Rady pro vojáky i kohokoli dalšího

Ještě dnes se dá nepochybně objednat tričko, která má na zádech nápis „Pokud mě uvidíte utíkat, snažte se mě předběhnout.“ Laika sice pobaví, vtip je však z pohledu profesionálního pyrotechnika otřepaný a dosti nepřesný. Tento pracovník totiž prakticky nikdy neběhá. Ideální samozřejmě je se v této situaci nikdy nenacházet, ale co kdyby. Co tedy dělat, pokud se ve vaší těsné blízkosti ocitne odjištěný a hozený granát? Jaké máte možnosti a šance?

Vojenský veterán Dan Rosenthal radí první věc – „Pokud nejste Kapitán Amerika, neházejte ho zpátky.“ Jestli se do takové situace dostanete, pravděpodobně jste v armádě. Pokud ne, snažte se následující rady stejně aplikovat co nejvíc. Obecně uznávaný okruh dopadu tříštivého granátu je asi 10 metrů a doba od upuštění do výbuchu asi 3–5 vteřin. Útěk z místa tedy obvykle není řešení, které by vám mohlo jakkoli pomoci.

Dostaňte se níž než většina střepin

Máte-li po ruce cokoli, čím se můžete krýt, sáhněte po tom. Pokud ne, vrhněte se na zem a snažte se dostat co nejníže. Valná většina střepin výbuchu totiž zamíří nahoru. Kromě těchto opatření toho v tak krátkém čase moc nestihnete. Existuje i několik dalších obecně platných rad. Na prvním místě hlava. Armádní kevlarová helma je totiž navrhována tak, aby zastavila právě letící střepiny. Hlavní plát vás ochrání zepředu, zezadu a pak nad rameny.

Nízkou pozicí se co nejvíce vyhýbáte tomu, abyste se dostali granátu do cesty. Současně vystavujete výbuchu nejobrněnější směr k tělu. Ochrana nohou je velmi špatný nápad, protože tam vás nic moc nechrání. Je to taky vynikající cesta, jak si nechat přeseknout tepnu. Zranění nohou a střev jsou v poli nejen extrémně bolestivá, ale také velice nebezpečná. Takovou pozicí ztrácíte ochranu brnění a vystavujete nejzranitelnější oblasti těla.

Na hození zpátky zapomeňte

Hodit granát zpátky nemáte šanci, protože jednoduše nemáte čas. Bereme-li v úvahu dobu roznětky na 4 vteřiny, pak 2 strávil v letu a během 2 si ho všimnete a musíte reagovat. A teď si představte, že byste se chtěli sklonit dolů, sebrat ho, zvednout ho a hodit zpátky tak, abyste byli sami mimo jeho dosah. Tohle je proveditelné jen v extrémně vzácných případech. Například pokud se zrovna něčím oženete a náhodou ho odrazíte ještě v letu.

I kdyby se vám takový hod nakrásně podařil, ten, kdo ho hodil, na vás bude i nadále útočit. Granáty jsou děsivé, destruktivní a zákeřné. Rozhodně si s nimi nehrajte, protože skutečný svět není mise v Call of Duty. Nemůžete jednoduše stisknout „G“ a hodit ho zpátky, ani mu utéct. Prostě si pamatujte zalehnutí, a je-li poblíž nějaká bariéra, schovejte se. A především se modlete, abyste tyto rady nikdy v životě nepotřebovali.

Článek Jak přežít výbuch granátu: Z akčních filmů není radno si brát příklad. Rádoby záchrana situaci ještě zhorší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pojistka, že něco zevnitř neuteče ven

Podle oficiálních stránek byl hrad postaven jako místní správní centrum pro krále. V českém folklóru ovšem vytrvale koluje jiné přesvědčení. Pravým účelem hradu bylo zapečetit zející prasklinu v mramoru. Místní věřili, že jde o bránu do pekla, odkud sem přichází démoni. Ti se měli živit právě na vesničanech a pak je odtáhnout do hlubin. I vězňům byla údajně nabízena plná milost, pokud se spustí dolů a pak podají zprávu, co tam nalezli.

První z nich, zdravý mladý člověk, nadšeně přijal. Během několika vteřin se však ozval zoufalý křik, aby ho vytáhli. Po návratu na povrch měl bílé vlasy. Historie hradu se tady ale nezastavuje. Během 2. světové války tu experimentovali nacisté. Wehrmacht hrad obsadil právě proto, aby zmíněnou bránu našel. Vysoké důstojníky totiž okultismus zcela pohltil. Dnes zůstává Houska jedním z nejstrašidelnějších míst na celé Zemi.

Architektura, která běžně nedává smysl

Král Přemysl Otakar II. ji postavil v letech 1253 – 1278. Podle původních plánů tam nebylo schodiště z nádvoří do vyšších pater a veškeré obranné konstrukce mířily dovnitř, nikoli tradičně ven. Z toho vychází přesvědčení, že hrad neměl udržet nepřítele venku, ale udržet něco uvnitř opravdu uvnitř. Bránu pekla nechal zapečetit a nad ní vznikla kaple archanděla Michaela. Ten vedl armády nebe proti Luciferovi, což víru v bránu ještě posílilo.

V roce 1963 tu pobýval švédský žoldák Oronto. Byl to černý mág, který měl po nocích ve své laboratoři vyrábět elixír věčného života. Místní se ho báli natolik, že se ho dva místní lovci vypravili zabít. Navzdory jeho smrti se ovšem lidé místu nadále vyhýbali. V historických pramenech jsou však dle učenců nesrovnalosti. Stejně tak důkazy o přítomnosti Oronta jsou přinejmenším pochybné. Houska pak putovala od šlechtice ke šlechtici.

Renovace a současné otevření pro veřejnost

Po roce 1580 došlo k renovaci, plně obnovena byla však až v roce 1823. O 100 let později si ji celou koupil Josef Šimonek, prezident firmy Škoda. Po válce ho jeho rodina zrestituovala a vlastní ho dodnes. Od roku 1999 je otevřen pro veřejnost. Hodně návštěvníků mate především protichůdná architektura a jsou nervózní z některých maleb v hradní kapli. Nejpodivnější z výjevů je totiž bytost s horním tělem ženy a spodním tělem koně.

V první řadě není známo, že by tehdejší církevní výzdoba zahrnovala pohanské motivy. Ještě podivnější pak je, že tento ženský kentaur používá ke střelbě z luku levou ruku. Levorukost byla totiž ve středověku spojena se Satanem. Podle historiků jde tak o náznak ohledně nestvůry, která číhá kdesi pod samotným hradem. A skutečně – do dnešních dnů návštěvníci tvrdí, že zpod podlahy kaple slyší výkřiky a také podivné škrábání.

Článek Děsivá historie hradu Houska: Domov šílených vědců, nacistů a možná i démonů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rusko se muselo stát spojencem Francie

V červenci 1807 byl Napoleon ve městě Tilsit, dnešním Sovětsku v ruské oblasti Kaliningradu. Měl za sebou vítěznou bitvu ve Friedlandu, ve které 14. června na hlavu porazil ruská vojska. Rusku tak nezbylo než s Francií uzavřít mír a spojeneckou smlouvu, kterou zde Napoleon podepsal s ruským carem Alexandrem I. Ta upevnila jeho moc ve střední Evropě a zajistila, že Rusko stálo na jeho straně.

Šlo o velmi významný posun, který znamenal změnu sil hlavně ve sporech Napoleona s Velkou Británií a Švédskem. Proto není divu, že se vůdce Francie rozhodl vše náležitě oslavit. Naplánoval bohatý oběd, po kterém se měl konat hon. Aby měl se svými hosty co lovit, pověřil náčelníka svého štábu Alexandra Berthiera, aby vše zařídil. Ten se dal do práce a sehnal i dostatek zajíců, kteří měli být těsně před lovem vypuštěni. Tím mělo být zajištěno, že lovci budou mít po čem střílet.

Hromadný útok hordy ušáků

Kolik zvířat přesně bylo, není jasné, ale historické prameny se shodují, že minimálně tisíc, některé dokonce mluví o 3 000. Když lovci přijeli na místo, pomocníci otevřeli dveře klecí. Ovšem stalo se něco neočekávaného. Místo toho, aby zvířata začala utíkat a snažila se zachránit si vlastní život, doslova se začala hrnout k lovcům v čele s Napoleonem.

Jejich příval byl nezastavitelný. Nepomáhala střelba, navíc nabití tehdejších zbraní vyžadovalo čas. Když se zvířata dostala až k lidem, začala po nich lézt. Napoleonovi údajně rozkousala i jeho kabát. Vojevůdce se do nich snažil šlehat bičíkem, ale marně. Důstojníci proto museli svého vůdce ze sevření zvířat vysvobodit, poté nasedl do kočáru a odjel. Muž, který čelil mocným armádám, nakonec utekl před tlupou ušáků.

Ukázalo se, že za vším byla chyba Berthiera. Ten se totiž obrátil na místní chovatele, kteří mu dodali dostatek zvířat. Nejednalo se ale o žádné divoké zajíce, ale o zvířata chovaná v zajetí. Byla zvyklá, že od lidí dostávají potravu. Když se pak hladoví zajíci dostali ze svých klecí a viděli skupinu lidí, doufali, že jim dají něco k jídlu. Instinkt a hlad byly tak silné, že je nedokázal zastavit ani největší vojevůdce té doby.

Článek Ostudná porážka Napoleona Bonaparte – u Tilsitu ho napadla horda zajíců, které se nedokázal ubránit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Flóra kolem nás jasně slyší

Tajný život rostlin se dostal do popředí z velké části díky stejnojmenné knize Petera Tompkinse z počátku 70. let, tedy na vrcholu hnutí New Age. Svazek nebyl oproštěn od mnoha iluzí, takže vznikla řada mýtů. Experimenty byly připraveny Dorothy Retallack, která byla ovšem zpěvačkou, ne vědkyní. Neprokázal se výraznější vztah k žádné formě hudby, rostliny ovšem dovedou akustické vlnění vnímat a stejně tak na něj i reagovat. Kukuřice roste směrem k vibracím.

Obecně lze těžko zdůvodnit jejich potřebu „sluchu“, schopnost reagovat může být ale velmi užitečná. Slyší například vibrace vydávané mšicemi, které požírají jejich listy. Některé zelí příbuzné druhy tyto vibrace bezpečně rozeznají od větru, páření kobylek nebo neškodné mouchy. Helen Steiner dokonce s podporou Microsoftu pracuje na projektu pro „komunikaci“ s pokojovými rostlinami a přenos jejich signálů.

Rostliny dovedou i křičet

Jejich „uši“ jsou po celém těle rostliny jako náš hmat. Rebarbora zachytává útok, mění aktivitu genů a připravuje se na hojení ran. Některé květiny se brání mšicím uvolněním nektaru, který přitahuje vosy – jejich největšího nepřítele. V roce 1983 ukázali Jack Schultz a Ian Baldwin, že zdravý javor reaguje na přítomnost poškozených listů, a to včetně obranných mechanismů. Komunikace probíhá v chemických signálech těkavých látek.

Vzájemná komunikace různých druhů

Nejde jen o rostliny příbuzné, stromy mohou před hrozbou varovat i jiné druhy, a to na značnou vzdálenost. Takový tabák reaguje, pokud je v jeho okolí poškozen pelyněk. Pro zaslechnutí tohoto typu „pláče“ je potřeba jen dobře čichat. Není stále jasné, zda jde o záměrnou reakci, nebo zda okolní rostliny jen „odráží“ výkřik poškozeného. Skutečnou komunikaci zajišťuje „houbový internet“, kdy kořenové systémy vyšších rostlin komunikují s půdním houbovým myceliem.

Možnosti rostlinného pohybu

Veškeré zmíněné „smysly“ dovolují rostlinám najít živiny, vodu a světlo. Stejně tak se bránit parazitům a útočit jedna na druhou. Dovedou regulovat svůj metabolismus, růst a také orientovat polohu listů, tedy pohybovat se. Flóra nemá žádné svalstvo, pohyb zajišťuje růst a hustota naplnění tkáně vodou. Buňky tak fungují jako velmi komplexní hydraulický systém. Toho si dlouho před videozáznamy všiml už otec evoluční teorie Charles Darwin.

Pro některé další badatele byla tato slova jako zjevení. Biolog Stefan Mancuso upozornil na zvláštní skupinu buněk v rostoucích špičkách stonků a kořenů. Ty jsou na hranici růstu rostliny a rostou, ale nerozdělují se. Tato přechodová zóna řídí expanzi, a tak i pohyb celého kořene. Aktivita uvnitř kolísá stejně jako v membránách neuronů. Tyto skupinky buněk nikdy nedosáhnou výkonů skutečného mozku, složitost celého kořenového systému se mu však velmi přibližuje.

Kterých zvláštních projevů rostlin jste si všimli?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Rostliny dokáží křičet a i stromy mají uši: Flóra prý mezi sebou tajně komunikuje, stačí jen správně pozorovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nesnažte se utíkat, schovejte se

Situaci, kdy se k vám do domácnosti vloupe zloděj, si jistě nepřejete zažít. Přesto k ní dojít může – a v takovém případě bystě měli vědět, jak se správně zachovat. Jakmile zjistíte, že je ve vašem domě vetřelec, přemozte nutkání utéci. Pouze byste se vystavili zvýšenému riziku útoku. Odborníci na sebeobranu radí, abyste se ukryli v předem vybrané místnosti se zamykatelnými dveřmi. Měli byste v ní mít k dispozici nabitý mobilní telefon, svítilnu a obranný prostředek.

Jestliže byste se do místnosti nemohli dostat, zabarikádujte se tam, kde se zrovna nacházíte. Zavřete dveře a umístěte před ně nábytek. Pokud se otevírají ven z místnosti, přivažte ke klice provaz a jeho druhý konec uvažte kolem těžkého kusu nábytku (například k noze šatní skříně či postele). Ihned, jak budete v bezpečí, zkontaktujte policii. Na tísňové lince sdělte veškeré potřebné údaje a vyčkejte na další pokyny. Snažte se chovat tiše a poslouchejte zlodějův pohyb.

Budete tak schopni zjistit, kde přesně se nachází, a zdali je sám. Také si najděte nějaký předmět, který vám poslouží k obraně – lampičku, vázu, keramickou sošku, skleněnou lahev, apod. Nesnažte se lupiče konfrontovat a bojovat s ním. Nevíte, jaký má k vloupání motiv, navíc může zpanikařit a ublížit vám. K boji / obraně se odhodlejte pouze v nevyhnutelných situacích a pamatujte, že cílem je zloděje krátkodobě zneschopnit a utéci, nikoliv jej zpacifikovat.

Nejlepší obranou je prevence

Zloději obecně vyhledávají dostupné nemovitosti bez překážek. Proto se zaměřte na prevenci. Nejsnazším krokem je prosté zamykání vchodových dveří, důsledné zavírání oken a zatahování žaluzií (zloděj nebude mít přehled o tom, co se v domě děje). Máte-li zahradu, udržujte ji kultivovanou, popřípadě nainstalujte venkovní osvětlení nebo kameru (můžete použit i maketu). Lupiči musí mít pocit, že je může kdokoliv spatřit.

Pokud plánujete odjet na dovolenou, je dobré požádat sousedy či příbuzné, aby vaši nemovitost po dobu vaší nepřítomnosti kontrolovali. Méně rozšířenou, avšak velmi funkční možností je i vybavení vašeho domu inteligentními systémy, které simulují, že v domě někdo pobývá. Jedná se například o časově řízené zatahování a roztahování žaluzií, nebo o rozsvěcení a zhasínání světel.

Pokud jste někdy čelili zloději, jak jste se zachovali?

Zdroj: TheScientist

Článek Jak si poradit se zlodějem, který se vloupal do vašeho domu: Za daných okolností je lepší se mu postavit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovské množství potenciálních rizik

Každý takový „kousek“ dovede způsobit větší zkázu než čeljabinská „skořápka“, která odpovídala při explozi „jen“ 400 kilotunám TNT. Překvapením by se mohla vyhnout služba řízení vesmíru, o jejímž vzniku se vedou debaty už od 90. let. Nicméně zatím existuje jen jedna z důležitých složek tohoto systému. Moderní teleskopy nám nabízí jistotu, že o tělesech s průměrem větším než 150 metrů budeme vědět dostatečně včas.

To však technicky nestačí, potřebujeme totiž zvýšit možné rozlišení, abychom dokázali sledovat i mnohem menší objekty. Hlavním rizikem jsou totiž ony malé „granáty“, které vybuchují v atmosféře asi jednou za 10 let. Zadruhé, pozemní a orbitální observatoře nejsou samy o sobě příliš užitečné, i když automaticky sledují pohybující se zdroje světla a tepla. Výpočetní centra si totiž neumí poradit s příchozí lavinou dat.

Potřeba vyššího výpočtu a matematiky

I v obecné rovině tak lze přesné oběžné dráhy spočítat u méně jak jedné setiny z takto zachycených těles. A není bohužel moc důvodů doufat, že tento problém vyřeší jednoduchý pokrok v elektronice. V oblasti astronomie totiž roste počet nutných výpočtů mnohem rychleji, než celkový výkon výpočetní techniky. Zásahy asteroidů také komplikuje jejich složitá topografie a rychlá rotace. Algoritmy na tyto chaotické změny nestíhají reagovat.

K vytvoření skutečně funkční protiasteroidní obrany tak budeme potřebovat zcela pokročilejší matematiku. Za posledních 200 let učinily všechny vědecké obory fantastické skoky dopředu, ovšem až na matematiku. Ta zůstala z valné části na úrovni 19. století a již nevyhovuje potřebám přírodních disciplín. I problém gravitační interakce tří těles je s výjimkou opravdu specifických situací možné řešit jen velmi přibližně. Je zkrátka nad naše síly.

Otázka trajektorie a naší reakce

V případě malých těles je tedy možné jejich budoucí trajektorii pouze odhadovat. Vesmírná tělesa se tu a tam ve vesmíru „ztratí“ a nakonec vůbec nedorazí tam, kde jsme je čekali. Stejně tak jsou nestabilní dráhy asteroidů a mohou se nečekaně změnit. Například Tautatis, protáhlý asteroid složený nejspíš ze dvou volně spojených těles. Má délku 2,5 kilometru a vzhledem k současné rezonanci se Zemí i Jupiterem se chová zcela nepředvídatelně.

I když je ohrožující těleso odhaleno včas, podle dosavadních výpočtů lze hovořit pouze o různé pravděpodobnosti srážky, což rozhodně nestačí. I při zpřesnění všech těchto metod a pokroku v propočtech se nabízí otázka, co vlastně dělat při vysokém riziku srážky. V zásadě existují dva modely uvedené filmy Meteor a Armageddon. V prvním byl asteroid zasažen salvou balistických raket, v druhém působil výsadek přímo na letícím tělese.

Konvenční zbraně k ničemu

Přistání takové výpravy na asteroidu je úkol srovnatelný s úspěšnou výpravou na Mars. Ve skutečnosti totiž není vůbec jednoduché provést hladké přistání na vesmírném tělese. Loď se sapéry se musí pohybovat stejnou rychlostí vůči Zemi i vůči asteroidu, což může dosáhnout až 72 km/s. I pro moderní lodě je to stále příliš. Asteroid navíc nepůjde zasáhnout běžnými balistickými raketami, které jsou určeny k ničení stacionárních cílů na povrchu Země.

Dokonce i speciální antirakety jsou dimenzovány pouze na zachycení velmi pomalu letících cílů, tedy s rychlostí nejvýše 6,5–8 km/s. Na asteroid nestačí ani záření a elektromagnetické pulzy, protože rázová vlna se ve vesmíru nešíří. Rozdělit nebo odklonit takovou kamennou horu lze tudíž pouze přímým zásahem, a to není triviální úkol. Stávající výbušniny nejsou nastaveny na výbuch při srážce s cílem při tak gigantické rychlosti.

Nutný pokrok i v destrukční technice

Rakety budou muset učinit obrovský technický skok dopředu. Ovšem samotná detekce několik dní či dokonce měsíců před srážkou je docela řešitelným úkolem. Kromě výše zmíněné služby budou potřeba základny záchytných lodí, a to na strategických bodech jaderných velmocí. Budou muset umět dosáhnout druhé vesmírné rychlosti a být také neustále připraveny ke startu. Mohou existovat i „měkké“ metody takové obrany.

Je například možné využít Yarkovského efekt. Jde o postupné zrychlování malých těles v důsledku zpětného vyzařování tepla přijatého ze Slunce. Pokud se podél dráhy asteroidu rozpráší oblak bílého barviva, zvýší se odrazivost povrchu asteroidu. Následně dojde ke změně jeho oběžné dráhy. Do té doby, než se změní (respektive pokročí) uvedené složky a potřebné nástroje, jsme do značné míry vydáni okolnímu vesmíru na milost a nemilost.

Na jaký největší meteorit jste v životě narazili?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak bychom mohli ochránit naši planetu před asteroidy aneb Jsme schopni zabránit této formě armageddonu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jasné zásoby, nejasný management

Na základě zprávy The Wall Street Journal není ovšem příliš jasné, kdo uvnitř americké vlády tento záměr řídí. Příběh naznačuje, že jde o armádní iniciativu, Pentagon ji ovšem odmítá jakkoli komentovat. Americká armáda byla ohledně dodávek nebo jiného způsobu doručení vojenské pomoci na Ukrajinu velmi aktivní. To zahrnovalo různé protivzdušné systémy, hlavně ruční raketové odpalovače, také známé jako MANPADS.

Američtí úředníci dále jasně deklarovali, že jsou velmi ochotní posílat na Ukrajinu vybavení, se kterým jsou už místní vojáci obeznámeni. Tím pádem mohou tyto zbraně rovnou nasadit bez nutnosti procházet výcvikem, na který zkrátka není čas. Ukrajinské raketové systémy jsou naprosto klíčové pro zabránění Rusku v získání dominance ve vzdušném prostoru. Tento stav se Ukrajinci snaží udržet i po více než čtyřech týdnech těžkých bojů.

Hlavně systémy protivzdušné obrany

Ani tak ale není zcela jasné, jaký materiál bude vlastně na Ukrajinu dopraven. Jediný zmíněný je SA-8-Gecko, vysoce mobilní protiletadlový komplet. Další systém stejného typu, tedy S-300 pozemní protivzdušná obrana, má dle anonymního zdroje zůstat v USA. Obecně je obtížné soudit, jaké další možnosti by tu byly, když chce USA poslat něco, s čím už má Ukrajina zkušenosti a vojáci by se tak nemuseli zdržovat zácvikem.

Většina informací o těchto zásobách je totiž vysoce utajena. I tak je možné, ne-li přímo pravděpodobné, že vláda USA použije k pomoci veškeré své zásoby, nejen ze zdrojů DIA (Defense Inteligence Agency) nebo přímo armády. Jen letectvo má další příklady SA-8, stejně jako další typy, které už jsou na Ukrajině nasazeny, tedy SA-13 a SA-15-Gauntlet. Poslední dva zmíněné jsou oba systémy protivzdušné obrany s krátkým dosahem.

Hodí se všechno, co bude fungovat

Tohle je jen několik příkladů širokého spektra vybavení ze sovětské éry, o kterém se ví, že jím armáda USA disponuje. Existují i další, jež se dají použít, jako například varianty systému Buk, který už na Ukrajině funguje delší dobu. Ukrajina je aktuálně v situaci nejvyšší nouze, kdy si může jen těžko dovolit nějakou vojenskou pomoc odmítnout. Právě známé protiletecké systémy by jejich jednotky vrátily do hry velmi rychle.

I kdyby armáda USA neměla rakety, které může poslat spolu s těmito systémy, Ukrajinci mohou použít vlastní projektily a cokoli dodaného na náhradní díly. Využití se zkrátka najde prakticky pro jakoukoli zahraniční pomoc. Zásoby americké armády i dalších složek mají tu výhodu, že operace s nimi – včetně převozu na Ukrajinu – záleží výlučně na amerických vládních činitelích, nejsou potřeba žádné dohody s třetími stranami.

Politická shoda a obnovitelnost

Pokud jde o americké požadavky na vlastní vojenskou vybavenost proti skutečným světovým hrozbám, američtí politici mohou věřit, že jsou schopní většinu těchto zdrojů efektivně obnovit. Hlavně v případě starších typů to půjde skrze kombinaci simulátorů a náhradních dílů. Krom toho ruské ztráty na Ukrajině budou pro USA velmi dobrou příležitostí, jak získat modernější ruské obranné systémy, stejně tak jako další zbraně a zajímavé položky.

Je dost možné, že zúčastnění úředníci už začali vyjednávat i tyto formy vzájemného transferu. Pravděpodobně tak nebude dlouho trvat, než se dovíme, co konkrétně bude předáno, jakým způsobem a jaké bude zapojení výbavy do obrany země. Bez ohledu na tuto pomoc zůstává ukrajinská armáda v krajní nouzi a potřebuje hlavně ubránit svoje nebe. V jiných směrech ruské jednotky značně pokulhávají, v oblasti leteckých sil a bombardování mají ovšem převahu.

Co podle vás chybí Ukrajinským jednotkám nejvíce?

Zdroj: ScienceNews

Článek Tajné zásoby amerických obranných systémů míří na Ukrajinu. USA je hromadily roky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bitva na více frontách

Jenže zachycení je jen první část, musíme je nějak zničit. NASA naštěstí už pracuje na testovací misi DART, která je na cestě k asteroidu Didymos B. Cílem je nepatrně změnit jeho trajektorii. Neohrožuje sice Zemi, ale hodí se pro ověření postupu. Problémem je vždycky čas na reakci, protože o hrozbě potřebujeme vědět měsíce, nebo dokonce roky dopředu. Asteroidy ovšem často objevíme jen týdny či dny předtím, než proletí kolem Země.

To může změnit nová metoda zvaná Pi – Terminal Defense for Humanity. Projekt navrhl Philip Lubin, inženýr z kalifornské univerzity. Nyní byl vybrán v rámci NIAC programů NASA pro pokročilé koncepty. Místo odklonu tělesa ho má jednoduše zničit pomocí houfu malých tyčí podobných zásahu brokovnicí. Ty asteroid rozlomí na menší kusy, které následně neškodně shoří v zemské atmosféře. Podle velikosti skály budou ve dvou variantách.

Stanoviště na Měsíci a detekce před dopadem

Na jeden objekt půjde vypálit několik salv těchto projektilů, případně posílených o chemické nebo jaderné zbraně. Pro rychlejší dosah cíle má být systém Pi umístěn na oběžné dráze nebo na Měsíci. Druhá lokace by podle Lubina byla perfektní z důvodu absence atmosféry a nižší gravitace. Systém by tam využíval infračervené detektory a rizikový asteroid mířící přímo na Zemi by dokázal zasáhnout během několika minut od jeho zachycení.

Asteroid o velikosti 50 metrů v průměru by mohl být zničen jen 5 hodin před zásahem planety, takové těleso by zničilo město dopadem o síle 10 megatun. Šlo by o rozsah tunguské události. Objekt o velikosti 100 metrů v průměru by mohl být zneškodněn jeden den před dopadem, ten by byl roven 100 megatunám. Systém by si poradil i s Apophisem, obávaným „asteroidem posledního soudu“, který bude Zemi míjet v roce 2029. Ten by mohl být s velikosti 370 metrů zachycen 10 dní předem.

Zatím jen koncept, ale NASA jeví zájem

Menší objekty, jako ten o průměru 20 metrů z Čeljabinsku v roce 2013, by byly eliminovány jen 15 minut před dopadem na Zem. Tím by se dalo zabránit škodám na budovách a zranění lidí, kteří by se k takovým událostem připletli. Stran velkých asteroidů potřebujeme ještě trochu lepší varování, ačkoli Pi zatím poskytuje mnohem rychlejší kalkulace než dosud uvažované alternativy. Asteroid velikosti 1 kilometru by se dal zachytit 60 dní před dopadem, ten by měl sílu ničit kontinenty.

Samozřejmě se zatím jedná pouze o koncept, oficiální zájem NASA o tento postup už je však výrazným krokem. Právě Pi by se tak nakonec mohl stát důležitou součástí vesmírné obrany planety před destruktivními vetřelci. Zatímco setkání s mimozemšťany se nejspíše odehraje na mikrobiologické úrovni, pohyby asteroidů jsou velmi reálné. Navíc se už několikrát stalo, že nás objekty minuly „o vlásek“, ale všimli jsme si jich až po několika dnech.

Jakou střelnou zbraň jste si v životě vyzkoušeli?

Zdroj: NASA

Článek Vesmírná brokovnice by mohla ničit nebezpečné asteroidy. A to i jen pár hodin před jejich dopadem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádný výsadek, rovnou raketa

Prakticky jediným rozdílem by byla skutečnost, že by nedošlo k vyslání vrtajících výsadku. Místo toho bychom rovnou odpálili raketu s jadernou hlavicí, která by asteroid – doufejme – rozbila na větší počet menších úlomků. Z toho plyne ovšem jasný následující problém. Těleso by totiž na naši planetu dopadlo tak jako tak, jen na víc míst. Paradoxně by tento výsledek zásahu mohl všechno ještě zhoršit, místo aby nás před krizí zachránil.

Tým fyziků z Univerzity Johna Hopkinse se proto vrhl do simulačních modelů. V nich byla odpálena megatunová hlavice proti asteroidu o rozměrech 100 metrů, tedy asi pětině velikosti tělesa Bennu. Model podrobně rozebral na pět možností dráhy, kterou k nám asteroid dorazí. Zásahy raketou do tělesa byly nastaveny na půl roku před simulovaným dopadem. Přestože by došlo k redukci hmoty, která by do nás narazila, některé problémy přetrvávají.

Mnoho malých kusů, které nelze určit

Výsledky simulace hovoří poměrně jasně. Pokud by bylo těleso zasaženo 6 měsíců před dopadem, nárazová hmotnost by byla jen 1 %. Při zásahu 2 měsíce před dopadem by byla dokonce 0,1 %. Obrovským problémem ovšem je, že je nesmírně těžké určit trasy všech úlomků budoucího roztříštěného asteroidu. Kromě gravitace na ně totiž bude působit řada dalších faktorů. Místo jedné exploze na Zemi bychom si jich snadno přivodili víc.

I přes pozitivní stránky této možnosti bude nejspíš lepší nechat hlavice až jako poslední řešení. Už nějakou dobu se vedou diskuse o možnostech, jak asteroid z jeho dráhy pouze odklonit. Základem této obrany je pečlivý monitoring okolí Země a predikce toho, co nás může v budoucnu zasáhnout nebo se bude pohybovat jen v blízkosti. Čím delší čas máme informaci o možném nárazu, tím menší sílu budeme ve výsledku potřebovat.

Vychýlení při predikci v řádu dekád

Astronomové pracují při předpovědích jak s obrovskými hmotnostmi a velikostmi, tak také v naprosto jiných časových rovinách. A pokud máme k dispozici informaci, že do nás něco může narazit například za 30 let, je mnohem lepší takovou hrozbu vychýlit z dráhy. To lze provést kinetickou nárazovou hlavicí. Nukleární hlavice si v tomto programu taky najdou místo, ale jen jako poslední linie obrany proti velmi malým tělesům.

Minimálně tedy do té doby, než se naučíme přesně trasovat i drobné úlomky těles, která bychom takto zasáhli. Pozitivem jejich velkého počtu na planetě je to, že pokud nějaké těleso zachytíme opravdu pozdě, máme v rukách aspoň něco, co mu můžeme poslat do cesty. A to v zásadě okamžitě. Vzhledem ke stále rostoucím možnostem předvídání tras vesmírných těles ale doufejme, že na takovou variantu nikdy nedojde.

Byl by podle vás dopad drobných úlomků velkým problémem?

Zdroj: ActaAstronautica

Článek Čeká nás v budoucnu reálný Armageddon? V případě velkého asteroidu mířícího na Zem mají světové velmoci jasný scénář se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nezachycené blízké setkání

Vědci, kteří objekt zachytili až se zpožděním, ho pojmenovali Asteroid 2021 UA1. K naší planete se přiblížil z opačné strany, než jde světlo od Slunce. Proto tmavý a drobný „návštěvník“ unikl pozornosti až do doby, kdy byl asi 4 hodiny cesty za nejbližším bodem, jak uvedl CNET. S rozměry zhruba 2 metry se ale jednalo o příliš malé těleso na to, aby bylo jakkoli vážnou hrozbou. I kdyby se k Zemi dostal blíže, shoří v atmosféře ještě před dopadem.

Pokud se komety či asteroidy vyskytují v našem vesmírném sousedství, tedy blíže jak 194,5 milionu kilometrů, existuje pro ně termín NEOs. Nejedná se ale o vyvoleného z Matrixu, nýbrž zkratku „near-Earth-object“ čili „objekty blízké Zemi“. NASA pak využívá síť pozemních teleskopů k tomu, aby monitorovala jejich pohyb a také velikost, tvar i složení. Samozřejmě vybírá potenciálně nebezpečná tělesa.

Rizikové faktory u asteroidů

Podle měřítek NASA se objekt stává pro Zemi rizikem tehdy, když měří alespoň 140 metrů. UA1 tak nebyl rizikem pro planetu, jenže co další asteroidy, které také míří naším směrem? Kromě monitoringu zkoumá NASA dlouhodobě také možnosti ochrany před velkými tělesy a jejich odklon. V prosinci bude spuštěn tzv. DART test (The Double Asteroid Redirection), metoda odklonu asteroidu jeho trefením dálkově ovládaným strojem.

Dle vyjádření vědců se pokusí trefit dvojasteroid Didymos, jehož větší část má 780 metrů, menší pak 160. Ten se nejblíže Zemi dostal v roce 2003 a byl od nás 7,18 milionu kilometrů. Obvykle ale jen rotuje kolem Slunce daleko od naší vlastní dráhy. I když nepředstavuje hrozbu, je ideálním cílem na zkoušku toho, zda lze do případných hrozeb takto „drcnout“. Mechanismus obrany dává totiž smysl, otázkou je potřebná síla.

Neodkloníme to, co nevidíme

Na to, abychom se s asteroidem dokázali nějak vypořádat, o něm potřebujeme vědět předem. Proto existuje další mise NASA, NEO Surveyor, tedy infračervený vesmírný teleskop. Ten má vylepšit naše možnosti zachycení právě takových plíživých asteroidů, jako byl UA1, které se přiblíží zcela nepozorovaně. Do dnešního data identifikovala NASA asi 27 000 těles blízkých Zemi, z nichž 140 metrů měří asi 9 800. Tedy rozhodně nemalé množství.

Zatímco „lednička“ byla opravdu neškodné smítko, už v prosinci se přiblíží znatelně větší kousky. Pět objektů se velikostí pohybuje mezi 17–52 metry. Ani jeden z nich se naštěstí nedostane blíže než 829 000 kilometrů od Země, aspoň tedy podle tvrzení NASA. A agentuře, která už nás dostala ve vesmíru takhle daleko a neustále nás zásobuje dalšími zázraky, není důvod nevěřit. Tak popřejme prosincové zkoušce hladký průběh.

Čeho z vesmíru se nejvíc bojíte?

Zdroj: LiveScience

Článek Zemi těsně minul asteroid. Objekt unikl pozornosti astronomů. V budoucnu půjde o katastrofu obřích rozměrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Všudypřítomné baterie protiraket

Vzhledem k neustálé bojové pohotovosti a aktivitě v oblasti se železná klenba stala nejpoužívanějším systémem, který zažil nejvíce střetů. Podle mnoha zdrojů jde o nejefektivnější protiraketový systém, jaký byl kdy kde na světě vybudován. Poslední výbuch násilí mezi Izraelem a Palestinou v květnu 2021 ukázal opět jeho nepostradatelnost. Záběry protiraket a vzdušné střety byly tehdy viditelné i v reportážích České televize.

Železná kopule detekuje, vyhodnocuje a odchytává různé projektily krátkých vzdáleností jako rakety, dělostřeleckou munici a minomety. Tato detekce funguje ve dne v noci a během všech variant počasí včetně nízké oblačnosti, deště, prachových bouří nebo mlhy. Systém obsahuje zařízení na vypálení více protiraket zároveň proti různým cílům, což je první technické řešení svého druhu na světě. Proto může jedna baterie reagovat proti více cílům.

Tři základní složky klenby

Základním nástrojem kopule je velmi propracovaný radar, který zachytává příchozí hrozby. Dále kontrolní systém vyvinutý společností mPrest, který tuto informaci okamžitě analyzuje a propočítává další postup. Nakonec přichází ke slovu mobilní palebná baterie, která obsahuje 20 raket Tamir – ty se vydají vstříc cíli. Izrael aktuálně využívá několik těchto jednotek, z nichž každá pokrývá asi 155 čtverečních kilometrů a stála 10 milionů dolarů.

Klenbu těla tolik efektivní obranou schopnost vyhodnotit skutečnou hrozbu a odfiltrovat falešné poplachy jako je hejno ptáků nebo raketa letící jinam. Podle společnosti klenba zachytává hrozby ve vzdálenosti 4 – 70 kilometrů. Její násobná odpověď je nepostradatelná, protože Hamás často odpaluje desítky raket zároveň a při dává k tomu ještě miny a další projektily. Při vojenské aktivitě se tak kopule prakticky nesetkává s osamocenými raketami.

Velení a kontrola systému

Tohle je nejspíš nejvíc ohromující složka celého systému. Rakety se pohybují velmi rychle a rozhodovací propočty se odehrávají v rámci vteřin, maximálně minut. A nejde o jednotlivé, téměř vždy je to 10 – 30 i více terčů zároveň. Rakety Tamir jsou podzvukové a neřídí je lidská ruka. Mají ale na těle všechny druhý senzorů od GPS po letky, které dovolují automatickou změnu dráhy, jak protiraketa pronásleduje svou kořist.

Ve skutečnosti explodují protirakety blízko cizích střel, nejsou programovány k přímému zásahu, ačkoli i to se stává. Pointou je, že blízký výbuch donutí k výbuchu i druhou rakety, ale nezničí ji kompletně. Není to vždy čistá práce, padající fragmenty raket někdy způsobí další škody. Prozatimní skóre klenby je však zatím více než ohromující. Podle velení dosahuje úspěšnosti přesahující 90 %, čímž se může pochlubit nejspíš jako jediný.

Ani tato klenba není všespásná

Pokud by se Hamas nebo jiný nepřítel Izraele rozhodl například pro balistickou střelu, železná klenba si s ní už neporadí. Tyto rakety jsou totiž výrazně větší a rychlejší a mají strmější a delší dráhu letu. Kopule je navržena čistě pro krátké dolety. Ačkoli dokáže vyřadit mnoho nepřátelských raket, existují přirozeně otázky ohledně jeho omezení. Dokud ovšem Irán zásobuje nepřátelé státu Izrael municí, nevypadá to, že by tento dlouhodobý konflikt ustal.

Hamas využívá dlouhodobou výhodu této taktiky. Přestože jeho rakety nejsou zvlášť účinné a klenba jich většinu „vychytá“, jsou jenom jednou z mnoha hrozeb, kterou musí Izrael zvládat. Výsledkem je kumulativní poškození, tedy dlouhodobá destrukce normálního života. Což má výrazný psychologický dopad. Hamas je tak schopen neustále posílat 3 miliony lidí do raketových krytů. Ovšem klenba stále drží a perfektně odvádí práci, pro kterou byla postavena.

Viděli jste záběry zákroku železné klenby?

Zdroj: HowStuffWorks

Článek Železný dóm: Jak funguje izraelský ochranný systém? Revoluční technologie zastaví všechny rakety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žraloci, klokani, hadi, horští lvi, šimpanzi

Jestli se na vás vrhnul žralok, podívejte se tomuto predátorovi přímo do očí. Nemelte sebou jako něco, co by rád snědl. Co nejrychleji se dostaňte na břeh. Nebo jestli musíte bojovat, jděte po žábrách. Když si vás v Austrálii vyhlédne klokan, často vyskakuje z křoví a útočí drápy. Pokud máte čas a prostor na reakci, otočte se tváří stranou (chráníte oči) a pomalu jděte pryč. U hadů je problém, když narušíte jejich osobní prostor.

Ten sahá asi na tři stopy. Pokud jste se do něj dostali, ani se nehněte. Podívejte se, jestli se dal na ústup. Jestli ne, nebo nemůže, velmi pomalu se stáhněte. Při setkání s pumou (např. Puma americká je též zvaná horským lvem) je klíčové odstrašit ho od útoku a ukázat mu, kdo je tady šéf. Stůjte zpříma, mávejte rukama apod. Pokud to nepomůže, použijte cokoli je po ruce jako kameny nebo zbraně. U šimpanzů zachovejte klid a rozvahu, neprovokujte je, nedívejte se do očí.

Včely, medúzy, grizzly, aligátor, hroši

Pamatujte, včely jsou komunita. Když vás obalí hejno, nestůjte na místě a neplácejte se. Dáváte jim jen čas na povolání posil. Prostě utíkejte. Narazíte-li ve vodě na medúzu, udržujte vzdálenost. Některá žahadla mohou dosahovat až na 165 palců (tj. přes 4 metry!). Nejlepší je vyhnout se vodám, kde byly medúzy spatřeny. Jestli jste narazili na Grizzlyho, dělejte mrtvého. Pokud to nepomůže, braňte se. A pozor – nehrajte mrtvého v případě černého medvěda.

Hlavním cílem aligátora je vás potopit, takže zůstaňte na pevnině nebo se tam dostaňte a utíkejte. Pokud vás zachytí, házejte sebou a perte se. Takoví hroši jsou nepředvídatelní a popudliví, ročně zabijí skoro 3 000 lidí, i když by to do nich člověk neřekl. Pokud vás jeden pronásleduje, moc možností nemáte. Hledejte nejbližší strom nebo hnízdo hmyzu a schovejte se. V souboji byste nejspíš příliš šanci neměli, tomu se rozhodně vyhněte.

Zdroj: Cnet

Článek Útoků smrtících zvířat na dovolených přibývá. Jak se v takovém případě zachovat? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.