Jednonohý hrdina Terry Fox

Terry Fox byl na první pohled nenápadný chlapec s hustou kšticí kudrnatých vlasů. Na škole chtěl hrát basketbal, ale svou první sezónu celou proseděl na lavičce. Co mu však scházelo na talentu, to bohatě vynahradil svou pílí a úsilím při pravidelném tréninku. V dalším roce se tak už hravě dostal do základní školní sestavy a o dva roky později byl dokonce vyhlášen nejlepším sportovcem školy.

Redakce VědaŽivě

5 ledna, 2023

Vítěz maratonu ujel 18 km autem, sportovci dopovali při běhu a jiní spali u silnice: Olympiáda v roce 1904

Bylo mu šestnáct a zdálo se, že je na vrcholu. Jednou po tréninku ho však začalo bolet koleno tak silně, že málem nedokázal dojít domů. Rentgen pak odhalil krutou zprávu. V kostní tkáni odhalil zhoubný nádor. Terryho tak čekala okamžitá amputace a dlouhé týdny chemoterapie, aby se rakovina nerozšířila dál.

Střet s krutou realitou

Už pár týdnů po amputaci prokázal Terry Fox svou běžnou houževnatost. Velmi rychle se naučil chodit s protézou, ale svůj boj ještě nevyhrál. Chemoterapie pro něj byla fyzicky i psychicky velmi náročná. S rostoucím zoufalstvím sledoval utrpení ostatních pacientů, mezi kterými nebylo jednoduché najít si kamarády.

Viděl, kolik životů dokázala moderní medicína zachránit, ale také viděl, kolik pacientů svůj boj prohrálo a nikdo jim nemohl nijak pomoci. Tehdy se rozhodl, že pro to musí něco udělat. Hned, jak to bylo možné, začal pravidelně běhat, aby mohl uběhnout maraton naděje, jak začal svému projektu říkat. Začal na východním pobřeží Kanady a jeho cíl byl na tom západním. Každý den pak bez ohledu na terén nebo počasí uběhl 42 kilometrů.

Redakce VědaŽivě

19 listopadu, 2022

Červené víno a rakovina prsu: Jeho konzumace má dle bádání řadu přínosů, dokáže bojovat i proti demenci

Zoufalství a naděje

Na cestě ho doprovázel jeho kamarád, který za ním jel v dodávce. Jednadvacetiletý Terry Fox si kromě přeběhnutí celé Kanady vytyčil ještě jeden cíl. Chtěl tímto činem vybrat milion dolarů na výzkum léku na rakovinu. Zpočátku se zdálo, že se jedná o marnou snahu. Terry často propadal zoufalství, jelikož lidé si ho vůbec nevšímali. Vše se však změnilo, když doběhl do Montrealu, kde ho vítaly stovky lidí. Od té chvíle se z něj stala celebrita, kterou vítali v každém městě a lidé mu ochotně dávali své peníze.

Zapojili se také podnikatelé, kteří přislíbili dotaci za každou uběhnutou míli. Terrymu však nebylo souzeno tento ambiciózní závod dokončit. Zhruba ve dvou třetinách cesty ho ukončil kašel a potíže s dýcháním. Nejednalo se však o nachlazení. Terrymu se vrátila rakovina, které o devět měsíců později podlehl. Jeho maraton naděje však splnil svůj účel. V době jeho smrti bylo vybráno 23 milionů dolarů. Od té doby jeho odkaz dokázal na léčbu rakoviny vybrat neuvěřitelných 750 milionů dolarů.

Článek Jednonohý hrdina Terry Fox: Uběhl 5 373 kilometrů, aby vybral peníze na výzkum rakoviny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak by dopadl střet T-Rexe s člověkem?

Vědci se tentokrát zaměřili především na rychlost T-Rexe a došli k překvapivému zjištění – nejspíš by mu dokázal utéct téměř každý člověk. Prvotní výsledky naznačovaly, že nejvyšší rychlost, jaké byl T-Rex schopen dosáhnout, je zhruba 33 kilometrů v hodině.

Redakce VědaŽivě

21 ledna, 2022

Archeologové našli zcela neporušené dinosauří embryo. Nevylíhlé stvoření je zhruba 27 centimetrů dlouhé

Pokud bychom zůstali pouze u tohoto údaje, T-Rexovi by neutekl ani nejrychlejší atlet světa. Naštěstí pro lidi se však nejedná o finální údaj. Ačkoliv by T-Rex pravděpodobně dokázal v krajních situacích dosáhnout takové rychlosti, je velmi nepravděpodobné, že by tak rychle běhal běžně. Ve skutečnosti spíše rychle chodil.

T-Rex ve skutečnosti neběhal

V dalších výpočtech vzali vědci v potaz fyzické proporce T-Rexe – jeho masivní silné nohy a velkou váhu. Podle nových výpočtů tedy došli k závěru, že tento mohutný predátor nejspíš běžně neběhal. K rozpohybování tak velké hmotnosti by spotřeboval velké množství energie a nejspíš by nedokázal běžet nijak dlouho. Pokud by navíc běžel uvedenou nejvyšší možnou rychlostí, jednalo by se o velký nápor na jeho kosti, které by se mohly námahou klidně rozdrtit. Finální výsledky tak naznačují, že se T-Rex běžně pohyboval maximální rychlostí 11 kilometrů v hodině.

Redakce VědaŽivě

2 května, 2021

Asteroid, který zabil dinosaury, vytvořil plíce planety

Dokázali byste mu utéct?

Takové číslo už skýtá mnohem více naděje na přežití. Nejrychlejší běžec světa dosahuje rychlosti 27 kilometrů v hodině. Vrcholoví sportovci by tak neměli s útěkem před T-Rexem žádný problém. Uniknout by mu však měl téměř každý zdravý a aktivní člověk. I přes tuto povzbudivou zprávu by nebylo zrovna příjemné, kdybychom T-Rexe běžně potkávali ve volné přírodě. Ačkoliv by setkání s reálným T-Rexem nebylo tak strašné, jak bývá vyobrazováno ve filmech, rozhodně by se nejednalo o příjemnou zkušenost.

Článek Jak by dopadl střet T-Rexe s člověkem: Podle vědců by se mu dalo snadno utéct se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Katastrofální olympiáda v roce 1904

Olympiáda v roce 1904 se konala v Americe. Jednalo se teprve o třetí ročník této mezinárodní sportovní akce a poprvé se konala na území USA. Dodnes se považuje za jednu z nejpodivnějších olympiád v historii. Hry se pořádaly celých pět měsíců a daly prostor hned několika podivuhodným vystoupením.

Olympiády se například zúčastnil jednonohý gymnasta George Eyser, který za své výkony vyhrál hned tři zlaté medaile. Hodně zvláštní byly také speciální hry, kterých se účastnili příslušníci rasových menšin, jako byli Eskymáci, indiáni a Filipínci. Ti mezi sebou soupeřili v imitaci etnických závodů, které zahrnovaly wrestling v blátě nebo šplh po mastné tyči. Nejzvláštnější však byl tehdejší maraton.

Nejskandálnější maraton v dějinách

Po událostech, které maraton v roce 1904 doprovázely, byl dálkový běžecký závod na 42 kilometrů z olympijských her málem úplně vyřazen. Olympiáda v té době představovala luxusní záležitost a účast stála spoustu peněz. To představovalo problém především pro kubánského běžce Felixe Carvajala, který všechny své peníze prohrál v hazardu a do městečka St. Louis, kde se olympiáda konala, dojel stopem.

Na startovní čáru maratonu pak dorazil v obyčejné košili a dlouhých tmavých kalhotech, kterým těsně před vyběhnutím ustřihl nohavice. Neměl ani pořádné běžecké boty, takže celý závod absolvoval v botách na běžné nošení. Maraton byl odstartován ve tři hodiny odpoledne a venkovní teplota dosahovala až 35 stupňů. V těchto náročných podmínkách neměli běžci ani standardní přísun vody, takže mnoho z nich během závodu zkolabovalo.

Podivuhodné případy

Například William Garcia, běžec z Kalifornie, se málem stal prvním člověkem, který na olympiádě zemřel na vyčerpání a dehydrataci. Naštěstí se do nemocnice dostal včas. Zato Felix Carvajal si navzdory svému nepohodlnému oblečení veld poměrně dobře. Udržoval si slušné tempo a náskok a skoro to vypadalo, že závod dokončí bez jakéhokoliv zádrhelu. Kvůli nedostatku tekutin však po cestě ukradl z auta, které parkovalo podél trasy, několik broskví a jablek, ze kterých se mu brzy udělalo nevolno. V tu chvíli se rozhodl, že si dá pauzu a na chvíli si zdřímne. Do cíle nakonec doběhl jako čtvrtý v pořadí.

Redakce VědaŽivě

19 srpna, 2025

Němka Dora Ratjenová vytvořila světový rekord a soutěžila i na olympiádě. Ve skutečnosti to ale byl muž

Dalším závodníkem, kterému se během závodu udělalo nevolno, byl Fred Lorz, který si však po 15 kilometrech stopnul kolem jedoucí auto, které ho dalších 18 kilometrů svezlo. Do cíle tak sice doběhl první, ale kvůli podvodu byl ze závodu diskvalifikován. Zajímavý průběh závodu měl také Thomas Hicks, favorit celého maratonu. Jeho tým ho během závodu dopoval vaječnými bílky a místo vody mu pouze vlhčili ústa. Když už dál nemohl, dali mu napít brandy. Před cílem už sotva pletl nohama, ale stejně doběhl jako první. Olympiáda v roce 1904 tak neměla o podivuhodné případy nouzi.

Článek Olympiáda v roce 1904: Sportovci podváděli, jezdili autem a užívali doping se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rodák z Kopřivnice

Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici jako sedmý z osmi sourozenců. Patřil do chudé rodiny a jeho osudem byla práce v místní Tatrovce po boku jeho otce i bratrů. Místo toho se stal světově uznávaným sportovcem, který pokořil několik rekordů. Ještě předtím však úspěšně složil přijímací zkoušky na Baťovu školu práce ve Zlíně, která byla známá svým tvrdým režimem.

Studenti od rána do pozdního odpoledne pracovali v továrně, aby si osvojili výrobní procesy, a následně se do večera učili ve škole. Právě zde se Emil účastní svého prvního běžeckého závodu. V té době nemá s během žádné reálné zkušenosti, a přesto skončí na druhém místě. V tu chvíli se začne psát příběh jeho nezdolného zápalu.

Emil Zátopek běhá všude možně

Následuje tvrdá dřina, která nakonec Zátopkovi vyslouží jeho slavné zlaté medaile. Emil Zátopek si sám určuje tvrdé tréninky, při kterých střídá rychlý sprint s mírnějším během. Denně naběhá 15 až 20 kilometrů. Hned po válce se přihlásí na vojenské učiliště v Hranici na Moravě a zdejší kasárna se na několik let stanou jeho domovem i závodní dráhou.

Běhá většinou pozdě odpoledne nebo večer po setmění, v bagančatech, která mu zároveň slouží jako svalová zátěž. Při svém tréninku nebral ohled na počasí ani místo. Často běhával chodbami kasáren nebo prostorami místní jízdárny. Už v roce 1945 tak překonal národní rekordy v běhu na tři a pět kilometrů.

Olympijské hry

První olympijské hry, kterých se Emil Zátopek účastní, se konají v roce 1948 v Londýně. Jedná se o první olympiádu od vypuknutí první světové války. Zlatou medaili získává v běhu na deset kilometrů, ve kterém vítězí s neuvěřitelným náskokem 48 vteřin. V závodu na pět kilometrů však skončí druhý. Jeho nejslavnější moment ovšem nastává o čtyři roky později – během olympiády v Helsinkách.

Redakce VědaŽivě

5 ledna, 2023

Vítěz maratonu ujel 18 km autem, sportovci dopovali při běhu a jiní spali u silnice: Olympiáda v roce 1904

Přitom byla jeho účast kvůli nařízením režimu značně ohrožena. Svým vítězstvím ve třech vytrvalostních bězích se následně zapíše do historie. Aktivně běhá ještě několik let, než v roce 1958 svou běžeckou kariéru definitivně ukončí. Dodnes však zůstává idolem a inspirací mnoha běžců.

Článek Legenda Emil Zátopek: Dokázal nemožné, a když už nemohl, přidal ještě více se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rychlost nebo méně kapek za krkem?

Objem deště, který nám dopadne na hlavu nebo jakoukoli jinou část těla během každé vteřiny, je striktně určen tím, jak silně prší. Z toho plyne, že poklus ani ostrá chůze nijak nezmění tempo, jakým budete vlhnout. Pokud ale míříte do suchého úkrytu, dostanete se do něj logicky rychleji během a rozběsněnému živlu budete vystaveni kratší dobu. Pravdou ovšem je, že během deště nevlhnete jen shora, protože voda je opravdu všude.

Jak běžíte, určitě cítíte vodu na tváři. Předek vašeho těla totiž pohybem naráží do stěny dalších kapek. Celkový objem vody, se kterou se po cestě do sucha setkáte, závisí ovšem výlučně na vaší vzdálenosti od cílové destinace. Nemá tedy cokoli společného s rychlostí vašeho pohybu. Tato základní situace se může stát o dost komplikovanější, pokud do rovnice přidáte sílu a směr větru. Intuitivní odpověď ale jasně zní – běžte se schovat co nejrychleji.

Testování a východní lekce

Britská dvojice, která rekreačně běhá, se rozhodla pro test namočení v závislosti na rychlosti pohybu v dešti. Vzali si zcela identické oblečení a srovnali chůzi a běh na 100 metrů za plného lijáku. Následným srovnáním vyšlo najevo, že při běhu byly šaty o 40 % sušší. Tvůrci populárního seriálu Bořiči mýtů (Mythbusters) původně doporučovali chůzi, po tomto vypovídajícím experimentu ale přehodnotili a shodně prohlásili, že běh je výhodnější.

Můžete k tomu zaujmout velmi vědecký přístup, nebo naopak zvolit instinkt pocházející z cvičení bojových umění. Z bouře je totiž lepší se poučit. Když se setkáte s náhlým deštěm, snažte se nenamočit a běžte rychle podél silnice. Pokud se ale budete pohybovat pomalu pod okapy domů, voda si vás najde stejně. Jestli jste připraveni od začátku, nebudete celkově zaskočeni, i když se stejně trochu namočíte. Tohle poznání platí všude, takže noste deštník.

Zkomplikoval vám déšť někdy výrazně život?

Zdroj: ScienceWorld, ScienceFocus

Článek Je v dešti lepší běžet, nebo jít? Tohle by se mělo učit ve škole, téměř každý to dělá úplně špatně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.