Čtyři pevnosti, jeden dozorce

Trasa vězně je doložená a překvapivě přímočará. Z Pignerolu v savojských Alpách putoval do Exilles, odtud na ostrov Sainte-Marguerite u Cannes a nakonec do Bastily v Paříži. Pokaždé ho doprovázel tentýž muž, Saint-Mars, který mezitím stoupal v hierarchii královské vězeňské správy. Vězeň ho následoval jako stín, kterého se nedalo zbavit.

Zápisy Étienna du Juncy, královského poručíka Bastily, zachycují jeho příchod 18. září 1698: maskovaný muž s černou sametovou maskou na tváři byl umístěn do cely za několikerými zamčenými dveřmi. Du Junca si poznamenal, že vězeň nesměl být viděn ani slyšen nikým kromě Saint-Marse. Okna cely směřovala mimo dohled ostatních.

O pět let později, 19. listopadu 1703, du Junca zapsal smrt. Pohřeb proběhl na hřbitově farnosti Saint-Paul pod jménem Marchioly. V zápisu byl uveden také věk, který badatelé dodnes zpochybňují. Vše, co mohlo vést k identifikaci, bylo po smrti z cely odstraněno nebo zničeno.

Samet, ne železo

Prameny časově nejbližší události mluví jednoznačně: maska byla z černého sametu. Představu železné masky přidal až Voltaire. V díle Siècle de Louis XIV z roku 1751 popsal tajemného vězně s „železnou maskou na tváři“ a naznačil, že šlo o osobu královské krve. Voltaire zde nepsal nezaujaté dějiny, ale politicky laděný text namířený proti absolutismu a potřeboval silný obraz.

Alexandre Dumas ho dotáhl do extrému. V románu Vikomt de Bragelonne z roku 1847 se z vězně stal tajný bratr-dvojče Ludvíka XIV., uvržený do žaláře, aby nemohl ohrozit trůn. Příběh byl tak působivý, že dodnes formuje představu většiny lidí o celém případu. Jenže mezi Dumasovým románem a archivní realitou leží propast.

Legenda přitom nezačala až u Voltaira. Už za života vězně kolovala šeptanda; Saint-Mars sám kolem svého chráněnce budoval auru výjimečnosti, která posilovala jeho vlastní postavení. Po smrti Ludvíka XIV. v roce 1715 se záhada stala nástrojem protivládní propagandy: tajný vězeň sloužil jako důkaz tyranie Krále Slunce. Jak upozorňuje historik Jean-Christian Petitfils, mýtus nevyrostl z přemíry informací, ale z demonstrativního ticha kolem několika pečlivě střežených detailů.

Dauger, nebo Mattioli?

Seriózní historiografie dávno opustila romantické kandidáty: žádné královské dvojče, žádný Molière, žádný d’Artagnan. Spor se zúžil na dva muže.

Eustache Dauger se v pramenech objevuje od roku 1669, tedy od samého počátku uvěznění. Kdo přesně byl, není jisté. Badatel Andrew Lang ho v práci The Valet’s Tragedy spojil s okruhem protestanta Rouxe de Marsillyho a s tajnými anglo-francouzskými kontakty. Historik Paul Sonnino z University of California posunul hypotézu dál: podle něj mohl Dauger znát kompromitující detaily o Mazarinových finančních vazbách na Anglii, které se staly politicky výbušnými právě ve chvíli, kdy Ludvík XIV. potřeboval spolupráci Karla II. Sonnino zároveň upozorňuje, že většina seriózních historiků dnes pracuje právě s daugerovskou verzí.

Ercole Antonio Mattioli má jiný, ale rovněž silný příběh. Mantovský diplomat, který v roce 1678 prozradil tajná francouzská jednání o pevnosti Casale, byl o rok později unesen a uvězněn. Jeho verzi podporuje hlavně pohřební zápis: jméno Marchioly nápadně připomíná Mattioli. Diplomatický motiv je navíc srozumitelný a dobře doložený.

Problém mattioliovské větve je v chronologii. Mattioli byl zatčen až v roce 1679, deset let po prvním doloženém rozkazu k izolaci záhadného vězně. Dauger má delší a souvislejší stopu po boku Saint-Marse. Ani jedna strana ale nemá definitivní důkaz.

Co se dochovalo, a co shořelo

Klíčové fondy přežily. Archivy Bastily jsou dnes uloženy v pařížské Národní knihovně Francie na pobočce Arsenal a část z nich je digitalizovaná. Ministerská korespondence Louvoise a jeho nástupce Barbezieuxe, du Juncovy záznamy, Saint-Marsovy dopisy, to vše existuje a je přístupné.

Jedna zásadní stopa se však nenávratně ztratila. Pařížské farní matriky z doby před rokem 1792 shořely při požárech Komuny v roce 1871. Originální zápis z farnosti Saint-Paul, kde byl vězeň pohřben jako Marchioly, se nedochoval. Pracuje se s opisy a extrakty; Archives de Paris evidují rekonstrukční fondy, v Národní knihovně existuje rukopis Français 32591 s materiály k Saint-Paul. Originál, na němž by bylo možné ověřit přesné znění, rukopis písaře i případné škrty, je však ztracený.

Vězeň bez luxusu

Filmové a románové verze obvykle líčí maskovaného muže v téměř královském přepychu: stříbrné nádobí, osobní služebnictvo, tiché apartmá. Realita du Juncových zápisů je střízlivější. V roce 1701 byl vězeň kvůli přetížení Bastily dočasně umístěn společně s dalšími vězni. Žádný izolovaný palác, žádná královská cela.

Právě tento detail podle nás nejlépe vystihuje podstatu případu. Stát nepotřeboval vězně rozmazlovat, potřeboval ho umlčet. Nebezpečná nebyla jeho osoba, ale to, co věděl. A protože nikdo nikdy nezjistil, co přesně věděl, mohl si každý dosadit vlastní odpověď. Voltaire dosadil královskou krev, Dumas dvojče, protivládní pamfletisté tyranii. Tři sta let staré ticho mluví hlasitěji než jakýkoli dokument, který se z něj mohl vynořit.

Článek Čtyři pevnosti, jeden dozorce a 34 let ticha. Kdo byl muž v železné masce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mokřad hladový po vodě

Versailles stojí na bývalých mokřadech. Paradoxně ale od počátku trpělo nedostatkem kvalitní vody. Ludvík XIV. zahájil velkou stavební kampaň v roce 1662 a během následujících tří dekád proměnil otcův lovecký zámeček v největší královské sídlo Evropy. Od roku 1677 práce dramaticky zrychlil, potřeboval přesunout celý dvůr a vládu z Paříže. 6. května 1682 se Versailles oficiálně stalo sídlem království. Problém? Stavba zdaleka nebyla hotová.

Do rozestavěného kolosu se nastěhovaly tisíce lidí. Kolem roku 1722, a zhruba srovnatelně i za Ludvíka XIV., žilo v areálu téměř 7 000 osob, z toho asi 4 000 přímo v zámku. Dvořané, služebnictvo, gardisté, kněží, řemeslníci. Všichni potřebovali jíst, spát a chodit na záchod. Jenže královský rozpočet měl jiné priority.

25 milionů na efekt, jímky na zbytek

Čísla mluví jasně. Podle studie historika Érica Soullarda stály samotné fontány a jejich sochy asi 3 miliony livrů. Celý vodní aparát (přívody, rigoly, akvadukty, sifony, nádrže a kilometry potrubí) spolkl přibližně 25 milionů livrů z celkových 65 milionů vynaložených na Versailles mezi lety 1664 a 1690. K tomu přičtěte slavnou Marlyho mašinu, hydraulický zázrak na Seině, který stál dalších 3,5 milionu livrů a stavělo ho 1 800 mužů čtyři roky. Její údržba pak vycházela ještě dráž než samotná stavba.

A co hygienická infrastruktura? Ve Versailles existoval systém latrín, jímek a podzemních odvodů; kolem roku 1710 jich bylo asi 35. Nebylo to nic, ale pro čtyři tisíce obyvatel paláce to bylo zoufale málo. Doložené jsou jen dvě veřejné toalety. Zbytek řešily komorní nádoby, židle s nádobou a ruční vynášení odpadu. Král sám měl od roku 1672 vlastní „cabinet de la chaise“, soukromý záchod, který byl zároveň místem audiencí. Dvořané takový luxus neměli.

Soullard to říká přímo: obří hydraulické práce nesloužily koupeli, pití ani tělesné hygieně. Sloužily královské promenádě Grandes Eaux, slavnostem a flotile na Velkém kanálu.

Král jako hlavní architekt problému

Svádět selhání na architekty (Le Vaua, Le Nôtra, Hardouina-Mansarta) je pohodlné, ale nepřesné. Tito muži byli vykonavatelé. Zadání a priority určoval Ludvík XIV. osobně. Oficiální materiály Versailles popisují zámek jako nástroj absolutní moci: místo, kde král kontroloval šlechtu tím, že ji donutil žít pod jednou střechou podle jeho pravidel. Fontány nebyly dekorace. Byly politickým nástrojem, demonstrací technické a finanční síly koruny.

Colbert, králův hlavní ministr, přitom zásobování pitnou vodou řešil jako vážný problém. Věděl, že voda nestačí. Ale když stálo na misce vah zásobování kuchyní a zásobování fontán, vyhrály fontány. Vždy.

Oxfordská studie Richarda Bonneyho přitom koriguje jiný populární mýtus: Versailles nikdy netvořilo víc než 6 % ročních výdajů státu a v mnoha letech kleslo pod jedno procento. Francii nezbankrotoval zámek. Zbankrotovaly ji války. Ale na úrovni samotného paláce bylo rozložení peněz mezi reprezentaci a provoz groteskní.

Cena za lesk: epidemie a zápach

Důsledky se dostavily. Návštěvníci se „odlehčovali“ mimo určená místa; oficiální pedagogický materiál zámku to popisuje s diplomatickou opatrností, ale problém byl notoricky známý i současníkům. Zápach patřil k Versailles stejně jako pozlacené lustry. A nebylo to výjimkou: podobné potíže trápily Louvre, Saint-Germain i Fontainebleau. Versailles ale mělo unikátní měřítko.

Ve 30. letech 18. století se situace vyhrotila. Po odchodu dvora zpět do Paříže v roce 1715 se zásobování pitnou vodou zhoršilo, znečištění kanálů a studní narostlo, a přišla epidemie paludických a tyfových horeček, která zdecimovala polovinu populace města Versailles. Teprve poté se začaly věci měnit:

• 1734 — vévoda d’Antin vydal hygienické předpisy a obnovil vodní distribuci
• 1736 — starší systém nahrazen litinovými sifony
• 1763–1764 — vybudována vodní rezerva Picardie
• Za Ludvíka XVI. vznikl Pavillon des Filtres pro filtraci znečištěné vody

V soukromých komnatách Marie Antoinetty je dokonce doložen splachovací záchod, jeden z prvních v kontinentální Evropě. Jenže to už byl konec 18. století. Palác fungoval přes sto let, než se hygienický standard začal blížit tomu, co bychom nazvali únosným.

Poučení, které se opakuje

Versailles není ojedinělý případ. Když v roce 1959 začala stavba Sydneyské opery, odhad činil 3,5 milionu liber. O tři roky později se vyšplhal na 13,7 milionu a architekt Jørn Utzon nakonec odešel po sporu o náklady a kontrolu. Není to hygienická paralela, ale princip je stejný: ikonická forma přeroste rozpočet a provozní logiku.

Moderní stavební předpisy dnes hlídají minimální standardy pro vodoinstalace, odvodnění i ventilaci právě proto, aby se podobné disproporce neopakovaly. Ale napětí mezi vizí a funkcí nezmizelo. Změní se jen měřítko a materiály.

Versailles zůstává nejelegantnějším důkazem jednoduché pravdy: technická vyspělost neznamená funkční prostředí, pokud o prioritách rozhoduje někdo, kdo na záchod chodí do vlastního pozlaceného kabinetu.

Článek Fontány za miliony, ale žádná kanalizace. Jak architekti Versailles totálně zpackali stavbu století se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně je třída Optimum a koho se týká

Optimum není celý vlak, to je třeba říct hned na úvod. Je to vyhrazený vůz v první třídě, umístěný na konci soupravy tak, aby jím neprocházeli ostatní cestující. SNCF ho spustila do prodeje 19. listopadu 2025 s tím, že první jízdy začaly 8. ledna 2026. Cílí na časté a pracovní cestující: nabízí omezený počet míst, přístup do salonku, posílený servis, plnou flexibilitu jízdenky a fixní cenu i na poslední chvíli.

Základní verze Optimum jezdí ve všední dny na velkém množství spojů TGV Inoui mířících do Paříže nebo z ní, včetně některých tras do Lucemburska a Freiburgu. Nadstavba Optimum Plus, která přidává jídlo servírované na místo a dedikovaného průvodce, pak funguje výhradně na lince Paříž–Lyon. O víkendech Optimum nejezdí vůbec.

Klíčové číslo: podle samotné SNCF tvoří Optimum pouhých 8 % míst nabízených ve všední dny. Zbylých 92 % zůstává přístupných všem bez věkového omezení a o víkendech je to plných sto procent.

Proč to rozhádalo internet

Spor nevznikl kvůli existenci klidové zóny. Tiché oddíly v evropských vlacích existují roky a nikoho zvlášť nevzrušují. Problém byl jazyk. Původní znění na webu SNCF Connect uvádělo, že v prostoru Optimum „děti nejsou přijímány“, což děti explicitně stavělo do role zdroje způsobujícího nepohodlí ostatním cestujícícm.

Lavinu spustil instagramový účet podcastu Les adultes de demain, který na formulaci upozornil. Během hodin téma převzala velká francouzská média. Reagovala Sarah El Haïry, vysoká komisařka pro práva dětí, která veřejně označila opatření za šokující a požádala o schůzku s generálním ředitelem SNCF Jeanem Castexem. El Haïry přitom nežádala jen zrušení věkové hranice, chtěla, aby SNCF paralelně vytvořila skutečně vstřícnou nabídku pro rodiny s dětmi: širší uličky, hravé prostory, lepší zázemí pro kočárky.

SNCF zareagovala rychle, ale jen kosmeticky. Ještě tentýž den změnila formulaci na „prostor přístupný od 12 let“ a doplnila, že menší děti jsou vítány ve zbytku vlaku. Samotné věkové omezení ale nezrušila. Firma zároveň argumentovala tím, že totéž pravidlo platilo už u předchozí třídy Business Première, jenže tehdy o něm téměř nikdo nevěděl, protože ho SNCF nekomunikovala tak otevřeně.

V ČR jsme o hodně napřed

I České dráhy dnes provozují tiché oddíly v Pendolinu i dalších vlacích, ale staví je na pravidlech chování, ne na věku. Současně nabízejí místa vyhrazená pro cestující s dětmi a v Pendolinu i dětské kino, tedy přesně ten model, který El Haïry po SNCF požaduje. U RegioJetu se pak v otevřeném tarifu pro železniční linky podle zjištění naší redakce žádný věkově omezený oddíl neobjevuje.

Článek Chcete cestovat s dětmi? V těchto vlacích máte smůlu, novinka rozhádala internet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nevysvětlitelná tajemství prehistorické hrobky

Archeologové byli zcela zaskočeni, když zjistili nápisy na starověkých zdech hrobky Gavrinise. Přesněji řečeno množství obvodu Země, počet dní v roce, matematickou konstantu „pí“ a přesnou zeměpisnou délku a šířku Gavrinise. Samotná hrobka je však velice pozoruhodná a nepodobá se ničemu, co kdy bylo odkryto. Tuto historickou zajímavost zkoumá blíže Giorgio A. Tsoukalos, významný teoretik prehistorických astronautů. Pokud se však hovoří o kryptě, tak ta má velmi komplikované matematické chápání z pravěku, což nechává výzkumníky v otázkách.

Analýza pozoruhodné hroby

Nejzajímavějším rysem Gavrinise jsou spirály a další vzory vyleptané do obrovských skalních desek téměř vypadajících jako otisky prstů. Matematici, kteří hrobku prohlíželi, došli k závěru, že existují tajná sdělení, hlavně matematická. Kvůli tomu vědci začali provádět několik měření skalních útvarů uvnitř Gavrinis. Také uvěřili, že ve skalách jsou obsaženy pozoruhodné matematické znalosti a schopnosti.

Zbývá spousta otázek

Ke stavbě hrobky bylo použito 52 megalitů, z nichž polovina byla napsána podivnými vzory. „Tito neuvěřitelní starověcí matematici nejenže určili číslo (pí) podstatně dříve, než bylo objeveno, ale také přesnou zeměpisnou délku a šířku ostrova.“ Takhle to alespoň tvrdí Tsoukalos. Je však rozhodně vhodné zvážit téma těchto primitivních lidí, a jak mohli bez pokročilé technologie znát zeměpisnou šířku a délku ostrova. Téma této hrobky tedy není zdaleka není uzavřeno a její výzkum bude nadále pokračovat v plné víře.

Článek Gavrinisovo tajemství: Prehistorická průchozí hrobka obsahuje nevysvětlitelné záhady se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vězňů v Nantes bylo příliš mnoho

Hlavní postava celého brutálního zabíjení byl revolucionář Jean-Baptiste Carrier. Do města ho na podzim roku 1793 poslal Výbor pro veřejnou bezpečnost. Měl zde zastavit protirevoluční smýšlení, ale také se vypořádat s dalšími problémy. Ve městě totiž zatkli mnoho lidí vystupujících proti revoluci, případně jen podezřelých nebo i nevinných. V přeplněných věznicích pro ně nebylo dost jídla a šířily se tu nemoci jako tyfus a cholera. Jediným způsobem, jak problém zastavit, bylo počet vězňů dramaticky a rychle snížit.

Carrier a jeho pomocníci vymysleli efektivní a brutální způsob, lidi topili v řece Loiře. Nejprve tak, že svázané odsouzence naložili na nějaký člun, odvezli je doprostřed řeky a nechali loď potopit. První popravy se většinou odehrávaly v noci, aby o nich veřejnost nevěděla. Později ale Carrier usoudil, že by popravy měly být veřejné, aby lidem vzaly jakékoli myšlenky na kontrarevoluci. Nakonec bylo podle záznamů z té doby do února 1774 utopeno asi 4 tisíce lidí.

Při popravě svázali nahého muže a ženu k sobě

Veřejné popravy utopením se děly jinak, odsouzené při nich často doslova ponižovali. Nejčastěji při nich k sobě svázali nahou ženu a muže podobného věku a nechali je nějakou dobu vystavené na veřejnosti. Poté je svrhli do řeky a dvojice se utopila, tento způsob popravy nakonec dostal název republikánská svatba. Zaznamenané jsou prý případy, kdy takto byly popraveny děti. V jiných případech se údajně stalo, že když se katům nějaká žena líbila, tak ji před popravou ještě hromadně znásilnili, takže brutální utopení pro ni dokonce mohlo být i vysvobozením.

V únoru se zprávy o brutálních popravách v Nantes dostaly do Paříže a Výbor pro veřejný pořádek povolal Carriera zpět, aby se kvůli tomu zpovídal. Nakonec ho odsoudil k trestu smrti a v prosinci 1794 pak spolu s několika svými pomocníky přišel o hlavu na gilotině. Někteří historikové ale zpochybňují, že jsou zprávy o hromadných popravách utonutím v Nantes pravda. Svědci vypovídající o masakrech údajně nic takového neviděli, ale jen o všem slyšeli. Zda byl Carrier opravdu brutální vrah, nebo oběť politického procesu, se asi nikdy nedozvíme.

Článek Gilotinu nahradil „republikánskou svatbou“: Šílený revolucionář v Nantes nechával lidi svázané k sobě tonout v řece se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadná otrava vesničanů v Pont-Saint-Esprit

Byl horký letní den, 15. srpna roku 1951. Malé městečko Pont-Saint-Esprit se konečně vzpamatovalo z hrůz druhé světové války a místní obyvatelé se vrátili ke svému klidnému životu. Ten den však městečko čekala další traumatická událost. Od časného rána se začaly objevovat případy lidí, kteří z ničeho nic trpěli silnými halucinacemi. Mladí, staří, děti i zvířata. Téměř všichni obyvatelé města byli do večera v zajetí vlastních bludů a město se utápělo v chaosu.

Některým se točila hlava, měli studené ruce i nohy a vůbec v nich neměli cit. Jiní v zajetí svých halucinací rozbíjeli vše, co jim přišlo pod ruku, ubližovali sobě i jiným. Několik psů se na ulici snažilo rozkousat tvrdé kameny, dokud si na nich nevylámali všechny zuby. Šílenství propadlo celkem 250 lidí a trvalo celý týden, než se začaly symptomy pomalu vytrácet. Někteří lidé skončili na několik dní v kómatu, jiní byli na několik měsíců odvezeni do blázince. Mnozí se z této zkušenosti už nikdy nevzpamatovali a do konce života je trápily panické záchvaty. Záhadná otrava vesničanů si nakonec vyžádala minimálně pět mrtvých.

Otrava námelem nebo LSD?

Dodnes není úplně jasné, jak záhadná otrava vesničanů vlastně vznikla. Nejvíce názorů se kloní k teorii o otravě velkým množstvím námelu. Vysoký obsah námelu vzniká, když je obilí napadeno paličkovicí nachovou. Jedná se o jedovatou houbu, která u lidí způsobuje halucinogenní stavy, malátnost a ztrátu citu v končetinách. Tedy všechny symptomy, které byly pozorovány i u obětí masové otravy v Pont-Saint-Esprit. Mohlo se jednat o vadnou várku mouky do místního pekařství, ve kterém si celé městečko kupovalo pečivo.

Redakce VědaŽivě

10 července, 2022

Co se stane, když sníte plesnivé jídlo a proč u některých potravin stačí postižený kousek odkrojit a u jiných ne?

Celá událost však rozdmýchala několik konspiračních teorií. Ta nejrozšířenější z nich tvrdí, že bylo celé městečko záměrně otráveno agenty CIA, kteří na místních zkoušeli účinky LSD. Údajně měla být složka LSD také namíchána do mouky pro místní pekařství. Otázkou však zůstává, proč by si CIA pro podobný experiment zvolila malé městečko na jihu Francie, které bylo během války téměř kompletně zničené americkou armádou.

Článek Záhadná otrava vesničanů: Postihla 250 lidí, mnozí z nich pak skončili v blázinci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Okamžitá poprava gilotinou

Gilotina představovala hrůzný vynález, který se zrodil během Velké francouzské revoluce na konci 18. století. Masivní vlna revoluce a reforem si vyžádala tisíce obětí, které bylo potřeba okamžitě odsoudit a popravit. Veřejné popravy byly v té době na denním pořádku. Kdyby měl všechny popravy provádět kat, pravděpodobně by brzy podlehl vysílení. Proto se zrodila gilotina, která proces veřejných poprav výrazně usnadnila.

V pozdějších letech byla navíc poprava gilotinou vnímána jako jeden z nejhumánnějších způsobů popravy. Předpokládalo se, že po useknutí hlavy okamžitě nastává smrt. Některé případy však reportují svalové odezvy i několik desítek vteřin po setnutí zločincovy hlavy. Jedná se však o pouhé nervové záškuby, vědomí člověka je už dávno usmrceno.

Poslední veřejná poprava sériového vraha

Popravy zločinců a zrádců v minulosti představovaly veřejnou akci, které se mnohdy účastnili všichni obyvatelé města. Od veřejných poprav se začalo postupně upouštět během první poloviny 20. století. Poslední veřejná poprava gilotinou proběhla v roce 1939. Posledním veřejně popraveným trestancem byl sériový vrah Eugen Weidmann. Popraven byl před očima stovky lidí, které krvavá podívaná doslova rozohnila. Došlo k masivní davové hysterii, při které si lidé v krvi dosouzeného máčeli kapesníky a následně došlo k několika výtržnostem. Po této zkušenosti byly veřejné popravy zakázány.

Gilotina se používala až do 70. let

Samotná gilotina se však k popravám používala ještě dalších čtyřicet let. Do zaslouženého důchodu odešla až v roce 1977, téměř po dvou stech letech nepřetržité služby francouzskému národu. Posledním trestancem, kterého čekala poprava gilotinou, byl Hamida Djandoubi. Hamida byl tuniský imigrant, kterého francouzská policie usvědčila z mučení a zavraždění jeho francouzské přítelkyně Elisabeth Bousquet.

Redakce VědaŽivě

13 září, 2025

Mrazivá historie gilotiny – zabijáckého nástroje, který byl vyroben s dobrými úmysly

Popraven byl ve 4 hodiny 40 minut ráno na dvoře věznice Baumetter v Marseille. Po vykonání tohoto posledního rozsudku obletěla francouzská média zpráva, že Hamida Djandoubi ještě 30 vteřin po popravě vnímal. Právě tato zpráva zapříčinila kompletní zákaz používání gilotiny.

Článek Poslední poprava gilotinou: Odsouzený Hamida Djandoubi vnímal ještě 30 sekund po setnutí hlavy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zázračná dívka, která slyší hlasy

Přesný datum narození Johanky z Arku není znám. Historikové odhadují, že se narodila někdy okolo roku 1412 ve francouzské vesnici Domrémy. Pocházela z rodiny obyčejného, ale silně věřícího sedláka. Francii v té době sužoval masivní válečný konflikt s Anglií, který bude později znám jako stoletá válka.

Už ve svých 13 letech prý začala slýchat hlasy svatých. Hlasy svatých měly Johance zvěstovat příchod archanděla Michaela, svaté Kateřiny a svaté Markéty. Byli to právě tito světci, kteří měli Johanku přimět k tomu, aby se postavila do čela francouzské armády. Měla hrát roli světice, která porazí Angličany a pomůže Karlu VII. usednout na francouzský trůn.

Neohrožený vojevůdce

Johanka z Arku se svým chováním vymykala standardům tehdejší doby, což ji značně přitíží v následném soudním procesu. Oblékala si mužské šaty a vlasy nosila krátce ostříhané. Pravděpodobně vynikala značným bojovým nadáním a brzy si získala mezi vojáky oblibu. Zlomovým okamžikem se pro mladičkou dívku stalo osvobození Orléansu. Tehdy si získala uznání i budoucího krále.

Následná série několika vítězných tažení skutečně umožní korunovaci Karla VII. v Remeši, korunovačním městě francouzských králů. Ve svých 19 letech tak dosáhla všeho, co jí její hlasy předpověděly. Tím však její úspěšné období končí. Věhlas Johanky z Arku začne být trnem v oku mnohých šlechticů i samotného krále. Když nakonec padne do zajetí burgundského vévody, nikdo jí nepřijde na pomoc.

Smrt Johanky z Arku byla ponižující

Burgundský vévoda Johanku celý rok vězní, než ji konečně postaví před soud. Je obviněna z kacířství, čarodějnictví a porušení božího zákona. Všechna tato obvinění se ve středověku rovnají rozsudku smrti, který jí je nakonec také udělen. Kromě nošení mužského oblečení a krátkého účesu, jí je vyčítáno obcování s ďáblem a šíření kacířských bludů.

Redakce VědaŽivě

7 září, 2025

Trest smrti upálením: Existovaly až 3 různé způsoby, k prvnímu došlo už v 18. století před naším letopočtem

Upálení Johanky z Arku proběhne 30. května 1431 ve francouzském Rouenu. Podle všeho je ke kůlu přivázána zcela nahá a její tělo je tak vystaveno na odiv přihlížejícímu davu, což ji připravilo o poslední zbytky důstojnosti. Svůj obdiv si tak získá až několik století po své smrti a v roce 1909 je dokonce blahořečena papežem Piem X.

Článek Upálení Johanky z Arku: Šlo o veřejné ponížení, pro přihlížející šlo o zábavné představení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nadaný Louis Le Prince

Louis Le Prince byl synem francouzského důstojníka Louise Adolphe Le Prince, který se blízce přátelil s Louisem Daguerrou. Daguerra byl nadšenec do rozvíjející se fotografie a jedním z průkopníků. Mladý Louise tak tráví v jeho dílně většinu svého dětství a rodinný přítel ho školí v tomto revolučním umění. Malování a chemii studuje také na univerzitě v Paříži.

V roce 1866 se stěhuje do anglického Leedsu, kde potkává svou budoucí ženu Elizabeth Whitleyovou. Elizabeth je nadaná umělkyně a mladý pár společně založí školu užitého umění. Mezi lidmi si získají oblibu svými fotografiemi vyvolávanými na kovu či keramice, a dokonce jsou pověřeni portrétovat i anglickou královnu Victorii.

Zrod filmu

Už v té době se Louis Le Prince zabývá vynálezem pohyblivých obrázků. Experimentuje s několika objektivy, které by zabíraly scénu z různých úhlů. Svou kameru s 16 čočkami si nechá dokonce patentovat, ale jeho výzkum pokračuje dál. Postupně se dopracuje až ke kameře s jedním objektivem, se kterou pořídí první záběr na světě. Natočí provoz na mostě v Leedsu a pár rodinných videí ze zahrady. Promítání však probíhá pouze v rodinném kruhu.

Záhadné zmizení

V roce 1890 plánuje Louis Le Prince veřejnou projekci na Manhattenu, kam se má se svou rodinou stěhovat za prací. V ruce drží patent na svou kameru s jedním objektivem, který si právě nechal potvrdit na francouzském úřadě. Zpátky do Anglie se má vracet s kamarády, kteří cestují z Paříže. Dne 16. září 1890 nastupuje do vlaku na stanici ve francouzském Dijonu, ale v Paříži už nevystoupí.

Redakce VědaŽivě

2 července, 2021

GoPro kamera, která přežila „pozření“ lávou. Celý proces natočila a záběr je volně dostupný ke zhlédnutí

Francouzská policie po vynálezci důkladně pátra i ve spolupráci s anglickým Scotland Yardem. Louise ani jeho zavazadla však nikdy nikdo nenajde. Dodnes není jasná příčina jeho zmizení. Některé teorie hovoří o sebevraždě kvůli finančním potížím. Toto tvrzení však bylo vyvráceno, protože se mu naopak vedlo velice dobře. Pravděpodobnější je teorie o konkurenčním vražedném spiknutí, které měl údajně zinscenovat sám Thomas A. Edison.

Článek Záhadné zmizení vynálezce filmu: Louis Le Prince se chystal na projekci, pak už ho ale nikdo nikdy neviděl se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prorok Nostradamus

Michel de Nostredame, tak zní pravé jméno slavného proroka, pro kterého se vžilo obecné označení Nostradamus. Žil v renesanční Francii a dlouhá léta se živil jako lékař. Jeho největší ambicí byl boj proti moru, který sužoval tehdejší obyvatele. Když této smrtelné chorobě podlehla jeho žena i dítě, vzdal se své profese a na několik let se z něj stane poutník. Putoval po celé Evropě a během svého putování měl údajně objevit své jasnovidecké schopnosti, které ho následně tak proslaví. Vydává knihu, ve které publikuje své věštecké rýmy a postupně se dostává do povědomí lidí.

Smrt krále

Ještě za jeho života ho proslaví poměrně trefná předpověď smrti francouzského krále, Jindřicha II. Francouzského. Král umírá na následky zranění, které utrží při rytířském turnaji. Tím si získá uznání královny vdovy, Kateřiny Medicejské, která z něj udělá dvorního lékaře. Zde působí až do své smrti. Nostradamus umírá v roce 1566 a od té doby začínají jeho prorocké verše žít vlastním životem. Jejich výklady se v různých případech liší a mnohdy jsou pospojovány i různé verše tak, aby odpovídaly nějaké konkrétní události.

Redakce VědaŽivě

1 dubna, 2022

Likvidátoři mágů i jasnovidců: Následující seznam uvádí nejslavnější skeptiky světa, kteří zničili nejednoho šarlatána

Jasně nejasné předpovědi

Výčet událostí, které Nostradamus ve svých verších údajně předpověděl, je skutečně dlouhý. Uvádí se, že předpověděl velký požár v Londýně z roku 1666, atentát na amerického prezidenta J. F. Kennedyho, teroristický útok na Světové obchodní centrum 11. září, požár katedrály Notre-Dame a mnoho dalších událostí. U některých bylo toto tvrzení vyvrácené. Někteří historikové tvrdí, že byly Nostradamovy verše v průběhu času dokonce přepsány tak, aby na konkrétní události pasovaly. Není tajemstvím, že některé režimy využívaly Nostradamovy předpovědi k vlastní propagandě. Dodnes dokáží v lidech šířit strach a mohou být silným prostředkem manipulace.

Článek Slavný Nostradamus: Jeho proroctví se naplňovala, předpověděl i pád krále Jindřicha II. Francouzského se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Francouzský Otesánek

Tento mladý Francouz rozhodně neměl jednoduchý život. Od mládí ho sužoval neukojitelný hlad, který ho při nedostatku potravy nutil pojídat různé předměty nebo zvířata. Z rodného domu ho vyhnali, protože nedokázali mladíka uživit. Velice brzy začal využívat svůj hlad a schopnost pozřít všechno a v libovolném množství k tomu, aby si něco málo vydělal. Podobné kuriozity byly tehdy pro lidi zajímavé a byli schopni slušně zaplatit. Díky tomu získal stabilní angažmá v Paříži, kde pro pobavení publika pojídal kameny nebo korky z lahví.

Armáda mu nesvědčila

V roce 1789 Francii zachvátí revoluce a Tarrare se přihlásí do armády. To ještě netuší, jak nízké příděly jídla vojáci dostávají. Otesánek začne brzy trpět hladem a potravu si shání, kde může. Horečná snaha zaplnit svůj žaludek u něj vede k celkovému vyčerpání organismu a Tarrare putuje do nemocnice, kde dostává čtyřnásobné příděly jídla než ostatní pacienti. Ani to však nestačí a tajně chodí pojídat kataplazmu, což byl obklad vyrobený z kašovité hmoty drcených bylin. To si vysloužilo zvýšenou pozornost lékařů, kteří začali jeho kondici zkoumat.

Předmět extrémních pokusů

Ujme se ho renomovaný lékař Pierre-Francois Percy, který se snaží zjistit, zda Otesánek trpí nějakou chorobou. Podstupuje nejrůznější experimenty, které mají odhalit jádro jeho kondice. Spíš to však připomíná zkoušení toho, co vlastně všechno vydrží. Na posezení spořádá hostinu pro patnáct osob, zakousne a sní živou kočku, psa i hada a spolkne celého živého úhoře.

Redakce VědaŽivě

14 října, 2021

Jak dlouho je schopen člověk přežít bez jediného sousta? Záleží na souběhu těchto klíčových faktorů

Pije krev ostatních pacientů, a dokonce chodí na svačinku do márnice. Když se z nemocnice ztratí čtrnáctiměsíční miminko, je Tarrare podezříván z toho, že ho snědl. Nakonec umírá na tuberkulózu v pouhých 26 letech. Následná pitva neodhalí žádné anomálie, a tak je případ francouzského Otesánka dodnes záhadou.

Článek Otesánek není smyšlený, jeden skutečně existoval: Jedl odpadky, dokocne i živá zvířata se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Francouzské ponorky uspěly v Indii či Malajsii

V přímém konkurenčním boji proti sobě stojí především francouzská ponorka třídy Scorpene a moderní varianty ruských ponorek Kilo označované jako Projekt 636.3 nebo 636M. V posledních letech francouzský projekt porazil svého ruského konkurenta například v Malajsii a také u tradičního odběratele ruských zbraní v Indii. A možná se rýsuje další úspěch, zájem o francouzské plavidlo projevily Filipíny, ačkoli v minulosti zvažovaly ruské Kilo, možný je úspěch v Indonésii. Rusko zase může uspět ve Venezuele.

Francouzské plavidlo se může oproti konkurentovi pochlubit především tím, že jeho koncepce je novější. Stavba první ponorky třídy Scorpene začala na konci 20. století, kdežto projekt Kilo pamatuje začátek 80. let a dobu Sovětského svazu. I když ruská ponorka byla samozřejmě během let vylepšena a nové verze jsou jiné. Obecně ale platí, že modernizační potenciál francouzských plavidel je mnohem větší než ruských. Na druhou stranu ruských Kilo postavily loděnice mnohem více.

Ruská ponorka je o něco větší než francouzské plavidlo, i když i jednotlivé verze ponorek se ve své třídě liší. Běžná francouzská diesel-elektrická Scorpene je 61,7 metru dlouhá, prodloužená varianta pak 70,62 metru, výtlak je 1 565, respektive 1 900 tun. Ruské Kilo pak měří 70 až 73,8 metru a výtlak u nejnovější a největší varianty dosahuje 3 100 tun. Je to vidět i na posádce, francouzská ponorka potřebuje k obsluze 31 námořníků, ruská až 52.

Ponorka Scorpene může mít i moderní pohon

Ruská ponorka je klasická diesel-elektrická, francouzská má stejný typ pohonu, ale její nespornou výhodou je vícemódový elektromotor Magtronic od francouzské firmy Jeumont Electric. Navíc existuje i varianta Scorpene vybavená pohonem nezávislým na vzduchu, je ale o něco větší než klasická diesel-elektrická. Umožňuje však ponorce zůstat pod vodou až po dobu 21 dní. Francouzští konstruktéři navíc pracují na pohonu za využití vodíkových palivových článků.

Obě plavidla mají velmi podobnou vytrvalost a dosah, ruské o malinko větší, ale to by při zaměření ponorek na pobřežní obranu nehrálo příliš velikou roli. Na moři mohou v průměru vydržet 45 až 50 dní. Pod hladinou by se plavidla měla pohybovat stejnou maximální rychlostí kolem 20 uzlů. Velmi podobná je i maximální možná hloubka ponoření kolem 300 metrů.

Ruská ponorka je vyzbrojena šesticí torpédometů ráže 533 milimetrů a některé varianty mohou mít i 4 sila s řízenými střelami Kalibr určenými buď pro útoky na pozemní cíle, nebo i proti lodím. Bývají vybavené i střelami protivzdušné obrany, ale některé exportní ponorky je údajně nemají. Francouzské plavidlo má také 6 torpédometů ráže 533 milimetrů a může vypouštět i protilodní střely SM39 Exocet. Jako protivzdušná obrana slouží střely A3SM MICA.

Článek Rusko versus Francie: V kvalitě ponorek začínají Rusové pokulhávat, některé země dávají přednost těm francouzským se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Systém založený na střelách pro lodě

Systém SAMP/T nebyl vyvinutý samostatně, ale až na základě zkušenosti se střelami Aster 15 a Aster 30 zkonstruovanými na počátku 21. století. Tyto francouzsko-italské střely jsou určeny hlavně pro plavidla námořnictva jako jejich protivzdušná obrana. Používají se nejen na sestřelování letadel, dronů nebo vrtulníků, ale účinné jsou i proti nadzvukovým protilodním střelám nebo dalším hrozbám. Jsou tak kvalitní, že kromě Itálie a Francie se je rozhodla pořídit i Velká Británie a další země.

Proto se země tyto osvědčené střely rozhodly použít i v systému, v němž by se daly odpalovat ze země. V roce 2011 nakonec zavedly do výzbroje systém nazvaný SAMP/T založený na střelách Aster 30 vybavených posilovačem. To umožnilo zasahovat cíle až do vzdálenosti 120 kilometrů a výšky 25 kilometrů, ale záleží i na typu právě zaměřeného cíle.

Systém prokázal schopnost zasáhnout nepřátelská letadla, různé střely včetně střel s plochou dráhou letu, protiradarových střel, a dokonce i taktických balistických raket. Proti dvěma zmíněným zbraním je SAMP/T účinný jen do vzdálenosti 15 kilometrů. Hlavice střely má hmotnost 15 až 20 kilometrů, je schopná zničit letouny a střely jakékoli velikosti. Naváděna je prostřednictvím radaru, na konci letu pak aktivním elektromagnetickým vyhledávačem.

Neobyčejně rychlé střely

Střely jsou velmi účinné, protože dosahují vysoké rychlosti až Mach 4,5, a to už 2,5 sekundy po startu. Jde o velmi vítanou schopnost, protože to umožňuje zasahovat i velmi rychlé protilodní střely, jako jsou Ch-22 používané Ruskem k útokům na ukrajinské pozemní cíle. Ukrajina zatím tuto schopnost postrádá.

Pokud je systém vybaven radarem dlouhého dosahu Thales GM400, je schopen detekovat cíle do vzdálenosti až 400 kilometrů. Jedna baterie má kromě radarů 4 odpalovací vozidla, každé s 8 střelami, ta mohou být umístěna až 25 kilometrů od radaru. Kromě toho je zde velitelské a řídicí vozidlo, ze kterého proudí pokyny k odpalování a zaměřování. Dále bývá baterie vybavena nabíjecími vozidly s jeřábem.

Článek Na Ukrajinu míří italsko-francouzský SAMP/T. Výrazně zlepší možnosti její protivzdušné obrany se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Při lovu přišla o nohu

O práci ve státní službě měla mladá Američanka zájem již před válkou, nakonec vstoupila do zahraniční služby. V roce 1933 ji během lovecké výpravy v Turecku postihla nehoda, při které si brokovnicí zranila levou nohu a musela nosit protézu. I z tohoto důvodu byla dále odmítnuta. Ovšem na začátku války se dostala do Francie, kde řídila sanitku, a jen těsně před postupujícími Němci utekla do Velké Británie.

Tam se na ni usmálo štěstí, protože ji kontaktovala známá britská špionka Vera Atkinsová a naverbovala ji do britské SOE. Jako agentka se nakonec pod krytím reportérky dostala do vichistické Francie. Zde budovala síť kontaktů, partyzánské hnutí nebo pomáhala útěku sestřelených spojeneckých pilotů. V červnu 1942 zorganizovala útěk 12 agentů držených francouzskou policií. Ale když Němci nakonec na podzim 1942 obsadili i zbytek Francie, musela utéci, protože po ní intenzivně pátrali.

Přechod do americké OSS

Převaděč na španělské hranici ji nejprve nechtěl vzít před Pyreneje, ale strastiplnou cestu nakonec i s protézou ušla. Za své zásluhy byla jmenována členkou Řádu britského impéria. Protože ji SOE již nechtělo do Francie poslat, začala pracovat pro americkou OSS. Na jaře roku 1944 v přestrojení za starou rolnici opět byla ve Francii. Putovala po venkově a začala organizovat síť agentů a odbojových skupin.

Navázala styk s několika skupinami a zorganizovala pro ně dodávky zbraní a dalšího materiálu. Týmům pod jejím vedením se připisuje zničení 4 mostů, zabití 150 Němců a zajetí 500 dalších. Za svoji činnost nakonec dostala druhé nejvyšší americké vojenské vyznamenání, a to Kříž za vynikající službu. Po válce jako jedna z prvních agentek nastoupila do nově vzniklé CIA. Byla i členkou divize zvláštních činností operující proti šíření komunismu. Jako agentka pracovala až do 60 let, kdy odešla do důchodu.

Článek „Nejnebezpečnějším“ špionem 2. světové války byla žena s dřevěnou nohou. Zneškodnila 650 Němců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

České houfnice budou na podvozku Tatra

O tom, že jsou houfnice CAESAR kvalitní zbraně mající svoji hodnotu, svědčí právě jejich nasazení v ukrajinském konfliktu, protože je sem v rámci pomoci poslala Francie. Nutno říci, že se v některých detailech budou české zbraňové systémy lišit. Zatímco francouzská armáda, a tedy dnes i ukrajinská, používá děla postavená na podvozku Renault Sherpa 5 6×6, české budou na podvozku 8×8 Tatra 815. Ovšem na stejném podvozku má tyto houfnice například i Dánsko, jde tedy o praxí ozkoušenou kombinaci.

„Tatrovácké“ podvozky jsou také podmíněnou českou účastí na celé zakázce, a čeští vojáci s nimi navíc mají zkušenosti. Zajišťují na kolový podvozek velmi dobrou průchodnost těžkým terénem, vozidlo bude také vybaveno i pancéřovou kabinou chránící osádku před střelbou ručních zbraní a dělostřeleckými střepinami. Dalším českém podílem na zakázce je třeba Retia zajišťující integraci řízení palby a Explosia podílející se na výrobě munice.

Houfnice umí použít i chytrou munici

CAESAR disponuje dělem ráže 155 milimetrů s délkou hlavně 52 ráže. Dokáže odpalovat většinu standardní munice NATO, jeho standardní dostřel je 42 kilometrů. Dělo dokáže během 2 minut zaujmout pozici, vystřelit 6 ran a pozici opět opustit. Na větším podvozku od Tatry je zásoba 36 ran. Během války na Ukrajině byly ve francouzských houfnicích použity i americké přesně naváděné granáty M982 Excalibur, s nimiž obsluha přesně zasahovala cíle na vzdálenost 46 kilometrů.

Hmotnost celého CAESARu na „tatrováckém“ podvozku by měla být více než 30 tun, délka 12,3 metru a šířka 3,8 metru. I tak by měl na silnici dosahovat rychlosti až 100 kilometrů v hodině a v terénu 50 kilometrů v hodině. Dosah je udáván kolem 600 kilometrů na jednu plnou nádrž. CAESAR má standardně 6člennou obsluhu, ale v nouzi na jeho obsluhu stačí 3 vojáci. Během střelby se ale pohybují venku a nejsou tak chráněni pancířem kabiny.

Článek Houfnice CAESAR ukazují na Ukrajině svoji sílu. Česká armáda se jich rozhodla objednat více, než původně chtěla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Původně vyvinutý pro Jihoafričany

Systém je nejen ve výzbroji Francie, ale i několika dalších zemí. V 60. letech, kdy ho vyvinula společnost Matra (dnes Thales), vlastně nebyl určený pro Francii, ale pro ozbrojené síly Jihoafrické republiky. Ovšem francouzská armáda si brzy všimla jeho kvalit a projevila o něj zájem. Tento systém krátkého dosahu se objevil v pozemní variantě či letectvu, ale především v námořnictvu. Stal se zbraní, která chránila a chrání lodě proti protilodním střelám a dalším vzdušným hrozbám.

Na lodích jsou rakety systému Crotale umísťovány do věže se senzory na zachycení cíle. Ta má celkem 8 odpalovačů střel a zásobník na 18 raket. V pozemní variantě pak Francouzi umístili střely na terénní podvozky 4×4. Na nich jsou čtyři odpalovače raket. Vyskytla se i varianta s šesti raketami na podvozku tanku AMX-30 nebo s 8 střelami na finském obrněném transportéru Sisu Pasi.

Radar detekuje cíl do 35 kilometrů

Systému Crotale existuje více verzí, byl totiž průběžně modernizován. Starší varianty pro pozemní použití jsou umístěny na dvou vozidlech. Jedno obsahuje odpalovače raket, druhé radar. Novější varianty mají vše integrované na jednom vozidle. Modernizovaná verze NG disponuje radarem schopným zachycovat cíle do vzdálenosti až 35 kilometrů. Má denní a noční kameru a infračervený lokalizátor detekující tepelnou signaturu letících objektů.

Vlastní raketa je až 100 kilogramů těžká. Dokáže se pohybovat rychlostí až Mach 2,3. Zasahuje cíle do výšky 5 kilometrů a vzdálenosti 15 kilometrů. Má bojovou hlavici o hmotnosti 15 kilogramů, která vytváří velké mračno střepin sloužících ke zneškodnění cíle. Ve výzbroji je má třeba Jižní Korea, Řecko nebo Finsko. Ukrajina by systémy měla dostat v rámci týdnů, otázka je přesně v jaké verzi. Největším limitem je obsluha, kterou je nutné na ovládání systému nejprve pečlivě vycvičit.

Článek Francie poslala Ukrajině stroje navržené v 60. letech pro Jižní Afriku. I přes své stáří mají stále co nabídnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sériový vrah a příliš vášnivý dav

Poslední veřejná poprava gilotinou se odehrála v roce 1939, kdy byl sériový vrah Eugen Weidmann sťat před davem stovek lidí. Nicméně přihlížející se natolik rozvášnili, že se země rozhodla všechny veřejné popravy zakázat. Nezastavilo to ovšem použití gilotiny za zavřenými dveřmi. Poslední poprava tímto způsobem tak ukončila život Hamida Djandoubi v roce 1977. Je to například celých 5 měsíců poté, co byl v kinech uveden první díl Hvězdných válek.

Hamida Djandoubi byl imigrant z Tunisu, který byl shledán vinným z únosu, mučení a vraždy své přítelkyně, Francouzky Elisabeth Bousquet. Když byl v únoru 1977 odsouzen k smrti, snažil se dvakrát odvolat. Ani jednou to nevyšlo. Neschopen změnit svůj osud byl popraven ve 4.40 ráno 10. září na dvoře věznice Baumetter v Marseille. Jakmile čepel dopadla, byl konečnou obětí tohoto způsobu popravy v celé francouzské historii.

Vnímání ještě po smrti

V té době již ubývala jak veřejná, tak i úřední podpora gilotiny jako nejvyššího trestu. Děsivé detaily Djandoubiho popravy to jen zhoršily. Podle zpráv, které se nakonec dostaly na veřejnost, totiž zůstal při vědomí ještě asi 30 vteřin po oddělení hlavy. O 4 roky později už tento nejvyšší trest neexistoval. Ačkoli se o této popravě hodně mluvilo, proběhla bez účasti veřejnosti – kvůli zákonu schválenému po popravě Eugena Weidmanna.

Ta se odehrála 17. června 1939 a šlo o odsouzeného Němce, který se přistěhoval do Francie s vidinou rychlého zbohatnutí. Spolu se dvěma přáteli si pronajal vilu v Saint-Cloud v Paříži. Sem pak unášeli bohaté turisty, okrádali je a nakonec vraždili. Na počátku roku 1939 byl Weidmann spolu s oběma přáteli zatčen. Oba si nejspíš zařídili kratší pobyt ve vězení, on ale takové štěstí neměl. Jeho poprava byla nařízena veřejně před věznicí Verasilles.

Poprava, která způsobila davovou hysterii

Událost však zažehla masový chaos a hysterii celého přihlížejícího davu. Prezident Albert Lebrun tedy zakázal jakékoli budoucí veřejné popravy. Dav byl notně opilý a někteří si dokonce do krve popraveného namáčeli kapesníky, aby měli suvenýr. Shodou okolností tu byl i britský herec Christopher Lee, který si vybavoval „silné hučení, křik, stejně jako spěch diváků k mrtvole. Někteří si do krve na dláždění namáčeli na památku kapesníky.“

V zájmu ukončení podobných veřejných excesů a šílených novinových titulků pak prezident nadobro zastavil tento způsob poprav. A i když byl Eugen Weidmann poslední veřejně popravený, konec tomu nasadila až uzavřená poprava Hamida Djandoubiho. Staletí trvající tradice stínání zločinců pomocí mohutné padající čepele tak došla svého konce. První byla provedena 25. dubna 1792, celková doba jejího používání tak dosáhla téměř 2 století.

Článek Když gilotina setnula poslední hlavu: Odsouzený vnímal ještě 30 vteřin od popravy, dav si máčel kapesníky v jeho krvi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když jedni lidé pozorují druhé

Rok 1931 se stal rokem, kdy se divákům otevřela obrovská koloniální výstava. Během 6 měsíců ji navštívilo 32 milionů zájemců. Zahrada byla dlouhodobě oblíbeným útočištěm před shonem a ruchem celého města. Tentokrát se však změnila v koloniální karneval až muzeum podivností. Tak ji přibližně popsal Thomas August v roce 1982 v periodiku věnujícím se francouzské koloniální historii. Tento podnik navazoval už na dřívější obdobné atrakce.

První taková se odehrála už v roce 1907. V rámci pozdějších výstav vznikly také kulinářské show, filmy a dokumenty a byla podrobně představena jednotlivá etnika. Většina vystavovaných neuměla francouzsky, měli představovat tradiční život své země. Dnes by samozřejmě takový podnik sklidil okamžitě vlnu nenávisti pro těžký rasismus. Součástí kritiky bylo taky to, že kolonie zdaleka nejsou jen rájem, ale také místem pro odsouzence a nucené práce.

Repliky staveb a důvody propagace

Například kambodžský Angkor Vat byl prezentován jako ukázka koloniální mise a postupně se stal symbolem samotné Francie. Vně pavilonu byla perfektní replika, která dovolila odborníkům studium kolonizované kultury. Vnitřek stavby pak demonstroval aplikaci postupů a rekonstruoval khmerskou kulturu. Vizuální prezentace Indočíny tak udělala z Kambodži Francii a z Francie Kambodžu. Takto byl francouzský kolonialismus systematicky propagován.

Základ všeho je ovšem poměrně jednoduchý, protože Francie měla z kolonií přirozeně značný užitek. Šlo hlavně o dovoz exotického koření a dalšího zboží. Bylo tudíž potřeba, aby tvorba kolonií byla bílou populací vnímána pozitivně a jako přínos. Tedy jako zdroj, kterého by se Francie rozhodně neměla zbavovat, ani se kvůli němu cítit jakkoli provinile. Právě uspořádání velké výstavy včetně lidské zoo bylo pro tento záměr ideálním nástrojem.

Znáte podobné případy kontroverzních show?

Zdroj: MessyNessyChic

Článek Francouzi měli ještě ve 20. století zoo, kde byli lidé jako exponáty. Jak taková expozice vypadala? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.