Proč se srnám na silnici nevyhýbat?

Ano, nikdo z nás nejspíše nechce cíleně zvíře zranit. Je ovšem velká pravděpodobnost, že taková srna vás také uvidí, když se k ní právě blížíte. Jak se vzdálenost zkracuje, zvíře zkrátka uskočí. Takže pokud se budete těsně před kolizí snažit auto strhnout stranou, může dojít právě ke střetu, jemuž jste se původně chtěli tolik vyhnout. Kromě vážného zranění, které takto způsobíte zvířeti, je takový manévr rizikem i pro vás.

Jestli strhnete volant ve vysoké rychlosti, snadno vám hrozí převrácení celého vozu. Stejně tak můžete – podle podmínek terénu – narazit do stromu, jiného vozu, nebo sjet do příkopu. Ale jak tedy v takové situaci postupovat opravdu správně? V první řadě šlápněte na brzdu, a co nejvíce zpomalte. Zvažte ovšem také stav vozovky, protože nouzové brždění například na zledovatělé silnici může mít zcela katastrofální následky.

Dost času pro obě strany

Zpomalení vozu poskytne jak vám, tak srně dostatek času na adekvátní reakci. V případě, že ke kolizi stejně dojde, bude pro obě strany mírnější. Následně zhodnoťte okolní prostředí. Při migraci se zvířata pohybují v hejnech, takže v okolí mohou být další jedinci. Jestli se objeví celé stádo, bude se nejspíše pohybovat jedním směrem. Nejlepší, co můžete v takovém případě udělat, je řídit se posledním zvířetem příslušného stáda.

Stojí-li srna uprostřed silnice a otočí k vám hlavu, pravděpodobně na poslední chvíli vyskočí a vydá se někudy pryč. Nesnažte se zjistit směr, jednoduše zpomalte, jak jen to jde, a počkejte, až se zvířata pohnou. To alespoň ve svém průvodci radí web Lifehacker. V takto vyhrocené situaci je obtížné ještě ke všemu myslet na ostatní. Když se vám ovšem podaří ovládnout vlastní paniku, zablikejte ještě na ostatní, abyste je upozornili na nebezpečí.

Předvídání podle podmínek

Brzy ráno, pozdě večer, za šera nebo mlhy jezděte vždy opatrně. Všimnete-li si, že se v křoví u cesty něco zalesklo, mějte se obzvlášť na pozoru, protože se můžete zrovna dívat srně do očí. Samozřejmě berte vážně případné výstražné cedule, které na riziko kolize se zvířetem upozorňují. Tyto značky opravdu neplní u silnice okrasnou funkci. I podle prohlášení policie lze většině nehod tohoto typu předejít příslušnou opatrností a adekvátní rychlostí jízdy.

„Když se před auto náhle dostane divoká zvěř, zabrzdi nouzově, zatrub, ale netrhej volantem do strany, i když tím zvíře trefíš!“ V mnoha případech totiž po stržení volantu následuje vyjetí řidiče ze silnice, případně kolize s protijedoucím vozidlem. Snaha zabránit drobnější nehodě tak vyústí v mnohem horší. Narazíte-li na mrtvé nebo umírající zvíře, volejte tísňovou linku. Nikdy se nepokoušejte něco takového vyřešit sami a nechte to odborníkům.

Kdy jste se naposledy za volantem setkali se srnou?

Zdroj: TheScientist

Článek Pokud na silnici potkáte srnku, nikdy se jí nevyhýbejte. Má to prostý, zato však logický důvod se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tuláků není vůbec málo

Aby se hvězda mohla odpoutat od Mléčné dráhy, potřebovala by se pohybovat asi rychlostí 550 km/s. Naštěstí rychlost našeho Slunce je „jen“ 200 km/s. Ty zbloudilé nicméně nejsou tak vzácné a ve známém vesmíru jich může být víc jak 200 miliard. A jedna se řítí směrem k nám. Seznamte se s Gliesem 710. Zbloudilá trpasličí hvězda je na dráze, která ji k nám přivede asi za 1,3 milionu let. Až se k nám dostane, bude na okraji soustavy.

Konkrétně se objeví v Oortově oblaku při rychlosti 51,500 km/h. Nepochybně pak vyšle ledové úlomky všemi směry, možná i přímo na nás. Jakmile dorazí k Neptunu, začne odpočet k děsivé kolizi. Tedy T-minus 10 let do srážky se Sluncem. V té chvíli si naplánujte všechno, co jste nestihli, protože apokalypsa bude za rohem. Gravitace Gliese 710 vychýlí dráhy celého našeho sousedství a mohla by i vyrazit Zemi z obyvatelné zóny.

Sbohem, veškerý živote

Kvůli tomu se můžeme stát zbloudilou planetou, která opustí Sluneční soustavu. A věci budou jen horší. Jednou z možností je rudá nova vzniklá srážkou Slunce a Gliese 710. To by znamenalo obrovskou explozi, která uvolní asi 1,5milionkrát více světla, než Slunce normálně emituje. Vzhledem k tomu, jak dlouho k nám světlo putuje, nevěděli bychom to ještě milosrdných 8 minut. Jakmile by k nám tato vlna dorazila, během zlomku vteřiny bychom byli všichni na škvarek.

Hlavně proto, že hned za oslňujícím světlem je žhavý plyn. Tahle vlna by měla schopnost vymazat prakticky všechno, co jí bude stát v cestě. Sbohem Merkure, Venuše a Země. Naše atmosféra a oceány okamžitě zmizí. Nezůstalo by nic jiného než holé skály. Stejně tak by vzniklo obrovské množství vysoce nabitých neutrin. Země by byla zaplavena smrtící UV a gama radiací, která by ničila všechno, nic by v ní nemohlo dlouho přežít.

Ani mírnější varianta pro nás není dobrá

Pokud by všechno sledovali odněkud mimozemšťané, viděli by jednu jasnou hvězdu obklopenou rudým plynem. Infračervené světlo, které by exploze zanechala, by bylo vidět ještě hodně dlouho. Existuje však ještě poměrně mírumilovná možnost. Pokud se totiž dvě hvězdy pohybují trochu pomaleji, mohou se během vzájemného obíhání spojit. Slunce by tedy Gliese pohltilo v aktu hvězdného kanibalismu. Říká se tomu modrý opozdilec.

Ačkoli to zní mírněji, život na Zemi by byl stejně vymazán. Naše Slunce by teď bylo obří modrou hvězdou a obyvatelná zóna by se posunula výrazně dál. Nastalo by tedy prakticky to samé, co v předchozím scénáři. Vesmír je krásné místo pro život, nicméně všechno v něm záleží na drobných nuancích. A i naše Sluneční soustava je souhrou jemných okolností a obyvatelnost Země visí na vlásku prakticky neustále.

Článek Lidstvu hrozí katastrofa, pokud se Slunce střetne se zbloudilou hvězdou. Za 8 minut budeme všichni na škvarek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malá pohroma na Měsíci

Snímky místa havárie byly pořízeny sondou NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) 25. května a zveřejněny 24. června. Fotografie ukazují, že zbloudilé trosky vytvořily dva překrývající se krátery, a to východní široký osmnáct metrů a západní šestnáctimetrový. Tato událost představuje záhadu zejména proto, že doposud žádná z raket programu Apollo nevytvořila takový rozmanitý útvar.

Úvahy jednoho významného astronoma

Nečekané duální krátery přidávají další vrstvu podivnosti k záhadě, která mátla pozorovatele vesmíru. Jedná se o slova Billa Graye, amerického astronoma a vývojáře softwaru, který sleduje objekty v blízkosti Země. Předpověděl, že obíhající kus vesmírného odpadu zasáhne odvrácenou stranu Měsíce během několika měsíců. Když Gray poprvé zahlédl trosky, navrhl, že se jedná o raketu Falcon X vypuštěnou v roce 2015.

Má v tom opět prsty Čína?

Pozdější pozorování a analýza orbitálních dat nakonec naznačují, že objekt byl ve skutečnosti kosmickou lodí čínské Chang’e. Loď byla pojmenována po čínské bohyni Měsíce a odstartovala již v roce 2014. Čínští představitelé však nesouhlasili a tvrdili, že horní stupeň této rakety před lety shořel v zemské atmosféře.

Pohroma byla zcela neočekávaná

K dnešnímu dni se podle Arizonské státní univerzity zřítilo na Měsíc nejméně 47 raketových těles NASA, ale „dvojitý kráter byl neočekávaný“, napsala NASA v prohlášení. „Žádné jiné dopady raketového tělesa na Měsíc nevytvořily dvojité krátery.“ A k tomu všemu se přidává fakt, že těleso zůstává doposud neidentifikovaným.

Dvě protiřečící si strany a různé teorie

Vědci stále uvažují, co mohlo tyto dva krátery vytvořit. Jednou z možností je, že krátery byly tvořeny kusem trosek, který měl na každém konci velmi hmotné části. Každopádně by tento scénář byl zcela neobvyklý, uvedli zástupci NASA. Ve svých spisech stále tvrdí, že nejpravděpodobnější je zmíněná čínská loď, avšak samotná Čína to vyvrací.

Poté, co zpočátku Gray mylně identifikoval záhadný odpad jako raketu Falcon patřící společnosti SpaceX, se astronom vrátil k datům, aby zjistil, že Chang’e je skutečně ta správná loď. Tento objekt se totiž zcela téměř shoduje s trajektorií úlomků na Měsíci. Zmiňoval ještě, že původní účel čínské mise Chang’e 5-T1 bylo seslat testovací kapsle na Měsíc a zpět, ale zřejmě se to úplně nepovedlo.

Čína je výslovně proti obvinění

Představitelé čínského ministerstva zahraničí popřeli, že by vesmírný odpad byl jejich. Trvali na tom, že raketa Chang’e shořela již při své zpáteční cestě na Zemi v roce 2014. Američtí experti však toto tvrzení zpochybnili a naznačovali, že čínští představitelé by si mohli tuto raketu zaměňovat s jinou. Pravděpodobně s podobně určenou raketou z mise v roce 2020. Nakonec vesmírné velitelství amerického ministerstva obrany, které sleduje vesmírný odpad na nízké oběžné dráze Země, vydalo prohlášení. V něm stojí, že čínská raketa nikdy neodešla z oběžné dráhy.

Vodítka hovoří jasně

Gray věří, že jeho orbitální data, která se téměř dokonale shodují s počáteční trajektorií čínské rakety, jsou přesvědčivá. Jiní také identifikovali důležitá vodítka, která podporují Grayův závěr. Např. tým z Arizonské univerzity identifikoval raketu jako součást mise Chang’e 5-T1 pomocí analýzy světelného spektra na havarovaných troskách.

Tak trochu znečišťování vesmíru

Přestože se jedná o první vesmírný odpad, který se neúmyslně srazil s Měsícem, není to poprvé, co se tam zřítil člověkem vyrobený satelit. V roce 2009 byla družice NASA pro pozorování a snímání lunárních kráterů záměrně vypálena na jižní pól Měsíce rychlostí 9 000 km/h. Tím se uvolnil oblak, který umožnil vědcům detekovat chemické znaky vodního ledu. NASA také zlikvidovala rakety Saturn V programu Apollo tím, že je vrhla na Měsíc.

Chyby se nesmí opakovat

Ve výsledném závěru se zdůrazňuje potřeba vesmírných agentur po celém světě, aby vyvinuly efektivnější metody pro sledování raket. Alespoň těch, které se posílají do hlubokého vesmíru. Zároveň by to zabránilo tomu, aby byly takové objekty zaměněny za asteroidy ohrožující naši planetu.

Kdo dle Vás zapříčinil tuto pohromu?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Záhadná raketa, která nedávno narazila na Měsíc, způsobila znatelné škody a pro vědce zanechala spoustu otázek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Návrat ztraceného syna

Tento asteroid už dříve způsobil značný rozruch, konkrétně při svém prvním objevení roku 2004. Jeho přesná dráha tehdy nebyla tak dobře známá a riziko, že se srazí se Zemí během roku 2029 nebo 2036, bylo vyhodnoceno jako vysoké. Aktuálně mají astronomové provést další analýzu, která má ukázat schopnost systému identifikovat podobné objekty velmi rychle. Pak je samozřejmě potřeba vyhodnotit s nimi spojené riziko, tedy možnost střetu.

Apophise objevil nejdříve průzkum provedený Catalina Sky Survey v Arizoně. Následoval systém včasného varování před asteroidy, tedy ATLAS, který využívá observatoře v Chile, Jižní Africe a na Havaji. Nejdůležitější mapování provedla ale sonda NEOWISE. Ta použila tepelné „vidění“ a získala přesnou velikost i tvar tohoto asteroidu. Tento sken zachytil konkrétně „protáhlý objekt o délce mezi 270 a 410 metry“.

Přesnější změření a odhady

Badatelé z Ames Research Center v Kalifornii disponují na základě měření od NEOWISE přesnějším odhadem dopadu na Zem. Kolize s Apophisem by způsobila ekvivalent výbuchu 20 milionů kilotun TNT. Došlo by k výrazným škodám, ovšem pouze v regionálním měřítku. Dopad by tedy nebyl příčinou globálního vyhynutí lidstva. Astronomická unie v roce 2020 oznámila, že riziko kolize je minimální, nebylo ji však možné kompletně vyloučit.

„Navzdory skutečnosti, že jsme věděli, že Apophis Zemi v roce 2029 nezasáhne, panovala stále nejistota ohledně přesné oběžné dráhy tohoto objektu. To by teoretickou kolizi nevylučovalo,“ prohlásil David Farnocchia, navigační inženýr z Jet Propulsion Laboratory (JPL NASA).

Další vyloučení

Farnocchia vedl výpočty dráhy Apophise pomocí Goldstone Solar System Radar v Kalifornii už během roku 2021. Pozemní radar získal přesné snímky asteroidu, změřil také jeho rychlost a vzdálenost. Bylo tak možné mnohem přesněji určit jeho další dráhu. Tyto informace následně stačily k vyloučení kolize se Zemí nejen pro rok 2029, ale i na minimálně dalších 100 let.

Co z vesmíru nás podle vašeho názoru ohrožuje nejvíc?

Zdroj: TheScientist

Článek Badatelé znovu „objevili“ nechvalně proslulý asteroid jménem Apophis. Co pro nás jeho nová přítomnost znamená? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Predikce pro příští milion let

Během příštího milionu let se tato situace týká 19–24 hvězd, které budou 3,26 světelného roku od Slunce. Tedy dost blízko na to, aby odklonily komety z původního kurzu. „Bezpochyby se musíme bát všeho, co se dostane do takové blízkosti,“ prohlásil Coryn Bailer-Jones z Astronomického institutu Maxe Plancka a jeden z autorů. Ovšem ne všechna tato blízká setkání povedou automaticky ke srážce Země s kometou.

Celý výsledek záleží na kombinaci štěstí a pozice Země na její oběžné dráze vzhledem k procházející hvězdě. V těchto chvílích bude ale riziko kolize na svém vrcholu. Rozbor odhaduje, že během příštího milionu let se do vzdálenosti 16,3 světelných let od Slunce dostane 490–600 hvězd. To je mnohem větší vzdálenost než původní odhad z Oortova oblaku. V případě opravdu velké hvězdy by však možnost odklonu existovala i tak.

Problematika Oortova oblaku

Samotný Oortův oblak nebyl nikdy pozorován přímo, vědci ovšem jeho existenci vyvozují ze stavu komet. Komety, které vidíme, by se totiž dávno rozpustily nebo rozpadly, kdyby se stále nacházely jen na svých drahách. Badatelé proto věří, že musí trávit dlouhou dobu své existence ve vnějším rezervoáru. Z toho je pak vyrazí gravitace procházející hvězdy. Teoretický model naznačuje velikost Oortova oblaku asi 2 000 astronomických jednotek.

Horní hranicí je pak 200 000 astronomických jednotek (AU), odvozeno od vzdálenosti Země od Slunce. Pravděpodobně se v něm nachází miliardy volně obíhajících komet o velikosti až desítek kilometrů. Vzhledem k obrovské vzdálenosti se na nich gravitace Slunce projevuje jen minimálně – jen tolik, aby je udržela v „chodu“. Proto mohou být také velmi snadno odkloněny hvězdami, které se k nim dostanou dostatečně blízko.

Galaktický střed a hvězdná setkání

Poslední kalkulace vycházejí z dat teleskopu Gaia, který mapuje pozice a trajektorie asi 1 % Mléčné dráhy, tedy 200–300 miliard hvězd. Uvnitř disku Mléčné dráhy obíhají hvězdy kolem galaktického centra. Naše Slunce dokončí jeden oběh asi za 250 milionů let a někdy se nakrátko přiblíží i dalším hvězdám. Nálezy publikované v magazínu Astronomy and Astrophysics naznačují, že těchto setkání je dvakrát více, než bylo v minulosti odhadováno.

Astronomové doufají, že v budoucnu rozšíří a prohloubí pohled do minulosti v naději, že najdou hvězdu odpovědnou za vyhynutí dinosaurů před 66 miliony let. Ačkoli není jisté, zda tehdejší vymírání způsobil asteroid nebo kometa, podle některých hlasů je kometa pravděpodobnější. Jsou totiž větší a jejich dopad má tak katastrofálnější důsledky. „Můžete si představit vystopování onoho dopadu až k jeho zdroji, což by byl svatý grál,“ uvádí Bailer-Jones.

Které známé komety vás napadají a viděli jste je?

Zdroj: TheScientist

Článek Řítí se na nás „smrtonosné hvězdy“? Vědci vypočítali, že mohou postrčit komety, které pak zasáhnou Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovské množství potenciálních rizik

Každý takový „kousek“ dovede způsobit větší zkázu než čeljabinská „skořápka“, která odpovídala při explozi „jen“ 400 kilotunám TNT. Překvapením by se mohla vyhnout služba řízení vesmíru, o jejímž vzniku se vedou debaty už od 90. let. Nicméně zatím existuje jen jedna z důležitých složek tohoto systému. Moderní teleskopy nám nabízí jistotu, že o tělesech s průměrem větším než 150 metrů budeme vědět dostatečně včas.

To však technicky nestačí, potřebujeme totiž zvýšit možné rozlišení, abychom dokázali sledovat i mnohem menší objekty. Hlavním rizikem jsou totiž ony malé „granáty“, které vybuchují v atmosféře asi jednou za 10 let. Zadruhé, pozemní a orbitální observatoře nejsou samy o sobě příliš užitečné, i když automaticky sledují pohybující se zdroje světla a tepla. Výpočetní centra si totiž neumí poradit s příchozí lavinou dat.

Potřeba vyššího výpočtu a matematiky

I v obecné rovině tak lze přesné oběžné dráhy spočítat u méně jak jedné setiny z takto zachycených těles. A není bohužel moc důvodů doufat, že tento problém vyřeší jednoduchý pokrok v elektronice. V oblasti astronomie totiž roste počet nutných výpočtů mnohem rychleji, než celkový výkon výpočetní techniky. Zásahy asteroidů také komplikuje jejich složitá topografie a rychlá rotace. Algoritmy na tyto chaotické změny nestíhají reagovat.

K vytvoření skutečně funkční protiasteroidní obrany tak budeme potřebovat zcela pokročilejší matematiku. Za posledních 200 let učinily všechny vědecké obory fantastické skoky dopředu, ovšem až na matematiku. Ta zůstala z valné části na úrovni 19. století a již nevyhovuje potřebám přírodních disciplín. I problém gravitační interakce tří těles je s výjimkou opravdu specifických situací možné řešit jen velmi přibližně. Je zkrátka nad naše síly.

Otázka trajektorie a naší reakce

V případě malých těles je tedy možné jejich budoucí trajektorii pouze odhadovat. Vesmírná tělesa se tu a tam ve vesmíru „ztratí“ a nakonec vůbec nedorazí tam, kde jsme je čekali. Stejně tak jsou nestabilní dráhy asteroidů a mohou se nečekaně změnit. Například Tautatis, protáhlý asteroid složený nejspíš ze dvou volně spojených těles. Má délku 2,5 kilometru a vzhledem k současné rezonanci se Zemí i Jupiterem se chová zcela nepředvídatelně.

I když je ohrožující těleso odhaleno včas, podle dosavadních výpočtů lze hovořit pouze o různé pravděpodobnosti srážky, což rozhodně nestačí. I při zpřesnění všech těchto metod a pokroku v propočtech se nabízí otázka, co vlastně dělat při vysokém riziku srážky. V zásadě existují dva modely uvedené filmy Meteor a Armageddon. V prvním byl asteroid zasažen salvou balistických raket, v druhém působil výsadek přímo na letícím tělese.

Konvenční zbraně k ničemu

Přistání takové výpravy na asteroidu je úkol srovnatelný s úspěšnou výpravou na Mars. Ve skutečnosti totiž není vůbec jednoduché provést hladké přistání na vesmírném tělese. Loď se sapéry se musí pohybovat stejnou rychlostí vůči Zemi i vůči asteroidu, což může dosáhnout až 72 km/s. I pro moderní lodě je to stále příliš. Asteroid navíc nepůjde zasáhnout běžnými balistickými raketami, které jsou určeny k ničení stacionárních cílů na povrchu Země.

Dokonce i speciální antirakety jsou dimenzovány pouze na zachycení velmi pomalu letících cílů, tedy s rychlostí nejvýše 6,5–8 km/s. Na asteroid nestačí ani záření a elektromagnetické pulzy, protože rázová vlna se ve vesmíru nešíří. Rozdělit nebo odklonit takovou kamennou horu lze tudíž pouze přímým zásahem, a to není triviální úkol. Stávající výbušniny nejsou nastaveny na výbuch při srážce s cílem při tak gigantické rychlosti.

Nutný pokrok i v destrukční technice

Rakety budou muset učinit obrovský technický skok dopředu. Ovšem samotná detekce několik dní či dokonce měsíců před srážkou je docela řešitelným úkolem. Kromě výše zmíněné služby budou potřeba základny záchytných lodí, a to na strategických bodech jaderných velmocí. Budou muset umět dosáhnout druhé vesmírné rychlosti a být také neustále připraveny ke startu. Mohou existovat i „měkké“ metody takové obrany.

Je například možné využít Yarkovského efekt. Jde o postupné zrychlování malých těles v důsledku zpětného vyzařování tepla přijatého ze Slunce. Pokud se podél dráhy asteroidu rozpráší oblak bílého barviva, zvýší se odrazivost povrchu asteroidu. Následně dojde ke změně jeho oběžné dráhy. Do té doby, než se změní (respektive pokročí) uvedené složky a potřebné nástroje, jsme do značné míry vydáni okolnímu vesmíru na milost a nemilost.

Na jaký největší meteorit jste v životě narazili?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak bychom mohli ochránit naši planetu před asteroidy aneb Jsme schopni zabránit této formě armageddonu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Něco před letadlem proletělo

„Máte ve vzduchu nějaké subjekty? Něco právě proletělo přímo před námi. Nevěřím, že to říkám, ale vypadalo to jako dlouhý válec, jako střela s plochou dráhou letu. Bylo to hodně rychlé a přímo nad námi.“ Centrum v Albuquerque na pilota nereagovalo, místní letecký provoz měl přednost. Krátce po podivném setkání s ještě podivnějším objektem let normálně pokračoval a bezpečně přistál ve Phoenixu. Pravost přenosu později aerolinky potvrdily.

„Po diskusi s naší letovou posádkou a získání dalších informací potvrzujeme, že toto vysílání bylo z letu 2292 American Airlines ze dne 21. února. Při jakýchkoli dalších otázkách doporučujeme kontaktovat FBI.“ Mluvčí Federálního úřadu pro vyšetřování následně potvrdil, že si je úřad „incidentu vědom“. Dodal, že přes zásadu nepotvrzovat ani nepopírat vyšetřování pracovníci FBI neustále sdílejí informace k ochraně americké veřejnosti.

Potvrzení události od dalšího úřadu

Krátké prohlášení k incidentu vydala Federální letecká správa, tedy FAA. „Pilot hlásil, že viděl objekt nad Novým Mexikem krátce po poledni místního času. Bylo to v neděli 21. února roku 2021. Letečtí dispečeři na svých radarech v oblasti žádné takové objekty nezachytili.“ FAA je agentura ministerstva dopravy Spojených států s pravomocí regulovat všechny aspekty civilní letecké dopravy nad územím USA.

Jedním z možných vysvětlení tohoto incidentu mohl být podle Fox News raketový test ze základny White Sands Missile Range. Ta se nachází v Novém Mexiku poblíž jižní hranice. Na dotaz a žádost o komentář k celé události ovšem nijak nereagovali. Není tedy dosud žádné vysvětlení či potvrzení, o co se reálně jednalo. Objekt tvaru válce tak zůstává v terminologii jako UFO – neidentifikovaný létající předmět.

Jakou nejpodivnější věc jste kdy spatřili na obloze?

Zdroj: TheScientist

Článek Další komerční letadlo se setkalo s UFO a z všedního letu se tak stal nevšední zážitek. Případ je teď v rukou FBI se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidstvo versus velká skála

Pokud bychom měli jen 6 měsíců času, dokázali bychom naši civilizaci zachránit? Díky práci astronomů Phillipa Lubina a Alexandra Cohena máme ovšem odpověď. Podle nich je Země schopna se vypořádat s takto velkým asteroidem, cokoli jen lehce většího by už však bylo nad naše síly. Existuje několik verzí, co by se dalo dělat, včetně zásahu tělesa v zájmu odklonu jeho dráhy mimo Zemi. To by ovšem vyžadovalo více času než onoho půl roku.

Další možností je jeho odpaření, tedy změna z pevného stavu na oblak plynu. To by vyžadovalo obrovské množství energie, které oba odhadli na 50násobek současného jaderného arzenálu. Tato varianta je tudíž mimo diskusi. Pak se nabízí postup asteroid rozlomit na více menších kousků, jejichž dopad by způsobil znatelně menší škody. Tato možnost je ovšem také nerealistická, protože by ji lidstvo nepřežilo.

Jiný počet částí, ale stejný objem

Ač by měl totiž asteroid jakýkoli počet částí, uvolnil by do atmosféry stále stejné množství energie. Teplota by tak vzrostla asi na 300 stupňů Celsia, což by lidstvo přežilo pouze pod vodou. „Výsledná škoda na prostředí Země by však byla zcela katastrofální.“ Místo toho se astronomové zamýšlí nad možností zasáhnout asteroid tak, aby se drahou vychýlil mimo Zemi. Termonukleární zbraně by dokázaly vynést až 340 kilotun výbušnin.

Jen pro srovnání, bomba Little Boy shozená na Hirošimu měla „jen“ 15 kilotun. Plán je poměrně komplexní a nejdřív by bylo potřeba nálož vyslat pomocí nejsilnější pozemské rakety. Daly by se použít stroje NASA, případně zařízení společnosti SpaceX. Obě musí také proniknout povrchem tělesa, aby jejich výbuch měl skutečný efekt. Asteroid by se ovšem pohyboval mnohem rychleji, než na jaké stavy jsou tyto stroje aktuálně navrženy.

Výbuch a dopad

Dalším problémem je nejistota efektivity exploze. Tady jak moc kinetické energie (schopné pohnout onou skálou) tento výbuch vlastně vygeneruje. Jako příklad uvádí astronomové jaderný test v Nevadě v roce 1962. Ten zahrnoval explozi 104 kilotun na dně šachty hluboké 194 metrů. Výbuch vyhodil do vzduchu víc jak tunu zeminy a vytvořil kráter o hloubce 100 metrů a šířce 390 metrů. Půda byla vyhozena do výšky 90 metrů.

Problém je, že tento efekt odpovídá jen 2,3 % síly výbuchu, výtěžnost je tedy extrémně nízká. Při takovém poměru by destrukce asteroidu o velikosti 10 kilometrů vyžadovala takových bomb 8 000 a 100 kilotun nálože na každé z nich. Od roku 1962 se samozřejmě technika dávno posunula. Je však stále nejisté, zda by bylo možné upravit současné rakety na proveditelnost takto specifického zákroku. Nota bene ve vesmíru.

Scénář pro samotný odpal

Předpokládejme tedy, že se na nás řítí 10 kilometrů velký asteroid o rychlosti 10 kilometrů za vteřinu. Pokud máme upozornění 6 měsíců předem, raketa musí být odpálena 1 měsíc po zachycení, aby zasáhla cíl 1 měsíc před dopadem. To nám ovšem nedává moc času ani na modifikace, ani na testování. Současná lidská technologická úroveň je tak akorát na hranici toho, kdy by se s takovým problémem dokázala vypořádat.

Kometa NeoWise měla například velikost 5 kilometrů a nejblíže Zemi proletěla v červenci roku 2020. To bylo jen 4 měsíce poté, co byla poprvé zpozorována. Naštěstí proletěla bez následků, byla ovšem na kolizním kurzu s naší Zemí. Mohla se přiblížit až na 100 kilometrů, což by nám na reakci dalo jen velmi málo času. Takové případy jsou naštěstí obecně velmi vzácné a opravdu velké asteroidy se vyskytnout tak jednou za 100 milionů let.

Báli jste se někdy opravdu jakékoli vesmírné hrozby?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek „Střet smrtícího asteroidu se Zemí“ –⁠ i na takovou situaci mají astronomové připravený plán se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádný výsadek, rovnou raketa

Prakticky jediným rozdílem by byla skutečnost, že by nedošlo k vyslání vrtajících výsadku. Místo toho bychom rovnou odpálili raketu s jadernou hlavicí, která by asteroid – doufejme – rozbila na větší počet menších úlomků. Z toho plyne ovšem jasný následující problém. Těleso by totiž na naši planetu dopadlo tak jako tak, jen na víc míst. Paradoxně by tento výsledek zásahu mohl všechno ještě zhoršit, místo aby nás před krizí zachránil.

Tým fyziků z Univerzity Johna Hopkinse se proto vrhl do simulačních modelů. V nich byla odpálena megatunová hlavice proti asteroidu o rozměrech 100 metrů, tedy asi pětině velikosti tělesa Bennu. Model podrobně rozebral na pět možností dráhy, kterou k nám asteroid dorazí. Zásahy raketou do tělesa byly nastaveny na půl roku před simulovaným dopadem. Přestože by došlo k redukci hmoty, která by do nás narazila, některé problémy přetrvávají.

Mnoho malých kusů, které nelze určit

Výsledky simulace hovoří poměrně jasně. Pokud by bylo těleso zasaženo 6 měsíců před dopadem, nárazová hmotnost by byla jen 1 %. Při zásahu 2 měsíce před dopadem by byla dokonce 0,1 %. Obrovským problémem ovšem je, že je nesmírně těžké určit trasy všech úlomků budoucího roztříštěného asteroidu. Kromě gravitace na ně totiž bude působit řada dalších faktorů. Místo jedné exploze na Zemi bychom si jich snadno přivodili víc.

I přes pozitivní stránky této možnosti bude nejspíš lepší nechat hlavice až jako poslední řešení. Už nějakou dobu se vedou diskuse o možnostech, jak asteroid z jeho dráhy pouze odklonit. Základem této obrany je pečlivý monitoring okolí Země a predikce toho, co nás může v budoucnu zasáhnout nebo se bude pohybovat jen v blízkosti. Čím delší čas máme informaci o možném nárazu, tím menší sílu budeme ve výsledku potřebovat.

Vychýlení při predikci v řádu dekád

Astronomové pracují při předpovědích jak s obrovskými hmotnostmi a velikostmi, tak také v naprosto jiných časových rovinách. A pokud máme k dispozici informaci, že do nás něco může narazit například za 30 let, je mnohem lepší takovou hrozbu vychýlit z dráhy. To lze provést kinetickou nárazovou hlavicí. Nukleární hlavice si v tomto programu taky najdou místo, ale jen jako poslední linie obrany proti velmi malým tělesům.

Minimálně tedy do té doby, než se naučíme přesně trasovat i drobné úlomky těles, která bychom takto zasáhli. Pozitivem jejich velkého počtu na planetě je to, že pokud nějaké těleso zachytíme opravdu pozdě, máme v rukách aspoň něco, co mu můžeme poslat do cesty. A to v zásadě okamžitě. Vzhledem ke stále rostoucím možnostem předvídání tras vesmírných těles ale doufejme, že na takovou variantu nikdy nedojde.

Byl by podle vás dopad drobných úlomků velkým problémem?

Zdroj: ActaAstronautica

Článek Čeká nás v budoucnu reálný Armageddon? V případě velkého asteroidu mířícího na Zem mají světové velmoci jasný scénář se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

S čím se obří planeta setkala

Po události se začaly také šířit fámy, že srážka se odehrála blízko Země. Hned první rozbory ale ukázaly, že Jupiter nebyl jen pozadím, ale skutečně terčem kolize. Je však i tak poměrně náročné určit, o jaké těleso se vlastně jednalo. Astrofyzik Marc Delacroix z NNT Communication Laboratories v Tokiu spočítal velikost tělesa na nějakých 20 metrů. Nutno podotknout, že část pozorovatelů a vesmírných nadšenců tak nejspíš solidně zklamal.

Záblesk na záznamech je totiž docela jasný a odhady mluvily o tělese velkém stovky metrů. Objekt ovšem nezanechal po dopadu žádný kráter. Podle Delacroixe se ostatně těleso mohlo s velkou pravděpodobností rozpadnout už v atmosféře planety. Je velká šance, že šlo o zbytek komety, která zkrátka uvázla v gravitačním poli Jupitera. Takový scénář není nijak překvapivý a srážky právě tohoto typu jsou nejspíš v planetárním režimu velmi časté.

Jakou roli hraje Jupiter pro lidi

V roce 1994 se Jupiter srazil s kometou Shoemaker-Levy 9, jejíž dráhu narušila tzv. slapová síla planety. Jde o gravitační efekt, který způsobuje například příliv a odliv. Během července 1994 pak úlomky komety dopadly na povrch planety, největší přitom měřil až 3 kilometry. Rychlost jejich dopadu dosahovala až 60 kilometrů za vteřinu. Nejsilnější dopad měl kinetickou energií 6 milionů megatun, tedy čtyřnásobek všech atomových bomb světa.

Z toho je vidět, že Jupiter je jasným gravitačním štítem Země. Odklání totiž k sobě mnoho objektů, které by jinak hrozily pádem právě na zemský povrch. Tato jeho úloha je nenahraditelná a naprosto nedocenitelná. Je vlastně takovým magnetem čistícím vesmírný prostor od mnoha potenciálních rizik pro naši planetu. Panují i názory, že právě díky sousedství tak velké planety mohl vůbec na Zemi vzniknout život a dál se vyvíjet. Jsme tedy jeho dlužníky.

Pozorovali jste někdy Jupiter důkladněji?

Zdroj: Inverse, ScienceFocus

Článek Jupiter zachránil Zemi před pádem obřího vesmírného objektu. Jeho úloha pro lidstvo je nenahraditelná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nová data z OSIRISu

Nová studie, kterou NASA zveřejnila, obsahuje data z posledního sledování tohoto tělesa. Díky nim mohla agentura provést nové a velmi přesné propočty a predikovat dráhu letu tohoto asteroidu. Což ukázalo také jeho budoucí vzdálenost od naší planety. A riziko střetu se Zemí se ukázalo v období mezi současností a rokem 2300. Toto riziko na budoucí kolizi je tak 1:1750, což je o něco vyšší pravděpodobnost, než jakou naznačovaly předchozí propočty.

I přes zvýšenou šanci není potřeba propadat panice. Všechny vysoké hodnoty se totiž nacházejí mezi roky 2100–2200, s nejvýraznějším rizikem v září 2182. Badatelé dosáhli nových propočtů díky určení vzdálenosti asteroidu od Země s přesností téměř na metr. Pro srovnání je to stejná přesnost jako změřit vzdálenost mezi Empire State Building a Eiffelovou věží s přesností na tisíciny centimetru. V rámci vesmíru tedy naprosto perfektní.

Velmi přesně sledovaný

Bennu je zatím nejpřesněji popsaný a sledovaný asteroid v naší sluneční soustavě. Kromě současné polohy známe i jeho budoucí dráhu, a to rovněž s přesností na metry. V tomhle hravě překonává i samotnou Zemi. Úroveň měření i predikce pochválili vědcům i kolegové z univerzity v Arizoně. Vědomí současné pozice je klíčové pro předvídání budoucnosti a kalkulace týmu byly označeny za práci „v bílých rukavičkách“.

Přes zvýšené riziko střetu se Zemí není Bennu tělesem, které by nám mělo způsobovat bezesné noci. Šance, že Zemi netrefí, je 99,9 %, a i kdyby ano, rozhodně nebude znamenat masové vyhlazení života. Asteroid, který stál za vymřením dinosaurů, měl v průměru skoro 10 kilometrů. Bennu nemá ani půl kilometru. I tak by se ale jednalo o regionálně devastující událost, asi milionkrát silnější než obrovský výbuch přístavu v Bejrútu v roce 2020.

Zdroj: NationalGeographic

Článek K Zemi letí obří asteroid, NASA zveřejnila datum možného střetu. O jak velkých škodách lze hovořit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.