Alma Mahlerová ovlivnila řadu umělců a její osobní život se stal součástí dějin moderny

Bez Almy Mahlerové by část modernistického kánonu vypadala jinak. Její stopa sahá od Mahlerovy Páté symfonie přes Kokoschkův expresionismus až po Bergův Houslový koncert.

Foto: Get Archive

Vídeň kolem roku 1900 měla své salony, své génie a svá pravidla. Alma Schindlerová, dcera malíře Emila Jakoba Schindlera, se v tomto prostředí nepohybovala jako tichá pozorovatelka. Mezi lety 1898 a 1901 pracovala na desítkách písní, studovala kompozici u Alexandra Zemlinského a budovala si vlastní uměleckou identitu. Pak si ji vzal Gustav Mahler a požádal ji, aby přestala komponovat. Její role se měla zúžit na „milující společnici“. Alma ustoupila. Z jejího díla se dochovalo sedmnáct písní, čtrnáct jich vyšlo za jejího života. Zbytek pohltil mýtus o múze, femme fatale a sběratelce géniů. Teprve teď, víc než sedmdesát let po její smrti, se ten obraz začíná narovnávat.

Díla, která by bez ní nevznikla

Nejslavnější melodie spojená s Almou je Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie. LA Phil ji výslovně označuje za milostný vzkaz Almě. Ale to je jen začátek. V létě 1910 se Gustav Mahler dostal k dopisu, který jeho ženě omylem doručil architekt Walter Gropius, Almin milenec. Krize, která následovala, dovedla Mahlera až na konzultaci k Sigmundu Freudovi. A paradoxně právě tehdy se Mahler vrátil k Alminým skladbám, podpořil jejich vydání a dedikoval jí svou Osmou symfonii.

Oskar Kokoschka reagoval na rozchod s Almou ještě drastičtěji. Vytvořil grafický cyklus O Eternity – Thou Word of Thunder, dnes v MoMA, a nechal si u švadleny Hermine Moosové zhotovit figurínu Almy v životní velikosti. Objekt, který dnes uchovává Metropolitan Museum of Art, není kuriozita; je to kulturní artefakt posedlosti, která se přetavila do expresionistického kánonu.

A pak je tu Alban Berg. Alma z velké části financovala tisk klavírního výtahu opery Wozzeck, jež je jí dedikována. Nebyla jen inspirací, byla mecenáškou, bez níž by jedno z klíčových děl operní moderny možná vyšlo o roky později. Když v roce 1935 zemřela Almina dcera Manon Gropius, Berg napsal Houslový koncert s podtitulem „Památce anděla“. Skladba patří k nejhranějším kusům dvacátého století. Málokdo v publiku tuší, že ten anděl má jméno a matku.

Skladatelka, ne jen štítek

Označení „múza“ je pohodlná zkratka, která ovšem vymazává podstatnou část příběhu. Alma Mahlerová sama komponovala a její hudba není pouhý biografický doplněk. Podle Mahler Foundation pracovala před svatbou minimálně na 47 jednotlivých písních a třech cyklech. Její harmonický jazyk, formovaný Zemlinským a vídeňským pozdním romantismem, se od Gustava Mahlera zřetelně liší: je intimnější, pianisticky subtilnější, s třpytivým napětím mezi tonalitou a jejím rozvolňováním.

Zásadní signál přišel v roce 2026, kdy Universal Edition vydala její Complete Songs / Sämtliche Lieder jako samostatný katalogový titul. Nejde o pietní gesto. Nakladatelství, které spravuje díla Mahlera, Berga i Schönberga, tím Almu zařadilo do stejné distribuční a editorské infrastruktury. Její písně se posouvají z biografické kuriozity do standardně obchodovaného repertoáru.

Rozdíl oproti jiným „znovuobjeveným“ skladatelkám, třeba Marii Herz, jejíž violoncellový koncert se vrátil na pódium teprve v roce 2025, nebo Julii Kerr s operou Der Chronoplan po dekádách úplného ticha, spočívá v tom, že Almino jméno nikdy nezmizelo. Chyběla mu ale váha vlastní hudby. Teď ji dostává.

Stíny legendy

Almina rehabilitace není bezkonfliktní. V jejích denících a dopisech se opakovaně objevují antisemitské výroky, a to u ženy, jejíž tři manželé (Mahler, Gropius, Werfel) i většina blízkého okruhu byli židovského původu. Mahler Foundation to popisuje jako dobově rozšířený „kulturní antisemitismus“, tedy předsudek na rovině klišé vedle osobní fascinace konkrétními lidmi. Není to logická konzistence. Je to kontradikce, kterou nelze vyřešit, jen pojmenovat.

Vídeňská Volksoper se s touto složitostí vyrovnala přímo na jevišti. V říjnu 2024 uvedla světovou premiéru opery Alma skladatelky Elly Milch-Sheriff v režii Ruth Brauer-Kvam. Inscenace nestaví na erotické legendě, ale na skladatelce, matce a tlaku patriarchální doby. V září 2025 byla nominována na International Opera Awards v kategorii světová premiéra, což je signál, že nejde o lokální epizodu.

Alma v Česku

Alma Mahlerová je pro české diváky dostupná. V březnu 2026 Goethe-Institut v Praze zařadil její písně do večera spojujícího Wagnera, Zemlinského a Mahlera v kontextu pražské židovské moderny. V červenci 2026 zazní její píseň Ekstase na Klášterních hudebních slavnostech v Jeseníku. Mezzosopranistka Bella Adamová chystá orchestrální písně Almy Mahlerové se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Kdo chce vizuální příběh, může sáhnout po filmu Alma a Oskar, dostupném na streamovacích platformách. Jako doplněk poslouží i Russellův Mahler na medici.tv, kde je Alma výraznou postavou, byť film patří Gustavovi.

Průsečík, ne okraj

Los Angeles Philharmonic v sezoně 2024/25 nezařadila Almu jako jednorázovou kuriozitu. Jedenáct koncertů pod hlavičkou „Gustav and Alma“ (včetně provedení pěti Alminých písní vedle Mahlerovy Páté) vytvořilo institucionální rámec, v němž se manželský pár poprvé objevil jako rovnocenná dramaturgická dvojice.

Almina pozice v dějinách moderny nikdy nebyla okrajová. Byla průsečíkem hudby, malby, literatury a architektury v jedné osobě. Jen se o ní dlouho mluvilo špatným slovníkem. Sedmnáct písní, které přežily, teď konečně mluví za sebe.