Richard Wagner patří k nejvlivnějším skladatelům, jeho antisemitismus ale rezonuje dodnes
Změnil operu v totální umělecký zážitek a naučil publikum cítit kolektivně. Jenže právě ta síla nesla i temný náboj, který přežil svého tvůrce o víc než sto let.
Obsah článku
Když Německé historické muzeum v Berlíně připravovalo výstavu o Richardu Wagnerovi, nezvolilo podtitul o géniovi ani o romantikovi. Nazvalo ji „Richard Wagner a nacionalizace citu“. Kurátoři tím vyslovili něco, co se v operních programech obvykle neříká nahlas: Wagner nebyl jen skladatel, který psal krásnou hudbu. Byl to, slovy muzea, „technik pocitů“ – člověk, který rozuměl tomu, jak emoce vyrobit, zesílit a nasměrovat. A který tuto schopnost vědomě propojil s otázkou, kdo do společenství patří a kdo z něj má být vyloučen.
Architekt moderní opery
Wagnerův přínos hudbě se dá shrnout jedním slovem: proměna. Před ním se opera skládala z uzavřených čísel (árií, duetů, sborů), mezi nimiž se děj posouval recitativem. Wagner tohle rozbil. Místo čísel prosadil souvislé hudební drama, kde orchestr nenese doprovod, ale význam. Rozvinul síť leitmotivů, krátkých hudebních frází vázaných na postavy, předměty nebo myšlenky, které se vracejí, proměňují a vrství. Výsledek není jen poslech, ale ponoření.
Svůj ideál nazval Gesamtkunstwerk, souborné umělecké dílo propojující hudbu, text, scénu, světlo i režijní účinek. A aby ho mohl realizovat bez kompromisů, vybudoval si vlastní divadlo. Bayreuthský festivalový dům, otevřený roku 1876, funguje dodnes jako poutní místo wagnerovského kultu, prostor, kde se publikum stává téměř farností. Právě tady se estetická revoluce potkává s něčím znepokojivějším: s kolektivním prožitkem sounáležitosti, který Wagner uměl vyvolat a řídit.
Antisemitismus jako program, ne předsudek
Wagnerův antisemitismus nebyl neurčitá „dobová předsudečnost“. Byl to explicitní, podepsaný a opakovaně publikovaný program. V eseji Das Judenthum in der Musik, poprvé vydané roku 1850 pod pseudonymem a roku 1869 znovu pod vlastním jménem, Wagner jmenovitě útočí na Giacoma Meyerbeera a Felixe Mendelssohna. Tvrdí, že Židé nedokážou skutečně tvořit, pouze napodobovat. Zesměšňuje židovský jazyk i synagogální zpěv. A v závěru uvažuje, zda úpadek kultury zastaví „násilné vypuzení destruktivního cizího prvku“.
Nejde o okrajovou poznámku v korespondenci. Jde o programový text, který Wagner považoval za natolik důležitý, že ho po devatenácti letech vydal znovu, tentokrát s vlastním jménem na obálce. A přitom udržoval pracovní vztahy s židovskými umělci: dirigent Hermann Levi vedl světovou premiéru Parsifala 26. července 1882 v Bayreuthu. Wagnerův pocit outsiderství nebyl univerzalistický. Byl selektivní a hierarchický: solidarita s jedněmi, vyloučení druhých.
Kde končí hudba a začíná ideologie
Otázka, zda je antisemitismus přítomný i v samotných operách, nemá jednoznačnou odpověď. V publicistice je nesporný. V hudebním divadle jako celku, v libretu, v inscenační tradici, v charakterizaci postav jako Alberich, Mime nebo Beckmesser, je silně přítomný, ale konkrétní hudební „důkaz“ zůstává předmětem interpretace.
Australský režisér Barrie Kosky, sám židovského původu, patří k těm, kdo odmítají předstírat neutralitu. Pro berlínskou výstavu vytvořil instalaci z Wagnerových antisemitských citátů přeložených do jidiš. V Bayreuthu roku 2017 inscenoval Mistry pěvce norimberské tak, že přímo otevřel antisemitismus wagnerovského klanu, pogromy i norimberské procesy. „U věty ‚Wagner byl antisemita‘ nepatří žádné ale,“ řekl v rozhovoru pro BR-KLASSIK. Opery ale nevyhazuje. Volí konfrontaci, ne umlčení, ale přerámování.
Na opačném pólu stojí přístup, který v českém prostředí formuloval dirigent David Mareček: umění se od autora „do určité míry oddělit dá nebo i musí“, ale rozhodnutí zůstává na posluchači a interpretovi.
Wagner v Praze i ve stínu jména
Debata není akademická. Národní divadlo v Praze uvádí v sezoně 2025/2026 hned dva velké wagnerovské tituly: Zlato Rýna s premiérou 12. února 2026 a Parsifala s premiérami 26. a 29. března. Oficiální materiály akcentují mytologii, moc, leitmotivy a u Parsifala kafkovskou inspiraci. Antisemitismus do centra inscenační komunikace nestavějí. Pro srovnání: ostravský festival Wagner Ostrava 2013 téma nacionalismu, velkoněmectví a antisemitismu otevřel explicitně. V českém provozu se problém řeší spíš dramaturgickým kontextem než jako hlavní klíč k dílu.
A pak je tu rovina čistě symbolická. Jméno Wagner nese i ruská paramilitární skupina odvozená od volacího znaku jejího zakladatele Dmitrije Utkina. Nejde o pokračování Wagnerovy estetiky, jde o přivlastnění jména spojeného s německým militaristickým mýtem. Podle sankčního seznamu Rady EU zůstává skupina i v roce 2026 mezi sankcionovanými subjekty. Skladatel za to nemůže. Ale fakt, že jeho jméno funguje jako značka síly a vylučování i sto čtyřicet let po jeho smrti, říká něco o tom, co po sobě zanechal.
Umění, které neumí být nevinné
Historik Adam Sackes připomíná, že mnoho velkých děl 19. století je prorostlých násilím a imperialismem. Wagner tedy není osamělý případ morálního selhání. Je ale výjimečný v míře explicitnosti – v tom, jak systematicky propojil estetický projekt s ideologickým programem. U většiny „problematických“ autorů leží stín vedle díla. U Wagnera leží přímo v mechanismu, kterým jeho umění funguje: v tom, jak učí publikum cítit společně, jak buduje pocit příslušnosti a jak tím zároveň definuje, kdo stojí venku.
Poslouchat Wagnera v roce 2026 lze. Užívat si jeho hudbu taky. Ale „čisté svědomí“ u něj vyžaduje informovaný kontext, ne nevinnost.