Neandrtálci – VědaŽivě.cz

Neandertálci možná nebyli němí. S lidmi sdíleli genetické předpoklady důležité pro řeč

Veronika Holečková — Fri, 17 Jul 2026 04:33:00 +0000

Když se řekne „gen řeči“, většina lidí si vybaví FOXP2. Jeden gen, jeden příběh. Jenže nová studie, kterou 22. dubna 2026 publikoval tým kolem Lucase G. Castena v časopise Science Advances, posouvá pozornost jinam. Ne k jednomu genu, ale k celé síti drobných regulačních úseků DNA, které fungují jako ovladače hlasitosti pro jiné geny. Říká se jim HAQERs (Human Ancestor Quickly Evolved Regions). Tvoří méně než desetinu procenta lidského genomu, ale podle autorů mají na jazykové schopnosti zhruba dvousetinásobně větší dopad než srovnatelně velké úseky jinde v DNA. A klíčové je, že tyto úseky vznikly ještě předtím, než se linie moderního člověka a neandertálce rozešly.

Ovladače hlasitosti místo jednoho genu

HAQERs nejsou geny v klasickém smyslu. Nekódují žádný protein. Jsou to regulační oblasti, které ovlivňují, kdy, kde a jak intenzivně se jiné geny zapínají, zejména během prenatálního vývoje mozku. Autoři studie je přirovnávají k regulátorům hlasitosti. Některé z těchto regulátorů zvyšují vazbu transkripčních faktorů typu Forkhead a Homeobox, což jsou molekuly řídící expresi genů včetně drah souvisejících právě s FOXP2.

Starší výzkum přitom ukázal, že neandertálci sdíleli s moderními lidmi dvě klíčové kódující změny v samotném FOXP2, na aminokyselinových pozicích 303 a 325. Co už sdílené nebylo, je pozdější regulační změna v intronu 8 téhož genu, která podle studie z roku 2013 proběhla až na linii moderních lidí, pravděpodobně v posledních zhruba 50 tisících letech. Nová práce tedy nepřepisuje příběh FOXP2, ale zasazuje ho do širšího rámce: řeč nevznikla díky jednomu genu, nýbrž díky celé regulační síti, jejíž podstatná část je evolučně starší, než se předpokládalo.

Co studie skutečně měřila

Castenův tým pracoval s genetickými daty současných lidí z britské databáze UK Biobank a porovnával je s archaickými genomy. Hledal varianty v HAQERs, které korelují s rozdíly v jazykových schopnostech, konkrétně se schopností mluvené řeči, nikoli s obecnou inteligencí. A našel je. Varianty spojené s lepšími jazykovými výsledky se přitom vyskytovaly častěji i v neandertálských genomech.

Důležitý je i časový závěr. Podle autorů klíčové změny v HAQERs vznikly po oddělení lidské a šimpanzí linie, ale ještě před rozštěpením větve vedoucí k Homo sapiens a neandertálcům. Jazykově asociovaný signál v těchto oblastech navíc zůstával v lidských populacích relativně stabilní i během posledních 20 tisíc let; nevymizel, nevyplavala ho žádná selekce. Autoři to vysvětlují takzvanou balancující selekcí, tedy mechanismem, který udržuje v populaci více variant současně, protože každá z nich může být v jiném kontextu výhodná.

Neandertálci slyšeli jako my, ale mluvili?

Genetická studie z roku 2026 není první vlaštovkou. Už v březnu 2021 vyšla v Nature Ecology & Evolution práce španělského a amerického týmu, která rekonstruovala sluchové schopnosti neandertálců. Vědci použili CT skeny fosilních lebek, vytvořili 3D modely vnějšího a středního ucha a přes bioinženýrský model přenosu zvuku spočítali, jaké frekvence neandertálci slyšeli nejlépe. Výsledek: jejich sluchový aparát byl pro vokální komunikaci srovnatelně účinný jako u dnešních lidí. Oproti starším hominidům ze Simy de los Huesos měli neandertálci širší frekvenční pásmo, bližší tomu našemu.

Dvě různé studie, dvě různé metody, dva různé roky, a přesto se potkávají v jednom bodě. Neandertálci měli sluch vhodný pro řeč a sdíleli s námi podstatnou část genetického podkladu pro jazykové schopnosti. To ale samo o sobě ještě není důkaz, že mluvili stejně jako my. Sluch a regulační DNA jsou hardware. Plně moderní syntax, bohatý repertoár hlásek, abstraktní vyprávění, to je software, jehož stopy v kostech ani v genomu přímo nenajdeme.

Širší síť, ne jeden gen

Castenova práce není osamocená ani v genetickém poli. V únoru 2026 vyšla v Science Advances rozsáhlá analýza selekčních signálů u kandidátních jazykových genů napříč liniemi Homo sapiens, neandertálců a denisovanů. Autoři identifikovali evoluční tlak u genů jako CACNA1C, CUX1, MAOA nebo RELN, genů spojených se synaptickým přenosem a nervovými sítěmi, nikoli s jedním přímočarým efektem na mluvení. Obraz, který z toho vychází, je konzistentní: řeč není produkt jedné mutace, ale výsledek postupného dolaďování celé neuronální infrastruktury.

Pro výzkum vývojových jazykových poruch to může být užitečné vodítko. Autoři nové studie výslovně zmiňují, že HAQERs pomáhají rozlišit genetický podíl na jazykových schopnostech od vlivu prostředí. Přímá klinická aplikace z toho zatím neplyne, ale rámec pro budoucí genetiku poruch řeči se tím zpřesňuje.

Co to mění v našem pohledu na neandertálce

Starý obraz neandertálce jako němého, kognitivně zaostalého příbuzného se rozpadá už roky. Nové důkazy ho dál oslabují, tentokrát ne přes jeskynní malby nebo pohřební rituály, ale přes molekulární mechanismy. Biologický základ pro komplexní řeč se stále víc jeví jako sdílené dědictví rodu Homo, staré stovky tisíc let. Co se u Homo sapiens dál jemně dolaďovalo, třeba právě ta regulační změna v intronu 8 genu FOXP2, mohlo být tím rozdílem, který nakonec rozhodl. Ale ten rozdíl nebyl propast. Spíš poslední otočení knoflíku.

Článek Neandertálci možná nebyli němí. S lidmi sdíleli genetické předpoklady důležité pro řeč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neandertálci měli v nose kostěnou „turbínu“. Ohřívala vdechovaný vzduch o 30 °C, než dorazil do plic

Veronika Holečková — Thu, 09 Jul 2026 03:09:00 +0000

Žádný nový orgán, žádná záhadná kost ukrytá v lebce. „Turbína“ je metafora pro něco, co máme v nose i my, jen u neandertálců to fungovalo jinak. Tým vedený Stephenem Wraem z Monash University vzal CT skeny fosilní lebky La Chapelle-aux-Saints 1, digitálně doplnil poškozené části a pustil skrz virtuální nos simulovaný nádech arktického vzduchu. Výsledek, publikovaný v Proceedings of the Royal Society B v dubnu 2018, přepsal dosavadní představu o tom, proč měli neandertálci tak nápadně mohutný obličej. Nebyl to silný skus. Byl to dech.

Nosní skořepy: klimatizace z kosti a sliznice

Každý člověk má v nose tři páry zakřivených kostěných lamel, nosní skořepy (latinsky conchae, anglicky turbinates). Vystupují z boční stěny nosní dutiny a jsou potažené silně prokrvenou sliznicí. Fungují jako výměník tepla a vlhkosti: studený suchý vzduch proudí kolem teplé mokré sliznice a cestou se ohřívá a nasycuje vodní parou. Než dorazí k hrtanu, je ideálně blízko tělesné teplotě.

U neandertálců byla celá dutina výrazně prostornější. Model ukázal objem 18 723 mm³ oproti průměrným 14 487 mm³ u moderního člověka. Široký nosní otvor, vystouplý nosní můstek, snížené dno nosu. Všechno dohromady vytvářelo kanál, kterým mohl proudit mnohem větší objem vzduchu za jednotku času.

Jak se měří dech vyhynulého druhu

Nikdo samozřejmě neandertálci teploměr do nosu nestrčil. Čísla vzešla z výpočetní fluidní dynamiky (CFD), stejné metody, jakou inženýři testují proudění kolem křídel letadel. Postup byl pracný:

CT skeny fosilní lebky La Chapelle-aux-Saints 1.
Virtuální rekonstrukce poškozených oblastí zrcadlením a warpingem podle moderního člověka, s využitím 103 anatomických bodů (54 z nich uvnitř dutiny).
Segmentace v softwaru Mimics, tvorba modelů v 3-matic, objemové analýzy v Avizo.
Simulace proudění v programu Fluent (ANSYS) při přesně definovaných podmínkách: vstupní vzduch 0 °C a 20% relativní vlhkosti, sliznice 37 °C a 100% relativní vlhkosti.

Výsledek? V zadnějších úsecích neandertálského modelu dosáhl vzduch teploty kolem 30,1 až 32,6 °C. Titulkových „30 °C ohřevu“ je tedy zkratka, ale poctivá. Vzduch se skutečně oteplil o více než 30 stupňů, než opustil nosní dutinu.

Stejný tým provedl simulaci i pro lebku Homo heidelbergensis (Broken Hill 1) a pro moderní lidi. Srovnání odhalilo překvapení.

Moderní člověk nemá horší nos, má jiný

Laciné schéma „oni měli supernos, my ne“ výsledky nepodporují. Moderní člověk v modelu kondicionoval vzduch energeticky nejúčinněji ze všech tří testovaných druhů: získával zpět 84 až 96 % energie vložené do ohřevu a zvlhčení. Neandertálec byl o 8 až 10 procentních bodů méně účinný.

Kde neandertálec dominoval, byl maximální průtok. Jeho nos propustil zhruba 50 litrů vzduchu za minutu v laminárním režimu, téměř dvojnásobek oproti asi 27 litrům u moderního člověka. To dává smysl v kontextu energetických nároků. Odhady kalorické potřeby neandertálců se pohybují kolem 3 360 až 4 480 kcal denně. Život v ledové Evropě, lov velké zvěře, mohutné svalstvo, to všechno vyžadovalo obrovský přísun kyslíku. Nos musel stíhat.

Homo heidelbergensis vyšel jako mezistupeň: průtok kolem 42 litrů za minutu, kondicionování méně účinné než u obou potomků. Dva odlišné evoluční směry, dvě odlišná řešení téhož problému.

Proč na tom záleží: od paleontologie k chirurgii

Studený a suchý vzduch v dolních cestách dýchacích poškozuje respirační epitel a snižuje mukociliární očistu, mechanismus, kterým si plíce samy čistí sliznici od prachu a patogenů. Klinická review v American Journal of Rhinology & Allergy zdůrazňuje, že zachování nosní „klimatizace“ je zásadní i při plánování moderních nosních operací. Příliš agresivní chirurgie může zlepšit průchodnost, ale zhoršit ohřev a zvlhčování, a pacient na to doplatí chronickými potížemi.

Paleontologická CFD a klinická CFD přitom řeší identický fyzikální problém. Metody, které Wraeův tým použil na fosilní lebku starou desítky tisíc let, dnes pomáhají chirurgům virtuálně plánovat zákroky na živých pacientech.

A pak je tu ještě genetická stopa. Studie z roku 2023 v Communications Biology identifikovala oblast 1q32.3 s neandertálskou introgresí, která u moderních lidí zvyšuje výšku nosu a střední části obličeje. Introgresovaný úsek neslo až 31 % chromozomů ve zkoumaném souboru. Neandertálský nos tedy úplně nezmizel, část jeho genetického otisku si neseme dál.

Co studie neříká

Práce z roku 2018 testovala tři hypotézy o mohutném neandertálském obličeji: adaptaci na silný skus, kondicionování vzduchu a ventilační kapacitu. Pro silný skus nenašla jasnou oporu. Pro kondicionování a ventilaci ano. Neříká ale, že nos rozhodl o přežití nebo vyhynutí druhu. Neříká, že moderní člověk je v dýchání „horší“. A rozhodně neříká, že v neandertálské lebce ležel neznámý orgán.

Říká něco subtilnějšího: že obličej, který generace učebnic popisovaly jako „hrubý“ nebo „primitivní“, byl ve skutečnosti precizně vyladěný dýchací a termoregulační aparát, součást drahého energetického motoru, bez kterého by život v ledové Evropě nebyl možný.

Neandertálci neměli v nose nic, co bychom neměli i my. Měli to jen nastavené na jiný režim, plný plyn v mrazu.

Článek Neandertálci měli v nose kostěnou „turbínu“. Ohřívala vdechovaný vzduch o 30 °C, než dorazil do plic se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejstarší kostěné kladivo v Evropě. Vzácný nástroj ze sloní kosti ležel desítky let v muzeu bez povšimnutí

Veronika Holečková — Thu, 25 Jun 2026 03:30:00 +0000

Začátkem devadesátých let našli archeologové na lokalitě Boxgrove v jižní Anglii nenápadný trojúhelníkový kus kosti, zhruba jedenáct centimetrů dlouhý, šest široký a tři silný. Uložili ho do sbírek Natural History Museum v Londýně mezi stovky dalších fosilních fragmentů. Nikdo netušil, že drží v rukou nejstarší doložený nástroj ze sloní kosti v celé Evropě. Studie Simona Parfitta a Silvie Bello, publikovaná v lednu 2026 v časopise Science Advances, ukazuje, že fragment sloužil jako specializované měkké kladivo k doostřování pazourkových pěstních klínů. A že jeho tvůrci, pravděpodobně jedni z prvních neandrtálců nebo zástupci druhu Homo heidelbergensis, si sloní kost vybrali záměrně, protože v jejich krajině šlo o vzácný a mimořádně odolný materiál.

Kladivo, které nikdo nepoznal

Proč tak dlouho unikal pozornosti? Odpověď není v lidské nedbalosti, ale v povaze samotného předmětu. Kostěné nástroje z dolního paleolitu bývají jen minimálně upravené. Nemají rukojeť, ostří ani tvar, který by laik spojil s nástrojem. Stopy jejich používání (drobné záseky, otlaky, mikroskopické odštěpy) se na první pohled snadno zaměňují s okusy šelem nebo přirozeným poškozením kosti. Parfitt a Bello to ve své metodické práci z roku 2024 pojmenovali přímo: u takových artefaktů dlouho chyběl „search image“, tedy zkušenost a systematická metodika, jak je vůbec hledat. Fragment ze sloní kosti tak v depozitáři působil jako obyčejný kus zvířecí kostry. Nic víc.

Co prozradil mikroskop a 3D skener

Zlom přišel, když tým podrobil fragment kombinaci moderních analytických metod. Trojrozměrné skenování zmapovalo konfiguraci zářezů a otlaků na povrchu. Elektronová mikroskopie potvrdila mikrostopy opakovaného používání a odhalila klíčový detail: v některých zářezech byly zaražené drobné úlomky pazourku. To je přímý důkaz, že kost sloužila k opracovávání kamenných nástrojů. Žádné náhodné poškození, žádný okus predátorem. Systematické, opakované údery do pazourkového jádra.

Materiál samotný je pozoruhodný. Nejde o slonovinu ve smyslu klu, ale o fragment kompaktní kosti slona či mamuta, hustou, tvrdou vrstvu, která snáší opakované nárazy lépe než běžná zvířecí kost. Přesný druh zvířete ani konkrétní kosterní element autoři neurčili, ale zdůrazňují, že chobotnatci byli v tehdejší krajině jižní Anglie neobvyklí. Sloní kost nebyla materiál, na který člověk narazil každý den. Kdo ji měl, ten ji uchovával.

Půl milionu let stará volba

Datace boxgrovského kontextu ukazuje na dobu zhruba před 480 000 lety. V té době v severozápadní Evropě dominovala acheulská technologie, precizně symetrické pazourkové pěstní klíny, jejichž výroba vyžadovala nejen sílu, ale i jemnou práci měkkým perkusorem. Z Boxgrove jsou známé i jiné měkké nástroje z parohů a kostí velkých savců. Tento kus je ale výjimečný právě surovinou. Jde o první doložené evropské štípací kladivo ze sloní kosti.

Důležité je zasadit nález do širšího kontextu. V africké rokli Olduvai v Tanzanii je systematická výroba kostěných nástrojů doložena už před 1,5 milionu let, tedy zhruba o milion let dříve. Boxgrovský retušér tedy není nejstarším kostěným nástrojem na světě, ani zdaleka. Je ale nejstarším známým použitím sloní kosti v Evropě a ukazuje, že zdejší hominini dokázali rozpoznat a cíleně využít specifické vlastnosti vzácného organického materiálu.

Boxgrove: víc než jeden nástroj

Lokalita Boxgrove je mimořádná sama o sobě. University College London ji popisuje jako místo s nejstaršími lidskými pozůstatky v Británii a s vysoce zachovanou krajinou téměř půl milionu let starou. Právě tato konzervace umožňuje tak detailní technologické příběhy. Kdo přesně retušér vyrobil, s jistotou nevíme; kandidáty jsou právě neandrtálci nebo Homo heidelbergensis. Bez přímé asociace konkrétního jedince s výrobou nástroje zůstane určení pravděpodobnostní.

Druhé čtení starých sbírek

Parfitt a Bello nekončí u jednoho artefaktu. Ve své metodické práci výslovně vyzývají k přehodnocování muzejních kolekcí po celém světě, protože dřívější studie mohly podobné nástroje přehlédnout. Zázemí pro to existuje i v Česku: Archeologický ústav AV ČR v Praze provozuje laboratoř povrchové a trasologické analýzy s optickou i 3D laserovou mikroskopií, Národní muzeum popisuje revizi sbírkového fondu pomocí instrumentálních metod. Konkrétní analog Boxgrove z českých depozitářů zatím doložen není. Ale metodicky je podobné přehodnocení realistické, a boxgrovský případ je silný argument, proč ho provést.

Trojúhelníkový kus kosti, tři desetiletí neviditelný mezi tisíci dalších fragmentů. Stačilo změnit optiku, doslova i přeneseně, a z anonymního úlomku se stal doklad toho, že lidé před půl milionem let přemýšleli o materiálu, který si vybrali.

Článek Nejstarší kostěné kladivo v Evropě. Vzácný nástroj ze sloní kosti ležel desítky let v muzeu bez povšimnutí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědci odhalili tajemství naší DNA. Neandertálští muži měli v pravěku jasnou slabost pro lidské ženy

Veronika Holečková — Thu, 25 Jun 2026 02:19:00 +0000

Dvanáct let hledali genetici odpověď na jednu z nejpodivnějších záhad lidského genomu. Neafričané dnes nesou zhruba dvě až tři procenta neandertálské DNA, jenže na chromozomu X je jí zlomek oproti zbytku. Říká se tomu „neandertálská poušť“, rozsáhlé úseky, kde stopa po našich pravěkých příbuzných téměř chybí. Dosavadní vysvětlení znělo logicky: neandertálské geny na X chromozomu byly pro moderní lidi biologicky škodlivé, a tak je přirozený výběr postupně vymazal. Tým genetika Alexandra Platta z Pensylvánské univerzity ale 26. února 2026 přišel s jinou odpovědí. Poušť nevytvořila evoluce. Vytvořil ji opakovaný vzorec, v němž se neandertálští muži pářili se ženami Homo sapiens, a ne naopak.

Zrcadlo v neandertálském genomu

Klíč k objevu neleží v naší DNA, ale v DNA samotných neandertálců. Plattův tým analyzoval tři nejkvalitnější neandertálské genomy, z jeskyní Altaj, Čagyrskaja a Vindija, a hledal v nich opačnou stopu: kolik DNA moderních lidí se dostalo do neandertálského genofondu. Výsledek byl překvapivě asymetrický. Neandertálské X chromozomy nesly o 62 procent více DNA moderních lidí než neandertálské autozomy, tedy běžné chromozomy mimo pohlavní pár. Přesně takový zrcadlový vzorec předpovídají modely pro situaci, kdy křížení probíhalo převážně jedním směrem: neandertálský muž a žena Homo sapiens.

Logika dědičnosti X chromozomu je přitom elegantně jednoduchá. Muž nese jeden X a jeden Y chromozom, žena dva X. Když neandertálský muž zplodí potomka s moderní ženou, jeho X chromozom předá jen dcerám, a do lidského genofondu tak vstupuje méně neandertálských X chromozomů, než kdyby křížení probíhalo symetricky. Zároveň se do neandertálské populace přes tyto svazky dostává víc lidských X chromozomů. Přesně to data ukazují.

Stará hypotéza pod tlakem

V roce 2014 publikoval tým kolem Srirama Sankararamana v Nature vlivnou studii, která „neandertálské pouště“ vysvětlovala biologickou nekompatibilitou. Neandertálské varianty na X chromozomu měly snižovat plodnost hybridních mužů, podobně jako u mezidruhových kříženců dnes. Odpovídal tomu i fakt, že nejsilnější úbytek neandertálské DNA se nacházel právě u genů aktivních ve varlatech.

Plattova studie tuto hypotézu neruší úplně, ale výrazně ji oslabuje. Samotná selekce podle autorů nedokáže vysvětlit zrcadlový přebytek lidské DNA na neandertálském X chromozomu. Matematické modely, které tým testoval, ukazují, že asymetrické křížení je nejúspornější vysvětlení pro oba vzorce najednou, poušť na lidském X i přebytek na neandertálském. Negativní selekce mohla působit jako doplňkový faktor, hlavní příčinou ale zřejmě nebyla.

Proč zrovna tímto směrem

Genom dokáže odhalit, že nerovnováha existovala. Nedokáže ale říct proč. Platt v rozhovoru pro ORF přiznal, že z DNA nelze vyčíst, zda šlo o vzájemnou přitažlivost, sociální toleranci jen v jednom směru, nebo úplně jiný mechanismus. Sám spekuloval o možné roli tehdejších představ o maskulinitě, ale zdůraznil, že to není výsledek studie.

Co víme jistě: genový tok mezi oběma druhy nebyl jednorázový ani jednosměrný. Tentýž tým už v roce 2023 ukázal, že asi šest procent genomu altajského neandertálce pocházelo z anatomicky moderních lidí po introgresi zhruba před 250 tisíci lety. Studie z roku 2020 zase doložila, že neandertálci v určitém bodě kompletně nahradili svůj původní Y chromozom variantou od moderních lidí. Kontakt byl dlouhý, opakovaný a složitý. Nová studie ale říká, že v epizodě, která nejvíc formovala dnešní lidský genom, datované do období zhruba 45 až 49 tisíc let před současností, měl jasný směr.

Co to znamená pro nás

Každý Evropan, Čech nevyjímaje, nese v sobě stopu těchto dávných setkání. Přesný český průměr neandertálské příměsi nikdo neměřil, ale jako neafrická populace spadáme do pásma dvou až tří procent. Práce z roku 2024 v Nature dokonce pracovala se Zlatým koněm, jedním z nejstarších známých zástupců moderních lidí v Evropě, nalezeným v Česku, a potvrdila, že nesl tutéž hlavní neandertálskou příměs jako ostatní neafričané.

Kdo chce svou neandertálskou stopu vidět na vlastní oči, může sáhnout po komerčních genetických testech. Například 23andMe pracuje s více než dvěma tisíci známými neandertálskými variantami. Výsledek ale neudává přesné „procento neandertálce v člověku“, zachytí jen zlomek celkové stopy a řekne spíš něco o hluboké populační historii než o konkrétním pravěkém předkovi.

Článek Vědci odhalili tajemství naší DNA. Neandertálští muži měli v pravěku jasnou slabost pro lidské ženy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šokující zjištění vědců: Naši předci se pářili s neandrtálci jinak, než se myslelo

Lukáš Jírovec — Tue, 19 May 2026 03:11:00 +0000

Vědci znovu otevírají jednu z nejzajímavějších kapitol lidské historie – vztahy mezi moderními lidmi a neandrtálci. Nová genetická analýza totiž přinesla překvapivé zjištění, které mění dosavadní představy o tom, jak se tyto dva druhy setkávaly. Ukázalo se, že ke kontaktům docházelo pravděpodobně více mezi lidskými ženami a neandrtálskými muži. A docházelo k tomu častěji, než se dříve předpokládalo.

Lidské ženy měly rády mužské neandrtálce

Odborníci už dlouho vědí, že k mísení docházelo. Důkazem je neandrtálská DNA, kterou dnes nese většina lidí mimo subsaharskou Afriku. Tato genetická stopa není jen zajímavostí, ale má i praktický dopad: některé geny nám pomáhají v boji s nemocemi, jiné nás naopak činí zranitelnějšími. Nová analýza nicméně ukázala, tato DNA není v našem genomu rozložena rovnoměrně.

Klíčovou roli přitom sehrál chromozom X, tedy jeden z pohlavních chromozomů. Právě na něm vědci dlouhodobě pozorovali nezvykle nízký podíl neandrtálské DNA. Nyní však přišli s překvapivým vysvětlením. „Kdykoli se neandrtálci a moderní lidé pářili, byla preference pro mužské neandrtálce a ženy moderních lidí, na rozdíl od opačného postupu,“ uvedl autor výzkumu Alexander Platt.

Definitivní odpověď však vědci nemají

Během studie se vědci zaměřili na genetická data stará až 250 tisíc let a porovnávali lidskou i neandrtálskou DNA. Tyto výsledky ukázaly zajímavý „zrcadlový efekt“ – zatímco v lidském chromozomu X je neandrtálské DNA méně, v tom neandrtálském se naopak objevuje více lidské DNA. Tento jev podle odborníků nejlépe vysvětluje právě směr párování mezi oběma druhy.

Přesto zůstává řada otázek nezodpovězených. „Nevím, jestli někdy dostaneme definitivní odpověď na to, jak se to stalo, protože nemůžeme cestovat zpět v čase,“ přiznal expert Xinjun Zhang. Někteří vědci připouští i jiné scénáře, například že potomci některých kombinací nepřežívali. Nejpravděpodobnější vysvětlení je ale podle autorů studie překvapivě jednoduché – nešlo jen o biologii, ale také chování a vztahy mezi tehdejšími skupinami.

Článek Šokující zjištění vědců: Naši předci se pářili s neandrtálci jinak, než se myslelo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč skončili lovci mamutů: Nebylo co lovit, zdrojů bylo úplné minimum

Redakce VědaŽivě — Sun, 05 May 2024 02:37:00 +0000

Lovci a sběrači – tak bývají označováni první lidé, kteří náš kontinent obývali před desítkami tisíc let. Obývali rozsáhlé území mezi Dunajem a severským ledovcem, po kterém neustále putovali za potravou. Příhodné podmínky k životu jim přitom poskytovala oblast dnešní Moravy. Podle archeologických nálezů se jednalo o dobře živenou civilizaci, která rozhodně neměla nouzi o jídlo. Období blahobytu však mělo jednou skončit.

Lovci a sběrači v Evropě

V době, kdy bylo klima na Zemi značně studenější, než jak ho známe dnes, obývali náš kraj takzvaní gravettienci, pro které se vžil název lovci a sběrači. Vedli převážně kočovný život, během kterého téměř bez přestání táhli za stády sobů, divokých koní a především mamutů. Stejně jako zvířata i lidé se tak zdržovali v blízkosti velkých říčních toků a na úpatích kopců.

O jejich historii toho víme jen málo. Veškerá naše znalost tohoto období pramení z archeologických nálezů. Své obydlí si většinou stavěli ze dřeva a kostí, stěny a střechu následně vyplňovali drny a hlínou. Základním prvkem interiéru pak bylo velké centrální ohniště. Kromě místa na spaní pak každé obydlí mělo místo ke skladování masa a kůží.

Obydlí stavěli z kostí a dřeva, stěny vycpali trávou a drny.

Obchod i čilá komunikace

Lovci a sběrači se většinou zdržovali v tlupách, které obvykle čítaly okolo deseti lidí. Nebylo však výjimečné, že sem tam došlo k propojení dvou nebo více takových tlup. Většinou se tak dělo za účelem lovu na mamuty, které nebyly pro tehdejší lidi tak časté, jak se obecně věří. Lovy na mamuty se pořádaly pouze párkrát do roka a ve zbylém čase se zaměřovali na lov menší zvěře, jako jsou třeba zajíci.

Podle všeho probíhal mezi jednotlivými tlupami i velmi čilý obchod. Často si tak mezi sebou vyměňovali suroviny, nástroje nebo kamenné výrobky. Důkazem takového obchodu je například Willendorfská venuše, kterou archeologové našli v rakouském Aggsbachu. Vápenec, ze kterého byla vyrobena však pochází ze 150 kilometrů vzdálené Stránské skály u Brna.

Zánik lovců mamutů

Archeologické nálezy dokazují, že lovci a sběrači vedli poměrně bohaté a poklidné životy. Nálezy zubů dokazují, že byli dobře živeni a také nálezy kyprých Venuší dokazují, jaký ideál krásy a plodnosti uctívali. Ve své době měli dostatek zdrojů, které však s rozšiřující se populací začaly docházet. Lidé se tak museli novým podmínkám přizpůsobit, a tak se z kočovných lovců a sběračů postupně stávali usedlíci, kteří začali chovat vlastní zvěř a pěstovat plodiny.

Článek Proč skončili lovci mamutů: Nebylo co lovit, zdrojů bylo úplné minimum se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Válka o planetu mezi lidmi a neandrtálci trvala zhruba 100 tisíc let. Ze střetu nakonec vítězně vyšli naši předci

Redakce VědaŽivě — Wed, 15 Mar 2023 03:07:00 +0000

Zhruba před 600 tisíci lety se předci lidí rozdělili na dvě, možná tři skupiny. Jedna se vydala na průzkum Eurasie a vyvinula se v druh dnes známý jako neandertálci. Druhá zůstala v Africe a nakonec z ní vznikl člověk, tedy druh Homo sapiens. Pro úplnost je nutné dodat, že někde v jihozápadní Asii existoval i druh zvaný denisované. Nakonec bylo nevyhnutelné, že tyto inteligentní druhy na sebe musely narazit, a vypukla dlouhotrvající vražedná válka.

Homo sapiens se z Afriky vydali dál

Několik set tisíc let vše probíhalo v relativním pokoji, ale zhruba před 200 až 100 tisíci lety se příslušníci druhu Homo sapiens z Afriky vydali na pomalou pouť. Pravděpodobně je k tomu donutila populační exploze, což je přimělo hledat nové zdroje obživy. Cestou do Evropy a Asie samozřejmě museli narazit na populaci neandertálců, svých blízkých příbuzných, ale přesto odlišných. Vědecké důkazy dokládají, že tento střet rozhodně nebyl mírumilovný.

Lidé i neandertálci si byli velmi podobní, nejen geneticky a vzrůstem, ale i stylem života. Příslušníci obou skupin žili v tlupách, díky vzájemné spolupráci dokázali lovit i největší zvířata a měli schopnost se vypořádat s různými nástrahami. Dokázali vyrábět různé druhy nástrojů, zbraní, ale i uměleckých předmětů. Protože jejich zdroje potravy byly stejné, bylo jasné, že se o ně neandertálci museli s lidmi nakonec střetnout.

Ačkoli ze skutečnosti, že přežili lidé, je jasné, že neandertálci prohráli, nelze si válku ras představovat jako nějakou krátkou epizodu. Neandertálci uměli bojovat podobně jako lidé a dokázali svá území proti vpádům bránit. Fakt, že rozšíření lidí do Eurasie trvalo 100 tisíc let, ukazuje, že mu neandertálci dlouho dokázali čelit, jinak by se lidé rozšířili mnohem rychleji. Některé důkazy, třeba v Řecku, ukazují, že se zde lidé rozšířili, pak je neandertálci vytlačili a teprve později se povedlo dalším lidem vývoj obrátit.

Kostry nesou známky zranění z boje

Bojovnost obou druhů také ukazují archeologické nálezy. Typickým příkladem mohou být kostry s lebkami rozbitými úderem. Nejpravděpodobnější je samozřejmě úder nějakou palicí při šarvátce. Existuje i mnoho koster se zlomeninami rukou často odpovídajícími zraněním utrpěným v boji z blízka. V Iráku pak archeologové našli kostru neandertálce s bodnou ránou od kopí v hrudi.

Neandertálci byli podsadití a svalnatější než lidé, měli v boji z blízka výhodu. Převahu na straně lidí podle vědců přinesl nejspíše vynález zbraní zabíjejících na dálku, jako byly vrhače oštěpů a luky, a pravděpodobně vyšší porodnost lidí, což jim umožnilo získat početní převahu. Nutno říci, že zcela úplně neandertálci nevymřeli, protože kromě bojů se s lidmi i mísili. Dodnes lidská DNA obsahuje malou část DNA neandertálců, ale i výše zmiňovaných denisovanů.

Článek Válka o planetu mezi lidmi a neandrtálci trvala zhruba 100 tisíc let. Ze střetu nakonec vítězně vyšli naši předci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naši starověcí předci byli promiskuitní, křížili se s jinými hominidy. Nejdříve to byli neandertálci, pak denisované, tvrdí vědci

Redakce VědaŽivě — Sun, 27 Nov 2022 03:49:00 +0000

Dlouhou dobu byl za předka moderních lidí považován jen Homo sapiens a vědci předpokládali, že jiné větve našich příbuzných jako slepé vyhynuly. Ovšem již před několika lety genetické výzkumy prokázaly, že se naši předci museli křížit s neandertálci, protože jistá nevýznamná část lidské DNA je neandertálská. Poslední průzkumy naznačují, že nejde o jediné případy křížení mezi různými větvemi lidských předků, ale že jich bylo více.

Hominidé objevení jen před několika lety

Tím, kdo se měl s lidmi křížit, mají být denisované. Jde o druh hominidů, kteří byli identifikováni teprve až v roce 2010 při zkoumání DNA ženského prstu nalezeného na Altaji o dva roky dříve. Později byla další osídlení tohoto druhu identifikována i v oblasti Tibetu. Tito jedinci žili na Zemi před zhruba 50 až 30 tisíci lety. Tedy asi ve stejné době, kdy existovali i neandertálci a Homo sapiens. A vše nasvědčuje tomu, že kontakty a křížení těchto ras nebyly ojedinělé.

Vědcům se při zkoumání denisovanské DNA podařilo zjistit, že ji obsahuje i lidská DNA. Asi 5 procent denisovanského původu v sobě mají Melanésané, kteří obývají Novou Guineu nebo některé ostrovy v Tichomoří. Mnohem menší procento pak obyvatelé jižních částí Asie. Vše tedy ukazuje na to, že předkové lidí, kteří se křížili s denisovany, nakonec migrovali na ostrovy Tichého oceánu. Třeba Tibeťanům prý mohly geny po předcích pomoci přežít ve vysokých výškách.

Nejen Melanésané, ale i Japonci a Číňané

Překvapení ale přinesly výsledky dalšího výzkumu genomu, tentokrát v jiné části Asie. Protože objevily genetický materiál pocházející od denisovanů u některých obyvatel Číny a Japonska. Překvapením bylo, že se jednalo o úplně jiné genetické sekvence, než jaké se vyskytují u Melanésanů. Vědci se proto domnívají, že je to důkaz zcela jiného křížení mezi Homo sapiens a denisovany. K tomu tedy mělo docházet minimálně na dvou odlišných místech a možná i v odlišné době.

Genetické výzkumy tedy naznačují, že kontakty a soužití předků lidí musely být mnohem intenzivnější, než se vědci v minulosti domnívali. Svědčí o tom nejen genetické nálezy, ale i artefakty, které například u Homo sapiens a neandertálců v Evropě naznačují vzájemné předávání znalostí a technologií. V lidském genomu je navíc asi čtvrtina DNA, jejíž přesný původ vědci stále neznají. Je tedy možné, že potomci lidí se mísili ještě s dalšími rasami, o kterých dosud ani nevíme.

Článek Naši starověcí předci byli promiskuitní, křížili se s jinými hominidy. Nejdříve to byli neandertálci, pak denisované, tvrdí vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tisíce let skrytá jeskyně odhaluje překvapující stopy. Může být jedním z posledních úkrytů neandrtálců

Redakce VědaŽivě — Thu, 21 Oct 2021 03:05:00 +0000

Jeskyně samotná je nepochybně ještě starší. Stáří 40 000 let se totiž týká hlavně písku, který vstup do jeskynního prostoru ukrýval. Právě proto museli být obyvatelé neandrtálci, kteří se v Eurasii vyskytovali před 200 000 – 40 000 lety. Neandrtálci jsou předvěkou formou člověka a řadí se buď do samostatného druhu, nebo jako poddruh Homo sapiens neanderthalensis. Jde o první druh, jehož analýza fosilních pozůstatků byla kdy zveřejněna.

Tisíce let skrytá jeskyně odhaluje stopy

Jeskyni odkryl tým Cliva Finlaysona, ředitele Gibraltarského národního muzea. Při průzkumu jeskyně během minulého měsíce narazil společně s kolegy na dutý prostor. Po bližším ohledání a průlezu zjistili, že je dlouhý 13 metrů a ze stropu visí stalaktity jako děsivé ostny. Na podlaze sluje našli badatelé zbytky rysů, hyen a supů bělohlavých. Stejně tak byl na podlaze mořský šnek, kterého sem neandrtálci také donesli jako kořist. Objevy tím nejspíš nekončí.

Tým archeologů je velmi nadšený z toho, co dalšího může jeskynní prostor vyjevit. Je pravděpodobné, že se v jeskyni budou nacházet i hroby. Zatím našli mléčný zub patřící chlapci ve věku 4 let – ten byl však nalezen o 4 roky dříve v okolí jeskyně, nikoli přímo ve vnitřním prostoru. Původně badatelé předpokládali, že právě hyeny si tahaly do jeskyně mrtvé děti. Jeskynní prostor se ale tímto novým nálezem ukazuje ve zcela jiném světle.

Jasné stopy přítomnosti neandrtálců

Badatelé našli v jeskyni mnoho stop včetně uměleckých rytin na stěnách. Je také patrné, že tu obyvatelé poráželi tuleně, škubali peří dravých ptáků, které pak nosili jako odznaky a používali také v nástrojích. Právě tato jeskyně byla dost možná jedním z posledních míst, kde neandrtálci žili před svým vyhynutím před asi 40 000 lety. Jejich potrava zahrnovala maso velkých zvířat včetně mořských tvorů, jídelníček si však obohacovali i vařenými rostlinami.

Vymírání neandrtálců je spojeno se zvyšováním populace Homo sapiens. Došlo nejspíš k mísení obou druhů a postupně vymizely neandrtálské znaky. Další možností je podlehnutí nemocem, na které byl Homo sapiens pocházející z Afriky adaptován. Evropské rasy tuto odolnost neměly. Nejpravděpodobnější je dle antropologů právě mísení s později příchozími kmeny, o čemž svědčí i postupná změna znaků na kosterních pozůstatcích.

Kterého z našich pravěkých předchůdců máte nejraději?

Zdroj: LiveScience

Článek Tisíce let skrytá jeskyně odhaluje překvapující stopy. Může být jedním z posledních úkrytů neandrtálců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědci nechali v Petriho misce vyrůst pravěké minimozky. Výsledky mnohé překvapily

Redakce VědaŽivě — Mon, 03 May 2021 11:29:37 +0000

Kousky mozkové tkáně velikosti semínek a hrášků vyrostly ze směsi genů Neandrtálců, které krátkou dobu žily v Petriho misce na kalifornské univerzitě. Nabízejí napínavý vhled do mechanismů, jak se tyto organismy po tisíce let vyvíjely. Vědci totiž dlouho uvažovali o tom, jak se mohly mozky našich předků vyvinout do tak komplexních a rozsáhlých forem. Jednou z možností je srovnat moderní geny s těmi od našich dávných bratranců.

Vzorky rostoucích hybridních minimozků

Ačkoli jsme za dobu existence archeologie nalezli mnoho fosilií Neandrtálců, našich bratranců vyhynulých před asi 37 000 lety, museli vědci ještě najít zachovalý mozek pro srovnání vývoje. K přemostění této mezery ve zdrojích nechali badatelé v Petriho miskách vyrůst malinké bezvědomé „minimozky“. Některé z nich vyrostly z genů dnešních lidí, jiné byly pozměněny a dostaly genovou výbavu právě z pozůstatků Neandrtálců.

Nejde rozhodně o první případ takového laboratorního pěstování mozkové tkáně, ale jde o první případ hybridu, tedy kultivace kombinace genů současných a minulých. Konkrétně byly některé kmenové buňky nahrazeny materiálem z kosti dávno mrtvých Neandrtálců, o kterém vědci ví, že hrál roli právě v rozvoji mozkové tkáně. Rozdíly mezi čistě současným a kombinovaným mozkem byly patrné téměř okamžitě.

Hladké části versus nepravidelnosti

Lidské mozky měly tendenci tvořit hladké části připomínající kuličky, zatímco mozek Neandrtálce byl menší a více nepravidelný, navíc jeho vývoj trval delší dobu. Kdokoli, i naprostý laik, který by se podíval na oba dva vzorky v miskách, by okamžitě poznal ten rozdíl, podotkli badatelé. Podrobnější rozbor odhalil, že minimozky Neandrtálců byly chaotičtější, pokud jde o neurální aktivitu a produkovaly také odlišné sady proteinů než ty současného člověka.

Experiment se sekvencí NOVA1 získanou z kostí byl zvolen proto, že tento typ buněk hraje roli při vytváření spojení mezi neurony a jejich poškození může vést k neurologickým poruchám. Což z nich v rámci zkoumání vývoje mozku dělá zcela klíčovou složku. Podle zprávy mozky našich předků dospěly rychleji než naše dnešní, takže byly plně výkonné už v – pro nás – mladém věku. Jenže tento rychlý vývoj je okradl o pozdější rozvoj, který se projevuje komplexním myšlením a sociální interakci.

Zdroj: Livescience

Článek Vědci nechali v Petriho misce vyrůst pravěké minimozky. Výsledky mnohé překvapily se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Palce neandrtálců byly skvěle uzpůsobeny k užívání nástrojů

Redakce VědaŽivě — Tue, 05 Jan 2021 20:24:00 +0000

Palce předků byly na vysoké úrovni

Porovnání neandrtálců s moderními lidmi

Tým vědkyně Ameline Bardo využil nejmodernější 3D analýzy k rekonstrukci dlaně neandrtálců. Vědci se přitom zaměřili hlavně na věrné zpracování kloubů jednotlivých článků prstů a zmapování jejich hybnosti. Vzorkem byly pro výzkumníky zachovalé kosterní ostatky pěti různých neandrtálců. Ty byly porovnány se stejně zpracovanými modely rukou dnešních lidí, které byly získány od padesáti dospělých osob.

Neandrtálské geny a koronavirus

Podle vědců došlo v minulosti ke smísení některých neandrtálců s moderními lidmi. Tuto teorii podporuje skutečnost, že i u některých dnešních lidí lze vystopovat neandrtálské geny. Těm se znovu dostalo mediální pozornosti v kontextu pandemie koronaviru – lidé s těmito geny jsou podle studií náchylnější k infekci, a také se u nich častěji objeví těžký průběh onemocnění, nebo dokonce v souvislosti s koronavirem zemřou.

Práce s nástroji nebyla složitá

Zkoumání některých starých mumií a kosterních pozůstatků několik tisíc let starých příslušníků homo sapiens naznačují, že neandrtálských genů v moderní populaci postupně ubývá, jde však o velmi dlouhodobý proces. Studie zkoumající geny neandrtálců v genomu současných lidí z roku 2010 přišla s těmito zjištěními:

Geny neandrtálců voří zhruba 2 % genomu každého jednotlivce
V celkovém vzorku populace je až 20 % genomu původně neandrtálského
Na druhou stranu je DNA neandrtálce shodná s DNA současných lidí na zhruba 99,7 %

Článek Palce neandrtálců byly skvěle uzpůsobeny k užívání nástrojů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.