Čísla, která se vymykají všemu známému

Aktuální tisková zpráva z 30. března 2026 mluví o délce jedné míle (zhruba 1 600 metrů), šířce 244 metrů a 30 podlažích. Starší projektová dokumentace pracovala s mírně odlišnými parametry: 1 372 metrů délky, 229 metrů šířky a 25 patry. I ta konzervativnější varianta by ovšem znamenala plavidlo téměř trojnásobně delší než Jahre Viking, dosud nejdelší postavená loď (458 metrů), a skoro čtyřikrát delší než zmíněná Icon of the Seas.

Hrubá prostornost přesahuje dva miliony GT. Pro srovnání: Icon of the Seas má 250 800 GT. Freedom Ship by tedy představoval osminásobek objemu současného rekordmana výletní plavby.

Kapacita „přes 80 tisíc lidí“ není myšlena jako turistická obsazenost. Podle sekundárních zdrojů se model rozkládá zhruba takto:

• 50 000 stálých rezidentů
• 20 000 členů posádky a personálu
• 10 000 hotelových hostů a krátkodobých návštěvníků

Starší verze projektu dokonce operovaly se 100 tisíci přítomnými osobami včetně denních návštěvníků. Čísla se v čase mění, ambice zůstává stejná.

Město, ne loď

Freedom Ship není zvětšený výletní parník. Sám projekt přiznává, že klasický lodní trup by se v takové délce „rozpadl“. Řešením má být plochá modulární platforma z prefabrikovaných buněk, stavěná přímo na moři, mimo jakoukoli existující loděnici, protože žádná není dost velká.

Vybavení odpovídá spíš středně velkému městu než plavidlu:

• Letiště na horní palubě pro turbovrtulová letadla s krátkým vzletem a přistáním (38–40 cestujících)
• Heliporty a flotila 350místných trajektů s odjezdy každých 20 minut
• Interní kolejová doprava
• Školy od mateřské po střední, nemocnice, banky, kanceláře
• Obchodní zóna s bezcelním prodejem, restaurace, kasina, parky, stadiony
• Lehká výroba a skladové prostory

Doprava na pevninu je od počátku řešena přes trajekty a malá letadla, nikoli klasickým přistáním u mola. Loď by se pohybovala v globálním okruhu s týdenními zastávkami poblíž velkých přístavů, ale vždy v offshore pozici. Už článek magazínu WIRED z roku 1997 uváděl, že plavidlo by nikdy nekotvilo u břehu a mělo by stát minimálně 22 km (12 námořních mil) od pobřeží. Rotterdamský terminál pro výletní lodě pojme plavidlo o maximální délce 698 metrů. Freedom Ship je dvakrát delší.

Třicet let hledání kapitálu

Projekt má za sebou dlouhou historii nedokončených startů. V devadesátých letech narazil na politické změny na Turks a Caicos, kde měl původně vzniknout ostrovní prototyp. Přešel k dražší variantě plovoucího města, ale financování se nepodařilo uzavřít. WIRED tehdy odhadoval rozpočet na 6 miliard dolarů. Sekundární média dnes pracují s částkou kolem 15 miliard dolarů, tedy zhruba 345 miliard korun.

V roce 2026 firma oznámila hlavního designového partnera a spustila novou investorskou komunikaci. Veřejně dostupné materiály ale neukazují uzavřené financování, zahájenou stavbu ani pevný harmonogram. Roger Gooch, klíčová postava projektu, podle sekundárních zdrojů opakovaně říká, že rozhodující je kapitalizace.

Co se změnilo oproti devadesátým letům? Marketing, rendery, digitální prezentace. Základní problém ale zůstal stejný: kde vzít stovky miliard na stavbu něčeho, co nemá precedent.

Je to vůbec technicky možné?

Úplná fantazie to není. Japonské ministerstvo dopravy v rámci projektu Mega-Float ověřovalo tisícimetrovou plovoucí ranvej a navrhlo i pětikilometrový design plovoucího letiště. Velké plovoucí struktury tedy existují minimálně v testovacím měřítku.

Neověřená zůstává kombinace takové škály s nepřetržitě mobilním městem v otevřeném oceánu. Mega-Float stál v chráněném zálivu. Freedom Ship má křižovat Atlantik.

Pohon je další otevřená otázka. Aktuální PR mluví o „pokročilém hybridním pohonu“. Sekundární média spekulují o jaderné variantě, která by pro plavidlo této velikosti dávala energetický smysl, ale primární zdroj ji nepotvrzuje.

Článek Projekt největší lodi světa počítá s kapacitou až 80 tisíc lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Program na tvorbu nové generace

Lékaři vybírali to nejlepší z národa, přičemž současně vyvstala otázka výchovy další generace. Geny nestačí, je třeba také ideologicky správné prostředí, z čehož vyšla myšlenka Domova pro matku a dítě. Zde se speciální pracovníci budou starat o děti příslušníků SS a vštěpovat jim hodnoty Třetí říše. Následoval nejprudší pokles německé porodnosti, v roce 1933 byla nejnižší v historii země. Himmler pak obvinil lidi ze sobectví a homosexuality.

Dalším krokem byl příkaz, že každá rodina musí mít 4 děti, ani to ale nepřineslo ovoce. Himmler začal tedy cílit na matky dalších národů, Nory, Dány a Švédy. Program Lebensborn měl pomáhat podváděným ženám, nízkopříjmovým rodinám či neprovdaným těhotným dívkám. Oficiálně šlo o dobročinný program. Vytipovaným ženám byl zaručen bezpečný porod, materiální podpora i anonymita. Takto byl záměr představen polnímu maršálovi Keitelovi.

Péče a indoktrinace

První Domov byl otevřen už roku 1936, později se prezentoval sloganem, který vyzýval k rození dětí v zájmu budoucnosti země – „Dejte dítě Führerovi“, hlásaly plakáty. Krom slibované základní bezpečnosti a péče také uváděly, že chce-li dívka utajit těhotenství a porod, program Lebensborn dítě převezme do plné péče. To byl rozhodující bod, do prosince 1939 se v Domech narodilo asi 770 dětí, z nichž 354 zůstalo v sirotčincích.

Všechny pacientky Domu byly oslovovány Frau (Paní), což mělo vytvořit sevřenou komunitu. Plán ale nevyšel a objevilo se hodně kritických hlasů a žádostí na zvláštní zacházení. Kromě výuky péče o novorozence byly předávány i hodnoty Třetí říše a dějiny Německa. To bylo před svatbou povinné pro budoucí nevěsty SS. Konaly se tu i obřady „pojmenování“, kde bylo dítě přijato do „kmenového společenství SS“, což ho spojilo s celým národem.

Pátrání po vlastním původu

Po skončení války byly za osudy dětí narozených v rámci programu Lebensborn odpovědné okupační vojenské správy. Posléze se přidal i Červený kříž a nově vzniknuvší OSN – všichni se snažili vrátit unesené děti skutečným rodičům. Byl v tom ale problém, protože vedení projektu stihlo zničit většinu dokumentace. Berlínské úřady se obrátily i na samotné občany s tím, že je povinností každého Němce vrátit tyto ztracené děti skutečným rodičům.

Teprve po odtajnění archivů mohlo mnoho dětí zjistit svůj pravý původ a norská vláda se veřejně omluvila všem „dětem okupantů, které trpěly v rodné zemi“. Největší štěstí měly ty, kterým se podařilo zemi opustit. Do Švédska se tak dostala například dvouletá Annie Fried, pozdější sólistka skupiny ABBA, která se narodila právě v jednom z Domovů. Jen zlomek dětí se nakonec podařilo vrátit do původních rodin.

Jaké pocity ve vás vyvolává myšlenka programu Lebensborn?

Zdroj: TheScientist

Článek „Dejte dítě Führerovi“ aneb Jak fungoval nacistický program Lebensborn, který vychovával „pravé Árijce“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Návrat k dokončenému úkolu

Koncem září minulého roku sonda DART úspěšně splnila zadaný úkol. Velkou rychlostí narazila do asteroidu Dimorph, a změnila tak jeho dráhu. Za zmínku stojí, že tento asteroid obíhá ve vzdálenosti asi 11 milionů km od Země kolem větší vesmírné skály zvané Didyma. V důsledku nárazu se však začal otáčet mnohem rychleji a jeho doba otáčení se zkrátila až o 32 minut. NASA se tedy přesvědčila, že pomocí takových zařízení je možné změnit dráhu letu asteroidů, které jsou pro Zemi skutečně nebezpečné.

Studium všech důsledků

Později po nárazu ale vědci zjistili, že obrovský výron trosek byl vedlejším účinkem dopadu na asteroid. Následná pozorování ukázala, že vesmírný kámen měl také ohon jako kometa, ale později se neočekávaně ukázal i druhý. Od samotného dopadu na asteroid uplynuly téměř 3 měsíce, ale vědci pokračují ve studiu všech důsledků této události. Asteroid Dimorph totiž není pevný kámen, ale hromada kamenů, které drží pohromadě gravitace. Do vesmíru proto letělo hodně trosek, ale vědci si nebyli úplně jisti, jak moc.

Jaký názor na to má věda?

Podle Andyho Rivkina z týmu mise DART vědci zjistili, že po nárazu s vesmírným kamenem o rychlosti 22 500 km/h vyletělo do vesmíru přes 900 tun trosek. Taková hromada kamení může zaplnit 6 nebo 7 železničních vagonů. Vědci se ale domnívají, že toto číslo by mohlo být až 10krát vyšší. Nová data také ukázala, že tato ejekce vyvolala efekt zpětného rázu, který dále přispěl ke změně dráhy asteroidu a letěl tak, jak vědci potřebovali.

„Kdyby byl Dimorph obyčejně obrovský kámen, pak by tohoto efektu s největší pravděpodobností nebylo dosaženo. Tento návrat lze přirovnat k tomu, jak vzduch vycházející z létajícího balónu tlačí tento balón opačným směrem“, říká Rivkin. Samotný proces tedy zní velice prostě, ale jeho provedení tak snadné není.

Analýza je nezbytná pro nástup příštích asteroidů

Tento důležitý následek nárazu poskytuje nový pohled na to, jaký dopad by mohl mít útok na asteroid, říkají vědci. Nyní budou nová data použita k určení všech charakteristik budoucího nebezpečného asteroidu, včetně jeho hustoty a složení. To kvůli tomu, aby bylo možné správně vypočítat sílu budoucího dopadu asteroidu. Je to také zároveň nezbytné pro plánování mise, která bude vyžadována, pokud Zemi skutečně ohrozí obrovský asteroid.

Spousta otázek ještě zbývá

Nyní se také vědci snaží zjistit, jak počáteční dopad zařízení DART změnil dráhu letu Dimorpha a co ovlivnilo efekt zpětného rázu. Otázkou ještě zůstává druhý ohon z trosek asteroidu. Podrobná vědecká analýza ukázala, že jeho velikost je 10 tisíc km, později bylo toto tvrzení pozměněno na 30 tisíc km. Vědci samozřejmě nadále pokračují v pozorování asteroidu Dimorph, aby získali ještě více nových dat.

Článek NASA záměrně trefila asteroid. Do vesmíru se tak rozletělo 900 tun trosek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden z nevyšších a jasně nejdelší

To se týká i veškerého průmyslu, který se má uvnitř tohoto návrhu nacházet. Zmíněné vizuály odhalují dvě paralelní struktury podobné stěnám, které uzavírají prostor mezi nimi. Zvenku bude mít celý projekt zrcadlovou fasádu, která poskytne stavbě naprosto unikátní charakter. Podle developerů tak půjde o nenápadné umístění do přirozené krajiny. Interiér bude zahrnovat budovy, vrstvy veřejných parků, pěší zóny, školy, domovy a kancelářské či jiné budovy.

Celá koncepce je také svými tvůrci popisována jako „urbanismus nulové gravitace“. Bude se vypínat do výšky 500 metrů nad hladinu moře a půjde o 12. nejvyšší mrakodrap na světě. A samozřejmě nevyhnutelně zdaleka ten nejdelší. „Nemůžeme ignorovat krizi životního prostředí, které čelí všechna světová města. NEOM je předním projektem, který přinese nové a imaginativní řešení právě těchto celosvětových problémů.“

Řešení pro současné městské krize

„Projekt NEOM vede tým těch nejlepších mozků celého světa architektury, inženýrství a také stavebnictví. Jejich úkolem je přenést vizualizovanou myšlenku do reality.“ Království Saúdská Arábie je stát na Blízkém východě zabírající velkou část Arabského poloostrova s rozlohou přes 2 miliony kilometrů čtverečných. Je druhým největším státem arabského světa a na severu sousedí s Jordánskem a Irákem.

Dle odhadů z roku 2011 tu žije 26 680 00 lidí, asi 5,5 milionu z toho tvoří zahraniční pracovníci. Z důvodů problematického pouštního klimatu je tu hustota zalidnění obecně velmi nízká. Jediné povolené náboženství je zde islám, který vyznává asi 97 % obyvatel. Tato země také nebyla nikdy kolonizována Evropou, první pokusy o založení státu pocházejí z 18. století. První hranice byly podobné současnému stavu, druhý byl mnohem menší.

Zrod a transformace skrze ropu

Současné království založil roku 1923 Abd al-Azíz Ibn Saúd, který celou zemi vnímal jako soukromý majetek svého rodu. Dynastie Saúdů mu vládne dodnes. Jde také o zemi s 2. největšími zásobami ropy na světě a je současně největším vývozcem této suroviny, díky čemuž dominuje celé ekonomice. Skrze rozmach v 70. letech země ohromně zbohatla a dříve zaostalý stát se začal transformovat do vysoce moderní podoby.

Toto bohatství stálo také za tím, že se Arábie stala masivním poskytovatelem zahraniční pomoci, čímž získala významnou roli v celkové politice nejen Blízkého východu. Jde o islámskou absolutní monarchii ovládanou členitou královskou rodinou. V rámci východu je to jedna z nejteokratičtějších zemí. V Arábii se nachází dvě nejvýznamnější místa celého islámu, Mekka a Medina. Ekonomicky je liberální, samotná společnost je ale velmi konzervativní.

Zdroj: DesignBoom

Článek Saúdská Arábie chce postavit mrakodrapové město, které spojí moře a hory. Budova bude 170 km dlouhá, 500 m vysoká a jen 200 m široká se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nenechat si nic utéct

Následoval obrovský program zahrnující na 80 institucí jako univerzity nebo nemocnice. Pokusy zahrnovaly elektrošoky, slovní a sexuální týrání a podávání nadměrných dávek LSD. Často šlo o bezbranné lidi, kteří si odnesli doživotní traumata. Nepřekvapí také, že šlo o naprosté utajení a CIA projektům přidělila množství kódů. Když kolem roku 1970 konečně program skončil, většina záznamů byla zničena na příkaz samotného ředitele CIA.

Nakonec se ovšem dostaly na světlo a veřejnost tak má přístup ke 20 000 dokumentů. I ty ale poskytují jen drobný vhled do jednoho z největších a nejohavnějších tutlání v americké historii. Celý program vznikl vlastně na základě chybných zpráv ze Severní Koreje, že Korea a Sovětský svaz mají jednotky schopné kontroly mysli. USA samozřejmě nemohly takovou výhodu dovolit. Dne 13. dubna 1953 tak CIA posvětila projekt MK Ultra.

Původní cíl trochu odlišný

Velení se ujal chemik a expert na jedy Sidney Gottlieb, přezdívaný „černý mág“. Jedním z původních cílů bylo získat skutečné sérum pravdy. To bylo ale obtížné, nastal tedy hon na kontrolu mysli skrze dostání terče do velmi podivného stavu mysli. Typicky pomocí experimentálních drog. Podle žurnalisty Stephena Kinzera si Gottlieb uvědomil, že pro ovládání mysli je nejdříve potřeba ji kompletně vymazat.

„Pak musíte do této prázdnoty vložit novou mysl. To se mu moc nedařilo, ale v mazání odvedl pořádný kus práce,“ podotýká Kinzer. V rámci utajení se na 162 pokusů odehrálo v různých městech, univerzitách či nemocnicích. Celkově bylo zapojeno 185 vědců, z nichž mnozí ani nevěděli, že jsou nějak napojeni na CIA. Subjektům bylo podáno LSD, opiáty, THC a syntetické halucinogeny. Stejně tak i další dostupné látky včetně alkoholu.

Zkoušení vším a na všechny

Byly také podávány látky s protichůdným efektem, zatímco byly oběti opilé nebo pod vlivem LSD. Následovala hypnóza k vyvolání strachu, což mělo subjekt donutit vydat informace. Pak probíhaly zkoušky na polygrafu i testování výpadků paměti. Psychiatr Donald Cameron mezitím drogoval pacienty v kómatu a pouštěl jim nejrůznější zvuky a podprahové vjemy. Chtěl tak vymazat původní mysl a vyléčit schizofrenii přeprogramováním mozku.

Subjekty ovšem zůstaly v kómatu další měsíce a trpěly inkontinencí a amnézií. Vláda nepopírá, že takový program probíhal, tajemstvím však stále zůstává většina toho, k čemu vlastně docházelo. Zapojeno bylo asi 80 institucí, většina probíhajících diskusí však pochází od konspiračních teoretiků. CIA je neoblomná v tom, že MK Ultra skončil roku 1963 a všechny související pokusy byly zastaveny, není ovšem cesta, jak to ověřit.

Jaký podobný válečný projekt vás napadá?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Přísně tajný program CIA: Jaké hrůzy se děly uvnitř MK Ultra – výzkumu během studené války, který měl za cíl ovládat lidskou mysl se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Laboratoř jako z bondovky

Když bylo Margaret kolem dvaceti, žíla v Karibiku na ostrově Svatý Tomáš. Během Vánoc roku 1963 se jí švagr zmínil o tom, že na východním konci ostrova je tajná laboratoř, kde se pracuje s delfíny. Rok poté se Margaret na pracoviště z čisté zvědavosti vypravila. Setkala se tu s Gregorym Batesonem, ředitelem laboratoře a významným intelektuálem 20. století. Když se jí zeptal na důvod její návštěvy, jednoduše odvětila: „Slyšela jsem, že tu máte delfíny.“

Zaskočen nečekanou návštěvou i její přímostí a statečností ji Bateson požádal, aby chvíli sledovala delfíny a zapisovala, co uvidí. Navzdory absenci vědecké průpravy se Margaret ukázala jako přirozený talent na pozorování zvířecího chování. Bateson ji na základě toho sdělil, že může do laboratoře přijít, kdykoli bude chtít. Zařízení bylo navrženo pro bližší kontakt lidí a delfínů a bylo dítětem amerického neurovědce, doktora Johna Lillyho.

Počátek vzájemného soužití

Na počátku roku 1964 se Margaret díky své přirozené empatii velmi skamarádila se třemi zvířaty – Peterem, Sissy a Pamelou – a trávila s nimi mnoho času. Zatímco Bateson se soustředil na komunikaci mezi samotnými zvířaty, Margaret se snažila naučit delfíny lidskou řeč. Jenže i přes špičkové vybavení a dostatek možností jazyková bariéra zůstávala. Došla k názoru, že průlomem by mohl být dlouhodobý celodenní pobyt s delfínem – jako u matky, která učí své dítě.

Radikální nápad padl na úrodnou půdu a některá patra laboratoře byla kompletně utěsněna a následně zatopena. Toto nové prostředí dovolilo Margaret žít s delfíny pohodlně a zcela pohromadě po dobu celých tří měsíců. Pro svůj pokus si vybrala mladého samce Petera, s nímž trávila vždy 6 dní, zatímco se věnovala své práci. Sedmého dne se Peter vydal zpět za oběma samičkami, Pamelou a Sissy.

Bez výsledků a pak i bez zájmu

V téže době mělo několik neurovědců povolení od vlády k výzkumu účinků LSD. Byli přesvědčeni, že droga má medicínské využití a mohou ji použít pro léčbu duševně chorých pacientů. V rámci výzkumu byla podána i zvířatům a v laboratoři se vyskytovala od roku 1964. Soužití Margarett a Petera se ovšem postupně změnilo ve skutečnou touhu jednoho po druhém. Zájem o výzkum dorozumívání však postupně opadal, protože ani s použitím LSD nenesl žádné plody.

Opadnutí zájmu vedlo postupně k zastavení financování a další osud delfínů byl pak otázkou. Peter byl převezen do jiné laboratoře, kde se ovšem jeho stav rychle zhoršoval. Nakonec se Margaret dověděla, že spáchal sebevraždu. Pro delfíny je dýchání vědomá činnost, a pokud je život nebaví, zkrátka přestanou dýchat a klesnou na dno nádrže. Pro Petera se stala osudnou ztráta jeho lásky Margaret a další život pro něj ztratil cenu.

Které další případy úzkého spojení člověka a zvířete znáte?

Zdroj: TheGuardian

Článek Zamilovaný delfín spáchal sebevraždu kvůli cvičitelce. Nepovedený experiment NASA je dodnes záhadou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Křivolaká cesta tmou

Stejně jako fiktivní Robert Langdon se kdokoli se zájmem o tajné vládní projekty musí prodírat informačními katakombami. Neformální tajná společenství, kde je členství vázáno na armádní hodnosti a další komunity. Je úplně jedno, jak UFO nebo jiné tajemné skutečnosti popíšeme, závěr je jasný. Tyto objekty nejsou žádný mýtus ani šílený výplod přehnané představivosti. Všechny zdroje vám nakonec sdělí, že UFO je realita.

Roku 2017 publikoval deník The New York Times zprávu, že Pentagon tajně financuje program striktně zaměřený na UFO. Současně byla zveřejněna tři videa. Zájem tak přestal být doménou několika podivínů, ale obrátil k obloze oči celého amerického národa. Stejně rychle přišla i oficiální reakce, která všechny informace zamotala a zamlžila. Většina vládních prohlášení si navíc těžce odporovala, což ve výsledku jen utvrdilo přetrvávající zájem veřejnosti o celou problematiku.

Jasný zájem nevyřčený nahlas

Pentagon během své historie založil hned několik programů, které měly studium UFO jako agendu, ta však nikdy nebyla ani jasně oznámena, ani popřena. Při dotazech na zveřejněné nahrávky vedoucí těchto programů prohlásili, že jde o neznámé fenomény. Jenže se nevyskytla žádná konkrétní odpověď na to, o co se má jednat. Což logicky jen posílilo nejdivočejší interpretace a bouřlivé debaty.

Příběh UFO trochu připomíná poslední záběry z Dobyvatelů ztracené archy. To, čemu nerozumíme, je zapečetěno a odsunuto někam do skladu. Spousta lidí se přitom tváří, že daná věc neexistuje, místo prostého přiznání, že zkrátka jen nevíme, jak funguje a co s ní provést. Neporozumění neznamená zahození vědeckého přístupu. Jenže ten se tluče s přístupem politickým, který si není ochoten přiznat slabost a jednoduše prohlásit, že si s jevem neví rady.

Zdroj: PopularMechanics

Článek Je UFO skutečné? Na to má odpověď tajný americký program Pentagon. Jste připraveni na pravdu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.