Proč zrovna Jizerské hory

Klíč k tmavé obloze není jen vzdálenost od měst, ale i terén. Jizerské hory fungují jako přírodní štít: hradba hřebenů na jihu odstíní záři Jablonce, Liberce i vzdálenější Prahy. Severní strana přechází do řídce osídleného polského pohraničí. Výsledkem je koridor, kterým se světelné znečištění šíří výrazně hůř než v otevřené krajině.

Odborné měření zenitového jasu oblohy nad Jizerskem dlouhodobě kolísá mezi 21,0 a 21,7 mag/arcsec², což odpovídá zhruba čtvrtému stupni devítibodové Bortleovy škály. V překladu: obloha je dost tmavá na to, aby se Mléčná dráha jevila jako zřetelný stříbřitý pás, ne jen matný náznak. V českých poměrech lepší podmínky najdete jen obtížně; Česká astronomická společnost upozorňuje, že v celé republice už neexistuje lokalita zcela bez vlivu světelného znečištění.

Co přesně uvidíte a za jakých podmínek

Oficiální materiály Jizerské oblasti tmavé oblohy přímo jmenují tři nejlepší pozorovací body: osadu Jizerka, polskou osadu Orle a vrchol Smrku. Při bezmračné noci bez Měsíce tu pouhým okem rozeznáte kolem dvou tisíc hvězd a právě onen překrásný pás Mléčné dráhy, který ve městě zcela mizí.

Podmínky ale musí sedět:

• Měsíc. Nejlepší jsou noci kolem novu. NASA pro červenec 2026 doporučuje tmavé okno kolem 14. července.
• Počasí. Jasná obloha bez oblačnosti. Mlha a nízká oblačnost, běžné v Jizerských horách, dokážou večer zhatit.
• Čas. Začněte pozorovat nejdříve 45–60 minut po západu Slunce, kdy nastane astronomické setmění.
• Adaptace očí. Trvá 20–30 minut. Stačí jediný pohled do displeje mobilu a začínáte znovu.
• Poloha. Držte se stranou přímých světel v osadě. Pár desítek metrů od posledního okna udělá zásadní rozdíl.

Dalekohled nepotřebujete. Hodnota Jizerky stojí na pozorování pouhým okem, a právě v tom je její síla pro běžného návštěvníka.

Jak se na Jizerku dostat v létě 2026

Autem dojedete na parkoviště Mořina, odkud je to 700 metrů pěšky do osady. Vjezd přímo na Jizerku je pro běžné návštěvníky omezený. Pohodlnější varianta je autobus: v letní sezóně 2026 sem jezdí linka 795 z Jablonce nad Nisou a Tanvaldu, linka 942 z Harrachova a Rokytnice nad Jizerou a linka 791 z Liberce.

Praktický balíček na večerní výpravu: teplá vrstva navíc (i v létě klesají teploty v horách pod deset stupňů), čelovka s červeným režimem, která neničí noční vidění, a trocha trpělivosti na adaptaci očí. Nic víc.

Konkrétní příležitost pro letošní léto: 8. srpna 2026 se na Jizerce koná akce „Den a noc na Jizerce“, od jedné odpoledne do jedenácti večer s pozorováním Slunce, přednáškami a večerním programem pro veřejnost. Veřejné akce tu probíhají nepřetržitě od roku 2010.

Česko v kontextu: co je oblast tmavé oblohy a co není

Jizerská oblast tmavé oblohy vznikla 4. listopadu 2009, v Mezinárodním roce astronomie, jako společný česko-polský projekt šesti institucí: na české straně Astronomický ústav Akademie věd ČR, Správa CHKO Jizerské hory a Lesy ČR, na polské straně Astronomický ústav Univerzity ve Vratislavi a dvě lesní správy. Nejde tedy o ryze českou záležitost, ale o skutečný přeshraniční celek.

V Česku dnes existují celkem tři vyhlášené oblasti tmavé oblohy:

Důležité upřesnění: žádná z nich nemá mezinárodní certifikaci organizace DarkSky International. V aktuálním oficiálním seznamu certifikovaných míst Jizersko nefiguruje. Pro srovnání: sousední Bavorský les získal certifikaci v roce 2025 na ploše 940 km² a francouzská rezervace Millevaches měří 3 350 km² s průměrným zenitovým jasem 21,6 mag/arcsec². Jizersko je v českých poměrech výborné, v globálním měřítku ale patří spíš do solidního středu.

Článek Jizerská oblast tmavé oblohy patří k nejlepším místům pro pozorování hvězd v Česku, uvidíte i Mléčnou dráhu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Asterismus, ne souhvězdí

Velký vůz není souhvězdí. Je to asterismus, neoficiální obrazec, který si lidé vybrali z jasných hvězd uvnitř mnohem většího souhvězdí Velké medvědice. NASA to rozlišuje výslovně: asterismy jsou kulturní kresby, souhvězdí jsou dnes přesně vymezené oblasti oblohy definované Mezinárodní astronomickou unií. Hranice souhvězdí se nemění, protože je určili lidé na papíře. Ale obrazce hvězd uvnitř nich se mění neustále, jen příliš pomalu na to, abychom to za jeden lidský život postřehli.

Zajímavé je, že pět ze sedmi hvězd Velkého vozu sdílí podobný směr pohybu. Patří k takzvané pohybové skupině Velké medvědice, což by mohlo svádět k dojmu, že obrazec drží pohromadě. Jenže zbylé dvě hvězdy, Dubhe a Alkaid, letí jinam. Právě ony naběračku postupně roztahují. Už za sto tisíc let bude tvar znatelně jiný, jak ukazují vizualizace NASA.

Co umíme spočítat a kde končí jistota

Evropská sonda Gaia změřila polohy, vzdálenosti a pohyby téměř dvou miliard hvězd s bezprecedentní přesností. Z těchto dat ESA sestavila animaci proměny hvězdné oblohy na příštích 1,6 milionu let. Na takové škále jsou výpočty spolehlivé. Jenže období sta milionů let je více než šedesátkrát delší.

Problém není výkon počítačů. Problém spočívá ve fyzikálních limitech vstupních dat. Každá hvězda má drobnou nejistotu v naměřené poloze, vzdálenosti, vlastním pohybu i radiální rychlosti. Při krátkodobé extrapolaci to nevadí. Při extrapolaci na sto milionů let se chyby kumulují tak, že přesné souřadnice jednotlivých hvězd nelze zodpovědně uvést. Co ale můžeme říct s jistotou: dnešní tvar Velkého vozu by byl dávno rozpadlý a nerozpoznatelný. To není spekulace; to je důsledek známých rychlostí a směrů.

Hvězdy, které v druhohorách chyběly

Některé z nejnápadnějších objektů dnešní oblohy jsou překvapivě mladé. Betelgeuse, rudý veleobr v Orionu, je stará zhruba deset milionů let; v druhohorách prostě neexistovala. Polárka, dnešní severka, má modelový věk kolem padesáti milionů let. Před sto miliony let by ji pozorovatel na Zemi hledal marně. A Plejády, ikonická hvězdokupa viditelná pouhým okem, vznikly přibližně před sto miliony lety; po většinu druhohor tedy na obloze také nebyly.

Naopak méně hmotné, dlouhověké hvězdy tehdy svítily. Obloha nebyla prázdná. Mléčná dráha se táhla přes nebe stejně jako dnes, planety obíhaly Slunce, Měsíc vycházel a zapadal. Jen repertoár jasných orientačních bodů byl jiný a žádný z dnešních známých asterismů by v tehdejší geometrii nedával smysl.

Dinosauří noc: kratší, rychlejší, s větším Měsícem?

Studie fosilní lastury mlže z pozdní křídy, publikovaná Americkou geofyzikální unií, ukázala, že před sedmdesáti miliony let měl rok 372 dní a den trval jen asi 23,5 hodiny. Obloha se tedy během jedné noci otáčela nepatrně svižněji.

A Měsíc? NASA měří jeho dnešní vzdalování pomocí laserových odrazů; tempo činí asi 3,8 centimetru za rok. Prostý přepočet na sedmdesát milionů let dává rozdíl zhruba 2 660 kilometrů, tedy méně než jedno procento dnešní střední vzdálenosti. Měsíc byl o něco blíž, ale pouhým okem by rozdíl v jeho zdánlivé velikosti nejspíš nešlo rozeznat. Zato za celou dobu druhohor, tedy přibližně 186 milionů let, muselo v Mléčné dráze vybuchnout obrovské množství supernov. Při frekvenci zhruba jedné exploze masivní hvězdy každých padesát let jde o miliony událostí. Některé z nich mohly být na obloze viditelné jako dočasné jasné body, jasnější než cokoli, co známe z novodobé historie astronomických pozorování.

Krátký lidský výřez

Noční obloha vypadá neměnná, protože ji pozorujeme v měřítku jednoho života nebo nanejvýš několika tisíciletí zaznamenaných astronomických pozorování. Stačí ale přepnout na geologický čas a z „věčných“ obrazců se stanou prchavé konstelace, z nichž některé ještě nevznikly a jiné už dávno zanikly. Velký vůz je krásným příkladem: existuje teď, pro nás, na pár set tisíc let. Pak bude obloha zase jiná a nikdo se nebude ptát, kam se poděla naběračka.

Článek Dinosauři viděli na noční obloze jiné souhvězdí. Za 66 milionů let se hvězdy posunuly o desítky stupňů vlastním pohybem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Napínání do totálního konce

Nekonečná a neustále postupující expanze vesmíru jako celku natáhne tkaninu reality natolik, že zbývající subatomární částice budou moci jen zřídka létat v parseku od sebe. Díky Mattu Caplanovi máme nyní náhled na to, co by mohlo být jednou z posledních událostí tohoto rozpínání. Budou to černé supernovy. V současnosti jsou supernovy výbušným finále, které je vyhrazeno pro masivní hvězdy.

Jakmile těmto obrovským fúzním reaktorům dojde palivo, jejich jádro se zhroutí a nastane exploze supernovy. Zbývající trosky zrodí buď černou díru, nebo neutronovou hvězdu. Menší hvězdy se místo rozšíření do červených obrů nakonec zmenší do bílých trpaslíků. Ti sami nemají takovou hmotnost, aby se mohli stát supernovou, takže se pomalu ochlazují na teplotu okolního vesmíru. Když k tomu dojde, ztuhnou a změní se ve studené černé trpaslíky.

Ohňostroj konce historie

Tento proces trvá dle odhadů biliony let. Protože je samotný vesmír starý „jen“ 13,4 miliardy let, vědci objevení se černých trpaslíků zatím nepředpokládají. Ti nejstarší známí bílí zatím stále jasně září. Černý trpaslík byl v podstatě považován za konec historie, podle Caplana je v nich ale stále život. K tání dochází i při velmi nízkých teplotách, jen to trvá neuvěřitelně dlouho a je potřeba určitá pomoc od kvantové mechaniky.

Fenomén kvantového tunelování znamená, že se čas od času podaří částici „protunelovat“ bariérou, na jejíž překonání obvykle nemá dost energie. Jádra uvnitř černých trpaslíků tak mohou postupně samovolně splynout, ačkoli by k tomu neměla mít dostatek energie. Sloučené produkty by měly stačit k rozdrcení trpaslíka právě na supernovu, podobně jako u mnohem hmotnějších hvězd. Dle Kaplana čeká tento osud minimálně 1 % všech hvězd.

Černé plameny na černém pozadí

„Explodují jen ti nejhmotnější černí trpaslíci, tedy 1,2 až 1,4násobek hmotnosti Slunce,“ upřesňuje Kaplan. „Ani při velmi pomalé reakci nemá naše Slunce dost hmoty na to, aby někdy explodovalo v supernově. Ani ve vzdálené budoucnosti.“ Podle Caplanových propočtů dojde k první supernově černého trpaslíka během asi 101 100 let. Následuje 1 100 nul, tedy číslo tak velké, že pro něj dosud nemáme žádný termín.

I kdybychom mohli být svědky těchto událostí z bezpečného stroje času, je jen velmi mizivá šance, že je spatříme proti neuvěřitelně černé temnotě samotného vesmíru. „Galaxie se rozptýlí, černé díry se vypaří a expanze vesmíru rozfouká všechny zbývající objekty tak daleko, že nikdy nikdo neuvidí žádný z nich explodovat,“ říká Caplan. „Světlo ostatně nemůže fyzicky cestovat tak daleko. Budou to poslední představy, těžko soudit, co bude potom.“

Jaké pocity ve vás takový osud vyvolává?

Zdroj: Science

Článek Černé trpasličí supernovy mohou být poslední událostí ve vesmíru. Nahrávají tomu výpočty teoretického fyzika se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spojnice v časoprostoru

„Pokud jsou červí díry s poloměrem 100 až 10 milionů kilometrů spojeny s naší Mléčnou dráhou a jsou tak běžné jako normální hvězdy, pak je můžeme zachytit opětovným rozborem dat z minulých let,“ říká Fumio Abe. Jinými slovy tato nová a velmi lákavá teorie nabízí další způsob, jak odpovědět na věčnou otázku: „Jsme ve vesmíru sami?“ Podle teorie jsou červí díry tunely se dvěma konci v různých bodech času a prostoru.

Tato spojení přitom neporušují Einsteinovu obecnou teorii relativity, dnešní věda ovšem stále netuší, zda tyto červí díry opravdu existují. Podle badatelů by totiž k jejich udržení bylo potřeba skutečně astronomické množství energie. „Červí díra je ze své podstaty zcela nestabilní. Potřebuje proto „látku“ s odpudivou gravitací, aby se udržela stabilní. Tedy, aby i průchod, který vytváří, zůstal dlouhodobě otevřený,“ vysvětluje expert.

Hledání obyvatelných světů

Abe také zdůrazňuje, že pokud by takovou síť červích děr vytvořili mimozemšťané, bylo by možné je detekovat pomocí tzv. gravitační mikročočky. Tuto metodu již badatelé použili k detekci tisíců vzdálených hvězd i exoplanet. Kromě toho existuje ještě další způsob, jak odhalit pokročilé mimozemské civilizace. Například hledání teoretických megastruktur, které se nacházejí kolem hvězd a využívají jejich energii.

Vědci mohou stejně tak hledat obyvatelné planety podle znečištění v jejich atmosféře. Koncept červích děr a jejich možností ale zůstává nadále nesmírně lákavou oblastí. Obzvláště s ohledem na možnosti, které by mohly poskytnout dostatečně pokročilým civilizacím. Mezigalaktické cestování možné během mrknutí oka je jedním ze svatých grálů technologů všeho druhu. Ovšem vesmír bude mít vždy cestu, jak nás případně zkrotit.

Která galaktická megastruktura vás fascinuje nejvíc?

Zdroj: ScienceNews

Článek Dálnice přes vesmír: Astrofyzici by mohli najít dopravní síť sestávající z červích děr. Máme naději na mezigalaktické cestování? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bílá trpasličí anomálie

Povrchu bílých trpaslíků dominuje helium, tady je ale vysoká koncentrace uhlíku a kyslíku. Tým našel koncentrace těchto dvou prvků dosahující až 20 %. Zajímavé přitom je, že uhlík a kyslík jsou formou „popela“, který vzniká právě při spalování helia uvnitř hvězd. Jenže tuto fázi mají tyto hvězdné pozůstatky už dávno za sebou. Ještě záhadnější je pak skutečnost, že jsou oba mnohem žhavější a širší než většina dosud poznaných bílých trpaslíků. To naznačuje, že helium může uvnitř stále hořet.

„Normálně bychom očekávali, že hvězdy s tímto složením povrchu dokončí ve svých jádrech spalování helia a jsou prostě na cestě k formě bílého trpaslíka,“ vysvětluje profesor Klaus Werner, vedoucí badatel týmu. „Tyto nové hvězdy jsou tak pro nás velkou výzvou, protože jde o něco neobvyklého v hvězdné evoluci.“ Vědci z Argentiny mají ovšem hypotézu o tom, jak se tyto podivné nové hvězdy vlastně zrodily a proč se odlišují.

Blízké setkání dvou trpaslíků

Páry bílých trpasličích hvězd v opravdu blízkých binárních systémech se mohou někdy navzájem přitahovat. Následně se srazí a vytvoří zcela nový objekt. Pokud by složení každého z původních bílých trpaslíků bylo správné, mohla by pak vzniknout právě tato nová podivná hvězda. „Za normálních okolností takové spojení nevede ke vzniku hvězd, které jsou obohaceny uhlíkem a kyslíkem,“ uvedl Dr. Miller Bertolami, hlavní autor hypotézy.

„Myslím si ale, že v binárních systémech se zcela specifickými hmotnostmi může být bílý trpaslík bohatý na uhlík a kyslík zničen a skončit následně na vrcholu toho bohatého na helium. Což by vedlo i ke vzniku takovýchto hvězd.“ Ovšem ani v takovém případě model nevysvětluje všechny pozorovatelné rysy těchto nových hvězd. Nejde přitom o první prapodivné bílé trpaslíky.

Trpasličí pulsary a prstence

Jiná nedávná pozorování odhalila například bílé trpaslíky s prstencovými systémy nebo bílé trpasličí pulsary. Stejně tak se objevila zvláštní hvězda, která neznámo jak jasně hoří v infračerveném světle, ale ne ve spektru viditelného světla. Podle výzkumníků je proto potřeba více dalšího bádání a pečlivého pozorování, aby byl původ těchto podivných jevů rozluštěn.

Kterého z hvězdných trpaslíků máte nejraději?

Zdroj: TheScientist

Článek Astronomové narazili na zcela nový typ hvězd záhadného původu. Německým badatelům uniká způsob jejich vzniku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaderné těstoviny a nečekané prstence

Nejsilnější materiál vesmíru se formuje ze zbytků mrtvé hvězdy. Podle počítačových simulací jsou protony a neutrony ve scvrklé slupce hvězdy terčem tak obrovského tlaku, že jsou z nich vlákna podobná těstovinám. Jak velký je to tlak? Představte si sílu, která by dokázala celkem bez problémů roztrhat ocel. Máte? Tak ve zbytcích mrtvých hvězd je takový tlak znásoben deseti miliardami. Trochu mimo lidskou představivost, že?

Trpasličí planeta Haumea se pohybuje na Kuiperově pásu až někde za Neptunem a je zvláštní už sama o sobě. Má podivný protáhlý tvar, dva měsíce a den na ní trvá jen čtyři hodiny. To z ní také dělá nejrychleji rotující objekt ve Sluneční soustavě. Jenže v roce 2017 si astronomové všimli, že je kolem ní několik extrémně tenkých prstenců. Nejspíš jde o pozůstatek kolize s jiným tělesem, která se odehrála daleko v její minulosti.

Trochu měsíční násobilky a temné hmoty

Víte, co je lepší než měsíc? Měsíc, který má vlastní měsíc. Objekt se na internetu dočkal krásného označení „moonmoon“. Jinak se mu také říká subměsíc, ale jde zatím jen o teoretický objekt, který se dosud neobjevil. Nedávné výpočty ovšem naznačují, že ve vesmíru skutečně neexistuje nemožné, takže ani těmto podměsícům v existenci zhola nic nebrání. Teď už jen stačí, aby astronomové na nějaký takový narazili při svém pozorování.

Temná hmota je substance, která má zabírat 85 % veškeré hmoty ve vesmíru, a je podivná už z principu. Vědci jsou si ovšem do této chvíle jistí aspoň tím, že temná hmota je jednoduše všude. Proto si jeden z týmů marně láme hlavu nad galaxií, kterou spatřili v březnu roku 2018. Jednoduše proto, že podle všeho prakticky žádnou temnou hmotu neobsahovala. Další výzkumy vedly i k možnosti, že temná hmota neexistuje vůbec.

Vedení neutrinem a fosilní galaxie

V září 2017 zasáhlo Zemi neutrino, což by nebylo tak zvláštní. Jenže tohle s sebou neslo poprvé dostatek informací, aby astronomové mohli natočit své teleskopy po směru jeho původu. Zjistili, že bylo k planetě vystřeleno před 4 miliardami let ze zářícího blazaru, tedy galaktického jádra. Zdrojem byla supermasivní černá díra v centru galaxie, která pohlcovala veškerý okolní materiál. To všechno vyčteno z jedné elementární částice.

DGSAT je tzv. ultradifusivní galaxie. Je velká jako Mléčná dráha, jenže je roztažená na tak obrovském prostoru, že jí prakticky chybí osvětlení, a je tudíž skoro neviditelná. Když ji ale vědci v roce 2016 spatřili, byla osamocená – tyto galaxie bývají obvykle v clusterech. Její vlastnosti naznačují, že vznikla ve velmi raných fázích vývoje vesmíru, jen asi miliardu let po Velkém třesku. To z ní dělá kosmický ekvivalent fosilie nalezené archeology.

Infračervený proud a svítící planeta

Neutronové hvězdy jsou extrémně husté objekty, které vznikají po smrti klasických hvězd. Obvykle vysílají radiové vlny na úrovni rentgenového záření. Jenže v září 2018 si vědci všimli dlouhého paprsku infračerveného světla, které přicházelo z hvězdy vzdálené 800 světelných let od Země. Je dost možné, že světlo vycházelo ne z hvězdy, ale z prachového disku, který ji obklopuje. Definitivního řešení této podivnosti se ještě musí badatelé dopátrat.

Zbloudilé planety si plují vesmírem poté, co je další gravitační síly odloučily od jejich původní hvězdy. Jednou z nich je SIMP0136, planeta vzdálená 200 světelných let, jejíž magnetické pole je 200krát silnější než to u Jupiteru. Je to dostatečná síla na to, aby na planetě vznikly blýskající se aurory připomínající plameny. Ty jsou viditelné radiovými dalekohledy. Vesmír je opravdu báječné místo pro život plné zázraků.

Znáte další naprosto fascinující vesmírné jevy?

Zdroj: LiveScience

Článek Nejzvláštnější dosud objevené vesmírné objekty nedají astronomům spát. Odkud se vzaly a co jsou zač? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězdná i planetární anomálie

Vědci z dánské univerzity srovnali orbity obou planet a rotaci hlavní hvězdy. Hvězda se opravdu točí zhruba v opačném směru nebo obě obíhající planety. Odchylka od rotace zachycená v tomto systému byla ale zachycena už i jinde. Jednou z teorií je, že turbulence během formace samotné hvězdy mohly způsobit neshodu v pohybu právě mezi hvězdou a jejími planetami. Cokoli může příroda vytvořit, tak to někde provede, okomentovali nález vědci.

Na tomto systému je ale jedinečné to, že obě planety obíhají ve stejné úrovni. To naznačuje, že se něco stalo během počátků historie formování tohoto systému. Tedy poté, co se původní mrak stal hvězdou, kterou obklopovaly protoplanetární disky, ze kterých se nakonec zrodily obě obíhající planety. Fakt, že planety jsou ve stejné rovině, znamená, že za jejich migrací nestojí nic divokého, možná to byl onen původní disk.

Externí vliv na formování soustavy

Astronomové ve složení doktora Albrechta a jeho kolegů se přiklánějí k názoru, že celý systém se stal takto rozhozeným kvůli přítomnosti další blízké hvězdy – možná K2 – 290 B – která mohla poskytnout gravitační sílu, která pohnula s původním protoplanetárním diskem. Odpovídalo by to zásahu stejné síly a dostání obou planet do podobného stavu. Poměrně hodně skutečností obsažených v tomto rozestavení naznačuje, že původní planetární disk byl v prvním uspořádání zarovnán s celou hvězdou.

Celkově tato soustava otevírá dveře pro něco, u čeho astronomové úplně neví, jak si s tím poradit a jak si to celé vyložit. Tento systém je tak další ukázkou v mnoha, kdy příroda ukazuje nejrůznější způsoby porušení toho, o čem se domníváme, že to platí, a přitom nenabízí příliš nápověd, jak se dopátrat odpovědi něčím podložené.

Zdroj: New Scientist

Článek Nečekaný objev ve vesmíru, první svého druhu. Povedlo se objevit planety, jež obíhají hvězdu, která se točí v opačném směru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Opravdová galaktická rarita a lahůdka

Systém TIC 168789840 sestává ze tří párů hvězd, dvou uvnitř a jednoho venku. Ty dva vnitřní obíhají velmi těsně u sebe a mají tak společné gravitační centrum. Tří pár je dále, vně systému a pohybuje se kolem zbytku i kolem sebe navzájem. Celá soustava je tak ukázkou bizarní a zároveň krásné vesmírné choreografie, na kterou nejsou lidé zvyklí. Vnější pár hvězd oběhne kolem vnitřní soustavy každé 2000 let.

Až do dneška neidentifikovali v této multisluneční a na vesmírné poměry komplexní soustavě žádné exoplanety. Pokud budou ale existovat, uvidí vždy jen dvě slunce a zbytek toho, co je kolem nich, jen jako velmi jasné hvězdy na obloze. Nejde přitom o první sluneční systém tohoto typu, který byl kdy objeven, ale suverénně o první, který se pohybuje tímto způsobem a má takové komplexní rozestavení.

Když se kryjí téměř všechna navzájem

Šestinásobné sluneční zatmění je totiž opravdu rarita, ovšem vzhledem k blízkosti vzájemného oběhu se není čemu divit. Pokaždé, když se jedno slunce pohybuje před jiným, vidíme na našich dalekohledech zatmění. Ovšem tato jsou viditelná pouze ze Země a z mnoho dalších úhlů pohledu viditelná nebudou. Vědci zatím neví, kolik takových systémů by mohlo existovat v našem systému nebo jinde.

Stejně tak nebyl zatím odhalen původ systému a proces jeho vzniku, ve srovnání s kterým se naše vlastní sluneční soustava zdá až primitivní. Pokud budou v nové pozorované soustavě existovat nějaké exoplanety, pak pouze u vnějšího páru hvězd. Jakékoli uvnitř by byly gravitací vystřeleny mimo, nebo naopak pohlceny některou z hvězd. Vnější pár hvězd obíhá natolik daleko, že možnost exoplanet u něj přece jen existuje.

Zdroj: Exoplanets NASA

Článek Vědci objevili vzácný hvězdný systém se šesti slunci. Vzájemné zatmění těchto sluncí lze pozorovat z naší sluneční soustavy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poznatelný vzorec trvající přes staletí

Kvůli rekonstrukci toho, jak lidé vnímají nebeskou sféru, vzal tým vědců v úvahu způsob, jakým lidské oko náhodně cestuje po noční obloze. Lidské oko má tendenci se pohybovat v oddělených skocích zvaných sakády, tedy od jednoho zajímavého bodu k dalšímu. Tým proto vytvořil simulaci, která zahrnuje délku jednotlivých sakád v kombinaci se základními detaily nočního nebe, jak je viditelné ze Země – konkrétně zjevnou vzdálenost sousedních hvězd a jejich světlost.

Tato technika může reprodukovat konkrétní souhvězdí jako třeba Delfína. Když byla tato mapa použita na celou oblohu, simulace vygenerovala skupiny hvězd, které velmi dobře odpovídaly 88 moderním souhvězdním známým podle Mezinárodní Astronomické Unie. Lidé z různých kultur spojovali na obloze obdobné skupiny hvězd nezávisle na sobě. Jejich oči měli ovšem stejný mechanismus.

Obdobné vnímání a tudíž obdobné výsledky

Je to podobné, jako s ustanovením bohů, ostatně souhvězdí jsou tomuto tématu velmi blízká. Ovšem lidé po celém světě a napříč staletími jsou spojeni stejným tělem a stejným způsobem pohybu jeho částí, tudíž i oka. A stejně, jako mají rozdílné kultury boha pro válku, hrom, moře nebo lásku, stejně tak je nejspíš zaujala na obloze podobná skupina hvězd a vytvořili si podle ní obrazec. Nazvaný sice kolikrát jinak, ale obdobného tvaru.

Ten je dán výraznosti v kombinaci právě s mechanismem pohybu oka. Tohle celé velmi dobře naznačuje, že existují univerzálně společné prvky lidského učení a zpracovávání skutečnosti, která nás každodenně obklopuje. Je to jednotný způsob vnímání, který ovlivňuje způsob, jakým člověk kdekoli na světě vnímá, třídí a vyhodnocuje informace. Stejně jako je byl všude bůh války, máme společné i mnohé hvězdy a jejich spojení.

Zdroj: ScienceNews

Článek Proč si lidé zvolili konkrétní skupiny hvězd jako souhvězdí? Odborníci mají jasno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hvězda typu G

Podle nových odhadů astronomů z University of British Columbia, která využívá data z mise Kepler, kterou provedla NASA, může existovat až jedna planeta podobná planetě Zemi pro každých pět hvězd podobných Slunci v Galaxii Mléčná dráha. Aby byla planeta považována za Zemi, musí být skalnatá, zemitá a měla by obíhat kolem Slunce typem G. Rovněž musí obíhat v obyvatelných zónách své hvězdy, v rozsahu vzdálenosti od hvězdy, ve které může skalnatá planeta na svém planetu hosti tekutou vodu a potenciálně také život.

Až 6 miliard hvězd

Výpočty stanovují horní hranici 0,18 planet podobných Zemi na hvězdu typu G. Odhad toho, jak běžné jsou různé druhy planet kolem různých hvězd, může poskytnout důležitá omezení pro teorii formování a vývoje planet. Odhad také může pomoci optimalizovat budoucí mise věnované hledání vnějších planet. Podle astronomky UBC má Mléčná dráha až 400 miliard hvězd, přičemž jen sedm procent z nich je typu G. To znamená, že v naší galaxii mohou mít planety podobné Zemi jen šest miliard hvězd.

Dopředné modelování

Předchozí odhady frekvence planet podobných Zemi se pohybují od zhruba 0,02 potenciálně obyvatelných planet na Slunce podobnou hvězdu po více než jednu na Slunce podobnou hvězdu. Planety, jako je Země, budou při průzkumu planety zpravidla chybět než jiné typy, protože jsou tak malé a oběžné dráhy jsou zase daleko od svých hvězd. To znamená, že soubor planet představuje pouze malou podmnožinu planet, které jsou ve skutečnosti na oběžné dráze kolem hledaných hvězd. K překonání těchto výzev použili vědci techniku známou jako dopředné modelování.

Následování Keplera

Vědci začali simulaci celé populace exoplanet kolem hvězd, které Kepler hledal. Každou planetu označili jako detekovanou v závislosti na tom, jak by je mohl najít algoritmus pro vyhledávání planet. Potom porovnali detekované planety se skutečným souborem planet. Přinesla-li simulace těsnou shodu, pak počáteční populace byla pravděpodobně výbornou reprezentací skutečné populace planet obíhajících kolem těchto hvězd. Výzkum vrhl také více světla na jednu z nejvýznamnějších otázek exoplanetové vědy, která dnes existuje. Otázka se týká mezery poloměru, ale o tom zase někdy jindy. Výzkum bude ovšem probíhat dále a jistě přinese spoustu zajímavých výsledků.

Článek Podle nových odhadů se v naší galaxii nachází téměř 6 miliard planet podobných Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.