Číslo 137 skrývá tajemství vesmíru

Číslo 137 se považuje za základní číslo, které vyjadřuje celý náš svět i vesmír. Je základní jednotkou takzvané konstanty jemné struktury, která ve fyzice vyjadřuje sílu elektromagnetické interakce. Jedná se o stejně základní veličinu, jakou je i rychlost světla nebo gravitační konstanta. Opakovaná měření dokázala, že hodnota konstanty jemné struktury se rovná 1/137. Tuto hodnotu fyzika udává už od roku 1916 a intenzivně se jí věnoval například Arthur Eddington, který se mimo jiné zasloužil o dokázání teorie relativity Alberta Einsteina. Záhadu čísla 137 se mu však rozlousknout nepodařilo.

Náhoda nebo záměr?

Další pozoruhodná skutečnost, se kterou je číslo 137 spojováno v oblasti fyziky a vesmíru, je samotný zrod vesmíru. Standardní model velkého třesku udává, že vesmír vznikl zhruba před 13,7 miliardy let. Symbolika tohoto čísla je zde více než do očí bijící, čehož si byl vědom i Wolfgang Pauli. Během svých studií dokonce čerpal i z ezoterických a okultních oblastí, jako je numerologie či studie židovské kabaly. Doufal, že v nich najde vysvětlení symboliky tohoto záhadného čísla. Ve skutečnosti však získal více otázek než odpovědí a číselnou záhadu nikdy nerozluštil.

Pravda se skrývá ve snech

Ve svém pátrání po záhadě, kterou číslo 137 skrývá, se spojil i se slavným psychologem Carlem Gustavem Jungem. Společně měli odpovědi najít ve snech. Opět bez úspěchu. Spolu s Jungem však během svého pátrání zavedou pojem synchronicita, který podle nich nejlépe vystihuje jev náhody a proč k ní může docházet na různých místech současně.

Redakce VědaŽivě

30 května, 2021

Odpovědi, které odhalují záhady spící mysli. Jak se ukazuje, sny jsou důležitější, než si člověk myslí

Další, kdo číslu 137 propadne, je americký teoretický fyzik Richard Feynman, který o magickém čísle dokonce napíše knihu s názvem „Neobyčejná teorie světla a látky“. V knize trefně popisuje slavnou „nepolapitenost“ tohoto čísla, o kterém věda ví, že existuje, ale přitom ho není možné ničím dokázat. Stále se tak jedná o nevyřešenou záhadu, která trápí teoretické fyziky po celém světě.

Článek Číslo 137, které vědcům nedá spát: Podle nich má ukrývat klíč k tajemství vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadné číslo 137

Číslo 137 se považuje za jedno ze základních čísel, které vysvětluje celý náš svět i vesmír. Je zakládní jednotkou takzvané konstanty jemné struktury, která ve fyzice vyjadřuje sílu elektromagnetické interakce. Jedná se o stejně základní veličinu, jakou je i rychlost světla nebo gravitační konstanta. Opakovaná měření dokázala, že hodnota konstanty jemné struktury se rovná 1/137. Tuto hodnotu fyzika udává už od roku 1916, ale doposud nikdo nepřišel s teoretickým vysvětlením této skutečnosti.

Objevuje se všude

Další pozoruhodná skutečnost, se kterou je číslo 137 spojováno v oblasti fyziky a vesmíru, je jeho samotný zrod. Standartní model velkého třesku udává, že náš vesmír vznikl zhruba před 13,7 miliardy let. Symbolika tohoto čísla je zde více než do očí bijící, čehož si byl vědom i Wolfgang Pauli. Během svých studií dokonce využíval i méně akademické metody, jako je numerologie či studie židovské kabaly, aby přišel na význam tohoto čísla. Ve skutečnosti ale získal jen více otázek než odpovědí a číselnou záhadu nikdy nerozluštil.

Pravdu hledá ve snech

Ve svém pátrání po záhadě, kterou číslo 137 skrývá, se spojil i se slavným psychologem Carlem Gustavem Jungem (1875 – 1961) a hledal odpovědi ve snech. Opět bez úspěchu. Spolu s Jungem však během svého pátrání zavedou pojem synchronita, který podle nich nejlépe vystihuje jev náhody a proč k ní může docházet na různých místech současně.

Redakce VědaŽivě

28 srpna, 2025

„Naše sluneční soustava se přesouvá do nové oblasti vesmíru,“ tvrdí astronomka

Další, kdo číslu 137 propadne, je americký teoretický fyzik Richard Feynman (1918 – 1988), který o magickém čísle dokonce napíše knihu s názvem „Neobyčejná teorie světla a látky“ (1985). V knize trefně popisuje slavnou „nepolapitenost“ tohoto čísla, o kterém věda ví, že existuje, ale přitom ho není možné ničím dokázat. Stále se tak jedná o nevyřešenou záhadu, která trápí teoretické fyziky po celém světě.

Článek Číslo 137, které vědcům nedá spát: Podle nich má ukrývat klíč k tajemství vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hawkingova teorie

Hawkingův fyzikální jev je od té doby opředen spoustou diskuzí a polemik, neboť nikdy nebyl podrobněji analyzován a popsán. Jeho záření je velmi slabé a ani nejmodernější technologie jej nedokáží zatím přesněji rozklíčovat. Dokonce existuje názor, že jej už nikdy neuvidíme. Proto se dnešní vědecké síly pokoušejí vytvářet něco jako vlastní umělé černé díry.

Konkrétně se na tuto problematiku zaměřili fyzici z Technologického institutu v Izraeli, kteří si vyrobili prototyp analogové černé díry. Na pokusu se snaží demonstrovat Hawkingova tvrzení týkající se černých děr. Patří mezi ně především to, že Hawkingovo záření vychází z ničeho a že v průběhu času nemění svou intenzitu, což znamená, že je stacionární. Černá díra má také produkovat záření jako černé těleso, což je v podstatě teplý objekt, který vyzařuje konstantní infračervené záření.

Těžká cesta za výsledkem

Laboratorně připravená černá díra byla vyrobena z proudícího plynu rubidia, který obsahoval zhruba 8000 atomů a následně byl ochlazen na téměř absolutní nulu. Laserové paprsky poté vytvořily silný zdroj energie, který plyn rozpohyboval a vytvořil analogové prostředí černých děr. Celý proces byl extrémně náročný, vyžádal si velké úsilí a přítomnost předních fyzikálních vědců v Izraeli.

Aby byly Hawkingovy teorie potvrzeny, musel být experiment proveden celkem 97 000krát v řadě a trval 124 dnů, kdy probíhalo neustálé měření a analyzování. Nakonec se jejich píle vyplatila a potvrdilo se, že Hawkingovo záření je stacionární, což znamená, že se časem nezmění – tedy přesně to, co Steven Hawking v sedmdesátých letech předpovídal.

Zdroj: Live Science

Článek Vědci vytvořili vlastní černou díru a zjistili, jak opravdu funguje. Teorie Stevena Hawkinga ze 70. let se ukázala jako pravdivá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.