Překládka paliva jako ruská ruleta

Posádka prováděla výměnu palivových článků, rutinní operaci, při které se musí víko reaktoru zvednout přesně tak, jak předepisují bezpečnostní protokoly. Jenže v zátoce Čažma toho dne protokoly dodrženy nebyly. Víko bylo vytaženo příliš vysoko spolu s regulačními tyčemi, které za normálních okolností drží jadernou reakci pod kontrolou. Reaktor byl v tu chvíli v podstatě bez brzd. Pak přijela vlna, jeřáb se pohnul a víko se zvedlo ještě o kousek výš. IAEA tento okamžik popisuje jako prompt explosive criticality, tedy explozivní kritičnost, při které se řetězová reakce rozjede nekontrolovaně a okamžitě. Deset lidí zemřelo na místě, desítky dalších dostaly nadlimitní dávku záření při záchranných a likvidačních pracích.

Radioaktivní mrak nad Pacifikem

Výbuch uvolnil do ovzduší přibližně 185 TBq radionuklidů, což je číslo, které IAEA uvádí ve svém přehledu havárií na moři. Spad dopadl do vody na ploše zhruba 0,1 km² přímo u ponorky, ale radioaktivní mrak se šířil dál severozápadním směrem přes poloostrov Dunaj k Ussurijskému zálivu. Studie ruských oceánografů z Pacifického oceánologického institutu z roku 2022rekonstruovala pohyb kontaminace a potvrdila, že většina trosek dopadla do padesáti až sta metrů od K-431. Modelování také ukázalo, že přímořská cirkulace odnesla stopové množství kontaminantů z přilehlých zátok během zhruba měsíce, ale to nic nemění na tom, co se stalo v prvních hodinách a dnech.

Moskva mlčela sedm let

O havárii se veřejně nevědělo nic. Sovětský svaz ji nezveřejnil, nezahlásil mezinárodním organizacím a postiženou oblast uzavřel. Informace začaly prosakovat až v roce 1993, kdy ruská vládní komise zřízená dekretem prezidenta Jelcina z října 1992 zveřejnila první oficiální materiály o radioaktivním odpadu a haváriích na moři. Odborná studie z roku 2022 výslovně uvádí, že do té doby nehoda prakticky neexistovala v žádném veřejném záznamu. Přirovnání k Černobylu proto nefunguje jen jako titulková zkratka pro „velký jaderný výbuch“, funguje i jako popis způsobu, jakým sovětský systém zacházel s informacemi o vlastních selháních: nejdřív utajit, pak popřít, nakonec přiznat jen tolik, kolik se nedá zadržet.

Dědictví, které nikam neodešlo

Rusko po rozpadu SSSR postupně přiznávalo stále více detailů a Rosatom v posledních letech hovoří o dokončeném úklidu sovětského jaderného dědictví na Dálném východě. Organizace Bellona ale v září 2024 upozornila, že reaktorové sekce K-431 mají podle dostupných informací nadále zůstávat v izolovaném úložišti v zátoce Razbojnik. Havárie v Čažmě je přitom podle studie Sarkisova a Vysotského z roku 2021 největší jadernou havárií v dějinách světových jaderných flotil, zařazenou na 5. stupeň mezinárodní stupnice INES. Přesto ji většina lidí nezná ani jménem, a to je možná nejpřesnější definice toho, co znamená sedm let státního mlčení.

Vlna od torpédového člunu byla skutečná. Ale reaktor neodpálila vlna, odpálilo ho rozhodnutí porušit bezpečnostní postup, a pak druhé rozhodnutí o tom, že se o tom nikdo nesmí dozvědět.

Článek Vlna od člunu odpálila jaderný reaktor! Utajený „Černobyl Pacifiku“, který Moskva roky zapírala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Posádka věděla, že je odsouzena k záhubě 

Zejména rodina Paula-Henriho Nargeoleta, bývalého fregatního kapitána francouzského námořnictva, zažalovala společnost OceanGate a jejího zesnulého zakladatele Stocktona Rushe za hrubou nedbalost. Podle právníků je zodpovědná za smrt posádky Titanu a duševní muka, která museli zúčastnění zažívat ještě předtím, než došlo ke katastrofě.

Redakce VědaŽivě

7 března, 2022

Černobyl. Nejhorší jaderná katastrofa v historii lidstva. Panuje kolem ní stále mnoho nevyjasněných otázek a okolností

Před výpravou totiž posádka nebyla dostatečně informována o bezpečnostních standardech plavidla a jeho konstrukci. Dokonce se v žalobě objevily zmínky o tom, že společnost o některých záležitostech lhala. Mimo to je v ní rovněž zdůrazněno, že se zúčastnění pokusili o přerušení ponoru zhruba po 90 minutách od potopení, takže museli prožívat hrůzu a duševní muka, neboť před katastrofou věděli, že jsou odsouzeni k záhubě. 

Odškodnění ve výši 50 000 000 dolarů 

Nyní tedy OceanGate čelí dle serveru Stoplusjednicka obžalobám a pozůstalí po ní chtějí odškodné ve výši 50 milionů dolarů (zhruba 1 142 000 000 Kč). Mluvčí společnosti prozatím odmítl skutečnost komentovat, ovšem jak nařizují americké zákony, vyjádřit se bude muset v soudem stanovené lhůtě. Výpověď totiž bude mít zásadní vliv na rozhodování poroty. 

Právníci chtějí kromě obrovské částky získat především odpovědi pro rodinu. Chtějí, aby se dozvěděli, jak přesně k nehodě došlo, kdo všechno je za ni zodpovědný a jak mohli zúčastnění dovolit, aby se něco podobného vůbec stalo. Přeci jen – plavidlo mělo být schopno dosáhnout hloubky 4 000 metrů, obsahovalo systémy, které nepřetržitě monitorovaly pevnost trupu a disponovalo sedmi záložními systémy pro případ nouze.

Článek Imploze ponorky Titan bude mít hořkou dohru: Pozůstalí požadují odškodné ve výši 50 milionů dolarů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První a poslední plavba

Japonská ponorka se na svou jedinou plavbu vydává počátkem roku 1944. Byla postavená tak, aby uvezla velké množství nákladu a jejím cílem byly břehy okupované Francie. Jak uvádí například web EpochaPlus, Japonci prý ponorku naložili především hromadou zlata a několika tunami vzácného zboží, včetně wolframu, opia či kofeinu. Náklad měl posloužit jako platba německým spojencům za dodanou vojenskou techniku. Plavba měla zabrat několik měsíců a většina trasy vedla skrze vody ovládané spojenci.

Japonská ponorka terčem útoku

S odstupem času se dá říct, že osud japonské ponorky I-52 byl předem zpečetěný. Svou významnou historickou roli v tom sehrál britský vědec Alan Turing, který slavně prolomil šifrovací kód Enigmy. Tím značně ulehčil strategické plánovaní vojenských akcí spojenců a významně přispěl k porážce Německa a ukončení druhé světové války. Japonská ponorka I-52 byla díky dešifrování tajných zpráv v hledáčku spojenců od počátku své plavby.

K útoku na nepřátelské plavidlo došlo v červnu 1944 poblíž Karibských ostrovů. Přítomnost ponorky zde detekoval útočný americký letoun. Po krátké výměně informací s velitelskou základnou dostal letoun povolení k útoku. Japonská ponorka podlehla hned při druhém shození bomb a potopila se i s celým svým drahocenným nákladem a posádkou na dno oceánu, ze kterého nebyla dodnes vyzvednuta.

Zlato i mírová smlouva

Krátce po konci druhé světové války se začaly kolem potopení Zlaté ponorky šířit různé konspirační teorie. Jedna z nich uvádí, že měla údajně převážet návrh mírové smlouvy, který měl mířit k americkému prezidentovi. Japonci si tak měli chystat půdu pro vlastní kapitulaci v době, kdy začínalo být pomalu jasné, že se konflikt nevyvíjí ve prospěch Německa. Tuto informaci se ale nikdy nepovedlo potvrdit a ani není známo, že by Japonsko v té době vůbec o uzavření míru uvažovalo.

Redakce VědaŽivě

9 října, 2023

Poprava zlatem: Dvě různé varianty, jedna hrozivější než druhá

Japonská ponorka své tajemství v dohledné době pravděpodobně nevydá. Poslední pokus o její vyzvednutí a nalezení zlatého nákladu proběhl v roce 1994. Tehdy se povedlo z moře vytáhnout pouze jednu bednu z celkového nákladu ponorky. Po otevření v ní badatelé nalezli jen opium. Tuny zlata, které ponorka převážela, tak stále čekají na své nálezce.

Článek Japonská ponorka I-52: Zmizela v roce 1944, o 50 let později byla nalezena na dně Atlantiku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ponorky budou k dispozici ve 30. letech

Ponorky Aukus jsou plavidla vyvíjená ve Velké Británii, o jejich specifikacích je zatím známo jen velmi málo informací. V britském námořnictvu mají nahradit současnou třídu jaderných útočných ponorek Astute a v australském diesel-elektrická plavidla třídy Colins. Do britského námořnictva začnou být zaváděny ve 30. letech, do australského o několik let později, i když navyšování britského vojenského rozpočtu by mohlo pomoci program o něco urychlit.

Zatím je známo, že plavidla bude pohánět tlakovodní jaderný reaktor od společnosti Rolls-Royce, což ale není žádné překvapení, dodavatelem pak bude společnost BAE Systems. Stavět by se měly v loděnicích v Barrow in Furness, výstavba zařízení v těchto místech začala již v roce 2020. Austrálie své ponorky bude stavět v loděnicích v Osborne, ale klíčové díly by měla získat z USA nebo z Velké Británie.

Ponorky Aukus ponesou řízené střely

Od britských ponorek třídy Astute by se plavidla Aukus měla v jedné zásadní věci odlišovat. Mají být vybavena vertikálním odpalovacím systémem pro řízené střely, pravděpodobně tím samým, jakým disponují ponorky třídy Virginia. Spojencům z AUKUSU by to umožnilo snazší používání společných zbraní. Současné ponorky třídy Astute mohou řízené střely odpalovat, ale jen prostřednictvím torpédometů.

Austrálie se se Spojenými státy již dohodla, že nakoupí střely Tomahawk, které bývají odpalované z ponorek nebo hladinových plavidel. Podle smlouvy by 20 střel mělo být ve starší verzi Block IV a 200 v nové verzi Block V. Střely umožní Austrálii zasahovat pozemní cíle do vzdálenosti větší než 1 500 kilometrů, a to s vysokou přesností. Je možné, že země dostane i střely s možností použít je i jako protilodní.

Článek Z Austrálie se stane ponorková velmoc s jadernými ponorkami. Po amerických plavidlech nakoupí i britská se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ponorky VIIC byly ve výzbroji Německa časté

U-1206 nebyla žádným speciálním plavidlem, jednalo se o ponorku VIIC, jeden z nejběžnějších typů ve výzbroji nacistického Německa. Byla 67,23 metru dlouhá a její výtlak při ponoření dosahoval 871 tun. Pod vodou mohla plout poměrně nízkou rychlostí 7,6 uzlu a na rozdíl od větších typů ponorek měla i omezený dosah. Její hlavní výzbroj tvořilo 5 torpédometů a na její palubě sloužila posádka složená až z 60 námořníků, záleželo na situaci.

Základ konstrukce ponorek typu VII i jednotlivých verzí byl stejný, ale během války konstruktéři upravovali různé detaily. Jejich hlavní snahou bylo zajistit ponorce co největší šanci na přežití, což znamenalo, že musí být co nejdéle ponořená, aby ji bylo obtížné lokalizovat. Každé vynoření znamenalo nebezpečí zaměření stále lepšími radary. Jelikož v minulosti se obsah toalet shromažďoval v nádrži a vypouštěl na hladině, což ponorku zatěžovalo, zkonstruovali i speciální toalety.

Daly se vypustit v hloubce několika desítek metrů, ale pro překonání tlaku bylo třeba velmi složité zařízení. Proto byl na palubě ponorky specialista, jehož prací bylo splachování. Ovšem kapitán U-1206 Karl-Adolf Schlitt se během devátého dne první bojové plavby 14. dubna 1945 rozhodl toaletu použít a spláchnout ji sám. Ovšem udělal to chybně. I přes pozdější zásah specialisty do ponorky nateklo veliké množství mořské vody spolu s exkrementy.

Mořská voda uvolňovala z baterií ponorky chlor

Hlavním problémem plavidla nebyla tíha vody, ale skutečnost, že se voda dostala k bateriím a z nich se začal uvolňovat jedovatý chlor. Kapitánovi proto nezbylo nic jiného než dát rozkaz k vynoření, aby mohl jedovatý plyn z vnitřku plavidla vyvětrat. Ovšem ponorka se v tu dobu nacházela pouhých 15 kilometrů od pobřeží Skotska a Spojenci ji samozřejmě téměř okamžitě zaznamenali. Na vynořené plavidlo vzápětí začala útočit letadla.

Při bombardování přišlo o život 10 členů posádky a kapitánovi nakonec nezbylo než dát rozkaz k opuštění ponorky a jejímu potopení. Během toho se další čtyři námořníci utopili, ale zbylí skončili na záchranných člunech a během krátké chvíle je zajala britská loď. Vrak ponorky o 30 let později objevili dělníci pokládající v místech události ropovod. Karl-Adolf Schlitt se po válce vrátil domů a zemřel v roce 2009.

Článek Kapitán potopil německou ponorku U-1206 z 2. světové války. Nevěděl, jak má správně spláchnout záchod se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Francouzské ponorky uspěly v Indii či Malajsii

V přímém konkurenčním boji proti sobě stojí především francouzská ponorka třídy Scorpene a moderní varianty ruských ponorek Kilo označované jako Projekt 636.3 nebo 636M. V posledních letech francouzský projekt porazil svého ruského konkurenta například v Malajsii a také u tradičního odběratele ruských zbraní v Indii. A možná se rýsuje další úspěch, zájem o francouzské plavidlo projevily Filipíny, ačkoli v minulosti zvažovaly ruské Kilo, možný je úspěch v Indonésii. Rusko zase může uspět ve Venezuele.

Francouzské plavidlo se může oproti konkurentovi pochlubit především tím, že jeho koncepce je novější. Stavba první ponorky třídy Scorpene začala na konci 20. století, kdežto projekt Kilo pamatuje začátek 80. let a dobu Sovětského svazu. I když ruská ponorka byla samozřejmě během let vylepšena a nové verze jsou jiné. Obecně ale platí, že modernizační potenciál francouzských plavidel je mnohem větší než ruských. Na druhou stranu ruských Kilo postavily loděnice mnohem více.

Ruská ponorka je o něco větší než francouzské plavidlo, i když i jednotlivé verze ponorek se ve své třídě liší. Běžná francouzská diesel-elektrická Scorpene je 61,7 metru dlouhá, prodloužená varianta pak 70,62 metru, výtlak je 1 565, respektive 1 900 tun. Ruské Kilo pak měří 70 až 73,8 metru a výtlak u nejnovější a největší varianty dosahuje 3 100 tun. Je to vidět i na posádce, francouzská ponorka potřebuje k obsluze 31 námořníků, ruská až 52.

Ponorka Scorpene může mít i moderní pohon

Ruská ponorka je klasická diesel-elektrická, francouzská má stejný typ pohonu, ale její nespornou výhodou je vícemódový elektromotor Magtronic od francouzské firmy Jeumont Electric. Navíc existuje i varianta Scorpene vybavená pohonem nezávislým na vzduchu, je ale o něco větší než klasická diesel-elektrická. Umožňuje však ponorce zůstat pod vodou až po dobu 21 dní. Francouzští konstruktéři navíc pracují na pohonu za využití vodíkových palivových článků.

Obě plavidla mají velmi podobnou vytrvalost a dosah, ruské o malinko větší, ale to by při zaměření ponorek na pobřežní obranu nehrálo příliš velikou roli. Na moři mohou v průměru vydržet 45 až 50 dní. Pod hladinou by se plavidla měla pohybovat stejnou maximální rychlostí kolem 20 uzlů. Velmi podobná je i maximální možná hloubka ponoření kolem 300 metrů.

Ruská ponorka je vyzbrojena šesticí torpédometů ráže 533 milimetrů a některé varianty mohou mít i 4 sila s řízenými střelami Kalibr určenými buď pro útoky na pozemní cíle, nebo i proti lodím. Bývají vybavené i střelami protivzdušné obrany, ale některé exportní ponorky je údajně nemají. Francouzské plavidlo má také 6 torpédometů ráže 533 milimetrů a může vypouštět i protilodní střely SM39 Exocet. Jako protivzdušná obrana slouží střely A3SM MICA.

Článek Rusko versus Francie: V kvalitě ponorek začínají Rusové pokulhávat, některé země dávají přednost těm francouzským se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.