Vlci v divočině fungují jinak

Na různých webech se můžete dočíst o „neuvěřitelně propracované hierarchii skupiny“ a o tom, že se vlci organizují zcela přirozeně. Je to údajně v zájmu stability a vzájemné podpory. Ve skutečnosti jsou ale tyto skupiny svou strukturou mnohem jednodušší. Podle Barbary Zimmerman pochází dělení vlků na alfy a bety ze zkoumání jedinců v zajetí. „Vůdce je nazván alfa samcem, pak jsou bety a další. Jenže tohle v divočině nefunguje.“

Většina vlčích smeček se jednoduše skládá ze dvou rodičů a jejich mláďat. Může také zahrnovat jednoho potomka do tří let věku, který ještě nezamířil vlastním směrem. „Dospělí jsou zkrátka ve vedení, protože jde o rodiče zbytku skupiny. A v lidské rodině také nemluvíme o alfa samcích a samicích a beta dětech,“ podotýká. Jenže odkud se v tom případě vzal onen koncept? Vychází z chování vlčích jedinců právě v zajetí.

Zajatecký souboj o vedení

O sociální struktuře a řeči těla mezi vlky psal v roce 1947 Rudolf Schenkel. Ten je studoval ve švýcarské Basel zoo, kde bylo na ploše 10krát 20 metrů chováno deset vlků. Viděl, jak nejsilnější samice a samec utvořili pár a následně se mohla změnit celá hierarchie skupiny. „Obě alfa zvířata pak ubránila svoje pozice tím, že kontinuálně kontrolovala a potlačovala všechny typy soupeření u jedinců stejného pohlaví,“ napsal Schenkel.

Podle jiného badatele, konkrétně Davida Mecha, to byla právě Schenkelova práce, která způsobila vzestup popularity pojmu „alfa samce“. Ve stejném roce Schenkel zmínil možnost, že smečky divokých vlků sestávají z monogamního páru a mláďat. Jenže tento údaj byl přehlédnut, i když jeho práce měla velký vliv. Chování ve smečkách zkoumala i Ane Møller Gabrielsen společně s tím, jak to změnilo pohled na výcvik psů.

Vliv klovacího řádu

Dalším principem je tzv. klovací řád, kterým byly v roce 1920 popsány vztahy mezi kuřaty. Ta mohou být agresivní vůči ptákům níže postaveným, ale ne těm, kteří jsou nad nimi. Tento koncept se stal velmi populárním a měl značný vliv na celou tehdejší vědu. Alespoň tedy v případě výzkumů, které se věnovaly chování živých organismů. Byl vnímán jako dominantní princip, který strukturuje jakoukoli společnost.

V 60. a 70. letech bylo poté provedeno hodně výzkumů týkajících se vlčích smeček, většina ovšem na vlcích v zajetí. Nebyli proto nutně příbuzní a byli drženi v nepřirozeně malých podmínkách. V roce 1970 vyšla kniha The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species. Byla úspěšná a pomohla dále popularizovat koncept alfa samce, protože hodně následujících badatelů se odvolávalo právě na ni.

Neaktuálnost a psí výcvik

Autor opakovaně vyzýval nakladatele, aby přestal s dotisky, protože informace jsou už zastaralé. Kniha je ovšem stále v prodeji. David Mech použil termín alfa samec v prvních výzkumech, ale když zjistil, že je chybný, už zakořenil v dalších textech. Teorie alfa vlka měla také výrazný vliv na výcvik psů. Opět se to projevilo hlavně v momentě vydání knihy. Spolu s tím vyšly další svazky vycházející z výzkumů zvířat v zajetí.

S konceptem jasné hierarchie začali cvičitelé psů používat jako výcvikový nástroj trest. A nebylo to jen o tom, že byl pes potrestán, když udělal něco špatně. Cvičitelé mu museli neustále ukazovat, kdo je alfa vlk. Zahrnovalo to i fyzické tresty jako třesení štěnětem za krk. Po roce 2000 už se ve výcvikové literatuře tyto postupy tolik neobjevovaly. Objevila se metoda tzv. pozitivního výcviku, založeného na odměně a absenci fyzických trestů.

S jakou nejpodivnější organizací skupiny jste se kdy setkali?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Vlčí smečka ve skutečnosti nemá alfa samce. Jde pouze o lidské domněnky, které vychází z nedorozumění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč má ale eskalátor drážky?

Drážkování jednotlivých schodů má svou historii. Starší modely eskalátorů měly totiž dřevěné díly s naprosto rovnou plochou. Kromě větší šance na uklouznutí se velmi snadno vznítily, jako tomu bylo například během požáru metra v Londýně. Právě zde chytl plamenem dřevěný eskalátor, protože se mezi prkna dostala malinká zápalka. Nevyhnutelným třením okolí se pak vznítily nejrůznější nečistoty včetně mastnoty, která na dřevu ulpěla.

Právě odsud vzešlo drážkování schodů, protože vestavěný kartáč pak dovede všechny usazeniny průběžně odstraňovat. Krom toho také drážky chrání podrážky bot cestujících, které se pak nemohou v konstrukci zachytit. Jde tedy jak o lehce estetickou, tak i velmi praktickou roli. Nicméně začátky tohoto zařízení byly spíš k pobavení, než že by se jednalo o velmi praktický způsob přepravy cestujících. Jak to tedy všechno vzniklo?

První patentování jako stroje

První průmyslový patent spojený se zařízením tohoto typu byl udělen v roce 1859 muži z Massachusetts a šlo o jednotku poháněnou párou. Dne 15. března 1892 si Jesse Reno patentoval svoje pohyblivé schody neboli nakloněný eskalátor, jak tomu sám říkal. Roku 1895 vytvořil novinku na Coney Islandu v New Yorku. Šlo o pohyblivý chodník, který přenášel cestující v úhlu 25 stupňů, tedy varianta na dnešní chodníky v obchodních centrech.

Eskalátor v podobě, v jaké ho známe dnes, je dílem redesignu z roku 1897, který má na svědomí Charles Seeberger. Slovo escalator vzal z latinského scala, tedy kroky či schody, a elevator, tedy něco, co už bylo vytvořeno. Následně se tento technik spojil s firmou Otis Elevator Co., aby společně vyrobili první komerční eskalátor. Stalo se tak v Otisově továrně v New Yorku roku 1899. O rok později už sklízeli úspěch na pařížské expozici.

Bezpečnost celého zařízení a mýty

Tahle otázka se táhne celým designem pohyblivých schodů. Ve stroji se může zachytit oblečení, děti s určitým typem obuvi riskují zranění. Existují však mnohé mýty, které se naprosto nezakládají na realitě.

• Mýtus: Schody se mohou časem uvolnit a cestující spadnout. Pravda: Každý schod má tvar trojúhelníku sestávajícího z plochy a stoupačky na dráze. Nemůže se uvolnit.
• Mýtus: Eskalátory po vás mohou „chňapnout“ a zachytit vás. Pravda: Žádná část eskalátoru tohle nedovede, nicméně lidé si musí dávat pozor na volné části oblečení nebo zavazadel. Volné tkaničky, vysoké podpatky, dlouhé vlasy, šperky a další věci se mohou do zařízení zaplést.
• Mýtus: Stojící eskalátor je totožný se schody. Pravda: Schody eskalátoru mají větší výšku než obvyklé schodiště. Použít je jako schody je dosti namáhavé a vzhledem k riziku rozjetí i nebezpečné.

Článek Proč mají eskalátory drážky? Může za to série nešťastných událostí, ze kterých dodnes běhá mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Automatika a absence únavy

Cítili jste se někdy unavení během nějaké intelektuální činnosti a říkali jste si, že „vám to nemyslí“? Tato únava je jen iluze způsobená emocemi. Krevní tok skrze náš mozek se totiž během jeho aktivit nijak nemění. Ovšem celodenní námaha mění strukturu průtoku znatelně. Polovina toho, co si momentálně myslíme, pochází navíc z minulosti. Změna nějakého postoje nebo perspektivy je proto velmi složitá.

Člověk potřebuje postupně měnit svoje myšlenky, protože s ním zůstávají velmi dlouho. Navíc je máme pořád před očima, protože „vidíme“ to, na co myslíme. A všechny naše myšlenky se mění v životní zkušenosti. Pokud vidíte například film o tajných agentech, budete nejspíš podezřívat každého, kdo si v kavárně čte noviny. Pokud tedy chcete změnit svět kolem sebe, potřebujete nejdříve změnit vlastní myšlení.

Potřebuje trénink a nikdy neodpočívá

Náš mozek se nijak neliší od stehenního či prsního svalu. A stejně jako všechno svalstvo, i on potřebuje trénink. Procházky na čerstvém vzduchu, nové informace, hlavolamy, studium, tohle všechno mozku prospívá. A taky kvalitní spánek, zdravá strava a objevování nových věcí. Základním pravidel je nepohybovat se jen ve známých kolejích. Mozek nikdy neodpočívá a během spánku je ještě aktivnější než v našem bdělém stavu.

Vzhledem k jeho neustálé aktivitě je ovšem taky potřeba dopřávat mu skutečný relax. Nejlépe aktivním odpočinkem, sportem a věcmi, u kterých můžete všechno ostatní „vypustit“. Mozek je obecně velmi flexibilní a můžeme tak měnit jeho strukturu. Nebojte se taky toho, pokud trochu zapomínáte. Mozek se zbavuje starých vzpomínek, aby mohl ukládat ty nové. Spojení neuronů se dá ale vždycky oživit nebo vytvořit nové.

Zdroj: BrightSide

Článek Fungování mozku dokazuje, že jsme schopni čehokoli. Proč přesto nejsou naše možnosti neomezené? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.