V norských pohádkách přechytračila trolly a Vikingové ji měli za posvátnou. Norská lesní dnes žije i v Česku a chová se úplně jinak, než byste čekali

Kočka, která vypadá, jako by právě seskočila z vikingské lodi, doma nejčastěji tiše sedí na skříni a pozoruje rodinu.

Foto: Pieter Lansen - licence CC BY 2.0

Norská lesní kočka, v originále Norsk Skogkatt, patří k nejstarším přírodním plemenům Evropy. Její dvojitá vodoodpudivá srst, mohutná kostra a mandlové oči evokují šelmu ze severské ságy. Jenže kdo si ji přinese domů, zjistí něco nečekaného: tahle „vikingská“ kočka není ani divoká, ani nepředvídatelná. Naopak. Oficiální plemenné profily tří největších světových registrů, FIFe, TICA i CFA, se shodují na jediném slově: klidná. A právě ten rozpor mezi drsným zjevem a jemným temperamentem dělá z norské lesní jedno z nejzajímavějších plemen, jaké si v Česku můžete pořídit.

Trollové, Freya a medvěd vydávaný za kočku

Spojení norské lesní kočky s pohádkami má konkrétní literární stopu. V klasické norské pohádce „Kočka z Dovrefjell“ (sbírka Asbjørnsena a Moea) skupina trollů vtrhne o Štědrém večeru do chalupy, kde přespává cestovatel s obřím bílým zvířetem. Trollové ho považují za kočku, a když jim cestovatel vzkáže, že doma má ještě sedm větších a divočejších koťat, utečou a už se nevrátí. Háček? Tou „kočkou“ je ve skutečnosti bílý medvěd. Právě tahle záměna, velké, chlupaté, nepřemožitelné zvíře, které musí být kočka, dokonale sedí na plemeno, jehož kocouři váží i přes sedm kilogramů.

Mytologická rovina jde ještě hlouběji. Podle severských mýtů táhly vůz bohyně Freyi dvě obří kočky. Bůh Thor se v jiném příběhu pokusil zvednout kočku, která se ukázala být převlečeným hadem Jörmungandrem, a nezvládl to. Norský národní chovatelský svaz NRR tyto příběhy uvádí jako součást plemenné identity, ale korektně je drží v rovině mytologie, ne historického kultu. Praktická „vikingská“ role norské lesní byla prozaičtější: lovila hlodavce na lodích a v osadách. Právě proto si ji Seveřané cenili, ne jako posvátný symbol, ale jako funkční součást přežití.

Od norských lesů přes Paříž až do Železného Brodu

Přírodní plemeno neznamená divoké plemeno. Norská lesní se vyvinula z dlouhosrstých domácích koček, které po staletí žily v drsném skandinávském klimatu. Záchrana typu začala ve 30. letech 20. století, válka ji přerušila a znovu se rozběhla na konci 60. let. Klíčovou postavou byl Carl-Frederik Nordane, který pomohl založit spolek Norsk Skogkattring a v roce 1977 představil v Paříži kocoura Pan’s Trulse a kočku Pippi Skogpus. FIFe plemeno uznala téhož roku.

V Severní Americe to trvalo déle, ale ne tak dlouho, jak se občas tvrdí. Často se opakuje údaj o „sedmnáctiletém čekání“, jenže TICA udělila norské lesní championship status už v roce 1984, CFA ji přijala k registraci v roce 1987 a plný championship v CFA získala v roce 1993. Podle některých sekundárních zdrojů mohla část amerických chovatelů vnímat norskou lesní jako konkurenci pro mainskou mývalí, ale oficiální registry důvody průtahů veřejně nekomentují.

Do Česka přitom dorazilo plemeno v roce 1997. Ing. Martin Šanda, zakladatel chovatelské stanice Calibra, dovezl z Dánska kočku GIC Tiliu Nova’s Kassandru. O tři roky později navázala Daniela Řepová se stanicí Freya Felis dalšími importy. Od té doby vznikly desítky stanic: Trofos, Narsil, Od Věže, Astra Coeli, Ze severu, Amber Wald a další. Česká chovatelská základna zůstává menšinová ve srovnání s mainskou mývalí nebo britskou krátkosrstou, ale specializovaná a stabilní.

Trojúhelník versus čtverec: jak ji poznat od mainské mývalí

Norská lesní bývá nejčastěji zaměňována právě s mainskou mývalí. Obě jsou velké, chlupaté a impozantní. Jenže stačí se podívat na hlavu a siluetu.

• Norská lesní: trojúhelníková hlava, rovný profil bez zlomu, mandlové šikmo posazené oči, zadní nohy výrazně vyšší než přední, polodlouhá dvojitá srst s vlněnou podsadou a hrubší krycí vrstvou.
• Mainská mývalí: čtvercovější obrys hlavy a tlamy, jemně zakřivený profil, dlouhé obdélníkové tělo, hedvábnější srst s lehčí podsadou.

Zjednodušeně: norská lesní je „trojúhelník a rovná linie“, mainská mývalí „čtverec a obdélník“. V praxi to znamená, že norská lesní působí lehčeji a atletičtěji, i když váhově si s mainskou mývalí příliš nezadá.

Doma jiná kočka, než byste čekali

A teď to podstatné – povaha. Kdo čeká nezkrotného solitéra s loveckými pudy na plný úvazek, bude překvapený. Norská lesní si typicky vybere „svého“ člověka, následuje ho po bytě, komunikuje tichými trilky a měkkým mňoukáním. Není to ale typická klínová kočka. Spíš sedí vedle vás na pohovce, nebo (ještě raději) nad vámi na nejvyšším bodě místnosti. CFA ji výstižně popisuje jako „domácí kočku do bytu“.

Byt bez zahrady zvládne, pokud má vysoké škrabadlo, pozorovatelnu u okna a pravidelnou interakci. Péče o srst je překvapivě nenáročná: mimo jarní línání stačí týdenní pročesání kovovým hřebenem. Vodoodpudivá srst se méně cuchá než u řady jiných dlouhosrstých plemen, ale pozor: při koupání dlouho nasakuje a ještě déle schne.

Kdo hledá seriózní chov, měl by se ptát na jednu konkrétní věc: genetický test na GSD IV (glykogenóza typu IV). FIFe vyžaduje povinné testování a zakazuje křížení dvou přenašečů. Chovatel, který test doloží bez váhání – to je dobrý signál. Cenu kotěte většina českých stanic sděluje individuálně; veřejné ceníky prakticky neexistují.