Proč žraloci na Maltě dostávají česnek a petržel ke svačině

Ve volné přírodě si každý z těchto druhů vybírá jiné sousto. Žralok černoploutvý se zaměřuje převážně na kostnaté ryby a částečně na korýše. Žralok zebrovitý preferuje měkkýše doplněné drobnými rybkami. Máčka skvrnitá prohledává mořské dno a sbírá bezobratlé, polychaety, malé hlavonožce či korýše. Společný jmenovatel? Čistě živočišná strava bez jediné stopy po zelenině.

V akváriu se ovšem pravidla mění. Chovatelský tým připravuje každé ráno krmné dávky šité na míru jednotlivým zvířatům. Podle staršího rozhovoru s někdejším hlavním akvaristou Alexem Reesonem pro Times of Malta přešlo akvárium od plošného rozhozu potravy k selektivnímu podávání, protože větší ryby přerůstaly menší a nutriční potřeby se lišily druh od druhu. Právě v rámci tohoto individualizovaného přístupu se do krmné směsi dostávají i funkční doplňky rostlinného původu.

Co říká věda o česneku a petrželi v krmivech pro vodní živočichy

Odborná literatura z oboru akvakultury nabízí solidní oporu pro to, proč by česnek a petržel v žraločím jídelníčku dávaly smysl. Přehledová studie publikovaná v databázi PubMed Central shrnuje, že česnek u vodních živočichů stimuluje chuť k příjmu potravy, podporuje aktivitu trávicích enzymů a vykazuje antimikrobiální i antiparazitární účinky. Výzkum s petrželovými semeny u tilapií zase prokázal pozitivní vliv na kondici, růst a odolnost ryb.

Přenášet výsledky ze sladkovodních tilapií na mořské žraloky by bylo zjednodušující. Princip funkčního krmného doplňku ale zůstává stejný: malá dávka rostlinné složky v jinak masožravém režimu může plnit roli podpůrného „servisního“ prvku, podobně jako vitamínové přípravky u lidí. Podle nás právě tady leží jádro celého překvapení: i u ikonického predátora může být nejzajímavější detail schovaný v drobné příměsi, kterou divák z ochozu hlavní nádrže vůbec nepostřehne.

Maltský tým, který zachránil 350 žraloků a vrátil je do moře

Důvěryhodnost celého krmného programu podtrhuje širší kontext maltské péče o žraloky. Organizace Sharklab-Malta ve spolupráci s akváriem provozuje program záchrany žraločích vajíček z mrtvých samic, jejich odchov v kontrolovaných podmínkách a následné vypuštění do Středozemního moře. K dnešnímu dni uvádí 350 odchovaných a navrácených jedinců. Sami označují projekt za světově průkopnický, a několik zahraničních institucí ho mezitím převzalo.

Tenhle záchranný program ukazuje, že maltský chovatelský tým pracuje s žraloky na úrovni, která přesahuje běžnou akvaristiku. Řízená dieta s funkčními doplňky do takového rámce logicky zapadá.

Článek Na Maltě krmí žraloky česnekem a petrželí. Důvod souvisí s trávením, ne s chutí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden náhodný průlet, nová kapitola biogeografie

Hydrolagus trolli byl vědecky popsán teprve v roce 2002, a to z ulovených exemplářů vytažených sítěmi v jižním Pacifiku, u Austrálie, Nového Zélandu a okolních vod. Nikdo ho nikdy nepozoroval živého v přirozeném prostředí. A nikdo nečekal, že by se mohl vyskytovat na severní polokouli.

Jenže MBARI mělo v databázi starší záběry, které si nikdo nepropojil. Úplně první severopacifické setkání se odehrálo už 9. května 2000 v hloubce přibližně 2 064 metrů. Další následovaly v letech 2001 a 2004. Vždy šlo o náhodná setkání při rutinních průzkumech mořského dna, robot prolétl kolem, kamera zachytila zvíře a posunula se dál. Teprve když tým MBARI záběry systematicky prošel a porovnal s popisy druhu, vyšlo najevo, co mají v rukou. Výsledky publikovali 4. listopadu 2016.

Proč „cf.“ a proč to není žralok

V názvu Hydrolagus cf. trolli je klíčová ta zkratka uprostřed. Znamená „confer“, tedy „srovnej“. Vědci říkají: tohle zvíře se morfologicky velmi blíží druhu Hydrolagus trolli, ale bez odchyceného exempláře a analýzy DNA to nelze potvrdit stoprocentně. MBARI výslovně upozorňuje, že tyto ryby jsou pro dálkově ovládané ponorky „příliš velké, rychlé a obratné“ na snadný odchyt.

A proč to není žralok? Chiméry patří do samostatné linie Holocephali. S žraloky sdílejí chrupavčitou kostru, ale tím podobnost v podstatě končí:

• Čelist: Horní čelist je srostlá s lebkou, žraloci ji mají volnou.
• Zuby: Tři páry pevných zubních plotének místo neustále se vyměňujících zubů.
• Kůže: Hladká, bez šupin, žraloci mají drsné placoidní šupiny.
• Obrana: Jedový trn před hřbetní ploutví, schopný způsobit bolestivé poranění.

Přezdívka „přízračný žralok“ vznikla kombinací vzácného výskytu v temných hlubinách, hladkého těla připomínajícího přízrak a vzdálené příbuznosti s žraloky. Nic víc, nic míň.

Švy, tečky a šestý smysl

Na záběrech z Davidsonu zaujmou rýhy pokrývající hlavu zvířete. Vypadají jako švy na hadrové loutce, a právě odtud pramení část „hororového“ dojmu. Ve skutečnosti jde o dva odlišné smyslové systémy. Kanálky postranní čáry zachycují tlakové vlny a pohyb vody v okolí. Tečkované linie kolem tlamy jsou Lorenziniho ampule, elektroreceptory, které detekují slabá elektrická pole generovaná svalovou aktivitou kořisti. Chiméra tak v absolutní tmě „vidí“ svět kolem sebe, aniž by potřebovala světlo.

Dalším bizarním rysem je čelní tenakulum u samců, úchytný orgán schovaný v prohlubni mezi očima. Slouží pravděpodobně k přidržení samice za prsní ploutev při páření. Fosilie ukazují, že tato struktura provází linii chimér stovky milionů let.

Oceán plný neznámých

Příběh přízračného žraloka není ojedinělý. Krakatice obrovská byla poprvé natočena živá v roce 2006, ale v přirozeném prostředí až v roce 2012. A v květnu 2026 oznámil Ocean Census objev 1 121 nových mořských druhů za jediný rok, včetně další dosud nepopsané chiméry. Historický průměr mezi prvním nálezem a formálním vědeckým popisem činí 13,5 roku. Některé druhy tak mohou zmizet dřív, než dostanou jméno: MBARI výslovně zmiňuje vedlejší úlovek a hlubokomořskou těžbu jako reálné hrozby i pro chiméry.

Mimochodem, chiméry v evropských vodách existují, Chimaera monstrosa žije v severovýchodním Atlantiku od Maroka po Island. Hydrolagus trolli mezi nimi ale není. Zatím.

Článek Geologové hledali dno oceánu a náhodou natočili rybu, kterou nikdo neviděl živou. Je starší než dinosauři se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chůze místo plavání

Když se řekne žralok, většina lidí si vybaví torpédovitý tvar prořezávající otevřený oceán. Chodící žraloci jsou jiný svět. Měří v průměru kolem šedesáti centimetrů, žijí na mělčinách a korálových plošinách a v noci loví bezobratlé ze dna: červy, korýše, drobné měkkýše. Klíčový rozdíl je v pohybu: místo klasického laterálního vlnění těla a pohonu ocasní ploutví se opírají o prsní a břišní ploutve a využívají je jako čtyři opěrné body. Výsledkem je pomalý, kolébavý pohyb připomínající spíš mloka než predátora. Při odlivu se takhle dokážou přesouvat mezi izolovanými tůněmi na obnažených útesech, kde jiní žraloci nemají šanci.

Nejde o kuriozitu jednoho druhu. Celý rod Hemiscyllium (devět dosud známých druhů plus nově desátý) sdílí tuto adaptaci. Právě ona je ale zároveň pastí: chůze po dně znamená silnou vazbu na konkrétní typ habitatu a minimální schopnost překonávat hlubší úseky moře. Každá populace tak zůstává izolovaná na svém kousku pobřeží.

Objev v zálivu Milne Bay

Příběh nového druhu začal nenápadně. Během průzkumů v provincii Milne Bay na jihovýchodě Papuy-Nové Guineje si výzkumníci všimli žraloků, kteří nevypadali jako žádný z dosud popsaných druhů. Místo očekávaných leopardích skvrn měli na hnědém těle nápadné bílé čárky a drobné tečkování, vzor, který neodpovídal ničemu v klíčích k rodu Hemiscyllium.

Samotný vzhled ale k popisu nového druhu nestačí. Tým provedl genetickou analýzu, která potvrdila, že jde o samostatnou vývojovou linii odlišnou od všech devíti známých příbuzných. Celkem bylo zdokumentováno dvanáct jedinců o délce 39 až 78 centimetrů, většina z nich byla po odběru vzorků vrácena zpět do moře. Potvrzený výskyt zahrnuje pouhých pět lokalit:

• tři v oblasti Amphlettových ostrovů (včetně Yabwaia Island a Watota/Nubwageta),
• dvě u Trobriandských ostrovů, kde existuje i starší muzejní exemplář z ostrova Munuwata.

Místní rybáři přitom žraloka znali dávno. Na Amphlettových ostrovech mu říkají kadedekedewa, „psí žralok“ nebo „líný žralok“. Na Trobriandech ho znají jako botabota. Věda druh teprve standardizovala a geneticky oddělila; místní ekologická znalost ji předběhla o generace.

Nejmenší areál, největší riziko

Tady se příběh objevu mění v příběh ohrožení. Autoři studie výslovně uvádějí, že H. dudgeonae má nejmenší známé rozšíření ze všech chodících žraloků. Pět potvrzených lokalit v jednom zálivu jedné provincie, to je celý známý svět tohoto druhu.

U rodu Hemiscyllium přitom právě malý areál rozhoduje o stupni ohrožení. Podle přehledové kapitoly IUCN z roku 2024 spadlo sedm z devíti dříve hodnocených druhů do kategorií „téměř ohrožený“ nebo „zranitelný“ především kvůli kritériu B, tedy malé ploše skutečného výskytu. Na omezenou geografii se pak vrství lokální hrozby:

• destruktivní rybolov a noční sběr na mělčinách,
• sedimentace z odlesňování a zemědělství,
• znečištění pobřežních vod,
• pobřežní výstavba,
• odbělování korálů v důsledku klimatické změny,
• odběr jedinců pro mezinárodní obchod s akvarijními rybami.

Jeden lokální zásah (rozšíření vesnice, úhyn korálu po teplotní vlně, intenzivní rybolov) může zasáhnout podstatnou část celé světové populace. Autoři studie připouštějí, že na některých místech už mohlo dojít k lokálnímu vymizení.

Závod s časem: expedice a Červený seznam

Blakeway a její tým nečekají se založenýma rukama. Podle vyjádření University of the Sunshine Coast se na říjen 2026 chystá další expedice do Milne Bay, jejímž cílem je nasbírat data potřebná pro první formální hodnocení druhu na Červeném seznamu IUCN. Půjde především o zpřesnění rozsahu výskytu, odhad početnosti, míru fragmentace populací a kvantifikaci konkrétních hrozeb, tedy přesně ty parametry, které rozhodují o zařazení do kategorie „zranitelný“ versus „ohrožený“.

Celý výzkum přitom přepsal i dosavadní představu o rozšíření ostatních papuánských chodících žraloků. Tým provedl přes sedmdesát průzkumů na pětatřiceti lokalitách a zjistil, že se areály jednotlivých druhů ve východní Papui-Nové Guineji mohou geograficky překrývat, aniž by se druhy na stejném místě vyskytovaly společně. Východní část země byla dosud z hlediska těchto žraloků překvapivě málo prozkoumaná.

Článek Žralok chodí po mořském dně jako pes. V Papui našli nový druh a už mu hrozí vyhynutí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Široký areál, který maskoval úpadek

Jedním z nejpřekvapivějších zjištění curyšské studie je paradox rozšíření. V pozdním miocénu, zhruba před deseti miliony let, obýval megalodon prakticky všechny teplé i mírné oceány, od pobřeží dnešní Panamy přes Středomoří až po jihovýchodní Asii. Geograficky byl na vrcholu. Jenže globální počet jedinců už tehdy klesal.

Představte si obchodní řetězec, který má pobočky ve třiceti zemích, ale v každé z nich klesají tržby. Přesně tak vypadal megalodonův pozdní miocén. Široká mapa výskytu vytvářela iluzi prosperity, zatímco abundance se tiše propadala. Teprve v pliocénu, po pěti milionech let, začal ustupovat i areál. A pak už šlo všechno rychle.

Původní datování vyhynutí z roku 2014, které Pimiento publikovala s Christopherem Clementsem v PLOS ONE, kladlo konec megalodona k 2,6 milionu let před současností. Novější práce, včetně vídeňské studie z roku 2024, posouvají toto datum spíš k 3,6 milionu let. Rozdíl jednoho milionu let zní abstraktně, ale pro rekonstrukci příčin je zásadní, posouvá vyhynutí hlouběji do pliocénu, do období, kdy se potravní sítě oceánů dramaticky přeskládávaly.

Klima jako kulisa, ne jako vrah

Starší učebnicový výklad zněl jednoduše: moře se ochladila, megalodon neunesl změnu teploty. Studie z roku 2016 tento příběh testovala přes paleoekologické modely a nenašla přímý teplotní efekt. Areál megalodona se v chladnějších obdobích systematicky nezmenšoval a v teplejších se nerozšiřoval. Druh žil v překvapivě širokém teplotním rozpětí.

To neznamená, že klima nehrálo žádnou roli. Novější materiály, zejména tisková zpráva Vídeňské univerzity z ledna 2024, klima vracejí do hry, ale jako jeden dílek skládanky, ne jako celý obraz. Ochlazování měnilo proudění, rozložení živin, migrační trasy kytovců. Nepřímo tak přetvářelo jídelníček, na kterém megalodon závisel.

Bezpečná formulace tedy zní: ochlazení moří spolupůsobilo, ale nezabíjelo přímo. Spíš přestavělo jeviště, na kterém se odehrál hlavní akt.

Konkurenti, kteří nemuseli být větší

Mediální zkratka „megalodona zabili předci kosatky“ je lákavá, ale nepřesná. Curyšská studie mluví o širší skupině dravých kytovců, raptoriálních vorvaňovitých z miocénu, velkých delfínovcích včetně rodu Orcinus a o linii vedoucí k dnešnímu bílému žralokovi. Druh Carcharodon hubbelli se objevuje v pozdním miocénu, moderní Carcharodon carcharias v pliocénu. Nešlo o jednoho přemožitele. Šlo o celou generaci nových lovců.

Klíčový důkaz přinesl v roce 2022 tým kolem Jeremyho McCormacka. Analýza izotopů zinku ve fosilních zubech, publikovaná v Nature Communications, ukázala, že časně pliocenní bílí žraloci a megalodon stáli na podobné trofické úrovni. Lovili stejnou kořist. A právě tady se skrývá jádro problému: megalodon potřeboval obrovské množství energie, aby udržel své patnáctimetrové až osmnáctimetrové tělo v chodu. Menší, agilnější konkurent, který dospíval rychleji a spotřeboval méně, měl v přeplněném potravním prostoru výhodu.

Vídeňská studie z roku 2024 tuto logiku posiluje. Její autoři výslovně zmiňují rychlejší dosažení pohlavní dospělosti u bílých žraloků jako možný faktor, který jim dal náskok v době, kdy se potravní základna zmenšovala.

Evropský a moravský střípek příběhu

Megalodon není čistě americký příběh. Evropská syntéza neogenních paryb z roku 2021 pracuje s více než čtyřmi tisíci výskyty žraločích fosilií napříč Atlantikem, Středomořím, Severním mořem i oblastí někdejšího moře Paratethys. A jeden drobný střípek vede až na Moravu: Masarykova univerzita eviduje z paleolitického naleziště Pavlov I megalodoní zub miocénního, pravděpodobně badenského stáří. Nešlo ovšem o důkaz, že by megalodon plaval v českých vodách v době člověka; pravěcí lovci z gravettienské kultury zub zřejmě sebrali jako kuriozitu, možná amulet, z mnohem starších usazenin.

Taxonomická poznámka pod čarou

Kdo sleduje literaturu pozorněji, narazí na dvě jména: Carcharocles megalodon ve starších pracích a Otodus megalodon v novějších. Nejde o dva různé žraloky. Jde o přeřazení téhož ikonického druhu do jiného rodu na základě nových fylogenetických analýz. Pro příběh vyhynutí to nic nemění, ale pro orientaci v odborných textech se hodí to vědět.

Megalodon neprohrál v souboji síly. Prohrál v ekonomice oceánu, v soutěži o kořist, která řídla, s konkurenty, kteří si vystačili s menším přídělem. Největší žralok všech dob byl příliš drahý na provoz ve světě, který se rozhodl šetřit.

Článek Studie daly nový rámec vyhynutí megalodona. Největší zabiják moří prohrál v soutěži o potravu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Deset minut ticha na hladině

Orca se vracela z běžného výletu za delfíny, na palubě seděli turisté včetně rodin s dětmi. Podle reportáže tportalu Halimić nejprve zahlédl velkou ploutev, pak zvíře zmizelo a vzápětí se vrátilo přímo k boku lodi. Kapitán nechal loď driftovat, aby motor zvíře nevyplašil ani nezranil. Panika na palubě nenastala, dospělí vytáhli telefony, děti se natáhly přes zábradlí. Setkání trvalo odhadem deset minut, než žralok odplul směrem do otevřeného moře.

Žralok obrovský: kolos živící se planktonem

Alen Soldo z Univerzity ve Splitu, přední chorvatský odborník na žraloky, zvíře identifikoval jako žraloka obrovského (Cetorhinus maximus), druhého největšího žijícího žraloka na planetě. Jde o filtrátora, který se při hladině živí zooplanktonem. Žádné zuby schopné trhat maso, žádné lovecké chování vůči lidem.

Několik faktů k velikosti:

• Veřejně dostupné reporty k incidentu opakovaně uvádějí délku kolem 8 metrů.
• Databáze FishBase pro druh uvádí běžnou délku 7 m a maximální publikovanou hmotnost 4 tuny
• I tak jde o zvíře, které vizuálně připomíná autobus a v těsné blízkosti malé vyhlídkové lodi vyvolá instinktivní úlek.

Srovnání se žralokem bílým, kterého si většina lidí vybaví z filmů, je přímočaré: bílý žralok je vrcholový predátor lovící tuleně a velké ryby, žralok obrovský cedí vodu přes žaberní štěrbiny. Stejná emoce z rozměrů, zcela jiný jídelníček.

Vzácný, ale ne bezprecedentní host

Soldo ve své přehledové studii z roku 2022 shrnuje 75 ověřených záznamů žraloka obrovského ve východním Jadranu za období 1822–2022. Od začátku 21. století pozorování přibývá, částečně díky kamerám v telefonech, částečně zřejmě kvůli změnám v distribuci planktonu. Novější záznamy pocházejí ze Savudrije (2019), Koromačna (2021) i mysu Ubaš (2022), tedy z oblastí, kde Češi běžně tráví léto.

Jarní výskyt v severním Jadranu není náhoda. Soldo pro 24sata vysvětluje, že na přelomu zimy a jara se v této části moře koncentruje zooplankton a žraloci obrovští za ním migrují. Podobné příchody evidujeme již přes dvacet let. Druh je navíc v Chorvatsku přísně chráněný; cílený lov je zakázán jak chorvatskou legislativou, tak unijní regulací.

Co to znamená pro české turisty

Pro koupání u Istrie se nic zásadního nemění. V chorvatském Jadranu je zaznamenáno kolem 30 druhů žraloků, ale setkání s velkým exemplářem u pobřeží zůstává statisticky mimořádné. Obecná doporučení pro případ, že žraloka spatříte:

• Na lodi: respektovat pokyny kapitána, nestrkat ruce ani nohy přes okraj, neskákat do vody.
• Při koupání: plavat ve skupině, držet se blíž ke břehu, vyhýbat se kalné vodě a místům s hejny ryb.
• Při jakémkoli setkání s velkým mořským živočichem: zachovat klid, minimalizovat cákání, pomalu se vracet ke břehu nebo na loď.
• Chorvatské úřady výslovně doporučují neplavat se zvířaty, nedotýkat se jich a případný incident hlásit přes linku 112.

@24sata Oči u oči s nemani kraj Pule #24sata #kitopsina #pula #hrvatska #ComfortSegredos ♬ News, news, seriousness, tension(1077866) – Lyrebirds music

Speciální varování pro oblast Puly v souvislosti s dubnovou událostí vydáno nebylo.

Proč se bát nemusíte, ale dívat se vyplatí

Žralok obrovský u Puly nebyl predátor na lovu. Byl to chráněný kolos, který sledoval oblak planktonu a loď Orca se mu prostě připletla do cesty. Pro Zvonka Halimiće to byl zážitek na celý život. Pro biology potvrzení, že severní Jadran na jaře stále funguje jako krmná zastávka pro jednoho z největších žraloků oceánu. A pro turisty? Připomínka, že moře pod hladinou žije vlastním životem, i tam, kde se v létě koupají tisíce Čechů.

Článek Čtyřtunový žralok kroužil kolem chorvatské lodi s turisty, kapitán byl zaskočen se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První útok žraloka v historii USA

Vědecké poznatky o žralocích jsou v současné době na velmi dobré úrovni, avšak ještě před sto lety o těchto predátorech nevěděli badatelé takřka nic. Tato skutečnost plně korelovala s faktem, že se lidé až do roku 1916 na plážích téměř nerekreovali. Teprve v létě 1916, které bylo extrémně horké a městskou populaci navíc ohrožovala epidemie dětské obrny, se lidé vydali vstříc moři. Žraloky, kteří v něm plavou, považovali za neškodné paryby, které nemají ani dostatečnou sílu v čelistech na to, aby poškodily lidskou kost.

Podle názorů soudobých vědců se žraloci rovněž lidí báli a kontaktu s nimi se vyhýbali. Jak jistě tušíte, odborníci nemohli být dále od pravdy. První útok žraloka na člověka v historii Spojených států amerických se odehrál v podvečer 1. července 1916 v oblasti Jersey Shore. Do moře u městečka Beach Haven vběhl 25letý Charles Vansant v doprovodu svého psa, zpět na pobřeží jej však museli vynést záchranáři. Během toho, co plaval nedaleko od břehu, ho totiž napadl žralok bílý.

Výkřiky mladého muže vzbudily pozornost plavčíků až po delší době – všichni zpočátku předpokládali, že pokřikuje na svého psa. Když Charlese vynesli na břeh, měl pravou nohu okousanou na kost. Při převozu do nemocnice bohužel vykrvácel a zemřel. Odborníci ani média tehdy mužovo úmrtí s útokem žraloka nespojovali. Až po druhém útoku, který se odehrál o 5 dní později asi 70 km od Beach Havenu a pouze 120 metrů od břehu, změnili názor. O život přišel 27letý Charles Bruder, kterému při útoku žralok ukousl obě nohy a rozerval břicho.

12 dní teroru změnilo pohled na žraloky

Fotografie zohaveného těla (konečně) vyvolaly vlnu paniky, která vedla k tomu, že rekreační oblast opustilo více než 75 % návštěvníků. Odborníci se tehdy snažili veřejnost uklidnit a vysvětlovali, proč je třetí útok žraloka takřka vyloučený – ovšem opět se mýlili. K dalším dvěma útokům došlo o několik dní později, a sice 12. července. V ústí přílivové řeky poblíž Matawan Creeku napadl žralok skupinu koupajících se chlapců a jednoho – 11letého Lestera Stilwella – stáhl pod hladinu. Žralok následně napadl i skupinu mužů, kteří do vody skočili dítěti na pomoc.

Při záchraně chlapce zemřel podnikatel Watson Stanley Fisher, kterého žralok fatálně pokousal (tělo chlapce se našlo náhodou o 2 dny později). Jen o půl hodiny později útočil predátor znovu. Napadl 14letého Josepha Dunna, kterého jen zázrakem ze žraločích „spárů“ vyrvali jeho bratr a přátelé. Parybu, která připravila o život celkem 4 osoby, údajně o několik dní později ulovil místní rybář. Nicméně 5 útoků během 12 dní donutilo veřejnost i odborníky přehodnotit pohled na žraloky. Ti jsou od té doby považováni za lstivé a zákeřné krvelačné zabijáky.  

Útoku kterého mořského tvora se obáváte?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jeden žralok a 5 krvelačných útoků během 12 dní – to jsou události, kvůli kterým tato zvířata dostala nálepku zabijáků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malá hlava, dlouhý život

Podle Brynna Devina, oceánského biologa z Windsorské univerzity v Ontariu, je nejdéle žijícím druhem žralok malohlavý, jinak také grónský. Tento druh pročesává hlubiny oceánu v severním Atlantiku a u Arktidy. Nejde jen o nejdéle žijící žraloky, ale také nejspíš o nejstarší zvířata s páteří. Studie z roku 2016 odhadla, že průměrný věk ve skupině 28 žraloků malohlavých je 272 let, nejstaršímu z nich mohlo být 392, plus minus 120.

Tehdy to vedlo k dnes již vyvrácenému nedorozumění, že nejstarší žralok tohoto druhu je starý přes 500 let. Odhad věku se většinou provádí počítáním růstových kruhů ve vápníkové struktuře, jako jsou obratle, což je obdoba letokruhů u stromu. Problém nastává, když žraloci nerostou během života rovnoměrně nebo odhadnutelným tempem. Proto většinou dochází ještě ke srovnání tohoto údaje s dalšími důkazy, například pozorováním populace v průběhu času.

Nevhodné kostry hlubinných žraloků

V případě žraloků malohlavých vápníková metoda nefunguje, protože jejich kostry nezvápenatí dostatečně na tvorbu stabilních růstových prstenců. Navíc právě tito postrádají páteř vhodnou k dataci, která se běžně používá u ostatních druhů. I kdyby to ale fungovalo, letité pozorování nepřipadá v úvahu, protože takový žralok bez problémů přežije nejen samotného badatele, ale i jeho pravnoučata.

Místo toho se tedy vědci spolehli na klasickou radiokarbonovou metodu. Za tímto účelem odebrali tkáň z očních čoček, která se formuje při narození. Pak použili uhlíkové izotopy v samotných očích. Protože samotná metoda není moc přesná a není úplně jasné, jak se uhlík chová právě u žraloků, není určení stále příliš spolehlivé. Bohužel neexistuje vhodnější alternativa, takže stárnutí hlubinných žraloků je stále výzvou.

Záhada dlouhého dožití

Další oblastí, o které ví biologové zatím velmi málo, je samotný metabolismus žraloků malohlavých. Není tudíž jasné, co v jejich organismu jim dovoluje dožít se tak obrovského věku. Devine ale uvádí jednu věc, kterou víme poměrně jistě. Samičky tohoto druhu dosahují sexuální dospělosti až kolem 134. roku života. Pro srovnání nejstarší člověk na světě, Jeanne Calment, zemřela ve věku 122 let a přežila tak i svá vlastní vnoučata.

Žralok malohlavý narozený ve stejný den jako ona by stále čekal na svou žraločí pubertu, zatímco ona umírala. Tito žraloci byli v minulosti severskými národy hojně loveni kvůli játrům bohatým na olej. Jen na počátku 20. století bylo u pobřeží Grónska každý rok uloveno přes 30 000 jedinců. Trend výrazně klesl po roce 1960 a počátkem 21. století už se většinou jedná jen o „bycatch“. Tedy situaci, kdy se žralok dostane do sítě určené pro lov jiného druhu.

Jaká další věkovitá zvířata vás napadají?

Zdroj: LiveScience

Článek Kolik je nejstaršímu žralokovi na planetě? Ne nadarmo se těmto fascinujícím zvířatům přezdívá živoucí fosílie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neposkvrněné početí

Patogeneze je schopnost samic oplodnit v extrémních situacích vlastní vajíčka. Tato možnost se týká více jak 80 druhů obratlovců včetně právě žraloků, ryb obecně a také plazů. Jde ale nejspíš o první případ u tohoto druhu malého žraloka, který obvykle žije u dna v mělkých vodách. Je ovšem velmi náročné tento proces zachytit u zvířat žijících ve volné přírodě, takže máme informace jen o výskytech u samic v zajetí. A to bez ohledu na zvíře.

Patogeneze se objevuje u mnoha druhů žraloků, dochází k ní ale velmi nepravidelně. Je jí schopno asi 15 žraločích druhů, nejspíš půjde ale o víc. Vědci si také všimli, že se více vyskytuje u těch druhů, které jsou často právě v nádržích aquaparků. V divočině jde o poslední možnost, pokud není samice schopná najít jakéhokoli partnera. Buď kvůli oddělení jednoho pohlaví od druhého, nebo v důsledku zásahu člověka jako klimatické změny nebo přílišného rybolovu.

Nedokonalá kopie

Patogeneze má v základu dvě varianty. U rostlin se objevuje tzv. klonování, u zvířat pak tzv. automix, tedy právě oplodnění vlastních vajíček samicí. Současně s vytvořením běžného vajíčka vznikne ještě jedna buňka, která nahradí spermii a dojde k oplození. Výsledný potomek získá 100 % DNA od své matky, nejde však o její přesnou kopii. Je to z toho důvodu, že sexuální buňky mají jedinečnou kombinaci genů, takže střet vajíčka a spermie je odlišným koktejlem.

Mládě vzniklé patogenezí je geneticky odlišné od matky, ale díky vzniku čistě z její DNA je jí blíž než mládě vzniklé běžným oplodněním. Vzhledem k nemožnosti samic předat chromozom Y jde taky vždycky o samičky. Technicky jde také o příbuzenské křížení s velmi sníženou genetickou rozmanitostí. Proto u těchto plodů hrozí více zdravotních potíží stejně jako riziko, že nepřežijí ani stadium embrya. Myslíte si, že bude mít Ispera problémy?

Zdroj: LiveScience

Článek Neposkvrněné početí není jen koncept. Mládě žraloka se narodilo v akváriu plném samic. Jak je to možné? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žaludky žraloků plné plastu

Tým badatelů z univerzity z Exeteru a Leeds prozkoumal žaludky a trávící systém 46 žraloků a 67 % jich obsahovalo mikroplasty. Celkový objem byl 379 částic mikroplastů, šlo tedy o kousky a vlákna menší než 5 milimetrů. Ve většině případů se jednalo o syntetickou celulózu, která je součástí polyesteru v oblečení. Vyrábí se z ní také hygienické potřeby jako masky a respirátory, které se v době pandemie staly nutností.

Podle autorů studie je to bezpochyby znepokojivé zjištění. I když určitý podíl částic v těle žraloků bude nakonec přirozeně vyloučen, zůstanou uvnitř natolik dlouho, aby se z nich uvolnily chemikálie. Tým ovšem překvapilo, že i v lokalitách na severozápadním vrcholku Británie se vyskytuje tolik plastových mikročástic. Tyto vody jsou považovány za nejkrásnější ve Spojeném království, takže o znečištění se tu příliš neuvažuje.

Dvě cesty plastu do těla žraloka

Podle badatelů se mikroplasty mohou do těla žraloků dostat v zásadě dvěma cestami. První z nich jsou korýši, které tito dravci běžně konzumují. Ti samotní už mohou z dřívějška obsahovat mikročástice, které se pak logicky zachytí ve žraločím trávicím traktu. Druhým způsobem je pak prosté nasátí z vody při plavání a dýchání. Něco z částic je okamžitě vyfouknuto zpátky, část však nevyhnutelně zůstává v tlamě a pak se dostane dál do jejich útrob.

Někteří zkoumaní žraloci v sobě měli jen malé množství, jiní celé koule těchto částic. Podle všeho čím větší žralok, tím více umělé hmoty zachytil. Je také možné, že větší žralok pozřel celou rybářskou síť nebo jiný objekt, který se pak cestou jeho organismem postupně rozpadal na menší a menší částečky. Plasty nejspíš nebudou jen ve střevech a žaludku, ale také v játrech, svalovině a jinde. Na buněčné úrovni to může mít vliv na celkové zdraví vodních živočichů, potažmo nás jako jejich konzumentů.

Zdroj: EcoWatch

Článek Podle nové studie jsou žraloci po celé planetě zcela zamořeni plastem. V oceánu jsou triliony částeček se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tam, kde byl kdysi oceán

A stejně jako se oceány hemží životem dneska, bylo tomu i u starověkých vodních proudů. A žraloci byli tehdy stejní vodní predátoři jako v dnešních dnech. Vědci zde pravděpodobně odkryli pozůstatky prehistorického žraloka, druhu známého jako Credotus crassidens, jehož výskyt sahá od Anglie po Severní Ameriku. Srovnání zubů ovšem ukázalo, že se jedná o zcela nový druh tohoto žraloka, který se proto jmenuje Cretodus houghtonorum.

Jméno je poctou Keithu a Deborah Houghtonovým, kterým patří půda, kde byl druh nalezen a kteří ho věnovali muzeu. Tento prehistorický žralok byl větší než Velký bílý, což ukazuje právě analýza zubů. Oba druhy už jsou vyhynulé, ovšem vzorky odhalují ještě více. Tým odhadl délku na cca 5 metrů, přičemž mohl dosahovat i necelých sedmi. Velký bílý žralok, zvaný také Hlubinný modrý, se délkou odhaduje na čistých 6 metrů.

Hrozba dnešního vyhynutí

Žraloci jsou dnes velmi ohroženým druhem hlavně z důvodů požadavku na polévku z jejich šupin. Jenže jejich zmizení ze struktury v ekosystému by celý oceán uvedlo do stravu naprostého chaosu. Nově objevený druh se stejně jako dnešní žraloci nevyhnul v potravě ani kanibalismu. Nejzajímavější částí nálezu byl ale pohled na události, které se děly před 91 miliony let a do kterých díky kostem bylo možné nahlédnout.

V místě nálezu totiž došlo ke vzájemnému pozření mezi několika příbuznými druhy žraloků. Což je vzrušující vhled do tehdejších poměrů a ukazuje jasný „sněz nebo budeš sněden“ princip přežití ve starém světě. Tehdejší vody byly zkrátka velmi rizikové nejspíš pro jakýkoli druh, který je obýval. Vědci doufají v dobrou vůli majitelů půdy v Kansasu, protože chtějí rozhodně ve zkoumání místního terénu pokračovat a vyplnit další mezery v historii planety.

Zdroj: AncientCode

Článek Byl objeven zcela nový druh gigantického žraloka. Jde o pravěký druh starý 91 milionů let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žralok, který obýval světové oceány před zhruba 370 miliony let, patří k nejnověji objeveným fosilií. Nový přírůstek do žraločí rodiny dostal latinské jméno ferromirum oukherbouchi, které podobně jako jeho vzhled může asociovat Pokémona nebo nějakou jinou kreslenou příšerku, ale nenechte se zmást.

Past namísto tlamy

V Maroku objevené ostatky jednoho z příslušníků tohoto druhu ukazují, že žralok byl schopen svou oběť, obvykle mořské ryby, díky speciálně tvarované čelisti schopen doslova probodnout. Podobně jako mnoho jiných žraloků, i tento zřejmě brázdil oceán s otevřenou tlamou. Když ji zavřel, změnila se v smrtonosnou past na vše, co v ní uvízlo.

Zatímco většina živočichů včetně dnešních druhů žraloků má zuby v řadách, a jejich dosah je tak omezený, otočná čelist tohoto okatého žraloka byla schopna dosáhnout i hluboko do jícnu dravce. Její mechanismus tak připomínal dnešní popelářské vozy, které svůj náklad pěchují, aby uvezly více odpadků. Jen s tím rozdílem, že tento žralok svou oběť kromě drcení také ostrými zuby rovnou páral a porcoval.

O žralocích se říká, že patří mezi živoucí fosilie. A skutečně, řada jejich druhů se mohla s velkookým žralokem z dnešního článku setkat i v období devonu, či dokonce ještě dříve. Mezi nejdravější a nejnebezpečnější druhy žraloků, které přežily až do dnešních dní, patří:

• Žralok bílý
• Žralok dlouhoploutvý
• Žralok tygří
• Žralok Perezův

Článek Vypadá jako z animáku, přesto byl smrtelně nebezpečný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Havajské ostrovy v ohrožení

V hlubokém oceánu u Havajských ostrovů se nedávno objevila velmi vzácný multi speciální souboj dvou mořských živočišných druhů. V jednom rohu se nacházel velký oceánský žralok bělavý a v druhém rohu bylo něco s mimořádně velkými chapadly. Zatím ovšem není úplně jasné, co by to mohlo být za tvora. Jisté ovšem je, že to bylo pekelně obrovské a vyvolalo to pekelný boj. Mimochodem žralok bělavý je dravec, jehož délka má 7 stop, což je 2,1 metrů. Tento velký tvor je schopný plout až 300 metrů pod hladinu oceánu, aby ulovil svou kořist.

Fotografie odhalila útok

Podmořšký fotograf Deron Verbeck zachytil následky tohoto záhadného boje. Zveřejnil obrázek velkého žraloka, jehož tělo bylo po celém jeho boku zjizvené a mělo na sobě podivné kruhové vzory a tečky. Podle studie zveřejněné začátkem června v časopise Journal of Fish Biology existuje v havajských vodách jen velmi malá hrstka živočichů, kteří by něčeho takového byli schopni, tedy schopni tvořit jizvy na tělech jiných tvorů. Nicméně zástupci této hrstky jsou tvořeni jen hlavonožci.

Fantom hlubiny

Zatím je nemožné, aby si vědci byli úplně jistí, co přesně žraloka napadlo, nicméně mají hypotézy a tvrdí, že by tímto útočníkem mohl být tzv. fantom hlubiny. Jde o obrovskou chobotnici, která nebyla doposud polapena a volně si tak pluje po havajském oceánu a útočí na jiné tvory. Tímto nepolapitelným hlavonožcem by tedy mohla být obří oliheň, která obvykle obývá hluboké hloubky oceánu. Předpokládá se u nich, že jsou schopné dorůst až 13metrové délky. Jejich studium je náročné, protože obývají prostory až 300 metrů pod hladinou nebo i více.

Napaden při hledání potravy

Vědci ovšem tvrdí, že právě u této obrovské chobotnice může existovat výjimka. Je známo, že se žraloci potápějí do extrémních hloubek při hledání potravy. Je tedy velmi možné, že právě při jedné potravní misi žraloka, se náš žralok setkal s touto olihní, která na něj zaútočila. Podle vědců by mohlo být dalším důkazem množství kruhových značek podél žraločí zadní a boční strany. Právě tyto značky jsou tvarovány přesně jako přísavky obrovské chobotnice, resp. olihně. Z velikostí značek je patrné, že chobotnice musela být stejné velikosti jako žralok, ale možná byla i větší.

Článek Záhadné jizvy na žraloku havajském mohou pocházet od útoku obří olihně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.