Japonské oiran nosily komplikované kostýmy a mluvily formální řečí. Patriarchát na ně nedosáhl, protože neměly manžela

Na vrcholu hierarchie čtvrti Jošiwara stály ženy, které udávaly módu celému Edu. Jejich vliv vyrůstal z místa mimo manželství.

Zdroj fotografie: Pickpik

Ulicí Jošiwary se pomalu sune průvod. V čele kráčí žena na černých lakovaných dřevácích vysokých jako dlaň. Každým krokem opisuje nohou oblouk do strany. Vlasy má vyčesané do architektury z jehlic a hřebenů, přes ramena nese vrstvy hedvábí ušitého pro tuto sezonu a široký pás obi má uvázaný vpředu. Po stranách ji doprovázejí dvě malé dívky, kamuro. Samurajové i zbohatlí obchodníci přihlížejí z okrajů. Takhle vypadala oiran, nejvýše postavená kurtizána licencované zábavní čtvrti Eda, dnešního Tokia. Byla zároveň sexuální pracovnicí, celebritou, módní ikonou a vycvičenou bavičkou. V období Edo, běžně kladeném mezi roky 1603 a 1868, tak mohla žena dosáhnout prestiže, jakou by jí manželství nikdy nedalo. Za tuhle výjimku však platila dluhem, smlouvou a zdmi nevěstince.

Celebrity Jošiwary: kurtizány, podle kterých se oblékalo celé Edo

Jošiwara vznikla v roce 1618 v Nihonbaši. O necelá čtyři desetiletí později, v roce 1656, dostala příkaz přestěhovat se na okraj Asakusy. Podobné licencované čtvrti fungovaly i jinde: v Kjótu Šimabara, v Ósace Šinmači. Jošiwara se ovšem stala nejslavnější. Šlo o uzavřený svět s branou, vlastními pravidly i vlastním kalendářem slavností.

Na nejvyšší příčce stály oiran. Výstavní text muzea Ota Memorial Museum of Art shrnuje požadavky stručně: musely být krásné, vzdělané a vynikat v umění zábavy. K jejich výbavě patřila kaligrafie, poezie, hudba, čajový obřad i umění konverzace. Klient, který chtěl strávit večer s oiran, často absolvoval celou řadu formálních schůzek, než se k ní vůbec dostal.

Muzeum zároveň připomíná, že oiran udávaly módní trendy. Malíři dřevořezů ukijo-e je zachycovali na listech, které se prodávaly po celém městě, a ženy mimo čtvrť napodobovaly jejich účesy i vzory látek. Jošiwara fungovala také jako kulturní salon, kde se potkávali literáti, herci a mecenáši.

Samotné slovo oiran se v cizojazyčných textech občas vykládá jako „hrající si ženy“. Japonské prameny tento překlad nepodporují. Rešerše vypracovaná pro databázi Národní parlamentní knihovny uvádí nejrozšířenější výklad: výraz vznikl z oslovení, jímž mladší dívky a kamuro označovaly svou starší kurtizánu, tedy „oira no anejoró“, volně „naše starší sestra“. Vedle toho existují i další etymologické teorie. Označení tedy vyrostlo zevnitř, z hierarchie samotné čtvrti.

Mimo manželský řád: proč na oiran nedopadal patriarchát domácnosti

Abychom pochopili, v čem tkvěla výjimečnost oiran, musíme se podívat, jak žila běžná žena Eda. Její existence se točila kolem domácnosti, japonsky ie. Seminář Ústavu genderových studií Univerzity Očanomizu o ženách samurajských rodin popisuje svět, kde záznamy vedli muži, rodinu reprezentoval mužský hospodář a rozvodová práva byla rozložena krajně nerovně. U vysoce postavených rodin připomínal sňatek politickou alianci: nevěsta přecházela do ženichova rodu a svatební výbava vypovídala především o prestiži obou rodin.

Oiran do tohoto schématu nezapadaly vůbec. Jejich status se neodvozoval od otce ani od manžela, nýbrž od pozice v licencované čtvrti, od klientely, od výcviku a od značky domu, který je zaměstnával. Sňatek by jejich pracovní postavení změnil, nebo rovnou ukončil. Podle nás právě proto na ně patriarchát nedopadal stejně jako na manželky. Jejich moc nevycházela z rodiny a manžela, ale z rozporuplného světa prestiže, dluhu, erotiky a umění.

Tento svět měl ovšem pevné mantinely. Asian Art Museum v textu k výstavě Seduction zdůrazňuje, že i elitní menšina žila podle přísných pravidel, zatímco většinu žen v Jošiwaře svazoval dluh. Smlouvy obvykle trvaly kolem deseti let, pokud dívku dříve nevykoupil bohatý patron. Portál Nippon.com proto označuje čtvrť za místo, kde vedle sebe existovaly nebe i peklo, tedy centrum kultury i sexuálního vykořisťování. Japonština pro tuto druhou tvář měla výraz kugai, „svět utrpení“.

Oiran tak ukazují, že žena mohla v patriarchálním světě získat vliv právě tím, že stála mimo běžné manželství. Cena za tuto výjimku ale byla vysoká.

Kariéra začínala často už v dětství. Výukové materiály Univerzity v Delaware uvádějí, že vysoce postavené kurtizány měly kolem sebe malé kamuro a dospívající šinzó, které mohly být připravovány na vlastní dráhu kurtizány už od pěti let. Cesta vedla od pomocnice přes mladší společnici k plné kurtizáně vyššího postavení. Na vrchol se dostala jen ta, která získala výcvik, klientelu a podporu domu.

Zajímavé je srovnání s Evropou. Benátské „počestné kurtizány“ (cortigiane oneste) v 16. století spojovaly vzdělání, erotiku a přístup k elitám podobně jako oiran. Patřily k nemnoha ženám, které vstupovaly do veřejné sféry, přesto nesly stigma. V českých zemích téže doby šlo o úplně jiný typ samostatnosti. Odborné práce z Masarykovy univerzity ukazují, že žena mohla v raném novověku sama právně jednat hlavně jako vdova, a tehdy ji chránily věno a obvěnění. Česká nezávislost tedy byla spíše majetková a vdovská, japonská naproti tomu kulturní, erotická a hvězdná.

Kimono, obi vpředu a třízubé geta: jak poznat oiran od gejši

Oiran a gejši se dnes zaměňují snad nejčastěji ze všech postav japonské historie. Obě skupiny se přitom v Jošiwaře pohybovaly ve stejném prostoru. Japonská turistická agentura uvádí, že oiran byly zdatné bavičky, ale gejším byla prostituce v Jošiwaře přísně zakázána. Gejši prodávaly umění: tanec, zpěv, hru na šamisen a vedení večera.

Rozdíl je patrný i na první pohled. Pokud stojíte před dřevořezem v muzeu nebo sledujete slavnostní průvod, pomůže vám tento rychlý přehled:

Znak	Oiran	Gejša
Obi	uvázané vpředu, široké a okázalé	uvázané vzadu
Účes	monumentální, desítky jehlic a hřebenů	střídmější
Obuv	vysoké lakované geta se třemi „zuby“	nízké dřeváky
Oděv	vrstvená kimona šitá na každou sezonu	elegantní, méně nápadná
Doprovod	malé kamuro, často i šinzó	bez učednic v průvodu
Role	kurtizána nejvyššího postavení	umělkyně a hostitelka

Zajímavost na okraj: první gejši v Edu byli muži. Ženy do profese vstoupily kolem roku 1751 a zhruba o půl století později převážily. Po roce 1872 se v Tokiu obě role formálně oddělily a gejši se staly licencovanými umělkyněmi, kterým byla práce kurtizány zapovězena.

Dnes lze estetiku oiran zahlédnout v Asakuse. V listopadu 2026 se na scéně Asakusa Rokku Broadway hraje představení Oiran Night Rock vždy od 21:00 do 21:30, konkrétně 1., 6. až 8., 13. až 15. a 27. až 29. listopadu. Na jaře pak vrcholí festival Ičijó Sakura průvodem Edo Jošiwara Oiran Dóčú v nádherných kostýmech. Muzejní pohled nabídla v roce 2024 výstava Tokijské univerzity umění, kde bylo k vidění asi 230 děl. Pořadatelé otevřeně uvedli, že expozice nemá systém Jošiwary obhajovat.

Arinsu: řeč, která zahladila venkovský původ

Návštěvník Jošiwary uslyšel jazyk, jaký jinde v Edu nezněl. Takzvaná arinsu kotoba nahrazovala běžné zdvořilé koncovky vlastními tvary. Místo „~de gozaimasu“ zaznívalo „~zansu“, v jiných domech „~osu“. Dochovala se i fráze „dó tomo šinanši“, tedy zhruba „uvažujte, jak je libo“.

Spisovatel Horie Hiroki vysvětluje praktický smysl této mluvy. Do čtvrti přicházely dívky z chudých vesnic z celé země a s nimi i jejich nářečí. Umělá řeč jejich původ zakrývala, sjednocovala dojem luxusního prostředí a pro zákazníky vytvářela exkluzivní rituál. Kostým i jazyk tak dohromady fungovaly jako obchodní značka. Hedvábí, jehlice a koncovka „zansu“ měnily venkovskou dceru v nedosažitelnou dámu.