Proč slon prchá před rojem, ale ne před lvem

Klíč je v typu rizika. Lev představuje pro dospělé slony hrozbu, kterou stádo zvládne kolektivně: matriarchy semknou skupinu, zaujmou obrannou formaci a predátora odradí. Včelí roj je jiná kategorie problému. Žihadla míří na místa, která slon nedokáže chránit: oči, měkkou kůži za ušima a především vnitřek chobotu. Bodnutí do chobotu je pro slona mimořádně bolestivé a potenciálně nebezpečné, chobot je současně nos, ruka i nástroj sociální komunikace.

V terénních experimentech oxfordské zooložky Lucy Kingové reagovalo na přehrávku rozrušeného roje negativně 94 % testovaných sloních rodin. Zvířata ustupovala rychleji a na větší vzdálenost než od kontrolního šumu stejné hlasitosti. Třásla hlavami, práškovala se zeminou a (což je zásadní) začala vydávat specifické nízkofrekvenční zvuky.

Ne jedna frekvence, ale celý akustický vzorec

Tvrzení o „zvukové frekvenci, kterou savčí ucho nedokáže ignorovat“ je zjednodušení, které stojí za to rozbalit. Primární studie publikované v PLOS ONE neukazují jednu magickou hodnotu v hertzech. Sloni nereagují na izolovaný tón, ale na celou akustickou strukturu rozrušeného úlu, směs frekvencí, která se liší od klidného bzučení.

Ještě zajímavější je to, co následuje. Sloni, kteří roj zaslechli, začali produkovat specifický alarmový hlas, takzvaný „bee rumble“. Výzkumníci ze Smithsonian Conservation Biology Institute v něm identifikovali charakteristický posun druhého formantu do pásma kolem 130–150 Hz. Když tento formant uměle snížili, reakce posluchačů zeslábla. A zásadní detail: jiné sloní rodiny reagovaly na samotné nahrávky bee rumble úprkem a třesením hlavou, i když v okolí žádná včela nebyla.

Nejde tedy o to, že by savčí ucho obecně nedokázalo ignorovat nějakou frekvenci. Jde o biologicky významný signál, který sloni rozeznávají od neutrálního hluku a který si navíc umějí předat dál vlastním varovným voláním. Zda je tato reakce vrozená, nebo se šíří sociálním učením uvnitř stáda, zůstává otevřenou otázkou; sami autoři přiznávají, že to dosud nebylo definitivně rozřešeno.

Od laboratoře k plotům z úlů

Z etologického poznatku udělala Lucy Kingová a organizace Save the Elephants praktický nástroj. Princip je prostý: kolem pole se na drátech zavěsí úly (skutečné i atrapy) propojené tak, že když slon zavadí o drát, úly se rozhoupají a včely se rozruší. Slon uslyší zvuk, který zná, a odejde.

Devítiletá studie z okolí keňského národního parku Tsavo East, publikovaná v říjnu 2024, přinesla nejtvrdší dosavadní čísla:

• Dlouhodobý průměr odrazených slonů: 76 %
• Účinnost v hlavních sklizňových obdobích: 78,8 % až 86,3 %
• Celková produkce medu za devět let (26 farmářů): přibližně 1 tuna

Důležitý je i konstrukční vývoj. V prvních letech sloni často procházeli mezerami mezi úly. Po doplnění propojených plechových a kamenných bariér do těchto mezer klesl počet průniků z 343 případů v období 2014–2018 na pouhých 5 v roce 2019 a 11 v roce 2020. Nejde tedy jen o „sílu včel“, funguje promyšlený design celé bariéry.

Kolik to stojí a co to vydělá

Ekonomika úlových plotů je pro africké farmáře klíčový argument. Podle studie z roku 2017 vycházel 240metrový plot se 12 Langstrothovými úly a 12 atrapami na zhruba 21 000 Kč; varianta s keňskými top-bar úly asi na 13 500 Kč. V Mosambiku stála 15úlová bariéra kolem 19 000 Kč v materiálu.

Med může náklady částečně pokrýt, ale není to automatické. V keňské studii z roku 2017 vyprodukovali farmáři 228 kg medu s hrubým příjmem přes 83 000 Kč. Jenže dlouhodobý tsavský dataset ukázal zranitelnost systému: po těžkém suchu v roce 2017 klesla obsazenost úlů i produkce medu zhruba o 75 % na tři roky. Klima je pro úlové bariéry stejně důležité jako pro pole, která chrání.

Přesto ve srovnání s elektrickými ohradami, které trpí problémy s údržbou a slabým zapojením komunity, mají úlové ploty jednu zásadní výhodu: dvojí funkci. Chrání úrodu a zároveň vytvářejí vedlejší příjem. V Mosambiku po výstavbě bariér spadl průměrný počet incidentů škod z 566 na 117,5 ročně.

Co si z toho odnést

Celý příběh je podle nás ukázkou toho, jak detail ze zvířecí komunikace přeložit do levné, neletální a komunitně spravovatelné ochrany. Sloní „strach z včel“ není kuriozita, je to evolučně racionální přecitlivělost na malý podnět, který může způsobit disproporčně velkou bolest. A právě proto funguje jako základ systému, který za cenu pár tisíc korun a trochy medu dokáže chránit úrodu i slony současně.

Jeden z největších suchozemských tvorů planety ustoupí před hmyzem ne proto, že by byl zbabělý, ale proto, že je chytrý. A lidé, kteří tomu porozuměli, jsou možná ještě chytřejší.

Článek Slon uteče před včelou, ale ne před lvem. Za panikou stojí zvuková frekvence, kterou savčí ucho nedokáže ignorovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvuková adresa ukrytá v rumblu

Tým vedený Michaelem A. Pardem z Colorado State University analyzoval stovky nahrávek takzvaných rumblů, hlubokých, nízkofrekvenčních zvuků, jimiž sloni komunikují na vzdálenosti desítek až stovek metrů. Studie, publikovaná v Nature Ecology & Evolution, pracovala s kontaktními, uvítacími a pečovatelskými rumbly nasbíranými ve dvou keňských lokalitách: v Amboseli a Samburu.

Klíčové zjištění nezní tak, že by sloni měli „jména“ v lidském slova smyslu, žádnou snadno rozpoznatelnou slabiku, kterou by šlo přepsat do abecedy. Jde o něco subtilnějšího. V akustické struktuře rumblu, konkrétně v rozložení energie v pásmu 0–500 Hz a v jeho proměnách v čase, je zakódovaná informace o tom, komu je volání určeno. Vědci pro to používají termín „zvuková značka specifická pro příjemce“. Není to slovo. Je to spíš zvuková adresa.

Tři pilíře důkazu

Aby autoři svůj závěr podepřeli, použili trojí nezávislý test:

• Strojové učení. Model typu random forest se sedminásobnou křížovou validací dokázal z akustických znaků rumblu určit adresáta s přesností 27,5 %. Číslo samo o sobě nezní ohromivě, dokud si neuvědomíte, že náhodně permutované modely dosahovaly v průměru jen 8,0 %. Rozdíl je statisticky drtivý.
• Akustická podobnost. Volání jednoho slona směřovaná ke stejnému příjemci si byla navzájem podobnější než volání téhož slona adresovaná jiným jedincům. A to i po kontrole na příbuzenský vztah, kontext a datum nahrávky.
• Playbackové experimenty. Sedmnácti divokým slonům vědci přehráli nahrávky volání, která jim byla původně určena, a kontrolní nahrávky od stejného volajícího, ale adresované někomu jinému. Oslovení jedinci přistupovali k reproduktoru rychleji, dříve odpovídali a více vokalizovali. Poznali, že to volání patří jim.

Právě playbacková data prošla v červenci 2025 autorskou opravou, která korigovala pět chyb ve scoringu. Autoři ale výslovně uvedli, že statistická významnost i kvalitativní závěry zůstaly beze změny.

Proč je to víc než delfíní trik

Delfíni skákaví a papoušci, typicky papoušci vlnkovaní, jsou známí tím, že dokážou oslovit konkrétního jedince. Jenže jejich mechanismus stojí na imitaci: napodobí charakteristický zvuk toho, koho volají. Je to, jako byste na někoho zavolali tím, že napodobíte jeho hlas.

Sloni dělají něco zásadně jiného. Jejich značka adresáta zřejmě není kopií hlasu osloveného jedince. Zvuk může fungovat jako arbitrární značka, podobně jako lidské jméno, které nijak nepřipomíná hlas ani vzhled svého nositele. Právě tohle autoři studie označují za indicii „určité míry symbolického myšlení“. Kognitivně je to o úroveň výš.

Od srpna 2024 navíc víme, že podobný jev existuje i u kosmanů bělovousých, malých jihoamerických primátů. Sloní případ ale zůstává unikátní svým rozsahem, neimitativní povahou a tím, že stojí na datech sbíraných přes tři desetiletí.

Čtyři roky práce na čtyřiceti letech dat

Za studií stojí konsorcium Colorado State University, Save the Elephants, ElephantVoices a Amboseli Elephant Research Project. Nejstarší nahrávky v datasetu pocházejí z let 1986–1990, další z období 1997–2006 a nejnovější ze Samburu z let 2019–2022. Playbackové experimenty probíhaly od října 2021 do dubna 2022. Tisková zpráva Colorado State University uvádí, že celý projekt zabral čtyři roky a zahrnoval 14 měsíců intenzivní terénní práce.

Objev tedy nevznikl tak, že by někdo pustil umělou inteligenci na pár nahrávek. Strojové učení bylo nezbytným nástrojem (bez něj by jemné rozdíly v rumblech zůstaly neviditelné), ale opíralo se o dekády klasického terénního sledování, při němž vědci znali každého slona osobně a věděli, kdo komu kdy volal.

Zajímavý je i detail o vzdálenosti: adresování „jménem“ bylo častější, když byl příjemce mimo dohled a dál než zhruba padesát metrů, a také když dospělí komunikovali s mláďaty. Dává to smysl. Když vidíte, na koho mluvíte, jméno nepotřebujete.

Co zatím nevíme, a proč na tom záleží

Řada otázek zůstává otevřená. Mění se sloní „jméno“ během života? Studie to přímo netestovala. Dokážeme jednou izolovat konkrétní zvukový úsek a říct „tohle je jméno slonice Echo“? Zatím ne, autoři prokázali informaci statisticky, ale neidentifikovali ji jako jednoznačně oddělitelný token. Veřejně dostupný dataset na Dryad obsahuje metadata, akustické kontury a analytický kód, nikoli originální zvukové soubory. Žádný „sloní slovník“ tedy v dohledné době nečekejme.

Pro ochranu druhu, který IUCN vede jako ohrožený, je ale i současné poznání cenné. Posiluje argument, že narušování sociálních struktur (ať už pytláctvím, přesuny nebo nevhodným managementem stád) zasahuje do komunikačního systému mnohem složitějšího, než jsme tušili. A nabízí perspektivu: jednou by cílené playbacky mohly pomoct při odvádění slonů z oblastí, kde hrozí konflikt s lidmi.

Slonice v keňské savaně nepotřebuje znát lingvistiku, aby věděla, že ten hluboký dunivý zvuk z temnoty patří právě jí. Stačí jí její jméno.

Článek Sloni na sebe volají vlastními jmény. Výzkum potvrdil, že tito tlustokožci používají jedinečné zvuky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Konec atrakce, která lákala turisty z celého světa

Dlouhá léta patřila jízda na slonech k turistickým „tahákům“ jihovýchodní Asie – to si přiznejme. Fotografie z dovolené, kde sedíte na hřbetě obrovského zvířete někde v džungli, byla totiž pro mnoho lidí důkazem jakéhosi exotického dobrodružství. Jenže právě takové atrakce se teď v Indonésii definitivně stávají minulostí.

Indonéská vláda totiž na konci roku 2025 rozhodla o zákazu jízd na slonech v turistických a ochranářských zařízeních po celé zemi. Nové opatření vydalo přímo Ministerstvo lesnictví a zařízení, která ho nebudou respektovat, mohou přijít o povolení k provozu. Na velký úplatek, který vám vytoužený zážitek zajistí, tak proto rozhodně nespoléhejte.

Změna, která přišla po letech kritiky

Zákaz je výsledkem dlouholetého tlaku ochránců zvířat i odborníků na chování slonů. Podle vědců jsou totiž jízdy pro zvířata často stresující. Znamenají totiž mnohdy i to, že sloni procházejí tvrdým a bolestivým výcvikem, aby si na lidi na hřbetě zvykli.

Navíc jsou to velmi inteligentní a sociální tvorové, kteří v přírodě tráví většinu času pohybem, hledáním potravy nebo kontaktem se stádem. V turistických areálech však takové podmínky rozhodně nemají. Místo toho často stojí dlouhé hodiny na jednom místě a nosí na hřbetě těžká sedla s návštěvníky. Navíc mají často poškozené hřbety.

Právě proto organizace World Animal Protection dlouhodobě upozorňovala, že podobné atrakce mohou zvířatům způsobovat fyzické i psychické problémy. A upozorňovala na to tak dlouho, až přišel definitivní zákaz. Areály proto budou muset chtě nechtě přejít na jiný typ turistiky. Návštěvníci mohou slony pozorovat při koupání, krmení nebo při volném pohybu v přírodním prostředí. Zbývá jen doufat, že to pro ně bude stejně lákavé jako ony efektně vypadající jízdy.

Článek Unikátní fotku už si neuděláte. Oblíbená destinace Čechů definitivně zatrhla jejich častou zálibu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzkříšení mamuta 

Biotechnologická společnost nedávno dosáhla důležitého milníku. Podařilo se jí vytvořit dlouho hledaný druh kmenové buňky pro nejbližšího žijícího příbuzného mamuta srstnatého. „Toto je pravděpodobně nejvýznamnější krok v raných fázích tohoto projektu,“ řekl George Church, který stojí za vznikem společnosti. Vědeckému týmu se podařilo vytvořit indukované pluripotentní kmenové buňky u asijských slonů, nejbližších žijících příbuzných mamutů. A právě tyto buňky by měly být základem pro budoucí genetické úpravy, které by mohly umožnit vytvoření slonů se znaky mamutů, jako je například jejich srst a důležité tukové vrstvy, které jsou přizpůsobené životu v mrazu. 

Redakce VědaŽivě

15 února, 2022

Mamuti a další velká zvířata žili o tisíce let déle, než se vědci domnívali. Nový výzkum DNA ukazuje, že za jejich zánik nemohou lidé

Jaký je cíl? 

Vědci se nesnaží nutně vytvořit dokonalou kopii mamuta a je jisté, že něco takového zřejmě nebude vůbec jednoduché. Primárním cílem společnosti je vytvořit jednice s vylepšenými schopnostmi. Hlavním cílem je zařídit odolností vůči herpesviru, který ohrožuje mláďata slonů. Celý projekt ale samozřejmě vzbuzuje mnoho kontroverze a převážně pak spoustu etických otázek. Někteří odborníci zpochybňují jeho smysl a varují před možnými negativními důsledky. Profesor Karl Fless se domnívá, vytvoření jedinci budou čelit stejnému osudu, jako postihl původní mamuty. Vědci si ale věří a jejich projekt má jasný cíl – pomoci k ochraně ohrožených druhů. 

Projekt plný kontroverze

Ačkoliv se vědci z  Colossal Biosciences setkávají s odporem mnoha lidí, za svým projektem si stojí a pevně mu věří. Church dokonce tvrdí, že projekt pomůže k ochraně ohrožených druhů. Přichází i s velmi odvážným tvrzením: „Mohl by pomoci zvrátit rychlé oteplování klimatu – a co je ještě důležitější, mohl by chránit arktický permafrost,“ tvrdí Church. „Návrat mamuta srstnatého znamená návrat lepší Země.“ 

Článek Za 4 roky možná budou po Zemi znovu chodit mamuti: Vědci chtějí spojit mamutí geny se sloními se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sloni slyší vysokofrekvenční zvuky

Skutečnost, že některá zvířata slyší větší škálu zvuků než lidské ucho, není nic nového. Pro některé živočichy je taková schopnost dokonce životně důležitá. Do nedávna však nebylo jisté, zda tuto schopnost ovládají také sloni a jakou škálu zvuků dokáží zachytit. Vědci proto učinili pokus, který zdokumentoval pořad BBC Earth, při kterém zjišťovali reakci slonů na vysokofrekvenční zvuky. Základem experimentu bylo zařízení, které takové zvuky dokáže vysílat.

Jeden z badatelů toto zařízení spustil z údolí pod kopcem. Vysokofrekvenční zvuk byl do prostředí vysílán speciálním repráčkem, který měli badatelé připojený k dodávce. Zatímco přítomní lidé žádný zvuk po spuštění přístroje nezaznamenali, sloni, kteří se pásli na vrcholu kopce, reagovali okamžitě. Především dospělí jedinci se se zájmem otáčeli směrem, ze kterého zvuk přicházel.

Dokáží se oslovovat „jmény“

Toto zjištění však není tím nejzajímavějším, na co vědci během bádání přišli. Nejnovější poznatky dokazují, že se sloni dokáží mezi sebou oslovovat speciálními zvuky, které jsou pro každého slona specifické. Přeneseně se dá říct, že má každý slon své vlastní jméno, které ostatní sloni vyjadřují specifickou skupinou zvuků. Jedná se o třetí živočišný druh, u kterého byla taková schopnost zpozorována. Kromě slonů se tak jmény oslovují také delfíni a papoušci. Princip sloních jmen je však pro člověka jen těžko srozumitelný a pochopitelný.

Redakce VědaŽivě

27 října, 2021

Zamilovaný delfín spáchal sebevraždu kvůli cvičitelce. Nepovedený experiment NASA je dodnes záhadou

Z bádání, které popsal článek v periodiku Nature.com, vyplývá, že jeden slon může mít hned několik jmen a přezdívek. Ostatní sloni ho tak mohou „oslovovat“ trochu jiným zvukem, ale dotyčný slon vždy ví, že se jedná o něj. Vědci si všimli, že na specifický zvuk vždycky zareaguje pouze onen „oslovený“ slon a žádný jiný. Podle všeho to vypadá, že sloni mají silně vyvinutý smysl pro abstraktní myšlení, který jim tento, pro nás nepochopitelný, způsob oslovování umožňuje.

Článek Sloni jsou chytřejší, než jsme mysleli: Oslovují se navzájem jmény, mají vlastní způsob komunikace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.