K čemu jsou ty malé černé tečky na kraji autoskel? Zdaleka neplní jen estetickou funkci, možná už vám 100krát zachránily život

Při rozebírání některých velkých životních otázek se tentokrát zastavíme u drobného detailu ze světa motorismu. Konkrétně jde o drobné tečky na sklech ve voze. Ještě než dojde na samotné body či tečky, je třeba vyjasnit roli samotného černého pruhu na okraji autoskel. Nejde totiž o nic jiného než o keramický povlak, který na jedné straně skla chrání lepidlo držící sklo před vlivem škodlivých UV paprsků. Na druhé straně pak zakrývá lepení.

Plynulý přechod a oslnění

Černé tečky jsou také propojeny, jde však jen o estetické důvody. Zajišťují totiž hladší vizuální přechod, takže hranice mezi čirým sklem a černým krajem není tak tvrdá. Samotné body chrání váš zrak před slunečními paprsky, které vás jinak mohou za jízdy oslepovat. Kromě toho hrají roli také z tepelného hlediska. Otázka teček nenechala v klidu více lidí, z nichž jeden pracoval pro významnou německou automobilovou společnost.

iZdroj fotografie: Depositphotos

A protože není jednodušší způsob než se zeptat u zdroje, položil tuto otázku během návštěvy inženýrovi v jedné z továren. Jak to tedy je? „Povrchy různých barev mají odlišnou tepelnou kapacitu, která je u černé nejvyšší. Černá plocha na krajích čelního skla se tedy umí velmi rychle zahřát. Body slouží jako přechod mezi dvěma různými povrchy. Protože je průběžné ohřívání a chlazení v rámci auta zcela nevyhnutelné, existuje tu také silné pnutí materiálu.“

Plynulost v zájmu napětí

„Pokud by hranice byla ostřejší, hrozilo by větší riziko poškození. Přechod pomocí postupně houstnoucích černých teček tak zajišťuje plynulý teplotní přechod a vyvažuje právě ono tepelné napětí. Tento pruh tak dbá o vyšší životnost autoskla, které se vyskytuje v neustále teplotně proměnlivých podmínkách.“ 

Už jsou s námi poměrně dlouho

Čelní skla vozidla jsou s námi motoristy už od roku 1904. Ta úplně první se ovšem skládala ze dvou okenních skel slepených dohromady. Teprve ve 30. letech začaly automobilky vyrábět jedno vrstvené sklo přidáním vrstvy PVB mezi dvě normální. Na tento princip přitom přišel náhodně francouzský umělec a chemik Edouard Benedictus. Omylem totiž upustil kádinku potaženou celulózou a byl překvapen, že si i rozbitá zachovala svůj tvar.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Následně začaly automobilky na boční i zadní skla používat tvrzené nebo kalené sklo. To se dá snadno rozbít pod vodní hladinou nebo při potřebě zachránit dítě. V moderní době je riziko vymrštění osob z automobilu stále větší, takže vrstvené sklo je zcela obvyklé v celém vozidle. Zásadní průlom v produkci ale nastal až v letech 1953–1957. Tehdy totiž došlo k vynálezu floatového skla, tedy plavení roztaveného skla na hladině tekutého cínu.

Revoluce bez nákladného broušení

Zcela tak odpadl velmi nákladný proces broušení a leštění předtím užívaného tabulového skla. To bylo potřeba k tomu, aby byly plochy naprosto čiré. Okna automobilu dnes hrají stále větší bezpečnostní roli, a to až u 60 % veškerých vyrobených vozidel.