Dvě vlny, čtyři pohřebiště, jeden patogen

Autoři identifikovali dvě časově oddělené vlny nákazy. První spadá do období zhruba 5 520 až 5 265 let před současností, druhá přichází o několik staletí později, kolem 5 050 až 4 850 let před současností. Na obou hlavních pohřebištích, spojených s archeologickými tradicemi Isakovo a Serovo, se opakuje stejný vzorec: krátce po sobě následující pohřby, vícečetné hroby a nápadně vysoký podíl dětí ve věku sedm až jedenáct let.

Genetická analýza odhalila, že vedle sebe leží sourozenci, sestřenice a teta se synovcem. Nejde o náhodný průřez komunitou, ale o rodinné shluky úmrtí. Přeživší přitom museli existovat, mrtví byli pohřbeni standardním způsobem, s obvyklou výbavou. Nešlo o jednorázové zmizení osady. Šlo o sérii úderů, které komunitu opakovaně zdecimovaly, ale nevyhladily.

Mor bez blech: jiná nemoc, stejný zabiják

Středověký dýmějový mor fungoval přes jasný řetězec: infikovaný hlodavec → blecha → člověk → blecha → další člověk. Klíčovou roli v tomto cyklu hraje gen ymt, který umožňuje bakterii přežít ve střevě blechy. Bajkalské kmeny tento gen nemají. Nemají ani bakteriofág YpfΦ. Z pohledu klasické epidemiologie by tedy neměly být schopné vyvolat velkou epidemii.

A přesto ji vyvolaly. Jak?

Autoři pracují s nejpravděpodobnějším scénářem: prvotní nákaza přišla od divokých svišťů. Lovci se infikovali při stahování kůží, bourání masa nebo konzumaci orgánů, tedy cestami, které CDC i dnes uvádí jako reálné způsoby přenosu. Jakmile se bakterie dostala do plic, mohl se rozběhnout pneumonický přenos kapénkami z člověka na člověka. Právě pneumonická forma moru je bez léčby nejrychlejší a nejsmrtelnější, zabíjí během jednoho až tří dnů.

Co bajkalským kmenům chybělo na bleší adaptaci, to si podle studie kompenzovaly jinak. Nesly gen pro superantigen YPM, který dokáže spustit masivní zánětlivou reakci navázáním na imunitní receptory. Autoři ho dávají do přímé souvislosti s extrémní dětskou mortalitou: nezralý imunitní systém předpubertálních dětí mohl na superantigen reagovat zvlášť ničivě. V pozdějších historických kmenech moru tento gen postupně mizí. Proč přesně, to zatím nevíme.

Co jsme si mysleli dosud, a co se mění

Ještě před dvěma lety panoval v odborné komunitě opatrný konsenzus: nejstarší kmeny Y. pestis, nalézané v neolitických hrobech po celé Eurasii, byly pravděpodobně méně nebezpečné. Sporadické zoonózy, možná chroničtější infekce, rozhodně ne masové epidemie. Studie z roku 2024 o skandinávských neolitických farmářích sice prokázala opakované morové nákazy napříč šesti generacemi, ale záchyt tam činil 17 procent a chyběly tak silné demografické indicie katastrofy.

Bajkalská data tento obrázek převracejí. Záchyt 39 procent, rodinné shluky, vychýlený věkový profil směrem k dětem, dvě oddělené vlny; to vše dohromady skládá obraz opakovaných smrtelných epidemií v populaci, která neměla nic z toho, co jsme považovali za předpoklad velkého moru. Žádná pole, žádná stáda, žádné sýpky plné obilí přitahující krysy. Stačil stabilní zvířecí rezervoár v krajině a těsný kontakt lovců s ním.

Bajkal, Česko, Skandinávie: mapa pravěkého moru se rozrůstá

Bajkalský nález nezůstává izolovaný. Starší práce publikovaná v PNAS v roce 2022 doložila pravěkou Y. pestis i na území dnešní České republiky a rozšířila známý areál nákaz do střední Evropy, na Ukrajinu, do Kazachstánu a Mongolska. Geneticky nejbližší příbuzné bajkalských kmenů leží asi pět tisíc kilometrů západně, v severní Evropě.

Autoři ale nekreslí jednu přenosovou linii z Bajkalu do Evropy. Spíš vidí rozsáhlý eurasijský rezervoár divokých hlodavců (svišťů, syslů, pískomilů), ve kterém morová bakterie kolovala tisíce let a opakovaně přeskakovala na různé lidské populace nezávisle na sobě. Bajkal je zatím nejstarší a nejbazálnější bod na této mapě, což posiluje hypotézu o středoasijském nebo severovýchodoasijském původu moru jako takového.

Sviští mor není minulost

Představa, že kontakt lovce se svištěm jako zdroj smrtelné nákazy patří do pravěku, je mylná. Čínská epidemiologická data za období 1950 až 2019 ukazují, že většina tamních lidských případů moru pocházela právě z marmotích ohnisek, zejména z oblastí himálajského sviště. V okolí Bajkalu je dodnes hlavním rezervoárem Marmota sibirica, tentýž rod, který podle autorů studie stál na počátku epidemií před pěti a půl tisíciletím.

Zásadní rozdíl oproti pravěku: dnes existují antibiotika, laboratorní diagnostika a speciální programy. Neléčená pneumonická forma moru má sice smrtnost blížící se stu procentům, ale včas nasazená antibiotika ji zvládnou. Problém je jinde: ECDC upozorňuje, že přirozená morová ohniska v přírodě jsou často špatně zdokumentovaná a monitorovací programy v nich bývají nedostatečné.

Článek DNA potvrdila výskyt smrtelných kmenů moru u lovců a sběračů před 5 500 lety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Gen, který rozhodoval o životě a smrti

Klíčovým hráčem příběhu je lokus ERAP2, konkrétně varianta označená rs2549794. V roce 2022 ji identifikoval mezinárodní tým vědců, kteří porovnali DNA z londýnských a dánských hřbitovů: vzorky lidí zemřelých před morem, během něj a po něm. Výsledky publikované v Nature ukázaly, že po morové vlně se v populaci výrazně zvýšil podíl nositelů varianty produkující plnohodnotný, funkčně aktivní protein ERAP2.

Co to znamenalo prakticky? Makrofágy, buňky imunitního systému, které pohlcují a ničí patogeny, s touto variantou dokázaly lépe zpracovat a prezentovat části morové bakterie. Imunitní odpověď byla rychlejší a cílenější. Podle odhadů autorů studie měli nositelé dvou kopií funkční varianty až o čtyřicet procent vyšší šanci na přežití než lidé se zkráceným, méně aktivním transkriptem. V populaci, kde umíral každý druhý, to byl rozdíl mezi životem a smrtí.

Výhoda, která se proměnila v daň

Sedm set let po černé smrti je funkční varianta ERAP2 v evropských populacích stále běžná, její frekvence se pohybuje kolem 40 %. Není to náhoda. Evoluce ji udržovala mechanismem zvaným balancující selekce: varianta chránila před těžkými infekcemi, a proto se šířila. Jenže v moderním světě, kde mor nehrozí, se ukázala i její odvrácená strana.

Stejný lokus je dnes spojován s vyšším rizikem Crohnovy choroby a dalších autoimunitních stavů. Starší genetické studie odhadují poměr šancí (OR) na Crohnovu chorobu kolem 1,05 až 1,10 na rizikovou alelu, číslo, které je statisticky významné, ale klinicky spíš mírné. Žádný verdikt, žádná jistota nemoci. Spíš biologická „daň“ za dávnou výhodu: imunitní systém nastavený na agresivnější odpověď proti infekcím se občas obrací i proti vlastním tkáním.

Slavný příběh o HIV genu, který tak úplně nesedí

Vedle ERAP2 existuje ještě druhý, mnohem slavnější kandidát na „morový gen“, mutace CCR5 delta 32. Od roku 1996, kdy vědci zjistili, že homozygoti s touto delecí jsou vysoce odolní vůči běžným kmenům HIV, se rozšířil atraktivní příběh: mor ve středověku zvýhodnil nositele CCR5 delta 32, a proto je dnes v Evropě tak častá. V Česku ji nese přibližně každý pátý člověk, studie na více než 2 400 kontrolách uvádí 21 % nosičů a alelovou frekvenci 11,4 %.

Problém je, že příběh se začal drolit. Analýzy starověké DNA z roku 2025 publikované v Cell prokázaly, že CCR5 delta 32 existovala v evropských populacích tisíce let před středověkem, už v pravěku a době bronzové. Selekční tlak na ni tedy nemohl začít až s černou smrtí. Vazba „mor vytvořil gen chránící před HIV“ je mediální zkratka, ne bezpečný vědecký závěr.

Co říká věda v roce 2025 a kde přibrzdila

Ani samotný příběh ERAP2 nezůstal bez otazníků. V roce 2025 vyšla v Nature metodická kritika, která v původních datech nenašla statisticky signifikantní posun frekvence rs2549794 během morového období. Autoři původní studie reagovali korekcí, v níž přiznali zkreslení v odhadech alelových frekvencí a přepočítali metodiku.

Důležité je, co tento spor nezpochybňuje: že mor byl obrovská katastrofa, že ERAP2 biologicky souvisí s imunitní odpovědí na Yersinia pestis, ani že přirozený výběr během pandemií formuje lidský genom. Diskuse se vede o tom, jak přesně a jak silně lze z dostupných starých genomů vyčíslit selekční posun právě během jedné konkrétní morové vlny. Věda tu funguje přesně tak, jak má, koriguje vlastní závěry, zpřesňuje odhady, brzdí tam, kde data nestačí.

Mohly by podobnou stopu zanechat i moderní pandemie?

Teoreticky ano. Infekční nemoci patří k nejsilnějším selekčním tlakům na lidský genom. Jenže covid-19 ani chřipková pandemie z roku 1918 neměly mortalitu srovnatelnou s černou smrtí, a hlavně netrvaly staletí. Mor se v Evropě vracel ve vlnách až do 18. století, což selekční tlak násobilo. U covidu umíme po pár letech mapovat genetické varianty ovlivňující průběh infekce, ale tvrdit, že už změnil frekvence v populaci, by bylo předčasné.

V tom je pointa celého příběhu: v genech Evropanů nezůstala morová bakterie. Zůstalo evoluční přeladění imunity, nastavení, které dávalo smysl ve světě, kde každá druhá rána znamenala smrt na infekci. Dnes za něj platíme o něco vyšším rizikem, že se imunitní systém občas mine cílem. Je to připomínka, že evoluce neoptimalizuje pro zdraví. Optimalizuje pro přežití, a účet posílá později.

Článek Nejhorší epidemie dějin změnila naši DNA! Neuvěřitelné, co po ní v našich tělech zbylo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mnohem později, než si myslíme

Po nesčetných referencích na tyto doktory, ať už ve hrách či ve filmech, si můžeme myslet, že s námi byli už od středověku. Přesněji od dob Černé smrti. To však není pravda. První častější zmínky o léčitelích s touto příznačnou maskou, naolejovanou kůží a brýlemi se objevují až mnohem později.

K čemu zobáky

Nejstarší zmínka o jejich příznačném kostýmu pochází z poloviny sedmnáctého století z Paříže. Tehdy se ale spíše jednalo pouze o opatření proti šíření nákazy dotykem nikoli vzduchem. To se však po čase změnilo a k obleku přibyla i maska, která byla:

• Dlouhá přibližně patnáct centimetrů
• Naplněna parfémy a bylinami

Z vlastností této masky můžeme tedy jasně vyčíst, že se jednalo o ochranu proti nákaze ze vzduchu. Dle satirické rytiny z roku 1656 zvané „Doktor Schnabel von Rom“, jsou moroví lékaři popisováni pouze jako lidé, kteří nedělají nic jiného, než že děsí lidi a berou si peníze od nakažených či dokonce mrtvých. Toto však není jediné vyobrazení těchto doktorů. Jejich další vyobrazení můžeme zpozorovat na různých historických obrazech.

Pokusy léčby

Stejně jako se měnily myšlenky o tom, jak by se nemoc mohla šířit, tak se také měnili oděvy doktorů a způsoby, jakými se pokoušeli vyléčit pacienty. I přes nedostatek doktorů a neznalost šíření či léčení viru, se snažili moroví doktoři vnést do životů lidí naději. Kvůli nedostatečným znalostem byl mor velmi často chybně definován.

Z tohoto důvodu nemohla být správně provedena léčba, neboť pokud špatně definujete to, co léčíte, tak samotná léčba bude velmi pravděpodobně neproveditelná. Mnohdy se i stávalo, že lékaři používali k pochopení nemoci astrologii, která byla tehdy brána jako velmi vážená odnož vědy.

V důsledku rozložení planet došli k názoru, že je mor šířen větrem a z tohoto tvrzení se také odvozovala následná léčba. Ve starých dobách byla totiž většina přesvědčena, že morem je nakažen vzduch, který v sobě tito lidé nakažení morem mají, a z tohoto důvodu se nemocní léčili pomocí různých látek, které vydávali různé vůně. Vdechování těchto vůní mělo způsobit uzdravení člověka.

Článek Mýty a fakta o dávných morových lékařích se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

S létem přichází taneční mor

Je slunečný červnový den a ulice Štrasburku zachvátí dav podivných tanečníků. Nikde nehraje žádná hudba ani nikdo nezpívá. Přesto všichni vesele poskakují, podivně se kroutí a trhají rukama i nohama na všechny strany. Štrasburk právě zachvátil taneční mor. Podle dobových záznamů byla prvním „nakaženým“ tanečníkem mladá žena jménem Frau Troffea, která dopoledne opouští dům a tancuje jako smyslů zbavená. Tancuje bez přestání tři dny v kuse a postupně se k ní přidává více a více lidí.

Taneční mor se během chvilky vymyká kontrole. Mnozí po pár dnech padají vysílením a umírají na celkové vyčerpání organismu. Nikdo z nich nejí ani nepije. Dokonce se ani na chvíli nezastaví. Podle dobových lékařů se jedná o velké množství horké krve v tělech obětí, kterou potřebují vytancovat. Rada města proto nažene dav na rozlehlé náměstí a najme hudebníky. Nově příchozí tak získají dojem, že ve Štrasburku probíhá nějaká velká slavnost, zatímco lékaři se snaží tanečníkům pouštět žilou, aby je zbavili přebytečné horké krve. Efekt této léčby je dle očekávání tragický.

Církev má jasno

Když se počet obětí během organizované taneční zábavy znásobí, přichází církev se svým vysvětlením. Jedná se o boží trest, který postihl všechny hříšné občany města. V tu chvíli zavede městská rada pravý opak svého původního opatření a zakáže hraní na veřejnosti, zavře všechny vykřičené domy a hazardní herny. Taneční mor však stále neustupuje a mrtví se hromadí. V posledním zoufalém pokusu o řešení vyžene církev a rada všechny tanečníky na nedaleký kopec, který je zasvěcený svatému Vítovi, kde taneční šílenství po první modlitbě končí.

Redakce VědaŽivě

26 ledna, 2024

Záhadný taneční mor: Nakažení tančili několik dní v kuse a nemohli přestat

Podle většiny teorií se jednalo o příklad davové psychózy. Středověká Evropa byla známá svým církevním fanatismem, který do lidí vtloukal odstrašující příklady hříšného chování. Takový člověk může velice lehce podlehnout přesvědčení, že ho stihla nějaká kletba a jeho tělo začne podvědomě reagovat podle fanatického naprogramování. Těžko říct, co mohlo být spouštěčem u první oběti, ale ostatní taneční mor „nakazil“ na principu davového šílenství. To by také vysvětlovalo, proč až tanec u sochy svatého Víta dokázal toto šílenství zastavit. Mysl, která věří, že ji postihla boží kletba, uvěří léčbě pouze od svatého.

Článek Záhadný taneční mor: Lidé tančili několik dní v kuse, dokud nepadli kompletním vyčerpáním se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejhorší rok v dějinách lidstva

Vědci doposud nemají stoprocentně jasno, co nejhorší rok v historii způsobilo. Možnou teorií je dopad mimozemského tělesa. Většina vědců se však spíše klaní k teorii o masivním výbuchu některé sopky. Každopádně se jednalo o událost, která lidstvo v roce 536 uvrhla do rok a půl trvající doby temna. Ať už se jednalo o mimozemské těleso nebo sopku, důležitý byl masivní oblak sazí a prachu, který se vznesl do atmosféry. Na rok a půl tak bránil průniku slunečního svitu na Zemi. Během této dob se celá planeta ochladila zhruba o dva stupně.

To mělo katastrofální dopad na zemědělství, které v té době představovalo podstatný zdroj obživy většiny lidí. Po tisících letech tak na Zemi nastalo jedno z nejchladnějších období. Mráz spolu s nedostatkem slunečního svitu zabíjel nasazené plodiny a několik světových civilizací zachvátil krutý hladomor.

Hladomor, nemoci a kolaps

Nejhorší rok v dějinách tak významně přispěl ke kolapsu některých národů, včetně Byzantské říše. Hladomor totiž následovala politická nestabilita. Když nemohli lidé pěstovat plodiny, neměli co jíst, ale také neměli z čeho odvádět daně. Díky tomu celý ekonomický systém tehdejších říší zamrzl a výrazně přispěl k jejich následnému zániku.

Aby toho nebylo málo, nastala v roce 536 také epidemie dýmějového moru. Lidé se před zimou schovávali v uzavřených místnostech společně s nakaženými krysami. V takových podmínkách se moru velmi dařilo. Jenom v Byzantské říši moru podlehlo přes 50 milionů lidí.

Spolehlivé záznamy

Důkazy o nejhorším roce v dějinách vědci objevili v těch nejspolehlivějších záznamech lidské historie – v letokruzích stromů. Letokruhy stromů dokáží podat poměrně přesné svědectví o stavu planety v konkrétním roce. Kruhy, které odpovídají roku 536, tak jasně potvrzují, že se jednalo o nejhorší rok vůbec. Jejich tenký proužek svědčí o extrémně nízkých teplotách, které v tom roce panovaly.

Redakce VědaŽivě

13 února, 2022

Co skutečně stálo za středověkým šířením moru? Černá smrt se šířila rychleji než dnešní covid-19

Svědectví stromů pak následně potvrzují i ledovce. Ve vrstvě, která odpovídá danému roku, vědci našli stopové množství vulkanického skla, které potvrzuje teorii o masivním výbuchu sopky. Můžeme jen doufat, že se k současným událostem nepřidá i podobná katastrofa.

Článek Nejhorší rok v historii: V roce 536 přestalo svítit slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Černá smrt

Spousta hororových historek pochází z dob, kdy evropu sužovala morová epidemie. Mezi učenci se jí už tenkrát začalo přezdívat „Černá smrt“. Právě Benátky postihla jedna z prvních vln morové nákazy. Toto plující město totiž odjakživa fungovalo jako námořní křižovatka a obchodní tepna celé Evropy. Historické prameny uvádějí, že mor do Benátek přivezly lodě z Asie. Odtud se pak nekontrolovatelně rozšířil po celé Evropě.

Tou dobou se začala psát smutná pověst ostrova Poveglia. Nejprve ho začali benátčané používat jako jakýsi předsunutý přístav, u kterého kotvily připlouvající lodě. Každá loď musela přečkat dobu 40 dnů, než byla vpuštěna do města. Během této doby úřednící z ostrova sledovali, jestli mezi námořníky nevypukl mor. Tím italové zavedli proces, který dnes známe jako karanténa.

Ostrov jako hromadné pohřebiště

Když se nákaza moru rozšířila, začal se ostrov využívat pro „úklid“ mrtvých a nakažených. Od poloviny 15. století až po konec 18. století zde byli deportování všichni lidé nakažení morem a jinými nemocemi. V největších morových náporech tam leželi mrtví, nakažení a živí na jedné hromadě. Brzy nebylo oběti morové nákazy kde pohřbívat a tak se vykopala velká jáma, ve které se všichni mrtví pálili. Říká se, že jejich popel dodnes tvoří až 50% půdy ostrova.

Chmurná pověst ostrova pokračuje

Na počátku 20. století začal ostrov Poveglia psát novou kapitolu své hrozivé historie. V roce 1922 tam bylo vybudováno sanatorium pro chorobomyslné. V té době už byl ostrov znám jako místo, ze kterého se nikdy nikdo nevrátí. Stejně jako i jiné sanatoria, které se v Evropě hojně budovaly na přelomu 19. a 20 století, je i toto opředeno spoustou hrůzostrašných historek. Mentálně nemocní pacienti zde měli být podrobování různým pokusům, včteně lobotomie, které se prováděly za plného vědomí. Tyto praktiky se hojně používaly taky během druhé světové války. Mussolinská Itálie se tak měla čistit od méněcenných obyvatel. Dodnes se tak Poveglii drží hororová pověst ostrova.

Článek Chmurná pověst ostrova Poveglia: Ne nadarmo se mu přezdívá ostrov duchů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kočky jako nástroj ďábla

Jednalo se o dokument, které patřil do série tažení papeže proti kultům údajně uctívajícím Satana. Problémem, který se dotýkal koček, byl fakt, že byly označeny za ztělesnění a nástroj ďábla. Původně tak byly označovány černé kočky a papež nejspíše v tomto dekretu měl na mysli je. Pravdou ale zůstává, že se zde mluví o kočkách obecně. Bylo tak doslova zaděláno na evropský kočičí pogrom.

V dekretu se například tvrdí, že uctívači ďábla měli svoji věrnost dokazovat líbáním „kočičí řitě“. Neříká se zde sice, že by věrní katolíci měli kočky zabíjet ve velkém, ale to dle všeho nic neznamenalo. Mnozí věřící si tento dokument tímto způsobem vyložili, a tak napříč Evropou začal hon na kočky. Nejen na ty černé, ale na všechny. Samozřejmě většinu zvířat nemohli lidé zabít, ale evropská kočičí populace prudce poklesla.

Mor roznášejí blechy z krys

Ovšem to s sebou samozřejmě přineslo velké rozmnožení hlodavců, především myší a krys, jejichž populaci kočky do té doby držely na uzdě. Přemnožení těchto škůdců pochopitelně působilo nejen velké hospodářské škody, ale zároveň zvedlo počet onemocnění, jež přenášejí, případně která jsou přenášena parazity na hlodavcích žijících. Nejznámější a asi nejsmrtelnější chorobou lidské historie je mor, který přenášejí blechy žijící na krysách.

Ten se ve 14. století objevil ve střední Asii a kvůli obchodnímu styku se rozšířil do Konstantinopole a v roce 1347 ho nejspíše lodě janovské a benátské flotily dovezly do Janova, Benátek a dalších měst. Mor se z těchto obchodních středověkých center šířil dál a v dalších letech zaplavil téměř celou Evropu. Odhaduje se, že do roku 1352 černé smrti, jak se chorobě přezdívalo, podlehlo 75 milionů lidí.

Nejspíše nejde říci, že více než sto let starý dekret papeže, který vedl k zdecimování kočičí populace a tím k přemnožení hlodavců, přímo vedl k rozšíření moru. Kočky samozřejmě nikdy nebyly schopny krysy vyhubit a mor se objevil i na místech, kde je nepronásledovali. Navíc další, i když ne tak silné vlny se objevily v době, kdy již zase byla zvířata vzata na milost. Ale mohl výrazně přispět k tak rychlému a masivnímu rozšíření moru. Jde o dobrý příklad toho, jak některá lidská prohlášení mohou být neuvážlivá.

Článek Válka proti kočkám, kterou vyvolal papež Řehoř IX., podpořila morové epidemie devastující Evropu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontrolor královské stolice

Že je stolice důležitým ukazatelem zdraví člověka, věděli i na anglickém královském dvoře, a proto zde měli pozici komorníka, který chodil s králem na toaletu a kontroloval, co z něho vyšlo. Pak informoval lékaře a ti zase kuchaře o případných problémech. Ačkoli jde jistě o ne příliš příjemnou práci, jednalo se v té době o velmi váženou pozici na královském dvoře. Zdraví panovníka bylo prioritou.

Prohledávač kanálů

Z podobného soudku je práce lidí, kteří ve viktoriánské době hledali předměty padající těm movitějším jedincům do kanalizace. Pokud se vám něco takového stalo, zavolali jste tohoto hledače, aby vaši kanalizaci prohledal. Práci většinou vykonávali lidé, kteří nemohli žádnou jinou najít. Brodit se celý den po kolena ve smradlavé břečce s hrozbou, že vám z výpusti kdykoli chrstne něco nechutného na hlavu, asi opravdu nikdo nechce.

Šlapání prádla

Práce pradleny nebyla nikdy velký med. Ale ve starověkém Římě a středověké Evropě byla ještě horší, než si nejspíše dokážete představit. Tehdy neexistovaly žádné saponáty, které by se o prádlo postaraly a navoněly ho. Lidé naopak zjistili, že prádlo dokáže vyčistit směs teplé vody a lidské moči, která se sbírala na veřejných toaletách. Pomáhal čpavek obsažený v moči. Pradleny tak daly prádlo do velké kádě, zalily směsí vody a moči a musely šlapat. Často až do úmoru.

Sběrač morových těl

Mezi 14. a 17. stoletím celou Evropu zasáhlo několik morových epidemií. Když nemoc postihla nějaké město, často měla fatální následky pro mnoho jeho obyvatel. O zemřelé se někdo musel postarat, často leželi jen na ulicích a mrtvoly všichni obloukem obcházeli, aby se nenakazili. Speciální sběrači pracovali hlavně v noci a mrtvoly odváželi daleko za město. Museli žít odděleně od ostatních obyvatel. Ti se obávali, že se od nich nakazí.

Hasič vápna

Hašené vápno bylo dlouhou dobu nejčastějším pojivem pro budování staveb. Jeho výroba byla velmi nebezpečná. Při hašení vápna nastává prudká reakce a je třeba postupovat velmi opatrně. Vzniká velké teplo a žíravý hydroxid vápenatý. Pokud na člověka směs vystříkla, mohlo dojít k vážným popáleninám. Nebezpečné je i vdechování páleného vápenného prachu, který se při procesu používá. Pokud se dostal do očí, hrozila slepota. Není divu, že tito lidé se nedožívali vysokého věku.

Zdroj: HistoryHit

Článek 5 nejhorších zaměstnání ve světové historii – od nechutných až po smrtelně nebezpečné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Epidemie v prehistorické době

Asi kolem roku 3000 před Kristem zdecimovala záhadná choroba celý region v Číně. Archeologové objevili domy doslova nacpané kostrami, možná jde o prvopočátek všech pandemií. Tato infekce byla totiž smrtelná doslova pro každého a šířila se extrémně rychle. V letech 430–426 před Kristem se zabíjel athénský mor, jehož původce zůstává stále otázkou. Dle současných poznatků se jako nejpravděpodobnější příčina jeví břišní tyfus.

Odhaduje se, že epidemii padlo za oběť na 100 000 lidí, na starověké poměry opravdu hodně, více než si vyžádala válka Athén a Sparty. Antoninský mor (165–180) se odehrál za doby Římského impéria a dodnes se přesně neví, co za nemoc to vlastně bylo, dost možná se jednalo o neštovice. Vyžádal si asi 5 milionů životů a přinesla ho armáda společně s válečnými trofejemi. Smrtelná nemoc nešetřila ani vojáky, ani civilisty.

Epidemie se jmény císařů či kněží

V historii starých epidemií je mnoho prázdných míst a jedním z nich je Cypriánův mor z let 250–271. Zuřil několik let, přesná infekce je dodnes neznámá a zemřel na něj nejméně milion lidí. Justiniánský mor v letech 541–750 je první oficiální a dostatečně zdokumentovanou pandemií v historii. Propukl za vlády císaře Justiniána I. a zachvátil celý tehdejší civilizovaný svět na 200 let. Jednalo se o dýmějový mor, jehož obětí bylo dle odhadů na 90 milionů.

Černá smrt z krátkého období 1346–1353 je dost možná nejslavnější v historii. Zemřelo během ní až 200 milionů lidí, tedy 60 % světové populace. Krom nejvyšší úmrtnosti byla pandemie impulsem pro silný technologický i politický rozvoj celé Evropy. Virová hemoragická horečka „cocoliztli“ v Mexiku má jméno po aztéckém bohovi, které znamená „škůdce“. Podle mnoha hlasů šlo však o tyfus, i tak zemřelo 15 milionů lidí.

Nejen Amerika a Londýn

Americký mor z 16. století je souhrnem několika epidemií na západní polokouli. Šlo o infekce zavlečené Evropany, které vyhladily až 90 % domorodců. To byl také důvod kolapsu Inků a Aztéků. Velký londýnský mor v letech 1665–1666 si vyžádal 100 000 životů a na jeho konci přišel ještě Velký požár Londýna. Většina města během 4 dnů padla. O rok déle trval marseillský mor, který začal v přístavu a stál život nejméně 100 000 lidí.

O 50 let později si stejný počet životů vyžádala epidemie v Moskvě. Infekce přišla ze severní oblasti Černého moře během rusko-turecké války. Nemoc pomohlo potlačit i poražení souvisejících nepokojů. Nejspíš nejpodrobněji zachycenou pandemií je cholera v 19. století. Sestávala ze tří ohnisek, jejichž trvání od roku 1816 s přestávkami do roku 1860 pokrylo většinu století. Počet obětí se vyšplhal nejméně na milion a sto tisíc, zasažena byla Evropa, Amerika i Asie.

Rány modernější doby

Třetí morová pandemie (1855–1960) roznesla nákazu na všechny obydlené kontinenty. Počet obětí není znám, jen v Číně to bylo přes 12 milionů. Na neštovice zemřelo v letech 1877–1977 přes půl miliardy lidí po celém světě, nemoc byla poražena vynálezem speciální vakcíny. Pandemie „asijské“ nebo „ruské chřipky“ si v letech 1889–1890 vyžádala přes milion životů. Nejsilnější co do počtu mrtvých přímo na chřipku je pandemie španělské chřipky.

Už více než 50 let bojuje svět s virem HIV, který si od roku 1980 vyžádal více než 35 milionů obětí. Jedna z nejsmrtelnějších a poměrně nedávných pandemií byla africká ebola, se kterou místní neměli žádné zkušenosti. Díky mezinárodní spolupráci se ji podařilo zastavit, i tak zemřelo víc jak 11 000 lidí. Seznam ovšem pokračuje a nejnovější pandemii způsobuje koronavirus SARS-CoV-2, který zasáhl všechny obydlené kontinenty planety.

Jaký bude podle vás vývoj koronaviru v dalších letech?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Od dávných morů až po dnešní koronavirus: Jak lidstvo zvládalo morové rány, epidemie a pandemie všeho druhu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Absence živin v dětském věku

Mnoho lidí narozených v době Velkého hladomoru o 33 let dříve nemělo během dětství dostatek jídla. Z toho plynul zpomalený růst a nedostatečný vývoj svaloviny. Navíc kvůli stoleté válce a ochlazení klimatu panovaly neustále potíže s dodávkami potravin nebo úrodou. Valná většina lidí na vesnicích byla také chronicky a těžce podvyživená. Právě to je důvodem obrovské náchylnosti prakticky k jakýmkoli nemocem.

Moderní výzkumy ukazují, že většina podvyživených lidí zemře na nějakou chorobu, nikoli vlivem hladu. Například OSN poukazuje na to, že na území Afrického rohu může v důsledku hladomoru v dnešní době zemřít až 20 milionů lidí. To je zcela bezprecedentní situace. Jedna z nejnovějších archeologických vykopávek v Londýně ukazuje, že šíření černé smrti bylo příliš rychlé na to, aby nemoc pocházela výlučně od krys.

Více způsobů šíření nákazy

Podle doktora Tima Brookse, vědce podílejícího se na zmíněných vykopávkách, se mor nejspíš šířil také normálně vzduchem. Pokud jde o záplavu krys, lidé byli tak zoufalí a hladoví, že jedli dokonce i tyto hlodavce. Zvláště když jich všude kolem bylo hodně. Když lidé během hladu jedli i kůru stromů, rozhodně by neváhali u krys, jakmile se jim podařilo nějaké chytit. Na regionální úrovni – tedy od města k městu – se navíc v roce 1347 přesouvalo mnoho vojáků.

Válka skončila právě s příchodem moru. Král Eduard III. už si nemohl brát další úvěry, aby zaplatil své válečné výpravy. Jak se ale vojáci vraceli domů, nejspíš si mor nesli s sebou. Není to silné spojení, ale hodně těchto pandemií se rozšířilo právě během válek. Přesuny vojáků do toho tedy zapadají, stejně jako u justiniánského moru nebo španělské chřipky. Spolu s nedostatkem potravin přinesla válka také obrovské přesuny lidí.

Jaké další pandemie chorob z historie si vybavíte?

Zdroj: HistoryWeek

Článek Co skutečně stálo za středověkým šířením moru? Černá smrt se šířila rychleji než dnešní covid-19 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.