Ženy z kmene Kayan nosí na krku 9 kg mosazných kroužků. Krk se neprodlužuje, deformují se klíční kosti a žebra pod tlakem kovu

Mosazná spirála žen Kayan může vážit kolem 9 kilogramů. Rentgen ukazuje, že krční obratle zůstávají stejné. Celé roky přitom klesají ramena a horní žebra.

Zdroj fotografie: Picryl

Snímek vznikl v nemocnici v thajském Mae Hong Son. Na rentgenu je třiačtyřicetiletá žena z komunity Kayan Lahwi, známé také jako Padaung, která nosila mosaznou spirálu osmatřicet let, tedy téměř od dětství. Lékaři na něm hledali natažené obratle. Žádné neobjevili. Krční páteř měla obvyklý počet článků i jejich běžnou délku. Pozměněná byla jiná místa: klíční kosti se svažovaly šikmo dolů, horní žebra se sklopila a ramena poklesla tak hluboko, že je kov vizuálně pohltil. Snímek cituje akademická práce univerzity v Čiang Mai z roku 2009. Proslulý dlouhý krk je tedy optický klam, který vytváří proměněná horní polovina hrudníku. Tělo platí za tuto iluzi celoživotní daň.

Rentgen odhalil, které kosti se pod mosaznou spirálou deformují

Anatomické vysvětlení poprvé zpopularizoval americký lékař John M. Keshishian. V červnu 1979 vydal v časopise National Geographic článek, jehož název lze volně přeložit jako „Anatomie barmského tajemství krásy“. Rentgenové snímky v něm dokládaly, co těžký kov s tělem skutečně dělá. Pozdější výzkumy jeho závěry potvrdily.

Mechanika je prostá a neúprosná. Spirála se opírá o klíční kosti a od nich stoupá k dolní čelisti. Její hmotnost tlačí ramenní pletenec dolů, a to v období, kdy dívčí kostra ještě roste a snadno se poddá. Thajská studie popisuje pokles ramen přibližně o 45 stupňů. Česká antropoložka Barbora Půtová z Ústavu etnologie FF UK zase upozorňuje, že žebra pod neustálým tlakem postupně klesají a spirála se s nimi propadá níž. Proto ji ženy časem vyměňují za delší.

Výsledek si lze představit jako svah, který se pomalu sesouvá. Hlava zůstává na svém místě a všechno pod ní ujíždí dolů. Mezera mezi bradou a hrudní kostí se rozšíří a oko si ji vyloží jako mimořádně dlouhý krk. Guinnessova kniha rekordů v roce 2018 změřila u jedné ze žen vzdálenost od horního okraje hrudní kosti k dolní čelisti na 19,7 centimetru.

Kolik váží mosazné kroužky Kayan a proč se čísla tolik rozcházejí

Slovo „kroužky“ svádí k omylu. Ženy Kayan si nenasazují jednotlivé obroučky jednu po druhé. Na krku nosí jedinou spirálu ze silného mosazného drátu stočeného do mnoha závitů a právě jejich počet určuje hmotnost.

Údaje se mezi zdroji výrazně liší:

Zdroj	Počet závitů	Hmotnost
CPA Media	5 až 25 podle věku	běžně kolem 5 kg, u bohatších žen až 8 kg
Univerzita v Čiang Mai	16 až 22 u dospělých žen	5 až 20 kg
Guinnessova kniha rekordů	až 32 kolem 45 let	až 15 kg

Devět kilogramů tak leží zhruba uprostřed rozpětí. Je to víc než opatrné odhady starších etnografů, a přitom méně než krajní údaje. Pro představu jde o hmotnost plného kbelíku vody, která spočívá na klíčních kostech ve dne v noci.

Podle nás je ale samotné číslo na váze méně podstatné, než se na první pohled zdá. Rozhoduje doba působení. Dospělý člověk by devět kilogramů na ramenou chvíli unesl bez trvalých následků. Ženy Kayan však nesou mosaz desítky let a začínají v době, kdy jim kostra teprve dorůstá.

Život s kovem pod bradou začíná kolem pátého roku

První spirála se dívce obvykle nasazuje kolem pěti nebo šesti let, některé zdroje uvádějí rozmezí od pěti do devíti. Podle CPA Media mohl u Kayan, kteří nepřijali křesťanství, vybírat příznivý den obřadu vesnický šaman. S tím, jak dívka roste, přibývají na spirále další závity.

Všední život se kovu musí přizpůsobit. Hlavou otočit nelze a ženy se proto obracejí celým trupem. Při pití se musejí předklonit, protože zaklonit hlavu nedovolí spirála. Na začátku nošení se objevují otlaky, kůže pod mosazí tmavne a odírá se. Svaly krku, které nemusejí nést hlavu, postupně ochabují. Guinnessova kniha rekordů uvádí i dýchací a srdeční potíže nebo změny v oblasti čelisti. Jde však o údaj z rekordové databáze, podrobná klinická studie ho zatím nepodkládá.

Nejtemnější vrstvu tradice tvoří vyprávění o trestu za nevěru. Podle CPA Media mohla být ženě spirála v minulosti sejmuta jako rituální potupa a oslabené svaly pak někdy hlavu neudržely, což mohlo vést k udušení. Přímé svědectví z komunity, které by tento trest potvrdilo, zatím chybí. Půtová naopak popisuje, že při postupném odebírání závitů a procvičování svalů se krk může vrátit do téměř normální podoby. Sejmutí tedy vyžaduje čas a oporu, například krční límec, dokud svaly znovu nezesílí.

Kroužky na krku nesou krásu, rodinnou paměť i turistické peníze

Proč ženy začaly kov nosit, nikdo s jistotou neví. Kayanské legendy se odvolávají na mýtus o Dračí matce, od níž komunita odvozuje svůj původ. Jiná vysvětlení mluví o ochraně před tygry nebo nepřáteli. Další v kovu vidí uložené rodinné bohatství, případně znak, jímž se Kayan odlišovali od sousedních etnik. Kayanští autoři citovaní thajskou univerzitou dnes za hlavní důvody považují krásu a uchování kultury v exilu.

Tradice podle nás přežila hlavně proto, že plní několik rolí současně. Pro dívku představuje tělesnou zkoušku, která potvrzuje dospívání a vytrvalost. Komunitě slouží jako viditelný znak příslušnosti, zvlášť cenný pro lidi, kteří utekli před válkou z Myanmaru. Od devadesátých let k tomu přibyla ekonomika, protože v thajských vesnicích se spirála stala zdrojem obživy. Práce univerzity v Čiang Mai zaznamenala, že ženy s kroužky v Huay Pu Keng vydělávaly zhruba 1 000 až 1 400 Kč měsíčně. Muži v takto nastavené ekonomice zůstávali spíš v pozadí.

Barbora Půtová ve studii v Národopisné revui řadí kayanské spirály vedle čínského svazování chodidel a hliněných talířků ve rtech etiopských Mursiů. Všechny tři zvyky dělají z ženského těla nositele krásy a postavení. Liší se mechanikou. Lotosové nohy přímo lámaly chodidlo a omezovaly chůzi, kdežto mosaz pomalu přetváří ramena a hrudník. Zvyk Kayan odděluje od dnešního tetování nebo piercingu jedna zásadní okolnost: rozhodnutí tradičně padalo za pětiletou dívku.

Mladé ženy Kayan dnes o spirále rozhodují samy

Thajský státní úřad pro cestovní ruch v září 2025 dál propagoval vesnici Long Neck Karen v Čiang Rai, vzdálenou zhruba 45 minut jízdy od města. Otevřeno je denně od 7 do 19 hodin a vstupné vychází asi na 130 až 200 Kč. Úřad mluví o podpoře místní ekonomiky a zachování kultury. Kritičtější hlasy přidávají méně lichotivé přirovnání k lidské zoo, protože návštěvníci se často zastaví jen na fotografii. Označení „žirafí ženy“ přitom považují akademické i etické texty za urážlivé.

Komunita v Huay Pu Keng v provincii Mae Hong Son proto zkouší jinou cestu. Podle organizací Fair Tourism a Equality in Tourism tam o turistice rozhodují místní obyvatelé. Návštěvníci platí za tkalcovské a řemeslné dílny, focení se řídí pravidly. V popředí stojí otázka, komu patří vyprávění o Kayan: cestovkám, turistům, nebo samotné komunitě.

Generační posun je patrný. Thajská etnologická databáze Antropologického centra princezny Sirindhorn shrnuje, že vzdělaní mladí Kayan chápou spirálu stále častěji jako nástroj kontroly a školu jako únikovou cestu z turistického byznysu. Půtová popisuje matky, které už dcery od pěti let nenutí a rozhodnutí jim nechávají na později. V Myanmaru zvyk pozvolna mizí, k čemuž přispívají i etnické konflikty. Ministerstvo zahraničních věcí ČR před cestami do země kvůli ozbrojeným bojům varuje, takže do kayanských vesnic se lze realisticky dostat jen přes Thajsko.