Houbaři hlásí nový hřib s nohou jako stopka a malým kloboučkem. Přišel z Pobaltí a vytlačuje původní druhy

Mykoložka Tereza Tejklová z Muzea východních Čech v září 2026 prohlásila stručně: „Je tady.“ Měla na mysli Aureoboletus projectellus, nápadný hřib s nezvykle protáhlou nohou a drobným kloboučkem, jehož domovinou jsou lesy východního pobřeží Severní Ameriky.

Foto: Beata Bilska-Zaleska / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Česká odborná studie publikovaná v květnu 2026 v časopise Czech Mycology zaregistrovala možný záznam z Lužických hor už z roku 2025, ovšem bez uchovaného dokladového exempláře ho do oficiálního seznamu nepůvodních druhů nezařadila. Mezi „pověstí z lesa“ a vědeckým potvrzením tak zbývá jediný krok, zachovaný vzorek. Přesto signály z terénu, odborná literatura i migrační trasa druhu napříč Evropou ukazují jedním směrem: tento přistěhovalec dorazil ke české hranici a zřejmě ji překročil.

Z Kurské kosy do Lužických hor: kudy vedla invazní trasa

První evropské plodnice hřibu štíhlotřenného sebrali mykologové v roce 2007 na litevské Kurské kose, písčitém poloostrově v Baltském moři porostlém borovicemi. Výsledky popsal tým kolem Jurgy Motiejūnaitė v časopise Sydowia v roce 2011. Nejpravděpodobnější vysvětlení? Podhoubí doputovalo do Evropy spolu s kořeny a půdou dovezených sazenic borovic, především kleče (Pinus mugo), kterou na pobřežních dunách vysazovali už v 19. století.

Z Pobaltí se druh rozšířil do Lotyšska, Estonska a Polska, kde ho dnes houbaři běžně sbírají. Německá etapa proběhla bleskově: studie z roku 2017 evidovala dvanáct lokalit ve východním Německu, vesměs v chudých písčitých borech. Během pouhých tří let se záznamy posunuly z Dolní Lužice do Horní Lužice, tedy prakticky k české hranici. Estonský mykolog Leho Tedersoo odhaduje tempo šíření až na sto kilometrů ročně a dodává, že zastavit ho v podstatě nelze.

Pomezí Lužických hor a Ralské pahorkatiny, kde se podle reportáže iDNES houba objevila, dává z ekologického hlediska dokonalý smysl. Severní poloha, borovicové porosty, písčité podloží, přesně takové podmínky druh osidluje v Polsku i Německu.

Jak amerického hřiba rozpoznat v českém lese

Hřib štíhlotřenný patří mezi druhy, které v terénu upoutají na první pohled. Proporce plodnice působí nezvykle: třeň dorůstá 6 až 17 centimetrů a bývá výrazně delší než u domácích borových hřibů. Jeho povrch pokrývají hluboké podélné rýhy, místy připomínající hrubou síťku. Klobouk měří zhruba 4 až 14 centimetrů, má hnědý až červenohnědý odstín a jeho okraj přečnívá přes rourkovou vrstvu, detail, který u běžných středoevropských hřibovitých hub nenajdete.

Další rozlišovací vodítka:

• Rourky: zpočátku žluté, postupně olivově zelené.
• Dužnina: bílá až lehce narůžovělá, po řezu obvykle nemodrá.
• Báze třeně: obalená nápadným bílým myceliem.
• Stanoviště: výhradně pod borovicemi, přednostně na písčitém substrátu.

Kombinace protáhlé nohy, drobného klobouku s přesahujícím okrajem a vazby na borovice činí záměnu s hřibem borovým nebo klouzky poměrně nepravděpodobnou. Přesto, právě proto, že jde o jedlý a podle dostupných popisů chutný druh, ho nálezci raději odnášejí do kuchyně než k odborníkům. A tím vzniká paradox: čím lákavější houba, tím obtížnější její vědecké zdokumentování.

Proč by měly české borové houby znervóznět

Aureoboletus projectellus je mykorhizní organismus. Prorůstá kořeny borovic a čerpá z nich cukry výměnou za vodu a minerály, stejný princip, na kterém závisejí hřib borový, klouzky i další domácí druhy. Když se v kořenovém systému usadí agresivní nováček, zbývá méně prostoru pro původní symbionty. Tejklová v rozhovoru pro CNN Prima NEWS jmenovala jako potenciálně ohrožené právě hřib borový a klouzky; reportáž iDNES přidala i hřib hnědý a hřib smrkový.

Zároveň platí, že ani po zhruba patnácti letech sledování v Pobaltí vědci nedokážou přesně vyčíslit, jakou škodu druh místním ekosystémům způsobil. Mykorhizní houby působí skrytě, pod zemí, v jemném předivě vláken obalujících kořenové špičky. Sledovat jejich vzájemnou konkurenci je nesrovnatelně složitější než mapovat šíření invazní rostliny na povrchu. Plošný poplach pro celé Česko tedy zatím na místě rozhodně být nemusí, ale pro písčité borové lokality na severu země jde o reálnou hrozbu, kterou stojí za to brát vážně.

Co dělat, když podezřelého hřiba potkáte: praktický návod pro houbaře

Nejcennější, co může houbař pro mapování udělat, je odolat pokušení nález rovnou zpracovat na pánvi. Ideální postup vypadá takto:

• Vyfotografovat plodnici shora, zespodu i z boku, včetně báze třeně s myceliem.
• Zaznamenat místo a datum, stačí přibližná lokalita a typ lesa.
• Uchovat celou plodnici, zabalit do papíru, uložit do lednice a co nejdříve kontaktovat odborníky.

Dvě instituce přijímají dotazy i vzorky od veřejnosti: Krajská mykologická poradna Muzea východních Čech v Hradci Králové, kde působí právě Tejklová, a Ústřední houbařská poradna České mykologické společnosti v Praze. Bez dokladového exempláře se český výskyt potvrzuje mimořádně těžko, a právě uchovaný vzorek může být tím chybějícím dílem skládanky, který z „asi je tady“ udělá vědecky podložený fakt.