kolosu

Na bývalém podstavci stojí od roku 1991 metronom. Monumentální schody a promenáda zůstaly, prostor funguje jako veřejné kulturní místo s výhledem na Vltavu. Švecův osud se tu připomíná spíš epizodicky: v roce 2006 proběhla na Letné výstava věnovaná jeho práci a tragickému konci.

Letenská plošina dnes vypadá jako místo, kde se nikdy nic nestalo. Pod povrchem ale zůstávají betonové základy sedm metrů hluboké, zbytky žulového podstavce a stopy po táboře, který oficiálně neexistoval. Megalomanie režimu nezatížila jen svah a mosty, zatížila i lidi, kteří ji měli ztělesnit.

Článek Stavba Stalinova pomníku na Letné vyžadovala zpevnění svahu i mostů. Tlak na sochaře Švece skončil dvěma úmrtími ještě před odhalením se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Americká ambice na moravském podloží

Příběh začíná neúspěchem. Baťova stavební kancelář oslovila několik architektů, mezi nimi Jindřicha Kumpošta i Josefa Gočára, ale žádný návrh firmu neuspokojil. V dubnu 1930 proto Tomáš Baťa angažoval Vladimíra Karfíka, architekta čerstvě se vracejícího z amerických ateliérů, kde pracoval mimo jiné u Franka Lloyda Wrighta. Karfík měl dodat to, co Baťa hledal: „americký formát“, horizontální obchodní sokl dole, štíhlou administrativní věž nahoře.

Kolik přesně pater měla věž mít, se dnes říct s jistotou nedá. Brněnský architektonický manuál pracuje s číslem 23, dobové materiály citované ČTK uvádějí 24 a výstava v brněnské Galerii architektury z roku 2007 zmiňovala dokonce 28 podlaží. Na čem se prameny shodnou: výška měla přesáhnout sto metrů. A to by v kategorii mrakodrapů, tedy účelových administrativně-obchodních výškových budov, znamenalo evropský primát.

Proč zrovna Brno mohlo být na špici

Na přelomu dvacátých a třicátých let měla Evropa výškových budov pomálu. Antverpský Boerentoren dosahoval 87,5 metru, madridská Telefónica 88,1 metru. Brněnský projekt by oba překonal nejméně o deset metrů.

Je ale důležité rozlišovat. Jako „nejvyšší budova Evropy“ by Karfíkova věž neobstála, turínská Mole Antonelliana měřila už od 19. století 167,5 metru. Jenže to nebyl mrakodrap v moderním slova smyslu, nýbrž monumentální sakrálně-muzejní stavba. V soutěži skutečných mrakodrapů by Brno vyhrálo. A to ne o centimetry.

Voda, piloty a stavební úřad

Stavba začala v roce 1930 a zpočátku postupovala rychle. Pod budoucím domem ale leželo podloží, které neodpovídalo ambicím projektu. Dvě stě čtyřicet pět pilot zaražených do hloubky deseti metrů mělo problém vyřešit. Nevyřešilo.

V květnu 1931 stavební úřad práce zastavil. Důvody se vrstvily: průsaky spodní vody, pochybnosti o únosnosti základů a výhrady k armování nosných pilířů. Úřad dal na výběr dvě varianty, buď celý skelet zbourat a začít znovu podle upraveného projektu, nebo stavbu ukončit na osmém podlaží. Baťa zvolil druhou cestu. Místo stometrové věže vznikl šestipodlažní dům s dvoupodlažní ustoupenou nástavbou, ve kterém firma provozovala prodejnu obuvi, opravnu, pedikúru, jídelnu i kanceláře. Stavební úřad navíc vyžádal průchod propojující Kobližnou a Jánskou, budova tak dodnes slouží i jako pěší zkratka.

Brno o svůj mrakodrap nepřišlo na rýsovacím prkně. Přišlo o něj ve chvíli, kdy už stálo hotové torzo a na stavbě pracovali dělníci.

Tři rány, které smazaly původní podobu

Karfíkův dům měl elegantní zavěšenou fasádu s horizontálními pásy zrcadlových oken a opaxitových polí, čistý funkcionalismus, který by dnes byl památkářským klenotem. Jenže budova prošla třemi vlnami poškození.

• 1944 – tlaková vlna spojeneckého náletu poškodila konstrukci.
• 1966 – socialistická rekonstrukce nahradila původní plášť Boletickými panely. Karfíkova fasáda zmizela beze stopy.
• Postupná ztráta paměti – podle autorky výstavy Renaty Vrábelové se nepodařilo dohledat kompletní původní dokumentaci. Příběh je historicky silný, ale na ulici už není na první pohled čitelný.

Kdo přesně rekonstrukci v šedesátých letech nařídil a projektoval, otevřené zdroje neuvádějí. Výsledek je nicméně nesporný: dnešní OD Centrum nemá s Karfíkovým návrhem vizuálně téměř nic společného.

Věž, která se vrací jako přízrak

Myšlenka dostavby se opakovaně vynořuje. V roce 2008 představila architektka Eva Jiřičná návrh, který se k meziválečné estetice vracel průsvitnými a bílými plochami i zelenými terasami. Funkčně ale pracoval jinak, přidával jedenáct pater s byty a mířil na celkových devatenáct podlaží. Památkáři projekt odmítli; veřejně dostupné zdroje naznačují, že důvodem byla výška v historicky citlivé poloze u městské památkové rezervace.

A šance na nový pokus se zmenšují. Územní plán Brna výslovně chrání historickou výškovou hierarchii centra a od 13. května 2026 město dočasně zastavilo pořizování nových územních studií k lokálním dominantám, aby zabránilo nevratnému narušení panoramatu. Výškové stavby Brno hledá jinde, mimo historické jádro.

Na Malinovského náměstí tak stojí osmipodlažní dům v panelové fasádě, kterým denně projdou stovky lidí zkratkou mezi Kobližnou a Jánskou. Pod ním leží 245 pilot dimenzovaných na budovu, která měla být čtyřikrát vyšší. Spodní voda teče dál.

Článek Měl mít osmadvacet pater a sto metrů. Plán na nejvyšší mrakodrap Evropy v Brně překazila spodní voda se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mrakodrap o výšce až 2 kilometrů 

S informací o chystané budově přišel specializovaný web MEED. Podle něj má gigantická věž vyrůst v Rijádu jako součást nové obchodní čtvrti s názvem North Pole. Za návrhem stojí renomované britské studio Foster + Partners, které patří mezi světovou špičku v oblasti moderní architektury. Projekt sice zatím není oficiálně potvrzen v plném rozsahu, ale už teď budí obrovskou pozornost.

Plánovaná výška dvou kilometrů je přitom těžko představitelná. Pro srovnání – byla by více než dvojnásobná oproti současnému rekordmanovi Burdž Chalífa v Dubaji a překonala by i rozestavěnou JEC Tower v Džiddě přibližně o celý jeden kilometr. S tímto extrémem ale přichází i obrovské technické výzvy

Hrozby ve formě silného větru a zemětřesení 

Odborníci musí řešit především to, jak se konstrukce vyrovná se silným větrem ve velkých výškách, jak stabilní budou základy a jak budova obstojí při případném zemětřesení. Právě tyto otázky dnes zaměstnávají nejlepší inženýry a architekty na celém světě.

Odhadované náklady na projekt se navíc pohybují kolem 5 miliard dolarů. Přesto není jasné, kdy by stavba mohla začít ani jak přesně bude výsledná budova vypadat. Pokud se nicméně projekt promění ve skutečnost, půjde o jednu z nejodvážnějších staveb v historii lidstva.

Článek Mrakodrap až do nebe: Saúdská Arábie plánuje věž vysokou 2 kilometry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ubytování na vrcholku ikonické věže?

Přímo na vrcholku věže se nachází malý byt, který je nyní součástí veřejné prohlídky. Během svého života byl Gustave Eiffel „objektem veřejné závisti“ mezi většinou Pařížanů. Nebylo to ovšem kvůli návrhu jednoho z nejslavnějších monumentů. Bylo to spíš kvůli tomu, že si v onom monumentu vytvořil byt, do kterého neměl přístup prakticky nikdo další. Podrobněji situaci rozebírá kniha Henriho Girarda „The Eiffel Tower of 300 metres“.

Autor vysvětluje, že mnoho obyvatel nabízelo „malé bohatství“ za to, aby v tomto bytě mohli strávit byť jen jednu noc. Eiffel to však systematicky odmítal. Občas ovšem přijal nadmíru prestižní hosty, například Thomase Edisona. Na rozdíl od vědeckého zázraku ocelových tvrdých linií je ubytování útulné a romantické. Tapety, dřevěný nábytek a olejomalby na zdech. Rozhodně místo, ze kterého se chcete kochat městem.

Malý byteček jen pro zvané

Návštěvníci Eiffelovy věže měli původně do tohoto prostoru vstup striktně zakázán, což by vynálezce nepochybně potěšilo. Pak se ovšem obydlí ve výšce 304 metrů nad zemí otevřelo i jim. Konečně tak mohou do soukromého prostoru nahlédnout i obyčejní smrtelníci a zakusit atmosféru tohoto záviděníhodného ubytování. Alexandre Gustave Eiffel se kromě proslaveného návrhu Eiffelovy věže zapsal do historie i návrhem Sochy svobody z roku 1885.

Narodil se v Dijonu a jeho matka obchodovala s uhlím, což rodinu dostatečně zajistilo. Studoval nejdříve na Lycée Royal de Dijon a později v Paříži se specializací na chemii. Promoval roku 1855, vystřídal několik pracovních míst a nakonec šéfoval konstrukční společnosti. S podporou belgického inženýra Téophile Seyriga se účastnil mezinárodní soutěže o stavbu železničního mostu o délce 160 metrů v Portugalsku.

Revoluční stavby bez velkých nákladů

Jeho návrh vyhrál díky nízkým nákladům a obsahu zcela jedinečných prvků. Navrhl také pavilon La Ruche v Paříži, který se stal stejně jako věž orientačním bodem města. Jím navržené stavby měly obecně velké společenské i politické dopady po celém světě. Mosty dle jeho návrhů se objevily na mnoha místech a šetřily náklady. Práce na nich totiž nevyžadovaly speciální kvalifikaci, mohli být tedy najati běžní dělníci naprosto odkudkoli.

Ikonická věž měla na Paříž obrovský dopad. Stala se středobodem světové výstavy z roku 1889 a do města přitáhla miliony lidí. Rychle se změnila v turistickou atrakci a do ekonomiky tak přinesla značné sumy. Původně byla přitom zamýšlena jen jako dočasná stavba. Rychle se však stala symbolem celé Francie a dala místním důvod být na svou zemi skutečně pyšní. Socha svobody byla pak darem přátelství a respektu Francie vůči Spojeným státům.

Článek Ve 3. patře Eiffelovy věže se ukrývá byt. A. G. Eiffel se kvůli němu stal terčem nenávisti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obětiny, astronomie i pěstování

Ukazuje to, že právě toto místo představovalo boha či bohy lidí, kteří tuto oblast obývali před tisíci lety. Mustatilové jsou na poli archeologie zcela jedinečným objevem. Tyto struktury se totiž nachází jen na severozápadě Saúdské Arábie, kde byly poprvé objeveny už v 70. letech. Tehdy to bylo pomocí leteckých snímků. Podivné stavby sestávají ze skal a kamenů a mají tvar obdélníků. Jsou tedy obvykle delší, než širší. Tvoří je vlastně sloupky kamenů na sobě.

Není využito cementu ani jiného druhu pojiva, jedná se tak o techniku známou jako suché zdivo. Velikost staveb je velmi různorodá, některé jsou poměrně malé, jiné zase mají na délku i desítky metrů. Byly postaveny nejspíš během neolitu, tedy asi před 8 000 lety. Stále je zahaluje několik tajemství a jejich účel není úplně zřejmý. Podle některých odborníků byly užívány k obřadním účelům, jiní navrhují spíše astronomická pozorování nebo zahradnictví.

Místa pro lov, pohřby a kresby kolem

Existuje ještě verze, že šlo o ohrady pro lovnou zvěř. Kamenná zeď mohla být bariérou, která zvěř svedla do úzkého prostoru, kde byla snadným terčem. Tento výklad podporuje výskyt pastí u některých Mustatilů. Čtvrtý výklad je bere jako pohřební komory. Jednota struktury a nález lidských ostatků u některých z nich tomu nahrává. Ať už byl původní účel jakýkoli, jde o velmi vzrušující nález, který nám poskytuje vhled do života lidí ve starověku.

V posledních dekádách zjistili archeologové také to, že zdi byly stavěny v době, kdy v oblasti postupně stále více pršelo. To dovolovalo růst společnosti a také její mnohem komplexnější strukturu. Stavby samy jsou řazené podle astronomických údajů, jako je východ a západ Slunce či Měsíce. To ukazuje na využití při pozorování hvězd nebo souvisejících obřadech. Jedním z nejzajímavějších nálezů je však existence skalního umění v jejich blízkosti.

Připomínka role archeologie

Malby ukazují zvířata, lidi a geometrické tvary. Pravděpodobně vznikly ve stejné době jako ohrady. Výskyt v takové blízkosti potvrzuje, že šlo o část většího komplexu, stejně jako zapojení starověké nabatejské civilizace. Ta během 1. století před Kristem ovládala prakticky celý tento region. Objev Mustatilů je tak odkazem důležitosti archeologie v ohledu odhalování naší minulosti. To je možné jen díky oddanosti vědců i místních komunit.

Snad tak získáme lepší porozumění ohledně společného kulturního dědictví a bohatých dějin celé naší planety. Nové objevy tohoto typu se naštěstí objevují neustále. Je tak jasné, že se máme stále hodně co učit jak o ohradách, tak lidech, kteří je postavili. Pro archeologii je to fascinující a vzrušující doba, což slibuje další pohledy do dob dávno minulých.

Článek Starověké stavby v arabské poušti odhalily pozůstatky dosud neznámých rituálů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

K síle skrze radost pro německý lid

Přesně to bylo heslo programu, který měl pracujícím Němcům poskytovat volnočasové aktivity a zároveň šířit nacistickou propagandu. Místní říkají letovisku Prora Colossus právě kvůli jeho monumentální struktuře. Hotelový komplex sestává z 8 zcela identických budov, které mají dohromady délku přes 4,5 kilometru a jsou asi 150 metrů od nejbližší pláže. Na stavbě pracovalo 9 000 dělníků a projekt zabral 3 roky, zahájen byl v roce 1936.

Nacisté měli přitom v plánu postavit takové resorty celkem 4. Všechny měly zahrnovat kina, festivalové haly, plavecké bazény i přístavy, kde by kotvily výletní lodě. Hitlerovy plány pro komplex Prora byly skutečně ambiciózní. Chtěl gigantický mořský resort, přesněji řečeno „ten nejsilnější a největší, jaký kdy existoval“, který by pojal 20 000 lůžek. Všechny pokoje měly mít výhled na moře, zatímco koupelny a koridory směřují k pevnině.

Hitlerovi se mění priority

Každý pokoj o rozměrech 5×2,5 metrů byl projektován pro dvě lůžka, šatník a umyvadlo. Byly tu společné toalety, sprchy a společenský sál pro každé patro. Uprostřed se pak tyčila obrovská budova, která se během války mohla změnit ve vojenskou nemocnici. A válka opravdu přišla, ovšem ještě předtím, než mohly být budovy vůbec dokončeny. Hitlerovy priority se v ten moment změnily a místní dělníky kompletně převelel do zbrojovek.

Během spojeneckého bombardování se v jednom z bloků hotelového komplexu ukrylo mnoho lidí z Hamburku. Později zde přebývali i uprchlíci z východu Německa. Koncem války potom budovy sloužily pomocnému personálu Luftwaffe. Po jejím konci byla Prora použita jako vojenské stanoviště armády Východního Německa. Když se oba státy v roce 1990 opět spojily, část budov používala Vojenská technická škola Bundeswehru.

Současné využití a problémy s prodejem

V pozdějších dobách posloužily kapacity také uprchlíkům z Balkánu. Dnes je celá oblast víceméně opuštěná a jen několik bloků našlo nějaké využití. V roce 2011 byl jeden z nich předělán na hostel pro mladé o 400 lůžkách. Plánem je momentálně vytvořit z Prory moderní prázdninový resort s 300 lůžky. Měly by se tu objevit i tenisové kurty, plavecké bazény a malá nákupní centra. V letech 1994–2004 proběhlo mnoho pokusů o prodej.

Ukázalo se ovšem, že je prakticky nemožné prodat komplex jako celek. Postupně tak byly bloky i další budovy prodávány nebo pronajímány jednotlivě. Plány na dokončení původního plánu na hotelový komplex byly schváleny v roce 2008. Městská rada tehdy navrhla prostor pro 3 000 lidí. Místní ovšem k záměru vyjádřili jistou skepsi, protože v oblasti se už tak objevuje mnoho turistů. Zmíněný hostel je však největší v Německu a je velmi populární.

Článek Hitlerův hotel má 10 000 pokojů a doposud přesně 0 ubytovaných hostů. Proč obrovský komplex nedostal šanci? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejpopulárnější teorie v online prostředí

Cheopsova pyramida byla postavena více než 2 500 let před Kristem. Největší pyramida sestává z kamenných bloků tvaru obdélníku, mezi nimi i v nitru pyramidy jsou otvory a průchody. Hmotnost každé stavební jednotky je několik tun. A ve 3. tisíciletí před Kristem nemohli mít Egypťané dostatečné technologie na tak náročné úkoly. Nedisponovali železem a neovládali kolo, nemohli tudíž kameny ani dopravovat, ani zpracovávat. Jak tedy vrtali právě do žuly nebo dělali kamenné vázy?

Protože byli stěží schopni použít měkkou měď nebo místní dřevo, musel jim zákonitě pomoci někdo z jiné planety. Jedná se však o mladou teorii, protože starověcí historici o poslech z jiných světů nevěděli. Pyramidy byly tedy připsány faraonům a bohům, což byla ovšem věc tradice – vše stvořené bylo božím dílem. Vděk za teorii s mimozemšťany musí jít k americkému autorovi Zecharia Sitchinovi z Baku, který jako první přišel s tímto vysvětlením původu pyramid.

Příběh cizích návštěvníků

V 70. letech sepsal příběh o Anunnaki, bytostech z planety Nibiru, kteří u nás těžili různé zdroje. Tady se stali božstvy a lidem předávali své znalosti – Sumerům, a pak Egyptu. Díky přesnému laseru a dalším nástrojům mohli vyvrtat otvory do kamene, vše obrousit a náležitě zpracovat. Na konci 20. století získala tato varianta značnou oblibu a dodnes má mnoho věrných zastánců. Mnoho vědeckých článků ovšem tuto možnost zcela vyvrací.

Ve stavění pyramidy nebyla žádná magie či mimozemská technologie. Vznikly prostou, monotónní a velmi náročnou prací tisíců lidí. Podobné rozbory ovšem nepřitahují takovou pozornost. Pak tu byl ovšem někdo, kdo to udělal. Olga Vdovina pochází z Kemerova a je profesionální sochařkou. Dokázala, že pomocí primitivních nástrojů kompletně vlastní výroby lze opracovat žulu a brousit velké kvádry do požadovaných pravých úhlů.

Praxe profesionální sochařky

Používala jen kameny, měď, dřevo a provazy a na jedné kamenné míse pracovala po půl roku denně 6–8 hodin. Stejná situace platí i pro velké bloky. Je to dlouhé a únavné, mimozemšťané ovšem nejsou potřeba. A v Egyptě se nejednalo o jednu nadšenou ženu, ale tisíce zdatných mužů pracujících ve skupinách. Pak je celý proces mnohem rychlejší. Argumenty tohoto typu ovšem spory vědců a ufologů nejspíš nerozhodnou.

Jde však o zcela praktickou ukázku skutečnosti, že i ve starověku mohli lidé tyto a další obrovské stavby vytvořit. Zásadní okolností byl dostatek pracovních sil a také času, neboť hrobky faraonů se stavěly po dlouhé roky. Snad ale takové důkazy trochu oddálí opětovný přílet Anunnaki ze vzdáleného Nibiru k nám na Zemi. Kdoví, co by tady postavili dnes, kdyby se u nás zase ukázali. Mohlo by to být velmi krásné, i naprosto děsivé.

Jaký je váš názor na stavbu pyramid?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jsou egyptské pyramidy opravdu mimozemským dílem? Do tajemství jejich stavby pronikla profesionální sochařka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lodě, jeskyně a deník

Když na pobřeží Rudého moře pátral v jeskyních po pozůstatcích starověkých lodí, narazil na několik papyrových svitků. Ukázalo se, že jde o deník jednoho z inspektorů, kteří na stavbu pyramid před více než 4500 lety dohlíželi. Tento Egypťan jménem Merer měl odpovědnost za přesun vápence z dolů u Tury až do Gízy a řídil skupinu 200 dělníků. Tomuto inspektorovi pak velel přímo bratr samotného faraona Cheopse. Jak tedy doprava probíhala?

Gigantické kvádry kamene byly plaveny na lodích z velkých trámů a spojených tlustými lany. Nové plavidlo se potopilo, takže provazy nasákly a spojily se k sobě, což celou konstrukci utěsnilo. Jedno plavidlo tohoto typu pojalo až 30 kamenných bloků, každý z nich o váze kolem 2,5 tuny. Šlo tedy o velmi jednoduchý postup, který však dokonale fungoval. Metodu tak nelze považovat za „primitivní“ v hanlivém slova smyslu.

Od řeky na samotnou stavbu

Doprava po vodě tedy nebyla takový problém, jenže zbývala nevyhnutelně ještě cesta po souši. Nešlo o pouhých pár metrů, staveniště v Gíze bylo tehdy od Nilu asi dva kilometry. Podle dřívější teorie mohli Egypťané vykopat umělý kanál, který by vedl až k pyramidám. To by dávalo smysl i dle Talleta. Problém je, že taková doprava by nebyla možná celoročně, což by věci jen komplikovalo a stavbu nevyhnutelně protahovalo.

Bylo by totiž nutné čekat na záplavy, díky kterým by voda skutečně sahala až ke Gíze. Přepravovat kameny tímto způsobem by tedy šlo jen půl roku. Existenci takové úpravy ovšem potvrdil americký archeolog Mark Lehner – hloubková sonda našla u Velké pyramidy pod pískem bahno. To jasně znamená, že tam voda někdy proudila. Kanál tedy sice zkrátil cestu o asi jeden a půl kilometru, ale pořád ještě zbývalo několik set metrů po souši.

Obrovské sáně a koleje

Tento úsek už vyřešily sáně z akácie, které dělníci táhli po dřevěných kolejnicích. Mezi nimi byly kulaté trámy polité vodou, takže náklad snadněji klouzal. S postupným růstem pyramidy se také stále více nakláněla rampa, po které kameny mířily na své cílové stanoviště. Tato rampa musela být ovšem udržována ve velmi mírném úhlu, aby vytažení bloků vůbec bylo v lidských silách. Se zvedáním stavby se tak stále natahovala dál a dál.

Podle archeologů byla tato rampa nakonec dlouhá asi 3 kilometry. Cheopsova pyramida byla tedy náročným a velmi zdlouhavým projektem, nikoli však neproveditelným. Egypťané to mohli zvládnout i bez pomoci mimozemské delegace nebo vozového kola. A informace máme přímo od stavebního inspektora, který na tuto dopravu dohlížel. Starý Merer nepochybně za svého života neměl tušení, jak slavnou osobou se jednoho dne stane.

Byli jste někdy u pyramid? Jak na vás působily?

Zdroj: SmithsonianMag, HistoryOfInformation

Článek Kolosální kvádry pro stavbu pyramid museli staří Egypťané nějak přepravovat. Před 4500 lety vymysleli primitivně geniální systém se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pyramidy postavili přímo Egypťané

Všechny důkazy ukazují jen a pouze na přímou účast Egypťanů, jenže jak tito stavitelé pyramid vlastně žili a jak se s nimi zacházelo? V Egyptě se nachází více jak 100 starověkých pyramid, ty nejslavnější jsou ale z vlády faraona Džosera (2630 – 2611 před Kristem). První pravá pyramida – tedy ta s hladkými stěnami – vznikla za vlády Snefru. Faraoni postupně s pyramidami přestali a nechali se pohřbít v Údolí králů asi 483 kilometrů na jih od Gízy.

Obrovské skupiny pracovníků nejdříve dopravily stavební materiál do Gízy. Nalezené papyry zmiňují skupinu 200 mužů vedenou inspektorem Mererem. Skupina převážela po Nilu vápenec z Tury vzdálené asi 18 kilometrů. Byl určen k postavení vnějšího pouzdra Velké pyramidy. V minulosti egyptologové odhadovali, že pyramidy stavěli hlavně sezónní zemědělští pracovníci, kteří už neměli na polích příliš co na práci.

Stálí nebo sezónní pracovníci?

Nejspíš to tak ale nebylo a pracovníci vedení Mererem toho udělali mnohem víc, než jen přivezli materiál. Pravděpodobně se vydali až na sinajský poloostrov, kde měli vlastní úkoly. Tím vyvstává otázka, zda šlo o stálou profesionálnější skupinu dělníků, nebo o skupinu zemědělců, kteří se následně vrátili k práci na poli. Podle papyrů dostávali potravu sestávající z datlí, zeleniny, drůbeže a masa. K tomu také textil, který byl nejspíš mzdou.

Vyšší úředníci, kteří se podíleli na stavbě pyramid, pravděpodobně získali do vlastnictví pozemky. To potvrzují i další záznamy víckrát během historie Egypta, jen není jisté, zda se to vztahovalo i na úředníky od pyramid. Ve městu kousek od Gízy našli badatelé také důkazy pečení velkého množství chleba, porážky tisíců zvířat a vaření štědrých objemů piva. Každý den byly poraženy skoro 2 tuny zvířat, což by odpovídalo počtu pracovníků.

Pracovní servis včetně doktorů

Pozůstatky samotných pracovníků ukazují na zahojené rány včetně narovnaných kostí a dlah. To naznačuje přístup k lékařské péči ve spojení s bohatou stravou. Spolu s platem v podobě látky to jasně naznačuje, že pyramidy nestavěli rozhodně otroci, ale dobře zaplacení dělníci, o které bylo náležitě postaráno. Neznamená to ovšem, že se vedení chovalo ke všem pracovníkům stejně dobře, o čemž svědčí ubytování úředníků.

Vykopávky odhalily velké domy, kde mělo vedení stavby na výběr z mnoha druhů masa a dalších pochutin. Naproti tomu nižší pracovníci žili jen v prostých hromadných místnostech a často uvnitř pyramid samotných. Různé stupně zacházení jsou tak víc než patrné. Nic však nenasvědčuje podílu čehokoli nadpřirozeného na stavbách. Dokumenty jsou stále ve stadiu zkoumání, takže Egypta ještě jistě vydá svá další tajemství.

Které starověké stavby máte nejraději?

Zdroj: LiveScience

Článek Postavili egyptské pyramidy opravdu lidé, nebo mimozemšťané? Historické tajemství divu světa poprvé odhaleno v plné kráse se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lom, alabastr a rampa

Archeologové z francouzského Institutu Orientální Archeologie v Káhiře a university v Liverpoolu objevili zbytky systému v Hatnubu, oblasti Východní pouště. Datuje se minimálně do vlády faraona Khufu, který nechal vystavět Velkou pyramidu v Gíze. Systém sestává z centrální rampy lemované schodištěm s mnoha dírami pro kolíky. Pomocí saní, na kterých stál kamenný blok připevněný provazy k těmto kolíkům, dokázali Egypťané dostat blok nahoru.

Alabastrový blok se tímto systémem dostal z lomu po nakloněné rovině v úhlu 20 či dokonce více stupňů. Je ovšem silně zavádějící vzít alabastrový lom, spojit ho s rampou a prohlásit, že takhle byly postaveny pyramidy. Jednoduše proto, že nejsou postaveny z alabastru. Způsob, jakým staří Egypťané kámen krájeli a přesouvali, je ještě stále do značné míry záhadou. Alabaster je měkčí minerál, odlišný od masivních těžkých bloků právě v pyramidách.

Ohledně zpracování stále mnoho otázek

Vlastně neznáme jejich technologii na řezání kamenů jako například červené žuly. A stejně tak pořád nevíme, jak Egypťané zvedali bloky vážící několik stovek tun, které tvoří právě šikmé stěny pyramid. Většina egyptologů si už myslí, že systém ramp byl použit na stavbu pyramid, ale liší se názory na to, jaký systém používali. Rampy mohly jít přímo nebo kroužit kolem těchto stěn. Případně mohl existovat dokonce systém ramp uvnitř samotných pyramid.

Takže přestože objev rampy v alabastrovém dole nám něco říká o technických znalostech této civilizace, rozhodně neodpovídá jednoduše na velké otázky o postupu stavby samotné pyramidy. Což je přesně to, co nejspíš Egypťané chtěli. Každý autoritářský režim skrývá svá tajemství, jak nejlépe umí. Proto nenechali žádné záznamy popisující svoje znalosti a technologie. Pyramidy tu tak zůstávají jako hory, my stojíme před nimi a říkáme si, že je nemožné je postavit.

Zdroj: History

Článek Vylovit jednu ztroskotanou loď ze Suezského průplavu byl velký problém. Jak tedy Egypťané postavili pyramidy? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tisíce let nepřekonaný monument

Precisní detaily ohledně konstrukce samotné pyramidy zůstávají dosud záhadou, protože nebyly nikdy nalezeny žádné písemné záznamy. Odhady se ale shodují v tom, že byla dokončena někdy mezi roky 2560 až 2540 před naším letopočtem. Původně pyramidy sahala do výšky 481 stop, což z ní po celé tisíce let dělalo nejvyšší člověk vytvořenou stavbu na světě. Byla překonána až mnohem později britskou Lincolnovou katedrálou z počátku 14. Století.

Vlivem eroze je momentálně pyramidy o něco nižší a sahá „jen“ do výše 455 stop, tedy v přepočtu asi do výše 138 metrů. Velká pyramida zabírá prostor přes 13 akrů a celý masivní monument byl postaven v souladu se světovými stranami a kompasem a celkově obsahuje odhadem 2,3 milionu kamenů. Každý z nich váží v průměru minimálně tunu, obvykle víc.

Masivní pracovní nasazení všeho druhu

Pracovní síla za pyramidou sestávala z tisíců zkušených a vysoce schopných řemeslníků a placených pracovníků. To byla protiváha k otrokům a podle odhadů zabralo dokončení celého projektu víc jak dvě dekády. Spekuluje se také o tom, že pracovníci vytvořili speciální rampy, po kterých přesouvali kameny kolem celé stavby. Jako dodatek ke Khufuově pyramidy byly v Gíze vztyčený další dvě velké pyramidy určené pro jeho syny Khafra a Menkaura.

Khafrova pyramida je také domovem slavné sochy Velké Sfingy, sochy vysoké 66 stop a dlouhé 241. Sfinga je bytost se lvím tělem a lidskou hlavou. Sfingy u pyramid měly pravděpodobně mít obličej konkrétního panovníka. Během staletí se všechny tři velké pyramidy staly opakovaně terčem vykradačů hrobek, kteří si odnesli hlavně mnoho bílého vápence, nejspíš kvůli vlastním stavbám. Z toho plyne, že někdy je trochu zavádějící, co je nebo není pokladem.

Zdroj: History

Článek Stavba Velké pyramidy je zahalena tajemstvími. Jedním z nich je i její délka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.