McCain mohl odejít z vietnamského zajetí díky otci admirálovi. Zůstal dalších 5 let a už nikdy nezvedl ruce nad hlavu
Když v létě 1968 dostal John McCain nabídku na svobodu, řekl ne. Zaplatil za to téměř pěti lety mučení a tělem, které ho poslouchalo jen napůl.
Obsah článku
Bylo mu dvaatřicet, ležel na pryčně v Hanoji se špatně srostlými zlomeninami obou paží a nohy a věděl, že jeho otec právě převzal velení všech amerických sil v Pacifiku. Pro severovietnamské věznitele se tím stal nejcennějším zajatcem v celé válce – ne proto, že by za něj Washington vyjednával výměnu, ale proto, že jeho propuštění by bylo propagandistickou ranou přímo do srdce americké armády. McCain to pochopil okamžitě. A odmítl.
Propagandistická cena, ne protekce
Představa, že by admirál McCain zařídil synovi cestu domů, nemá oporu v žádném dostupném zdroji. Bratr Joe McCain v rozhovoru pro Life Stories výslovně uvedl, že jejich otec u Nixona skrze Johna nic nežádal. Mechanismus byl opačný: jmenování Johna S. McCaina Jr. vrchním velitelem v Pacifiku v červnu 1968 zvýšilo hodnotu jeho syna jako propagandistického nástroje Hanoje. Vietnamci potřebovali, aby svět viděl, jak syn amerického admirála přijímá „velkorysou amnestii“.
McCain to ve svém pozdějším senátním prohlášení shrnul jednou větou: předčasné propuštění by bylo vnímáno jako zvýhodnění kvůli otci a porušení kodexu válečných zajatců, který vyžadoval návrat v pořadí zajetí. Norris Overly, jeden z McCainových spoluvězňů, amnestii v únoru 1968 přijal. McCain viděl, jak to vypadá. A viděl, co by to udělalo ostatním, kteří by zůstali.
Cena odmítnutí: provazy, stolička, přiznání
Finální odmítnutí padlo kolem 4. července 1968. To, co následovalo, McCain ve vlastním svědectví popisuje střízlivě, ale detaily mluví samy. Kopání, bití, ruce svázané za zády provazy zařezanými do bicepsů. Celé noci na stoličce v poloze, ve které se nedalo ani sedět, ani ležet. Dva a půl roku na samotce.
A pak přišel moment, který ho pronásledoval do smrti. Pod tlakem mučení podepsal vynucené „válečně-zločinecké přiznání“. Ve svém rozhovoru o tom mluví jako o „studu a trapnosti pro celý život“. Carol McCainová, jeho první manželka, později potvrdila, že si John nikdy neodpustil, že „to udělal“, a mluvila právě o podpisu přiznání, ne o rozhodnutí zůstat. Seniorní spoluvězni ho po zlomu drželi nad vodou opakovaným ujišťováním, že udělal maximum, co šlo. Propuštěn byl až 14. března 1973, téměř pět let po odmítnutí nabídky, pět a půl roku od sestřelení.
Tělo, které už nikdy nespolupracovalo
Při sestřelení nad Hanojí v říjnu 1967 si McCain zlomil obě paže a koleno. Věznitelé mu končetiny záměrně špatně fixovali a při každém výslechu ho věšeli za zraněné ruce. Podle senátního tributu k 40. výročí propuštění mu jednu z paží znovu poškodili. Výsledek: celoživotně nedokázal zvednout ruce nad úroveň ramen. Jedna noha se nikdy plně nezhojila. Česká média při jeho smrti v srpnu 2018 připomínala, že následky vietnamských zranění byly viditelné na jeho chůzi i výrazu tváře.
Věta „už nikdy nezvedl ruce nad hlavu“ není metafora. Je to diagnóza.
Ťukání přes zeď a jazyk přežití
Izolace na samotce neznamenala úplné ticho. Američtí zajatci v severovietnamských věznicích používali systém komunikace, který Národní muzeum amerického letectva popisuje jako ťukací kód: písmena uspořádaná do mřížky pět krát pět, každý znak zakódovaný dvěma sériemi ťuknutí, nejdřív řada, pak sloupec. Otázka „Kdy si myslíš, že půjdeme domů?“ se zkracovala na „WN DO U TK WE GO HOME“. McCain sám doplňuje, že kód nešlo jen ťukat; při nuceném drhnutí podlahy se dal „vykartáčovat“ do rytmu. Tenhle systém držel vězně pohromadě psychicky i organizačně, a to i v Hỏa Lò, proslulém „Hanoi Hiltonu“, který nebyl jedinou, ale rozhodně ikonickou věznicí v síti severovietnamských táborů.
Od zajatce k architektovi smíření
Příběh by mohl skončit návratem domů, ale neskončil. McCain patřil devadesátých letech k nejviditelnějším americkým veteránům, kteří prosazovali normalizaci vztahů s Vietnamem. Když prezident Clinton 11. července 1995 oznámil obnovení diplomatických styků, jmenovitě děkoval McCainovi za to, že dokázal „překročit pronásledující a bolestnou minulost“.
A u jezera Trúc Bạch v Hanoji, kde v říjnu 1967 dopadl do vody, stojí dodnes pomník. Letos prošel renovací, opravili na něm i historickou chybu, kvůli které byl McCain veden jako pilot letectva místo námořního pilota. Válečný marker se tak za půlstoletí proměnil v místo paměti. McCain by to asi ocenil. Odpouštět totiž uměl lépe než zapomínat.