Stavitelé Stonehenge převezli 6tunový blok z ostrova, který pohlcovalo moře. Minerální otisk v kameni prozradil jeho cestu

Šestitunový pískovcový blok ležící v srdci Stonehenge pochází ze severovýchodního Skotska, a na jeho cestu k Salisbury Plain mohla mít vliv krajina, kterou postupně pohlcovalo moře.

Foto: Erwin Bosman - licence CC BY-SA 4.0

14. srpna 2024 otiskl časopis Nature studii, která otřásla dosavadním výkladem jednoho z nejslavnějších megalitů planety. Takzvaný oltářní kámen, označovaný jako Stone 80, podle geochemické analýzy nepochází z Walesu, jak se tradovalo déle než sto let. Minerální podpis uvnitř pískovce ukazuje na oblast Orcadian Basin v Caithness a okolí Inverness, nejméně 750 kilometrů od místa, kde dnes leží.

Minerální otisk prozradil skotský rodokmen kamene

Klíčem k průlomu byla metoda, kterou geologové přirovnávají k otisku prstu. Uvnitř pískovce se nacházejí odolné minerály (zirkon, rutil a apatit), jejichž izotopická stáří fungují jako unikátní identifikátor zdrojové horniny. Tým vedený Anthonym Clarkem z Curtin University použil uran-olovnaté datování zirkonů a apatitů, u apatitu navíc luteciovo-hafniovou analýzu a stopové prvky. Výsledný chemicko-věkový profil jednoznačně sedí na sedimenty severovýchodního Skotska a vylučuje jižní Británii včetně anglo-velšské pánve.

Zásadní detail: přímé invazivní vzorkování chráněné památky dnes nikdo nepovolí. Vědci proto pracovali s historickými tenkými výbrusy a fragmentem odebraným už v roce 1844. Autentičnost tohoto vzorku potvrdila samostatná studie z června 2023. Bez něj by celý objev zřejmě přišel o dekády později. Právě závislost na starých sbírkách vysvětluje, proč se debata o původu kamene táhla od druhé poloviny 19. století a posouvala se vpřed skokovitě, vždy až s příchodem nové analytiky.

Mimochodem, už práce z roku 2020 rozbila tradiční vazbu oltářního kamene na Milford Haven v jihozápadním Walesu. Studie v Nature tedy přišla jako druhý zásah do téhož cíle, ovšem tentokrát s přesnou adresou.

Proč ledovec nedovezl megalit až na Salisbury Plain

Starší populární vysvětlení počítalo s tím, že obrovské kameny na planinu dopravily pleistocenní ledovce. Pro bluestones z Preseli Hills ve Walesu, vzdálených asi 225 kilometrů, se tato varianta stále diskutuje. U oltářního kamene ze Skotska by ale ledovcový „doručovací servis“ musel překonat 750 kilometrů a složit náklad přesně na Salisbury Plain.

V lednu 2026 vyšla v Communications Earth & Environment analýza detritických zirkonů a apatitů v sedimentech okolí Stonehenge. Závěr: místní krajina nenese glaciální podpis, který by odpovídal přímému dovozu megalitů ledem. Ledovec tedy balvan na jihoanglickou planinu s největší pravděpodobností nedotáhl.

Otázka se tím přesunula jinam. Pokud led kámen nedovezl celou cestu, co se tedy dělo dál?

Dogger Bank jako hypotetická mezizastávka v Severním moři

Odpověď nabídla studie publikovaná 4. června 2026 v Journal of Quaternary Science. Její autoři testovali smíšený scénář: ledovec mohl přesunout balvan ze Skotska směrem k jihu a uložit jej na Dogger Bank, vyvýšenou plošinu v Severním moři asi 400 kilometrů severovýchodně od Stonehenge. Dogger Bank tvořila součást Doggerlandu, rozsáhlé suché krajiny, která po poslední době ledové spojovala Británii s kontinentem. Mořská hladina ji začala pohlcovat zhruba před deseti tisíci lety; některé vyvýšené partie mohly zůstat nad vodou ještě kolem sedmého tisíciletí před naším letopočtem.

Pokud by se kámen ocitl právě zde, neolitičtí lidé by jej teoreticky mohli převzít z mizející krajiny a dopravit po chráněnějších pobřežních vodních trasách, případně po souši přes Berkshire Ridgeway až ke Stonehenge.

Autoři sami zdůrazňují, že ledovcový přesun nelze dokázat, pouze ověřovat jeho věrohodnost. Jde o plausibilní hypotézu, nikoli o prokázanou trasu. Přesto je cenná: i kdyby příroda vykonala první etapu přesunu, finální výběr kamene, jeho uchování a transport na stovky kilometrů vyžadovaly mimořádně organizovanou společnost s pokročilými námořními dovednostmi.