Nacista John Rabe zachránil v Nankingu 250 tisíc Číňanů. Doma ho zatklo gestapo a skončil bez peněz

19. prosince 1937 křičel německý obchodník John Rabe na šest japonských vojáků u své zahrady v Nankingu a mával jim před očima páskou s hákovým křížem. Ustoupili.

Foto: Giuseppe Milo - licence CC BY 3.0

Ten hákový kříž nebyl rekvizitou. Rabe byl šéfem místní odbočky NSDAP v Nankingu, řádným členem strany a funkcionářem nacistického aparátu v zahraničí. A zároveň člověk, který v těch týdnech organizoval záchranu přibližně dvou set padesáti tisíc čínských civilistů před jedním z nejbrutálnějších masakrů dvacátého století. Příběh, který se nedá vyprávět bez obou těchto faktů najednou.

Třicet let v Číně a stranická legitimace jako štít

John Rabe přijel do Číny poprvé v roce 1908. Pracoval pro Siemens, postupně se usadil v Nankingu a strávil tam s přestávkami téměř tři desetiletí. Mluvil čínsky, měl čínské přátele, jeho děti chodily do místních škol. Když se v Německu chopili moci nacisté, vstoupil do NSDAP a převzal vedení stranické buňky v Nankingu, podle všeho bez ideologického zápalu, spíš z profesních důvodů pro německého obchodníka v zahraničí.

Jenže právě ta stranická legitimace se v prosinci 1937 proměnila v něco nečekaného. Japonská armáda obklíčila Nanking a chystala se město dobýt. Siemens nařídil zaměstnancům odjezd. Rabe zůstal. A jeho nacistická páska, symbol režimu, který s Japonskem budoval spojenectví, se stala ochranným štítem pro lidi, které nacistická ideologie sama nepovažovala za sobě rovné.

Bezpečnostní zóna: ne hrdina, ale předseda výboru

Záchrana čtvrt milionu lidí nebyla sólová akce jednoho muže. Už 22. listopadu 1937 předložila skupina cizinců japonským i čínským úřadům návrh na zřízení mezinárodní bezpečnostní zóny. Rabe se stal předsedou patnáctičlenného Mezinárodního výboru, který od 1. prosince převzal faktickou správu území o rozloze zhruba čtyř kilometrů čtverečních uprostřed města.

Co to znamenalo v praxi:

• organizace hlídek a blokád vstupů do zóny,
• provoz uprchlických táborů, příděly jídla, pitná voda,
• hygienická opatření a nemocniční péče,
• neustálé protesty u japonského velení proti násilí na civilistech.

V Nankingu zůstaly asi dvě desítky cizinců. Americký misionář John Magee natáčel filmové důkazy o zvěrstvech a pašoval je ven. Lewis Smythe dokumentoval škody. Lékaři a misionáři obsluhovali tábory. Rabe byl nejviditelnější tváří, mimo jiné proto, že jeho nacistická páska japonské vojáky skutečně zastavovala, ale výsledek byl kolektivní. Ve své zahradě a domě přitom ukrýval asi šest set padesát uprchlíků osobně. V nejkritičtějších dnech se v zóně tísnilo podle různých odhadů dvě stě až téměř tři sta tisíc lidí.

Přednášky, dopis Hitlerovi a konfiskovaný film

V únoru 1938 se Rabe vrátil do Berlína. A udělal něco, co režim nemohl tolerovat: začal přednášet. Ukazoval fotografie, zprávy, Mageeho filmové záběry. Psal Hitlerovi osobně, žádal ho, aby využil vliv na Japonsko a zastavil zvěrstva.

Dopis podle dohledatelných pramenů nebyl Hitlerovi doručen. Věc převzalo gestapo. Rabeho zadrželo, vyslýchalo, zabavilo mu film a zakázalo mu o Nankingu dál veřejně mluvit i publikovat. Problémem nebyla záchrana Číňanů sama o sobě. Problémem bylo veřejné kompromitování japonského spojence Třetí říše.

Důležité zpřesnění: gestapo Rabeho nezavřelo do vězení na dlouhé měsíce. Šlo o zadržení, výslech a systematické umlčení. Efekt byl ale totální: Rabe zmizel z veřejného prostoru.

Stigma, hlad a brambory za koberce

Po válce se karty obrátily, ale ne v Rabeho prospěch. Sovětské i britské úřady ho vyslýchaly kvůli členství v NSDAP. Denacifikační proces mu znemožnil normální kariéru. Siemens ho sice formálně zaměstnal, ale jeho pozice byla marginální. Rodina byla na konci války vybombardována.

Rabe, diabetik, dělal těžkou fyzickou práci. V deníku psal o hladu. Směňoval čínské koberce a zařízení bytu za brambory a jídlo. Muž, kterému v Nankingu říkali „živý Buddha“, žil v Berlíně v materiální nouzi, kterou si většina jeho někdejších chráněnců nedovedla představit.

Jenže v Nankingu na něj nezapomněli. V roce 1948, když se zpráva o jeho bídě dostala do Číny, organizovali obyvatelé města sbírku a posílali mu jídlo i peníze přes oceán. Lidé, kteří sami žili v poválečném chaosu čínské občanské války, pomáhali Němci s nacistickou minulostí, protože si pamatovali konkrétního člověka, ne stranickou legitimaci.

Rabe zemřel 5. ledna 1950 v Berlíně. Bylo mu sedmašedesát.

Padesát let ticha, pak deníky

Rabeho jméno zmizelo z veřejné paměti na téměř půl století. Nankingské deníky přežily v rodině; v roce 1996 je jeho vnučka Ursula Reinhardtová zveřejnila v New Yorku. Publikace spustila vlnu zájmu. Rabeho dům v Nankingu byl obnoven a od roku 2006 slouží jako památník. Osm originálních svazků deníků bylo v roce 2016 předáno Ústřednímu archivu Číny, o rok později vyšlo jejich faksimile. Berlín eviduje Rabeho hrob jako čestný hrob spolkové země Berlín.

Ani dnes ale není Rabeho odkaz jednoznačně uzavřený. V roce 2023 se v berlínském městském obvodu Mitte vedla debata o tom, jak ho veřejně připomínat; zaznívaly výhrady kvůli členství v NSDAP a nevyjasněným koloniálním vazbám. V Česku je jeho příběh znám spíš okrajově, hlavně přes výroční publicistiku k nankingskému masakru a přes film uvedený pod názvem Ctihodný občan Třetí říše.

Rabeho nelze ani očistit od nacismu, ani vyškrtnout z dějin záchrany civilistů. Obojí je současně pravda, a právě tato nepohodlná souběžnost z něj dělá jednu z nejsložitějších postav druhé světové války.