Proč se Morava po setmění mění v past bez kyslíku

Mechanismus, který za víkend před 14. zářím 2026 zabil stovky kilogramů ryb, vysvětluje ichtyolog Petr Loyka jednoduchou biologickou rovnicí. Dokud svítí slunce, vodní řasy a ponořené rostliny fotosyntézou produkují rozpuštěný kyslík. Hladina se drží na hodnotách, při nichž ryby přežívají bez potíží. Jakmile se setmí, fotosyntéza ustane. Rostliny, řasy, bakterie, měkkýši i ryby ale nepřestávají dýchat, kyslík tedy pouze mizí, aniž by ho cokoli doplňovalo.

Při normálním průtoku řeka stačí deficit vyrovnat prouděním a vzdušným kontaktem na hladině. Jenže Morava v Olomouci normální průtok nemá. Měřicí profil Olomouc-Nové Sady ukazoval 17. září 2026 hladinu kolem 80 centimetrů a průtok 4,07 kubíku za sekundu, přičemž hranice sucha leží na 82 centimetrech. Voda se sotva plazí, ředění znečištění prakticky nefunguje a noční spotřeba kyslíku překoná veškeré zásoby. Koncentrace rozpuštěného plynu se podle Loyky blížila nule. Pro ryby to znamená totéž jako pro člověka vzduchoprázdno.

910 kilogramů za dva dny: druhy, které odešly první

Tážalský jez a česla elektrárny v Kožušanech-Tážalech fungují jako fyzická bariéra. Oslabené ryby, které se v noci pokoušely uniknout do lépe prokysličených úseků, narazily na překážku a zůstaly v zóně s nejhlubším deficitem. Výsledek připomínal spíš inventuru celého toku než lokální epizodu.

Mezi uhynulými kusy rybáři identifikovali:

• Sumce a candáty, predátory citlivé na pokles kyslíku
• Štiky, jedny z prvních obětí při kyslíkovém kolapsu
• Ostroretky a parmy, druhy vázané na proudivé úseky
• Kapry přesahující 10 kilogramů, odolnější kaprovité ryby, jejichž úhyn svědčí o extrémní hloubce deficitu

Zasažený úsek se táhl od jezu přes jižní okraj Olomouce a pokračoval pod městem. Podle Statutárního města Olomouce jde o nejrozsáhlejší úhyn od počátku monitoringu rybího společenstva v devadesátých letech. Ironií je, že místní organizace Českého rybářského svazu na jaře 2026 Moravu čerstvě posílila: 650 kilogramů kapra v březnu, 100 kilogramů bolena a 140 kilogramů štiky v dubnu. Zářijový víkend smazal podstatnou část této investice.

Sucho jako tichý spolupachatel katastrofy na Moravě

Hromadný úhyn u Kožušan nevznikl ze dne na den. Olomouc už 3. července 2026 zakázala odběry povrchové vody z části toků a 14. září restrikce prodloužila až do 31. října. Český hydrometeorologický ústav k 17. září stále držel výstrahu na hydrologické sucho pro většinu území republiky a ke konci týdne očekával opětovný nárůst počtu suchých profilů.

Krátkodobá předpověď sice naznačovala mírné zlepšení průtoku na 4,6–4,7 kubíku za sekundu do 19. září, ale ani tato hodnota nepředstavuje bezpečnou rezervu. Nízký průtok totiž zesiluje všechny ostatní zátěže: splach nečistot po krátkých srážkách, proplach kanalizace, živiny z hnojení v povodí. Loyka upozorňuje, že vodu držíme mimo krajinu, od napouštění bazénů po odvodnění polí, a tokům chybí zásobní polštář.

Morava jako varování: stejný scénář se opakuje i na Dyji

Olomoucká epizoda stojí v řadě s dalšími letošními krizemi. V červenci 2026 spadl na Dyji mezi Bulhary a Břeclaví noční rozpuštěný kyslík na nulovou hodnotu. Povodí Moravy tam muselo nasadit mimořádné manipulace na jezech, provzdušňování a koordinovat denní režim vypouštění z čistíren odpadních vod. Na revíru Valová 2 u Prostějova platí od 5. září 2026 úplný zákaz lovu kvůli dlouhodobě špatným podmínkám. Ve Staré Červené Vodě vyšetřuje policie otravu potoka, po níž uhynulo na 700 ryb.

Podle zoologa Ondřeje Dočkala z Agentury ochrany přírody a krajiny trvá návrat plné druhové pestrosti po hromadném úhynu měsíce až roky. Rybáři mohou proces urychlit mimořádným zarybněním; olomoucká organizace tak postupovala už po předchozích krizích. Samotné vysazení nových ryb do toku s nedostatečným průtokem však problém neřeší. Dokud se nezvýší hladiny a nezlepší noční kyslíkový režim, zůstává každá teplá noc na Moravě hazardem.

Článek Na Moravě vylovili tunu mrtvých ryb. Udusily se v noci, kdy řasy přestaly vyrábět kyslík a voda se změnila v past se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Průběh „ram-to-fragment”

Ustrojení celé strategie stojí na clavusu ostroocasého měsíčníka (Masturus lanceolatus), výrazném lopatkovitém výběžku na zádi, který slouží jako úchopový bod. Jeden jedinec sevře clavus čelistmi a drží trup kořisti stabilně těsně pod hladinou; těsně před nárazem uvolní sevření. Útočící kosatka pak využije celé tělo jako projektil — studie popisuje tento moment jako „vysokorychlostní náraz“ a zmiňuje slyšitelný úder, avšak neuvedla empiricky změřenou rychlost ani sílu. Pro srovnání autoři uvádějí, že kosatky obecně dokážou krátkodobě dosahovat rychlosti kolem 45 km/h, konkrétní hodnoty pro tato pozorování ale chybí.

Důsledky nárazu a osud fragmentů

Náraz vede k rozptýlení tkáně měsíčníka do vodního sloupce na velmi jemné částice; autorka doprovodného textu Kathryn Ayresová hovoří o „tisících kousků“, zatímco recenzovaný článek počet nekvantifikuje. V pozorování z července 2024 mladá kosatka vplula do oblaku suspendovaných drobných částic a požírala je, zatímco dospělci se věnovali větším zbytkům těla. V zářijovém záznamu tele tahalo tkáň z hlavního zbytku.

Možné funkce fragmentace a dělení rolí

Autoři navrhují několik interpretací: cílené usnadnění krmení mláděte (tzv. facilitation feeding), hravé chování charakteristické pro kosatky nebo sociální učení, kdy mládě sleduje a napodobuje rozdělené role. Typické rozložení úkolů — stabilizátor, narážející jedinec a sběrač mládě — naznačuje sofistikovanou koordinaci převyšující běžné formy kooperativního lovu.

Jak se technika liší od dřívějších způsobů zpracování měsíčníků

Dřívější popisy interakcí kosatek s měsíčníky zmiňovaly selektivní kousance do prsních ploutví, vyjímání lipidově bohatých útrob a postupné rozebírání těla na větší kusy měřitelné v desítkách centimetrů. Fragmentace na jemné částečky, jakou produkuje „ram-to-fragment“, v literatuře dosud popsaná nebyla.

Regionální repertoár taktiky zahrnuje také jiné postupy: v téže oblasti spolu kosatky spolupracují při omráčení a převrácení velrybích žraloků pro přístup k ventrální oblasti; v Cabo Pulmo byly dokumentovány koordinované útoky na žraloky s identifikovanými jedinci Quetzalli, Waay a Niich; ve stejných dnech, kdy byly pozorovány „ram-to-fragment“ události, tatáž skupina lovila ďáblíka ostnitého a později žraloka mako krátkoploutvého. Schopnost přepínat mezi různými taktikami téhož dne ukazuje výraznou behaviorální flexibilitu.

Článek Kosatka drží měsíčníka za ploutev a druhá do něj naráží plnou rychlostí. Tkáň se rozpadne na tisíce kousků, mládě pak sbírá sousto po soustu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři ryby, tři různé fáze záchrany

Projekt Zachraň karase funguje pod hlavičkou Biologického centra AV ČR a jednotlivé druhy jsou v různém stadiu programu. Karas obecný je nejdál: vědci za roky práce zkontrolovali přes 350 lokalit, potvrdili výskyt zhruba na čtvrtině z nich a vrátili karase do více než 30 vodních ploch. Navíc poskytli násadu přes padesáti soukromým vlastníkům rybníčků a zahradních jezírek, další dvě desítky zájemců čekají.

Slunka obecná je v aktivní, ale ranější fázi. Vysazování do vybraných lokalit běží od roku 2024 a vědci teprve ověřují, jak se populace uchytí. U piskoře pruhovaného se zatím mluví především o mapování a ochraně biotopů; konkrétní reintrodukce v dostupných zdrojích doloženy nejsou.

Důležité je odlišit role. Biologické centrum projekt řídí, provádí terénní výzkum, organizuje záchranné chovy a koordinuje vysazování. Zoo Ostrava je finančním podporovatelem. Z každé prodané vstupenky putuje pět korun do speciálního ochranářského účtu. V roce 2025 zoo takto rozdělila historicky nejvyšší částku, 3,11 milionu korun mezi 18 projektů. Kolik přesně připadne na Zachraň karase, zveřejněno nebylo.

Proč nestačí ryby namnožit

Logika záchranných programů je nemilosrdně jednoduchá: dokud nezmizí příčina úbytku, vypuštěné ryby se v přírodě dlouhodobě neudrží. A příčinou tu není pytláctví ani znečištění. Je to krajina sama.

• Karas obecný potřebuje mělké, zarostlé, klidné vody, přesně ty, které byly v posledních desetiletích zaváženy, odvodňovány nebo nahrazeny intenzivními rybníky. Navíc ho vytlačuje invazní karas stříbřitý, který roste rychleji a dokáže se množit gynogenezí, tedy bez potřeby samce vlastního druhu.
• Slunka obecná žije v hejnech u hladiny mělčin. Ohrožuje ji invazní střevlička východní, která jí konkuruje o potravu a přenáší parazita Sphaerothecum destruens. Dnes přežívá jen v ostrůvkovitých výskytech, v povodí Lužnice a Ohře, na Vysočině, v Poodří a v horním povodí Moravy.
• Piskoř pruhovaný je ryba dna a bahna. Zahrabává se do sedimentu zabahněných tůní a struh, kde přečkává i období s minimem kyslíku. Jenže právě tyto biotopy vysychají. Poslední lokality se drží v Pomoraví, na jižní Moravě, Třeboňsku, v Poodří a ve středním Polabí.

Společný jmenovatel? Regulace toků, narovnávání řek, zánik slepých ramen a odvodnění krajiny. Malé „neproduktivní“ vodní plochy (návesní rybníčky, lomy, drobné tůně) navíc zpravidla nikdo nemonitoruje. Ryby v nich mizí potichu.

Občanská věda jako páteř programu

Jedním z nejpůsobivějších čísel projektu není počet vysazených ryb, ale počet zapojených lidí. Do mapování karase se přihlásilo přes 1 280 dobrovolníků, kteří nahlásili téměř 1 250 lokalit. Pro slunku a piskoře už na webu projektu Zachraň karase běží formulář pro hlášení výskytů; stačí se zaregistrovat, přihlásit a zadat místo nálezu. U karase existuje i mobilní aplikace, která automaticky ukládá polohu a ideálně fotografii ryby.

Vědci tato data potřebují z prostého důvodu: bez nich neví, kde druhy ještě přežívají. A bez toho nemohou rozhodnout, kam směřovat obnovu stanovišť a kde má vysazení šanci na úspěch.

Projekt navíc přesahuje české hranice. Od dubna 2025 běží tříletý přeshraniční program Living Treasures v rámci Interreg AT-CZ, který monitoring karase, slunky a piskoře rozšiřuje i do Rakouska. Cílem je stabilizace populací na obou stranách hranice.

Co může udělat vlastník rybníku

U karase obecného už funguje model, který zapojuje soukromníky. Projekt na svém webu nabízí formulář pro zájemce o chov; řeší se kraj, charakter lokality, přítomnost jiných ryb a fotodokumentace. Zájem je podle vědců velký.

U slunky a piskoře je situace jiná. Oba druhy jsou zákonem chráněné a jejich vysazování bez koordinace s odborníky nepřipadá v úvahu. Co ale udělat lze, a co projekt přímo podporuje, je obnova prostředí. Vyčistit zanesený rybníček, obnovit tůň na pozemku, ponechat slepé rameno v přirozeném stavu. Právě takové kroky vytvářejí síť mikrostanovišť, bez které žádný záchranný chov nemá smysl.

Nenápadné ryby, zásadní signál

Zoo Ostrava sama ve svých materiálech vysvětluje, proč repatriace funguje jen tehdy, když zmizí příčina úbytku. U karase, slunky i piskoře je tou příčinou proměna krajiny, a její náprava je pomalá, lokální a nezáživná. Přesto právě ona rozhodne, jestli se tři nenápadné druhy v českých vodách udrží. Pět korun ze vstupenky je začátek. Tůň na kraji pole je víc.

Článek Zoo Ostrava pomáhá vracet původní ryby do přírody, jejich přežití závisí na obnově tůní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čísla, která mluví sama za sebe

Stávající světový rekord bílého jesetera v registru Mezinárodní asociace rybolovných her (IGFA) činí 212 kilogramů (468 liber). Ryba z Fraseru měla podle výpočtů založených na délce a obvodu vážit mezi 500 a 545 kilogramy (1 100 až 1 200 liber). Více než dvojnásobek oficiálního maxima.

Jenže odhad není důkaz. IGFA vyžaduje zvážení na certifikované váze, odečet hmotnosti závěsu nebo slingu a u standardních kategorií vážení na souši. Žádná z těchto podmínek splněna nebyla. Neoficiální „rekord“ tak zůstane právě tím, neoficiálním. Skupina Sturgeon Slayers, pod jejíž značkou Estrada operuje, to ví a otevřeně říká, že jim o zápis do tabulek nešlo.

Není to přitom poprvé. Už v roce 2021 stejná posádka vytáhla jesetera odhadovaného na zhruba 404 kilogramů (890 liber), i ten dalece překračoval oficiální rekord a i ten skončil zpátky v řece bez vážení.

Co by rybu stálo oficiální uznání

Představte si zvíře dlouhé jako osobní auto a těžké jako dospělý kůň. Vytáhnout takovou rybu z vody znamená vystavit ji gravitaci, na kterou její tělo není stavěné. Bez vodního vztlaku tlačí vlastní hmotnost na vnitřní orgány. Oficiální doporučení provincie Britská Kolumbie pro manipulaci s úlovky varují před několika konkrétními riziky:

• Délka zdolávání: čím déle ryba bojuje, tím víc se vyčerpá a hromadí se jí kyselina mléčná ve svalech.
• Vzdušná expozice: každá sekunda mimo vodu snižuje šanci na přežití, zejména u starších jedinců.
• Tlak na břicho a orgány: vertikální držení nebo položení na tvrdý povrch může poškodit játra, plynový měchýř i reprodukční orgány.
• Čas manipulace: certifikované vážení s dokumentací by znamenalo minuty navíc, během nichž ryba leží bez opory vody.

U jesetera, který mohl mít podle odhadů biologů desítky let, možná přes sto, by každá z těchto minut představovala reálné ohrožení. Fraser je přitom od roku 1994 výhradně revírem „chyť a pusť“ pro bílé jesetery. Všechny ostatní populace tohoto druhu v Britské Kolumbii jsou chráněné zákonem o ohrožených druzích a rybolov na ně je zcela zakázán.

Systém, který nestíhá dobu

Pravidla IGFA vznikala v éře, kdy rekordní ryba znamenala trofej na zdi. Váhový standard dával smysl u tuňáků, marlínů i lososů, tedy druhů, které se běžně zabíjely. U dlouhověkých, pomalu se rozmnožujících jeseterů naráží na biologickou realitu.

Některé americké státy už na to reagovaly. Idaho vede rekordy bílého jesetera v režimu „chyť a pusť“ výhradně podle délky; ryba se měří a fotografuje ve vodě, nikdy se nevytahuje. Texas rozlišuje státní rekordy podle váhy a podle délky jako dvě samostatné kategorie. Minnesota letos v květnu certifikovala rekordního jesetera jezerního v režimu „chyť a pusť“: délka 203 centimetrů, hmotnost uvedena pouze jako odhad z tabulky.

IGFA sama nabízí délkovou kategorii pro vybrané druhy. Bílý jeseter mezi nimi ale zatím nefiguruje. Případ z Fraseru ukazuje absurditu situace: ryba, která by pravděpodobně zdrtila stávající rekord více než dvojnásobně, nemůže být uznána, protože systém vyžaduje postup neslučitelný s její ochranou.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Sturgeon Slayers (@sturgeonslayers)

Jeseteri jako symbol toho, co jsme ztratili

V českých řekách dnes bílého jesetera nepotkáte, jde o severoamerický druh. Ale příběh jeseterů jako takových je i náš. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR vede jesetera velkého jako regionálně vyhynulého a jesetera malého jako kriticky ohroženého. V celé Evropě je situace alarmující: podle akčního plánu EU zůstaly přirozeně se rozmnožující populace jeseterů jen v Dunaji a řece Rioni v Gruzii. Sedm z osmi evropských druhů je kriticky ohrožených.

V Česku se ale něco děje. Letos na jaře WWF vypustilo 3 000 mladých jeseterů malých do Moravy v Litovelském Pomoraví. Není to ojedinělá akce; Povodí Moravy v rámci projektu LIFE Sterlet vysazovalo v letech 2017 až 2021 každoročně 5 000 kusů do Moravy a Dyje. Cesta od tří tisíc patnácticentimetrových rybek k třímetrovému obrovi z Fraseru je astronomicky dlouhá. Ale začíná právě tím, že někdo dá přednost živé rybě před číslem v tabulce.

Živý rekord

Estradova posádka (Anders Sorensen, Travis Meiklejohn, Shawn North a Elvis Penton) se vrátila na břeh bez certifikátu, bez trofeje, bez zápisu. Ve zveřejněných reakcích specializovaných médií i lokálního Fraser Valley Current převažuje jeden rámec: ryba je cennější živá. Širší ochranářská komunita se ke konkrétnímu úlovku zatím veřejně nevyjádřila, ale samotný fakt, že příběh obletěl svět, říká víc než jakýkoli váhový záznam.

Někde na dně Fraseru teď plave jeseter s čerstvým identifikačním čipem, třiapůlmetrový, půltunový a naživu. Žádná tabulka ho neeviduje jako rekord. On o tom neví.

Článek Rekordní úlovek nakonec nebude uznán. Rybáři se rozhodli neohrozit zdraví největšího jesetera, kterého kdy kdo chytil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Miliony ryb na jednom místě

Každé jaro se téměř celá světová populace ryb corvina přesouvá do oblasti delty řeky Colorado na severu Kalifornského zálivu. Ale než se pustíme do pokračování, zaslouží si ono slůvko „corvina“ menší vysvětlení. Nejde totiž o jeden druh ryb, ale o skupinu ryb patřící do čeledi Sciaenidae (česky kňourovití). Výraz samotný pochází ze španělštiny a portugalštiny a doslova znamená „krkavčí“ nebo „tmavá“ ryba (od slova cuervo – krkavec). Pokud jste někdy jedli latinskoamerické ceviche, pak jste nejspíš s nějakou tou corvinou měli co do činění.

A co tedy corviny v zálivu dělají? Prostě se třou. Hromadně. Gargantuovsky. A s veškerou vervou. A mimochodem – je to slyšet. Samci totiž během tření vydávají hlasité zvuky, kterými lákají samice. Na poslech tyto zvuky připomínají rychlou dávku z kulometu – a to není nic příjemného. Výsledkem je ohromný podmořský hluk, který může být podle některých výzkumů tak silný, že by mohl dočasně poškodit sluch mořských savců.

Dr. Brad Erisman of @TexasScience has a #podcast up for Gulf #corvina & the noises they make during #Spawning https://t.co/zBQg6i8ffq pic.twitter.com/TGiIlzXfVp

— Gulf of California Marine Program (@GCMarineProgram) May 5, 2017

Hluk přitahuje nejen samice, ale i rybáře

Bohužel má tento zvuk i jeden nepříjemný vedlejší efekt. Vibrace se totiž šíří vodou a odrážejí se ode dna malých lodí. A to rybářům, kteří zdejší oblast znají jako své boty, pomáhá snadno najít místo, kde se ryby shromažďují. A každá síť, která je do tohoto hejna spuštěna, dokáže vylovit až dvě tuny ryb. Není divu, že corviny jsou podle hodnocení International Union for Conservation of Nature považovány za zranitelné.

Zvuky mohou pomoci ryby zachránit

Paradoxně právě jejich hlasitost nám může pomoci tyto ryby chránit. Vědci totiž dokážou populaci sledovat pomocí hydrofonů. A pokud se vše následně správně vyhodnotí, půjde snadno určit velikost hejna a následně i množství, které je bezpečně možné odlovit. A pokud se podaří lov správně regulovat, může se prý tento zvláštní „podmořský koncert“ ozývat z Kalifornského zálivu ještě dlouhá léta.

Článek Nejhlasitější „páření“ v přírodě? Tyto ryby zní jako kulomet a mohou ohlušit i delfíny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když z nebe padají ryby a žáby 

To se také stalo v Austrálii, kde během určitých ročních období často vznikají tornáda. Příkladem je městečko Lajamanu na okraj pouště Tanami (asi 300 km jižně od Darwinu). Tam totiž jednou z nebe doslova pršely ryby a jednalo se o stovky živých okounovitých druhů o délce zhruba 20 cm. Příčinou byl přitom silný vzdušný vír, který nasál ryby i s vodou.

Redakce VědaŽivě

17 dubna, 2023

6 důvodů, proč byste měli jít na procházku bez ohledu na počasí

Taková přírodní síla dokáže snadno odnést živočichy stovky kilometrů daleko, a když zeslábne, začnou padat z nebe jako kroupy. Podobnou situaci zažilo také mětečko Trowbridge v roce 1939. Tam se však jednalo o žáby, a podle svědků byly některé z nich dokonce zamrzlé v kostce ledu. To mohla způsobit změna teploty v atmosféře, kam je vynesl proud vzduchu. 

Peníze nebo dokonce i slon 

Extrémnější případ se poté stal v Japonsku, na břehu jezera Senzumaru. V minulém století nasál silný větrný vír slona a následně ho zvedl několik metrů vysoko. Poté s ním praštil o zem a nechal ho na pospas tamní přírodě. Jelikož je tento obrovský savec v zemi symbolem štěstí, obyvatelé to považovali za jedinečnou událost a spíše se z ní radovali. 

Redakce VědaŽivě

6 února, 2023

Jak určit počasí podle mraků: Tenké bílé mohou varovat před hurikánem, ploché jsou typické pro déšť

Někdy mohou z nebe padat i příjemnější věci, třeba jako v roce 1975 v Chicagu. Tehdy z obrovského mračna začaly padat dolarové bankovky, které rozbušily srdce nejednomu obyvateli. Kdo stál za touto událostí nebo proč k ní došlo je doposud neznámo, ale pamětníci na ni dle webu Médium vzpomínají v dobrém. Kdy se něco takového přeci jen poštěstí. 

Článek Když se počasí zblázní: Z nebe pršely ryby i žáby, nejpravděpodobnějším vysvětlením je tornádo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rybičky rybičky, rybáři jedou

Posléze vědci vytvořili model měřící změny v druhové rozmanitosti v těchto řekách, a jak je během času ovlivnila lidská aktivita. Předchozí výzkumy diversity obvykle jen posuzovaly počet různých druhů v konkrétním ekosystému. Nový model také měří funkci každého rybího druhu v jeho evolučních vztazích. Podle těchto měřítek získal každý vodní systém skóre od 0 do 12 – čím vyšší číslo, tím větší změna v biodiverzitě následkem lidského konání.

Tým došel k závěru, že 53 % řek má skóre vyšší než 6, což znamená těžký zásah ze strany člověka, zvláště po období průmyslové revoluce. Není překvapením, že se takto rizikové toky nacházejí hlavně v bohatých zemích, jako je západní Evropy a Severní Amerika, kde lidé z vodními toky obecně výrazně manipulovali. Jen asi 14 % vodních toků bylo ovlivněno minimálně, ale tyto vody poskytují prostředí jen pro jednu pětinu světových ryb.

Málo zasažená Afrika a Austrálie

Slabě ovlivněné řeky jsou hlavně ty v Africe a Austrálii. Odpovídá to nejspíše pomalejšímu tempu průmyslového rozvoje Afriky a u Austrálie menší hustotě osídlení lidmi právě v oblastech říčních toků, zdůvodňují vědci. Řeky, které ve svém okolí zažily nejrozsáhlejší průmyslový vývoj, jako Mississippi, jsou nejvíc dotčené. Spolu s přemírou rybaření a změnou klimatu jsou například přehradu nejvíce škodlivé pro rozmanitost druhů.

Přehrady a další změny toků totiž přerušují tok živin a blokují migraci rybí populace. Udržení biodiversity je důležité pro mnoho komunit, jejichž strava sestává hlavně z ryb. Například v Kambodži je víc jak 60 % proteinů ve straně podporováno právě říčními rybami. Z toho plyne, že ohrožováním těchto přírodních soustav a zásahy do nich dlouhodobě likvidujeme především vlastní zdroj a potažmo vlastní zdraví.

Zdroj: New Scientist

Článek Lidský faktor je pro planetu Zemi devastující. Lidé těžce ovlivnili rybí populaci až v polovině řek. Co to reálně znamená? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.