Kdy zatmění Slunce 2026 začne a jak dlouho potrvá

Zatmění Slunce začne v České republice 12. srpna kolem 19:19 středoevropského letního času. Měsíc se bude postupně přesouvat a zakrývat stále větší část Slunce, až při maximální fázi zmizí více než 86 procent jeho disku. Celý úkaz potrvá zhruba hodinu a skončí kolem 20:35, kdy Slunce zapadne pod obzor (v té chvíli bude ještě trochu zakryté Měsícem, ale to už bohužel neuvidíme).

Zajímavé je, že Měsíc začne Slunce zakrývat od jeho pravého spodního okraje, což se zase tak často neděje. Sluneční kotouč se tak bude postupně měnit v tenký srpek, který může připomínat býčí rohy.

Nejlepší místa pro pozorování v Česku

Podle astronomů bude mít nejlepší podmínky pro pozorování západní část republiky. Jinými slovy – čím více na západ se totiž budete nacházet, tím dříve zatmění začne a tím větší část Slunce bude zakrytá.

Mezi nejvýhodnější pozorovací místa patří například Cheb, Plzeň nebo České Budějovice, ovšem dobré podmínky nabídne také západní část Prahy nebo Brno. A důležitá je ještě jedna věc – Slunce bude při zatmění poměrně nízko nad obzorem, takže ideální pro vás bude vybrat si místo s dobrým výhledem na západ bez kopců či vysokých budov.

Za úplným zatměním musíte za hranice

Ovšem pokud byste si chtěli užít zatmění Slunce opravdu naplno, pak zkuste své štěstí ve Španělsku, Portugalsku, na Islandu či v Grónsku. Například ve Španělsku se Slunce dokonce na krátkou chvíli zcela schová za Měsíc a nastane téměř úplná tma. Na její vychutnání budete mít podle astronomů 1 minutu a 49 sekund. Bude to ale rozhodně stát za to.

Článek Česko čeká výjimečné zatmění Slunce. Tak výrazné už dlouho neuvidíme. Astronomové prozradili, odkud ho nejlépe pozorovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kometa C/2026 A1 (MAPS) míří přímo k Slunci 

Objekt byl objeven už 13. ledna 2026 díky projektu MAPS, za kterým stojí čtyři francouzští nadšenci. Ti využívají dálkově ovládaný dalekohled na observatoři v chilské poušti Atacama a analyzují obrovské objemy dat pomocí výkonných grafických karet. V době objevu byla kometa vzdálena více než 300 milionů kilometrů od Slunce, což je na podobný nález nezvykle brzy. Právě tato včasná detekce nicméně dává vědcům šanci její vývoj detailně sledovat.

C/2026 A1 (MAPS) patří do takzvané Kreutzovy skupiny komet – tedy fragmentů dávného obřího tělesa, které se před tisíci lety rozpadlo. Tyto komety mají velmi protáhlé dráhy a při svém návratu se nebezpečně přibližují ke Slunci. Dne 4. dubna 2026 tak projde kometa periheliem ve vzdálenosti zhruba 800 tisíc kilometrů od slunečního povrchu. To už je vzdálenost, při níž většina podobných těles zcela zanikne.

Pokud nezanikne, bude vidět i přes den 

Otázkou proto zůstává, zda jádro komety nápor tepla a gravitace přežije. Pokud ano, může se z ní stát skutečná hvězda jarní oblohy. Někteří odborníci odhadují, že by její jasnost mohla dosáhnout úrovně planety Venuše. V takovém případě by byla viditelná i bez dalekohledu a krátce možná dokonce i za denního světla.

Po průletu kolem Slunce by se kometa měla objevit na večerní obloze, především nad jižní polokoulí. Šance na pozorování ale budou záviset na tom, zda kritický okamžik skutečně přežije. A i kdyby nakonec zmizela beze stopy, milovníci noční oblohy o zážitky nepřijdou – ve druhé polovině dubna se má ukázat také kometa C/2025 R3 (PanSTARRS). 

Článek Nová kometa se řítí ke Slunci. Na jaře 2026 může předvést velkolepou podívanou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Celá soustava planetárních cyklů

Autoři práce navrhují, že pomocí mayského kalendáře lze sledovat veškeré pohyby planet na noční obloze po dobu celých 45 let. Zde ovšem stojí za to připomenout, že nejde jen o jednoduchý systém dnů, měsíců či let, jak mu rozumíme my. Mayové je totiž spojovali do složité řady vzájemně propojených cyklů. Jde například o 260 dnů trvající posvátný rituální kalendář zvaný tzolkin. Ten se skládá z více prvků s různými funkcemi.

Jde o 20 „týdnů“ s názvy dnů a 13denními „měsíci“ číslovanými od 1 do 13. Pak existuje 365 dnů trvající období dle kalendáře haab, rozdělené na 18 měsíců v délce 20 dnů a jeden měsíc o 5 dnech. Kromě těchto dvou kalendářů existuje i tzv. long count (dlouhý počet), tedy kalendář počítající dny uběhlé ode „dne nula“. Tyto dva nám dnes známé kalendáře se pak jednou za 52 let synchronizovaly. Tak vzniklo zcela obecné kalendářní období, kterému v mayské kultuře říkali „kalendářní kolo“.

Nápisy ukazují na vracející se planety

Nápisy nalezené na různých místech popisují také další cyklus počítání času, tentokrát trvající 819 dní. Každé jeho datum je spojeno s jednou ze čtyř světových stran. Vyplývá z toho, že dokončení celé této série trvalo 4 cykly po 819 dnech, tedy asi 9 let. Pro vědce je to velká výzva. Mají totiž podezření, že cykly souvisí se synodickými obdobími planet. Tedy s dobou, za kterou se každá ze Země pozorovaná planeta vrátí na stejnou pozici na obloze.

Příkladem je často Merkur, jehož synodická perioda je 1 117 dní. Po znásobení sedmi to dokonale zapadá do roku čítajícího 819 dní, systém se ovšem nerovná žádné z ostatních planet. Tak to alespoň působí na první pohled. Jak totiž vědci v novém výzkumu ukazují, vezmeme-li v úvahu 20 kol po 819 dnech, je výsledkem číslo 16 380 dní. To je asi 45 let, na která lze snadno adaptovat synodické období zahrnující naprosto všechny planety.

Vzájemně propojené cykly planet

Třeba Saturnu trvá 378 dní, než se vrátí na stejné místo na nebi. 13 těchto cyklů dává v součtu 4 914 dní, přesně 6krát 819, tedy sedm návratů planety Venuše. To se zase perfektně shoduje s pěti cykly trvajícími 819 dní a 39 návraty Jupitera a 19 cykly po 819 dnech. Zmíněný velký cyklus trvající 45 let (16 380 dní) je také násobkem 260. Vypadá to tedy, že 20 kol po 819 dnech opravdu perfektně sedí na tzolkin. Mayští astronomové se tedy neomezovali.

Místo zaměření se na 1 planetu vytvořili cyklus 819 dní, který vytvářel mnohem větší kalendářní systém. Mohl tak být použit k předvídání pohybů všech viditelných synodických období planet, stejně jako souměřitelný s cykly tzolkinu i velkého kalendářního kola. Tato civilizace nás bude nepochybně ještě zásobovat dalšími úžasnými informacemi. Mayský kalendář je jedním z velkých témat, které zajímá badatele i amatéry.

Článek Badatelé konečně rozluštili záhadu bájného mayského kalendáře, obsahuje celou soustavu planetárních cyklů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obětiny, astronomie i pěstování

Ukazuje to, že právě toto místo představovalo boha či bohy lidí, kteří tuto oblast obývali před tisíci lety. Mustatilové jsou na poli archeologie zcela jedinečným objevem. Tyto struktury se totiž nachází jen na severozápadě Saúdské Arábie, kde byly poprvé objeveny už v 70. letech. Tehdy to bylo pomocí leteckých snímků. Podivné stavby sestávají ze skal a kamenů a mají tvar obdélníků. Jsou tedy obvykle delší, než širší. Tvoří je vlastně sloupky kamenů na sobě.

Není využito cementu ani jiného druhu pojiva, jedná se tak o techniku známou jako suché zdivo. Velikost staveb je velmi různorodá, některé jsou poměrně malé, jiné zase mají na délku i desítky metrů. Byly postaveny nejspíš během neolitu, tedy asi před 8 000 lety. Stále je zahaluje několik tajemství a jejich účel není úplně zřejmý. Podle některých odborníků byly užívány k obřadním účelům, jiní navrhují spíše astronomická pozorování nebo zahradnictví.

Místa pro lov, pohřby a kresby kolem

Existuje ještě verze, že šlo o ohrady pro lovnou zvěř. Kamenná zeď mohla být bariérou, která zvěř svedla do úzkého prostoru, kde byla snadným terčem. Tento výklad podporuje výskyt pastí u některých Mustatilů. Čtvrtý výklad je bere jako pohřební komory. Jednota struktury a nález lidských ostatků u některých z nich tomu nahrává. Ať už byl původní účel jakýkoli, jde o velmi vzrušující nález, který nám poskytuje vhled do života lidí ve starověku.

V posledních dekádách zjistili archeologové také to, že zdi byly stavěny v době, kdy v oblasti postupně stále více pršelo. To dovolovalo růst společnosti a také její mnohem komplexnější strukturu. Stavby samy jsou řazené podle astronomických údajů, jako je východ a západ Slunce či Měsíce. To ukazuje na využití při pozorování hvězd nebo souvisejících obřadech. Jedním z nejzajímavějších nálezů je však existence skalního umění v jejich blízkosti.

Připomínka role archeologie

Malby ukazují zvířata, lidi a geometrické tvary. Pravděpodobně vznikly ve stejné době jako ohrady. Výskyt v takové blízkosti potvrzuje, že šlo o část většího komplexu, stejně jako zapojení starověké nabatejské civilizace. Ta během 1. století před Kristem ovládala prakticky celý tento region. Objev Mustatilů je tak odkazem důležitosti archeologie v ohledu odhalování naší minulosti. To je možné jen díky oddanosti vědců i místních komunit.

Snad tak získáme lepší porozumění ohledně společného kulturního dědictví a bohatých dějin celé naší planety. Nové objevy tohoto typu se naštěstí objevují neustále. Je tak jasné, že se máme stále hodně co učit jak o ohradách, tak lidech, kteří je postavili. Pro archeologii je to fascinující a vzrušující doba, což slibuje další pohledy do dob dávno minulých.

Článek Starověké stavby v arabské poušti odhalily pozůstatky dosud neznámých rituálů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedná se o pravdivou studii?

„Nalezení takového fragmentu je důležité pro odpovědi na již dlouho celosvětově žádané otázky Sluneční soustavy,“ řekl Amir Siraj, astrofyzik z Harvardské univerzity. Taktéž identifikoval mezihvězdný původ objektu ve studii z roku 2019 s 99,999% spolehlivostí. To se ale letošní rok změnilo, jelikož mu americké vesmírné velení vydalo potvrzení, že se jedná o pravdivou studii. Jediným tvrdým oříškem je fakt, že neexistuje žádný svědek této události.

Velice unikátní vesmírný objev

„Meteorit zasáhl atmosféru asi 160 kilometrů od pobřeží Papuy Nové Guineje uprostřed noci, s asi 1% energií bomby v Hirošimě,“ řekl Siraj. A tak tedy na základě studií dostal meteorit své jméno. CNEOS 2014-01-08, měřící pouhého půl metru na šířku, se nyní zdá být prvním mezihvězdným objektem, který byl kdy ve Sluneční soustavě objeven.

Další zajímavé objevy poslední doby

Před pár lety zkoumali astronomové podobný objekt zvaný Oumuamua. Jedná se o vesmírný kámen nalezený v roce 2017 během průzkumu oblohy Pan-STARRS. Údajně proletěl Sluneční soustavou rychlostí téměř 92 000 km/h a později harvardský astrofyzik Avi Loeb, kolega Siraje, tvrdil, že by se mohlo jednat o mimozemský stroj. Po objevu Oumuamua následovala v roce 2019 kometa 2I/Borisov, objevená amatérským astronomem Gennadiym Borisovem.

CNEOS 2014-01-08 je ale daleko unikátnější. Značně překonal pevnost materiálu typického železného meteoritu, což by podle Siraje mělo ještě usnadnit jeho obnovu. „Většina meteoritů obsahuje dostatek železa, takže se přichytí k typu magnetu, který plánujeme použít pro oceánskou expedici,“ řekl. Vzhledem k jeho extrémně vysoké pevnosti materiálu je také dle Siraje velmi pravděpodobné, že úlomky CNEOS 2014-01-08 jsou feromagnetické.

Zkoumání dna oceánu

Na základě studií meteoritu vznikl projekt Galileo, který sestavil loď pro použití magnetických saní na navijáku s dlouhým vlascem. Ty budou taženy po mořském dně ve vzdálenosti 1,7 km po dobu 10 dnů. Doufá se, že magnet dokáže obnovit drobné úlomky meteoritu o průměru alespoň 0,1 milimetru.

Nedostatek finančních prostředků

Není úplně jasné, kdy budou astronomové moci svou expedici uskutečnit. Projekt Galileo již má přiděleno 500 000 amerických dolarů a dalších 1,1 milionu je zapotřebí, aby se projekt realizoval. To je podle Siraje hodnota, která se dá ve srovnání s vesmírnou misí splnit. To, jestli se bude projekt nadále financovat, je však záhadou.

Siraj s Loebem v současnosti pracují na podrobnostech mise, která umožní studovat mezihvězdný objekt na blízko. Dobrou inspirací je pro ně výše zmiňovaný objekt Oumuamua, který má vhodné parametry pro studium. Jednalo by se ale o další, výrazně dražší finanční náklady, než je milion dolarů.

Článek Astronomové plánují vylovit z oceánu mezihvězdný meteorit z roku 2014. Mají od toho velká očekávání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objevil měsíce Jupitera

Galilei byl jedním z prvních astronomů, který při pozorování vesmírných těles používal dalekohled. To ho nejen utvrdilo v heliocentrických myšlenkách, tedy faktu, že Země a další planety obíhají kolem Slunce. Podařilo se mu objevit i řadu vesmírných těles. Mezi ně patří například čtyři měsíce planety Jupiter Io, Europa , Ganymedes a Callisto, které v té samé době nezávisle pozoroval a pojmenoval Simon Marius. Zjistil, že Mléčná dráha se skládá z jednotlivých hvězd nebo pozoroval fáze Venuše.

Již jako dítě byl považován za mimořádně inteligentního. Byl proto v 16 letech poslán na studia. Původně nastoupil na lékařskou fakultu, ale tuto dráhu záhy opustil a začal se věnovat matematice, fyzice a dalším podobným disciplínám. Doplatil ale na to, že rodiče neměli dostatek peněz, a svá studia nikdy nedokončil. I přesto se stal později významným učitelem na některých univerzitách.

Nikdy se neoženil, měl nemanželské děti

Ačkoli byl zaníceným katolíkem, nežil příliš počestně. Jeho životní partnerkou se stala Marina Gamba, nikdy se s ní však neoženil. Přesto s ní měl tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Vzhledem k tomu, že jeho dcery byly nemanželské, měly by v té době velký problém sehnat slušného manžela. Nakonec obě vstoupily do kláštera San Matteo v Arcetri. Galileovým dědicem se nakonec stal jeho syn Vincenzo.

Cílem jeho zájmu se stala i oběžnice Země Měsíc. V tehdejší době panoval názor, že povrch Měsíce je zcela plochý a je nejspíše i průsvitný. Díky tomu, že ho Galilei pozoroval za pomoci dalekohledu, mohl si na něm všimnout hor a kráterů. Vytvořil také první topografické mapy Měsíce, které zvrásnění jeho povrchu ukazovaly.

Kvůli jeho názorům na heliocentrické uspořádání Sluneční soustavy a podpoře názoru Mikuláše Koperníka s ním církev uspořádala dva procesy. Druhý, ve kterém mu hrozila smrt, přinesl v jeho životě zlom – musel své názory odvolat. Díky svému špatnému zdraví skončil jen v domácím vězení. Zažitá představa, že po odvolání svých názorů by pronesl větu „Eppur si muove,“ což znamená „A přece se pohybuje“ nebo také „A přece se točí“, je spíše velký mýtus. Za něco takového by pravděpodobně skončil v rukách kata.

Článek Je k neuvěření, jak moc Galileo Galilei předběhl svou dobu. Známá věta „A přece se točí“ je ale velkým mýtem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Galaxie NGC 4258

Galaxii NGC 4258, zvanou též Messier 106 (M106), objevil v roce 1781 Pierre Méchain. Nachází se poblíž souhvězdí Velký vůz a je tak jasná, že ji mohou pozorovat i amatérští astronomové malými hvězdářskými dalekohledy. Celková hmotnost této galaxie se odhaduje na přibližně 190 miliard hmotností Slunce. Ve středu galaxie NGC 4258 se nachází obrovská černá díra, jejíž odhadovaná hmotnost je kolem 36 milionů hmotností Slunce.

Galaxie NGC 4258 je nakloněnou spirální galaxií v souhvězdí Honicích psů. Svým vzhledem připomíná galaxii M31 v Andromedě, ale její sklon je odlišný. Díky tomu jsou při jejím pozorování ze Země viditelná všechna její prašná mračna. Galaxie je dlouhodobě zkoumána mezinárodním týmem astronomů.

Nové poznatky o NGC 4258

Mezinárodní výzkumný tým vedený Willemem Adrianusem Baanem ze skupiny pro výzkum vzniku a vývoje hvězd Sin-ťiangské astronomické observatoře Čínské akademie věd nalezl důkazy o periodické nestabilitě disku megamaserové galaxie NGC 4258. Jejich výsledky byly publikovány 30. června 2022 v časopise Nature Astronomy. Vědci si všimli nápadné emise H2O megamaseru. 

Tato emise vzniká v rychle rotujícím disku obklopujícím aktivní galaktické jádro, ale fyzikální podmínky zodpovědné za tyto emise zůstávají nejasné. Vědci provedli experimenty vesmírné interferometrie s velmi dlouhou základní linií (SVLBI) pomocí ruské observatoře RadioAstron na protáhlé oběžné dráze Země spolu s velkými pozemními dalekohledy v Green Bank v USA a Effelsbergu v SRN. Pozorovali, že za emisi H2O megamaseru je zodpovědná řada stejně rozmístěných oblaků uvnitř plynného disku obklopujícího jádro NGC 4258.

Důležitost NGC 4258

Galaxie NGC 4258 je jednou z galaxií nejblíže Zemi, je dobře pozorovatelná, a díky tomu již pomohla vědcům objasnit několik jevů a potvrdit mnohé hypotézy. Například samotná existence černých děr byla potvrzena právě díky této galaxii. Vědcům se podařilo prokázat, že uvnitř této galaxie je obrovská masa hmoty a že se nemůže jednat o nic jiného než o černou díru.

NGC 4258 také sehrála důležitou roli při kalibraci žebříčku kosmických vzdáleností. Dříve nebylo možné použít proměnné cefeidy z jiných galaxií k měření vzdáleností, protože pokrývají rozsahy metalicit odlišné od Mléčné dráhy. Galaxie obsahuje proměnné cefeidy podobné jak metalicitě Mléčné dráhy, tak cefeidám jiných galaxií. 

Měřením vzdáleností cefeid s metalicitami podobnými naší galaxii jsou astronomové schopni překalibrovat ostatní cefeidy s odlišnými metalicitami, což je klíčový základní krok pro zlepšení kvantifikace vzdáleností k jiným galaxiím ve vesmíru.

Nestabilita akrečního disku

Nestability určují vývoj disků. Podle nich můžete zjistit, zda je disk stacionární, nebo se vše v něm mění poměrně rychle. Jinými slovy, nestability pomáhají určit fyzický stav disku: jak se tvoří, co se v něm děje, předpovídají, zda se v průběhu času změní. Proto abychom porozuměli procesům, které se vyskytují v akrečním disku, musí vědci zjistit, jaké nestability se v galaxii vyskytují a jak fungují. Získaná data je třeba analyzovat, což podle vědců bude trvat roky. Domnívají se však, že mohou poukazovat na vznik nové planety.

Co dalšího si myslíte, že tato galaxie pomůže objasnit?

Zdroj: UrFU

Článek Vědci našli důkazy o periodických diskových nestabilitách, které mohou předpovídat zrození nové planety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objev nové černé díry

Nová supermasivní černá díra známá jako J1144 je asi 500krát hmotnější než Sagittarius A*, vyskytující se v srdci Mléčné dráhy. Prstenec extrémně žhavého plazmatu kolem obrovské prázdnoty také vyzařuje asi 7000krát více světla než celá naše galaxie. J1144 je od Země vzdálená asi 7 miliard světelných let a váží přibližně jako 2,6 miliard Sluncí.

Pro člověka příliš vzdálená

Černé díry nejsou vidět, protože nevydávají žádné světlo. Astronomové je ale dokážou zaznamenat, protože jejich intenzivní gravitace přitahuje hmotu k horizontu událostí tak rychle, že se tato hmota promění v horké plazma. J1144 se nachází pouhých 18 stupňů nad galaktickou rovinou. Tato místa jsou pro člověka těžko dohledatelná, vzhledem k enormnímu výskytu hvězd, které se v Mléčné dráze pohybují.

Větší než veškerá hmota planet Sluneční soustavy

Nenasytný apetit černé díry převyšuje chuť ostatních podobně obrovských supermasivních černých děr. Normálně se tempo růstu těchto obrovských kosmických entit zpomaluje, jak se stávají masivnějšími. To je pravděpodobně způsobeno zvýšeným Hawkingovým zářením. Jedná se o tepelné záření, o kterém se předpokládá, že se uvolňuje z černých děr v důsledku účinků kvantové mechaniky.

Aktuální zkoumání této entity

Christopher Onken z Australian National University vedl výzkum problematiky této černé díry. Společně s celým týmem sdíleli médiím svou radost z objevu. Aktuálně se snaží zjistit, proč masivní černá díra zůstává tak neobvykle hladová po hmotě. Vědci se domnívají, že za zrod této gargantuovské prázdnoty musí být zodpovědná katastrofická kosmická událost. „Možná do sebe narazily dvě velké galaxie a na černou díru nasypaly spoustu materiálu, aby ji nakrmily,“ řekl Onken.

Opravdu mimořádný objev

Christian Wolf, astronom ANU, zmínil, že se jedná o zcela výjimečný objev černé díry, a pochybuje, že se najde někdy speciálnější. Někteří výzkumníci však předpovídají, že ve vesmíru je až 40 kvintilionů černých děr. Představuje to přibližně 1 % veškeré hmoty ve vesmíru, takže je pravděpodobné, že tam někde může být ještě dravější černá díra. Šance rozhodně nejsou nulové.

Jaký vesmírný objev má doposud nejmimořádnější význam pro lidstvo?

Zdroj: Science

Článek Obludně obrovská černá díra každou sekundu pohltí kus hmoty o velikosti Země. Slunce je oproti ní lehké jako pírko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vtip, nebo reálná organizace?

Ač tato představa zní normálnímu člověku dosti legračně, plochozemci jsou skutečná komunita mající dokonce prezidenta. Jejich hlavou je Daniel Shenton, řečníkem například Robbie Davidson a podle časopisu Smithsonian měla skupina v době vzniku roku 1956 asi 3 500 členů. Zastánci jsou i v českém prostředí, například skupinky na Facebooku ovšem čítají sotva stovku profilů. Základními kameny jsou doslovná víra v Bibli a absence vědeckosti.

Základem paradigmatu je přesvědčení, že Země není koule. Při bližším ohledání vyjde ovšem najevo hned několik rozporů a mylných představ. Země je plochý disk, v jehož středu je Antarktida. Kraj je obehnán vysokou ledovou zdí (ano, jako ze Hry o trůny), ke které se ale nelze nijak přiblížit. Hlídá ji totiž americká NASA a kontroluje, aby nikdo nepřelezl, nespadl na druhé straně a taky neodhalil skutečný stav věcí.

Popření základních zákonitostí vesmíru

Jako by představa placky nestačila, popírají plochozemci i existenci gravitace. Neexistuje přitažlivost, vše zůstává na povrchu disku kvůli jeho zrychlení. Plocha se totiž pohybuje nahoru se zrychlením 9,8 m/s vlivem „jakési temné energie“. O tomto ovšem někteří konspirátoři pochybují, protože nelze zrychlovat donekonečna a Země by – poslušna teorie relativity – nakonec překonala rychlost světla. V této verzi tedy asi fungují fyzikální zákony.

Když je placatá Země, měly by logicky být stejně tvarovány i další planety Sluneční soustavy. Podle plochozemců to ale vůbec není nutné. Je tedy kulovitý Měsíc nebo Slunce? Možná ano, ale nejsou od nás daleko. Pohybují se totiž kruhem nad zemskou rovinou a z dálky 4 828 kilometrů nás osvětlují jako obrovské světlomety. Existují i varianty, podle kterých je Měsíc pouze gigantická projekce a ve skutečnosti toto těleso vůbec neexistuje.

Nelze je ničím přesvědčit

Mohlo by se zdát, že stačí několik základních fyzikálních modelů a jednoduchých vědeckých důkazů. Plochozemci jsou však imunní vůči důkazům a cokoli, co by jejich světonázor popíralo, považují za součást konspirace a uměle vytvořenou propagandu. Konspirátoři v 19. století přišli se zetetickým způsobem myšlení, tedy určitým druhem vědecké skepse. V této astronomii je Země plochá, což se snaží podpořit různými mechanismy.

Mnoho z nich je naprosto absurdních a navíc si často protiřečí, pro plochozemce jsou ovšem stejně absurdní běžné vědecké postupy a výsledky. Přes zdánlivou nepochopitelnost se dá vysledovat určitý psychologický mechanismus. Tato komunita je totiž živnou půdou pro lidi, kteří se chtějí cítit výjimečně a jako vybraní členové. Oni totiž přece nepodlehli celosvětové propagandě a „nejsou stádo“, které je masírováno lživými informacemi.

Mlčení, urážky, neschopnost vysvětlení

Ve výsledku není možné je přesvědčit či aspoň přivést k revizi jejich postoje. Jakmile je jim položena naprosto jednoduchá otázka, která rozporuje jejich světonázor, je tazatel označen na rozvraceče komunity. Mnoho plochozemců vychází z doslovného chápání Bible a tvrdí, že přijetí jejich pravdy vyžaduje obrovskou duševní sílu, které není každý schopen. Ti, kteří podléhají lžím učeným od základní školy, jsou vlastně chudáci bez vlastního názoru.

Oblíbeným argumentem je to, že při pohledu na hladinu vody nevidíme žádné zakřivení. Což je pochopitelné, protože vidíme jen malinký úsek, na kterém toto není pouhým okem patrné. Zatímco však běžná astrofyzika a astronomie pracuje jen s několika opakujícími se pravidly, plochozemci potřebují pro každou skutečnost vymyslet velmi složité mechanismy. Pak není divu, že se od nich nelze dovědět ani jednotný model toho, jak Země vlastně vypadá.

Kterou variantu tvaru naší planety zastáváte vy?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Proč lidé i dnes věří, že je Země placatá aneb Po stopách vzniku jedné z nejstarších konspiračních teorií světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jediný pokus na dlouhou cestu 

Po dlouhých 14 letech je JWST (James Webb Space Telescope) konečně na oběžné dráze. Je největším a nejvýkonnějším dalekohledem, který byl kdy vypuštěn. Do vesmíru vzlétl z evropského kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe 25. prosince 2021. Za 3,5 minuty po svém startu dosáhl vrcholu zemské atmosféry. Asi o půl hodiny později se odpojila nosná raketa, rozvinuly se solární panely a vesmírný dalekohled zahájil dlouhou cestu na konečné stanoviště.

JWST se bude nacházet ve druhém Lagrangeově bodě (neboli L2) systému Slunce-Země. To je zvláštní pozice ve vesmíru zhruba 1,5 milionu kilometrů od naší planety, kde se vyrovnávají gravitační a odstředivé síly soustavy tak, že teleskop umístěný v této pozici nemění vůči soustavě svou polohu. Během 29 dnů se konstrukce dalekohledu rozvinou, ale nebudou fungovat, dokud nevychladnou. Poté bude po následujících pět měsíců dalekohled testován a kalibrován pro vědeckou misi, která začne v polovině roku 2022.

Kontroverzní pojmenování 

Astronomové si od nového teleskopu slibují nové informace o exoplanetách až v nejvzdálenějších částech vesmíru. Observatoř je společným projektem NASA, Evropské vesmírné agentury a Kanadské vesmírné agentury. Původně byl nazván Vesmírný dalekohled nové generace a později pojmenován po Jamesi Webbovi, bývalém správci NASA.

Volba jména vyvolala protesty, protože vyšlo najevo zapojení Webba do pronásledování gayů a lesbiček. Tisíce astronomů podepsaly petici, kterou zahájili Dr. Chanda Prescod-Weinstein, astrofyzička Dr. Sarah Tuttle, astronomka Dr. Lucianne Walkowicz a astrofyzik Dr. Brian Nord, za změnu názvu. NASA to zatím odmítla, protože v archivech nenašla proti Webbovi žádné důkazy.

Co si myslíte o nátlaku na přejmenování teleskopu?

Zdroj: IFLScience, NASASolarSystemExploration

Článek Teleskop Jamese Webba je konečně na oběžné dráze. Zatímco astronomové slaví, gayové a lesbičky cítí křivdu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hlavní podmínky pro život

Za obyvatelnou je planeta považována, pokud je v obyvatelné zóně, která umožňuje vodě zůstat na povrchu planety v kapalné formě. Jenže to je velmi obecný popis, proto přichází další důležité podmínky. Je potřeba sluneční světlo. A čím má hvězda delší životnost, tím delší čas má život na vývoj. Druhou hlavní podmínkou je teplota. Příliš horká, nebo naopak studená planeta by nebyla schopna hostit naši formu života. 

Třetí hlavní podmínkou je velikost, která je ve vztahu s gravitací. Pokud najdeme planetu, která je pouze 1,5krát větší než Země, bude schopna udržet své vnitřní teplo a atmosféru. To jsou samozřejmě pro existenci života klíčové faktory. A v tomto ohledu rozhodně větší neznamená automaticky lepší. Zatímco exoplanety velikosti Země jsou obvykle kamenité, asi 50 % exoplanet větších než Země jsou plynní obři.

Najdeme planetu lepší, než je Země?

Hledání planety, která se co nejvíce podobá Zemi, však může způsobit, že přehlédneme planetu s ještě lepšími podmínkami. Ve své studii Schulze-Makuch identifikoval 24 exoplanet a kandidátů na exoplanety. Všechny tyto objekty jsou vzdálené více než 100 světelných let. Autoři však upozorňují, že to neznamená, že na nich potvrdili existenci života, ale že by mohly mít pro život vhodné podmínky. „Planeta může být obyvatelná nebo superobyvatelná, ale neobydlená. To souvisí s přirozenou historií planety,“ řekl Schulze-Makuch.

Schulze-Makuch identifikuje superobyvatelnou planetu jako každou planetu, která má více biomasy a biodiverzity než naše současná Země, jejíž obyvatelnost se během vývoje také měnila. „Například Země v období karbonu se všemi bažinami a deštnými pralesy byla pravděpodobně obyvatelnější –⁠ podle naší definice superobyvatelná –⁠ než nynější Země,“ vysvětluje Schulze-Makuch. Jedním z faktorů superobyvatelnosti může být typ hvězdy, kolem které planety obíhají. Například trpasličí hvězda K má delší životnost než Slunce a život by měl víc času na vývoj.

Kdybyste se museli stěhovat na jinou planetu, co by musela splňovat?

Zdroj: WhatIfShow, CNN, Dirk Schulze-Makuch, In Search for a Planet Better than Earth: Top Contenders for a Superhabitable World, 2020

Článek Najdeme Zemi číslo dvě? Vědci aktivně pokračují v pátrání a řekli, jaké upravené podmínky musí nyní nová planeta splňovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.