Obyčejná rostlina na neobyčejně běžných místech

Bolehlav není žádná exotická rarita. Podle databáze Pladias má potvrzené výskyty napříč celou republikou a od osmdesátých let se aktivně šíří mimo vesnice, do silničních příkopů a lemů polí, kde mu vyhovuje vlhkost a nadbytek živin ze zemědělských splachů. Jedna rostlina přitom vyprodukuje 35 až 40 tisíc semen, takže i pár kusů u plotu znamená problém na roky dopředu.

Nejčastěji ho potkáte v teplejších oblastech, kolem kompostů, hnojišť, zemědělských areálů a podél cest. Tedy přesně tam, kde lidé venčí psy, děti si hrají a sběrači trhají divoké bylinky. V prvním roce života tvoří bolehlav nenápadnou přízemní růžici listů, nic, co by upoutalo pozornost. Teprve druhý rok vyžene lodyhu až do dvou metrů a nasadí bílé okolíky. Jenže právě ta nenápadná růžicová fáze je nejzrádnější: vypadá jako „něco jedlého“ a láká ke sběru.

Tři znaky, které vás mohou zachránit

Rozeznat bolehlav od jedlých příbuzných není nemožné, ale vyžaduje to vědět, kam se dívat. Tady je nejspolehlivější rozlišovací klíč pro laika:

Klíčové pravidlo: pokud má lodyha fialové skvrny a po rozemnutí listu ucítíte zatuchlý pach místo příjemné vůně, okamžitě rostlinu odhoďte a umyjte si ruce. A obecně platí, že sběr jakýchkoli bílých okolíkatých rostlin bez stoprocentní druhové jistoty je hazard. Bolehlav totiž není jediný zabiják v rodině, existuje i vodní bolehlav, stejně smrtelný.

Patnáct minut a hodiny, které rozhodují

Jedovaté jsou všechny části rostliny, od kořene po semena. Listy jsou nejtoxičtější na jaře až do kvetení, semena zase na podzim. Hlavní jedy, koniin a γ-konicein, působí na nervový systém. Podle MSD Manual mohou první příznaky přijít už do 15 minut po požití: sucho v ústech, třes, pocení, rozšířené zornice, nevolnost. Pak nastupuje vzestupná obrna, od nohou vzhůru. Bez léčby zahájené do tří hodin hrozí selhání dýchání a smrt.

Mimochodem, přesně takhle tradičně popisují smrt Sókrata. Platónův Faidón líčí, jak filozofovi po vypití jedu ztěžkly nohy, ztrácel cit v lýtkách a chlad postupoval vzhůru k srdci. Moderní toxikologie v tom vidí klasický obraz otravy bolehlavem, i když samotný antický text botanický druh výslovně nejmenuje.

Nebezpečné přitom není jen požití. Děti se podle USDA otrávily i tím, že si z dutých stonků vyráběly píšťalky. A při odstraňování rostliny ze zahrady se toxiny mohou vstřebat i přes kůži.

Co dělat při podezření na otravu, a jak se bolehlavu zbavit

Pokud máte sebemenší podezření, že jste vy nebo vaše dítě snědli neznámou miříkovitou rostlinu:

• Nic dalšího nejezte. Odstraňte zbytky z úst.
• Vyfotografujte rostlinu i místo, kde rostla, usnadníte identifikaci.
• Volejte Toxikologické informační středisko: 224 919 293 nebo 224 915 402.
• Při potížích s dýcháním nebo poruše vědomí rovnou 155 nebo 112.
• Aktivní uhlí podávejte jen po konzultaci s TIS.

Českých dotazů na otravy rostlinami přitom není málo. Výroční zpráva TIS za rok 2025 uvádí 3 291 konzultací kvůli rostlinám, přes deset procent všech toxikologických dotazů. Většinou šlo o náhodné požití dětmi.

Chcete-li bolehlav odstranit ze zahrady, dělejte to v rukavicích, s dlouhými rukávy a nejlépe v době, kdy tvoří jen růžici. U kvetoucích rostlin nejdřív odstřihněte květní hlavy a vložte je do plastového pytle. Nepalte ho, kouř může nést toxiny. Nekompostujte. A kontrolujte místo i další roky: semena přežívají v půdě a mrtvé rostliny zůstávají jedovaté až tři roky.

Bolehlav plamatý není nebezpečný proto, že je vzácný nebo exotický. Je nebezpečný proto, že je všude, a vypadá přesně jako to, co si lidé rádi trhají k večeři.

Článek Stačí jeden osudový omyl při sběru bylin. Obyčejně vypadající bolehlav ochromí dýchání a zabíjí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Laboratoř smrti prošla několika reorganizacemi

První zmínky o existenci toxikologické laboratoře, které se později přezdívalo „laboratoř smrti“ či „komora“ pocházejí z roku 1926. V tu dobu měla laboratoř vzniknout na příkaz lidového komisaře bezpečnosti Vjačeslava Menžinského (v letech 1926-1934 působil jako předseda Sjednocené státní politické správy čili OGPU). Laboratoř byla součástí tajné skupiny a byla vytvořena za účelem provádění atentátů na nepřátele Sovětského svazu. Menžinského v jejím čele vystřídal lidový komisař Genrich Jagoda, který laboratoř rozdělil na dvě části.

Nově vzniklá oddělení se nazývala chemické a chemicko-bakteriologické. Jagoda nicméně ve svěřené funkci dlouho nepůsobil – v roce 1936 byl nahrazen Nikolajem Ježovem. (Oba muži byli zastřeleni v roce 1938.) Čtvrtým mužem v čele laboratoře smrti se stal Lavrentij Berija, který přistoupil k její druhé reorganizaci. Celkové fungování svěřil farmaceutovi Michailovi Filimonovi. Do čela prvního oddělení uvedl Grigorije Mairanovského a druhé oddělení svěřil Sergeji Muromcevovi.

Mairanovský se v čele svého oddělení „činil“ – za dobu jeho působení se pro laboratoř vžilo označení „Komora“, což evokovalo její uspořádání. Mělo se jednat o jednu velkou místnost s 5 komorami, do nichž téměř každý den přiváděli na smrt odsouzené vězně. Ti byli využíváni pro pokusy, kdy se jejich trýznitelé snažili experimentálně zjistit účinnost a zjistitelnost jednotlivých jedů, hypnózy či drog. Vstup na toto oddělení měl pouze Ministr státní bezpečnosti a 4 nejvyšší důstojníci tohoto ministerstva.

Snaha o nalezení pitvou nezjistitelného jedu

Samotná aplikace jedu zpočátku probíhala jako výstup předstíraného lékařského vyšetření. Vězni byli podrobeni tělesné prohlídce a poté od „lékaře“ dostali „léky“ na své neduhy. Těmi byly různé jedy – například. yperit, ricin, digitoxin, thalium či kolchicin. Oběti umíraly různě, některé zemřely během několika minut, jiné se trápily i dva týdny. Snaha sovětských výzkumníků slavila úspěch, když nalezli jed karbylamincholinchlorid (zvaný taktéž K-2). Oběti, jimž byl aplikován, umíraly do 15 minut a při následné pitvě nebyl jed zjištěn.

V roce 1942 Mairanovský objevil netušené účinky ricinu. Ten v určitých dávkách způsoboval, že subjekty, na nichž byl testován, začaly velmi otevřeně odpovídat na položené dotazy. Poté, co získal souhlas Národního komisariátu vnitřních záležitostí, začal pracovat na novém projektu. Během 2 let se mu podařilo experimentálně docílit „upřímných“ a „pravdivých“ výpovědí. (Ricin se později používal při výsleších zajatců). Po odvolání Mairanovského z funkce v roce 1946 byla laboratoř opět reorganizována. Její činnost poté údajně skončila v roce 1951.

Co si myslíte o činnosti toxikologické laboratoře NKVD?

Zdroj: Science

Článek Jeden z mnoha hrůzných experimentů tajné laboratoře Sovětského svazu. Na vybraných vězních testovali jedy i „sérum pravdy“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejjedovatější rostlina světa

Na první pohled je velmi nenápadná a působí naprosto neškodně. Má velké zelené listy, které nijak nenaznačují, jaké nebezpečí ve skutečnosti skrývají. Stačí však jediný krátký dotek, aby vám tato nejjedovatější rostlina světa způsobila nepředstavitelnou bolest. Při kontaktu s lidskou kůži vylučuje silný neurotoxin, který působí stejnou bolest, jako byste se zároveň polili kyselinou a dostali zásah elektrickým proudem.

Redakce VědaŽivě

10 prosince, 2022

Chodící rostlina se pohybuje všude kolem nás, aniž bychom si všimli. Detailní záběry jejích kroků jsou jako z filmu

Způsobuje zarudnutí a nevzhledné boláky, kterých se téměř nedá zbavit. Potíže mohou přetrvávat několik dní a bolest se s postupem času stupňuje. Mnohdy nikdy nezmizí a u lidí způsobuje také silné psychické potíže ústící ke sklonům k sebevraždě.

Ještě bolestivější léčba

Pokud si myslíte, že na podráždění, které vám nejjedovatější rostlina světa způsobí, existuje nějaký lék, jste na omylu. Žádnou úlevu od bolesti nečekejte a ošetření zasaženého místa je téměř stejně bolestivé, jako samotný kontakt s rostlinou. Zasažené místo se většinou ošetří kyselinou chlorovodíkovou, která odstraní vrchní vrstvu kůže. Dále přichází na řadu voskové pásky, které mají odstranit zachycené chloupky z listů rostliny. Skutečně se jedná o velmi bolestivý proces, který navíc nezaručuje žádnou úlevu a skutečné vyléčení.

Redakce VědaŽivě

12 července, 2021

Jedovaté houby, na které si dávejte velký pozor. Po jejich konzumaci hrozí vážné zdravotní potíže

Nebezpečí vdechnutí

Nejjedovatější rostlina světa není nebezpečná pouze při doteku. Nebezpečný je i samotný vzduch v jejím okolí. Jedovaté chloupky na jejích listech se velmi jednoduše dostávají do ovzduší, kde je mohou vdechnout jak lidé, tak zvířata. Je dokázáno, že velký kůň umře už pár hodin poté, co se vyskytoval v blízkosti této rostliny. Lidem, kteří by se v její blízkosti vyskytovali často bez jakékoliv ochrany dýchacích cest, hrozí vážné poškození dýchacího ústrojí. Této rostlině je proto nejlepší se úplně vyhnout.

Článek Nejjedovatější rostlina světa: Dotek Dendrocnide moroides působí na člověka jako popálení kyselinou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Maskování otravou jídlem

Konkrétní příznaky otravy toxinem se odvíjí v první řadě od použitého množství a cestě intoxikace. Obecně se většinou jedná o zimnici, průjem, zvracení, silný kašel a také dehydrataci. Celý výčet se přitom velmi podobá otravě jídlem, jde o vynikající kamufláž. Veškeré projevy začínají během 4–6 hodin od vystavení jedu a smrt může nastat v době 36–72 hodin od otravy. Původně byl plánován jako hromadná zbraň pro 1. světovou válku.

Kvůli některým nedostatkům však nakonec k jeho nasazení nedošlo. Nebyl ovšem zatracen a svoje četné využití si našel jinde. Vysoce sledovaný případ se objevil v roce 1978, kdy se do Velké Británie pokusil uprchnout bulharský disident Georgi Markov. Dostal totiž injekci s mikrokapslí ricinu, a po nějaké době se u něj začalo projevovat zvracení a vysoká horečka. Na následky zemřel a ampule s látkou byla odhalena až během pitvy

Jedna smrt a jedno přežití

K dalšímu uprchlíkovi, tedy Vladimiru Kostovi, byl jed určitým způsobem shovívavý. Kostov sice dostal stejnou dávku jako Markov, kapsle však selhala. Kvůli tlustému svetru nepronikla jehla dostatečně hluboko. Ricin je bílkovinný toxin, jinými slovy buněčný jed. Prochází tedy skrze buněčné membrány a snižuje produkci základních bílkovin. Důsledkem tohoto zásahu do organismu je odumírání buněk. Smrtelná dávka je asi 70–500 mikrogramů.

Opět však záleží na způsobu aplikace. Teprve v nedávné době vzniklo antidotum i vakcína. Prvotní symptomy mohou kromě otravy jídlem připomínat i chřipku, smrt nastává v důsledku poškození jater, sleziny a ledvin. Podle tuzemských médií do Česka v roce 2020 údajně přicestoval muž s ruským pasem, jehož cílem bylo otrávit dva české politiky. Tři lidé následně dostali policejní ochranu, informace se však prokázala jako smyšlená.

Článek Zbraně hromadného ničení aneb Jak se tajné služby zbavovaly nepřátel pomocí ricinu: V roce 2020 se měl objevit i v Česku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nenávist k mužům, služba s poptávkou

Jejich románek netrval moc dlouho a armáda tak této ženě zanechala jen zlomené srdce a syfilis. Zcela šokovaná Draksin pak začala vyhledávat samotu a krom toho jevila ještě zájem o medicínu a chemii. Tyto tendence utnul na nějakou dobu sňatek z rozumu, muž však zesnul po 20 letech manželství. Draksin si následně zařídila laboratoř a v srbské vesnici Vladimorovac se pustila do práce. Rychle si získala pověst bylinkářky a léčitelky.

Ženy z širého okolí za ní přicházely se stížnostmi na své manžely. Jeden měl být věčně rozzlobený, druhý zase o nic nedbal, další byl odsouzen za zradu. Tato „léčitelka“ se vždy ptala hlavně na váhu dotyčného, podle čehož určila potřebnou dávku arsenu, která muže neomylně zabila. Mladým lidem také umožnila vyhnout se armádě pomocí menší dávky jedu. Ta je nezabila, způsobila jim však potíže, které je vyloučily z aktivní služby.

Osudová chyba a oběť v nemocnici

Podle některých pramenů stihla stařena před svým dopadením zabít asi 50–150 lidí. Skutečností je, že manželky otrávených mužů vždy odmítaly jakoukoli pitvu. V té době ovšem také nebylo zvláštní, že muž ve středním věku prostě zemřel bez zjevného důvodu. Anujka se však dopustila osudové chyby ve chvíli, kdy se rozhodla svůj smrticí byznys ještě rozšířit. Najala si totiž asistentku jménem Lyubina Milankova.

Tato žena pak v jednom případě namíchala dávku pro jednoho z manželů jinak a muži se před smrtí podařilo dostat do nemocnice. Policie následně zachytila jednu z dlouhodobých klientek „léčitelky“. Ta už tímto způsobem stihla nechat zabít dva své bohaté manžely. Žena byla vyslechnuta a ze všeho pak obvinila právě starou bylinkářku. První soud s Anujkou proběhl v roce 1914, výsledkem bylo ovšem její zproštění viny.

Odsouzení, propuštění a přirozená smrt

V roce 1920 byla ve věku 90 let zatčena podruhé. Prokuratura teď už požadovala trest smrti, soudní verdikt však zněl 15 let, pro její věk tedy doživotí. Nicméně Anujka byla po pouhých 8 letech propuštěna a zemřela o dva roky později. Arsen, který Anujka používala, je toxický polokovový prvek. Aktuálně nachází své uplatnění hlavně v metalurgii coby součást speciálních slitin. Stejně tak se používá v polovodičovém průmyslu.

V zemské kůře jde o velmi vzácný prvek a v mořské vodě je koncentrace mimořádně nízká. Dle odhadů připadá na jeden atom arsenu ve vesmíru asi miliarda atomů vodíku. V horninách se vyskytuje coby příměs rud niklu, antimonu, kobaltu, zlata, železa a stříbra. Jako stopová příměs se objevuje i v uhelných ložiscích. Těžká otrava se projevuje průjmem, nevolností, vypadáváním vlasů, ochrnutím a posléze zástavou srdce.

Článek Tato babička –⁠ Anna –⁠ je jedním z nejhorších sérových vrahů v historii. Její metody byly odporné, oběti umíraly v příšerných bolestech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rychlejší zastavení krvácení

Cílem týmu je, aby bylo možné přípravek prodávat v normálních lékárnách, ideálně jako součást standardních lékárniček. Stejně tak bude užitečný pro záchranáře nebo armádu v bojových zónách. Půjde jím zastavit krvácení, zatímco bude pacient převážen do nemocnice. Jed je za nízkých teplot tekutý, dosáhne-li tělesné teploty, ztuhne, aby ránu utěsnil. „Asi 40 % úmrtí spojených se zraněními nastane v důsledku silného krvácení.“

„Tahle míra je ještě mnohem vyšší při bojových operacích,“ uvádí Dr. Kijas. „Příroda vytvořila nejelegantnější a zároveň nejsofistikovanější mechanismus, který můžeme upravit tak, aby zachránil lidi právě před tímto nebezpečím. Výzkum ukázal, že je možné dosáhnout pětkrát menší ztráty krve a krvácení přestane třikrát rychleji, když je použit hadí jed. Tedy ve srovnání s přirozeným procesem srážení krve. Platí to i u hemofiliků.“

Ušetření kapacity organismu

Kijas pracovala v AIBN spolu s jeho ředitelem, profesorem Alanem Rowanem, emeritním profesorem Martinem Levinem a doktorandem Ramanathanem Yegappanem. V současnosti jsou pomůcky v lékárničkách založené na gázách, ty často při zastavení krvácení prakticky nepomáhají. „Když takové vážné zranění nastane, složitost hojícího procesu těla zcela zaměstná veškeré schopnosti organismu. Na kontrolu krvácení pak už nemá kapacitu.“

„Doufáme, že právě tento gel zrychlí proces hojení ran a redukuje krvácení, takže tělo bude mít dostatek kapacity, aby k němu přispělo i samo.“ Výzkum získal grant od amerického ministerstva obrany, s dodávkou krve od australského Červeného kříže. Aktuálně je testován pro předklinické schválení. Na formě pro komerční využití spolupracuje profesor Mark Mirdwinter z queenslandské School of Biomedical Sciences.

Pomůcka pro další zranění?

Společně s Metro North Health v Royal Brisbane and Women’s Hospital a Herston Biofabrication Institute výzkumný tým dále zkoumá, jak by se tato technologie dala použít i na ošetření popálenin či dalších druhů zranění.

Zmije a pakobra

Zmije paví žije hlavně v jižní a jihovýchodní Asii. Dle některých zdrojů má na svědomí nejvíce lidských obětí ze všech žijících hadů. Má velmi silný jed a vyskytuje se v oblastech, kde lidé běžně chodí naboso nebo jen v sandálech. Je aktivní hlavně v noci, tudíž ji lze velmi snadno přehlédnout, každý druh je zbarven dle podkladu oblasti.

Pakobra východní je druhý nejjedovatější had světa žijící ve východní části Austrálie. Vyskytuje se častěji než taipan a je útočnější. Kromě dnů s extrémními horky je aktivní hlavně za světla. Dospělý jedinec má 65–170 cm, někdy i 2,5 metru. Vyskytuje se ve světlé nebo tmavě hnědé barvě, dále oranžovožluté, béžové, šedé až černé. Mimo Austrálii (kromě Tasmánie) se objevila i na Nové Guineji, kam ji však zavlekli lidé.

Zdroj: ResearchGate

Článek Toxický jed těch nejnebezpečnějších hadů může zachránit spoustu životů. V budoucnu by měl být součástí každé lékárničky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tis červený – Taxus baccata

Tento strom či keř se v přírodě vyskytuje již jen poskrovnu, najdete ho však celkem běžně v parcích, stejně tak kolem domů. Jde o smrtelně jedovatou rostlinu, která otráví vším krom červených kalíšků. Obsahuje řadu látek, které se nezmění ani sušením či varem, a nejvíce je jich ve starém jehličí. Největším rizikem je směs taxinových alkaloidů napadajících nervový a oběhový systém. Vstřebávají se ve střevech a tlumí srdeční i dechové funkce.

Náprstník červený – Digitalis purpurea

Jde o nádhernou léčivku, která se dočkala místa okrasné květiny v zahradách, ve volné přírodě se opět vyskytuje velmi sporadicky. Další druhy, například náprstník velkokvětý, jsou rovněž toxické. Jedovatý je i jako sušená květina, což mají na svědomí glykosidy jako digitaxin, gitoxin, saponiny, třísloviny a další substance. Náprstník působí hlavně na srdce, ve velmi malých dávkách se proto používá i v léčivech.

Projevem otravy jsou otupělost, pocení, nepravidelný dech, krvavě-vodnatý průjem a třes. Následně se přidává zpomalení tepu a porucha srdečního rytmu až smrt jeho zástavou.

Zerav západní neboli „túje“ – Thuja occidentalis

Dřevina původem z Ameriky, u nás dost možná nejoblíbenější parková a tzv. defenzivní dřevina. Tedy strom zasazený u plotu jako prachová a hluková bariéra. Jedovaté jsou hlavně mladé výhonky a jehličí, které obsahují éterické oleje, dále silice, hořčiny a další látky. Ty vedou k zánětům kůže, sliznic i ledvin.

Jalovec chvojka – Juniperus sabina

Jedovatost velmi populárního okrasného keře má na svědomí éterický olej sabinen. Ten dráždí sliznice, ledviny i kůži a do těla se dostává i přes zcela zdravou pokožku. Symptomy otravy jsou trávicí problémy, koliky, průjmy a svalové křeče.

Skočec obecný – Ricinus communis

Teplomilná rostlina si získala místo v zahradách pro svůj okrasný vzhled. Obsahuje však silný jed ricin a rovněž alkaloid ricinin. Jedovatá jsou semena a při rozkousání listy. Ricin je bílkovinná látka vyvolávající výrazné záněty střevního traktu, napadá játra a ledviny. V těle se hromadí, lze ho ale neutralizovat varem. Získává se z něj známý ricinový olej. Do povědomí se dostal při použití některými tajnými službami jako biologická zbraň k odstranění nepohodlných osob.

Durman obecný – Datura stramonium

Nejvíc roste jako plevel na polích nebo podél cest i silnic, pochází ze Severní Ameriky. Vysoké dávky mají stejný dopad jako jed „kurare“ a vedou ke svalové obrně. Toxiny zesilují srdeční činnost a poškozují termoregulaci organismu. Otravu poznáte nechutenstvím, teplotou, rozšířením zornic, silnou žízní a rychlým dechem. Sliznice jsou suché a pocení omezeno.

Které z těchto rostlin máte v nejbližším okolí?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Krásné, avšak prudce jedovaté rostliny, se kterými v Česku běžně přicházíme do styku. Otravu poznáte prakticky ihned se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žena nevědomě hazardovala se svým životem

O obrovském štěstí může hovořit Kaylin Marie, která se na dovolené nechala natočit v situaci, kdy v rukou držela smrtelně nebezpečnou chobotnici kroužkovanou. Jedno její kousnutí dokáže zabít dospělého člověk v řádu několika minut. Mladá žena pobývala na ostrově Bali, když na pláži uviděla dvě malé, líbivě zbarvené chobotnice. Jednu z nich okamžitě zvedla a pořídila nahrávku, z níž mnohým ztuhla krev v žilách. Video, které žena zveřejnila na síti TikTok, se okamžitě stalo virálním. Když se později dozvěděla, jakému nebezpečí čelila, zhroutila se.

Roztomilá chobotnice skrývající smrtelné nebezpečí

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata, jinak známá jako chobotnice modrokroužkovaná) je na první pohled nenápadný živočich. Její tělo má tmavožlutou až tmavohnědou barvu, váží 10–100 gramů a dorůstá velikosti 12–20 centimetrů. Většinu času tráví obvykle v úkrytu – v různých menších trhlinách na mořském dně při pobřeží – který opouští jen když se vydává na lov nebo hledá partnera k páření. Ovšem v momentě, kdy se cítí bezprostředně ohrožená, se její pokožka rozzáří jasně žlutou barvou.

Na těle chobotnice se rovněž objeví pulzující, svítivě modré kruhy. Těch může mít na sobě okolo 50–60 a jejich zvýraznění je následkem reakce chromatoforů (buňky obsahující barevné pigmenty a odrážející světlo). Výrazné barvy jsou poté výstrahou pro případné predátory. Chobotnice kroužkovaná jimi dává najevo, že je prudce jedovatá. Ve slinných žlázách za pomoci symbiotických bakterií tvoří jed tetrodotoxin, který je 1 200x silnější než kyanid. (Tetrodotoxin vylučují i některé žáby z čeledi pralesničkovitých a některé ryby z čeledi čtverzubcovitých).  

@kaylinmarie21 #blueringoctopus #help #SoFiMoneyMoves #123PandoraME #TakeTheDayOffChallenge #fyp ♬ helllp the killer is ey scape ing – abi

Jedno její kousnutí, které je bezbolestné, dokáže zabít i dospělého člověka (některé zdroje uvádí, že chobotnice kroužkovaná disponuje takovým množstvím jedu, že během jednoho útoku dokáže usmrtit až 26 osob). Tetrodotoxin způsobuje postupné ochrnutí svalů, čímž zastaví i činnost plic. Smrt obvykle nastává do několika minut. Protože na jed neexistuje žádný protijed, je jedinou nadějí na záchranu okamžité poskytnutí umělého dýchání a setrvání v jeho poskytování po dobu 1 dne – tedy do momentu, kdy je jed z těla napadeného člověka vyloučen.

S jakým nebezpečným živočichem jste se již setkali tváří v tvář?

Zdroj: ScienceNews

Článek Tento mořský živočich je možná roztomilý, ale rozhodně ne bezbranný. Neznalá žena kvůli videu málem přišla o život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Všechno je na místě, stačila by malá změna

V zásadě máme všechny stavební bloky, které jsou k tvorbě jedového ústrojí třeba. Byla by tedy potřeba jen evoluce, která je spojí dohromady. Jed v ústech je ve zvířecí říši docela běžný, známe ho od tak rozdílných zvířat, jako jsou pavouci, hadi i outloňové, kteří jsou jediným známým druhem jedovatých primátů. A ústní jedové žlázy jsou jen pozměněné žlázy slinné. Nová studie pak odhaluje molekulární mechanismus stojící za touto změnou.

Jed je perfektní příklad přírodní flexibility, protože mnoho v něm použitých toxinů je běžně dostupných v nejrůznějších zvířecích kruzích. Například složky jedu stonožky najdeme i u hadů. Nová studie se soustředí na geny, které jsou důležité pro jedové strojí, ale nejsou přímo odpovědné za produkci toxinů. Jedná se o regulační geny, bez kterých by jedový systém nefungoval.

Podobné varianty napříč více druhy

Vědci našli skupinu genů, které jsou přítomné u různých druhů plazů, ptáků a některých savců. Většina těchto genů je zodpovědná za správné skládání proteinů. To dává smysl, protože jedovatá zvířata produkují hodně toxinů, které jsou tvořeny právě proteiny. A ty musí být opravdu velmi kvalitní, aby správně fungovaly. Není překvapivé, že podobné geny byly nalezeny také v lidských slinných žlázách, které rovněž vyrábí důležitou směsici proteinů, jež se nachází ve slinách.

Jinými slovy má každý plaz nebo savec genetické lešení, podle kterého lze postavit jedový systém. A lidé – podobně jako třeba myši – už také produkují klíčový protein použitý v mnoha jedových ústrojích. Kallikrein, druh proteinu trávící jiné proteiny, je vylučovaný ve slinách. Zároveň tvoří klíčovou složku mnoha jedů, což je dáno jeho vysokou stabilitou. Tento protein tak může být teoreticky základem pro případný budoucí vývoj jedového aparátu u lidí.

Zdroj: Live Science

Článek Mohli by lidé být jedovatí? Výzkumy ukazují, že by stačila jedna malá změna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.