Podoba šesté extinkce

„Dramaticky zvýšená míra vymírání a poklesy u mnoha populací fauny i flóry jsou dobře zdokumentovány. Někteří však popírají, že by tyto jevy znamenaly masové vymírání,“ prohlásil Robert H. Cowie, hlavní autor a profesor výzkumu v Pacific Biosciences Research Center v Manoa. „Toto popření je založeno na vysoce zaujatém hodnocení krize. Tento postoj se zaměřuje na ptáky a savce, ale ignoruje bezobratlé, kteří tvoří drtivou většinu druhů.“

Extrapolací odhadů ze suchozemských hlemýžďů a slimáků Cowie a jeho tým spočítali, že od roku 1500 mohla už Země přijít o 7,5 – 13 % ze svých dvou milionů známých druhů. Číselně jde o ohromujících 150 000 – 260 000 druhů živočichů a rostlin. „Zařazení bezobratlých bylo klíčovým momentem pro potvrzení toho, že jsme opravdu svědky nástupu šestého hromadného vymírání v historii Země,“ shrnuje Cowie své badatelské závěry.

Nestejné rozložení problému

Situace ovšem není všude stejná. Ačkoli mořské druhy čelí výrazným hrozbám, neexistují důkazy o tom, že by tato krize postihla oceány ve stejné míře jako pevninu. Na souši trpí hlavně ostrovní druhy, například právě na Havaji, a to mnohem více než ty kontinentální. Rychlost vymírání rostlin se pak zdá být celkově nižší než u suchozemských zvířat. Bohužel spolu s popíráním vědy jako celku se v současnosti projevuje i popírání začátku šestého vymírání.

Další skupiny krom toho také tuto skutečnost přijímají jako novou a zcela přirozenou trajektorii. Lidé jsou totiž jen dalším druhem, který hraje v historii Země svou přirozenou roli. A vyskytuje se také víra, že biologická rozmanitost na planetě by měla být manipulována čistě podle potřeb lidského druhu. Nabízí se ovšem logická otázka, pro koho je vlastně takový postup dobrý? Projevuje se tedy jistá neochota vůbec přijmout existenci tohoto procesu.

Jasná struktura, absence politické vůle

„Lidé jsou jediným druhem schopným manipulovat ve velkém měřítku s biosférou planety,“ říká Cowie. „Nejsme jen dalším druhem, který se tak jako jiné vyvíjí pod vlivem vnějších faktorů. Jsme naopak jediným druhem, který má vědomou volbu ohledně vlastní budoucnosti. A také budoucnosti biologické rozmanitosti Země.“ V boji s krizí byly úspěšné různé iniciativy, které si kladly za cíl ochránit konkrétní zvířecí druhy.

Tyto skupiny se však nemohou zaměřit na všechny druhy a nemohou ani zvrátit obecný trend jejich vymírání. Je však velmi důležité pokračovat v celkovém úsilí, a hlavně nadále rozvíjet základní zájem o přírodu a biodiverzitu dokumentovat, než zcela zmizí. „Navzdory rétorice o závažnosti krize a skutečnosti, že způsoby jejího řešení existují a jsou sdělovány těm s rozhodující pravomocí, jasně chybí politická vůle,“ uzavírá Cowie.

O jakém druhu víte, že je na pokraji vyhynutí?

Zdroj: Science

Článek Šesté masové vymírání druhů už nelze zastavit. Katastrofální situace se lidí dotýká víc, než se může zdát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovská katastrofa bez jasné příčiny

Ve srovnání s vymíráním na konci křídy, které v době před 65 miliony let vyhladilo téměř všechny pozemské dinosaury, bylo velké permské vymírání mnohem rozsáhlejší. Žádný živočišný druh na planetě nebyl vlivu ušetřen. Přesný důvod této poměrně rychlé katastrofy byl námětem mnoha debat. Problémem je také nedostatek fosilií, dlouhý uplynulý čas a komplexnost důkazů. Dnešní porozumění nám dovoluje stanovit aspoň některé okolnosti.

Podmínky na tehdejší Zemi se pro mnoho druhů staly zkrátka příliš nehostinnými, aby se jim organismy dovedly přizpůsobit. To nám může také prozradit něco o tom, zda nám taková událost v budoucnu opět hrozí. Během permu byla naše planeta velmi odlišným místem a před velkým vymřením dominovaly světu obrovské oceány. Rozkládaly se kolem jednotného kontinentu zvaného Pangea. Stejně tak podnebí mělo jinou strukturu.

Počasí v dobách kontinentu Pangea

S kontinenty u sebe bylo klima rozděleno mezi vyprahlé vnitrozemí a chladnější pobřeží. Právě sucho utvářelo tehdejší biodiverzitu. Odolnější rostliny se semeny, jako jehličnany, se šířily do dálky i do šíře. Obojživelníci nacházeli mnohem méně přijatelného prostředí, což uvolnilo cestu živočichům, kteří pro reprodukci nepotřebovali vodu. To zahrnovalo synapsidy, předky dnešních savců, a sauropsidy, předky ptáků a dnešních plazů.

Mořští tvorové se objevili během předchozího období a pokračovali v životu ve slunečných vodách. V raných dobách permu se život diverzifikoval, ale nevydržel. Někdy v době před 260 miliony let došlo k prudkým změnám a tři čtvrtiny čtvernožců zmizely z fosilních záznamů. Ať to zní jakkoli hrozně, nebylo to nic proti katastrofě, k níž došlo o 10 milionů let později právě na konci permu, kdy cosi zabilo 80 % veškerého mořského života.

Co bylo příčinou velkého permského vymírání?

Jednou z hlavních fosilií spojenou s tímto vymíráním je úhoři podobný tvor jménem Hindeodus parvus. Nejstarší byl nalezen ve skalách poblíž čínského města Mej-šan. Podoba zvířete ukazuje na změny v minerálním složení i diverzitě zkamenělin v okolním terénu. Dnes to vidíme jako známky globální události. Je jasné, že se něco stalo, ale celkový obrázek vyžaduje mnohem rozsáhlejší důkazy ze všech koutů světa.

Vyvřelé horniny na Sibiři byly uloženy během 1 milionu let v době před asi 252 miliony let. Takto rozsáhlé erupce musely rozprášit obrovské množství dalších materiálů jako oxidu uhličitého, popela, síry a dalších. Důkazy naznačují, že vulkanická činnost rozsáhlé okolí doslova upekla. Následně se do atmosféry uvolnily obrovské objemy sazí a oxidu uhličitého. Globální oteplení je tak nabízejícím se místem začátku.

Mohlo by se něco podobného objevit znovu?

Zcela jednoduchá odpověď je, že to nevíme. Země je dnes velmi odlišné místo s rozmístěnými kontinenty, které rozdělují několik oceánů. Ty zase bují obrovským spektrem života. A i když neočekáváme v blízké době žádné velké vulkanické události, je to jedna z potenciálních hrozeb. Proto je potřeba bedlivě monitorovat klimatická rizika, jako to dělá například NASA. Pro zvážení následků ovšem nepotřebujeme simulace erupcí.

Jestli nám událost na konci permu může něco říct, pak hlavně to, že biosféra se může rozpadnout mnoha komplexními způsoby. Vícero příčin může spustit dominový efekt, jehož náprava bude trvat celá tisíciletí. Hodně vědců věří, že jsme uprostřed 6. vyhynutí a klimatické krize, během které se ekosystémy rapidně mění. To ovšem neznamená, že aktuální změny počasí a zvýšení mořských hladin se byť jen přibližují podobné katastrofě.

Jak vnímáte trend změny klimatu, který aktuálně zažíváme?

Zdroj: ScienceNews

Článek Co přesně bylo „velké vymírání“? Před více než 252 miliony let vyhladilo téměř všechen život na planetě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak vlastně definovat lásku?

Porozumění lásce u zvířat vyžaduje solidní základní definici u lidí. Tedy jak popsat lásku člověka a jak ji případně můžeme změřit. „Existují různé teorie, jak rozpitvat a popsat tento fenomén,“ říká Bianca Acevedo, psycholožka z Kalifornské univerzity. „Široce přijímaným pohledem je rozdělení lásky na soucitnou a vášnivou či romantickou. Ta první zahrnuje způsob, jak vnímáme naše sourozence, děti, rodiče či například přátele.“

„Romantická láska je na druhé straně intenzivní touha po spojení s další konkrétní osobou. A nejde jen o fyzické spojení, ale i emoční a psychologické,“ vysvětluje Acevedo. Království zvířat je přitom plné blízkých emočních pout a například naši mazlíčci nás zajisté milují. Sloni zase zřetelně oplakávají své mrtvé. To jsou některé příklady jasného emočního zapojení zvířat, které je velmi podobné prožitkům u člověka.

I romantická láska se najde

Existují ale i příklady romantické lásky v království zvířat. Například albatrosi navštěvují toho samého partnera po celý svůj život, někdy dokonce déle jak 60 let. „Celý rok létají nad oceánem. Pak, jednou za rok, se zastaví na ostrově, aby se viděli a pozdravili. Tento rituál se opravdu dá popsat jako láska,“ vysvětluje Claudia Vinke z Utrechtské univerzity. „Když takové postupy vidíte, je to víc než jen nějaké emoční pouto.“

Monogamie byla pozorována u mnoha zvířecích druhů od ptáků po brouky. Neexistuje však přesný vzorec, kdy budou, nebo nebudou zvířata monogamní. Obvykle to souvisí s metodou jejich reprodukce. Pokud například mláďata vyžadují hodně péče, je pro rodiče výhodné, když pomohou oba. Právě tato potřeba mláděte po obou rodičích nejspíš vedla k vytvoření monogamních vztahů. V jiných případech je ovšem cesta k ní trochu spletitější.

Možnosti měření lásky

Neuchopitelnost lásky komplikuje její studie u lidí, nota bene pak u zvířat. Lidé aspoň mohou psychologům poskytnout odpovědi na otázky nebo ohodnotit intenzitu svých pocitů. Krom toho mohou vědci také měřit aktivitu mozkových center. Stejně tak je možné měřit průtok krve a reakce na to, když člověk myslí na partnera a společné prožitky. To způsobuje obrovskou aktivitu v amygdale, stejně jako v oblasti vzpomínek.

Chemické projevy lásky zahrnují také vylučování konkrétních hormonů. Hlavně oxytocin bývá popisován jako „hormon lásky“, i když to není zcela přesné. Jde spíše o způsob odměny, kdy nás mozek odměňuje za to, že děláme věci, které přináší potěšení. Mozek tedy tento pocit posiluje ještě hormonem. Tím si zaručuje, že stejnou akci provedeme i příště, jde tedy o normální narkomanii.

Proč je tato otázka tak podstatná?

Je určitě velmi příjemné uvažovat o zvířecí zamilovanosti, výzkum má ovšem i dopad na možnosti záchrany ohrožených druhů. Při tvorbě programů na jejich ochranu a udržení potřebují totiž vědci zjistit metodiku, jak pomoci jedincům při námluvách. Což není evidentně jednoduché, potřebujeme však „rozluštit jejich specifický kód“. Jedním z projektů je například tzv. rychloseznamka pro pandy, kdy si samice vybírají potenciální partnery.

Obecným předpokladem je, že kdyby na Zemi zůstali poslední jedinci druhu, automaticky by se spolu spářili. Badatelé však už viděli druhy, které skoro vyhynuly při aplikaci klasických metod snahy o jejich spojení. Vědci se totiž pokoušeli dát dohromady dvojice, které o sebe naprosto neměly zájem. Zřetel na jejich emoční pouto a volbu tak nabírá stále více na důležitosti. Láska není jednoduchá pro člověka a je omyl se domnívat, že by pro zvíře byla jednodušší.

Jaká byla vaše první láska a jak na ni dnes vzpomínáte?

Zdroj: LiveScience

Článek Zvířata se páří, mají spolu emoční pouto a vychovávají společně potomky. Zažívají ale zamilovanost? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pradávné katastrofy pro vše živé

Největší masové vyhynutí druhů na Zemi se odehrálo v době přes asi 252 miliony let a je známo jako Permské vyhynutí nebo Velké vymírání. Předcházel mu výrazný nárůst vulkanické aktivity a bylo spojeno s prudkým nárůstem hladiny oxidu uhličitého a globální teploty. Podle dosavadních odhadů mělo toto vymírání na svědomí kolem 90 % všech živých druhů na planetě. Vědci jeho strukturu zjišťují průzkumem usazenin a zkamenělin.

V první řadě tato událost ovlivnila vodu na planetě a všechny na ní navázané ekosystémy. Působení prozrazují stopy v chemickém složení v povodí Sydney v Austrálii. Tímto postupem badatelé odhalili masivní nárůst mikroskopických řas a sinic hned po Permském vymření. Nárůst řas vydržel ještě dalších přibližně 100 000 let. Za běžných okolností tyto řasy ekosystému pomáhají okysličováním vody. Jenže při přemnožení mají opačný efekt.

Když je jich moc, všechno zničí

Místo obohacování vody pohltí všechen kyslík a vypustí místo něj toxiny, které učiní vodu neobyvatelnou pro jakýkoli živý druh. Jak uvádí autoři studie, změna čisté vody v toxický kal zabránila obnovení ekosystému po další 3 miliony let. Devastující nárůst řas byl perfektní shodou výrazných emisí skleníkových plynů a zvyšováním globálních teplot. Podíl měla výrazná sopečná aktivita a také obrovský příliv živin do vody.

Co je ale špatného na živinách ve vodě? Tento proces nastává, pokud velké lesní požáry a sucho vedou k odlesnění a prvky z půdy se ve velké míře dostávají do vody. Tato složka se vyskytuje při každé obdobné globální katastrofě, kromě vyhynutí dinosaurů. Událost spuštěná asteroidem před 66 miliony let nezpůsobila dostatečný nárůst skleníkových plynů. Nedošlo tak ke globálnímu výskytu řas, které by změnily vodu z obyvatelné na toxickou.

Splnění podmínek pro zopakování

Moderní antropogenní klima má však podle autorů potenciál pro zopakování právě těchto podmínek. Tím pádem je v našich silách spustit katastrofu tohoto typu v globálním měřítku. Toxických řas a sinic vídáme v této době víc a víc, hlavně v jezerech a mělkých vodách. Se stoupající teplotou se mění celé populace rostlin, což odpovídá přesunu živin z půdy do vodního prostředí. Jsou tedy jasně zřetelné paralely s minulými podmínkami.

Sopečná činnost byla zdrojem oxidu uhličitého během minulých katastrof. A tehdejší jeho objem je velmi podobný tomu, co dnes sami uvolňujeme do atmosféry. Badatelé predikují, že optimální teplota pro nárůst škodlivých sinic je mezi 20 – 32 stupni Celsia. Při aktuálním trendu klimatické změny podle modelů dosáhneme tohoto rozmezí u vody do konce tohoto století. Do rovnice přibyly i lesní požáry, které pak sinice zásobí vydatnou stravou.

Zabrání podle vás něco naplnění zmíněných podmínek?

Zdroj: IFLScience

Článek Vědci varují před dalším masovým vymíráním druhů. Již teď jsou na Zemi patrné signály, které ho prozrazují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Drtivý úder a jeho okamžité následky

Drtivý dopad byl jasný ještě před samotným úderem, protože meteorit dopadl na planetu v tom nejničivějším úhlu. Asteroid byl velký asi 1 kilometrů a pohyboval se rychlostí 43 000 kilometrů v hodině, když vytvořil na tváři Země onu obrovskou jizvu. Důležitější je ovšem to, že dopadl v úhlu asi 60 stupňů, což vystřelilo do povětří obrovská mračna země a aerosolů. Tento úhel je jasně patrný i na tvaru samotného kráteru a nahnutých skalách.

Úder způsobil doslova vypaření evaporitových hor a vyslal do povětří 325 gigatun síry ve formě auerosolu, stejně jako 425 gigatun oxidu uhlíku. Tento mrak mikroskopických částic zahalil celou planetu a drasticky tak omezil příchozí sluneční světlo i teplo. Následující drastické ochlazení ovlivnilo celé klima planety. Studie z roku 2016 v časopise Geophysical Research Letters určila propad průměrné teploty planety z 27 na 5 stupňů Celsia.

Světlo, fotosyntéza a to další

Radikální pokles příchozího slunečního světla způsobil kolaps fotosyntézy a tudíž i spodních pater potravinového řetězce. Tím zkolabovala i další patra a tedy dinosauři a mnoho dalších druhů. Síra uvolněná do atmosféry mezitím vedla ke kyselým dešťům, které trvaly celé dny po dopadu. Ty zabily bezpočet vodních druhů žijících v horních hladinách oceánů, stejně jako v řekách a jezerech. Tyto následky potvrdila studie z roku 2014.

Dopad měl přirozeně za následek mnohočetné vlny tsunami, které se proháněly všemi oceány. Ty dosahovaly výše až 1,5 kilometru a putovaly rychlostí 143 kilometrů v hodině. Vlny v Atlantiku dosahovaly až 15 metrů a 4 metry po celém Pacifiku, jak ukázalo počítačové modelování. Sedimenty po těchto vlnách se zachovaly na území Lousiany. Tento seismický 3D průzkum odhalil asymetrické 16 metrů dlouhé duny, které ukazují zpět do místa úderu.

A všude hořely ohně

Mračna uvolněná dopadem také zažehla sérii požárů, jejichž kouř a popel ještě přispěl k redukci slunečního svitu. Pro geology je obecně snadné zjistit dobu dopadu asteroidu, když podrobně prozkoumají vrstvy hornin. Po celém světě následuje po období křídy tenká vrstva bohatá na iridium. Tento prvek je na Zemi velmi vzácný, kameny pocházející z vesmíru ho ale obsahují velké množství. Jenže samotný dopad, ač nepochybně masivní, nebyl to hlavní.

Podle Gulicka byla největší katastrofou právě změna atmosféry Země. Následující ochlazení trvalo více než desítku let a dopad měl vliv na všechny složky podstatné pro život. Masivní vymírání se podle něj dá způsobit jen něčím, co si zahrává s podmínkami celé planety. Minulé katastrofy, které se Zemi přihodily, jsou tak pro nás důležitou lekcí. Jenže kdo se odmítá poučit z historie, je odsouzen ji nevyhnutelně zopakovat, obvykle s většími následky.

Dočkáme se podle vás v budoucnu obdobné katastrofy?

Zdroj: LiveScience

Článek Opravdu stál pád meteoritu za vyhlazením dinosaurů? Vědci přichází s novými informacemi o tom, co se tehdy stalo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Levhart mandžuský a nosorožec sumaterský

Po celém světě je aktuálně dle odhadů asi 86 volně žijících jedinců levharta mandžuského, což z něj dělá nejohroženější velkou kočku na celém světě. Jde o jedno z nejkrásnějších zvířat s jedinečným zabarvením, které ho jasně odlišuje od ostatních druhů levhartů. Jeho přežití visí na vlásku a jeden z významných chovů se nachází i v pražské Zoo. Zahrady po celém světě se jej dlouhodobě snaží zachránit, té pražské se podařilo odchovat už sedm mláďat.

Podobně jako nosorožec jávský je i ten sumaterský jedním z nejohroženějších druhů nosorožců na světě. Na Sumatře je jich jen hrstka, na Borneu a Malajském poloostrově zrovna tak, celkově je jich méně než stovka. Patří k nejmenším druhům nosorožců, je však jedinečný ještě z jiného důvodu. Nosorožec sumaterský je nejbližším příbuzným vyhynulého nosorožce srstnatého, který obýval eurasijské stepi v dobách pozdního pleistocénu.

Temný osud mořské kravičky

Vlastním jménem sviňucha kalifornská je savec z řádu kytovců. Tento druh žije pouze na severu Kalifornského zálivu v Mexiku, kde ale jejich populace dlouhodobě klesá. Hlavní hrozbou je pro ně skutečnost, že se zachytávají v rybářských sítích, v nichž se následně udusí. Místní rybáři nelegálně loví jiné druhy a sviňucha je nechtěnou obětí těchto aktivit. Ročně tak přijde o život asi 15 % jejich populace, a i přes některé záchranné programy nejspíš čeká tento druh drastický osud.

Abychom se trochu přiblížili člověku, zmiňme ještě gorily. I když jejich populace o něco narostla, spatřit je v divočině je stále velmi vzácné. Mohou za to hlavně jejich odlehlá sídla, ke kterým je dosti náročné se dostat. Je možné si na konkrétních místech dohodnout výpravu za tímto primátem, povolenky stojí 500 dolarů na hodinu (cca 10 000 Kč). Gorila sdílí s naším druhem 98 % genetického kódu a vidět ji ve volné přírodě je naprosto ohromující zážitek.

Zdroj: FlightCentre

Článek 15 nejvzácnějších zvířecích druhů z celého světa, které je téměř nemožné spatřit. Těžké uvěřit, jaké krásy planeta Země skrývá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.