Stavba Stalinova pomníku na Letné vyžadovala zpevnění svahu i mostů. Tlak na sochaře Švece skončil dvěma úmrtími ještě před odhalením

Největší skupinové sousoší v Evropě stálo na geologicky nestabilní hraně a jeho autor se odhalení nedožil.

Foto: Faragó György - licence CC BY-SA 3.0

V dubnu 1949 vypsala československá vláda soutěž na pomník Josifa Stalina. Z 54 návrhů zvítězil ten od sochaře Otakara Švece, který přišel se Stalinem v čele průvodu. Během následujících šesti let se projekt proměnil v inženýrský kolos, který zatížil pražský terén, městskou infrastrukturu i autorův soukromý život. Než ale pomník 1. května 1955 slavnostně odhalili, zemřeli dva lidé: Švecova manželka Vlasta a krátce na to i sám Švec. Oba v témže nuselském bytě.

Letná jako geologický problém

Místo pro pomník nevybrali sochaři, ale politici, a geologie jim nepřála. Sondy provedené v roce 1950 ukázaly, že hrana letenské stráně je náchylná k posunům. Odborníci doporučili stavět minimálně šest metrů od okraje a základy zapustit zhruba sedm metrů do hloubky. Jenže to nestačilo. Svah pod pomníkem o ploše kolem 5 000 metrů čtverečních a sklonu místy 30 až 40 stupňů musel být uměle zpevněn, aby se eliminovalo riziko sesuvů.

Samotná socha o rozměrech 15,5 × 12 × 22 metrů vyžadovala stovky tun žuly. V pramenech se objevuje 235 až 271 kvádrů; pro Stalinovu hlavu byl vybrán blok o hmotnosti kolem 40 tun, mladší zdroje pracují i s údajem 52 tun. Přepravu zajišťovaly speciální trajlery a na trase bylo nutné zpevnit mosty, které na takovou zátěž nebyly dimenzované. Nešlo o stavbu sochy. Šlo o přestavbu kousku Prahy.

Soutěž pod dohledem a korekce bez konce

Švec se do soutěže přihlásil formálně dobrovolně, ale svobodná volba to nebyla. Ideologicky řízená státní zakázka nepřipouštěla odmítnutí bez následků. Po vítězství se Švec ocitl pod stálým dohledem zvláštní vládní komise, která jeho návrh opakovaně korigovala. Druhé místo se v soutěži neudělilo, třetí si rozdělili Karel Pokorný a Josef Malejovský, oba s klasickými solitérními Stalinovými postavami. Švecova skupinová kompozice porotu přesvědčila právě proto, že lépe vyplňovala letenský horizont.

Realizace ale přinesla další vlnu zásahů. Komise hlídala termíny, kontrolovala honoráře, řešila organizační spory. Svaz výtvarných umělců označil zdárné dokončení pomníku za „morální povinnost“ autora. Švec musel průběžně spolupracovat na stavbě, přizpůsobovat se politickým požadavkům a zároveň nést odpovědnost za výsledek, do kterého stále méně mohl mluvit.

Dvě smrti v Boleslavově ulici

Na jaře 1954 zemřela Vlasta Švecová, podle sekundárních zdrojů 20. dubna, v bytě manželů v Boleslavově ulici 16 v Praze-Nuslích. Okolnosti její smrti zůstávají v otevřených zdrojích popsány jen rámcově. Švec sám v dochovaném dopise zmiňoval smrt ženy, vlastní operaci a nervový otřes. Systém kolem něj ale řešil hlavně jedno: dokončení pomníku.

Běžně uváděné datum Švecovy smrti je 4. dubna 1955, necelý měsíc před slavnostním odhalením. Archivní stopy shrnuté v rigorózní práci Jana Šindeláře ale naznačují, že přesný okamžik smrti a nálezu těla nemusí být zcela jednoznačný. Jisté je, že Švec zemřel ve stejném bytě jako jeho manželka. Pomník byl odhalen 1. května 1955 bez autora; režim pokračoval v přípravách, řešil medaile a organizační detaily, nikoli pietu.

Co Letná skrývala ještě sedmdesát let

Příběh pomníku neskončil odhalením ani Švecovou smrtí. Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se v Československu ještě nic nedělo; zlom přišel až po XXII. sjezdu na přelomu října a listopadu 1961. Listopadové plénum ÚV KSČ se přizpůsobilo moskevskému kurzu a v prosinci padlo rozhodnutí pomník odstranit. Demolice nebyla jednoduchá: konstrukce byla tak robustní, že šetrné rozebrání bez poškození se ukázalo jako technicky téměř nemožné.

Podzemní zbytky pomníku přetrvávají dodnes. Praha je ještě v roce 2020 musela staticky zajišťovat kvůli riziku kolapsu části prostoru nad nimi. A v roce 2021 přinesly archeologické průzkumy u bývalého pomníku další objev: pozůstatky dříve neznámého pracovního tábora, tři dřevěné baráky s kapacitou 40 lidí každý, určené pro dělníky nasazené na stavbu. Po dokončení pomníku byly stopy po táboře pečlivě zahlazeny. Jak informoval The Guardian, šlo o nález, který zaskočil i odborníky.

Metronom místo kolosu

Na bývalém podstavci stojí od roku 1991 metronom. Monumentální schody a promenáda zůstaly, prostor funguje jako veřejné kulturní místo s výhledem na Vltavu. Švecův osud se tu připomíná spíš epizodicky: v roce 2006 proběhla na Letné výstava věnovaná jeho práci a tragickému konci.

Letenská plošina dnes vypadá jako místo, kde se nikdy nic nestalo. Pod povrchem ale zůstávají betonové základy sedm metrů hluboké, zbytky žulového podstavce a stopy po táboře, který oficiálně neexistoval. Megalomanie režimu nezatížila jen svah a mosty, zatížila i lidi, kteří ji měli ztělesnit.