Geniální podvod na komunisty: Na pas vymyšleného státu od australského tlučhuby uprchli i manželé z ČSSR

Leonard Casley měl v západní Austrálii čtyři tisíce hektarů pšenice, ale směl prodat úrodu jen ze čtyřiceti. Tak v roce 1970 vyhlásil vlastní stát, a ten pak půl století fungoval dost přesvědčivě na to, aby jeho pasy otevřely i skutečné hranice.

Foto: Pxhere

Příběh Knížectví Hutt River začíná prozaicky: u kvót na výkup obilí. Casley, farmář z okresu Northampton severně od Perthu, se ocitl v situaci, kdy mu australská regulace dovolila prodat zlomek toho, co vypěstoval. Protestoval, psal dopisy, hrozil soudem. Odpovědí byla hrozba nuceného převzetí půdy. A tehdy udělal něco, co nikdo nečekal: 21. dubna 1970 vyhlásil na svých pozemcích nezávislost. Sám sebe jmenoval knížetem Leonardem I. a začal budovat stát. Tedy ne skutečný stát, ale něco, co se státu podobalo natolik, že to občas oklamalo i profesionály.

Kvóty, které stvořily knížete

Jádro sporu bylo absurdně konkrétní. Podle Heritage Council of Western Australia měl Casley na farmě produkci z tisíců hektarů, ale přidělená kvóta činila pouhých 1 647 bušlů, zhruba to, co by sklidil ze čtyřiceti hektarů. Zbytek úrody de facto neměl kam prodat. Když se k tomu přidala hrozba, že stát pozemky převezme, Casley usoudil, že jedinou obranou je přestat být součástí státu, který ho dusí.

Právně to samozřejmě neznamenalo nic. Nejvyšší soud Západní Austrálie v roce 2017 výslovně konstatoval, že Casleyho „údajná deklarace secese neměla žádný právní účinek“. Soudce dodal, že kdokoliv se může doma prohlásit za suveréna, ale nemůže tím ignorovat australské zákony ani neplatit daně. Jenže mezi vyhlášením nezávislosti a tímto rozsudkem uplynulo 47 let. A v tom mezidobí se odehrávalo něco pozoruhodného.

Stát jako divadlo, které občas funguje

Casley nejen vyhlásil nezávislost, on ji inscenoval. Hutt River mělo ústavu, vlajku, hymnu, vlastní měnu, poštovní známky, pasy a síť zahraničních „zástupců“ v desítkách zemí. Podle odborné studie z roku 2025 si australská diplomacie kvůli těmto „konzulátům“ vyměnila 121 kabelogramů z 28 zemí. Z pohledu Canberry nešlo o jednorázovou recesi, ale o dlouhodobý reputační problém.

Přesto úřady knížectví desítky let fakticky tolerovaly. Důvody byly pragmatické: Hutt River přitahovalo turisty. V západoaustralském parlamentu se o něm mluvilo jako o „turistickém magnetu“ a Heritage Council lokalitu vedla jako historicky a sociálně významné místo. Dokud Casley platil daně, tedy dokud je neplatil, ale nikdo to aktivně nevymáhal, byl spíš kuriozitou než hrozbou.

Odborná literatura řadí Hutt River mezi archetypální mikronárody po boku Sealandu, ale s podstatným rozdílem: mělo reálné území o rozloze 75 km², farmářský ekonomický základ a institucionální infrastrukturu budovanou systematicky po celá desetiletí. Ne stát pro legraci. Stát jako životní projekt.

Československá stopa: konzul, který nikdy nebyl v Austrálii

Nejpodivnější kapitola Hutt River se odehrála tisíce kilometrů od australského vnitrozemí, v normalizačním Československu. Vladimír Kříž, jihlavský občan, se o knížectví dočetl v satirickém časopise Dikobraz. Napsal do Austrálie. A z Austrálie mu přišly tři originální diplomatické dekrety: jeden pro něj jako honorárního konzula, jeden adresovaný prezidentu Husákovi a jeden ministru zahraničí Chňoupkovi.

Podle Paměti národa si Kříž na ministerstvu zahraničí vyslechl, že „nemají nic proti tomu“, ale doporučují mu nevyvíjet přílišnou činnost. Tichá tolerance bez navázání vztahů. Exilový tisk už v roce 1980 přes agenturu AFP uváděl, že pověřovací listiny byly přijaty, ale plné diplomatické vztahy Československo nenavázalo, aby nepopudilo Austrálii.

Kříž ale nechtěl být konzulem. Chtěl pryč.

Poté, co mu StB zabavila československý pas a vyhrožovala „kriminálem, blázincem a Macochou“, si vyrobil dva provizorní diplomatické pasy Hutt River, pro sebe a pro manželku. S nimi a s konzulární legendou vyrazili přes Rumunsko směrem k jugoslávské hranici. Pasy jim pomohly vystoupit z role běžných československých turistů a sehrát diplomatický status. Část cesty fungovala improvizace, formální vzhled dokladu a neochota pohraničníků řešit něco, co vypadalo jako diplomatická záležitost.

Na jugoslávské hranici ale představení skončilo. Pasy odmítli. Následoval průraz kolem strážnice autem, havárie, ozbrojený policista, vězení v Bělehradě. Na Západ se manželé Křížovi nakonec dostali až díky uprchlickým průkazům OSN, přes Rakousko do USA, v létě 1985.

Konec kulis

Leonard Casley abdikoval v únoru 2017 ve věku 91 let. Titul převzal jeho syn Graeme, ale éra Hutt River se chýlila ke konci. Soud téhož roku vyčíslil daňový dluh na 2,77 milionu australských dolarů. Když pak v roce 2020 covid zastavil turistický ruch (poslední spolehlivý zdroj příjmů), Graeme 3. srpna oznámil rozpuštění knížectví a prodej pozemků zpět jako běžných farem. Leonard se konce nedožil; zemřel v roce 2019.

Kanada už v roce 2002 a Evropská unie nejpozději v roce 2013 vedly pasy Hutt River v oficiálních přehledech fiktivních dokladů, vedle Sealandu a dalších samozvaných entit. Jejich „funkčnost“ nikdy nebyla systémová. Byla nahodilá, závislá na tom, jestli pohraničník znal seznam, nebo ne.

Dvířka v kleci

Vladimír Kříž Hutt River nikdy nenavštívil. Od roku 1990 žije střídavě v Jihlavě a San Franciscu. Zpětně tu epizodu popisuje jako něco, co začalo recesí a přerostlo v existenční boj, „dvířka“, která našel v kleci totality. Doloženě pomohly pasy Hutt River právě jemu a jeho manželce; vyšší počet československých uprchlíků s těmito doklady se v otevřených zdrojích nepodařilo potvrdit.

Síla Knížectví Hutt River nikdy nespočívala v právu. Spočívala v tom, jak dlouho dokázal jeden farmář hrát stát natolik přesvědčivě, že jeho kulisy občas otevřely i skutečné hranice. A pro dva lidi z Československa to stačilo.