Sloni na sebe volají vlastními jmény. Výzkum potvrdil, že tito tlustokožci používají jedinečné zvuky

Africký slon savanový dokáže do svého hlubokého dunění zakódovat informaci o tom, komu volání patří, a adresát to pozná. Potvrdila to rozsáhlá studie postavená na desetiletích terénních nahrávek z Keni.

Foto: Pxhere

Představte si, že stojíte v keňské savaně za soumraku. Ze tmy se ozve hluboký dunivý zvuk, tak nízký, že ho spíš cítíte v hrudi, než slyšíte ušima. Slonice, která stojí padesát metrů od vás, zvedne hlavu a okamžitě vyrazí směrem ke zdroji zvuku. Její společnice vedle ní se ani nepohne. Obě slyšely totéž volání, ale jen jedna věděla, že je určeno právě jí. Přesně tenhle moment je jádrem objevu, který v červnu 2024 otřásl tím, co jsme si mysleli o komunikaci zvířat.

Zvuková adresa ukrytá v rumblu

Tým vedený Michaelem A. Pardem z Colorado State University analyzoval stovky nahrávek takzvaných rumblů, hlubokých, nízkofrekvenčních zvuků, jimiž sloni komunikují na vzdálenosti desítek až stovek metrů. Studie, publikovaná v Nature Ecology & Evolution, pracovala s kontaktními, uvítacími a pečovatelskými rumbly nasbíranými ve dvou keňských lokalitách: v Amboseli a Samburu.

Klíčové zjištění nezní tak, že by sloni měli „jména“ v lidském slova smyslu, žádnou snadno rozpoznatelnou slabiku, kterou by šlo přepsat do abecedy. Jde o něco subtilnějšího. V akustické struktuře rumblu, konkrétně v rozložení energie v pásmu 0–500 Hz a v jeho proměnách v čase, je zakódovaná informace o tom, komu je volání určeno. Vědci pro to používají termín „zvuková značka specifická pro příjemce“. Není to slovo. Je to spíš zvuková adresa.

Tři pilíře důkazu

Aby autoři svůj závěr podepřeli, použili trojí nezávislý test:

• Strojové učení. Model typu random forest se sedminásobnou křížovou validací dokázal z akustických znaků rumblu určit adresáta s přesností 27,5 %. Číslo samo o sobě nezní ohromivě, dokud si neuvědomíte, že náhodně permutované modely dosahovaly v průměru jen 8,0 %. Rozdíl je statisticky drtivý.
• Akustická podobnost. Volání jednoho slona směřovaná ke stejnému příjemci si byla navzájem podobnější než volání téhož slona adresovaná jiným jedincům. A to i po kontrole na příbuzenský vztah, kontext a datum nahrávky.
• Playbackové experimenty. Sedmnácti divokým slonům vědci přehráli nahrávky volání, která jim byla původně určena, a kontrolní nahrávky od stejného volajícího, ale adresované někomu jinému. Oslovení jedinci přistupovali k reproduktoru rychleji, dříve odpovídali a více vokalizovali. Poznali, že to volání patří jim.

Právě playbacková data prošla v červenci 2025 autorskou opravou, která korigovala pět chyb ve scoringu. Autoři ale výslovně uvedli, že statistická významnost i kvalitativní závěry zůstaly beze změny.

Proč je to víc než delfíní trik

Delfíni skákaví a papoušci, typicky papoušci vlnkovaní, jsou známí tím, že dokážou oslovit konkrétního jedince. Jenže jejich mechanismus stojí na imitaci: napodobí charakteristický zvuk toho, koho volají. Je to, jako byste na někoho zavolali tím, že napodobíte jeho hlas.

Sloni dělají něco zásadně jiného. Jejich značka adresáta zřejmě není kopií hlasu osloveného jedince. Zvuk může fungovat jako arbitrární značka, podobně jako lidské jméno, které nijak nepřipomíná hlas ani vzhled svého nositele. Právě tohle autoři studie označují za indicii „určité míry symbolického myšlení“. Kognitivně je to o úroveň výš.

Od srpna 2024 navíc víme, že podobný jev existuje i u kosmanů bělovousých, malých jihoamerických primátů. Sloní případ ale zůstává unikátní svým rozsahem, neimitativní povahou a tím, že stojí na datech sbíraných přes tři desetiletí.

Foto: Michal Jakubský - licence CC BY-SA 3.0

Čtyři roky práce na čtyřiceti letech dat

Za studií stojí konsorcium Colorado State University, Save the Elephants, ElephantVoices a Amboseli Elephant Research Project. Nejstarší nahrávky v datasetu pocházejí z let 1986–1990, další z období 1997–2006 a nejnovější ze Samburu z let 2019–2022. Playbackové experimenty probíhaly od října 2021 do dubna 2022. Tisková zpráva Colorado State University uvádí, že celý projekt zabral čtyři roky a zahrnoval 14 měsíců intenzivní terénní práce.

Objev tedy nevznikl tak, že by někdo pustil umělou inteligenci na pár nahrávek. Strojové učení bylo nezbytným nástrojem (bez něj by jemné rozdíly v rumblech zůstaly neviditelné), ale opíralo se o dekády klasického terénního sledování, při němž vědci znali každého slona osobně a věděli, kdo komu kdy volal.

Zajímavý je i detail o vzdálenosti: adresování „jménem“ bylo častější, když byl příjemce mimo dohled a dál než zhruba padesát metrů, a také když dospělí komunikovali s mláďaty. Dává to smysl. Když vidíte, na koho mluvíte, jméno nepotřebujete.

Co zatím nevíme, a proč na tom záleží

Řada otázek zůstává otevřená. Mění se sloní „jméno“ během života? Studie to přímo netestovala. Dokážeme jednou izolovat konkrétní zvukový úsek a říct „tohle je jméno slonice Echo“? Zatím ne, autoři prokázali informaci statisticky, ale neidentifikovali ji jako jednoznačně oddělitelný token. Veřejně dostupný dataset na Dryad obsahuje metadata, akustické kontury a analytický kód, nikoli originální zvukové soubory. Žádný „sloní slovník“ tedy v dohledné době nečekejme.

Pro ochranu druhu, který IUCN vede jako ohrožený, je ale i současné poznání cenné. Posiluje argument, že narušování sociálních struktur (ať už pytláctvím, přesuny nebo nevhodným managementem stád) zasahuje do komunikačního systému mnohem složitějšího, než jsme tušili. A nabízí perspektivu: jednou by cílené playbacky mohly pomoct při odvádění slonů z oblastí, kde hrozí konflikt s lidmi.

Slonice v keňské savaně nepotřebuje znát lingvistiku, aby věděla, že ten hluboký dunivý zvuk z temnoty patří právě jí. Stačí jí její jméno.