Když kat otočil šroubem, nebylo návratu. Hruška utrpení ničila těla, přiznali se i nevinní

Jeden z nejznámějších symbolů středověké krutosti je nejspíš podvrh z 19. století. A pokud by přece jen byl použit, smrt by přišla pomalu, z infekce, ne z roztrženého těla.

Foto: Picryl

V muzejních vitrínách vypadá děsivě: tři nebo čtyři kovové laloky spojené kloubem, uvnitř šroubový mechanismus, který je měl roztáhnout v ústech, vagíně nebo konečníku oběti. Železná hruška utrpení patří k nejsdílenějším exponátům „temného středověku“. Jenže historik Chris Bishop z Australské národní univerzity ve svém rozboru dějin tohoto předmětu ukazuje, že nejstarší sledovatelná textová stopa nevede k žádnému inkvizičnímu manuálu ani soudnímu spisu. Vede k příběhu o italském lupiči jménem Palioli, který svým obětem vtlačoval do úst jakýsi roubík. A to je něco docela jiného než systematický justiční nástroj.

Co měla hruška dělat, a co asi nedělala

Populární tradice přiřazuje hrušce tři varianty podle tělesného otvoru: ústní pro rouhače a lháře, vaginální pro ženy obviněné z čarodějnictví či cizoložství, anální pro homosexuální muže. Zní to jako promyšlený systém trestů. Bishop ale dokládá, že jde o pozdní imaginární taxonomii, nikoli o doloženou praxi městských nebo církevních soudů.

Ještě zajímavější je samotná mechanika. Některé dochované exempláře se při bližším zkoumání spíš šroubují zpět do zavřené polohy, než aby se uvnitř těla pomalu rozevíraly. Konstrukce zkrátka nedává smysl pro pomalé vnitřní mučení tak, jak ho popisují turistické brožury a televizní dokumenty. To neznamená, že předmět nemohl způsobit bolest. Znamená to, že jeho údajná funkce stojí na velmi vratkých základech.

Jak by zabíjela, kdyby zabíjela

Pokud bychom přijali scénář, že někdo skutečně zavedl kovový rozevírací předmět do tělního otvoru a rozevřel ho, okamžitá smrt by byla nepravděpodobná. Měkké tkáně a sliznice jsou odolnější, než si laik představí. Fatální by se situace stávala až v hodinách a dnech poté.

Hluboká tržná rána na sliznici vytváří ideální vstupní bránu pro bakterie. Špinavý, neošetřený kov dramaticky zvyšuje riziko. V době bez antiseptik a antibiotik by se lokální infekce snadno rozvinula v tetanus nebo v to, čemu se lidově říká „otrava krve“, tedy sepsi, extrémní reakci imunitního systému na rozšířenou infekci. Tělo se začne ničit samo. Orgány selhávají. Smrt přichází během dní.

Právě tento mechanismus, kontaminovaná hluboká rána, zanedbané ošetření, sepse, je medicínsky nejuvěřitelnější příčinou smrti, pokud by nástroj byl použit. Není to dramatické rozervání těla. Je to pomalá, špinavá smrt z infekce. Konkrétní historicky doložená úmrtí po použití hrušky ale rešerše nepřinesla. Jde o nejpravděpodobnější scénář, ne o zdokumentovaný soubor případů.

Podvrh z 19. století v muzejní vitríně

Nejsilnější důkaz proti středověkému původu hrušky leží v Salcburku. Tamní Salzburg Museum eviduje ve své sbírce exemplář označený jako „Mundbirne“ (ústní hruška), inventární číslo WA 3335. Datace? Druhá polovina 19. století. Klasifikace? Výslovně „Nachbau“, tedy napodobenina.

Není to ojedinělý případ. Bishop sleduje, jak 19. století posedlé romantizovaným „temným středověkem“ vyrábělo a reinterpretovalo předměty nejasné funkce jako mučicí nástroje. Muzea je vystavovala, publikum je chtělo vidět a nikdo se příliš neptal po provenienci. Vznikl tak uzavřený kruh: předmět v muzeu legitimizoval legendu a legenda legitimizovala předmět.

Oproti tomu skutečně doložené mučicí nástroje, skřipec, palečnice, španělská bota, mají oporu v soudních spisech, inkvizičních protokolech a dobových právních textech. Hruška ne.

Čarodějnice, mučení a řetězová udání

I když samotná hruška jako nástroj čarodějnických procesů stojí na vodě, kontext, do kterého bývá zasazována, je reálný a děsivý. Hony na čarodějnice vrcholily v raném novověku, zejména mezi lety 1580 a 1630, tedy nikoli ve „vrcholném středověku“, jak se často tvrdí. Podle Historisches Lexikon Bayerns bylo mučení v inkvizičním řízení chápáno jako legitimní prostředek k „nalezení pravdy“.

Jezuita Friedrich von Spee popsal už v roce 1631 mechanismus, který procesy živil: mučená žena pod nesnesitelnou bolestí označila další osoby jako čarodějnice. Ty byly zatčeny, mučeny a označily další. Řetěz se táhl téměř donekonečna. K tomu nebylo potřeba žádné hrušky. Stačil provaz, skřipec a systém, který přiznání pod mučením považoval za důkaz.

Kde si „hrušku“ prohlédnout

Kdo chce vidět exempláře na vlastní oči, nejbližší středoevropské zastávky jsou salcburské muzeum a Mittelalterliches Kriminalmuseum v bavorském Rothenburgu ob der Tauber, které má rozsáhlou expozici právních dějin, mučení a čarodějnických procesů. V českých veřejných sbírkách se oficiálně katalogizovaný a ověřený exemplář dohledat nepodařilo.

Železná hruška utrpení je nakonec víc výpovědí o 19. století než o středověku. Říká méně o tom, jak lidé skutečně mučili, a víc o tom, jak chtěli věřit, že mučili, a jak ochotně si tu víru nechali prodat v muzejní vitríně.