Neandertálci možná nebyli němí. S lidmi sdíleli genetické předpoklady důležité pro řeč

Biologický základ pro řeč je zřejmě starší, než se dosud předpokládalo, a sdíleli ho s námi i neandertálci.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když se řekne „gen řeči“, většina lidí si vybaví FOXP2. Jeden gen, jeden příběh. Jenže nová studie, kterou 22. dubna 2026 publikoval tým kolem Lucase G. Castena v časopise Science Advances, posouvá pozornost jinam. Ne k jednomu genu, ale k celé síti drobných regulačních úseků DNA, které fungují jako ovladače hlasitosti pro jiné geny. Říká se jim HAQERs (Human Ancestor Quickly Evolved Regions). Tvoří méně než desetinu procenta lidského genomu, ale podle autorů mají na jazykové schopnosti zhruba dvousetinásobně větší dopad než srovnatelně velké úseky jinde v DNA. A klíčové je, že tyto úseky vznikly ještě předtím, než se linie moderního člověka a neandertálce rozešly.

Ovladače hlasitosti místo jednoho genu

HAQERs nejsou geny v klasickém smyslu. Nekódují žádný protein. Jsou to regulační oblasti, které ovlivňují, kdy, kde a jak intenzivně se jiné geny zapínají, zejména během prenatálního vývoje mozku. Autoři studie je přirovnávají k regulátorům hlasitosti. Některé z těchto regulátorů zvyšují vazbu transkripčních faktorů typu Forkhead a Homeobox, což jsou molekuly řídící expresi genů včetně drah souvisejících právě s FOXP2.

Starší výzkum přitom ukázal, že neandertálci sdíleli s moderními lidmi dvě klíčové kódující změny v samotném FOXP2, na aminokyselinových pozicích 303 a 325. Co už sdílené nebylo, je pozdější regulační změna v intronu 8 téhož genu, která podle studie z roku 2013 proběhla až na linii moderních lidí, pravděpodobně v posledních zhruba 50 tisících letech. Nová práce tedy nepřepisuje příběh FOXP2, ale zasazuje ho do širšího rámce: řeč nevznikla díky jednomu genu, nýbrž díky celé regulační síti, jejíž podstatná část je evolučně starší, než se předpokládalo.

Co studie skutečně měřila

Castenův tým pracoval s genetickými daty současných lidí z britské databáze UK Biobank a porovnával je s archaickými genomy. Hledal varianty v HAQERs, které korelují s rozdíly v jazykových schopnostech, konkrétně se schopností mluvené řeči, nikoli s obecnou inteligencí. A našel je. Varianty spojené s lepšími jazykovými výsledky se přitom vyskytovaly častěji i v neandertálských genomech.

Důležitý je i časový závěr. Podle autorů klíčové změny v HAQERs vznikly po oddělení lidské a šimpanzí linie, ale ještě před rozštěpením větve vedoucí k Homo sapiens a neandertálcům. Jazykově asociovaný signál v těchto oblastech navíc zůstával v lidských populacích relativně stabilní i během posledních 20 tisíc let; nevymizel, nevyplavala ho žádná selekce. Autoři to vysvětlují takzvanou balancující selekcí, tedy mechanismem, který udržuje v populaci více variant současně, protože každá z nich může být v jiném kontextu výhodná.

Neandertálci slyšeli jako my, ale mluvili?

Genetická studie z roku 2026 není první vlaštovkou. Už v březnu 2021 vyšla v Nature Ecology & Evolution práce španělského a amerického týmu, která rekonstruovala sluchové schopnosti neandertálců. Vědci použili CT skeny fosilních lebek, vytvořili 3D modely vnějšího a středního ucha a přes bioinženýrský model přenosu zvuku spočítali, jaké frekvence neandertálci slyšeli nejlépe. Výsledek: jejich sluchový aparát byl pro vokální komunikaci srovnatelně účinný jako u dnešních lidí. Oproti starším hominidům ze Simy de los Huesos měli neandertálci širší frekvenční pásmo, bližší tomu našemu.

Dvě různé studie, dvě různé metody, dva různé roky, a přesto se potkávají v jednom bodě. Neandertálci měli sluch vhodný pro řeč a sdíleli s námi podstatnou část genetického podkladu pro jazykové schopnosti. To ale samo o sobě ještě není důkaz, že mluvili stejně jako my. Sluch a regulační DNA jsou hardware. Plně moderní syntax, bohatý repertoár hlásek, abstraktní vyprávění, to je software, jehož stopy v kostech ani v genomu přímo nenajdeme.

Širší síť, ne jeden gen

Castenova práce není osamocená ani v genetickém poli. V únoru 2026 vyšla v Science Advances rozsáhlá analýza selekčních signálů u kandidátních jazykových genů napříč liniemi Homo sapiens, neandertálců a denisovanů. Autoři identifikovali evoluční tlak u genů jako CACNA1C, CUX1, MAOA nebo RELN, genů spojených se synaptickým přenosem a nervovými sítěmi, nikoli s jedním přímočarým efektem na mluvení. Obraz, který z toho vychází, je konzistentní: řeč není produkt jedné mutace, ale výsledek postupného dolaďování celé neuronální infrastruktury.

Pro výzkum vývojových jazykových poruch to může být užitečné vodítko. Autoři nové studie výslovně zmiňují, že HAQERs pomáhají rozlišit genetický podíl na jazykových schopnostech od vlivu prostředí. Přímá klinická aplikace z toho zatím neplyne, ale rámec pro budoucí genetiku poruch řeči se tím zpřesňuje.

Co to mění v našem pohledu na neandertálce

Starý obraz neandertálce jako němého, kognitivně zaostalého příbuzného se rozpadá už roky. Nové důkazy ho dál oslabují, tentokrát ne přes jeskynní malby nebo pohřební rituály, ale přes molekulární mechanismy. Biologický základ pro komplexní řeč se stále víc jeví jako sdílené dědictví rodu Homo, staré stovky tisíc let. Co se u Homo sapiens dál jemně dolaďovalo, třeba právě ta regulační změna v intronu 8 genu FOXP2, mohlo být tím rozdílem, který nakonec rozhodl. Ale ten rozdíl nebyl propast. Spíš poslední otočení knoflíku.