Vévoda z Monmouthu se dotkl čepele a řekl, že není dost ostrá. Kat oponoval. Po pěti ranách mečem musel sáhnout po noži

Na Tower Hill v červenci 1685 ohmatával odsouzený vévoda ostří sekery. Londýnský kat Jack Ketch pak udeřil pětkrát a dílo nakonec dokončil nožem.

Picryl

Středa 15. července 1685, lešení naproti londýnskému Toweru. James Scott, vévoda z Monmouthu, vtiskl katovi do dlaně šest guinejí a přes sluhu mu přislíbil další peníze, pokud práci odvede pořádně. Pak dodal prosbu, která na popravišti zazněla spíš jako výčitka: ať s ním nenaloží jako s lordem Russellem. Nechal si podat sekeru, přejel prsty po ostří a podle dobového popisu vyslovil obavu, že není dost ostrá. Jack Ketch odvětil, že je ostrá i těžká dost. Následovalo nejméně pět úderů, odhozená sekera, šerifové donucující kata pokračovat a nakonec nůž. Dav pod lešením zuřil tak, že Ketche musely odvést stráže, jinak by ho podle očitého svědka roztrhal na kusy. Šlechtic si „důstojnou“ smrt předplatil. Dostal přesně to, čeho se bál.

Šest guinejí za rychlou smrt: poslední obchod vévody z Monmouthu

Monmouth nebyl obyčejný zrádce. Nemanželský syn Karla II. a miláček protestantské veřejnosti přistál v červnu 1685 v Dorsetu, vyhlásil se králem a postavil se svému strýci, katolickému Jakubovi II. Podle National Army Museum měl zástupy příznivců mezi prostým lidem západní Anglie, jenže přední důstojníky armády na svou stranu nezískal. Pod jeho praporem se sešlo kolem 7 000 mužů.

Rozhodlo se v noci z 5. na 6. července u Sedgemooru. Noční výpad uvízl u odvodňovacího příkopu Bussex Rhyne, královské jednotky měly drtivou palebnou převahu a povstalecké šiky se rozprchly. Vévodu chytili o pár dní později. Na lešení už velkou řeč nepronesl, pouze předal krátký list pro krále, v němž se vzdal nároku na trůn a žádal ohled na manželku a děti.

Ony guineje dávají smysl jako pojistka. Odsouzení urození pánové katovi běžně platili za to, aby jedna rána stačila. Ironický kontrast nabízí Ketchova vlastní minulost: o tři roky dřív, v roce 1682, si podle starší britské národní biografie úspěšně vystávkoval vyšší mzdu. Peníze tedy uměl vyjednat. S rukou to bylo horší.

Stín lorda Russella: proč vévoda kata předem varoval

Monmouthova narážka měla konkrétní adresu. V roce 1683 stínal Ketch lorda Williama Russella, odsouzeného za účast na spiknutí proti králi. Poprava se proměnila ve skandál, současníci se pohoršovali nad „řeznickými ranami“ a kat se cítil natolik pod tlakem, že vydal tištěnou obhajobu. Vinu v ní svaloval na samotného Russella: prý ležel špatně a vyrušil ho ve chvíli, kdy mířil.

Takovou pověst si Ketch nesl na lešení i o dva roky později. Heslo v Dictionary of National Biography soudí, že ho vévodova poznámka zjevně vyvedla z rovnováhy. Za fiaskem tak nejspíš stál rozhozený člověk s těžkým nástrojem v rukou.

Svou roli hrála i praxe, respektive její nedostatek. Odborná studie o zpackaných popravách v časopise Otago Law Review připomíná, že stětí bylo v Anglii poměrně vzácné. Obyčejné zločince věšeli, sekera čekala jen na krále, královny a nejvýše postavené provinilce. Kat, který týden co týden obsluhoval šibenici, tak k popravčímu špalku přistupoval jen výjimečně. Rutinu získat nemohl.

Pět ran sekerou, nůž a rozlícený dav na Tower Hill

O průběhu popravy vypovídají tři vrstvy pramenů a každá ji osvětluje z jiného úhlu. První tvoří oficiální čtyřstránkový tisk An account of what passed at the execution of the late Duke of Monmouth (Zpráva o tom, co se odehrálo při popravě zesnulého vévody z Monmouthu), vydaný v Londýně ještě roku 1685. Jde o dobový, ale úředně uhlazený záznam, z něhož pozdější autoři čerpají zejména Monmouthova slova o Russellovi a rozhovor nad ostřím.

Druhou vrstvu přináší soukromý zápis. Diplomat a pamětník John Evelyn si k 15. červenci 1685 poznamenal do svého deníku, že „ten nešika“ potřeboval pět seků, než byla hlava pryč. A připsal i reakci přihlížejících: lidé byli tak rozezlení, že by kata rozsápali, kdyby ho stráže nechránily a neodvedly.

Třetí vrstvu skládá viktoriánský životopisec. Starší národní biografie doplňuje drama o momenty, které oficiální tisk nezdůrazňoval: po několika neúčinných úderech Ketch sekeru zahodil, odmítl pokračovat a vzal ji znovu do ruky teprve pod nátlakem šerifů. Ani poslední úder hlavu zcela neoddělil, a tak kat sáhl po noži.

Teprve dohromady tyto zdroje ukazují, jak křehká byla stavovská výsada „čisté“ smrti. Podle nás právě Monmouthův případ nejlépe odhaluje holou podstatu celé ceremonie: soud, rozsudek, královská milost odepřená i udělená, to vše nakonec spočinulo v ruce jediného muže. Na jeho zkušenosti, nervech a kusu kované oceli záviselo, zda vévoda zemře v jediném okamžiku, nebo bude umírat dlouhé minuty.

Mydlář neminul ani jednou: pražský kontrast se staroměstskou exekucí

Česká paměť zná opačný obraz. Ráno 21. června 1621 vystoupil na lešení před Staroměstskou radnicí Jan Mydlář. Z 27 odsouzených účastníků stavovského povstání jich 24 sťal mečem, práce mu zabrala zhruba čtyři hodiny a opotřeboval při ní čtyři meče. Podle Národního archivu postupoval zručně a ani jednou neminul.

Za odvedenou práci předložil Mydlář účet na 584 kop míšeňských grošů, který zahrnoval výdaje i odměny. Český kat totiž fungoval jako městský „mistr popravní“ s vyúčtováním za jednotlivé úkony. Pozdější snahy o pevné ceníky dokládají materiály z Chebska: stětí nebo oběšení stálo 5 kop míšeňských grošů, krutější tresty 6 až 8 kop, Hrdelní řád Josefa I. pak za stětí či oběšení stanovil 6 zlatých. Londýnský kat pobíral služné jako „obecní kat“ (common hangman) a k tomu ještě spropitné od odsouzených, jak dokládají Monmouthovy guineje.

Lišilo se i náčiní. Na kontinentu včetně Čech převládal meč, který vyžadoval přesný vodorovný švih a dlouholetý výcvik. Anglie se držela sekery a špalku. Když si Anna Boleynová v roce 1536 přála zemřít mečem, musel pro ni Jindřich VIII. povolat odborníka z Francie. Meč platil za noblesnější volbu, sekera za domácí, těžkopádnější způsob. Monmouth zakusil tu druhou tvář anglické tradice.

Od propuštěného kata k loutkové figurce: jak se z Jacka Ketche stalo obecné jméno

Ketchova kariéra po Tower Hill rychle uvadala. V lednu 1686 přišel o místo, oficiálně proto, že urazil šerifa, a putoval do káznice Bridewell. Nahradil ho řezník Pascha Rose. Jenže nástupce sám skončil na šibenici 28. května 1686 a Ketch se do úřadu na krátký čas vrátil. Zemřel koncem listopadu téhož roku.

Jeho jméno však přežilo celé generace. Před ním Londýňané katovi přezdívali „Squire Dun“ (panoš Dun) podle předchůdce Edwarda Duna, ještě dřív proslul Richard Brandon, spojovaný s popravou Karla I. Ketch oba zastínil. Satirické tisky a loutkové hry o Punchovi a Judy z něj udělaly ustálenou postavu kata a „Jack Ketch“ se v angličtině ujal jako obecné pojmenování popravčího. Vězení Newgate si dokonce vysloužilo přezdívku „Kuchyň Jacka Ketche“.

Kdo dnes do Londýna zavítá, najde v zahradách Trinity Square naproti Toweru pamětní místo popraviště, kde přes čtyři sta let končely přední osobnosti anglických dějin. Newgate už nestojí: zavřeli ji roku 1902, o dva roky později zbořili a na jejím místě vyrostl soudní palác Old Bailey. Kus původní zdi lze zahlédnout u Amen Court.