Propagandistická cena, ne protekce

Představa, že by admirál McCain zařídil synovi cestu domů, nemá oporu v žádném dostupném zdroji. Bratr Joe McCain v rozhovoru pro Life Stories výslovně uvedl, že jejich otec u Nixona skrze Johna nic nežádal. Mechanismus byl opačný: jmenování Johna S. McCaina Jr. vrchním velitelem v Pacifiku v červnu 1968 zvýšilo hodnotu jeho syna jako propagandistického nástroje Hanoje. Vietnamci potřebovali, aby svět viděl, jak syn amerického admirála přijímá „velkorysou amnestii“.

McCain to ve svém pozdějším senátním prohlášení shrnul jednou větou: předčasné propuštění by bylo vnímáno jako zvýhodnění kvůli otci a porušení kodexu válečných zajatců, který vyžadoval návrat v pořadí zajetí. Norris Overly, jeden z McCainových spoluvězňů, amnestii v únoru 1968 přijal. McCain viděl, jak to vypadá. A viděl, co by to udělalo ostatním, kteří by zůstali.

Cena odmítnutí: provazy, stolička, přiznání

Finální odmítnutí padlo kolem 4. července 1968. To, co následovalo, McCain ve vlastním svědectví popisuje střízlivě, ale detaily mluví samy. Kopání, bití, ruce svázané za zády provazy zařezanými do bicepsů. Celé noci na stoličce v poloze, ve které se nedalo ani sedět, ani ležet. Dva a půl roku na samotce.

A pak přišel moment, který ho pronásledoval do smrti. Pod tlakem mučení podepsal vynucené „válečně-zločinecké přiznání“. Ve svém rozhovoru o tom mluví jako o „studu a trapnosti pro celý život“. Carol McCainová, jeho první manželka, později potvrdila, že si John nikdy neodpustil, že „to udělal“, a mluvila právě o podpisu přiznání, ne o rozhodnutí zůstat. Seniorní spoluvězni ho po zlomu drželi nad vodou opakovaným ujišťováním, že udělal maximum, co šlo. Propuštěn byl až 14. března 1973, téměř pět let po odmítnutí nabídky, pět a půl roku od sestřelení.

Tělo, které už nikdy nespolupracovalo

Při sestřelení nad Hanojí v říjnu 1967 si McCain zlomil obě paže a koleno. Věznitelé mu končetiny záměrně špatně fixovali a při každém výslechu ho věšeli za zraněné ruce. Podle senátního tributu k 40. výročí propuštění mu jednu z paží znovu poškodili. Výsledek: celoživotně nedokázal zvednout ruce nad úroveň ramen. Jedna noha se nikdy plně nezhojila. Česká média při jeho smrti v srpnu 2018 připomínala, že následky vietnamských zranění byly viditelné na jeho chůzi i výrazu tváře.

Věta „už nikdy nezvedl ruce nad hlavu“ není metafora. Je to diagnóza.

Ťukání přes zeď a jazyk přežití

Izolace na samotce neznamenala úplné ticho. Američtí zajatci v severovietnamských věznicích používali systém komunikace, který Národní muzeum amerického letectva popisuje jako ťukací kód: písmena uspořádaná do mřížky pět krát pět, každý znak zakódovaný dvěma sériemi ťuknutí, nejdřív řada, pak sloupec. Otázka „Kdy si myslíš, že půjdeme domů?“ se zkracovala na „WN DO U TK WE GO HOME“. McCain sám doplňuje, že kód nešlo jen ťukat; při nuceném drhnutí podlahy se dal „vykartáčovat“ do rytmu. Tenhle systém držel vězně pohromadě psychicky i organizačně, a to i v Hỏa Lò, proslulém „Hanoi Hiltonu“, který nebyl jedinou, ale rozhodně ikonickou věznicí v síti severovietnamských táborů.

Od zajatce k architektovi smíření

Příběh by mohl skončit návratem domů, ale neskončil. McCain patřil devadesátých letech k nejviditelnějším americkým veteránům, kteří prosazovali normalizaci vztahů s Vietnamem. Když prezident Clinton 11. července 1995 oznámil obnovení diplomatických styků, jmenovitě děkoval McCainovi za to, že dokázal „překročit pronásledující a bolestnou minulost“.

A u jezera Trúc Bạch v Hanoji, kde v říjnu 1967 dopadl do vody, stojí dodnes pomník. Letos prošel renovací, opravili na něm i historickou chybu, kvůli které byl McCain veden jako pilot letectva místo námořního pilota. Válečný marker se tak za půlstoletí proměnil v místo paměti. McCain by to asi ocenil. Odpouštět totiž uměl lépe než zapomínat.

Článek McCain mohl odejít z vietnamského zajetí díky otci admirálovi. Zůstal dalších 5 let a už nikdy nezvedl ruce nad hlavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vlci v divočině fungují jinak

Na různých webech se můžete dočíst o „neuvěřitelně propracované hierarchii skupiny“ a o tom, že se vlci organizují zcela přirozeně. Je to údajně v zájmu stability a vzájemné podpory. Ve skutečnosti jsou ale tyto skupiny svou strukturou mnohem jednodušší. Podle Barbary Zimmerman pochází dělení vlků na alfy a bety ze zkoumání jedinců v zajetí. „Vůdce je nazván alfa samcem, pak jsou bety a další. Jenže tohle v divočině nefunguje.“

Většina vlčích smeček se jednoduše skládá ze dvou rodičů a jejich mláďat. Může také zahrnovat jednoho potomka do tří let věku, který ještě nezamířil vlastním směrem. „Dospělí jsou zkrátka ve vedení, protože jde o rodiče zbytku skupiny. A v lidské rodině také nemluvíme o alfa samcích a samicích a beta dětech,“ podotýká. Jenže odkud se v tom případě vzal onen koncept? Vychází z chování vlčích jedinců právě v zajetí.

Zajatecký souboj o vedení

O sociální struktuře a řeči těla mezi vlky psal v roce 1947 Rudolf Schenkel. Ten je studoval ve švýcarské Basel zoo, kde bylo na ploše 10krát 20 metrů chováno deset vlků. Viděl, jak nejsilnější samice a samec utvořili pár a následně se mohla změnit celá hierarchie skupiny. „Obě alfa zvířata pak ubránila svoje pozice tím, že kontinuálně kontrolovala a potlačovala všechny typy soupeření u jedinců stejného pohlaví,“ napsal Schenkel.

Podle jiného badatele, konkrétně Davida Mecha, to byla právě Schenkelova práce, která způsobila vzestup popularity pojmu „alfa samce“. Ve stejném roce Schenkel zmínil možnost, že smečky divokých vlků sestávají z monogamního páru a mláďat. Jenže tento údaj byl přehlédnut, i když jeho práce měla velký vliv. Chování ve smečkách zkoumala i Ane Møller Gabrielsen společně s tím, jak to změnilo pohled na výcvik psů.

Vliv klovacího řádu

Dalším principem je tzv. klovací řád, kterým byly v roce 1920 popsány vztahy mezi kuřaty. Ta mohou být agresivní vůči ptákům níže postaveným, ale ne těm, kteří jsou nad nimi. Tento koncept se stal velmi populárním a měl značný vliv na celou tehdejší vědu. Alespoň tedy v případě výzkumů, které se věnovaly chování živých organismů. Byl vnímán jako dominantní princip, který strukturuje jakoukoli společnost.

V 60. a 70. letech bylo poté provedeno hodně výzkumů týkajících se vlčích smeček, většina ovšem na vlcích v zajetí. Nebyli proto nutně příbuzní a byli drženi v nepřirozeně malých podmínkách. V roce 1970 vyšla kniha The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species. Byla úspěšná a pomohla dále popularizovat koncept alfa samce, protože hodně následujících badatelů se odvolávalo právě na ni.

Neaktuálnost a psí výcvik

Autor opakovaně vyzýval nakladatele, aby přestal s dotisky, protože informace jsou už zastaralé. Kniha je ovšem stále v prodeji. David Mech použil termín alfa samec v prvních výzkumech, ale když zjistil, že je chybný, už zakořenil v dalších textech. Teorie alfa vlka měla také výrazný vliv na výcvik psů. Opět se to projevilo hlavně v momentě vydání knihy. Spolu s tím vyšly další svazky vycházející z výzkumů zvířat v zajetí.

S konceptem jasné hierarchie začali cvičitelé psů používat jako výcvikový nástroj trest. A nebylo to jen o tom, že byl pes potrestán, když udělal něco špatně. Cvičitelé mu museli neustále ukazovat, kdo je alfa vlk. Zahrnovalo to i fyzické tresty jako třesení štěnětem za krk. Po roce 2000 už se ve výcvikové literatuře tyto postupy tolik neobjevovaly. Objevila se metoda tzv. pozitivního výcviku, založeného na odměně a absenci fyzických trestů.

S jakou nejpodivnější organizací skupiny jste se kdy setkali?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Vlčí smečka ve skutečnosti nemá alfa samce. Jde pouze o lidské domněnky, které vychází z nedorozumění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vícero reálných příběhů

V roce 1776 došlo k únosu Jeminy Boonové, slavného hraničáře z Kentucky. Provedla to skupina Šošonů a Čerokíjů, dopadeni byli ale už za tři dny. Boon dva indiány téměř zabil, zbytek uprchl. Další ženy ale strávily v zajetí měsíce i celé roky. Indiáni pomocí zajatkyň i dětí totiž rozšiřovali vlastní populaci. Dne 10. Února 1676 se pod útokem indiánů ocitlo městečko Lancaster ve státě Massachusets, kde byla i Mary Rowlandsonováa její manžel byl zrovna pryč.

Kmen Narragansettů si pak zajatce rozdělil a vypleněnou osadu opustil. Během těžkého pochodu zahynula Maryina zraněná dcerka, ona sama byla později prodána do otroctví. Náčelník Quannopin využíval zajatkyně jako služky i k nošení nákladů. Mary byla pravidelně ponižována a bita, dělala i nejnáročnější práce a neustále byla o hladu. Navíc byla stále obklopena „pohany“, sama byla oddanou puritánkou, což způsobovalo další problémy.

Další náčelník a vykoupení

Osudovým se jí stalo setkání s náčelníkem Metacometem, nic romantického se však nekonalo. Dostala ale příslib, že jí za výkupné propustí. Požadoval 20 liber, oblečení, přes 10 litrů kukuřice a nějaká tabák. Sehnat všechno trvalo Mary celé týdny. Doba celkového zajetí se tak nakonec vyšplhala na necelé tři měsíce. Metacomet nicméně slibu dostál a hladovou zuboženou Mary nakonec propustil i s jejími dvěma dětmi, takže se mohla vrátit do původního života.

Přes veškeré hrozby, kterých se dočkala, i všechno, co se stalo s její rodinou a domovem, se nakonec Mary Rowlandsonová setkala se svými blízkými. Svůj příběh ze zajetí následně sepsala a roku 1682 byl vydán. Stal se prvním bestsellerem v historii Ameriky a zároveň ustanovující prací žánru vyprávění o zajetí. Mary sama se následně přestěhovala do Bostonu. Roku 1679 si vzala kapitána Samuela Talcotta. Znáte další podobné osudy?

Zdroj: Britannica

Článek Jak se indiáni chovali k bílým ženám? Neznámá krutost zažitá na vlastní kůži vám otevře oči se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.